antifonář.cz

17.10.2016 22:00 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu) pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování - prostě tak, aby evokoval liturgii hodin. Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové a duchovní. "In co? In auditorium?"

Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji: nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější) doménu antifonar.cz.

Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web, věnovaný jen jemu. Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví jako nejvhodnější řešení.

Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit. Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu. Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem: po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno (pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání. V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední: zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš tak dlouho, jak dlouho budu živ, "produktový" web antifonáře se budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím jiné hostingové řešení.

[EDIT 19. 11. 2016] Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení, je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem: zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.

Když originalita není ctností: Vize pro Nešporní zpěvy

7.6.2016 23:42 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Na začátku doby adventní jsem Denní modlitbu církve a svoje zhudebnění jejích textů vyměnil za latinský breviář a antifonář. Poté, co se předkoncilní oficium ukázalo být časově neúnosné, jsem přesedlal na latinské pokoncilní, s výjimkou nedělí a svátků. Ovšem poté, co jsem bez úhony přezpíval Velikonoční oktáv bez úhony, shledal jsem, že už se v předkoncilním oficiu lépe orientuji a zvládám ho bez velké režije, vrátil jsem se k němu.

Jednou z velice silných zkušeností - jak při zpívání z římského antifonáře z r. 1912, tak s pokoncilním oficiem zpívaným podle Ordo cantus officii - je to, jak citelně méně namáhavé je zvládnutí základního korpusu zpěvů. Nejde přitom o jejich množství, ale o jejich kvality: značná část repertoáru je vybudována opakováním (s většími či menšími úpravami pro ten který text) oblíbených vzorů; i kde se nejedná přímo o aplikaci rozšířeného vzoru, zpěvák se obvykle setkává s opakovanými motivy a postupy (srov. Hiley D.: Western Plainchant, 1993, 89). Tak po několika týdnech zpívání z latinského antifonáře mám mezi jeho zpěvy větší jistotu (měřeno mírou schopnosti nepříliš hudebního zpěváka zazpívat ten který kousek z listu) než po letech mezi českými antifonami, které jsem sám složil.

Jednou z pomýlených zásad, které od počátku formovaly mou práci na českých zpěvech oficia, byla ta, že by nápěv měl pokud možno ilustrovat zhudebňovaný text. Co, ilustrovat! Ideálně by měl být plodem jeho prorozjímání!

... Tento zpěv komponovali mniši, kteří museli být opravdovými světci. Jsou to totiž zpěvy naplněné pokorou a hlubokou úctou před strašným Bohem Hospodinem, zároveň však jsou plné mnohdy vroucí důvěrnosti, něhy a lásky k milujícímu příteli. Proto dobrou liturgickou hudbu nemůže dobře zkomponovat pouze šikovný a inspirovaný skladatel, ale měl by být v ideálním případě i světcem. To se podařilo v církvi do 10., 11. stol. a předtím - pak už se to nikdy v takové míře neuskutečnilo. ...

(z pořadu Duchovní hudba na ČRO Vltava: 5. 2. 2012: Hudba při Strahovském klášteře (3/3). Amici musicae antiquae a Jaroslav Orel, okolo 33. minuty)

Takové mystisující pojetí gregoriánského chorálu není zastáváno nijak výjimečné a není těžké se jím nakazit. Ovšem přinejmenším pokud by takto někdo chtěl hledět speciálně na antifony oficia (to se ve zmiňovaném pořadu samozřejmě nedělá), je to objektivní nesmysl.

Ovšem já - i protože jsem tak málo věděl o gregoriánském chorálu - místo toho, abych hledal oněch "15-20 dobře vybraných melodií" (srov. Dobszay L.: The Bugnini Liturgy and the Reform of the Reform, 2003, 82), na které by šlo zpívat velkou většinu antifon, usiloval jsem naopak o co možná dokonalé vystižení individuality každého jednotlivého textu.


Před čtyřmi lety, zhruba touto dobou, jsem zveřejnil první (a zároveň zatím poslední) verzi Nešporních zpěvů - malého zpěvníčku pro druhé nešpory slavností, s některými přizpůsobeními pro "neprofesionální" shromáždění, modelovanými dílem podle "lidových nešpor" z 19. a první poloviny 20. století. Jeho nynější neúplná podoba vznikla poměrně kvapně a plánoval jsem postupně ho dokončit, ale poznenáhlu jsem k tomu ztratil chuť, věnoval jsem se naléhavějším úkolům, a měsíce a roky běžely.

Teď nadešla jeho chvíle. Tento izolovaný ostrůvek v rámci projektu - duplicitní zpracování antifon pro několik málo příležitostí - se nabízí jako vhodné místo pro experiment. Zahodím všechny jeho melodie (beztak vesměs nemají valnou hodnotu) a začnu jeho obsah budovat znovu, se zřetelem na to, aby vzniklo omezené množství široce použitelných typů. Ty by měly mít jasnou strukturu a být hudebně jednoduché, bez příkras a bez obtížných míst. Kde se to bude zdát vhodné, nebudu se bát sáhnout po některých z "nejohranějších" melodií latinských antifon.

Pokud se dílo vydaří, budeme teprve mít skutečné "lidové nešpory". A byla by pak namístě otázka, zda by se podobné principy neměly uplatnit i na větší části kmenového korpusu.

Vlastní texty řeholních společností

17.4.2016 00:48 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Na stránce s notami ke stažení jsem dnes založil novou sekci pro vlastní texty řeholních společností a umístil do ní zhudebněné oficium sv. Evžena de Mazenod, zakladatele řádu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. K tomu se sluší dodat pár slov na vysvětlenou.

Breviářová propria řeholních společností mě zajímají, takže je aktivně vyhledávám; v jednom starším blogovém článku je (čas od času aktualisovaný) seznam těch, která jsou volně dostupná na internetu. Kdo by zapátral na githubu v repozitáři projektu In adiutorium, zjistil by, že jsem na zhudebnění některých z nich začal pomýšlet už dosti dávno - v dubnu 2013 jsem udělal první kroky ke zpracování oficia slavnosti sv. Norberta podle českých textů premonstrátského řádu, ještě o něco dříve jsem začal pracovat na oficiu slavnosti sv. Dominika podle vlastních textů Řádu kazatelů. Výběr samozřejmě není náhodný: u dominikánů byl kdysi v noviciátu můj dědeček; jméno svatého Norberta pak nosím jako jedno z křestních.

Z výše řečeného je zřejmé, že moje práce na zhudebnění vlastních textů některých řeholních společností je vedená čistě osobním zájmem. Nejde o zpěvy složené na přání nebo na objednávku a neočekávám, že budou někdy někde zpívány. Ani já je nikdy v rámci normálního běhu oficia zpívat nebudu. Skládám je pro radost ze skládání a pro bližší kontakt s dotčenými liturgickými texty a se svatými, k jejichž oslavě byly složeny.

Když jsem před lety začal s texty o svatých zakladatelích dominikánů a premonstrátů, záhy jsem narazil na překážku, která mou práci v tom směru nadlouho zastavila: oba řády jsou starobylé (premonstrátský vznikl ve 12., dominikánský ve 13. stol.) a k podstatným součástem jejich způsobu života patří chór. Každý má svou svébytnou chorální tradici. Budu jejich české liturgické texty zhudebňovat úplně nezávisle, "na zelené louce", jako jsem naložil s většinou textů Denní modlitby církve, nebo bych se měl spíše pokusit o zhudebnění navazující na danou řádovou tradici? Tu otázku jsem tenkrát nerozřešil a sv. Norberta i sv. Dominika jsem tudíž nechal čekat.

To byl výchozí bod pro moje nepříliš dávné rozhodnutí zpracovat oficia svatých řádu Misionářů oblátů. (Ve skutečnosti je jediným světcem, jehož oficium je vystrojeno vlastními zpěvy, zakladatel - sv. Evžen.) Tato řeholní společnost mně osobně není nijak blízká. Ale především - nejen že nemá chórovou povinnost: jsem si téměř jist, že nemá vůbec žádnou tradici zpívaného oficia. Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že zhudebnění kompletního oficia sv. Evžena existuje pouze v českém jazyce a pouze od dnešního večera. Tak otázku, zda a jak bych se měl v hudebním výrazivu vázat na řádovou tradici, mohu nechat úplně stranou.

[EDIT 4. 9. 2016] Jen pro pořádek: domněnka, že obláti nemají vůbec žádnou tradici zpívaného oficia, se ukázala být mylná. "V neděli ... v 18:15 pak máme zpívané nešpory s varhanním doprovodem ..." (http://oblati.cz/povolani.html)

Podle téže logiky vyhlašuji program na dobu příští: až se mi zase mezi opravováním starších nepříliš povedených zpěvů zasteskne po zhudebňování nových, dosud nedotčených textů, pokračovat budu texty salesiánskými. Předběžné ohledání ukázalo, že tím budu mít postaráno o zábavu na delší dobu, protože salesiánský kalendář je bohatší než oblátský a breviářové texty obsahují několik plně vystrojených oficií, jakož i řadu skromněji vypravených památek "o dvou vlastních antifonách".

Správně bych jistě měl zohlednit rčení Jesuita non cantat, neque rubricat a v rámci "nesmyslného" přednostního zhudebňování textů nezpívajících řádů dát přednost řádu příslovečně nezpívajícímu - Tovaryšstvu Ježíšovu. Jeho proprium breviáře ale, pokud je mi známo, veřejně dostupné není.

Závěrem: To, co dělám, dělám v dobré víře, že tím nikomu neškodím. Kdyby se některá z dotčených řeholních společností cítila poškozena tím, že jsem neuměle zhudebnil a zveřejnil její (již předtím všeobecně veřejně dostupné) liturgické texty, samozřejmě jsem připraven příslušné dílo či díla stáhnout z nabídky a upustit od jejich dalšího šíření.

Autor beuronského posudku na Olejníkovy zpěvy

8.4.2016 20:35 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk", hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou slepou uličku.

Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž: často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál - i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou, inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.

V diplomové práci Jakuba Vavrečky Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013) jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával P. Augustinus Gröpp OSB, mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly zaslány.

... Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí, je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel, respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací. Moderní jazyky se řídí jinými zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.

(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)

U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných podmínkách církve v Československu v době normalisace. Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně. Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl hodně proti čemu psát ...

Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal. Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic, nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá přehled; doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň na nějaký časopisecký nebo novinový článek. Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila: "O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého benediktinského řádu."

Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá - Komárek (P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001), z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného "posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu noty a nahrávky poslal) zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp. Tomu se zdají dobře odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.

V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány. Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970 neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB. To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně, je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.

Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek k olejníkovské historii. Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše, původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl a nebylo tedy na co odkázat. Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků - ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů - jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého potkal rád.

Stav projektu - září 2015

14.11.2015 15:40 | kategorie: Projekt | Komentáře

Již dlouho jsem nevydal žádnou souhrnnou zprávu o aktuálním stavu projektu a pracích, ke kterým se chystám. Blížící se začátek nového liturgického roku je k tomu dobrou příležitostí.

15. 8. byl dosažen zásadní milník: jsou zhudebněny všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve.

Když píšu Denní modlitba církve, mám na mysli liturgickou knihu pro pokoncilní římské oficium v překladu České liturgické komise, vydávaném od r. 1987. - Starší charitní breviář i jeho potomek, breviář dominikánský, totiž mají jiný titul. Když (řídčeji) píšu s malým počátečním písmenem denní modlitba církve, míněna je bohoslužebná forma - synonymem je "oficium" či "liturgie hodin".

Ke kochání se prázdnou slávou mě svádí skutečnost, že národů, které mají úplné zhudebnění oficia, není úplně mnoho. Vím jen o německém, brazilském (portugalština) a anglickém. (Přičemž poslední jmenované nikdy nevyšlo veřejně tiskem a až v poslední době byly staré cyklostylované strojo/rukopisy nascanovány a zveřejněny na internetu.) Na druhou stranu jsem si dobře vědom toho, že moje dílo je velké pouze rozsahem a zmiňovaným antifonářům jiných národů se nemůže rovnat.

Jako svůj hlavní úkol na nejbližší dobu (v řádu let) vidím revizi celého ohromného korpusu zpěvů. Mnohé mám z minulých let označené jako nepovedené a hodné předělání; i na ostatní bych se však rád znovu podíval ve světle svého nynějšího pojetí "českého chorálu", které se do současné podoby rozvíjelo postupně v průběhu uplynulých pěti let.

Jak je vidět z posledních aktualisací, aktuálně hlemýždím tempem reviduji antifony ze žaltáře. Žaltář je totiž jádrem oficia a špatné zpěvy nikde nemají potenciál nenapáchat tolik škody jako tady.

Přiznávám, že se mi z horizontu prozatím ztratilo vydání antifonáře jakožto ucelené liturgické knihy. Antifonář zůstává mým cílem, ale vidím, že není a ještě dlouho nebude na pořadu dne. Korpus zpěvů je zatím kvalitativně příliš nevyrovnaný.

Jak jsem již dříve avizoval, pro nadcházející liturgický rok opustím, pokud jde o každodenní modlitbu, pokoncilní oficium a své zhudebnění jeho textů, a budu místo něj zpívat oficium těsně předkoncilní, v podobě znovulegalisované slavným motu proprio Summorum pontificum. Považuji to za důležité mj. pro lepší vstřebání autentického repertoáru římského oficia. Budu se však snažit s českými zpěvy zůstat v kontaktu a práci na jejich revizi nezanedbávat.

Nápěvy žalmů

24.10.2015 20:00 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Byl jsem navštívit jednoho kolegu z KTF UK v jeho kaplanském působišti a při té příležitosti jsem byl požádán, abych vyrobil instruktážní nahrávky, podle kterých by se daly cvičit tradiční nápěvy žalmů římského oficia. Připravil jsem je a níže je nabízím. Pokusím se je v blízké budoucnosti doplnit ještě o další článek, skýtající vysvětlení, jak latinská psalmodie "funguje".

Předem varuji, že bídný je jak nahraný pěvec, tak technika použitá k záznamu jeho hlasu. Poslech je tudíž na vlastní nebezpečí. Každý, kdo má možnost učit se z jiného zdroje než z nabízených nahrávek, udělá lépe, když jí využije.

Dále je třeba upozornit, že představené nápěvy žalmů jsou podle Antiphonale Romanum z r. 1912. V novějších chorálních knihách, např. v pokoncilním vesperálu ze Solesmes (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), se některé nápěvy liší (zakončení modu II), některé jsou jinak hudebně-teoreticky uchopeny a tudíž jinak pojmenovány, některé nové přidány. (Přehled těchto "solesmeských" nápěvů nabízí ve videonahrávce Christopher Gray.) Starší systém psalmodie tu představuji proto, že právě toho se při práci na projektu In adiutorium držím. To je dáno jednak důvody historickými: v počátcích jsem jiný neznal. Jednak důvody, řekněme, hudebně-teoretickými: zatímco do staršího systému mám jakýsi vhled, znám charakteristiky jednotlivých modů a umím v nich skládat melodie nebo z existující melodie určit, jakému modu přísluší, systému, který lze tušit z novější sady nápěvů, zatím dobře nerozumím.

Když pro nic jiného, řada choralistů bude jistě pohoršena přinejmenším tím, že tu učím psalmodii III. modu s "úpadkovým" tenorem c místo původního h: Už v době přípravy antifonáře vydaného r. 1912 se o tenor modu III vedl vášnivý spor (viz Wagner Peter: Der Kampf gegen die Editio Vaticana, Graz - Wien 1907), v němž se tehdy sice dočasně prosadili "pragmatici", v pozdějších letech však dopadl ve prospěch "historisující" tendence, preferující původní tenor h. Já se však i v tomto držím referenčního antifonáře. Na antifonách III. modu je většinou poznat, zda vznikly v době, kdy jeho tenorem bylo h, nebo již po přesunu tenoru na c. (Popř. zda byly v tomto smyslu dodatečně upraveny.) To platí i o mých antifonách, které se všechny přiznávají k "úpadkovému" tenoru c.

Jako ukázkový text jsem zvolil první tři verše ze žalmu 53 - kterýžto je vzácný tím, že má už ve třetím verši flexu.

Deus in nómine tuo salvum me fac: * et in virtúte tua dica me.
Deus exáudi oratiónem meam: * áuribus percipe verba oris mei.
Quóniam aliéni insurrexérunt advérsum me, +
et fortes quaesiérunt ánimam meam: *
et non proposuérunt Deum ante conspéctum suum.

modus I

psalmodie, modus I
D psalmodie, modus I, differentia D
D psalmodie, modus I, differentia D
D2 psalmodie, modus I, differentia D2
f psalmodie, modus I, differentia f
g psalmodie, modus I, differentia g
g2 psalmodie, modus I, differentia g2
g3 psalmodie, modus I, differentia g3
a psalmodie, modus I, differentia a
a2 psalmodie, modus I, differentia a2
a3 psalmodie, modus I, differentia a3

modus II

psalmodie, modus II

modus III

psalmodie, modus III
b psalmodie, modus III, differentia b
a psalmodie, modus III, differentia a
a2 psalmodie, modus III, differentia a2
g psalmodie, modus III, differentia g
g2 psalmodie, modus III, differentia g2

modus IV

psalmodie, modus IV
g psalmodie, modus IV, differentia g
E psalmodie, modus IV, differentia E

modus IV transponovaný

psalmodie, modus IV, transponovaný
c psalmodie, modus IV alt., differentia c zní stejně jako výše IV g
A psalmodie, modus IV alt., differentia A
A* psalmodie, modus IV alt., differentia A* Na nahrávce jsou místo lidského hlasu slyšet struny mé staré kytary, protože tolerovatelné provedení tohoto zakončení se vymyká možnostem mého bídného sluchu.
d psalmodie, modus IV alt., differentia d

modus V

psalmodie, modus V

modus VI

psalmodie, modus VI psalmodie, modus VI, alternativní mediace

modus VII

psalmodie, modus VII
a psalmodie, modus VII, differentia a
b psalmodie, modus VII, differentia b
c psalmodie, modus VII, differentia c
c2 psalmodie, modus VII, differentia c2
d psalmodie, modus VII, differentia d

modus VIII

psalmodie, modus VIII
G psalmodie, modus VIII, differentia G
G* psalmodie, modus VIII, differentia G*
c psalmodie, modus VIII, differentia c

tonus peregrinus

psalmodie, tonus peregrinus

Na tonus peregrinus se zpívá jen několik málo textů, nejznámější je žalm 113/114 In exitu. Ten je tedy použit pro ukázku.

Musím se přiznat ke dvěma "hříchům". Pozorný posluchač si všimne, že třetí verš na druhý navazuje ještě výrazně méně, než je v knize žalmů obvyklé (to byl pokus o ošklivý vtip): přeskočil jsem na nejbližší verš obsahující flexu. Druhým prohřeškem je odchýlení se od Antiphonale 1912. To obsahuje poněkud jiný nápěv tonu peregrinu, který mi ale nejde do úst (zejm. v mediaci chybí počáteční g). Tak, jak je tu notován a nazpíván, je např. v The Liber Usualis. With introduction and rubrics in English, Tournai-New York 1961.

tonus in directum

Tento a následující nápěvy jsou představeny méně důkladně, než by se snad slušelo - protože jejich uplatnění je minimální a rozhodl jsem se alespoň prozatím s nimi neztrácet čas. Pozorný posluchač si všimne určitých nepravidelností, které nevznikly přehlédnutím, ale uplatněním pravidel, na jejichž popis zde rezignuji.

psalmodie, tonus in directum

"Užívá se pro žalmy, které je předepsáno zpívat při oficiu bez antifony, jako jsou žalm 145 při nešporách a žalm 129 v laudách za zemřelé, žalm 69 v litaniích ke všem svatým atd." (Antiphonale Romanum 1912, 25*) Zmiňované žalmy však z oficia za zemřelé zmizely při jedné z reforem předcházejících 2. vatikánskému koncilu. V pokoncilním oficiu pak žádný žalm bez antifony nefiguruje.

tonus paschalis

psalmodie, tonus paschalis

"Na Bílou sobotu pro žalmy kompletáře a při oficiu Zmrtvýchvstání Páně až do nešpor soboty před nedělí ve velikonočním oktávu (usque ad Vesperas Sabbati in Albis) pro žalmy hodinek, které se zpívají bez antifony a pro kantikum Nunc dimittis, se může použít následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) Ani pro tento nápěv tudíž pokoncilní oficium nemá uplatnění, jak řečeno výše. Protože má vlastnosti modu II, lze ho použít pro záměnu běžného nápěvu tohoto modu. V Německu se pro psalmodii modu II používá dokonce jedině tento. (Alespoň pokud jde o starý Gotteslob. Pro kdysi prozkoumané antifonáře už to nemohu říci s jistotou.) V Novém dvoře se na něj celoročně zpívají (nebo přinejmenším zpívávaly) žalmy kompletáře. Ty však v cisterciáckém oficiu skutečně jsou bez antifony.

tonus in directum pro officio defunctorum

psalmodie, tonus pro officiu defunctorum

"V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé se žalmy kompletáře, primy, tercie, sexty a nony zpívají nápěvem in directum, viz výše, nebo ad libitum na následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) V pokoncilním oficiu za zemřelé jsou, jak známo, všechny žalmy opatřeny antifonami a zpívají se tudíž na nápěvy odpovídající antifonám.

a co když se zpívá česky?

Jak známo, jsem zastáncem názoru, že stejné nápěvy jsou velice dobře použitelné i pro český text. Chystám se nazpívat nějakou delší ukázku, ale ... zatím se opravdu jen chystám.

Adaptace latinských zpěvů

10.10.2015 2:43 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

(To, že článek tematicky navazuje na poslední publikovaný, nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění mé adaptace Ó-antifon.)

U příležitosti vydání posledních chybějících antifon - tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden - považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.

Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není, jak bychom mohli být pokoušeni si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu. V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií je zcela umělé, nepřirozené.

Při převádění liturgických zpěvů do národního jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více rovinách:

  • Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé, a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
  • Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
  • Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná pro složení nového.
  • Adaptovat známou melodii se možná odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal. (Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby nepřipadá dostatečně kompetentní.)

Je jen přirozené, že se touto cestou pustili v minulosti naši dávní předkové, stejně jako že i dnes si ji volí nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti (přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly, anglikán Ormonde Plater a další). U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh sestry klarisky.

I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže, že já jsem se touto cestou nevydal. To má dva vzájemně se doplňující důvody: (1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze. Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru, při plném zohlednění specifik daného jazyka. Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu nezřídka velice škodí. (2) Druhým významným faktorem pak je skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy, takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně snadné ji dohledat.

I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby několik příkladů adaptovaných latinských melodií najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané O-antifony.

Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým. Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.

Od letošní první neděle adventní se chystám přejít na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné. Je pravděpodobné, že se každodenní kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy. Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.

Víte o nějakých chybějících zpěvech?

2.8.2015 13:12 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dámy a pánové, jak již dříve předem ohlašováno, projekt In adiutorium spěje k cíli. Zbývá složit něco málo přes dvacet antifon.

Stránku po stránce jsem prošel sanktorál všech čtyř svazků breviáře, abych měl jistotu, že jsem nezapomněl na žádnou z drobných památek. Temporál jsem systematicky zpracovával přednostně a v posledních letech jsem zaplňoval všechny mezery zjištěné při každodenním slavení oficia, takže tu podobnou generální kontrolu nepovažuji za nutnou. Prosím však každého, kdo by snad přeci věděl o chybějícím nápěvu pro nějakou antifonu či responsorium (vyjma responsorií z modlitby se čtením, která zatím až na pár svévolně vybraných výjimek zanedbávám), aby mi o tom dal jakoukoli cestou vědět.

Antifonář - sborové vydání?

19.5.2015 22:19 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Narazil jsem na zřejmě docela čerstvý, ale již informačně dosti bohatý web o Josefu Olejníkovi. Přirozeně jsem nemohl jinak, než běžet nejprve prohlédnout oddíl věnovaný Nedělním nešporám. Díky nahrávkám, na které se tam odkazuje, jsem poprvé v životě slyšel Olejníkovy nešpory dobře zazpívané a s varhanním doprovodem - a přiznávám, že se mi tak skoro líbily (srov. starší hodnocení). O tom ale třeba jindy.

Mou pozornost vzbudil a k přemýšlení a psaní mě vyprovokoval povzdech:

Dílo bohužel nenašlo větší ohlas; pravidelně (dvakrát měsíčně) se používá pouze v katedrále v Olomouci. Přitom obsahuje bohatý zdroj zpěvů, které se dají použít k liturgii. (josefolejnik.cz)

Tento povzdech se z velké části míjí s podstatou problému: když se nějaká část liturgie slaví málokde a navíc většinou beze zpěvu, je přirozené, že zpěvník, obsahující materiál pro ni, těžko použitelný jinak, "nenajde větší ohlas". Není to ale přeci jen opravdu tak, že se Nedělní nešpory dočkaly chladnějšího přijetí, než by byly mohly? Že by některá společenství ráda přijala "olomoucký katedrální vesperál," ale něco jim stálo či stojí v cestě?

Domnívám se, že překážkou pro širší uplatnění Olejníkových Nedělních nešpor, zejména ve farnostech, resp. všude tam, kde se zpívané nešpory slaví jen při několika málo příležitostech během roku, je cena. Kniha obsahující všechny nedělní nešpory pro celý liturgický rok je dokonalým řešením pro katedrálu, kde se nedělní nešpory zpívají co týden nebo dva. Pokud ale ve farnosti máme zpívané nešpory dvakrát nebo třikrát do roka, nakoupení dostatečného množství výtisků, byť i jen pro sbor, těžko dojde příznivého sluchu u správce farní pokladny. Bylo by možné koupit jeden exemplář varhanický, jeden pěvecký, a z toho v potřebném množství rozkopírovat potřebné stránky, ale to je ilegální. (Kdybych to chtěl udělat, ale jen zcela legálně, koho mám vlastně žádat o povolení? Skladatelovy dědice? Matici cyrilometodějskou, která Nedělní nešpory vydala?)

Sbory, které mohu alespoň z dálky sledovat, většinou nezpívají z knih, ale z listů, skládaných do desek pro tu kterou příležitost. Edice zpěvů oficia pro použití v chrámových sborech by to neměla ignorovat. Zatímco ideálním řešením pro mnicha nebo jinou osobu vázanou chórovou povinností je svázaný kompletní antifonář, pro sbormistra a jeho zpěváky je mnohem vhodnější sada volných listů, ze které lze vybrat jen co je potřeba pro aktuální příležitost. Navíc by ideálně mělo být možné pořizovat jednotlivé části samostatně a ne nutně vždy jen celou krabici.

Výhodou tvorby nabízené na tomto webu je, že je k disposici zdarma a legálně. Přesto vidím, že jsem až dosud přemýšlel příliš úzce - právě se zaměřením na antifonář jako knihu, která má smysl pro lidi zpívající oficium denně, méně však pro ty, kdo se k němu dostanou jen příležitostně. Jak bych měl vyjít vstříc sboristům a jejich deskám?

Myslím, že hlavním přizpůsobením sborové praxi by měla být zvláštní verze žaltáře. Taková, která obsahuje všechny žalmy, ale tak, že se dají snadno vybírat - po listech - a skládat podle potřeby. Navíc by měly být jednoznačně označkované pro ten který žalmový nápěv. Označení pouze přízvučných slabik významných pro závěrečné formule stačí člověku ve zpěvu žalmů zběhlému, ale pro potřeby sborů, provozujících psalmodii jen občas a limitovaných omezeným časem na zkoušení, příliš vhodné není. "Sborový žaltář" tedy musí mít každý žalm vysázený ve všech kombinacích počtu přízvučných a přípravných slabik, každou variantu na samostatném listu. Žalmy v něm pro dobrou orientaci nebudou seřazeny podle cyklu žaltáře v breviáři, ale podle biblického pořadí. Půjde o dokument obřích rozměrů, ale nikomu to nebude vadit, protože si ho patrně nikdo nikdy nebude tisknout celý. Pokud jde o nápěvy antifon a responsorií, ty mohou pro potřeby chrámového sboru nejspíš zůstat tak, jak jsou, na pracovních listech. Příjemným zpřehledněním by pak bylo upravit je na listy obsahující vždy vše (vč. potřebných společných nápěvů) pro danou hodinku.


Ve skutečnosti mám za lubem jedno ještě zásadnější zjednodušení - vzhledem k tomu, že moje noty jsou zapsané ve snadno strojově zpracovatelném textovém formátu a obsahují docela bohatá metadata (vč. např. údaje o žalmu, ke kterému ta která antifona patří, a o žalmovém nápěvu, který vyžaduje), nebude vůbec těžké napsat webovou aplikaci, která pro vybranou příležitost (např. nešpory vybrané neděle) na požádání vyrobí brožurku se všemi nápěvy a označkovanými texty. Až někdy budu mít volné odpoledne a chuť programovat ...

Kam se andělé bojí vkročit

7.5.2015 23:59 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dnešní článek Kathleen Pluth Where Angels Fear to Tread (Kam se andělé bojí vkročit) si ode mě, opovážlivce, tvorbou hudby určené pro liturgii "vstupujícího tam, kam se i andělé bojí vkročit," žádá reakci. Co na to mohu říci?

Domnívám se, že ve všech epochách církevních dějin vedle geniálních uměleckých děl, která se stala trvalou součástí pokladu církve, vznikalo i velké množství děl (i mnohem) méně hodnotných, a že i taková mají právo na existenci a jsou mnohdy potřebná.

Doufám, že všem návštěvníkům tohoto webu je stejně jasné jako jeho tvůrci, že se tu nepěstuje žádné umění a múzy se těmto končinám zdaleka vyhýbají. Je tu právě jen jeden člověk, bez uměleckých vloh, jehož jediným "nadáním" je touha po zpívaném oficiu. Není tedy nijak překvapivé, že velká část jeho výtvorů je "merely serviceable, barely imaginative, and almost entirely a matter of patching things through from one cadence to the next."

Osobně absenci zhudebnění liturgických textů, tradičně určených ke zpěvu, pociťuji jako větší zlo než to, že snad budou zhudebněny neuměle či nevhodně. A tak tvořím. Samozřejmě doufám, že přijdou i tvůrci povolanější. Sám ale pro sebe momentálně nevidím lepší cestu, než volat s žalmistou "budu ti hrát, Hospodine, před anděly," nejlíp, jak umím, i když to nejspíš většinou znamená - blbě.