Text žalmů a kantik ve zpívacím žaltáři,
ostatních nabízených knížkách
i webovém zpívacím žaltáři
do puntíku sleduje (tištěný) breviář, a pokud snad někde ne,
je to neodhalená opisovačská nebo sazečská chyba, ne záměrná
ediční intervence.
V poslední době však vážně uvažuji o tom, že
v nemnoha odůvodněných případech upravím
dělení veršů v zájmu toho, aby rytmus recitace byl pěknější
a lépe se vystačilo s dechem.
Je vhodné předeslat, že ani v minulosti
tiskaři liturgických knih k dělení
žalmových veršů v breviáři nepřistupovali úzkostlivě
a v některých verších se mezi různými vydáními liší poloha
hvězdičky.
Za upozornění na nestabilitu hvězdičky (i) v moderních
edicích římského breviáře vděčím
tomuto komentáři
na fóru CMAA.
Flexa je v breviáři až pokoncilní novinkou.
Předtím se vyskytovala jen v knihách notovaných
(a i v těch, zdá se, až někdy od poslední čtvrtiny 19. století),
a verše s flexou v nich často mají oproti breviáři upravenou
polohu hvězdičky.
Za zmínku stojí i to, že Denní modlitba církve se někdy
od své latinské předlohy odchyluje nejen polohou hvězdičky ve verši,
ale i určením hranic veršů.
Mám tedy za to, že by doplnění flexy a příp. přesunutí hvězdičky
v několika verších, jejichž stávající dělení činí zpěv značně
nepohodlným, nebylo žádným zločinem, zvláště pokud se
z těchto úprav řádně vydá počet.
Tímto článkem bych chtěl na záměr předem upozornit
a vyzvat čtenáře k případným námitkám.
Aktuálně se jedná jen o dva verše uvedené níže.
Oběma je společné, že druhý poloverš je v oficiálním znění
výrazně delší než první.
Žalm 95, 7
oficiální znění:
Neboť on je náš Bůh *
a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
upraveno:
Neboť on je náš Bůh †
a my jsme lid, který pase, *
stádce vedené jeho rukou.
Ef 1, 3
oficiální znění:
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, *
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.
upraveno:
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, †
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, *
protože jsme spojeni s Kristem.
Jak se projekt In adiutorium pomalu propracovává
k prvním rozsáhlejším výstupům,
které alespoň v mých očích dosahují
kvality připouštějící liturgické využití,
vidím rostoucí potřebu tematisovat některé známé nedostatky, které leží
hluboko v základech projektu, postihují celý repertoár
nebo jeho významnou část a hned tak (pokud vůbec)
odstraněny nebudou.
Ideální tvůrce českého antifonáře by byl znalec
teorie, historie a interpretace gregoriánského chorálu -
a celé šíře chorálního repertoáru oficia.
Někdo jako hudebně vzdělaný a zkušený kantor solidně fungujícího
benediktinského kláštera (jako tvůrci německého
Antiphonale zum Stundengebet,
Godehard Joppich a Rabanus Erbacher, tehdy mniši a kantoři
benediktinského opatství Münsterschwarzach),
nebo profesor středověké hudby s bohatou provozovací praxí
liturgickou i koncertní
(jako Lászlo Dobszay, tvůrce rozsáhlého korpusu
chorálních zpěvů pro mši i oficium v maďarštině).
Já jsem pochopitelně nikdy žádný znalec chorálu
nebyl a ani dnes nejsem.
V době, kdy jsem se do práce na zhudebnění Denní modlitby církve
pouštěl, jsem o gregoriánském chorálu nevěděl téměř nic,
a v doplňování vzdělání jsem vždycky byl mnohem liknavější než
ve skládání nových českých zpěvů, na které tudíž po dlouhou
dobu spíš než znalosti chorálu měly vliv moje mylné
představy o něm.
Na druhou stranu víme, že soudobí domácí znalci a praktici
gregoriánského chorálu
se od "chorálu v národním jazyce" vesměs drží co možná daleko.
Možná moje ignorantství bylo skoro nezbytným předpokladem,
bez kterého bych se do takového díla nejspíš nikdy nepustil.
Jednu rozsáhlou skupinu ne-právě-žádoucích charakteristik
našeho korpusu je možné shrnout pod heslo
příliš povrchní znalost systému osmi modů.
V každém úvodu do gregoriánského chorálu se student dočte,
že každý modus charakterisuje jeho finála a tenor,
o rozdělení modů na autentické a plagální a obvyklém rozsahu
každého z nich, příp. nějaké přiřazení
významů/afektů/charakteristik.
Ale co už stručný úvod zprostředkovat nemůže je skutečnost,
že stejně charakteristické jsou pro každý modus obvyklé
postupy, ozdoby, kadence a celé nápěvové modely
pro texty vhodné délky a struktury.
Když jsem tak poprvé celý rok zpíval oficium podle předkoncilního
antifonáře, jedním z velkých překvapení bylo, jak je velká část
tradičního repertoáru snadná. I velmi omezeně hudební člověk
jako já může s trochou praxe mnoho antifon zazpívat z listu,
protože jsou stavěné z dobře známých, v antifonáři mnohonásobně
opakovaných melodických prvků. Někdy jsem byl až pohoršen
neoriginalitou (když se někdy dvě a více antifon v rámci jedné
hodinky zpívá na stejný nápěvový model) nebo nápěvy, které mají
charakter jednoduchých líbivých popěvků a zdály se postrádat
důstojnost a hloubku, jakou jsem od chorálních nápěvů očekával.
Moje nápěvy se do té doby hnaly za originalitou a
vystižením smyslu daného textu a ve srovnání s tradičním repertoárem
byly často přetížené melismaty, málo zpěvné a obsahovaly mnoho nezvyklých
postupů. Dědictví té doby je v korpusu i nadále přítomno
a asi vždycky do nějaké míry bude.
Z podobného soudku je třeba zmínit
neznalost struktury tradičního repertoáru.
Některé liturgické doby mají nápadně vysokou koncentraci
vybraných modelů antifon, podobně jsou určité modely
charakteristické pro některé skupiny svátků.
Jsou nápěvové modely, které se vyskytují prakticky jen
v cyklu žaltáře.
A jsou svátky, jejichž zpěvy mají charakter
výrazně netypický a pro začátečníka interpretačně náročný.
Ani toto jsem však nevěděl, dokud jsem nepřezpíval celý předkoncilní
antifonář, a v mých nápěvech tudíž tyto makrostruktury
pozorovatelné nejsou.
Speciálním případem vztahujícím se k oběma právě probraným
bodům jsou
invitatoria modu I a VIII,
která se v tradičním repertoáru vyskytují jen okrajově,
a to snad výhradně v jeho pozdních vrstvách.
Antiphonale Romanum I, Solesmis 2020, s. XIX.
Srov. Hiley D.: Western Plainchant, Oxford: Clarendon Press 1993, s. 99.
V mém korpusu českých zpěvů však jsou invitatoria modu I
velice hojná, protože tento je mi odjakživa blízký a dobře
se mi v něm nápěvy skládají. (A první antifonář se zpěvy matutina,
ke kterému jsem se dostal a adaptoval jeden z jeho nápěvů
žalmu Venite pro český text, byl jako na potvoru antifonář
cisterciácký, který invitatoria modu I zná.)
Invitatorií modu VIII jsem v minulosti také pár měl
a postupně jsem je vymýtil, ale v modu I je jich příliš mnoho.
Nápěvy, které považuji za kvalitní,
pak čistě jen kvůli hudebně-historickým ohledům nezahazuji.
Obdobným případem jsou antifony IV. transponovaného modu:
v tradičním repertoáru jejich drtivou většinu
tvoří variace na jediný masivně rozšířený nápěvový model,
ale já jsem to dlouho nevěděl a mám tak značné množství
antifon, které se k modu hlásí základními charaktristikami
(finála, tenor, rozsah), ale k danému tradičnímu modelu nepatří.
Když byla řeč o invitatoriích, je vhodné také zmínit, že
moje invitatoria mají z velké části charakter podobný
běžným antifonám k žalmům,
zatímco tradiční invitatoria jsou vesměs výrazně melismatická.
I to jsem však zjistil až pozdě; navíc se mi ani teď nedaří
pro české texty skládat dobře znějící nápěvy odpovídajícího rázu.
Kromě horší schopnosti českého textu nést melismata
(popř. mé omezené schopnosti melismatické české zpěvy tvořit)
to částečně souvisí i se strukturou textu:
zatímco nejrozšířenější textový model latinských
invitatorií ústí do stereotypní výzvy
(citátu žalmu 95, 1) "pojďme, klanějme se",
Denní modlitba církve při jejich překladu tuto výzvu
obvykle klade na začátek (pro ilustraci viz příklady níže).
To není bez důsledků pro možnosti zhudebnění.
| příležitost |
Liturgia horarum |
Denní modlitba církve |
| advent do 16. 12. |
Regem ventúrum Dóminum, veníte, adorémus. |
Pojďme, klaňme se Králi, na kterého čekáme. |
| společné texty o Panně Marii |
Christum, Fílium Maríæ, veníte, adorémus. |
Oslavujme Pannu Marii; klaňme se Kristu, jejímu Synu! |
| Krista krále |
Jesum Christum, regem regum, veníte, adorémus. |
Pojďme, klaňme se Ježíši Kristu; on je Král králů. |
Jak už bylo řečeno, v prvních letech, kdy vznikalo v relativně
vysokém tempu velké množství zpěvů, jsem věděl jen velice málo
o gregoriánském chorálu, a chyběl mi i základní přehled
o novějších praktických edicích.
Když jsem zkraje práce na projektu hledal
nápěvy žalmů, vzal jsem, co bylo pohotově
k mání, a základem mého korpusu českých antifon
se tak stala tabulka chorálních nápěvů psalmodie
nabízená na webu CMAA a reflektující předkoncilní římské chorální
knihy, tedy stav bádání z počátku 20. stol.
Dnešní chorální knihy ze Solesmes pracují s košatějším
systémem nápěvů psalmodie, který má navíc nápěvy pro
modus II recitující na kvartě, modus IV recitující na tercii,
a pro pramody C, D a E. Dalším nápadným rozdílem je, že modus III
recituje na kvintě (h).
Tenor modu III byl předmětem vyhroceného sporu právě už
na počátku 20. stol. při přípravě Editio Vaticana.
Srov. Wagner P.: Der Kampf gegen die Editio Vaticana: Eine Abwehr, Graz-Wien: Styria 1907, s. 31nn.
Mně jednodušší a staletími liturgického provozu
prověřený modální systém i dnes vyhovuje a dodatečné
posolesmeštění korpusu nemám v plánu.
Dá se ale předpokládat, že modální systém odlišný
od chorálních knih vydávaných dnes v Solesmes
bude částí církevně-hudební veřejnosti vnímán
jako další z mnohých principielních nedostatků.
Kdyby někdo chtěl naše nápěvy antifon používat
v rámci modálního systému novodobých solesmeských knih,
nevystačí jen s výměnou nápěvů psalmodie.
Část antifon připsaných teď hlavně
modům I. a IV. transponovanému by změnila příslušnost,
ale zejména by bylo potřeba z velké části přepsat nápěvy antifon
modu III, protože jsou všechny psány
pro "pozdní" modus III, recitující na c, a s nápěvem
psalmodie recitujícím na h by dobře nefungovaly.
Přes sto let stará chorální edice není pro mě určující
jen tím, že jsem v samých počátcích projektu přijal její sadu
nápěvů psalmodie a s tím její pojetí systému osmi modů,
ale také později, když jsem hledal praktickou zkušenost
s gregoriánským chorálem, sáhl jsem po antifonáři pro denní
hodinky z téhož období (1912), protože to byl jediný rozumně dostupný
antifonář římského ritu pokrývající celý liturgický rok.
Tak můj až dosud jediný pořádně známý (opakovaně během celého liturgického
roku přezpívaný) chorální repertoár oficia je antifonář
zredigovaný na základě stavu bádání z počátku 20. stol.
a obsahující pořádnou vrstvu neogregoriánských kusů
(nejen ve svátečních formulářích nově zavedených nebo
přepracovaných v potridentském období, ale také v žaltáři,
výrazně zasaženém breviářovou reformou Pia X.).
To, že moje nápěvy jsou (s nemnoha výjimkami)
složeny se zřetelem jen na daný český text, bez ohledu na nápěv případné latinské předlohy,
je v mých očích jak silnou stránkou, tak stránkou slabou -
samozřejmě pokaždé v jiném ohledu.
Silnou stránkou, protože textu nebylo činěno násilí a dostal
nápěv sobě na míru, nebyl na něj pasován nápěv složený
původně pro text v jiném jazyce a mající možná výrazně odlišné
pro zhudebnění významné charakteristiky.
Slabou stránkou, protože nápěvy nehlásají jednotu
českého antifonáře s antifonářem latinským
a nemluví hudebními jazyky jednotlivých koutů a historických
vrstev chorálního
repertoáru, ale jsou výrazně poznamenány omezeností svého
(jediného) autora.
Dnes už se snažím nápěvy latinských předloh brát v potaz,
když opravuji méně vydařené kusy, ale systematické přepracování
všech antifon, které mají tradiční latinskou předlohu, neplánuji.
Český antifonář činící ve větší míře zadost tradičnímu
chorálnímu repertoáru zůstane úkolem pro někoho jiného.
I tady sehrála významnou roli nevědomost.
Je dobře známé, že pokoncilní breviář obsahuje mnoho
zpěvů s novými, v chorální tradici se nevyskytujícími texty,
ale že obsahuje i velké množství zpěvů s texty tradičními
mi zůstalo skryto prakticky až do doby, kdy byly texty
nejnovějšího vydání latinského breviáře přidány do
internetového breviáře Juraje Vidékyho
a já jsem je začal prohlížet s pomocí pracovní verze
rozšíření do prohlížečů,
které k textům antifon a responsorií doplňuje noty -
k českým textům moje zhudebnění, k latinským noty
z GregoBase.
Kdybych byl v počátcích projektu vybaven dostatečně širokou
znalostí tradičního repertoáru, velmi pravděpodobně bych
si neuložil některá pravidla, která jsou teď do korpusu
českých chorálních zpěvů důkladně vepsána:
mj. to, že díly jednoho žalmu se v rámci stejné hodinky
zpívají pokud možno na stejný nápěv,
nebo že když dvě antifony sdílejí část textu,
onen společný úryvek by měl být v obou opatřen
v mezích možností stejným nápěvem.
Tradiční repertoár nejen že si takové pravidlo
(které se v mém provedení stalo příčinou nejedné opravdu
kostrbatě zhudebněné a později předělávané antifony) neukládá,
ale naopak: známe řadu příkladů, kdy dokonce i pro identický text
existuje více různých nápěvů, a to nejen jako rozdíl mezi
různými místními tradicemi, ale právě i v rámci stejné knihy.
V antifonáři z r. 1912 viz např. antifony
Veni, sponsa Christi
(různé nápěvy v různých hodinkách commune svatých panen)
a Euge, serve bone et fidelis
(různé nápěvy odlišují svátky vyznavačů-biskupů od nebiskupů);
v rukopisném podání třeba ty rukopisy, které mezi zpěvy pro oktáv Nanebevzetí
uvádějí antifonu Maria virgo, semper laetare
dvakrát, pokaždé s jiným nápěvem.
V počátcích projektu jsem delší dobu marně hledal informaci,
jaký přesně má vztah differentia (zakončení nápěvu psalmodie)
k nápěvu antifony.
Vysvětlení jsem nakonec našel (tehdy zrovna v Erfurtu v universitní
knihovně) v Antiphonale monasticum:
Většina nápěvů psalmodie má různá zakončení
neboli differentiae. Ta odpovídají různým
melodickým figurám, kterými antifony začínají,
tak, aby se usnadnil přechod ze závěru [žalmového] verše
k antifoně, když se tato má opakovat.
(Antiphonale monasticum, Parisiis-Tornaci-Romae: Desclée 1934, s. 1209; překlad JP)
Differentiae v té době existujících antifon jsem
opravil
a napříště je vybíral tak, aby žalmový verš končil na tónu,
kterým antifona začíná, nebo (když taková differentia neexistuje)
na tónu co nejbližším.
Kdybych v té době měl trochu nazpívaný nebo nastudovaný
tradiční repertoár (nebo kdybych se tenkrát nespokojil
s první nalezenou odpovědí, hledal dál a měl při tom hledání
trochu štěstí), věděl bych, že ve skutečnosti je vztah
mezi diferencí a začátkem nápěvu antifony složitější.
Např. všechny následující antifony modu I by podle mého
naivního systému měly diferenci D, ale v chorálních knihách
mají f (In tympano et choro),
g (Nemo in eum misit manum),
a3 (Domine, nonne bonum).
Když jsem si toho později všiml, už jsem měl antifon příliš mnoho,
zároveň jsem nikde nenašel přesná a úplná pravidla, kterými se
přiřazování diferencí antifonám řídí
(ani neměl data a nástroje umožňující ona pravidla snadno odvodit
přímo z masy tradičních antifon),
a rozhodl jsem se pokračovat s dosavadní ne-zcela-přesnou
interpretací vztahu mezi diferencí a začátkem antifony
a opravu provést až v rámci velké závěrečné redakce celého korpusu.
Na tu dosud nedošlo.
Dalším problémem, jehož definitivní vyřešení odkládám
kamsi do mlhavé vzdálené budoucnosti, je
nekonsistence v užívání rytmických znamének.
(1) V úplných počátcích projektu jsem každé prodloužení
důsledně zapisoval tečkou (která nemá význam jako v moderní
notaci, ale jako punctum mora v někdejším
solesmeském systému rytmických znamének).
(2) Později jsem rytmická znaménka psát téměř úplně přestal,
protože výskyt prodloužených not v mých antifonách je předvídatelný
(jde převážně o závěry jednotlivých oddílů nápěvu)
a zároveň se mi zdálo, že explicitní rytmisace nevhodně omezuje
interpretaci orientovanou na text.
(3) V posledních letech jsem pak opět začal rytmická znaménka
psát a i zpětně doplňovat, ale jen tam, kde specifický rytmus,
se kterým nápěv počítá, není evidentní a je důležitý
(nápěv rytmisovaný jinak nedává smysl). V praxi se jedná
zejména o to, když se má prodloužit některá jedna nota
v rámci melismatu.
Také jsem začal příležitostně používat
horizontální episema (čárku nad/pod notou), obvykle v případech,
kdy je vhodné učinit zadost přirozeně dlouhé slabice
a zazpívat ji s o něco větší rytmickou hodnotou.
Tři výše zmíněné rozdílné přístupy se nyní v korpusu vyskytují
vedle sebe, v závislosti na tom, kdy byl ten který nápěv
naposledy upravován, a kdy dojde
k plošnému vynucení jednotného standardu zůstává ve hvězdách.
Zmínit je tu třeba i použitý notační systém.
Jeho základem je moderní notace přizpůsobená pro zápis chorálních
melodií, zhruba tak, jak je zaužívána v některých zpěvnících
a musikologických odborných publikacích.
Zaznamenaná hudební informace se omezuje na melodii,
její frázování, členění delších melismat a příp. explicitní rytmické hodnoty.
Použitý notační systém pak dobře odpovídá tomu, jak o chorálních nápěvech
přemýšlím. Kdyby se někdo sháněl po informaci, jak vypadá
ta která antifona ve svatohavelských neumách nebo jaké neumy
mají být v nějakém kritickém místě, musel bych odpovědět,
že to nikdo neví (resp. každý si to může vymyslet, jak uzná
za vhodné), protože koncepty gregoriánské semiologie v základech
projektu In adiutorium nikdy neležely.
Můžeme uzavřít, že kdyby se někdo pokoušel o mně a projektu
In adiutorium tvrdit ono
"osvojil si hudební jazyk [gregoriánského chorálu] považovaný za mrtvý po stovky let" (D. Farkas o Dobszayovi v anglickém autoreferátu své disertace),
nebyla by to pravda.
Můj "chorál český" je "chorál" jen v tom smyslu, že jde o jednohlasý
liturgický zpěv složený v církevních tóninách. Přebírá sice
vybrané prvky z tradičního chorálního repertoáru
(nápěvy psalmodie, nejobecnější pravidla systému osmi modů,
několik nápěvových modelů antifon
a krátkých responsorií, několik nápěvů konkrétních antifon),
ale jako celek v hudebním jazyce (jazycích) gregoriánského chorálu
formulován není. Jde nanejvýš o jeho vzdálenou nápodobu.
Dnes se sice v zásadě hlásím k ideálu, který Dobszay
formuloval ve svém manifestu
Living Gregorian
(též slovensky),
ale jednak jsem na něj narazil až pozdě,
jednak jsem nikdy nedisponoval znalostmi gregoriánského
chorálu v rozsahu, jaký si solidní uskutečnění tohoto ideálu
v českém antifonáři žádá.
Projekt In adiutorium jsem si dlouho představoval tak,
že připravím nápěvy pro všechny antifony a krátká responsoria
Denní modlitby církve, pak hotové zpěvy znovu projdu,
opravím, co se napoprvé nepovedlo, celý korpus trochu učešu,
aby byl v mezích možností koherentní, a bude hotovo.
Když Pámbů dá, vydá se tiskem v nevelkém nákladu
český antifonář. Ale od okamžiku, kdy jsem
vyhlásil úplnost zhudebnění zpěvů breviáře,
uplyne napřesrok deset let, a na nějaké dokončení zatím
vůbec nelze pomýšlet.
Stále každý rok dělám vysoké desítky až stovky oprav,
ve frontě na revizi čekají stovky zpěvů, které jsem si
označil kvůli vážným nedostatkům, a i když se snažím
z té fronty průběžně ukrajovat, stále do ní přibývají nové.
Co se jeden rok zdálo dobré,
již o rok později se často jeví chatrné a hrubě nedostatečné.
Některé antifony vystřídaly během let čtyři
a více verzí nápěvu a stále to není ono.
Jiné se léta zdály být v pořádku, ale nyní již citelně
zaostávají za vývojem zbytku korpusu.
Možná bude věci přiměřené odpoutat se od cílové představy
dokončení projektu jako cílového bodu, kterého mohu já dosáhnout.
Možná bude projekt In adiutorium "dokončen" jenom tak,
že mi ho v určitou chvíli vezme z rukou běh života,
nebo že korpus zpěvů v nějakou chvíli vezme, zrediguje a vydá
někdo jiný. Kam až dohlédnu, pro mě se zatím jedná o práci
bez konce.
Možná bude věci přiměřené přestat se na projekt In adiutorium
dívat jako na psaní knihy nebo vytváření uměleckého díla
(že nejsem žádný umělec ostatně nikdy nebylo žádné tajemství)
a přijmout i co do cílových představ, čím můj projekt
skoro odpočátku je v rovině použitých prostředků,
pracovních postupů a autorského přístupu:
nápěvy se obvykle nerodí jako
notový záznam (ať už rukopisný, nebo ve vizuálním notačním
softwaru), ale jako strukturovaný zápis
(zdrojový kód) ve vhodném umělém jazyce,
ze kterého pak noty generuje sázecí software.
Historie změn zdrojového kódu je samozřejmě zaznamenávána
ve vhodném verzovacím systému.
Při práci mi pomáhá řada softwarových nástrojů, které jsem si
za tím účelem během let připravil; automatisované jsou mj. i
základní kontroly koherence korpusu ("testy"!).
Vzniká a existuje to způsobem charakteristickým pro software,
vypadá to (ve zdrojové podobě) jako software,
... není to software?
-- Samozřejmě není, ale podobnost je nemalá.
Pro software pak je typické, že zpravidla není nikdy zcela
dokončen, ale buďto je vyvíjen (příp. alespoň udržován
a záplatován), nebo je opuštěný, zastaralý a mrtvý.
Nespěje k jediné konečné podobě, ale průběžně produkuje
pro širokou veřejnost určené artefakty, jednotlivá vydání,
která obvykle během let vytvoří dlouhou číselnou řadu.
To nebudiž čteno jako pokus vymluvit se z toho,
že projekt českého antifonáře svou nekonečnou délkou
a nevalnými výsledky selhal. To je
neoddiskutovatelné a já se před tím neschovávám.
Zároveň však mám za to, že se korpus zpěvů vyvíjí v zásadě
dobrým směrem, dává mi smysl v práci pokračovat,
a tak hledám, jak projekt nově a lépe uchopit.
Uznávám, že pro korpus chorálních zpěvů není životní cyklus
na způsob softwarového projektu příliš vhodný, protože nejde
o instrukce pro stroje, ale pro lidské interprety,
a navíc s určením pro sféru rituální, která bytostně tíhne ke stabilitě
a ustavičné změny jí (nejen v rovině ryze praktické)
nesvědčí. Ale snad se i pro to dá z přijetí skutečné
povahy projektu odvodit přijatelné řešení:
připravovat antifonář po způsobu opensource softwarového projektu
znamená neodkládat sazbu uceleného liturgického zpěvníku na dobu,
kdy nápěvy budou hotové
(protože dost možná opravdu hotové nebudou nikdy),
ale připravit ji hned a v rozumných časových rozestupech
(řekněme jednou za rok nebo dva) vydávat novou vylepšenou verzi,
přičemž staré verze (a zdrojové kódy, z nichž byly
vygenerovány) zůstanou trvale přístupné.
Tak se každý, kdo by se rozhodl zpívat oficium podle
našeho antifonáře, může rozhodnout, zda vůbec a jak často
bude "instalovat aktualisace", a nebude hrozit,
že co si jednou stáhne a vytiskne, při pozdější potřebě
dalších výtisků už nenajde, protože se mezitím spousta nápěvů
změnila. Bude stačit stáhnout a dotisknout stejnou
(z tiráže výtisků snadno identifikovatelnou) verzi.
Praktikům liturgického provozu se možná z vidiny tlustého
zpěvníku, který co rok nebo dva vychází ve výrazně přepracované
podobě, udělá mdlo. Ale vzhledem k tomu, že zpívané oficium
(navíc s českými prokomponovanými antifonami) je stále záležitost raritní
a nějakého významnějšího rozšíření našeho antifonáře zatím není
důvod se obávat, mám za to, že naznačený způsob jeho vývoje
žádné opravdu zhoubné účinky mít nebude.
Až z něj začnou pravidelně zpívat české a moravské
katedrály a významnější kláštery (LOL),
bude samozřejmě čas životní cyklus projektu přehodnotit.
Suma sumárum:
Antifonář (snad) v delším časovém horizontu bude,
i známým nedostatkům nápěvů navzdory.
Pro nejbližší léta ale nejspíš jen v elektronické podobě,
uzpůsobené jak pro zpívání přímo z obrazovky, tak pro tisk
po vlastní ose.
(Pokud budou centrálně k dostání fysické výtisky,
tak nanejvýš prostřednictvím některé ze služeb
print on demand, a tedy v nepříliš výhodném
poměru ceny ke kvalitě tisku a vazby.)
... systém potřeboval tak tři roky stability,
aby si data takzvaně vymlela koryta.
(zdroj)
Přiznání: nikdy jsem jako vývojář nepracoval na systému
tak velkém a tak intensivně používaném, aby se dalo mluvit o tom,
že si data opravdu vymílají koryta. Ale ta základní skutečnost, že se
systém v průběhu používání adaptuje, aby lépe vyhověl
potřebám, že ustupuje
tlaku procesů, které skrz něj procházejí, ta je společná
snad všem déle běžícím netriviálním systémům.
A přijde mi, že obraz vody vymílající si koryto
je (samozřejmě v mnohem menším měřítku) výstižný i pro způsob
existence zde nabízených chorálních nápěvů pro zpěvy oficia.
Na začátku nebyl geniální výtvor umělce ani solidní dílo
zdatného řemeslníka, ale nápěvy složené často opravdu hrubě
a neuměle. A jak je zpívám den za dnem a rok za rokem,
slova si hledají příhodnější cestu a nápěvy jim ustupují.
Překážky jsou překonávány nebo obcházeny, hrubosti obrušovány,
volný materiál odnášen po proudu.
A já, i když se v zasahování do podoby toku nedržím úplně zpátky,
jsem přeci zejména tím, kdo se stará o to, aby korytem
tekla voda, s pošetilou nadějí, že z toho
(velkým dílem samovolného) procesu
nakonec přeci jen vzejde něco v zásadě dobrého a hodnotného.
Úplný český antifonář v knižní podobě je sen, který jde
s projektem In adiutorium dlouho -
původně
sen bláznivý a hodně vzdálený tehdejší skromné realitě,
později, s tím, jak rostl podíl textů pokrytých nápěvy,
čím dál vážněji sledovaný jako cíl.
V roce 2015 byl breviář nápěvy pokryt kompletně
a o rok později jsem si s výhledem na toho cíle brzké dosažení
zaregistroval
doménu antifonar.cz.
Dotažení celého repertoáru na jednotný standard kvality
a následné vydání antifonáře tiskem se tehdy jevilo
jen jako otázka času. Na jednoduchou dopadovou stránku
jsem v dobrém rozmaru napsal, že by antifonář měl být hotov
během tří let. Samozřejmě během tří let hotov nebyl.
Na nápěvech pro české texty oficia pracuji t. č. dvanáct let
a je čím dál zjevnější, že antifonář je chiméra
a dost pravděpodobně se k jeho vydání nedopracuji nikdy.
Nejen že repertoár jako celek (čítající něco přes 2500 unikátních zpěvů)
ještě nedosáhl přijatelné kvality, ale hrubé nedostatky
(které se mi dosud nepodařilo odstranit, přestože o nich
vím, mnohdy léta, a opakovaně se k nim vracím) obsahuje
i samo jádro či srdce repertoáru, totiž zpěvy žaltáře
a vlastní zpěvy "ohnisek" temporálu
a hlavních dnů z jejich cyklů.
Tedy ta vrstva českého antifonáře, které nelze nic odpouštět
a která bezpodmínečně musí být opravdu kvalitní, má-li
celý podnik k něčemu být.
Dvanáct let je v uměních, řemeslech i vědách
doba obvykle dost dlouhá na dosažení velmi dobré,
leckdy i mistrovské úrovně.
Je zjevné, že já jsem se za těch dvanáct let
ve skládání chorálních nápěvů pro české texty mistrem stát
nedokázal, a dokonce ani kompetentním tovaryšem ne. Moje snažení
je stále z velké části tápáním ve tmě,
cestou pokusů a opakovaných omylů.
Nějaké drobné dílo se jistě dá při troše štěstí provést
i tápavě, ale šance dovést bez pevně osvojeného umění
do šťastného konce rozsáhlý korpus zpěvů je mizivá.
Úplně se snu o českém antifonáři vzdát nemíním a i nadále
pracuji na jeho uskutečnění, ale asi je pravděpodobnější,
že se ho nedožiji, a pokud přeci, tak spíš tak,
že ho zdárněji a v mnohem kratším čase uskuteční někdo
způsobilejší, než tak, že moje vlastní snažení dojde svého cíle.
Západní tradice oficia dlouhé žalmy v různé míře
porcuje. Zatímco římské rozložení žaltáře
bylo v tomto směru až do r. 1911 velmi úsporné
a vystačilo s dělením nejdelšího žalmu 118
(v septuagintním/vulgátním číslování),
recitovaného v malých hodinkách,
rozložení žaltáře podle řehole sv. Benedikta
obsahuje řadu dělených žalmů v matutinu,
malých hodinkách a nešporách.
Breviářová reforma Pia X. velké množství dělených žalmů
přinesla i do římského breviáře
a reforma II. vatikánského koncilu
ve svém úsilí o vyrovnanou (malou!) délku všech hodinek
žalmy dělila již naprosto rutinně.
Od začátku své práce na zhudebnění Denní modlitby církve
jsem se držel zásady, že díly jednoho žalmu zpívané
v rámci jedné hodinky by se měly zpívat pokud možno
na stejný nápěv, a podřizoval jsem se
tomuto omezení při skládání nápěvů antifon -
často za cenu značného úsilí.
Dlužno říci, že to je zásada, kterou jsem si jako tvůrce
zvolil, ne zásada, kterou bych vyčetl z liturgické tradice.
Pojďme alespoň zpětně ověřit, zda a nakolik má v tradici
nějakou oporu.
Z výše řečeného plyne, že římské chorální knihy
v úvahu přicházejí jen od r. 1912 dál (do té doby je jediný
dělený žalm v malých hodinkách a tam se jeho porce
zpívají vždy pod jedinou antifonou).
Pro pokoncilní breviář se podíváme na obě dvě
vydání Ordo cantus officii.
Pro benediktinské oficium se omezíme na knihy potridentského
období, protože lze předpokládat, že jsou do nějaké míry
representativním plodem předchozí tradice, a udělat si přehled
o celé šíři lokálních předtridentských tradic a jejich vývoje
by pracností neodpovídalo hodnotě hledaného závěru.
Jako srovnávací materiál použijeme pouze
žaltář, a zanedbáme skutečnost, že zejména v pokoncilním
breviáři je řada dělených žalmů i ve svátečních formulářích.
Potridentské mnišské oficium
V potridentském mnišském breviáři
(viz např. Breviarium monasticum, Venetiis 1617)
je vícero žalmů v matutinu a nešporách rozděleno
(zásadně jen) na dva díly.
Díly dělených žalmů se zpívají tak, že se (ve feriálním oficiu)
na konci každého dílu připojí doxologie
(Rubricae generales, čl. XXII),
ale oba díly se zpívají pod jedinou společnou antifonou.
Tedy "hudební jednota žalmu" je zaručena, ale ne hudební
příbuzností antifon, nýbrž tím, že antifona je pro celý žalm
jen jedna.
(Jen) pro denní hodinky včetně nápěvů viz
Antiphonale monasticum z roku 1934 (online na
archive.org).
S ohledem na naši otázku jsou tu relevantní jen nešpory
s dělenými žalmy, které jsou dvoje:
čtvrtek, s. 149; pátek, s. 154.
Toto uspořádání bylo v potridentském období normativně
dáno v mnišském breviáři reformovaném a vydaném papežskou autoritou.
Prohlížení benediktinských breviářů "co internet dal"
naznačuje, že některé kongregace přesto pro části dělených žalmů
vlastní antifony měly
- viz Breviarium monasticum ... congregationis SS. Vitoni et Hydulphi, pars aestiva, Nanceii 1777
(např. ony čtvrteční nešpory s. 129, páteční s. 150,
na dělené žalmy zvlášť bohaté sobotní matutinum s. 152).
V tomto případě však podle všeho jde o reformní projekt,
nenechávající se příliš svazovat ani římskými předpisy,
ani tradičním materiálem - viz předmluvu.
Notovaný pramen s vlastními antifonami pro části dělených
žalmů jsem nenašel žádný.
Římský antifonář po reformě Pia X.
I římský antifonář z r. 1912 (online např.
na archive.org)
je antifonář jen pro denní hodinky.
Matutinum není v knize zahrnuto, laudy žádné dělené žalmy
neobsahují a žalmy (nebo díly žalmů)
v malých hodinkách a kompletáři se zpívají zásadně
pod jedinou antifonou, takže jsou pro naši otázku zajímavé
jen dělené žalmy v nešporách, kde se vyskytují
ve čtvrtek (s. 136), pátek (s. 155) a sobotu (s. 176).
Ve čtvrtek se oba díly žalmu 135 zpívají na stejný
nápěv - jejich antifony mají hodně podobný text,
takže se podobné zhudebnění nabízelo.
Antifony pro dělené žalmy v pátek a sobotu jsou ovšem
vzájemně zcela nezávislé, složené v různých modech.
Úplné zpěvy matutina po reformě Pia X. nikdy nevyšly v oficiálním
vydání, ale antifony žaltáře od pondělí do středy lze najít
v obsáhlejší verzi Officium majoris hebdomadae,
odkud je převzal i Sandhofe pro své
Nocturnale Romanum
(online na GregoBase).
I zde jsou antifony pro jednotlivé porce dělených žalmů -
jak v oné převzaté části, tak v té, kterou dokomponoval
Sandhofe sám - složené zcela nezávisle na sobě,
pravidelně v různých modech. Opět s jedinou výjimkou -
na stejný nápěv se zpívají dva díly žalmu 49 ve středečním
třetím nokturnu.
Římské oficium po II. vatikánském koncilu
Přestože Liturgia horarum je s námi již přes 50 let,
z oficiálních vydání jejích latinských chorálních zpěvů
dosud vyšel
jen hymnář (11983, 22019),
nešpory (2009) a ranní chvály (2020)
pro neděle a svátky.
Pro ostatní příležitosti je choralista odkázán
na Ordo cantus officii, "telefonní seznam",
podle kterého je třeba jednotlivé zpěvy vyhledat
napříč edicemi a prameny.
Ordo cantus officii 1983
Online je jak samotné
Ordo cantus officii
(alternativně též v online archivu věstníku Notitiae,
č. 204-205/1983),
tak notované zpěvy žaltáře podle něj sestavené - viz
tomu zasvěcený web.
Charakteristickým rysem je, že zatímco v ostatních hodinkách
odpovídá každé části psalmodie - ať už je to celý žalm,
kantikum, nebo díl žalmu děleného - samostatná antifona
jako v breviáři, v modlitbě se čtením
se pro každý žalm podává vždy jen jediná antifona.
Tzn. pokud se zpívají tři žalmy, má každý svou antifonu,
ale pokud se vyskytnou dva nebo tři díly dlouhého
žalmu, zpívají se pod jedinou antifonou,
podobně jako v mnišském oficiu.
(OCO1983 tak pro modlitbu se čtením vlastně z dovolení VPDMC 115
učinilo normu.)
Zdá se však, že tady víc než o co jiného šlo o úsporu práce
s hledáním vhodných antifon, resp. o řešení jejich nedostatku.
V ostatních hodinkách z celkem 27 případů dělených žalmů
nacházíme všehovšudy čtyři, kde se oba díly
zpívají na stejný nápěv
(T1 po, uprostřed dne; T2 po, nešpory; T4 po, nešpory; T4 st, uprostřed dne),
z toho v jednom případě jde o onu dvojici příbuzných
antifon již nám známou z antifonáře z r. 1912.
V dalších dvou případech žalmový nápěv sice není identický,
ale antifony jsou alespoň stejného modu
(T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, nešpory).
Zkratky:
T1-T4 = týdny čtyřtýdenního cyklu žaltáře;
ne, po, st, pá = dny v týdnu;
Ordo cantus officii 2015
Dokument samotný není volně přístupný a já jsem si ho stále ještě
nepořídil (aniž to za mě udělala některé pražská veřejná knihovna),
ale zpěvy podle něj poskládané jsou na webu
antiphonale.net,
jehož autor zasluhuje naprostou důvěru.
OCO2015 oproti předchozí verzi nekrátí antifony modlitby
se čtením a pro každý díl děleného žalmu podává
vlastní antifonu, stejně jako breviář.
Zkoumaný vzorek je tedy výrazně rozsáhlejší, protože v modlitbě
se čtením je dělených žalmů zvlášť mnoho.
V rámci celého cyklu žaltáře se jen ve dvou případech
zpívají v rámci dané hodinky všechny díly děleného žalmu
na stejný nápěv
(T3 st, čtení; T3 so, uprostřed dne).
V dalších dvou případech se shoduje alespoň modus antifon
(T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, čtení).
Ve vícero případech se shoduje žalmový nápěv nebo alespoň
modus u dvou dílů ze tří, ale zvlášť jsem je nepočítal,
protože to nepovažuji za směrodatné.
Závěr
Ze sebraných dat vyplývá jasný závěr:
ve všech prostudovaných podobách chorálního oficia
je to, když se díly téhož žalmu zpívají (díky hudební příbuznosti
antifon) na stejný nebo příbuzný nápěv, řídkou výjimkou.
A to nejen v oficiu podle Ordo cantus officii,
kde je to pochopitelné, protože jde o koláž z předem daného
historického materiálu z různorodých zdrojů,
ale i v knihách římského oficia z doby po reformě Pia X.,
kde se nápěvy řady antifon nově komponovaly.
Když tedy v mém zhudebnění Denní modlitby církve
jsou antifony dělených žalmů (s nemnoha výjimkami)
složeny tak, aby k nim vyšel stejný žalmový nápěv,
není to něco, co by se mohlo odvolávat
na tradici chorálního oficia, ale naopak: je to čirá pavlíkovina.
Jak jsem se prozpívával adventem, sice jsem ještě dělal
nějaké úpravy,
ale celkově jsem měl ze stavu, v jakém jsem letos adventní
repertoár našel, velice dobrý pocit. Obvykle je přezpívávání
vlastních hudebních výtvorů spojené se značnou mírou
frustrace, ale ta o letošním adventu zůstala v podstatě omezena
na vlastní zpěvy svátků. A tak, když jsem prošel všechny zbývající
poznámky o tom, co je ještě potřeba opravit, opravil to,
ještě jednou všechny adventní zpěvy přezpíval a "viděl, že je to dobré,"
prohlašuji adventní repertoár za dokončený
- jako vůbec první výstup po více než deseti letech práce
na projektu.
Je vhodné upřesnit, co se tu dokončením myslí, a co ne:
rozhodně nechci tvrdit, že už se adventních zpěvů nedotknu,
v nynější podobě už zůstanou navěky a stanou se součástí tištěného
antifonáře. Bezpochyby dojde k drobným změnám v rámci
závěrečné redakce celého korpusu, a jak se znám,
se vší pravděpodobností v příštích letech dojde ještě i jinak
na nějaká vylepšení nápěvů. Když prohlašuji adventní
repertoár za dokončený, především se tím stavím za jeho
kvalitu. Považuji daný soubor zpěvů v jeho nynější podobě
za kvalitní ukázku
českého chorálu, neostýchám se doporučit ho pro liturgické
použití (byť samozřejmě stále nemá příslušné církevní schválení),
jako jeho tvůrce za ním bez výhrad stojím a jsem připraven
přijímat a odrážet případnou kritiku.
Popravdě moc nečekám, že by nějaká kritika kdy dorazila,
protože chorální nápěvy pro Denní modlitbu církve
v národním jazyce sotva koho
zajímají, a když už někoho zajímají, obvykle to spíš není
hudebník, který by se cítil kompetentní nápěvy
z nějakého hlediska kritisovat. Každopádně pokud by nějaká
přeci jen dorazila, budu poctěn, a vynasnažím se přiměřeně na ni
reagovat.
Není náhodou, že to je právě advent, který
dozrál jako první ucelená část budoucího antifonáře.
Přispěly k tomu tři hlavní faktory. Předně (ve srovnání
s ostatními logickými částmi Denní modlitby církve) malý rozsah.
Dále vysoká koncentrace opravdu krásných textů - adventní
antifony je prostě radost zhudebňovat a zpívat.
A v neposlední řadě to, že doba adventní obvykle byla
relativně příznivá co se prostoru pro práci na projektu týče.
Zatímco doba postní a velikonoční opakovaně doplatila
na frmol letního semestru, dokončování závěrečných (i jiných) prací
a přípravy na státnice, doba adventní alespoň za studentských
let probíhala v relativním klidu a skýtala i kus času
pro kultivaci českého chorálu.
Nejdelší historii mají antifony k modlitbě uprostřed dne -
jejich první verze byla připravena a zveřejněna,
jako jeden z prvních výstupů projektu, v prosinci 2010.
Během listopadu a prosince 2011 vznikly antifony k nedělním
evangelním kantikům tehdy aktuálního cyklu B
a všechny antifony pro předvánoční týden kromě Ó-antifon.
Během podzimu 2012 byly zhudebněny nedělní antifony
k evangelním kantikům cyklu C, všechny antifony k žalmům
pro neděle a antifony k evangelním kantikům pro férie
všech adventních týdnů.
Na podzim 2013 jsem doplnil již jen antifony
k evangelním kantikům pro neděle cyklu A,
a od té doby každý rok (jak teď v historii git repositáře
vidím, s jedinou výjimkou roku 2018)
jsem větší nebo menší část existujících zpěvů opravil.
V srpnu 2015 o svátku Nanebevzetí Panny Marie jsem pak,
jako vůbec poslední dosud nezhudebněné zpěvy,
opatřil nápěvy i Ó-antifony.
Během příštího roku se chystám z dokončení adventního repertoáru
vyvodit důsledky: jednak začít pracovat na sazbě antifonáře
(byť to možná nadlouho bude torzo, zahrnující jenom
adventní oddíl temporálu),
jednak pro každou adventní neděli vysázet sešity s kompletními
texty a zpěvy ranních chval a nešpor, a postarat se těm
sešitům o trochu publicity, aby neminuly nikoho, pro koho
budou potenciálně relevantní.
Podobně jako loni v létě
jsem i letos na začátku července odložil předkoncilní antifonář,
abych měsíc v kuse zpíval pokoncilní oficium a intensivněji
se věnoval zlepšování kvality korpusu českých zpěvů.
Později jsem se rozhodl prodloužit toto období o další měsíc,
pak o druhý, a i když to původně nebylo v plánu,
aktuálně jsem víceméně rozhodnut zůstat při pokoncilním oficiu
a českém chorálu (poprvé po zhruba pěti letech)
celý následující liturgický rok. Práci na projektu to totiž
citelně prospívá a v pronajatém domě po předcích pro ni mám
(především co do možnosti zpívat oficium a muzicírovat
kdykoli a jakkoli, aniž by to obtěžovalo sousedy)
podmínky tak dobré, jak jsem ještě nikdy neměl a dost možná
již nikdy mít nebudu. Je tedy vhodné tuto příležitost v co
největší míře využít.
Hlavní sledovanou prioritou je konsolidace repertoáru žaltáře.
Zpěvy opakované během liturgického roku mnohokrát a tvořící
základní repertoár denní modlitby církve musí být
opravdu kvalitní. Respektující text, přitom zpěvné,
převážně snadné, nevyumělkované,
vhodně využívající typisované melodie.
Již během července se ukázalo, že je v tomto směru přede mnou
stále mnohem víc práce, než jsem doufal, a to zdaleka ne jen
mezi zpěvy modlitby se čtením, které jsou dlouhodobě
daleko nejzanedbanější.
Ostatní zpěvy opravuji převážně tak, jak mi je liturgický
rok přinese
pod ruku, a spíš v reálném čase či se zpožděním než v předstihu,
takže třeba z mojí letošní práce na antifonách k evangelním
kantikům pro neděle cyklu B nebudou případní jiní pěvci
mít prospěch dřív než za tři roky.
Protože aktuální fáze práce na projektu nutně obnáší nejen
zkvalitňování jednotlivých zpěvů, ale konsolidaci celého
korpusu jako celku, vyvstala potřeba lepšího přehledu
o korpusu a nejrůznějších vztazích mezi jeho zpěvy,
ale také se zpěvy latinského chorálního repertoáru oficia.
V létě jsem proto začal postupně vytvářet interní webovou aplikaci
"adiutor",
jejímž úkolem je odpovídat na všechny otázky
ohledně korpusu a jednotlivých zpěvů, které mi zrovna
přijdou pro práci na projektu užitečné.
Veřejně teď nikde neběží a v dohledné době ani
nebude, případný zájemce
si ji může zkusit rozchodit ze zdrojového kódu. Vystavit někde
prohledávatelnou databázi všech zpěvů by asi výhledově bylo
hezké a potenciálně užitečné (nejen protože jednotlivé
antifony z breviáře se mohou příležitostně hodit
pro jiné liturgické příležitosti), ale momentálně to je v žebříčku
priorit hodně nízko.
V posledním programovém článku
jsem vytyčil řadu středně velkých cílů, s tím, že
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin."
Vysokoškolské prázdniny právě končí, ale nedá moc práce zjistit,
že ani jednoho z vytyčených cílů dosaženo nebylo.
Na práci na nápěvech oficia jsem si až dosud nedokázal vyhradit pravidelný čas
(u starého mládence, kromě zaměstnání bez dalších povinností, samozřejmě věc nedostatku
disciplíny, nikoli zaneprázdněnosti) a toho nepravidelného bylo jen poskrovnu.
Někoho ze čtenářů by třeba mohly zajímat aktuální předměty mé nevěry vůči projektu
In adiutorium: na jaře a v létě jsem desítky hodin věnoval jednak
knihovně počítající liturgický kalendář
(snažím se ji posunout od "výsledky jsou převážně správné" do stavu
"za správnost výsledků ručím jako programátor i jako teolog a jsem kdykoli připraven dát za ni ruku do ohně", za kterýmžto účelem jsem mj.
podnikl časově náročné studium vývoje pokoncilního liturgického
práva ohledně kalendáře, abych si o něm opatřil úplný přehled),
jednak programu calrom,
umožnujícímu k liturgickému kalendáři (počítanému již zmiňovanou knihovnou)
přistupovat z příkazové řádky.
Co se budoucnosti týče, předně je třeba říci, že ono
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin" padlo: oproti původním plánům tento podzim
postgraduální studium začínat nebudu a k dobru tak mám přinejmenším
ještě jeden rok.
Priority pro další práci na projektu víceméně zůstávají ty vyhlášené v zimě (viz odkaz v úvodu článku),
akorát jsem upustil od deklarovaného zaměření prací na první
svazek breviáře a postupuji od žaltáře přes "ohniska temporálu"
(Velikonoce, Vánoce, jejich okruhy) k relativně méně důležitým
příležitostem.
V přípravách je jedna nejspíš docela významná změna
v prostorovém zarámování prací:
koncem října se budu na nějakou dobu
stěhovat do domu, kde od zakotvení v Kralupech nad Vltavou
(kterému předcházelo mj. bojové nasazení v První světové válce
a učitelské působení na Slovensku)
až do své smrti žil můj praděd, sbormistr a hudební skladatel
Josef Klement Zástěra,
a kde jsem mnohem později já jako dítě na návštěvách u pratety
asi vůbec poprvé přišel do (pasivního) kontaktu s denní modlitbou církve.
Ostatně i můj první breviář, který jsem jako dospívající dostal od babičky
a používal v letech, kdy se kladly základy projektu In adiutorium,
byl původně babiččin rezervní, za života pratety trvale uložený
u ní v Kralupech pro potřeby společného modlení při návštěvách.
Tak se práce na českém antifonáři po deseti letech symbolicky
vrací ke dvěma svým důležitým inspiračním zdrojům
a já chovám naději, že tam bude také dovedena pokud ne do konce,
tak přinejmenším k nějakému prvnímu rozsáhlejšímu výstupu
hodnému církevního schválení a tiskařské černi.
Koncem července jsem po delší době odložil předkoncilní antifonář,
abych po celý srpen zpíval oficium pokoncilní,
česky a na své nápěvy. Nebyla to změna bezbolestná -
jak pokud jde o celkový ráz oficia
a kvalitu textů (zejm. hymnů a přímluv),
tak především pokud jde o kvalitu nápěvů.
Vyměnit (jednotně zredigovaný) korpus (alespoň z větší části)
tradičních chorálních zpěvů oficia za neumělé zhudebnění českých
textů, za jehož silně rozkolísanou kvalitu navíc sám nesu
všechnu vinu, prostě bolí.
Ale bolest to byla blahodárná, protože mě přiměla
nemálo nepovedených zpěvů opravit.
V dřívějších letech jsem se ze strachu z unáhlených oprav
držel zásady, že se nikdy neopravují zpěvy, které budu
zpívat ještě téhož dne nebo nazítří, ale v srpnu jsem
tuto zásadu odvrhl a
řadu zpěvů opravil bezprostředně před začátkem hodinky,
kdy měly přijít na řadu, protože zpívat nepovedené dosavadní
znění by bylo akorát pro zlost.
Se začátkem září jsem se sice moc rád vrátil zpět do klidných vod
předkoncilního oficia, ale předsevzal jsem si delší období
soustavného zpívání oficia pokoncilního brzy zopakovat,
což se začátkem října také činím, podle plánu opět na měsíc.
Dále pak budu česky-pokoncilně zpívat jeden z adventních týdnů
(předběžně druhý) a jeden až dva týdny někde uprostřed doby postní
i velikonoční. Takové střídání se v této fázi projektu zdá být
výhodné, protože umožňuje jak dlouhodobý kontakt
s tradičním chorálním repertoárem, který se snažím do nějaké
míry napodobovat, tak kontakt s existujícím korpusem českých
zpěvů, který je mi především stimulem k jejich pilnému opravování.
Notové materiály vytvořené v rámci projektu In adiutorium jsou sázené
aplikací LilyPond,
popř. kombinací LilyPondu a LaTeXu,
což mj. znamená, že výsledná grafická podoba sazby je generována ze zdrojového kódu,
tedy z plaintextového souboru, který obsahuje data k zobrazení zapsaná pomocí
pro ten účel vytvořeného umělého jazyka.
Zdrojové kódy (vč. kompletní historie jejich vzniku a vývoje)
jsou uložené v git repositáři na službě GitHub.
Jedním z příjemných vedlejších účinků je, že zdrojové kódy všech notových materiálů budou -
díky novému archivačnímu programu, který společnost GitHub rozjíždí -
napříště dobře uložené na více místech, a (z titulu toho, že projekt je v době sběru
dat pro archivaci aktivní) snad i ve speciální časové schránce
"GitHub Arctic Code Vault".
Praktický užitek pro budoucí generace to velmi pravděpodobně nemá žádný,
ale představa, že (když alespoň některý z těch několika paralelních způsobů archivace
přečká všechny nepřízně doby) za 500 či více let badatelé budou mít moje neumělé zhudebnění
Denní modlitby církve k disposici (odhlédnuto od toho, že si ho v té záplavě nahromaděných
archivovaných dat nejspíš nikdo nevšimne, a i kdyby si všiml, pravděpodobně ho nebude zajímat),
mě samozřejmě blaží.
Nic to ovšem nemění na tom, že za nejlepší způsob dlouhodobého uchování výsledků projektu
i nadále považuji
vydání úplného českého antifonáře
a rozmístění jeho výtisků do různých knihoven.