Při jednom z rozhovorů přes dva monitory
o tom, co jejich obsluhy dělají ve volném čase,
jsem kolegovi popisoval algoritmizační problém,
který řeším v souvislosti se sazbou
žaltáře.
"Fuj, hlavně to neříkej nikomu z FITu, ještě by to třeba začali
používat jako domácí úkol,"
zareagoval kolega, který na zmiňované fakultě ČVUT studoval
a domácí úkoly na tvrdě optimalizovaná řešení náročných
úloh neměl rád.
Mám podezření, že normální budoucí programátor se špetkou
nadání mou úlohu vyřeší lusknutím prstu, a jako domácí úkol
z algoritmizace tudíž příliš výživná není, ale můj opičí mozek
("ti, co dělají weby, to nejsou žádní programátoři, ale cvičené opice,"
říká bratranec matfyzák)
ji každopádně zatím uspokojivě nevyřešil,
takže úplně triviální zřejmě také není.
Tady je.
(Následující text nepředpokládá znalost liturgie hodin
a některé skutečnosti záměrně zjednodušuje, aby vynikla podstata
algoritmizačního problému.)
Mějme knihu s texty modliteb (žaltář).
Kniha obsahuje všechny texty potřebné pro všechny modlitby
v pořadí, v jakém se používají o běžných dnech.
Modlitba sestává obvykle ze tří textů.
Texty jsou rozloženy na čtyři týdny a v tomto
čtyřtýdenním cyklu se některé
z nich vícenásobně opakují.
O některých svátcích se modlitby neberou z tohoto pravidelného
cyklu, ale jsou volně vybrané z jeho různých míst.
K vyhledání modliteb o takovýchto svátcích slouží zvláštní
index na konci žaltáře, který pro každou denní modlitbu
odkazuje na tři nebo více textů.
Napište program, který dostane
seznam textů potřebných pro každou denní modlitbu a
seznam textů, jak jdou v knize za sebou
(reálná data: texty pro svátky,
normální pořadí textů)
a vypíše, kolikátý z případných více výskytů téhož textu v knize
se má použít, aby ten, kdo se z knihy modlí, při jedné denní modlitbě
listoval právě jen nezbytně málo.
Za větší dobro je přitom považováno to, že jsou dva nebo více
použitých textů
bezprostředně za sebou, než to, že uživatel v průběhu modlitby
obrátí nejmenší možné množství stránek.
[EDIT 28.6.2014]
Řešení hrubou silou, které by na cvičeních z algoritmizace
samozřejmě neprošlo, je
na githubu.
Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to,
jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně
co do fungování paměti podobným).
Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony
a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.
Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu
než holý text.
Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je
text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu
a bez zpěvu.
V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání
textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné.
Loni jsem v postní a velikonoční době
zpíval
nedělní druhé nešpory podle Olejníka.
Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou,
nikdy předtím a nikdy potom.
Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se
před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony
k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily"
nápěvy Olejníkovy.
Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem
zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou
do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě
dobře pamatuji.
U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným
a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie.
U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul
natolik, že je mi zatěžko ji měnit.
Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat,
v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní,
nepouštím se do úplně nové.
Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce,
která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém
prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář
a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem.
Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu
je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu
pozdě.
Na cestě za kompletním českým antifonářem k oficiu jsem již
poměrně daleko. Mám napsány nápěvy pro značnou část potřebných
zpěvů. Jejich kvalita je ovšem značně nevyvážená.
Od počátku se sice snažím méně podařené zpěvy revidovat průběžně,
jak liturgické roky běží, ale někdy se nedostává času,
jindy si z lenosti nebo z jiné příčiny nepoznamenám, že některá
antifona zaslouží "skalpelu", a leckterý nevydařený kousek zůstává
na svém místě již druhý či třetí rok.
Přitom některé cykly zpěvů (např. žaltář či dobu adventní) mám
nebo brzy budu mít nahrubo hotové a pomalu je čas pro jejich
důkladnou revizi a následné vysázení příslušné části Antifonáře
k DMC.
Nové přírůstky do fondu zpěvů oficia vznikají po jednom,
po dvou, po pěti - den za dnem, týden za týdnem,
ve chvilkách na konci dne nebo mezi jinými pracemi.
A jinak to ani dost dobře nejde.
Myslím ale, že pro "velkou revizi" by byl vhodný
jiný způsob práce: s nějakým rozumně velkým celkem se někde
zavřít - na půlden nebo celý den - a zpívat, opravovat,
zkoušet, ..., co to dá.
Z různých důvodů se mi zdá dobré uchýlit se pro tyto účely
s notovým sešitem a s kytarou do některého kostela.
A tak se hledá kostel. Kostel, kde bych mohl
celý den (nejspíš některou sobotu) zpívat,
aniž bych tím někomu překážel, někoho obtěžoval
nebo přitahoval něčí pozornost.
Možnosti jsou v zásadě dvě - buďto se domluvím s někým, kdo má
vhodný kostel ve správě (farnost / obec / sdružení / ...),
nebo najdu nějaký, který je opuštěný a nezamčený.
(Protiprávního charakteru druhé možnosti jsem si vědom,
ale předpokládám, že když mě někdo najde, jak mu neoprávněně
zpívám v kostele, a nebude to chtít tolerovat, spokojí se s tím,
že se bez odporu nechám vykázat. Samozřejmě však preferuji možnost
první.)
Hledám samozřejmě především sám. Kdyby ale někdo ze ctěných
čtenářů měl dobrý nápad, budu rád za tip do komentáře nebo do mailu.
S větší než malou dávkou radosti se dává na vědomost,
že dříve předpovídaný
internetový antifonář byl spuštěn a běží na adrese
ean.inadiutorium.cz.
Jak je mým ne vždy dobrým zvykem, pouštím ho do světa
již v dosti rané fázi, kdy toho víc neumí než umí a to, co umí,
dělá nezřídka napůl nebo špatně.
Pomalu pracuji na jeho zdokonalení. Nejbližším důležitým cílem
je možnost ručního vyhledání zpěvu, který se automaticky vyhledat
nepodařilo nebo byl vyhledán chybně.
Následovat bude zobrazování not i pro jiné zpěvy než antifony
a značkování žalmů.
Ke vzdálenějším cílům patří mj. automatické doplňování databáze
zpěvů, takže e-antifonář bude nabízet
vždy tu nejnovější verzi každých jednotlivých not.
Někdy je tříbení myšlenek pomalé, zdlouhavé a jistým způsobem
nevyzpytatelné: když se zdá, že teď už je vše řádně promyšleno
a srovnáno, třeba i po dlouhé době najednou dopadne paprsek
světla na nějakou dosud přehlíženou skutečnost, která si vyžádá
další změnu koncepce. Tak je tomu i s mou vizí Antifonáře k Denní modlitbě
církve. Stručně navazuji na předchozí tři články věnované tomuto tématu.
(1,
2,
3)
Dnes během dne, mezi prací, která nemá se zpěvy oficia zhola nic
společného, zabloudily moje myšlenky k Antifonáři jaksi zvenčí.
Uvědomil jsem si, že je jeho aktuální koncepce nevkusně rozplizlá,
nedostatečně uzavřená.
Je to způsobené tím, že jsem od počátku přemýšlel o jediném díle
a nechal ideu rozkošatět, až z toho vznikly dvě řady a nad to hromádka
vedlejších produktů, které se ani do jedné z těch řad nevešly.
Lékem na tento neduh je oddělení. Antifonář k Denní modlitbě církve
je odteď to, čemu jsem dosud říkal většinou "úplné vydání",
a jen to.
To, co jsem nazýval "výběrovou řadou" Antifonáře, stejně jako svazky
"mimo řady", napříště nejsou Antifonář, ale samostatné tituly,
které s Antifonářem samozřejmě úzce souvisejí, ale nepatří do něj.
To dobře odpovídá i dělení předkoncilních zpěvníků k oficiu,
na které se od počátku těchto úvah dívám jako na model:
Vedle jediného (tlustého) Antiphonale jsou dříve vícekrát zmiňované
výtahy, které však nejsou Antiphonale, nýbrž iuxta Antiphonale.
Např. plný titul jednoho z pokladů mé knihovny zní:
Officium in die Nativitatis D. N. J. C.
juxta ordinem Breviarii Romani
cum cantu ex Antiphonarii Romani editione authentica
quam curavit Sacrorum Rituum Congregatio. (Ratisbonae ... 1890.)
Teď samozřejmě těžko psát, že mé již vznikající menší zpěvníčky
jsou připravené
podle Antifonáře, který světlo světa ještě nespatřil,
ale jakkoli ho časově předcházejí, přeci se k němu v posledku
vztahují jako výběr k plnému znění.
V duchu popsané koncepční změny jsem upravil členění stránky
s notami. Titulní stránky aktuálně nabízených knížek
zatím měnit nebudu, protože to není až tak důležité -
každou z nich postupně změním při vydání nové vylepšené verze toho
kterého svazku.
Delší dobu jsem nosil v hlavě myšlenku na "internetový antifonář".
Internetový breviář prokazuje
mnoha lidem cenné služby již řadu let. Jak těžké by bylo vytvořit
stejně funkční službu, která by byla uzpůsobená pro zpívané oficium?
Samozřejmě by ji, narozdíl od e-breviáře, nikdo nebo skoro nepoužíval
denně. Umožnila by ale třeba superrychlou tvorbu (ošklivých sice, ale)
tištěných podkladů pro zpívané hodinky i tomu, kdo není zdatný
v práci s počítačem a/nebo se nevyzná v breviáři a jeho rubrikách.
Naprogramování dobře funkčního breviáře je ovšem netriviální úloha
na velice dlouhou dobu. Bylo by možné vyjít ze
zdrojových kódů e-breviáře
a program rozšířit, do toho se mi ale nechtělo: nízkoúrovňové
programovací jazyky nemám rád. E-breviář je napsaný v C++.
Navíc nejsou specifikovány jeho licenční podmínky a dost možná
je opensource, ale nesvobodný.
Dlouho s sebou nošená, přemílaná a odkládaná myšlenka konečně
v neděli nabyla pevného tvaru a já jsem se pustil do práce.
Toho času mám malé omezeně funkční demo.
E-antifonář běží jako samostatná webová aplikace,
s e-breviářem komunikuje pomocí protokolu HTTP jako běžný
internetový prohlížeč nebo jiný klient, bere z něj
obsah, v tom identifikuje texty antifon (později i jiných zpěvů),
přidává k nim noty a takto interpolovaný obsah servíruje uživateli.
E-antifonář samozřejmě nikde neběží a ještě dlouho nepoběží.
Vedle řešení technických problémů budu muset zajistit, aby
návštěvník webu jasně viděl, že není na e-breviáři, ale také, že
je na webu z e-breviáře bezostyšně přebírajícím data,
a mohl se na "čistý" e-breviář, bude-li chtít, dostat.
A především se budu muset domluvit s panem Vidékym, zda mu taková
služba parazitující na e-breviáři není proti srsti.
V říjnu jsem věnoval nemálo času práci
na žaltáři.
Hlavním cílem bylo poskytnout plnohodnotný žaltář i pro modlitbu
se čtením.
Po delším rozvažování jsem doposud samostatný
žaltář k modlitbě se čtením sloučil do jednoho svazku se žaltářem
(doposud obsahujícím ostatní denní hodinky)
a do indexu svátků pro novou hodinku doplnil indikace žalmů.
Následně jsem přidal ještě kantika pro vigilie
a žalmy kompletáře. Žaltář tak obsahuje opravdu úplně všechny
žalmy, kantika a jejich části potřebné pro slavení liturgie hodin
v průběhu celého roku.
Další položkou týkající se žaltáře v mém seznamu úkolů bylo
doplnění veršíků. Je totiž uživatelsky nepřívětivé střídat
při jediné modlitbě velké množství knih. Zařazení veršíků do žaltáře
eliminuje nutnost, aby každý měl vlastní breviář - stačí jeden breviář
na "chór", pro lektora a hebdomadáře. (Tedy za předpokladu, že se
přímluvy čtou jako "litanie" a ne jako "capitula de psalmis".
Ale přímluvy jsem prozatím pevně rozhodnutý do žaltáře nezařazovat.)
Z méně nápadných úprav je možné jmenovat zúžení okrajů stránek,
uvolnění zbytečně přísných pravidel pro lámání slova
v okolí akcentované slabiky či flexibilní mezeru před asteriskem a flexou.
(Doposud tam byla běžná nezlomitelná mezera jako mezi slovy.
Ve starších liturgických knihách ale je možné si všimnout, že typografové
s touto mezerou zacházeli svobodně a často ji úplně vypustili.
LaTeX to teď v žaltáři dělá také tak.)
Vytištění žaltáře je poměrně nákladná záležitost. Doposud jsem zpíval
z toho, který jsem si vytiskl a sám svázal v únoru minulého roku.
Vytisknout ho na nejobyčejnější kopírkový papír stálo jako pěkná nová
knížka a svázat ho do primitivní, poruchové a nepříliš funkční vazby
vzalo jistě dvě hodiny času.
Po dokončení výše zmíněných úprav jsem si chtěl žaltář znovu vytisknout,
protože oproti únoru 2012 obsahuje velice citelná vylepšení.
(Stál jsem zejména o opravené texty žalmů, značky u krátkých veršů
a poznámky, ve kterých dnech jsou jednotlivé žalmy nabízené
pro invitatorium zařazeny do běžné psalmodie - tedy vesměs
vymoženosti již staršího data.)
Zvažoval jsem různé možnosti vazby.
Vlastnoruční jsem zavrhl, protože její výsledky jsou nevzhledné,
nefunkční a je mi líto času, který bych pro vytvoření tak žalostného
výsledku musel investovat.
Nejlevnější variantou je vazba kroužková, ta je ale mnohostranně
náchylná k poškození - snadno se z ní vytrhnou stránky
a podobně snadno se poškodí hřbet - ať plastový zlomením,
ať drátěný deformací ... Navíc je obtížné vkusně k ní připevnit
záložky, a ty v žaltáři považuji za nepostradatelné.
(Mnozí jistě vědí, že novodvorští trapisté žaltáře v kroužkové
vazbě léta měli a snad stále ještě mají. O pomíjivosti kroužkové vazby
mohou vyprávět svazky, které postupem času "propadly" z chóru bratří
do lavic pro hosty. :) Orientace je namísto stuhové záložky
zajištěna pevnými barevnými stránkami vyčnívajícími z knižního bloku
a dělícími svazek, pokud si dobře pamatuji, na dny. To je řešení dobře
funkční, ale k mé sazbě žaltáře by se nehodilo. Systém nadpisů
víceméně kopírující breviář s ním nepočítá. Navíc zatímco z mnišského
žaltáře vystrkuje hlavy sedm takových "záložek", v čtyřtýdenním
žaltáři by jich bylo 28 a byly by co dvě až tři stránky, což
by působilo poněkud absurdním dojmem.)
Nakonec jsem se rozhodl pro plátěnou vazbu od knihaře.
Oslovil jsem dejvického knihaře
Petra Rumlera.
Svazek, který z jeho dílny vzešel, pravděpodobně daleko přežije
svého tvůrce i objednatele. Do procesu jeho vzniku ovšem hned
dvakrát surově zasáhla moje příslovečná zapomnětlivost.
Od začátku jsem věděl, že v knize budou potřeba záložky, a to ideálně
čtyři (jedna obíhající cyklus žaltáře, tři pro zakládání jednotlivých
žalmů o svátcích). Při zadávání zakázky jsem ovšem nevzpomněl na to,
abych tento požadavek specifikoval, a tak mám nakonec záložky
doplněné dodatečně - přišil jsem je na proužek kartonu a zastrčil
do hřbetu.
Další chyba se stala již při tisku. Knihař mě upozorňoval, že pro
to, aby kniha uměla držet otevřená, jsou důležité parametry papíru:
gramáž a směr průběhu vláken. Když jsem v copycentru nechával
žaltář tisknout, o papír správné gramáže jsem si řekl, ale průběh
vláken z hlavy vypadl, a tak jsou stránky vzpurné a bez opory
správně otevřené nepoleží. K notovému pultíku jsem měl pro předchozí
žaltář připevněnou gumu, která ho držela otevřený, a ta svou funkci
musí plnit i nadále.
Nová sazba má vedle běžných sazečských chyb, které jsem si vesměs
odpustil (něco vdov, sirotků, téměř nevyužitých stránek, ...)
i několik nepříjemných nedostatků, kterých jsem si všiml samozřejmě
až po vytištění a svázání. V příštím "vydání" bych je rád opravil.
Zejména v prvních dnech mě dráždily úzké okraje stránek. Zřejmě jsem
ve snaze o maximální využití prostoru zašel příliš daleko.
Protože na začátku svazku oproti dřívějšku přibyl patitul a dvoustránkový
úvod, výrazně nepohodlněji se hledají evangelní kantika natištěná
na první stránce obsahu. S nimi souvisí ještě další obtíž: na protější
stránce končí úvod a oči od textů kantik, které čtou každý den a příliš
je nepotřebují, rády utíkají k méně známému textu vedle.
Propříště nejspíš vyhradím evangelním kantikům čistou dvoustranu.
Zvažuji i možnost tisknout je na předsádku nebo na zvláštní kartu,
jak je obvyklé u breviářů. (I když ty vypadávající a překážející kartičky
nemám ani dost málo v lásce.)
Konečným soukromým řešením pak samozřejmě je, oba každodenně
zpívané chvalozpěvy se konečně spolehlivě naučit nazpaměť ...
(Rovnou upozorňuji, že článek je od začátku až do konce radikálně
snílkovský.)
Když jsem začal psát nápěvy k antifonám oficia, téměř vůbec jsem
neznal gregoriánský chorál. Mnohem více mi "chutnal" chorál byzantský
a různé druhy polyfonie spojené s byzantskou liturgií.
V pořadí druhým nejmilejším koutem světa hudby mi pak byla oblast
sacro-popu / -folku / -rocku. Nepřekvapí proto, že jsem se na samém
začátku pokoušel vyjít paralelně z východních forem
(dodnes nabízené kantikum z Fp 2)
a z forem "sacropopových"
(staré invitatorium -
viz též krátkou historii jeho vývoje;
sacropopová inspirace na něm není moc poznat,
protože se mi k němu v té době nepodařilo
splácat kytarový doprovod).
To, že se nakonec nosnou inspirací stal gregoriánský chorál,
vyplynulo jaksi přirozeně z dostupné nabídky již existujících zpěvů
oficia. Když jsem hledal nápěvy k žalmům, Zpěvy s odpovědí lidu,
po kterých jsem původně chtěl sáhnout, byly beznadějně vyprodané (jsou dodnes)
a nejpoužitelnější z toho, co jsem našel na internetu, byl výtah
nápěvů psalmodie z Liber usualis ze 60. let.
Když jsem pak hledal zhudebnění antifon, mým potřebám vyšly nejblíže vstříc
materiály od Stevena van Roode.
(Je možné si všimnout, že ty z mých nedělních antifon, které prošly
všemi dosavadními revizemi bez radikálního přepsání, odpovídají většinou
modem a často i diferencí antifonám z těchto materiálů.
Není to náhoda.)
Musím říci, že jsem zkoušel skládat zpěvy "inspirované
gregoriánským chorálem" dříve, než jsem gregoriánský chorál byť i jen
na elementární úrovni znal. Uměl jsem hrubě číst kvadratickou notaci,
zpívat žalmy na chorální nápěvy, a znal jsem několik nedělních antifon
a pár víceméně náhodných zpěvů z různých pohnutek vyhledaných
na internetu (několik málo mariánských antifon, hymnů a sekvencí).
To bylo všechno.
Uvědomoval jsem si samozřejmě, že by bylo vhodné a věci přiměřené
skládat české zpěvy oficia na základě mnohem lepších znalostí
chorálu - jak co do teorie, tak co do obsáhnutého repertoáru.
Myslím ale, že jedinou adekvátní cestou skutečného obsáhnutí
širokého hudebního repertoáru oficia je každodenní zpěv hodinek,
nikoli studium u stolu.
Antifonář na každý den pro současnou podobu
oficia nebyl a dosud není hotový a knihy pro oficium předkoncilní mi
jakožto chudému studentovi dlouho nebyly dostupné.
I když mi později dostupné byly, rozhodl jsem se nejprve dokončit
práci na českých zpěvech oficia na základě dosavadních znalostí,
jakkoli mělkých. Ponořit se do starého oficia totiž znamená
přinejmenším na rok úplně opustit současný breviář. Rok je předně dlouhá
doba, možná, že za rok nebudu mít na skládání antifon ani pomyšlení.
Z dosavadních malých pokusů krom toho vím, že se od starého oficia
k novému těžko vrací. Moje neuměle poskládané zpívánky po takovém návratu
znějí uboze, neohrabaně, přetíženě, ... a pokoncilní breviář
vypadá jako hračka pro děti.
Je tu tudíž značné riziko, že vydám-li se starší podobě oficia
na delší dobu, nebudu již mít vůli se k opuštěné práci vrátit,
a přijde mi škoda nechat ji nedokončenou.
A pak - jak jsem se dozvěděl více o historickém vývoji římského oficia,
postupně ve mně zrají plány na "experimentálně-archeologický výlet"
mnohem delší než rok.
Chtěl bych na základě delšího života "uvnitř" poznat nejen
poslední předkoncilní podobu římského oficia, která je v současné
době opět bez omezení plně legitimní alternativou k oficiu reformovanému,
ale také oficium v podobě před reformou Pia X.
a konečně pražské oficium z doby před přijetím "tridentského breviáře".
Tady již samozřejmě nejde jen o osvojení si repertoáru gregoriánského
chorálu s výhledem na zúročení jeho znalostí při skládání chorálních
zpěvů v národním jazyce. Poznání starších forem liturgie je mi cílem
samo o sobě. Přitom je zřejmé, že jeho dosažení bude velice časově
nákladné, velice angažující, a je obtížné odhadnout, zda a jaký
se z dlouhého "výletu" vrátím a jestli se pak s širším rozhledem
a hlubším vhledem znovu chopím práce na českých chorálních zpěvech
oficia či zůstanu "obyvatelem" některé ze starších forem.
Pro představu, co jednotlivé etapy
"cesty do liturgické minulosti" obnášejí:
oficium těsně předkoncilní
(AKA mimořádná forma římského oficia) -
Materiální vybavení je poměrně dobře dostupné.
Zpěvníky (Antiphonale z r. 1912 a Nocturnale H. P. Sandhofe-a z r. 2009)
již mám. Krom toho je potřeba breviář - buďto starý (mám po příbuzných)
a k němu se dobře naučit změny rubrik vzešlé z reforem
Pia XII. a Jana XXIII., nebo si opatřit novodobé vydání, které tyto
úpravy již zohledňuje.
Rozdíl v časové náročnosti nebude oproti úplnému pokoncilnímu oficiu
příliš drastický. (Reforma Jana XXIII. pokračovala v redukci matutina.)
Přesto v pracovních dnech zřejmě vynechám tercii a nonu
(obědová pauza je právě jedna, standardně půlhodinová, a kromě sexty
v ní chci po většinu roku rozhodně stihnout i konzumaci oběda;
samozřejmě by šlo tercii připojit ráno k primě a nonu večer k nešporám,
to ale přetěžuje zejména ranní "cluster" hodinek a porušuje "veritas
temporum").
oficium před reformou Pia X. -
Tady již nebude úplně jednoduché opatřit si potřebné materiály.
Počítám, že bych si na každou část roku půjčil příslušný díl starého
breviáře z knihovny KTF UK (mají jedno vydání z konce 19. stol.
i v "chórové" velikosti).
Vesperál si lze půjčit tamtéž.
Knihu obsahující nápěvy pro laudy jsem viděl oscanovanou na internetu.
Pro ostatní hodinky většinou není problém najít noty
v digitalizovaných manuskriptech (opakovaně se mi osvědčil mj. tento, ne náhodou františkánský, tj. reprezentující tradici blízkou té, která se prosadila v potridentské reformě),
ovšem to, že to poměrně snadno lze,
neznamená, že to nezabere značné množství času.
Čas potřebný pro důstojné "odmodlení" této podoby oficia, navíc se zpěvem,
je podstatně delší než v případě předchozího kroku.
Zejména dlouhé nedělní matutinum bude hodně tvrdým oříškem.
I ve všední dny ale bude nutné přejít na výrazněji "mnišský" denní režim
s brzkým budíčkem a podobně nezvykle časným uložením se ke spánku.
Nejsem si jistý, jestli při zaměstnání na plný úvazek zůstane
čas na něco kromě spánku, práce a oficia. Dost možná tady celá "hra"
rychle skončí, protože ten, jenž si hraje, i přes velké nadšení
potřebuje jíst, občas nakoupit a občas také prostě jen dělat něco jiného
než pracovat, zpívat oficium a spát.
pražské předtridentské oficium -
Již jen pro přípravu tohoto kroku by bylo potřeba obrovské množství toho
volného času, který předchozí krok zřejmě celý sežere.
Tady se totiž jedná o rekonstrukci staré liturgické formy
z premoderních pramenů, které dosud nebyly vydány v kritických edicích.
Předně bude nutné prostudovat to, co zjistili ti,
kdo se přede mnou pražským oficiem
zabývali. S pomocí toho pak vybrat některý pramen (tištěný nebo rukopisný
breviář) jako základ pro rekonstrukci (zejména pokud jde o kalendář,
uspořádání žaltáře, texty a rubriky); opatřit si jeho reprodukci
(nafotit a vytisknout? přepsat? přeuspořádat si podle něj materiál
z novějšího tištěného breviáře?);
podle potřeby dohledat nápěvy, které v něm nejsou obsaženy.
Ne až reforma Pia X. - již reforma tridentská oficium zkrátila.
Denně zpívat předtridentské oficium znamená buďto přestat chodit
do zaměstnání, nebo nespat. Pokud se tento předpoklad neukáže jako mylný,
nebudu moci tento krok v plném rozsahu provést a budu se muset
omezit na několik kratších (víkendových, týdenních, ...) sond.
Jak jsem zmínil na začátku článku, a jak je i bez toho jistě zřejmé,
vše výše řečené je zatím
bohapusté fantazírování. Již úvahy o budoucí podobě připravovaného
Antifonáře k Denní modlitbě cíkve jsou hudbou dosti vzdálené
budoucnosti, ovšem budoucnosti, o jejíž uskutečnění cílevědomě
usiluji. Na výpravu zpátky v čase dějinami římského oficia
a jeho pražské varianty se možná vydám až možná dokončím
Antifonář. Pokud to někdy nastane, milí čtenáři o tom určitě budou včas
vědět; nezapomenu jim skrz blog alespoň občas poslat "pohlednici"
a zájemce třeba někdy vezmu kousek cesty s sebou ...
Spíš z legrace jsem, letos nikoli poprvé,
hecoval sestru, ať si se mnou přijede zazpívat nešpory
z památky své křestní patronky, sv. Marie Magdalské.
Když hecovaná překvapivě pozvání přijala, bylo potřeba připravit
sešit s kompletním "programem" nešpor. Když zpívám sám, vystačím
s notami na notebooku a breviářem, ale člověk breviáře a žalmových nápěvů
méně znalý by se ztrácel...
Původně jsem počítal, že noty snadno připravím za sobotní večer.
Pokusil jsem se proceduru pro sestavení zpěvníčku sestavit
nakopírováním ze skriptů, které sestavují stávající svazky
Antifonáře k DMC. Ukázalo se ale, že tyto skripty jsou tak
špinavě napsané (už v nich samých jsem příliš kopíroval),
že je neúnosně náročné vypreparovat z nich funkční celek potřebný
pro aktuální potřebu a přenést ho jinam.
Když jsem měl na výběr mezi "hodiny se patlat s kopírováním a rozběháváním
kódu z těch odporně páchnoucích skriptů" a "hodiny programovat nástroj,
který mě toho patlání navždycky zbaví", vybral jsem si celkem logicky
druhou variantu a větší část neděle strávil přilepený ke klávesnici.
Nový nástroj, z nedostatku invence nazvaný prozatím Typographus,
zásadně usnadňuje tvorbu zpěvníků s notami vzniklými v rámci projektu
In adiutorium tím, že odstraňuje mnohostranné duplicitní informace,
dosud zatěžující přípravu svazků Antifonáře.
Doposud některé informace existovaly až na třech místech:
např. modus a diference byly uvedeny v notovém materiálu
v hlavičce dané antifony, dále v hlavním .tex souboru,
kam se antifona vkládala, a znovu v rake-skriptu, který k dané
antifoně připravoval žalm. S příchodem Typographa se do
.tex souboru vloží jediné makro. Typographus najde příslušné noty,
z jejich hlaviček zjistí, jaký je potřeba připravit text žalmu a případně
žalmový nápěv, a do dokumentu všechno vloží.
Dokument níže, proti zdroji opravdového zpěvníku
samozřejmě jednodušší o mnoho formátování a kratší o mnoho obsahu,
obsahuje všechny potřebné informace k vygenerování jednoduchého
zpěvníku obsahujícího hymnus, antifonu se žalmem, responsorium
a antifonu s kantikem Magnificat.
V obsahu dokumentu jsou pro přehlednost pouze speciální
makra zpracovávaná Typographem.
Makra začínající \set sdělují umístění důležitých dat.
Další makra už vkládají "obecné noty" (\simpleScore),
antifonu s textem příslušného žalmu (\antiphonWithPsalm),
responsorium (\responsory).
Noty ke vložení jsou identifikovány pomocí relativní adresy
souboru vůči ChantBasedir, znaku # a id uvedeného v hlavičce daného
kousku. Pokud cesta není uvedena, bere se ta z nastavení ChantSource.
\documentclass[a5paper, twoside]{article}
\usepackage[utf8]{inputenc}
\usepackage[left=1.5cm, right=1cm, top=1.5cm, bottom=2cm]{geometry} % okraje stranky
\usepackage[T1]{fontenc}
\usepackage{bookman}
\newcommand{\preLilyPondExample}{ \begin{flushleft} }
\newcommand{\postLilyPondExample}{ \end{flushleft} }
\input{../antifonar/spolecne.tex}
\newenvironment{psalmus}{}{}
\begin{document}
\setChantBasedir{../}
\setPsalmsDir{../antifonar/zalmy/}
\setIncludes{../antifonar/spolecne_antifonar.ly, ../dilyresponsorii.ly}
\setChantSource{sanktoral/0722mariemagdalena.ly}
\simpleScore{sesity/mariemagdalena_2013_noty.ly#ne-hymnus}
\antiphonWithPsalm{#ne-a1}
\responsory{#rch-resp}
\antiphonWithPsalm{#ne-amag}
\end{document}
Proces sestavení zpěvníčku sestává z preprocessingu
.tex souboru Typographem, zpracování jeho výstupu programem
lilypond-book a konečně kompilace pomocí pdfLaTeXu.
Pokud chcete vidět "opravdový" dokument pro sázení s pomocí Typographa,
tady je zdroj zpěvníčku k dnešním nešporám
a tady se můžete podívat,
jak zpěvníček vypadá vysázený.
Nástroj je samozřejmě teprve v raném stadiu vývoje. V budoucnu bude
potřeba doplnit některé nové funkcionality a možnosti nastavení
a pokud se má stát efektivním nástrojem pro sestavování rozsáhlých
zpěvníků, jako jsou plánované svazky Antifonáře k DMC,
bude potřeba i trocha optimalizace.
Již teď ale umožňuje vyrábět malé zpěvníky, v rozsahu třeba onoho
výše zmíněného, za ten jeden večer, jak jsem bláhově odhadoval
na začátku výše podané historie. A to je, alespoň pro mě, něco.
Narazil jsem dnes na The Chant Café na článek Adama Wooda
Composer: Choose thyself.
Jeho stručné poselství tvůrcům na poli liturgické hudby je
"nezávisej ve své tvorbě na úchvale nějaké vnější autority; TVOŘ."
V samých počátcích svých pokusů se zhudebňováním textů liturgie hodin
jsem, s velkou nejistotou, poslal své první výtvory dvěma mužům,
které jsem považoval v dané oblasti za kompetentní.
Tenkrát by mi bylo velikým pokušením, mít někoho jako "cenzora" a
cele se spolehnout na jeho soud o (ne)kráse a (ne)publikovatelnosti
každého jednotlivého zpěvu.
Nikdo si ale tuhle roli nenechal vnutit. Jeden z oslovených
výslovně odmítl hodnotit zpěvy po estetické stránce a jenom
mě upozornil na jednu, řekněme, "technickou" vlastnost gregoriánského
chorálu, kterou je dle jeho soudu vhodné zohlednit i při tvorbě
chorálu českého.
Druhý mi vůbec žádnou zpětnou vazbu neposkytl. "Pokračujte," napsal jen.
Tenkrát to bylo frustrující. S odstupem času jsem ale za tuhle
strohost vděčný. Umožnila mi osamostatnit se a postupně si o tom,
co mi vznikalo pod rukama, vytvořit vlastní úsudek.
Tím v žádném případě nechci glorifikovat samoukovství.
Sv. Bernardovi se připisuje výrok, že "kdo je sám sobě mistrem,
je učedníkem hlupáka," a o mém hudebním snažení to platí v plné míře.
To, že jsem se u nikoho nevyučil hudebnímu "řemeslu",
je přetrvávající vážný handicap.
Ale v úsudku o kráse a hodnotě toho, co (ideálně na základě osvojených
znalostí a dovedností patřících k "řemeslu") tvoří, musí tvůrce být
samostatný a nezávislý. Závislost tvorby na "cenzorovi" jakéhokoli druhu
se s žádným uměním nesnáší.
Za to, že jsem vedle hromady braku v průběhu času vytvořil,
jak se domnívám,
i nějaké množství hodnotných zpěvů, vděčím ve velké míře onomu
strohému "pokračujte". Kdyby mi oslovený poslal přiměřenou kritiku
toho, co tenkrát viděl, velmi pravděpodobně bych hned všeho nechal.
Byly to totiž všechno věci velice ubohé.
To on ale právě neudělal. Místo kritizování napsal "pokračujte".
"Počkat, co z toho vyleze," je dobrá strategie pro zacházení
s rostlinkou, která teprve vystrkuje své první nevzhledné a o budoucím
plném tvaru málo vypovídající lístečky...