Již dlouho zde nabízím i některé zpěvy, jejichž nejsem autorem,
ale jsou volně šiřitelné a dosud nebyly nikde veřejně k mání.
Nedávné získání prvního většího souboru takových zpěvů - oficia
slavností Narození Páně a Zmrtvýchvstání Páně od dačických karmelitek -
mě přivedlo k rozmýšlení, kde zpřístupnit zdrojové kódy sazby.
Nepřišlo mi úplně vhodné přidat je do repozitáře In adiutorium,
protože ten jednak tvoří v drtivé většině moje autorská díla,
jednak má jasný profil daný cílem vytvořit úplný český antifonář.
Když porůznu sbírám cizí zhudebnění textů denní modlitby církve,
sleduji jiný cíl: aby moje bídné výtvory měly konkurenci,
aby ten, kdo chce zpívat oficium, měl z čeho vybírat,
a aby případný budoucí
"Řehoř Veliký" měl z čeho sestavovat svůj "antifonář cento".
Pro sbírku svobodných zhudebnění částí oficia od jiných autorů
jsem nakonec založil na githubu
vlastní repozitář.
Jeho (samostatně nesmyslný) název "Meum intende"
odkazuje k projektu "In adiutorium", jehož je jakýmsi doplňkem či
rozšířením.
Hotové noty budou i nadále zde na webu, na stránce Noty ke stažení,
v sekci Od jiných autorů.
Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou
a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí
liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita,
pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.
Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil
do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin,
hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery.
Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti,
ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným
stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto
výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě
nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně
zpívaného oficia u nás.
Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy,
a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům,
zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve,
nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení
a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo
klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně
plodné členy.
Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně
skeny několika rukopisných lístků
od dačických karmelitek.
Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy,
které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď.
Antifony a responsoria pro slavnosti
Narození Páně
a
Zmrtvýchvstání Páně
tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu
stránky s notami ke stažení.
Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů,
i české karmelitky
(podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků)
se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce
vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál:
žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny
v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule.
K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje
i moje sazba.
Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium
hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby
dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba
o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně:
"Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto,
že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.)
To mě pobízí k výzvě:
Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství
disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve
a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni,"
ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách,
aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží
s církví oslavovat Hospodina.
Když jsem se v roce 2010 po delší pauze znovu chápal breviáře,
viděl jsem v jeho pravidelné modlitbě cenné
"pium exercitium"
sloužící jako prostředek k řadě "duchovních dober",
mj. k osvojení si žalmů jakožto jakéhosi slabikáře židovské a křesťanské
modlitby, a k těsnějšímu spojení osobní modlitby s liturgií
a liturgickým rokem.
Když je něco pium exercitium, je dobrý důvod
očekávat, že to, stejně jako každé jiné exercitium,
bude do nějaké míry nepříjemné, jelikož co sílí, často také bolí.
Později jsem předně přehodnotil svůj postoj k oficiu:
to není prostředkem k dosažení něčeho jiného,
ale oslavou Boha -
a jako takové jednou z nejvznešenějších činností vůbec
a cílem o sobě.
Dále jsem ale také zjistil, že se očekávaná bolestivost a
určitá odpudivost nedostavila - ono "pium exercitium"
se naopak stalo snad vůbec nejdůležitějším z mých pramenů radosti,
který mi pak významně pomáhal přežít. (Tu radost ať si čtenář nepředstavuje
jako kdovíjak jásavou nebo vždy dostupnou
a to přežití ať nebere jako vysokou nadsázku - v té době
mě totiž okusovaly deprese.)
Ptal jsem se, čím to je.
Možných vysvětlení je více. To, které považuji za "nejvíce vysvětlující",
jsem našel skrz postřehnutí jedné nápadné souvislosti:
v době, kdy jsem začal podle možností každý den zpívat alespoň
některé části denních hodinek oficia (a tak či onak se modlit ty ostatní),
výrazně poklesla intenzita mých ostatních hudebních aktivit.
Do té doby jsem často a rád bral do ruky kytaru a hrál a zpíval,
co mi přišlo pod ruku; snažil jsem se naučit hrát na balalajku; ...
Při všem tom hraní a zpívání jsem však byl vystaven dvojímu
"utrpení": jednak určitému vnucování nesdílených emocí či názorů,
protože řada písní světských i křesťanských je výlevem
citů, které u mě nejsou (a často ani nikdy nebyly a nebudou) dány
a proto je nemohu zpívat bez značného nepohodlí;
jednak jsem dlouho cítil potřebu zazpívat svou vlastní píseň,
která jakoby někde uvnitř byla, ale protože nejsem obdařen
ani nadáním básnickým, ani hudebním, nemohla nabýt určitého tvaru
a vyjít ven - a tak mě jen tížila.
Až jsem "svou píseň" našel - vně, již dlouho hotovou,
v prastaré formě společné modlitby církve - v oficiu.
To z velké části nasytilo mou touhu po muzicírování
a dalo mi zpěvy s texty, do kterých se (alespoň do značné části z nich)
mohu postavit bez diskomfortu vnucovaných emocí:
Ne že bych byl zároveň pronásledován (mj. Žalm 64),
na smrt nemocen (kantikum z Iz 38),
přetékal jásavou Boží chválou (kantikum z 1Sam 2)
a vždy opravdu "čekal na Pána více než stráže na svítání" (Žalm 130).
Ale již od raných dob se církev modlí žalmy tak, že je rozmanitým
způsobem reinterpretuje: některé se opravdu mohu modlit jako
svou svrchovaně autentickou osobní modlitbu tady a teď;
jiné jsou modlitbou bratří trpících pronásledování;
další lze číst jako modlitbu samotného Krista.
(Srov. Žalmy. Český katolický překlad, Kostelní Vydří: KNA 2009, 5-9 - Předmluva. Srov. též VPDMC 108n.)
Tradiční hudební tvar římského oficia tvoří krásný celek,
kde se vkusně střídají zpěvy hudebně velice prosté, v podstatě
recitativní, s bohatěji utvářenými.
Kdo zpívá oficium pravidelně více let, může se navíc těšit
z krás zjevujících se v rytmu liturgického roku -
ze zpěvů charakterisujících jeho jednotlivá období;
z těch, které se zaskví jednou do roka, aby pak byl po celý rok
s touhou vyhlížen jejich návrat; z jiných, které z dobrých
důvodů zazní několikrát, možná s nenápadnou, ale významuplnou změnou;
z hudebních a textových citací a narážek,
odhalujících někdy nečekané souvislosti.
Co bych měl závěrem říci o "své písni"?
Že jsem, i při dobrém vědomí řady jejích nedokonalostí
(netajím se tím, že souhlasím s velkým dílem kritiky, kterou dnešní
podobě římského oficia adresoval prof. Dobszay; některé další
výhrady v minulosti zazněly i na tomto blogu),
nadšen její krásou, a vděčný za to, že ji smím zpívat.
Co o nápěvech antifon a jiných textů oficia,
které neuměle skládám?
Dostal jsem do rukou skvělou píseň, ale noty mi k ní nedali.
Hledal jsem je, avšak marně. Protože jsem ji musel zazpívat,
dal jsem se do toho, jak jsem uměl.
Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. (Žalm 104, 34)
Ne, nechystám se sepisovat "pořízení", a kdybych se chystal,
nezneužíval bych web svého hudebního projektu k jeho uložení.
Přemýšlím ale v poslední době o tom, co tvůrce zabydlený
v digitálním věku může a možná by měl udělat pro to, aby
jeho výtvory nezmizely ze světa chvíli po něm.
Holger Peter Sandhofe byl mj. muzikolog a vynikající sazeč.
Vděčíme mu zejména za sestavení a vydání
Nocturnale Romanum - antifonáře pro noční
hodinky římského oficia v podobě po reformě Pia X.
Sandhofe vytvořil a na internetu publikoval velké množství
zajímavých a užitečných materiálů, zejm. liturgické zpěvníky
a pomůcky (např. specialisované fonty) pro jejich sazbu.
O jeho webu nocturnale.de, kde jejich velká část bývala vystavena,
jsem se však dozvěděl až v době, kdy již nebyl dostupný.
Holger Peter Sandhofe zemřel v roce 2005 ve věku 33 let.
Nějakou dobu poté vypršela doba,
na kterou byla předplacena doména a webhosting, a bohatá pokladnice
zdrojů ke gregoriánskému chorálu se navždy zavřela.
Některá Sandhofeho díla jsou dostupná jinde, protože
si je prozíraví lidé uložili
a mohli je později (dost možná tím porušujíce
zlořečená autorská práva) znovu pustit do oběhu.
[EDIT 25.4.2016]
Ve skutečnosti naštěstí není tak zle.
Jednak je možné zaniklý web nocturnale.de
prohlížet díky archivu Wayback Machine;
samotné tam kdysi vystavené
soubory ke stažení pak archivuje CMAA.
Internetová publikace je takřka neomezeně dostupná,
ale také velice "smrtelná": noty vzniklé v rámci projektu
In adiutorium jsou bezpečně na třech místech. Na webu,
v repozitáři na githubu a na mém počítači.
"Nejsmrtelnější" je web: za hosting platím ročně. Až zemřu
nebo z jiného důvodu platit přestanu, stránky do roka zmizí v nenávratnu
a všechen obsah s nimi.
Repozitář se zdroji na githubu ve svém bytí závisí na
jedné soukromé společnosti se sídlem v USA, která zase za svou
existenci do značné míry vděčí jednomu široce oblíbenému vývojářskému
nástroji. Možná github časem začne promazávat dlouhodobě neaktivní účty,
nebo dokonce úplně ukončí činnost.
Hlavní repozitář s notami bude pryč.
A můj notebook ... i s materiální pozůstalostí po zemřelých se často
nenakládá právě v rukavičkách. Tím spíše to tedy bude platit o té
digitální. Kdybych zemřel teď, snad by se ještě našel ochotný dědic
mého notebooku, ten by ale jistě smazal všechna data.
(Což by, s výjimkou not, nebyl žádný zločin, ale možná naopak
skutek milosrdenství.)
Kdyby notebook někdo "uložil na půdu", nejpozději za pár desítek let
z něj použitelná data nikdo nedostane.
Když zemřel můj hudebně plodný praděd Josef "Klement" Zástěra,
nechal po sobě své kompletní
dílo - v rukopise - pěkně setříděné a doplněné úplným soupisem.
V některých ohledech velmi zranitelné (mohlo by shořet při požáru;
být odcizeno při vykradení; zničeno, kdyby potomstvo kulturně
upadlo a vyhodilo spoustu nesrozumitelných papírů s "kuličkami a nožičkami"
do sběru jako bezcenný brak), jinak ale velmi trvanlivé.
Přemýšlel jsem, co mohu klidně nechat propadnout zániku
a co bych naopak měl podle možností zaopatřit tak, aby to přečkalo
i mou smrt, a jak.
Předběžně jsem zavrhl snahy o dlouhodobé zachování dostupnosti webu.
Myslím, že jediné, co je tu opravdu hodnotné, jsou noty,
a web je pouze nástrojem pro jejich publikaci a poskytnutí
doplňujících informací k nim.
Zrovna tak nemá smysl věnovat přehnanou péči záchově git repozitáře
s historií projektu. Při troše štěstí bude mít poměrně dlouhou
setrvačnost, takže než z githubu zmizí, kdo o to bude stát,
bude mít dost času si ho naklonovat.
Zároveň vím, že je to zdroj potenciálně užitečný jen pro tu poměrně
malou část veřejnosti, která ovládá práci s vývojářskými nástroji.
Pokud se mi podaří, jak zamýšlím, vydat úplný český antifonář tiskem,
všechny zde artikulované starosti pak hodím za hlavu.
Co se v nějakém rozumném
množství exemplářů vytiskne a rozšíří, je víceméně nezničitelné.
Do té doby se jako ideální jeví nechat po sobě nezašifrovaný
externí disk se všemi notami v elektronické podobě a jejich zdrojovými
kódy - a vedle toho všechny materiály také vytištěné.
O to, aby byly dostupné na internetu, se bude moci postarat kdokoli
to uzná za vhodné, protože licenční podmínky jsou, jak známo,
ke všelikému šíření velmi vstřícné.
Díval jsem se, jaká část repertoáru oficia je ještě přede mnou,
a shledal jsem, že se projekt In adiutorium blíží k cílové rovince
jedné důležité etapy: na dohled je již den
(přestože ho zřím teprve aspiciens a longe), kdy budu moci říci,
že jsem připravil melodii pro každou antifonu a
pro všechna responsoria
denních hodinek pokoncilního českého breviáře.
Budu se snažit, aby to bylo do příštího adventu, tedy přibližně do roka.
Co potom? Potom budu dál den za dnem zpívat hodinky jako doposud.
Kouskům, které se mi napoprvé nepovedly, budu moci věnovat
více péče a opatřit je postupně vhodnějšími nápěvy.
Někdy mezi tím podniknu liturgicko-hudební
"expedici", kterou plánuji již dlouho.
Po odstranění všech závažných nedostatků v "nebezpečných" částech
repertoáru (to jsou ty, u kterých reálně hrozí, že se někde budou
skutečně zpívat při liturgii - jde zejména o nedělní a sváteční
nešpory) bude čas postupně připravit sazbu již dlouho slibovaných
svazků antifonáře.
[EDIT téhož dne večer]
Ohledně toho, u kterých zpěvů je potřeba počítat s větší pravděpodobností
využití i mimo můj pokojík, mám určité odůvodněné předsudky.
Nemám ale téměř
žádné informace z terénu, zda a jak se výplody projektu In adiutorium
skutečně zpívají a které to jsou. Pokud tedy ctěný čtenář v minulosti
některý materiál z tohoto webu použil nebo se k tomu teprve chystá,
pro autora by byla velmi užitečná stručná informace o tom.
Protože liturgický zpěv je dnes většinou sotva myslitelný bez varhan,
měl by k výše zmíněným "nebezpečným" částem antifonáře vzniknout
varhanní doprovod. V poslední době dělám, co mohu, abych si postupně
doplnil základní hudební vzdělání. Bývám často viděn ve společnosti
učebnice hudební nauky, "na stará kolena" jsem začal chodit na hodiny
klavíru a s pianem se družím ještě více než s onou učebnicí, ...
Udělám, co bude v mých silách, abych, nakolik je mi to možné,
pronikl později také do nauky o harmonii a o kontrapunktu
a seznámil se také se speciálními otázkami harmonizace chorálu.
Pokud to dobře dopadne, v době, kdy melodie dotčených
zpěvů budou zralé pro případné širší využití,
budu disponovat i věděním a neuměním dostatečným pro jejich opatření
doprovody.
(A potom? Potom nejspíš vyjde nový překlad breviáře a
celá práce začne nanovo.)
Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý
zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum
zpívaného oficia pro nejširší veřejnost,
zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor"
v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století.
Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název
Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému
kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také,
a v dnešním kontextu především,
k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.
Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům
v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl
být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?
- neměl by žádného uvedeného autora/editora
- až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých
pramenů
- žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené",
přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské
provenience
- antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých
notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho
a nejsou příliš rozsáhlé
- s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší,
místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
- formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou
příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty
v breviáři
- úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář
oficia pro české a moravské diecéze
(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy,
ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí,
je kombinace posledních dvou bodů.)
Zabloudil jsem na stránky
Varhaníků on-line
a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako
diskusní fórum stálých příznivců webu)
na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových
antifonách k pohřebním obřadům.
Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33
U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to
napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk
situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně
se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém.
Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je
požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti
s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií.
Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí
za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím,
že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy
se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění.
Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující
harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli,
ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat
nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to
zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování
nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské"
dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci"
(správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení").
Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně
kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi
specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát
přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost"
jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě -
kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě,
ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje"
po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa,
jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.
Ivan 27. 6. 2014, 22:06
To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale
připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie
z jeho nálady.
Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek...
Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí.
To by bylo těch minizkoušek více....
K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace
si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc.
K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře
(mnou výše zvýrazněný).
Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk.
Na jeho melodii, rytmus.
Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách
významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety,
od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ...
Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu
(horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung
a Johnerovo Wort und Ton im Choral)
jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu
pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období
odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách.
Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného
jazyka během století?
Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů
mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích,
bylo tomu i ve středověku.
Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál",
nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká,
může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí
a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně
nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech
charakteristicky jiný.
Poslední "programové vyhlášení"
je staré více než rok.
Vidím, že větší část loňských slibů jsem nesplnil.
Protože obě zbývající státnice jsou za mnou, je docela vhodná chvíle
načrtnout linie práce na projektu v následujících měsících.
Související malá reklama:
loni v létě jsem značnou porci času, který by jinak zřejmě dostal
projekt In adiutorium, věnoval přípravě zpěvníku pro
Officium parvum (malé mariánské hodinky).
Dokončen byl na podzim. Kvůli technickým potížím byl publikován
nejprve na stránkách uskupení Conventus Choralis,
které bylo zadavatelem tohoto podniku,
před několika dny jsem ho konečně nahrál i na web
Editio Sancti Wolfgangi.
K chystaným pracem:
Pro nejbližší dobu mám dvě priority.
Především dokončit vlastní antifony nedělí cyklu A
a doplnit antifony k modlitbě se čtením do těch slavností Páně,
které je ještě nemají. Tím bude nahrubo hotové proprium mezidobí.
Druhou prioritou je dokončit Nešporní zpěvy.
Nad tyto dvě věci je lepší nic neslibovat.
Je však možné alespoň naznačit směr dalších prací.
Cíle, ke kterým se upínám, jsou známé: je to postupné zveřejnění
jednotlivých svazečků antifonáře.
Nyní se v některých případech zdá být takřka na dosah:
- společné texty o svatých - při šťastné konstelaci
by mohly být už letos; zbývá dokončit
některé antifony k modlitbě se čtením a provést celkovou revizi
- proprium mezidobí - po dokončení nedělí cyklu A a revizi
- vánoční a velikonoční cyklus - po dokončení chybějících antifon
(zejm. pro ferie) a revizi
Žaltář proti dřívějším plánům bude dokončen zřejmě až
relativně pozdě,
protože obsahuje velké množství zpěvů, mezi nimi mnoho nepodařených,
a vzhledem k velké důležitosti mu chci dopřát potřebný čas na pomalé
zrání. Zcela mimo dohled zůstává zatím sanktorál,
jehož materie dosud není a hned tak nebude ani hrubě hotová.
Zbývající mezery postupně vyplňuji.
V souvislosti s antifonářem bude potřeba definitivně vyřešit
s liturgickou komisí ČBK (a případnými dalšími zainteresovanými
subjekty) právní otázky. Pokud totiž věci správně rozumím,
aktuálně zveřejněné materiály mají poloilegální status:
držitelem autorských práv na zhudebnění jsem já, ale "libreto"
patří někomu jinému, od koho nemám licenci;
svazečky antifonáře by navíc měly obsahovat nemalou část breviářových
textů, což by mohlo jít do jisté míry proti obchodnímu zájmu
Karmelitánského nakladatelství.
Navíc - jakkoli zatím jen velmi předběžně - pomýšlím na nějaký způsob
vydání tiskem.
Nepředstavuji si, že by nějaké nakladatelství chtělo vydat
několikasvazkové dílo, které zajímá jen hrstku lidí,
a ke všemu je volně ke stažení na internetu.
Naopak pro tu hrstku lidí je však vesměs mnohem příjemnější
a možná i ekonomičtější
koupit si profesionálně vytištěné a svázané knihy než si tisk
a vazbu objemného antifonáře zajišťovat nějak "na koleně".
V takové situaci se jako potenciálně
vhodné řešení nabízí tisk na vyžádání,
např. v zahraničí populární Lulu
nebo český Librix.
Bude tato možnost nějak legálně schůdná?
Mimo ediční plány žijí kytarové žalmy:
pomalu pracuji na opravě některých rytmických neobratností
zejm. v Žalmu 130 a na upřesnění jeho notového zápisu.
Výhledově chci přidat další nešporní žalmy zpracované obdobným
způsobem, to ale zcela závisí na přízni múz (nebo snad spíš antimúz :) ).
Před delší dobou jsem se pustil do práce na částkách
zveřejněných proprií řeholních společností.
Jen tak, pro radost, a tudíž beze spěchu.
Rozdělanou mám (už drahně dlouho)
slavnost sv. Dominika z dominikánského propria
a sv. Norberta z textů premonstrátských.
(Seznam na internetu dostupných
řeholních proprií denní modlitby církve
udržuji v jednom starším blogovém
článku. Mám radost, že jich není málo a stále přibývají.)
Poutní kostel
Panny Marie Pomocnice ve Skokách
je mj. místem česko-německých poutí.
Existující dvoujazyčné poutní písně, nejen skokovské, mi vnukly
nápad pokusit se složit votivní mariánské oficium
(s texty ze společných textů o Panně Marii),
které by se dalo zpívat česky, německy, ale i nějak dohromady
(pravděpodobně střídavě po verších) a bylo hudebně jednotné.
Zatím nevím, zda a kdy se pustím do jeho realizace.