Nedělám si iluze, že tento článek bude pro někoho zajímavý
nebo přínosný, ale mně poslouží ke srovnání myšlenek a
jednou třeba někomu jako inspirace, odstrašující příklad nebo tak ...
Chci vyložit, jak teď probíhá práce na projektu,
jaké používám nástroje a pracovní postupy, jak se postupně
vyvinuly a v čem mi teď překáží. Závěrem se pokusím načrtnout a porovnat
možná řešení.
Motivací k tomu mi je, že už dlouho cítím, jak mi stávající "pracovní
proces" v cestě k cíli spíš překáží než pomáhá a již příliš dlouho
se odhodlávám k jeho tolik potřebné reformě.
Postupný rozvoj
Na začátku (podzim 2010) bylo několik izolovaných zpěvů bez ladu a skladu
vysázených v LilyPondu.
Neměl jsem v plánu vytvořit žádné rozsáhlejší dílo.
Zcela přirozeně jsem tenkrát své hudební pokusy psal na papír,
do notových sešitů (nedávno při stěhování jsem na ně narazil
a divil jsem se, kolik jsem jich za rok stihl popsat),
a na počítači sázel jen ty, které jsem považoval za hodné zveřejnění.
Počítač použitelný pro práci mi tenkrát navíc nebyl dobře přístupný -
můj domácí byl rozbitý, takže jsem mohl jen příležitostně
parazitovat na vybavení své sestry;
později při pobytu v Erfurtu jsem byl odkázán na školní počítače,
jejichž užívání bylo omezeno otevíracími hodinami výpočetního střediska.
Již někdy před odjezdem do Erfurtu (jaro 2011) jsem ale na složku
se zpěvy k oficiu nasadil verzovací systém
git.
Verzování jsem se naučil mít rád při práci na softwarových projektech
a vyvinulo se tak nějak samo sebou, že jsem jeho vymoženosti
(mj. možnost kdykoli se vrátit ke kterékoli starší verzi
a snadno porovnávat historické verze mezi sebou)
chtěl mít k disposici i pro svůj projekt hudební.
(Konkrétně git jsem ale použil prvně právě pro projekt In adiutorium.
Do té doby jsem používal jen cvs.)
Vzhledem k tomu, že počítačově vysázené noty byly v této fázi
projektu jakousi "výkladní skříní" či "špičkou ledovce"
a všechen vývoj probíhal na papíře, bylo schema vývoje - z pohledu
git repositáře - lineární.
Postupně byly přidávány nové a nové zpěvy;
když se některý kousek postupem času ukázal jako nepříliš dobrý,
byl v notovém sešitě připraven nový a původní podoba nahrazena.
Když jsem později získal vlastní funkční počítač,
zanevřel jsem na notové sešity - bylo pro mě pohodlnější psát noty
rovnou do počítače v textovém formátu užívaném LilyPondem
než nejprve na papír a pak je přepisovat.
Tak najednou bylo potřeba vyřešit, jak ve struktuře projektu
udělat místo na pokusy a omyly:
První verze nové antifony totiž většinou vzniká "načisto": probrnkávámm a
prozpívávám se k podobě, která zní přijatelně, průběžně upravuji
notový zápis. Poté, co se propracuji k uspokojivému výsledku,
přesouvám se k dalšímu kousku.
Když se však časem ukáže, že nějaká hotová antifona
má zásadní nedostatky a její melodii bude potřeba složit znovu,
pracuji už zpravidla s více variantami, než se pro jednu rozhodnu.
Také se jako čím dál méně vyhovující ukazoval systém
nahrazování jedné verze druhou - bylo by výhodné mít všechny
historické podoby daného zpěvu stále po ruce a moci je bez námahy
porovnávat. (Naprogramoval jsem kdysi skript, který uměl
vytahat všechny historické verze daného zpěvu z gitu;
bylo to sice zábavné cvičení, ale jeho výsledek nepatří k nástrojům,
které by opravdu usnadňovaly každodenní tvůrčí práci ...)
Dílem na základě svých tehdejších
zásadně mylných představ ohledně magických schopností gitu
při slučování (merge) větví jsem se rozhodl v hlavní větvi pokračovat
jako doposud (na jednu antifonu jedno znění - to momentálně oficiální)
a pro účely "pracovního bloku", kde je možné od každého zpěvu
vršit neomezené množství variant, vytvořit novou větev
(variationes;
hlouběji na blogu je k nalezení
článek z oné doby,
kde se o tom píše).
Postup revize nepovedených zpěvů od té doby probíhá tak, že
ve větvi variationes rozpracuji několik možných podob,
tu nejpovedenější pak vyčistím od pracovních poznámek a zkopíruji
na příslušné místo do větve master.
Původně jsem ke zkoušení možných variant využíval přímo lokální
verzi toho kterého souboru. Později jsem však zjistil,
že pak aktualizace větve variationes z master
pomocí git merge neprobíhala vždy podle mých představ,
a tak jsem pro "špinavou pracovní verzi" začal používat zvláštní
kopii příslušného souboru (např. kompletar.ly má pracovní verzi
kompletar-VAR.ly).
Otravná režie
Revize jedné antifony teď tedy vypadá takto:
Mám dva lokální klony repozitáře projektu,
v jednom je načtena větev master, ve druhém variationes.
(To by samozřejmě nebylo potřeba, je možné přepínat se mezi oběma
větvemi v jediném klonu, ale postupem času jsem přišel na to,
že v kontextu tohoto projektu se mi v popsaném uspořádání pracuje lépe.)
# 1. nejnovější změny z hlavní větve promítnout do větve pracovní
(variationes)$ git merge master
2. V pracovní verzi (-VAR.ly) daného souboru vyzkouším několik možných podob;
vyberu nejlepší, barevně ji označím jako novou hlavní;
3. zkopíruji ji do
"čisté" verze souboru. Vymažu z ní pracovní značky, které mimo
sekvenci variant většinou nemají smysl (upozorňují na místo,
kde se melodie odchyluje od předchozího pokusu).
# 4. uložit změny pracovního souboru
(variationes)$ git commit -m 'one ant. revised' kompletar-VAR.ly
# 5. uložit změny "čistého souboru"
(variationes)$ git commit -m 'revised ant.' kompletar.ly
# 6. všechny změny předat i druhému klonu repozitáře
(variationes)$ git push ~/In-adiutorium variationes
# 7. přejít do druhého klonu
$ cd ~/In-adiutorium
# 8. změny "čistého souboru" promítnout do hlavní větve (master)
(master)$ git cherry-pick variationes
I tomu, kdo třeba úplně nerozumí naznačeným operacím s gitem,
bude zřejmé, že popsaný systém práce nastavený začátkem roku 2012
kromě vlastní tvůrčí práce na nápěvech antifon obnáší i odpudivě
velkou porci režie okolo, spočívající převážně v četných interakcích
s verzovacím systémem.
Přitom, jak již bylo řečeno, tento způsob práce byl kdysi dávno nastolen
převážně proto, že jsem měl chybné představy o magických schopnostech
gitu a věřil jsem, že mi bude práci naopak výrazně šetřit.
Nyní jediným pochybným ziskem z toho všeho je, že hlavní větev je
relativně čistá, od každého zpěvu obsahuje pouze jednu verzi v jednom
souboru. To je ale zisk, který pro mě nemá v podstatě žádnou hodnotu.
Kudy z toho ven
Jako programátor k smrti nenávidím duplicity a ruční kopírování.
Čehokoli. Přesto se právě projekt In adiutorium stal takovým
ne-li peklem, pak nepochybně předpeklím, limbem či peklíčkem
všemožných duplicit komplikujících další vývoj a plodících nepořádek.
Duplicity spojené s provozem větve variationes jsou přitom
ty, které momentálně představují největší zátěž. Jak je eliminovat?
1. Zrušení větve variationes
Samostatná vývojová větev, která nepřináší žádný užitek, může být
beze škod opuštěna. Pracovní verze souborů (-VAR.ly) se mohou
odstěhovat do vyhrazené podsložky hlavní větve.
Tím ze sedmikrokového scénáře výše odpadnou body 1, 5, 6, 7, 8
a stane se z něj scénář tříkrokový.
Stále zůstává otravná nutnost ručně kopírovat z pracovního souboru
vybranou variantu do souboru čistého/produkčního.
I tomu snad lze předejít. Ale pro pochopení toho, proč některé
možné cesty předem vylučuji z úvah, je potřeba znát jeden další
detail, také související s problémem duplicit.
Odkazování na zpěvy - FIAL
Když projekt In adiutorium nabyl většího rozsahu, vznikla potřeba
trvalých strojově zpracovatelných referencí na jednotlivé zpěvy.
Vedou k tomu dva různé motivy:
Prvním je sazba zpěvníků. Projekt In adiutorium by neměl skončit
vychrlením několika desítek dokumentů o jednotkách až desítkách
stran obsahujícíh nápěvy antifon a responsorií oficia,
ale vytvořením skutečného antifonáře, tj. přiměřeně funkční a
pohodlné liturgické knihy pro každodenní zpívané oficium.
Kromě toho také občas sázím menší příležitostný
zpěvníček pro sebe nebo pro někoho jiného.
Ať ve velkém či v malém, je silně nežádoucí muset jednotlivé
zpěvy pro účely nového díla ručně kopírovat.
Nenávidím kopírování. Když chystám sazbu zpěvníku, chci pouze
odkázat na zpěv, který chci na daném místě zahrnout, a nějaký nástroj
by měl umět kdykoli najít a dodat jeho nejčerstvější verzi.
K tomu je nutné mít způsob, jak na každý zpěv jednoznačně odkázat.
Takový způsob mám, a dávno mám i ten kýžený nástroj.
Již jsem o něm v minulosti psal.
Než ten jednoduchý systém referencí na zpěvy představím, je třeba zmínit
i druhý motiv vedoucí k jeho zavedení.
V liturgii hodin se některé zpěvy opakují, i vícenásobně.
Jindy se objevují texty velmi podobné - s trochu jinými slovy,
s částí navíc, s velikonočním aleluja a bez něj, ...
Pro stejný text používám vždy stejný nápěv. Pro zhudebnění textu
výrazně podobného jinému, dříve zpracovanému, se podle vhodnosti
pokouším vyjít z již existujícího. (Ne vždy je to možné.)
V těchto případech je potřeba mít někde poznamenáno, že nová antifona
je kopií či adaptací jiné, protože v případě,
že se v budoucnu bude měnit jedna, měla by se zároveň s ní
upravit i druhá. Původně jsem si o tom dělal jen poznámky pro sebe,
ale s rostoucím množstvím těchto referencí bylo zřejmé,
že nebude v lidských silách zvládnout je a bude nutné připravit
nástroj, který kontrolu koherence příbuzných antifon alespoň
částečně zautomatisuje. Naprogramování tohoto nástroje zatím zůstává
úkolem pro budoucnost.
Reference na konkrétní zpěv se skládá z cesty k souboru -
vždy cesty relativní k hlavnímu adresáři projektu - a id zpěvu,
které má každý kousek v hlavičce; v rámci daného souboru je vždy unikátní.
Několik příkladů:
| kompletar.ly#sim |
antifona k Simeonovu kantiku |
| antifony/tyden1_1nedele.ly#1ne-ant2 |
druhá antifona prvních nešpor neděle prvního týdne žaltáře |
| commune/commune_maria.ly#invit1 |
antifona k invitatoriu ze společných textů o Panně Marii |
Bezpočet reálných příkladů je možné
najít přímo v repozitáři projektu.
Reference na zpěv vytvořená popsaným způsobem se jmenuje FIAL.
Jmenuje se nějak hlavně proto, že bylo potřeba nějak pojmenovat
pole v hlavičce zpěvu, kde se odkazuje na jiný zpěv, z něhož
byla celá melodie nebo její část převzata. Je to zkratka, a že
je to zkratka špatně utvořená a její tvůrce se za ni stydí,
nebude ji vykládat.
2. Zbavit se veškerého ručního kopírování
Ideálem programátora k smrti nenávidícího duplicity je,
nikdy nic ručně nekopírovat. Každá varianta každého zpěvu by ve struktuře
projektu měla figurovat právě jednou. Jestliže mám dva druhy výstupů -
jeden pracovní pro sebe, s variantami a pracovními poznámkami,
a druhý čistý pro zbytek světa - pak by ideálně mělo být možné
nějak oba generovat z jediného zdroje.
Omezující podmínkou je, že výše popsaný způsob odkazování na zpěvy
musí zůstat funkční a existující reference se nesmějí rozbít.
"Produkční" verze každého zpěvu by tedy měla zůstat ve stejném
souboru jako doposud. Přitom generování výstupů by mělo být i nadále
co nejjednodušší.
Schůdnou cestou se zdá být nějaká varianta uspořádání, kdy se
čistá verze generuje automaticky redukcí verze pracovní.
V pracovní verzi pak musí být konvenčně dáno nebo
strojově čitelným způsobem vyznačeno, co do čisté verze patří a co ne.
Alternativou je zachovat čistou a pracovní verzi jako relativně
nezávislé entity (ve kterých lze bez nutnosti vzájemných ohledů psát
poznámky, řešit zalomení stránek apod.), ale plně automatizovat proces
přenesení vybrané varianty zpěvu z pracovní verze do čisté.
Zvolená cesta
Tady je určitá cesura. Jsem ten typ člověka, který často k tomu,
aby vůbec mohl přemýšlet, potřebuje psát. V próze. Žádné bodovité poznámky.
A o pár řádek výše a řadu hodin dříve jsem konečně dospěl k uspokojivému
plánu. Zanechal jsem psaní a dal se do jeho realizace.
Nově nastolený systém vypadá následovně:
Pracovní verze souborů s notami odteď sídlí v hlavní větvi
v adresáři pojmenovaném stejně jako dosavadní vývojová větev -
variationes.
Pracovní soubor se jmenuje stejně jako odpovídající soubor "produkční".
O přenesení nově upravených zpěvů z pracovního souboru do "produkčního"
se stará nový skript škaredého jména
updatefromvar.rb:
$ ruby updatefromvar.rb kompletar.ly
Najde pracovní soubor odpovídající souboru předanému v parametru,
načte ho a prochází zpěv po zpěvu. Kdykoli najde kus označený
jako varianta vybraná do "produkční" verze, vyčistí ho od pracovních
značek, podle id najde odpovídající kus v hlavním souboru a provede
náhradu.
Z provedených změn mám radost. Očekávám, že se příznivě projeví
na rychlosti postupu dalších prací. Není žádné tajemství, že jsem
dosud - z velké části právě kvůli výše popsanému nepohodlí
spojenému s procesem
revize - mnohem ochotněji skládal nové zpěvy než pracoval na starých,
označených pro opravu.
Již dlouho zde nabízím i některé zpěvy, jejichž nejsem autorem,
ale jsou volně šiřitelné a dosud nebyly nikde veřejně k mání.
Nedávné získání prvního většího souboru takových zpěvů - oficia
slavností Narození Páně a Zmrtvýchvstání Páně od dačických karmelitek -
mě přivedlo k rozmýšlení, kde zpřístupnit zdrojové kódy sazby.
Nepřišlo mi úplně vhodné přidat je do repozitáře In adiutorium,
protože ten jednak tvoří v drtivé většině moje autorská díla,
jednak má jasný profil daný cílem vytvořit úplný český antifonář.
Když porůznu sbírám cizí zhudebnění textů denní modlitby církve,
sleduji jiný cíl: aby moje bídné výtvory měly konkurenci,
aby ten, kdo chce zpívat oficium, měl z čeho vybírat,
a aby případný budoucí
"Řehoř Veliký" měl z čeho sestavovat svůj "antifonář cento".
Pro sbírku svobodných zhudebnění částí oficia od jiných autorů
jsem nakonec založil na githubu
vlastní repozitář.
Jeho (samostatně nesmyslný) název "Meum intende"
odkazuje k projektu "In adiutorium", jehož je jakýmsi doplňkem či
rozšířením.
Hotové noty budou i nadále zde na webu, na stránce Noty ke stažení,
v sekci Od jiných autorů.
Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou
a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí
liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita,
pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.
Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil
do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin,
hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery.
Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti,
ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným
stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto
výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě
nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně
zpívaného oficia u nás.
Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy,
a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům,
zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve,
nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení
a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo
klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně
plodné členy.
Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně
skeny několika rukopisných lístků
od dačických karmelitek.
Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy,
které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď.
Antifony a responsoria pro slavnosti
Narození Páně
a
Zmrtvýchvstání Páně
tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu
stránky s notami ke stažení.
Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů,
i české karmelitky
(podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků)
se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce
vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál:
žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny
v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule.
K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje
i moje sazba.
Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium
hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby
dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba
o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně:
"Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto,
že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.)
To mě pobízí k výzvě:
Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství
disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve
a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni,"
ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách,
aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží
s církví oslavovat Hospodina.
Když jsem se v roce 2010 po delší pauze znovu chápal breviáře,
viděl jsem v jeho pravidelné modlitbě cenné
"pium exercitium"
sloužící jako prostředek k řadě "duchovních dober",
mj. k osvojení si žalmů jakožto jakéhosi slabikáře židovské a křesťanské
modlitby, a k těsnějšímu spojení osobní modlitby s liturgií
a liturgickým rokem.
Když je něco pium exercitium, je dobrý důvod
očekávat, že to, stejně jako každé jiné exercitium,
bude do nějaké míry nepříjemné, jelikož co sílí, často také bolí.
Později jsem předně přehodnotil svůj postoj k oficiu:
to není prostředkem k dosažení něčeho jiného,
ale oslavou Boha -
a jako takové jednou z nejvznešenějších činností vůbec
a cílem o sobě.
Dále jsem ale také zjistil, že se očekávaná bolestivost a
určitá odpudivost nedostavila - ono "pium exercitium"
se naopak stalo snad vůbec nejdůležitějším z mých pramenů radosti,
který mi pak významně pomáhal přežít. (Tu radost ať si čtenář nepředstavuje
jako kdovíjak jásavou nebo vždy dostupnou
a to přežití ať nebere jako vysokou nadsázku - v té době
mě totiž okusovaly deprese.)
Ptal jsem se, čím to je.
Možných vysvětlení je více. To, které považuji za "nejvíce vysvětlující",
jsem našel skrz postřehnutí jedné nápadné souvislosti:
v době, kdy jsem začal podle možností každý den zpívat alespoň
některé části denních hodinek oficia (a tak či onak se modlit ty ostatní),
výrazně poklesla intenzita mých ostatních hudebních aktivit.
Do té doby jsem často a rád bral do ruky kytaru a hrál a zpíval,
co mi přišlo pod ruku; snažil jsem se naučit hrát na balalajku; ...
Při všem tom hraní a zpívání jsem však byl vystaven dvojímu
"utrpení": jednak určitému vnucování nesdílených emocí či názorů,
protože řada písní světských i křesťanských je výlevem
citů, které u mě nejsou (a často ani nikdy nebyly a nebudou) dány
a proto je nemohu zpívat bez značného nepohodlí;
jednak jsem dlouho cítil potřebu zazpívat svou vlastní píseň,
která jakoby někde uvnitř byla, ale protože nejsem obdařen
ani nadáním básnickým, ani hudebním, nemohla nabýt určitého tvaru
a vyjít ven - a tak mě jen tížila.
Až jsem "svou píseň" našel - vně, již dlouho hotovou,
v prastaré formě společné modlitby církve - v oficiu.
To z velké části nasytilo mou touhu po muzicírování
a dalo mi zpěvy s texty, do kterých se (alespoň do značné části z nich)
mohu postavit bez diskomfortu vnucovaných emocí:
Ne že bych byl zároveň pronásledován (mj. Žalm 64),
na smrt nemocen (kantikum z Iz 38),
přetékal jásavou Boží chválou (kantikum z 1Sam 2)
a vždy opravdu "čekal na Pána více než stráže na svítání" (Žalm 130).
Ale již od raných dob se církev modlí žalmy tak, že je rozmanitým
způsobem reinterpretuje: některé se opravdu mohu modlit jako
svou svrchovaně autentickou osobní modlitbu tady a teď;
jiné jsou modlitbou bratří trpících pronásledování;
další lze číst jako modlitbu samotného Krista.
(Srov. Žalmy. Český katolický překlad, Kostelní Vydří: KNA 2009, 5-9 - Předmluva. Srov. též VPDMC 108n.)
Tradiční hudební tvar římského oficia tvoří krásný celek,
kde se vkusně střídají zpěvy hudebně velice prosté, v podstatě
recitativní, s bohatěji utvářenými.
Kdo zpívá oficium pravidelně více let, může se navíc těšit
z krás zjevujících se v rytmu liturgického roku -
ze zpěvů charakterisujících jeho jednotlivá období;
z těch, které se zaskví jednou do roka, aby pak byl po celý rok
s touhou vyhlížen jejich návrat; z jiných, které z dobrých
důvodů zazní několikrát, možná s nenápadnou, ale významuplnou změnou;
z hudebních a textových citací a narážek,
odhalujících někdy nečekané souvislosti.
Co bych měl závěrem říci o "své písni"?
Že jsem, i při dobrém vědomí řady jejích nedokonalostí
(netajím se tím, že souhlasím s velkým dílem kritiky, kterou dnešní
podobě římského oficia adresoval prof. Dobszay; některé další
výhrady v minulosti zazněly i na tomto blogu),
nadšen její krásou, a vděčný za to, že ji smím zpívat.
Co o nápěvech antifon a jiných textů oficia,
které neuměle skládám?
Dostal jsem do rukou skvělou píseň, ale noty mi k ní nedali.
Hledal jsem je, avšak marně. Protože jsem ji musel zazpívat,
dal jsem se do toho, jak jsem uměl.
Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. (Žalm 104, 34)
Ne, nechystám se sepisovat "pořízení", a kdybych se chystal,
nezneužíval bych web svého hudebního projektu k jeho uložení.
Přemýšlím ale v poslední době o tom, co tvůrce zabydlený
v digitálním věku může a možná by měl udělat pro to, aby
jeho výtvory nezmizely ze světa chvíli po něm.
Holger Peter Sandhofe byl mj. muzikolog a vynikající sazeč.
Vděčíme mu zejména za sestavení a vydání
Nocturnale Romanum - antifonáře pro noční
hodinky římského oficia v podobě po reformě Pia X.
Sandhofe vytvořil a na internetu publikoval velké množství
zajímavých a užitečných materiálů, zejm. liturgické zpěvníky
a pomůcky (např. specialisované fonty) pro jejich sazbu.
O jeho webu nocturnale.de, kde jejich velká část bývala vystavena,
jsem se však dozvěděl až v době, kdy již nebyl dostupný.
Holger Peter Sandhofe zemřel v roce 2005 ve věku 33 let.
Nějakou dobu poté vypršela doba,
na kterou byla předplacena doména a webhosting, a bohatá pokladnice
zdrojů ke gregoriánskému chorálu se navždy zavřela.
Některá Sandhofeho díla jsou dostupná jinde, protože
si je prozíraví lidé uložili
a mohli je později (dost možná tím porušujíce
zlořečená autorská práva) znovu pustit do oběhu.
[EDIT 25.4.2016]
Ve skutečnosti naštěstí není tak zle.
Jednak je možné zaniklý web nocturnale.de
prohlížet díky archivu Wayback Machine;
samotné tam kdysi vystavené
soubory ke stažení pak archivuje CMAA.
Internetová publikace je takřka neomezeně dostupná,
ale také velice "smrtelná": noty vzniklé v rámci projektu
In adiutorium jsou bezpečně na třech místech. Na webu,
v repozitáři na githubu a na mém počítači.
"Nejsmrtelnější" je web: za hosting platím ročně. Až zemřu
nebo z jiného důvodu platit přestanu, stránky do roka zmizí v nenávratnu
a všechen obsah s nimi.
Repozitář se zdroji na githubu ve svém bytí závisí na
jedné soukromé společnosti se sídlem v USA, která zase za svou
existenci do značné míry vděčí jednomu široce oblíbenému vývojářskému
nástroji. Možná github časem začne promazávat dlouhodobě neaktivní účty,
nebo dokonce úplně ukončí činnost.
Hlavní repozitář s notami bude pryč.
A můj notebook ... i s materiální pozůstalostí po zemřelých se často
nenakládá právě v rukavičkách. Tím spíše to tedy bude platit o té
digitální. Kdybych zemřel teď, snad by se ještě našel ochotný dědic
mého notebooku, ten by ale jistě smazal všechna data.
(Což by, s výjimkou not, nebyl žádný zločin, ale možná naopak
skutek milosrdenství.)
Kdyby notebook někdo "uložil na půdu", nejpozději za pár desítek let
z něj použitelná data nikdo nedostane.
Když zemřel můj hudebně plodný praděd Josef "Klement" Zástěra,
nechal po sobě své kompletní
dílo - v rukopise - pěkně setříděné a doplněné úplným soupisem.
V některých ohledech velmi zranitelné (mohlo by shořet při požáru;
být odcizeno při vykradení; zničeno, kdyby potomstvo kulturně
upadlo a vyhodilo spoustu nesrozumitelných papírů s "kuličkami a nožičkami"
do sběru jako bezcenný brak), jinak ale velmi trvanlivé.
Přemýšlel jsem, co mohu klidně nechat propadnout zániku
a co bych naopak měl podle možností zaopatřit tak, aby to přečkalo
i mou smrt, a jak.
Předběžně jsem zavrhl snahy o dlouhodobé zachování dostupnosti webu.
Myslím, že jediné, co je tu opravdu hodnotné, jsou noty,
a web je pouze nástrojem pro jejich publikaci a poskytnutí
doplňujících informací k nim.
Zrovna tak nemá smysl věnovat přehnanou péči záchově git repozitáře
s historií projektu. Při troše štěstí bude mít poměrně dlouhou
setrvačnost, takže než z githubu zmizí, kdo o to bude stát,
bude mít dost času si ho naklonovat.
Zároveň vím, že je to zdroj potenciálně užitečný jen pro tu poměrně
malou část veřejnosti, která ovládá práci s vývojářskými nástroji.
Pokud se mi podaří, jak zamýšlím, vydat úplný český antifonář tiskem,
všechny zde artikulované starosti pak hodím za hlavu.
Co se v nějakém rozumném
množství exemplářů vytiskne a rozšíří, je víceméně nezničitelné.
Do té doby se jako ideální jeví nechat po sobě nezašifrovaný
externí disk se všemi notami v elektronické podobě a jejich zdrojovými
kódy - a vedle toho všechny materiály také vytištěné.
O to, aby byly dostupné na internetu, se bude moci postarat kdokoli
to uzná za vhodné, protože licenční podmínky jsou, jak známo,
ke všelikému šíření velmi vstřícné.
Díval jsem se, jaká část repertoáru oficia je ještě přede mnou,
a shledal jsem, že se projekt In adiutorium blíží k cílové rovince
jedné důležité etapy: na dohled je již den
(přestože ho zřím teprve aspiciens a longe), kdy budu moci říci,
že jsem připravil melodii pro každou antifonu a
pro všechna responsoria
denních hodinek pokoncilního českého breviáře.
Budu se snažit, aby to bylo do příštího adventu, tedy přibližně do roka.
Co potom? Potom budu dál den za dnem zpívat hodinky jako doposud.
Kouskům, které se mi napoprvé nepovedly, budu moci věnovat
více péče a opatřit je postupně vhodnějšími nápěvy.
Někdy mezi tím podniknu liturgicko-hudební
"expedici", kterou plánuji již dlouho.
Po odstranění všech závažných nedostatků v "nebezpečných" částech
repertoáru (to jsou ty, u kterých reálně hrozí, že se někde budou
skutečně zpívat při liturgii - jde zejména o nedělní a sváteční
nešpory) bude čas postupně připravit sazbu již dlouho slibovaných
svazků antifonáře.
[EDIT téhož dne večer]
Ohledně toho, u kterých zpěvů je potřeba počítat s větší pravděpodobností
využití i mimo můj pokojík, mám určité odůvodněné předsudky.
Nemám ale téměř
žádné informace z terénu, zda a jak se výplody projektu In adiutorium
skutečně zpívají a které to jsou. Pokud tedy ctěný čtenář v minulosti
některý materiál z tohoto webu použil nebo se k tomu teprve chystá,
pro autora by byla velmi užitečná stručná informace o tom.
Protože liturgický zpěv je dnes většinou sotva myslitelný bez varhan,
měl by k výše zmíněným "nebezpečným" částem antifonáře vzniknout
varhanní doprovod. V poslední době dělám, co mohu, abych si postupně
doplnil základní hudební vzdělání. Bývám často viděn ve společnosti
učebnice hudební nauky, "na stará kolena" jsem začal chodit na hodiny
klavíru a s pianem se družím ještě více než s onou učebnicí, ...
Udělám, co bude v mých silách, abych, nakolik je mi to možné,
pronikl později také do nauky o harmonii a o kontrapunktu
a seznámil se také se speciálními otázkami harmonizace chorálu.
Pokud to dobře dopadne, v době, kdy melodie dotčených
zpěvů budou zralé pro případné širší využití,
budu disponovat i věděním a neuměním dostatečným pro jejich opatření
doprovody.
(A potom? Potom nejspíš vyjde nový překlad breviáře a
celá práce začne nanovo.)
Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý
zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum
zpívaného oficia pro nejširší veřejnost,
zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor"
v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století.
Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název
Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému
kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také,
a v dnešním kontextu především,
k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.
Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům
v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl
být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?
- neměl by žádného uvedeného autora/editora
- až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých
pramenů
- žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené",
přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské
provenience
- antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých
notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho
a nejsou příliš rozsáhlé
- s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší,
místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
- formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou
příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty
v breviáři
- úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář
oficia pro české a moravské diecéze
(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy,
ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí,
je kombinace posledních dvou bodů.)
Zabloudil jsem na stránky
Varhaníků on-line
a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako
diskusní fórum stálých příznivců webu)
na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových
antifonách k pohřebním obřadům.
Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33
U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to
napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk
situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně
se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém.
Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je
požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti
s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií.
Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí
za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím,
že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy
se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění.
Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující
harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli,
ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat
nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to
zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování
nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské"
dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci"
(správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení").
Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně
kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi
specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát
přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost"
jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě -
kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě,
ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje"
po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa,
jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.
Ivan 27. 6. 2014, 22:06
To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale
připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie
z jeho nálady.
Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek...
Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí.
To by bylo těch minizkoušek více....
K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace
si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc.
K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře
(mnou výše zvýrazněný).
Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk.
Na jeho melodii, rytmus.
Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách
významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety,
od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ...
Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu
(horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung
a Johnerovo Wort und Ton im Choral)
jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu
pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období
odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách.
Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného
jazyka během století?
Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů
mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích,
bylo tomu i ve středověku.
Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál",
nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká,
může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí
a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně
nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech
charakteristicky jiný.