Na konec akademického roku směřuji (alespoň zatím) závěr svého
magisterského studia teologie.
Donedávna jsem zamýšlel podat si ještě letos přihlášku
na postgraduální studium liturgiky a - budu-li přijat -
na magisterské studium plynule navázat doktorským,
pravděpodobně v Olomouci.
Už v říjnu jsem
psal, že (a proč)
teď z (latinského předkoncilního) oficia
zpívám jen ubohý zlomek a na českých antifonách
a responsoriích nepracuji vůbec, protože to v mém podání
vyžaduje "svobodu dlouho volně hlučet", které se mi
v pokoji s dvojími sousedy za tenkými zdmi zoufale nedostává.
Protože už si nedělám iluze, že v příštím universitním městě
seženu bydlení mým hudebním aktivitám výrazně více přející,
naléhavě vyvstává otázka, co bude s rozpracovaným projektem
českého antifonáře.
Nechci antifonář nechat navždy nebo na další dlouhá léta
nedokončený a vyhlídky na jeho dokončení během studia
nevypadají příznivě.
Proto jsem se předběžně rozhodl, že doktorské studium o rok
odložím, pronajmu si někde vhodné obydlí
(snad něco jako co možná levný malý volně stojící dům -
důležité je, aby se tam dalo muzicírovat i několik hodin denně
a nikoho to neobtěžovalo)
a budu se vedle zaměstnání snažit během toho roku udělat
na opravě zpěvů co nejvíc práce.
Nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl
být alespoň nějaký větší smysluplný celek -
třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně.
A když to skončí fiaskem a ani po "roce volna"
(přinejmenším od školy) nebudeme liturgicky použitelnému
českému antifonáři o nic blíž, bude se říkat
"to je ten pošetilec, co si udělal 'rok volna'
na skládání českých chorálních antifon, i když to neuměl";
já budu vědět, že jsem na neúspěšný hudební projekt vynaložil
všechno, co rozumně vynaložit šlo,
a napříště se budu věnovat pracem, pro něž jsem způsobilejší.
Proběhla kolem mě zpráva, že českým a moravským biskupům
dával exercicie Timothy Radcliffe,
a já jsem si díky tomu vzpomněl na jeden důležitý moment,
který je třeba připočíst k důležitým podnětům pro pozdější
start
projektu In adiutorium.
Mezi velkým množstvím literatury v širokém smyslu slova
duchovní, kterou jsem zhltal (a pod vlivem knih "otce Jeronýma"
horlivě excerpoval) v posledních dvou letech
střední školy, byl i Radcliffův
Medvěd a mniška.
Autor tam mj. vzpomíná, jak v komunitě, kde tou dobou žil,
po zavedení breviáře v národním jazyce skládali s bratřími
pro nové texty nápěvy, aby mohli oficium zpívat.
I když na breviář po babičce se tou dobou prášilo
(v maturitním ročníku jsem ho po zvážení aktuálních priorit
odložil a vrátil se k němu až po čtyřech letech),
to vyprávění ve mně silně zaresonovalo. Tou dobou jsem
pro sebe akorát nově objevoval svět hudby (čti: poprvé
jsem se učil hrát na hudební nástroj, se kterým se dá zpívat)
a zpívané oficium už mi bylo drahé díky návštěvám v Novém Dvoře.
Ale ten impuls zůstal schovaný po ty další čtyři roky,
až do doby, kdy mi vypadlo z rukou vedení skautského oddílu
(tzn. citelně přibylo volného času) a moje mnišské plány
se obrátily v prach.
Před necelými dvěma lety jsem stanovil letošní rok
jako rok dokončení prvního výdání
Antifonáře k Denní modlitbě církve.
Návštěvník webu to vidí na první pohled, ale pro pořádek
stejně oznamuji, že dokončení antifonáře letos není reálné.
Nejen, že tempo prací není termínu přiměřené - momentálně
na zhudebnění českých textů oficia vůbec nepracuji.
Rigidnější režim v zaměstnání spolu se studijními povinnostmi
závěrečné fáze (bakalářského) studia mi k tomu nenechávají
prostor.
Není ale od věci zmínit jednu z těch záležitostí, které teď
práci na antifonáři překážejí:
někoho z hrstky věrných čtenářů zdejšího blogu
by třeba mohla potěšit moje právě dokončovaná
bakalářská práce o novodobých latinských liturgických překladech
žaltáře. (T.j. o tom, jehož používání povolil v roce 1945
Pius XII., a o překladu připraveném v rámci pokoncilní
liturgické reformy.)
Závěrečné práce se na Jihočeské universitě
standardně zveřejňují, takže ji zvědavý čtenář záhy po odevzdání
najde na theses.cz
(a termín se neúprosně blíží).
Samozřejmě není radno čekat od ní nic zvlášť objevného,
ale mám zato, že pro každého milovníka dějin liturgie
se v ní najde alespoň něco, co zatím nevěděl.
[EDIT 29. 3. 2018]
Odevzdáno, zveřejněno:
Žaltář římského oficia v proměnách 20. století.
Kdo by snad četl tak pilně, že by přišel i na těch několik
nejednoznačných citací, které utekly závěrečné redakci,
přesné údaje si může dohledat ve zveřejněném
zdrojovém kódu sazby
(všechny potřebné informace tam jsou, ale špatně jsem zkrotil
biblatex, takže je ne vždy správně vysázel).
Profil projektu In adiutorium na Soundcloudu
existuje již delší dobu, ale až dnes se na něm objevila
první zvuková stopa -
antifona "Mojžíšův keř, který v ohni neshořel"
z dnešní slavnosti Matky Boží, Panny Marie.
Postupně se můžete těšit na výběr antifon, které považuji
za zdařilé. Nahrávat je budu víceméně podle běhu liturgického
roku. Žádnou velkou krásu není radno očekávat, protože neumím
zpívat ani nahrávat, ale pro představu, jak "český chorál"
může znít, by i ty neumělé nahrávky měly být dostatečné.
Při příležitosti zveřejnění první nahrávky
"autorské interpretace" zdejších zpěvů musím připomenout
jeden starší článek:
autorská interpretace by neměla být považována za ideální nebo
závaznou. Notový zápis je úsporný a informačně chudý,
a to záměrně.
Daná je zpravidla jen melodie, ostatní parametry určuje
interpret, nebo interpretační tradice chorálu, k níž se hlásí.
V průběhu let opakovaně propadám ilusi, že už "jsem tam":
už mám vypracovaný hudební jazyk českého chorálu,
blízký chorálu gregoriánskému a přitom respektující
specifika českého jazyka, už si umím uspokojivě poradit
se zhudebněním každé české antifony. Není náhodou, že takový
dojem nejsnáze roste, když se delší dobu nezabývám již
hotovými zpěvy. A pak se tato iluse vždy znovu tříští,
když znovu sedím nad antifonami, které jsem složil
před delší dobou.
Neuspokojivé zpěvy pak přepisuji - některé již potřetí nebo
počtvrté. Je možné pozorovat určitý vývoj. Je to ale vývoj
k větší kvalitě a zralosti, nebo vývoj sledující jen nahodilé
posuny osobního vkusu? Je to cesta vpřed, k cíli, nebo jen
jakési tvůrčí bloudění či chození v kruhu?
Pracuji na tom, aby nejpozději v řádu několika let spatřil
světlo světa úplný český antifonář. Přinejmenším stejně
pravděpodobná se však jeví možnost, že místo toho budu moci jen
konstatovat fatální neúspěch a nanejvýš vybrat několik
málo kousků, které se (spíš náhodou) podařily a mohly
by být hodné zachování.
Vidina jiného fatálního neúspěchu - že antifonář sice
ke své spokojenosti dokončím a doplním teoretickým pojednáním
o českém chorálu, ale vůbec nikdo z něj nebude zpívat -
mě neděsí.
Jednak vím, že tu a tam už někdo moje zpěvy zpíval,
a to jak soukromě, tak i při veřejně slavených nešporách;
jednak mě vpřed nežene vidina "úspěchu na trhu",
ale nepraktický idealismus, který hledí na dílo samo o sobě
a na lidi okolo se příliš neohlíží.
Jen telegraficky k aktuálnímu stavu prací:
1. Na podzim jsem ohlásil, že usiluji o dokončení
Antifonáře k Denní modlitbě církve někdy v průběhu roku 2018.
I když ještě relativně hodně času zbývá, již nyní jasně
vidím, že se to při nynějším tempu prací nestihne,
protože kousků vyžadujících opravu nebo přepracování
je opravdu hodně a práce postupují, jak postupují.
Navíc je můj plánovaný návrat do školních lavic nepochybně
dále zpomalí. Další termín se zatím neodvažuji dávat.
Snad jen mohu říci, že déle než deset let bych na antifonáři
pracoval nerad.
2. Pojal jsem úmysl připravit jako jeden z vedlejších výstupů
projektu In adiutorium českou verzi Graduale simplex.
Tento latinský "graduál pro menší kostely", jak známo,
nahrazuje zpěvy mešního propria zpěvy vesměs
původně určenými pro oficium (a tedy kratšími a jednoduššími).
Já už většinu antifon mám složenu, zbývá tedy "jen"
vyhledat kousky odpovídající těm v Graduale simplex,
doplnit něco málo těch, které
Graduale simplex nesdílí s pokoncilním breviářem,
a všechno to uspořádat v knížní sazbu.
Inspirací je mi nizozemské
Klein graduale
z pera Stevena van Roode. Doufám, že tak alespoň trochu
potěším kolegy, kteří mě už před lety nabádali,
že spíše než antifonář je třeba připravit český chorální graduál.
Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají
všemi milované a do omrzení duchaplně komentované
"Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný
zájemce najde zhudebněné:
Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy
i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků.
Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve
jsou až od loňska v materiálu
s antifonami doby adventní.
Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění
oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně
po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou
volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona
před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly
zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či
k vánoční novéně.
Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá
právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející
s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně
známých českých zpracování:
Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových
Nedělních nešporách
u nešpor 3. a 4. adventní neděle.
Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout
třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu
(přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě
Olejníka.
Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík
v adventních nedělních nešporách.
Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními
pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je
nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.
Samotná antifona O Sapientia ve znění
Svatojanského kancionálu
je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera,
o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované
antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu
latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině
19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si
vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady".
Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat,
pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu
a jeho české odnoži.
Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon
je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě
v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému
znalému čtenáři budu vděčný za komentář.
Uplynul více než rok od poslední zprávy o aktuálním stavu
prací a plánech na dobu příští. Tady je proto zpráva čerstvá:
Práce na revizi existujících zpěvů postupují pomalu.
V souvislosti s registrací
domény
antifonar.cz
jsem se odvážil vyhlásit termín prvního vydání
antifonáře (které, aby mělo smysl, předpokládá uspokojivé dokončení
revize celého korpusu zpěvů) na rok 2018. Domnívám se,
že je to stihnutelný termín, ale abych ho stihl, budu muset
oproti posledním měsícům zrychlit.
Určitým rozptýlením mezi pracemi cílícími na dokončení
antifonáře je mi zhudebňování
vlastních textů řeholních společností.
Rozdělané mám t.č. dominikánské, premonstrátské a salesiánské
texty o svatých zakladatelích. Tu a tam, když je chuť,
přidám antifonu. Až některý formulář dokončím, zveřejním ho.
I v novém liturgickém roce budu zpívat oficium
podle předkoncilních knih. Postupem času jsem přišel na to,
že je pro práci na vlastním zhudebnění liturgie hodin lepší
při každodenní modlitbě nezpívat to, na čem pracuji.
Opačná praxe totiž vede na jedné straně k horečnému úsilí
o dokončení některé části k termínu, kdy dotyčné zpěvy
přijdou na řadu, na druhé straně k nečinnosti - ze strachu,
abych v zuřivém opravování zbytečně nerozkopal i to,
co je dobré, a neměnil existující zpěvy spíše k horšímu.
Když den za dnem zpívám oficium ze starého římského antifonáře,
od vlastních antifon jsem svobodný a můžu na nich konečně
pracovat (víceméně) v rytmu liturgického roku,
což jim, domnívám se, docela svědčí. Zároveň je pro mě cenný
každodenní kontakt s autentickým gregoriánským chorálem.
Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu)
pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování -
prostě tak, aby evokoval liturgii hodin.
Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se
ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové
a duchovní. "In co? In auditorium?"
Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji:
nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější)
doménu antifonar.cz.
Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium
však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě
Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl
celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě
na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web,
věnovaný jen jemu.
Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví
jako nejvhodnější řešení.
Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace
a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit.
Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že
antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu.
Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně
aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické
verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem:
po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno
(pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a
vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání.
V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední:
zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš
tak dlouho, jak dlouho budu živ,
"produktový" web antifonáře se
budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt
přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím
jiné hostingové řešení.
[EDIT 19. 11. 2016]
Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové
oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou
dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení,
je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní
schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem:
zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.