... systém potřeboval tak tři roky stability,
aby si data takzvaně vymlela koryta.
(zdroj)
Přiznání: nikdy jsem jako vývojář nepracoval na systému
tak velkém a tak intensivně používaném, aby se dalo mluvit o tom,
že si data opravdu vymílají koryta. Ale ta základní skutečnost, že se
systém v průběhu používání adaptuje, aby lépe vyhověl
potřebám, že ustupuje
tlaku procesů, které skrz něj procházejí, ta je společná
snad všem déle běžícím netriviálním systémům.
A přijde mi, že obraz vody vymílající si koryto
je (samozřejmě v mnohem menším měřítku) výstižný i pro způsob
existence zde nabízených chorálních nápěvů pro zpěvy oficia.
Na začátku nebyl geniální výtvor umělce ani solidní dílo
zdatného řemeslníka, ale nápěvy složené často opravdu hrubě
a neuměle. A jak je zpívám den za dnem a rok za rokem,
slova si hledají příhodnější cestu a nápěvy jim ustupují.
Překážky jsou překonávány nebo obcházeny, hrubosti obrušovány,
volný materiál odnášen po proudu.
A já, i když se v zasahování do podoby toku nedržím úplně zpátky,
jsem přeci zejména tím, kdo se stará o to, aby korytem
tekla voda, s pošetilou nadějí, že z toho
(velkým dílem samovolného) procesu
nakonec přeci jen vzejde něco v zásadě dobrého a hodnotného.
Úplný český antifonář v knižní podobě je sen, který jde
s projektem In adiutorium dlouho -
původně
sen bláznivý a hodně vzdálený tehdejší skromné realitě,
později, s tím, jak rostl podíl textů pokrytých nápěvy,
čím dál vážněji sledovaný jako cíl.
V roce 2015 byl breviář nápěvy pokryt kompletně
a o rok později jsem si s výhledem na toho cíle brzké dosažení
zaregistroval
doménu antifonar.cz.
Dotažení celého repertoáru na jednotný standard kvality
a následné vydání antifonáře tiskem se tehdy jevilo
jen jako otázka času. Na jednoduchou dopadovou stránku
jsem v dobrém rozmaru napsal, že by antifonář měl být hotov
během tří let. Samozřejmě během tří let hotov nebyl.
Na nápěvech pro české texty oficia pracuji t. č. dvanáct let
a je čím dál zjevnější, že antifonář je chiméra
a dost pravděpodobně se k jeho vydání nedopracuji nikdy.
Nejen že repertoár jako celek (čítající něco přes 2500 unikátních zpěvů)
ještě nedosáhl přijatelné kvality, ale hrubé nedostatky
(které se mi dosud nepodařilo odstranit, přestože o nich
vím, mnohdy léta, a opakovaně se k nim vracím) obsahuje
i samo jádro či srdce repertoáru, totiž zpěvy žaltáře
a vlastní zpěvy "ohnisek" temporálu
a hlavních dnů z jejich cyklů.
Tedy ta vrstva českého antifonáře, které nelze nic odpouštět
a která bezpodmínečně musí být opravdu kvalitní, má-li
celý podnik k něčemu být.
Dvanáct let je v uměních, řemeslech i vědách
doba obvykle dost dlouhá na dosažení velmi dobré,
leckdy i mistrovské úrovně.
Je zjevné, že já jsem se za těch dvanáct let
ve skládání chorálních nápěvů pro české texty mistrem stát
nedokázal, a dokonce ani kompetentním tovaryšem ne. Moje snažení
je stále z velké části tápáním ve tmě,
cestou pokusů a opakovaných omylů.
Nějaké drobné dílo se jistě dá při troše štěstí provést
i tápavě, ale šance dovést bez pevně osvojeného umění
do šťastného konce rozsáhlý korpus zpěvů je mizivá.
Úplně se snu o českém antifonáři vzdát nemíním a i nadále
pracuji na jeho uskutečnění, ale asi je pravděpodobnější,
že se ho nedožiji, a pokud přeci, tak spíš tak,
že ho zdárněji a v mnohem kratším čase uskuteční někdo
způsobilejší, než tak, že moje vlastní snažení dojde svého cíle.
Západní tradice oficia dlouhé žalmy v různé míře
porcuje. Zatímco římské rozložení žaltáře
bylo v tomto směru až do r. 1911 velmi úsporné
a vystačilo s dělením nejdelšího žalmu 118
(v septuagintním/vulgátním číslování),
recitovaného v malých hodinkách,
rozložení žaltáře podle řehole sv. Benedikta
obsahuje řadu dělených žalmů v matutinu,
malých hodinkách a nešporách.
Breviářová reforma Pia X. velké množství dělených žalmů
přinesla i do římského breviáře
a reforma II. vatikánského koncilu
ve svém úsilí o vyrovnanou (malou!) délku všech hodinek
žalmy dělila již naprosto rutinně.
Od začátku své práce na zhudebnění Denní modlitby církve
jsem se držel zásady, že díly jednoho žalmu zpívané
v rámci jedné hodinky by se měly zpívat pokud možno
na stejný nápěv, a podřizoval jsem se
tomuto omezení při skládání nápěvů antifon -
často za cenu značného úsilí.
Dlužno říci, že to je zásada, kterou jsem si jako tvůrce
zvolil, ne zásada, kterou bych vyčetl z liturgické tradice.
Pojďme alespoň zpětně ověřit, zda a nakolik má v tradici
nějakou oporu.
Z výše řečeného plyne, že římské chorální knihy
v úvahu přicházejí jen od r. 1912 dál (do té doby je jediný
dělený žalm v malých hodinkách a tam se jeho porce
zpívají vždy pod jedinou antifonou).
Pro pokoncilní breviář se podíváme na obě dvě
vydání Ordo cantus officii.
Pro benediktinské oficium se omezíme na knihy potridentského
období, protože lze předpokládat, že jsou do nějaké míry
representativním plodem předchozí tradice, a udělat si přehled
o celé šíři lokálních předtridentských tradic a jejich vývoje
by pracností neodpovídalo hodnotě hledaného závěru.
Jako srovnávací materiál použijeme pouze
žaltář, a zanedbáme skutečnost, že zejména v pokoncilním
breviáři je řada dělených žalmů i ve svátečních formulářích.
Potridentské mnišské oficium
V potridentském mnišském breviáři
(viz např. Breviarium monasticum, Venetiis 1617)
je vícero žalmů v matutinu a nešporách rozděleno
(zásadně jen) na dva díly.
Díly dělených žalmů se zpívají tak, že se (ve feriálním oficiu)
na konci každého dílu připojí doxologie
(Rubricae generales, čl. XXII),
ale oba díly se zpívají pod jedinou společnou antifonou.
Tedy "hudební jednota žalmu" je zaručena, ale ne hudební
příbuzností antifon, nýbrž tím, že antifona je pro celý žalm
jen jedna.
(Jen) pro denní hodinky včetně nápěvů viz
Antiphonale monasticum z roku 1934 (online na
archive.org).
S ohledem na naši otázku jsou tu relevantní jen nešpory
s dělenými žalmy, které jsou dvoje:
čtvrtek, s. 149; pátek, s. 154.
Toto uspořádání bylo v potridentském období normativně
dáno v mnišském breviáři reformovaném a vydaném papežskou autoritou.
Prohlížení benediktinských breviářů "co internet dal"
naznačuje, že některé kongregace přesto pro části dělených žalmů
vlastní antifony měly
- viz Breviarium monasticum ... congregationis SS. Vitoni et Hydulphi, pars aestiva, Nanceii 1777
(např. ony čtvrteční nešpory s. 129, páteční s. 150,
na dělené žalmy zvlášť bohaté sobotní matutinum s. 152).
V tomto případě však podle všeho jde o reformní projekt,
nenechávající se příliš svazovat ani římskými předpisy,
ani tradičním materiálem - viz předmluvu.
Notovaný pramen s vlastními antifonami pro části dělených
žalmů jsem nenašel žádný.
Římský antifonář po reformě Pia X.
I římský antifonář z r. 1912 (online např.
na archive.org)
je antifonář jen pro denní hodinky.
Matutinum není v knize zahrnuto, laudy žádné dělené žalmy
neobsahují a žalmy (nebo díly žalmů)
v malých hodinkách a kompletáři se zpívají zásadně
pod jedinou antifonou, takže jsou pro naši otázku zajímavé
jen dělené žalmy v nešporách, kde se vyskytují
ve čtvrtek (s. 136), pátek (s. 155) a sobotu (s. 176).
Ve čtvrtek se oba díly žalmu 135 zpívají na stejný
nápěv - jejich antifony mají hodně podobný text,
takže se podobné zhudebnění nabízelo.
Antifony pro dělené žalmy v pátek a sobotu jsou ovšem
vzájemně zcela nezávislé, složené v různých modech.
Úplné zpěvy matutina po reformě Pia X. nikdy nevyšly v oficiálním
vydání, ale antifony žaltáře od pondělí do středy lze najít
v obsáhlejší verzi Officium majoris hebdomadae,
odkud je převzal i Sandhofe pro své
Nocturnale Romanum
(online na GregoBase).
I zde jsou antifony pro jednotlivé porce dělených žalmů -
jak v oné převzaté části, tak v té, kterou dokomponoval
Sandhofe sám - složené zcela nezávisle na sobě,
pravidelně v různých modech. Opět s jedinou výjimkou -
na stejný nápěv se zpívají dva díly žalmu 49 ve středečním
třetím nokturnu.
Římské oficium po II. vatikánském koncilu
Přestože Liturgia horarum je s námi již přes 50 let,
z oficiálních vydání jejích latinských chorálních zpěvů
dosud vyšel
jen hymnář (11983, 22019),
nešpory (2009) a ranní chvály (2020)
pro neděle a svátky.
Pro ostatní příležitosti je choralista odkázán
na Ordo cantus officii, "telefonní seznam",
podle kterého je třeba jednotlivé zpěvy vyhledat
napříč edicemi a prameny.
Charakteristickým rysem je, že zatímco v ostatních hodinkách
odpovídá každé části psalmodie - ať už je to celý žalm,
kantikum, nebo díl žalmu děleného - samostatná antifona
jako v breviáři, v modlitbě se čtením
se pro každý žalm podává vždy jen jediná antifona.
Tzn. pokud se zpívají tři žalmy, má každý svou antifonu,
ale pokud se vyskytnou dva nebo tři díly dlouhého
žalmu, zpívají se pod jedinou antifonou,
podobně jako v mnišském oficiu.
(OCO1983 tak pro modlitbu se čtením vlastně z dovolení VPDMC 115
učinilo normu.)
Zdá se však, že tady víc než o co jiného šlo o úsporu práce
s hledáním vhodných antifon, resp. o řešení jejich nedostatku.
V ostatních hodinkách z celkem 27 případů dělených žalmů
nacházíme všehovšudy čtyři, kde se oba díly
zpívají na stejný nápěv
(T1 po, uprostřed dne; T2 po, nešpory; T4 po, nešpory; T4 st, uprostřed dne),
z toho v jednom případě jde o onu dvojici příbuzných
antifon již nám známou z antifonáře z r. 1912.
V dalších dvou případech žalmový nápěv sice není identický,
ale antifony jsou alespoň stejného modu
(T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, nešpory).
Zkratky:
T1-T4 = týdny čtyřtýdenního cyklu žaltáře;
ne, po, st, pá = dny v týdnu;
Ordo cantus officii 2015
Dokument samotný není volně přístupný a já jsem si ho stále ještě
nepořídil (aniž to za mě udělala některé pražská veřejná knihovna),
ale zpěvy podle něj poskládané jsou na webu
antiphonale.net,
jehož autor zasluhuje naprostou důvěru.
OCO2015 oproti předchozí verzi nekrátí antifony modlitby
se čtením a pro každý díl děleného žalmu podává
vlastní antifonu, stejně jako breviář.
Zkoumaný vzorek je tedy výrazně rozsáhlejší, protože v modlitbě
se čtením je dělených žalmů zvlášť mnoho.
V rámci celého cyklu žaltáře se jen ve dvou případech
zpívají v rámci dané hodinky všechny díly děleného žalmu
na stejný nápěv
(T3 st, čtení; T3 so, uprostřed dne).
V dalších dvou případech se shoduje alespoň modus antifon
(T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, čtení).
Ve vícero případech se shoduje žalmový nápěv nebo alespoň
modus u dvou dílů ze tří, ale zvlášť jsem je nepočítal,
protože to nepovažuji za směrodatné.
Závěr
Ze sebraných dat vyplývá jasný závěr:
ve všech prostudovaných podobách chorálního oficia
je to, když se díly téhož žalmu zpívají (díky hudební příbuznosti
antifon) na stejný nebo příbuzný nápěv, řídkou výjimkou.
A to nejen v oficiu podle Ordo cantus officii,
kde je to pochopitelné, protože jde o koláž z předem daného
historického materiálu z různorodých zdrojů,
ale i v knihách římského oficia z doby po reformě Pia X.,
kde se nápěvy řady antifon nově komponovaly.
Když tedy v mém zhudebnění Denní modlitby církve
jsou antifony dělených žalmů (s nemnoha výjimkami)
složeny tak, aby k nim vyšel stejný žalmový nápěv,
není to něco, co by se mohlo odvolávat
na tradici chorálního oficia, ale naopak: je to čirá pavlíkovina.
Jak jsem se prozpívával adventem, sice jsem ještě dělal
nějaké úpravy,
ale celkově jsem měl ze stavu, v jakém jsem letos adventní
repertoár našel, velice dobrý pocit. Obvykle je přezpívávání
vlastních hudebních výtvorů spojené se značnou mírou
frustrace, ale ta o letošním adventu zůstala v podstatě omezena
na vlastní zpěvy svátků. A tak, když jsem prošel všechny zbývající
poznámky o tom, co je ještě potřeba opravit, opravil to,
ještě jednou všechny adventní zpěvy přezpíval a "viděl, že je to dobré,"
prohlašuji adventní repertoár za dokončený
- jako vůbec první výstup po více než deseti letech práce
na projektu.
Je vhodné upřesnit, co se tu dokončením myslí, a co ne:
rozhodně nechci tvrdit, že už se adventních zpěvů nedotknu,
v nynější podobě už zůstanou navěky a stanou se součástí tištěného
antifonáře. Bezpochyby dojde k drobným změnám v rámci
závěrečné redakce celého korpusu, a jak se znám,
se vší pravděpodobností v příštích letech dojde ještě i jinak
na nějaká vylepšení nápěvů. Když prohlašuji adventní
repertoár za dokončený, především se tím stavím za jeho
kvalitu. Považuji daný soubor zpěvů v jeho nynější podobě
za kvalitní ukázku
českého chorálu, neostýchám se doporučit ho pro liturgické
použití (byť samozřejmě stále nemá příslušné církevní schválení),
jako jeho tvůrce za ním bez výhrad stojím a jsem připraven
přijímat a odrážet případnou kritiku.
Popravdě moc nečekám, že by nějaká kritika kdy dorazila,
protože chorální nápěvy pro Denní modlitbu církve
v národním jazyce sotva koho
zajímají, a když už někoho zajímají, obvykle to spíš není
hudebník, který by se cítil kompetentní nápěvy
z nějakého hlediska kritisovat. Každopádně pokud by nějaká
přeci jen dorazila, budu poctěn, a vynasnažím se přiměřeně na ni
reagovat.
Není náhodou, že to je právě advent, který
dozrál jako první ucelená část budoucího antifonáře.
Přispěly k tomu tři hlavní faktory. Předně (ve srovnání
s ostatními logickými částmi Denní modlitby církve) malý rozsah.
Dále vysoká koncentrace opravdu krásných textů - adventní
antifony je prostě radost zhudebňovat a zpívat.
A v neposlední řadě to, že doba adventní obvykle byla
relativně příznivá co se prostoru pro práci na projektu týče.
Zatímco doba postní a velikonoční opakovaně doplatila
na frmol letního semestru, dokončování závěrečných (i jiných) prací
a přípravy na státnice, doba adventní alespoň za studentských
let probíhala v relativním klidu a skýtala i kus času
pro kultivaci českého chorálu.
Nejdelší historii mají antifony k modlitbě uprostřed dne -
jejich první verze byla připravena a zveřejněna,
jako jeden z prvních výstupů projektu, v prosinci 2010.
Během listopadu a prosince 2011 vznikly antifony k nedělním
evangelním kantikům tehdy aktuálního cyklu B
a všechny antifony pro předvánoční týden kromě Ó-antifon.
Během podzimu 2012 byly zhudebněny nedělní antifony
k evangelním kantikům cyklu C, všechny antifony k žalmům
pro neděle a antifony k evangelním kantikům pro férie
všech adventních týdnů.
Na podzim 2013 jsem doplnil již jen antifony
k evangelním kantikům pro neděle cyklu A,
a od té doby každý rok (jak teď v historii git repositáře
vidím, s jedinou výjimkou roku 2018)
jsem větší nebo menší část existujících zpěvů opravil.
V srpnu 2015 o svátku Nanebevzetí Panny Marie jsem pak,
jako vůbec poslední dosud nezhudebněné zpěvy,
opatřil nápěvy i Ó-antifony.
Během příštího roku se chystám z dokončení adventního repertoáru
vyvodit důsledky: jednak začít pracovat na sazbě antifonáře
(byť to možná nadlouho bude torzo, zahrnující jenom
adventní oddíl temporálu),
jednak pro každou adventní neděli vysázet sešity s kompletními
texty a zpěvy ranních chval a nešpor, a postarat se těm
sešitům o trochu publicity, aby neminuly nikoho, pro koho
budou potenciálně relevantní.
Podobně jako loni v létě
jsem i letos na začátku července odložil předkoncilní antifonář,
abych měsíc v kuse zpíval pokoncilní oficium a intensivněji
se věnoval zlepšování kvality korpusu českých zpěvů.
Později jsem se rozhodl prodloužit toto období o další měsíc,
pak o druhý, a i když to původně nebylo v plánu,
aktuálně jsem víceméně rozhodnut zůstat při pokoncilním oficiu
a českém chorálu (poprvé po zhruba pěti letech)
celý následující liturgický rok. Práci na projektu to totiž
citelně prospívá a v pronajatém domě po předcích pro ni mám
(především co do možnosti zpívat oficium a muzicírovat
kdykoli a jakkoli, aniž by to obtěžovalo sousedy)
podmínky tak dobré, jak jsem ještě nikdy neměl a dost možná
již nikdy mít nebudu. Je tedy vhodné tuto příležitost v co
největší míře využít.
Hlavní sledovanou prioritou je konsolidace repertoáru žaltáře.
Zpěvy opakované během liturgického roku mnohokrát a tvořící
základní repertoár denní modlitby církve musí být
opravdu kvalitní. Respektující text, přitom zpěvné,
převážně snadné, nevyumělkované,
vhodně využívající typisované melodie.
Již během července se ukázalo, že je v tomto směru přede mnou
stále mnohem víc práce, než jsem doufal, a to zdaleka ne jen
mezi zpěvy modlitby se čtením, které jsou dlouhodobě
daleko nejzanedbanější.
Ostatní zpěvy opravuji převážně tak, jak mi je liturgický
rok přinese
pod ruku, a spíš v reálném čase či se zpožděním než v předstihu,
takže třeba z mojí letošní práce na antifonách k evangelním
kantikům pro neděle cyklu B nebudou případní jiní pěvci
mít prospěch dřív než za tři roky.
Protože aktuální fáze práce na projektu nutně obnáší nejen
zkvalitňování jednotlivých zpěvů, ale konsolidaci celého
korpusu jako celku, vyvstala potřeba lepšího přehledu
o korpusu a nejrůznějších vztazích mezi jeho zpěvy,
ale také se zpěvy latinského chorálního repertoáru oficia.
V létě jsem proto začal postupně vytvářet interní webovou aplikaci
"adiutor",
jejímž úkolem je odpovídat na všechny otázky
ohledně korpusu a jednotlivých zpěvů, které mi zrovna
přijdou pro práci na projektu užitečné.
Veřejně teď nikde neběží a v dohledné době ani
nebude, případný zájemce
si ji může zkusit rozchodit ze zdrojového kódu. Vystavit někde
prohledávatelnou databázi všech zpěvů by asi výhledově bylo
hezké a potenciálně užitečné (nejen protože jednotlivé
antifony z breviáře se mohou příležitostně hodit
pro jiné liturgické příležitosti), ale momentálně to je v žebříčku
priorit hodně nízko.
V posledním programovém článku
jsem vytyčil řadu středně velkých cílů, s tím, že
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin."
Vysokoškolské prázdniny právě končí, ale nedá moc práce zjistit,
že ani jednoho z vytyčených cílů dosaženo nebylo.
Na práci na nápěvech oficia jsem si až dosud nedokázal vyhradit pravidelný čas
(u starého mládence, kromě zaměstnání bez dalších povinností, samozřejmě věc nedostatku
disciplíny, nikoli zaneprázdněnosti) a toho nepravidelného bylo jen poskrovnu.
Někoho ze čtenářů by třeba mohly zajímat aktuální předměty mé nevěry vůči projektu
In adiutorium: na jaře a v létě jsem desítky hodin věnoval jednak
knihovně počítající liturgický kalendář
(snažím se ji posunout od "výsledky jsou převážně správné" do stavu
"za správnost výsledků ručím jako programátor i jako teolog a jsem kdykoli připraven dát za ni ruku do ohně", za kterýmžto účelem jsem mj.
podnikl časově náročné studium vývoje pokoncilního liturgického
práva ohledně kalendáře, abych si o něm opatřil úplný přehled),
jednak programu calrom,
umožnujícímu k liturgickému kalendáři (počítanému již zmiňovanou knihovnou)
přistupovat z příkazové řádky.
Co se budoucnosti týče, předně je třeba říci, že ono
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin" padlo: oproti původním plánům tento podzim
postgraduální studium začínat nebudu a k dobru tak mám přinejmenším
ještě jeden rok.
Priority pro další práci na projektu víceméně zůstávají ty vyhlášené v zimě (viz odkaz v úvodu článku),
akorát jsem upustil od deklarovaného zaměření prací na první
svazek breviáře a postupuji od žaltáře přes "ohniska temporálu"
(Velikonoce, Vánoce, jejich okruhy) k relativně méně důležitým
příležitostem.
V přípravách je jedna nejspíš docela významná změna
v prostorovém zarámování prací:
koncem října se budu na nějakou dobu
stěhovat do domu, kde od zakotvení v Kralupech nad Vltavou
(kterému předcházelo mj. bojové nasazení v První světové válce
a učitelské působení na Slovensku)
až do své smrti žil můj praděd, sbormistr a hudební skladatel
Josef Klement Zástěra,
a kde jsem mnohem později já jako dítě na návštěvách u pratety
asi vůbec poprvé přišel do (pasivního) kontaktu s denní modlitbou církve.
Ostatně i můj první breviář, který jsem jako dospívající dostal od babičky
a používal v letech, kdy se kladly základy projektu In adiutorium,
byl původně babiččin rezervní, za života pratety trvale uložený
u ní v Kralupech pro potřeby společného modlení při návštěvách.
Tak se práce na českém antifonáři po deseti letech symbolicky
vrací ke dvěma svým důležitým inspiračním zdrojům
a já chovám naději, že tam bude také dovedena pokud ne do konce,
tak přinejmenším k nějakému prvnímu rozsáhlejšímu výstupu
hodnému církevního schválení a tiskařské černi.
Koncem července jsem po delší době odložil předkoncilní antifonář,
abych po celý srpen zpíval oficium pokoncilní,
česky a na své nápěvy. Nebyla to změna bezbolestná -
jak pokud jde o celkový ráz oficia
a kvalitu textů (zejm. hymnů a přímluv),
tak především pokud jde o kvalitu nápěvů.
Vyměnit (jednotně zredigovaný) korpus (alespoň z větší části)
tradičních chorálních zpěvů oficia za neumělé zhudebnění českých
textů, za jehož silně rozkolísanou kvalitu navíc sám nesu
všechnu vinu, prostě bolí.
Ale bolest to byla blahodárná, protože mě přiměla
nemálo nepovedených zpěvů opravit.
V dřívějších letech jsem se ze strachu z unáhlených oprav
držel zásady, že se nikdy neopravují zpěvy, které budu
zpívat ještě téhož dne nebo nazítří, ale v srpnu jsem
tuto zásadu odvrhl a
řadu zpěvů opravil bezprostředně před začátkem hodinky,
kdy měly přijít na řadu, protože zpívat nepovedené dosavadní
znění by bylo akorát pro zlost.
Se začátkem září jsem se sice moc rád vrátil zpět do klidných vod
předkoncilního oficia, ale předsevzal jsem si delší období
soustavného zpívání oficia pokoncilního brzy zopakovat,
což se začátkem října také činím, podle plánu opět na měsíc.
Dále pak budu česky-pokoncilně zpívat jeden z adventních týdnů
(předběžně druhý) a jeden až dva týdny někde uprostřed doby postní
i velikonoční. Takové střídání se v této fázi projektu zdá být
výhodné, protože umožňuje jak dlouhodobý kontakt
s tradičním chorálním repertoárem, který se snažím do nějaké
míry napodobovat, tak kontakt s existujícím korpusem českých
zpěvů, který je mi především stimulem k jejich pilnému opravování.
Notové materiály vytvořené v rámci projektu In adiutorium jsou sázené
aplikací LilyPond,
popř. kombinací LilyPondu a LaTeXu,
což mj. znamená, že výsledná grafická podoba sazby je generována ze zdrojového kódu,
tedy z plaintextového souboru, který obsahuje data k zobrazení zapsaná pomocí
pro ten účel vytvořeného umělého jazyka.
Zdrojové kódy (vč. kompletní historie jejich vzniku a vývoje)
jsou uložené v git repositáři na službě GitHub.
Jedním z příjemných vedlejších účinků je, že zdrojové kódy všech notových materiálů budou -
díky novému archivačnímu programu, který společnost GitHub rozjíždí -
napříště dobře uložené na více místech, a (z titulu toho, že projekt je v době sběru
dat pro archivaci aktivní) snad i ve speciální časové schránce
"GitHub Arctic Code Vault".
Praktický užitek pro budoucí generace to velmi pravděpodobně nemá žádný,
ale představa, že (když alespoň některý z těch několika paralelních způsobů archivace
přečká všechny nepřízně doby) za 500 či více let badatelé budou mít moje neumělé zhudebnění
Denní modlitby církve k disposici (odhlédnuto od toho, že si ho v té záplavě nahromaděných
archivovaných dat nejspíš nikdo nevšimne, a i kdyby si všiml, pravděpodobně ho nebude zajímat),
mě samozřejmě blaží.
Nic to ovšem nemění na tom, že za nejlepší způsob dlouhodobého uchování výsledků projektu
i nadále považuji
vydání úplného českého antifonáře
a rozmístění jeho výtisků do různých knihoven.
Od posledního plánovacího článku
je to zhruba rok. Tehdejší plány v zásadě vyšly: studium teologie jsem dokončil,
místo městského bytu s dvojími sousedy za tenkými zdmi
jsem si pronajal malý domek nedaleko svého rodiště,
kde moje hudební aktivity nikoho neruší,
vrátil jsem se ke každodennímu zpívání
části oficia a v posledních dnech konečně i k práci na opravě českých antifon
a responsorií. První výsledky zveřejním v nejbližší době.
Loni jsem napsal, že
"nemám žádnou představu, kolik toho stihnu,
ale výstupem by měl být alespoň nějaký větší smysluplný celek -
třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně."
Když jsem o prioritách přemýšlel teď, rozhodl jsem se jinak.
Nebudu postupovat podle stupně slavení od nejvyššího k nižším,
ale podle svazků breviáře, resp. podle svátečních okruhů.
Pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin a za tu dobu bych rád do finálního stavu dostal předně
zpěvy užívané po větší část roku - tzn. žaltář a základní nápěvy;
v druhé řadě pak co možná úplný obsah prvního svazku breviáře
(doba adventní a vánoční),
přičemž temporál má prioritu před sanktorálem a v rámci obou
mají přednost svátky vyššího stupně před nižšími.
Pro nadcházející rok tedy upouštím
od "práce v rytmu liturgického roku" -
bude to z velké části "rok adventní a vánoční".
Základní nápěvy se z nynější předběžné podoby,
nabízející v některých oddílech různé varianty, změní do podoby konečné a autoritativní,
kde nabízení více alternativních variant nápěvů (pokud tedy někde zůstane zachováno)
již nebude projevem nerozhodnosti či bezradnosti (jak jím často je teď). Vyplním všechny mezery
a vedle stávajícího notového listu připravím i sazbu (později bez větších úprav použitelnou
jako součást Antifonáře k Denní modlitbě církve) se všemi potřebnými
rubrikami a návodnými texty.
Pokud se mi podaří dostat do konečného stavu antifony a responsoria ze žaltáře
(další důležitý cíl),
připravím patrně i sazbu notovaného žaltáře (nedůležitý volitelný cíl).
Další je ve hvězdách. Každopádně neplánuji v následujícím roce připravit
žádnou další část sazby budoucího antifonáře.
Je možné, že podaří-li se mi finalizovat zpěvy alespoň vybraných svátků,
připravím pro ně sazbu sešitů s kompletními texty a notami (vč. značkovaných žalmů),
srovnatelné např. s těmi, které používá
pražská katedrální schola.
I když "liturgické zpěvníky na jedno použití" osobně nemám rád,
vím, že v reálném liturgickém provozu najdou uplatnění mnohem spíš,
než úplný antifonář. (Který nicméně zůstává konečným cílem mého snažení.)
Také by snad mohly zpěvům poněkud pomoci do světa, protože jak oproti dosavadním
notovým listům, tak oproti úplnému antifonáři jsou výrazně snáze použitelné.
Tolik plány vážné a závazné.
Před časem jsem dostal konstruktivní zpětnou vazbu, že web nově příchozímu
příliš nepomáhá do problematiky zpívaného oficia proniknout,
ani zorientovat se v během let narostlém obsahu blogu. Je tudíž docela pravděpodobné,
že se budu pokoušet o nápravu. Zejména bych rád sepsal ucelený,
notovanými a nahranými příklady doplněný
praktický návod ke zpívání hodinek,
zejm. nešpor, podle našich nápěvů, cílící na úplné začátečníky.
Konečně v kontextu snahy o dotažení zpěvů do podoby, kterou by bylo možné označit
za definitivní, tzn. do podoby kvalitní a způsobilé k liturgickému použití,
se stává palčivější otázka po teoretickém základu takových snah, tzn.
po "teorii českého chorálu".
Lze tedy očekávat, že postupně zveřejním přinejmenším
výsledky určitých přípravných prací, usilujících k formulaci "teorie českého chorálu"
se přiblížit. Zatím mám předběžně v úmyslu věnovat několik článků podrobnému studiu
vybraných ukázek "českého chorálu"
z pera jiných autorů. Vedle pramenů z 19. a 20. století půjde především
o ukázky chorálu utrakvistického - vedle zpěvů složených přímo pro slavení oficia
v češtině třeba i o "antifony před rorate".
Z podobných důvodů také věnuji určitou porci času studiu musikologické literatury,
ale žádné zvláštní výstupy z toho prozatím tvořit nezamýšlím.
Na konec akademického roku směřuji (alespoň zatím) závěr svého
magisterského studia teologie.
Donedávna jsem zamýšlel podat si ještě letos přihlášku
na postgraduální studium liturgiky a - budu-li přijat -
na magisterské studium plynule navázat doktorským,
pravděpodobně v Olomouci.
Už v říjnu jsem
psal, že (a proč)
teď z (latinského předkoncilního) oficia
zpívám jen ubohý zlomek a na českých antifonách
a responsoriích nepracuji vůbec, protože to v mém podání
vyžaduje "svobodu dlouho volně hlučet", které se mi
v pokoji s dvojími sousedy za tenkými zdmi zoufale nedostává.
Protože už si nedělám iluze, že v příštím universitním městě
seženu bydlení mým hudebním aktivitám výrazně více přející,
naléhavě vyvstává otázka, co bude s rozpracovaným projektem
českého antifonáře.
Nechci antifonář nechat navždy nebo na další dlouhá léta
nedokončený a vyhlídky na jeho dokončení během studia
nevypadají příznivě.
Proto jsem se předběžně rozhodl, že doktorské studium o rok
odložím, pronajmu si někde vhodné obydlí
(snad něco jako co možná levný malý volně stojící dům -
důležité je, aby se tam dalo muzicírovat i několik hodin denně
a nikoho to neobtěžovalo)
a budu se vedle zaměstnání snažit během toho roku udělat
na opravě zpěvů co nejvíc práce.
Nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl
být alespoň nějaký větší smysluplný celek -
třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně.
A když to skončí fiaskem a ani po "roce volna"
(přinejmenším od školy) nebudeme liturgicky použitelnému
českému antifonáři o nic blíž, bude se říkat
"to je ten pošetilec, co si udělal 'rok volna'
na skládání českých chorálních antifon, i když to neuměl";
já budu vědět, že jsem na neúspěšný hudební projekt vynaložil
všechno, co rozumně vynaložit šlo,
a napříště se budu věnovat pracem, pro něž jsem způsobilejší.
Proběhla kolem mě zpráva, že českým a moravským biskupům
dával exercicie Timothy Radcliffe,
a já jsem si díky tomu vzpomněl na jeden důležitý moment,
který je třeba připočíst k důležitým podnětům pro pozdější
start
projektu In adiutorium.
Mezi velkým množstvím literatury v širokém smyslu slova
duchovní, kterou jsem zhltal (a pod vlivem knih "otce Jeronýma"
horlivě excerpoval) v posledních dvou letech
střední školy, byl i Radcliffův
Medvěd a mniška.
Autor tam mj. vzpomíná, jak v komunitě, kde tou dobou žil,
po zavedení breviáře v národním jazyce skládali s bratřími
pro nové texty nápěvy, aby mohli oficium zpívat.
I když na breviář po babičce se tou dobou prášilo
(v maturitním ročníku jsem ho po zvážení aktuálních priorit
odložil a vrátil se k němu až po čtyřech letech),
to vyprávění ve mně silně zaresonovalo. Tou dobou jsem
pro sebe akorát nově objevoval svět hudby (čti: poprvé
jsem se učil hrát na hudební nástroj, se kterým se dá zpívat)
a zpívané oficium už mi bylo drahé díky návštěvám v Novém Dvoře.
Ale ten impuls zůstal schovaný po ty další čtyři roky,
až do doby, kdy mi vypadlo z rukou vedení skautského oddílu
(tzn. citelně přibylo volného času) a moje mnišské plány
se obrátily v prach.
Před necelými dvěma lety jsem stanovil letošní rok
jako rok dokončení prvního výdání
Antifonáře k Denní modlitbě církve.
Návštěvník webu to vidí na první pohled, ale pro pořádek
stejně oznamuji, že dokončení antifonáře letos není reálné.
Nejen, že tempo prací není termínu přiměřené - momentálně
na zhudebnění českých textů oficia vůbec nepracuji.
Rigidnější režim v zaměstnání spolu se studijními povinnostmi
závěrečné fáze (bakalářského) studia mi k tomu nenechávají
prostor.
Není ale od věci zmínit jednu z těch záležitostí, které teď
práci na antifonáři překážejí:
někoho z hrstky věrných čtenářů zdejšího blogu
by třeba mohla potěšit moje právě dokončovaná
bakalářská práce o novodobých latinských liturgických překladech
žaltáře. (T.j. o tom, jehož používání povolil v roce 1945
Pius XII., a o překladu připraveném v rámci pokoncilní
liturgické reformy.)
Závěrečné práce se na Jihočeské universitě
standardně zveřejňují, takže ji zvědavý čtenář záhy po odevzdání
najde na theses.cz
(a termín se neúprosně blíží).
Samozřejmě není radno čekat od ní nic zvlášť objevného,
ale mám zato, že pro každého milovníka dějin liturgie
se v ní najde alespoň něco, co zatím nevěděl.
[EDIT 29. 3. 2018]
Odevzdáno, zveřejněno:
Žaltář římského oficia v proměnách 20. století.
Kdo by snad četl tak pilně, že by přišel i na těch několik
nejednoznačných citací, které utekly závěrečné redakci,
přesné údaje si může dohledat ve zveřejněném
zdrojovém kódu sazby
(všechny potřebné informace tam jsou, ale špatně jsem zkrotil
biblatex, takže je ne vždy správně vysázel).
Profil projektu In adiutorium na Soundcloudu
existuje již delší dobu, ale až dnes se na něm objevila
první zvuková stopa -
antifona "Mojžíšův keř, který v ohni neshořel"
z dnešní slavnosti Matky Boží, Panny Marie.
Postupně se můžete těšit na výběr antifon, které považuji
za zdařilé. Nahrávat je budu víceméně podle běhu liturgického
roku. Žádnou velkou krásu není radno očekávat, protože neumím
zpívat ani nahrávat, ale pro představu, jak "český chorál"
může znít, by i ty neumělé nahrávky měly být dostatečné.
Při příležitosti zveřejnění první nahrávky
"autorské interpretace" zdejších zpěvů musím připomenout
jeden starší článek:
autorská interpretace by neměla být považována za ideální nebo
závaznou. Notový zápis je úsporný a informačně chudý,
a to záměrně.
Daná je zpravidla jen melodie, ostatní parametry určuje
interpret, nebo interpretační tradice chorálu, k níž se hlásí.
V průběhu let opakovaně propadám ilusi, že už "jsem tam":
už mám vypracovaný hudební jazyk českého chorálu,
blízký chorálu gregoriánskému a přitom respektující
specifika českého jazyka, už si umím uspokojivě poradit
se zhudebněním každé české antifony. Není náhodou, že takový
dojem nejsnáze roste, když se delší dobu nezabývám již
hotovými zpěvy. A pak se tato iluse vždy znovu tříští,
když znovu sedím nad antifonami, které jsem složil
před delší dobou.
Neuspokojivé zpěvy pak přepisuji - některé již potřetí nebo
počtvrté. Je možné pozorovat určitý vývoj. Je to ale vývoj
k větší kvalitě a zralosti, nebo vývoj sledující jen nahodilé
posuny osobního vkusu? Je to cesta vpřed, k cíli, nebo jen
jakési tvůrčí bloudění či chození v kruhu?
Pracuji na tom, aby nejpozději v řádu několika let spatřil
světlo světa úplný český antifonář. Přinejmenším stejně
pravděpodobná se však jeví možnost, že místo toho budu moci jen
konstatovat fatální neúspěch a nanejvýš vybrat několik
málo kousků, které se (spíš náhodou) podařily a mohly
by být hodné zachování.
Vidina jiného fatálního neúspěchu - že antifonář sice
ke své spokojenosti dokončím a doplním teoretickým pojednáním
o českém chorálu, ale vůbec nikdo z něj nebude zpívat -
mě neděsí.
Jednak vím, že tu a tam už někdo moje zpěvy zpíval,
a to jak soukromě, tak i při veřejně slavených nešporách;
jednak mě vpřed nežene vidina "úspěchu na trhu",
ale nepraktický idealismus, který hledí na dílo samo o sobě
a na lidi okolo se příliš neohlíží.
1. Na podzim jsem ohlásil, že usiluji o dokončení
Antifonáře k Denní modlitbě církve někdy v průběhu roku 2018.
I když ještě relativně hodně času zbývá, již nyní jasně
vidím, že se to při nynějším tempu prací nestihne,
protože kousků vyžadujících opravu nebo přepracování
je opravdu hodně a práce postupují, jak postupují.
Navíc je můj plánovaný návrat do školních lavic nepochybně
dále zpomalí. Další termín se zatím neodvažuji dávat.
Snad jen mohu říci, že déle než deset let bych na antifonáři
pracoval nerad.
2. Pojal jsem úmysl připravit jako jeden z vedlejších výstupů
projektu In adiutorium českou verzi Graduale simplex.
Tento latinský "graduál pro menší kostely", jak známo,
nahrazuje zpěvy mešního propria zpěvy vesměs
původně určenými pro oficium (a tedy kratšími a jednoduššími).
Já už většinu antifon mám složenu, zbývá tedy "jen"
vyhledat kousky odpovídající těm v Graduale simplex,
doplnit něco málo těch, které
Graduale simplex nesdílí s pokoncilním breviářem,
a všechno to uspořádat v knížní sazbu.
Inspirací je mi nizozemské
Klein graduale
z pera Stevena van Roode. Doufám, že tak alespoň trochu
potěším kolegy, kteří mě už před lety nabádali,
že spíše než antifonář je třeba připravit český chorální graduál.
Nedávno zřízený twitterový profil
@inadiutorium
koncipuji jako jakousi mikroblogovací odbočku
zdejšího blogu:
najdete tam všechno to, co mám na srdci, věřím, že by to
mohlo zajímat i vzácné čtenáře, a zároveň se o tom v nejbližší
budoucnosti nechystám psát článek.
Věděli jste, že jeden z nejmladších iluminovaných rukopisných
antifonářů české provenience vznikl
v první polovině 20. stol. v Českých Budějovicích?
Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají
všemi milované a do omrzení duchaplně komentované
"Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný
zájemce najde zhudebněné:
Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy
i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků.
Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve
jsou až od loňska v materiálu
s antifonami doby adventní.
Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění
oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně
po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou
volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona
před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly
zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či
k vánoční novéně.
Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá
právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející
s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně
známých českých zpracování:
Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových
Nedělních nešporách
u nešpor 3. a 4. adventní neděle.
Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout
třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu
(přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě
Olejníka.
Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík
v adventních nedělních nešporách.
Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními
pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je
nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.
Samotná antifona O Sapientia ve znění
Svatojanského kancionálu
je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera,
o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované
antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu
latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině
19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si
vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady".
Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat,
pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu
a jeho české odnoži.
Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon
je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě
v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému
znalému čtenáři budu vděčný za komentář.
Uplynul více než rok od poslední zprávy o aktuálním stavu
prací a plánech na dobu příští. Tady je proto zpráva čerstvá:
Práce na revizi existujících zpěvů postupují pomalu.
V souvislosti s registrací
domény
antifonar.cz
jsem se odvážil vyhlásit termín prvního vydání
antifonáře (které, aby mělo smysl, předpokládá uspokojivé dokončení
revize celého korpusu zpěvů) na rok 2018. Domnívám se,
že je to stihnutelný termín, ale abych ho stihl, budu muset
oproti posledním měsícům zrychlit.
Určitým rozptýlením mezi pracemi cílícími na dokončení
antifonáře je mi zhudebňování
vlastních textů řeholních společností.
Rozdělané mám t.č. dominikánské, premonstrátské a salesiánské
texty o svatých zakladatelích. Tu a tam, když je chuť,
přidám antifonu. Až některý formulář dokončím, zveřejním ho.
I v novém liturgickém roce budu zpívat oficium
podle předkoncilních knih. Postupem času jsem přišel na to,
že je pro práci na vlastním zhudebnění liturgie hodin lepší
při každodenní modlitbě nezpívat to, na čem pracuji.
Opačná praxe totiž vede na jedné straně k horečnému úsilí
o dokončení některé části k termínu, kdy dotyčné zpěvy
přijdou na řadu, na druhé straně k nečinnosti - ze strachu,
abych v zuřivém opravování zbytečně nerozkopal i to,
co je dobré, a neměnil existující zpěvy spíše k horšímu.
Když den za dnem zpívám oficium ze starého římského antifonáře,
od vlastních antifon jsem svobodný a můžu na nich konečně
pracovat (víceméně) v rytmu liturgického roku,
což jim, domnívám se, docela svědčí. Zároveň je pro mě cenný
každodenní kontakt s autentickým gregoriánským chorálem.
Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu)
pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování -
prostě tak, aby evokoval liturgii hodin.
Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se
ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové
a duchovní. "In co? In auditorium?"
Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji:
nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější)
doménu antifonar.cz.
Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium
však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě
Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl
celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě
na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web,
věnovaný jen jemu.
Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví
jako nejvhodnější řešení.
Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace
a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit.
Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že
antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu.
Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně
aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické
verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem:
po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno
(pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a
vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání.
V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední:
zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš
tak dlouho, jak dlouho budu živ,
"produktový" web antifonáře se
budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt
přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím
jiné hostingové řešení.
[EDIT 19. 11. 2016]
Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové
oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou
dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení,
je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní
schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem:
zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.
Na začátku doby adventní jsem Denní modlitbu církve
a svoje zhudebnění jejích textů vyměnil za latinský
breviář a antifonář.
Poté, co se předkoncilní oficium
ukázalo být časově neúnosné,
jsem přesedlal na latinské pokoncilní, s výjimkou nedělí
a svátků. Ovšem poté, co jsem bez úhony přezpíval Velikonoční
oktáv bez úhony, shledal jsem, že už se v předkoncilním
oficiu lépe orientuji a zvládám ho bez velké režije, vrátil
jsem se k němu.
Jednou z velice silných zkušeností - jak při zpívání z římského
antifonáře z r. 1912, tak s pokoncilním oficiem zpívaným
podle Ordo cantus officii - je to, jak citelně
méně namáhavé je zvládnutí základního korpusu zpěvů.
Nejde přitom o jejich množství, ale o jejich kvality:
značná část repertoáru je vybudována opakováním
(s většími či menšími úpravami pro ten který text)
oblíbených vzorů; i kde se nejedná přímo o aplikaci
rozšířeného vzoru, zpěvák se obvykle setkává s opakovanými motivy
a postupy
(srov. Hiley D.: Western Plainchant, 1993, 89).
Tak po několika týdnech zpívání z latinského antifonáře
mám mezi jeho zpěvy větší jistotu (měřeno mírou schopnosti
nepříliš hudebního zpěváka zazpívat ten který kousek z listu)
než po letech mezi českými antifonami, které jsem sám složil.
Jednou z pomýlených zásad, které od počátku formovaly
mou práci na českých zpěvech oficia, byla ta, že by nápěv
měl pokud možno ilustrovat zhudebňovaný text.
Co, ilustrovat! Ideálně by měl být plodem jeho prorozjímání!
... Tento zpěv komponovali mniši, kteří museli být opravdovými
světci. Jsou to totiž zpěvy naplněné pokorou a hlubokou
úctou před strašným Bohem Hospodinem,
zároveň však jsou plné mnohdy vroucí důvěrnosti, něhy
a lásky k milujícímu příteli.
Proto dobrou liturgickou hudbu nemůže dobře zkomponovat
pouze šikovný a inspirovaný skladatel, ale měl by být
v ideálním případě i světcem. To se podařilo v církvi
do 10., 11. stol. a předtím - pak už se to nikdy v takové
míře neuskutečnilo. ...
Takové mystisující pojetí gregoriánského chorálu není
zastáváno nijak výjimečné a není těžké se jím nakazit.
Ovšem přinejmenším pokud by takto někdo chtěl hledět speciálně
na antifony oficia (to se ve zmiňovaném pořadu samozřejmě nedělá),
je to objektivní nesmysl.
Ovšem já - i protože jsem tak málo věděl o gregoriánském chorálu
- místo toho, abych hledal oněch "15-20 dobře vybraných melodií"
(srov. Dobszay L.: The Bugnini Liturgy and the Reform of the Reform, 2003, 82),
na které by šlo zpívat velkou většinu antifon, usiloval
jsem naopak o co možná dokonalé vystižení individuality
každého jednotlivého textu.
Před čtyřmi lety, zhruba touto dobou, jsem zveřejnil první
(a zároveň zatím poslední) verzi
Nešporních zpěvů -
malého zpěvníčku pro druhé nešpory slavností,
s některými přizpůsobeními pro "neprofesionální" shromáždění,
modelovanými dílem podle "lidových nešpor" z 19.
a první poloviny 20. století.
Jeho nynější neúplná podoba vznikla poměrně kvapně a plánoval
jsem postupně ho dokončit, ale poznenáhlu jsem k tomu ztratil
chuť, věnoval jsem se naléhavějším úkolům, a měsíce a roky
běžely.
Teď nadešla jeho chvíle. Tento izolovaný ostrůvek
v rámci projektu - duplicitní zpracování antifon pro několik
málo příležitostí - se nabízí jako vhodné místo pro experiment.
Zahodím všechny jeho melodie (beztak vesměs nemají valnou
hodnotu) a začnu jeho obsah budovat znovu, se zřetelem
na to, aby vzniklo omezené množství široce použitelných typů.
Ty by měly mít jasnou strukturu a být hudebně jednoduché,
bez příkras a bez obtížných míst.
Kde se to bude zdát vhodné, nebudu se bát sáhnout
po některých z "nejohranějších" melodií latinských antifon.
Pokud se dílo vydaří, budeme teprve mít skutečné
"lidové nešpory". A byla by pak namístě otázka,
zda by se podobné principy neměly uplatnit i na větší části
kmenového korpusu.
Na stránce s notami ke stažení jsem dnes založil novou sekci
pro vlastní texty řeholních společností
a umístil do ní zhudebněné oficium sv. Evžena de Mazenod,
zakladatele řádu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné.
K tomu se sluší dodat pár slov na vysvětlenou.
Breviářová propria řeholních společností mě zajímají,
takže je aktivně vyhledávám;
v jednom starším blogovém článku
je (čas od času aktualisovaný) seznam těch, která jsou volně
dostupná na internetu.
Kdo by zapátral na githubu v repozitáři projektu In adiutorium,
zjistil by, že jsem
na zhudebnění některých z nich
začal pomýšlet už dosti dávno - v dubnu 2013 jsem udělal první
kroky ke zpracování oficia slavnosti sv. Norberta podle českých
textů premonstrátského řádu, ještě o něco dříve jsem začal
pracovat na oficiu slavnosti sv. Dominika podle vlastních
textů Řádu kazatelů.
Výběr samozřejmě není náhodný: u dominikánů byl kdysi v noviciátu
můj dědeček; jméno svatého Norberta pak nosím jako jedno
z křestních.
Z výše řečeného je zřejmé, že moje práce na zhudebnění
vlastních textů některých řeholních společností je vedená
čistě osobním zájmem. Nejde o zpěvy složené na přání nebo
na objednávku a neočekávám, že budou někdy někde zpívány.
Ani já je nikdy v rámci normálního běhu oficia zpívat nebudu.
Skládám je pro radost ze skládání a pro bližší kontakt
s dotčenými liturgickými texty a se svatými, k jejichž oslavě
byly složeny.
Když jsem před lety začal s texty o svatých zakladatelích
dominikánů a premonstrátů, záhy jsem narazil
na překážku, která mou práci v tom směru nadlouho zastavila:
oba řády jsou starobylé (premonstrátský vznikl ve 12.,
dominikánský ve 13. stol.) a k podstatným součástem
jejich způsobu života patří chór. Každý má svou svébytnou
chorální tradici. Budu jejich české liturgické texty
zhudebňovat úplně nezávisle, "na zelené louce", jako jsem
naložil s většinou textů Denní modlitby církve, nebo bych se měl
spíše pokusit o zhudebnění navazující na danou řádovou tradici?
Tu otázku jsem tenkrát nerozřešil a sv. Norberta i sv. Dominika
jsem tudíž nechal čekat.
To byl výchozí bod pro moje nepříliš dávné rozhodnutí
zpracovat oficia svatých řádu Misionářů oblátů.
(Ve skutečnosti je jediným světcem, jehož oficium je vystrojeno
vlastními zpěvy, zakladatel - sv. Evžen.)
Tato řeholní společnost mně osobně není nijak blízká.
Ale především - nejen že nemá chórovou povinnost:
jsem si téměř jist, že nemá vůbec žádnou
tradici zpívaného oficia.
Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že zhudebnění
kompletního oficia sv. Evžena existuje pouze v českém
jazyce a pouze od dnešního večera. Tak otázku, zda a jak bych
se měl v hudebním výrazivu vázat na řádovou tradici,
mohu nechat úplně stranou.
[EDIT 4. 9. 2016] Jen pro pořádek:
domněnka, že obláti nemají vůbec
žádnou tradici zpívaného oficia, se ukázala být mylná.
"V neděli ... v 18:15 pak máme zpívané
nešpory s varhanním doprovodem ..."
(http://oblati.cz/povolani.html)
Podle téže logiky vyhlašuji program na dobu příští:
až se mi zase mezi opravováním starších nepříliš povedených
zpěvů zasteskne po zhudebňování nových, dosud nedotčených
textů, pokračovat budu texty salesiánskými.
Předběžné ohledání ukázalo, že tím budu mít postaráno
o zábavu na delší dobu, protože salesiánský kalendář
je bohatší než oblátský a breviářové texty obsahují několik plně
vystrojených oficií, jakož i řadu skromněji vypravených
památek "o dvou vlastních antifonách".
Správně bych jistě měl zohlednit rčení
Jesuita non cantat, neque rubricat
a v rámci "nesmyslného" přednostního zhudebňování textů
nezpívajících řádů dát přednost řádu příslovečně nezpívajícímu -
Tovaryšstvu Ježíšovu. Jeho proprium breviáře ale, pokud
je mi známo, veřejně dostupné není.
Závěrem:
To, co dělám, dělám v dobré víře, že tím nikomu neškodím.
Kdyby se některá z dotčených řeholních společností cítila
poškozena tím, že jsem neuměle zhudebnil a zveřejnil její
(již předtím všeobecně veřejně dostupné) liturgické texty,
samozřejmě jsem připraven příslušné dílo či díla stáhnout
z nabídky a upustit od jejich dalšího šíření.
Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího
na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty
mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk",
hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší",
tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou
slepou uličku.
Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž:
často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními
jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým
vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel
ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál -
i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit
a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou,
inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.
V diplomové práci Jakuba Vavrečky
Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013)
jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči
gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával
P. Augustinus Gröpp OSB,
mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý
posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly
zaslány.
...
Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí,
je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel,
respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat
gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací.
Moderní jazyky se řídí jinými
zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak
zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.
(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)
U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění
liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší
literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných
podmínkách církve v Československu v době normalisace.
Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to
měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy
bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně.
Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého
chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám
ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu
s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl
hodně proti čemu psát ...
Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem
potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail
s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal
k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal.
Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic,
nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá
přehled;
doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň
na nějaký časopisecký nebo novinový článek.
Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila:
"O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný
nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého
benediktinského řádu."
Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané
informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá -
Komárek
(P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001),
z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného
"posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření
v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu
noty a nahrávky poslal)
zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci
korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského
benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp.
Tomu se zdají dobře
odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.
V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek
z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány.
Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970
neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství
najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB.
To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně,
je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více
či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou
německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.
Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek
k olejníkovské historii.
Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše,
původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger
se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl
a nebylo tedy na co odkázat.
Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků
- ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů
- jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého
potkal rád.
Již dlouho jsem nevydal žádnou souhrnnou zprávu o aktuálním
stavu projektu a pracích, ke kterým se chystám.
Blížící se začátek nového liturgického roku je k tomu dobrou
příležitostí.
15. 8.
byl dosažen zásadní milník:
jsou zhudebněny všechny antifony
a krátká responsoria Denní modlitby církve.
Když píšu Denní modlitba církve, mám na mysli
liturgickou knihu pro pokoncilní římské
oficium v překladu České liturgické komise, vydávaném od r. 1987.
- Starší charitní breviář i jeho potomek, breviář dominikánský,
totiž mají jiný titul.
Když (řídčeji) píšu s malým počátečním písmenem
denní modlitba církve, míněna je bohoslužebná forma -
synonymem je "oficium" či "liturgie hodin".
Ke kochání se prázdnou slávou mě svádí skutečnost,
že národů, které mají úplné zhudebnění oficia, není úplně mnoho.
Vím jen o německém, brazilském (portugalština) a anglickém.
(Přičemž poslední jmenované nikdy nevyšlo veřejně tiskem
a až v poslední době byly staré cyklostylované
strojo/rukopisy nascanovány a zveřejněny
na internetu.)
Na druhou stranu jsem si dobře vědom toho, že moje dílo
je velké pouze rozsahem a zmiňovaným antifonářům jiných
národů se nemůže rovnat.
Jako svůj hlavní úkol na nejbližší dobu (v řádu let) vidím
revizi celého ohromného korpusu zpěvů.
Mnohé mám z minulých let označené jako nepovedené a hodné
předělání; i na ostatní bych se však rád znovu podíval
ve světle svého nynějšího pojetí "českého chorálu", které se
do současné podoby rozvíjelo postupně v průběhu uplynulých
pěti let.
Jak je vidět z posledních aktualisací, aktuálně hlemýždím
tempem reviduji antifony ze žaltáře.
Žaltář je totiž jádrem oficia a špatné zpěvy nikde nemají
potenciál nenapáchat tolik škody jako tady.
Přiznávám, že se mi z horizontu prozatím ztratilo vydání
antifonáře jakožto ucelené liturgické knihy.
Antifonář zůstává mým cílem, ale vidím, že není a ještě dlouho
nebude na pořadu dne. Korpus zpěvů je zatím kvalitativně
příliš nevyrovnaný.
Jak jsem již dříve avizoval, pro nadcházející liturgický rok
opustím, pokud jde o každodenní modlitbu,
pokoncilní oficium a své zhudebnění jeho textů,
a budu místo něj zpívat oficium těsně předkoncilní,
v podobě znovulegalisované slavným motu proprio
Summorum pontificum.
Považuji to za důležité mj. pro lepší vstřebání autentického
repertoáru římského oficia.
Budu se však snažit s českými zpěvy zůstat v kontaktu a práci
na jejich revizi nezanedbávat.
Byl jsem navštívit jednoho kolegu z KTF UK v jeho kaplanském
působišti a při té příležitosti jsem byl požádán, abych
vyrobil instruktážní nahrávky, podle kterých by se daly
cvičit tradiční nápěvy žalmů římského oficia.
Připravil jsem je a níže je nabízím.
Pokusím se je v blízké budoucnosti doplnit ještě o další článek,
skýtající vysvětlení, jak latinská psalmodie "funguje".
Předem varuji, že bídný je jak nahraný pěvec,
tak technika použitá k záznamu jeho hlasu. Poslech je tudíž
na vlastní nebezpečí. Každý, kdo má možnost učit se z jiného
zdroje než z nabízených nahrávek, udělá lépe, když jí využije.
Dále je třeba upozornit, že představené nápěvy žalmů jsou podle
Antiphonale Romanum z r. 1912.
V novějších chorálních knihách, např. v pokoncilním vesperálu
ze Solesmes (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009),
se některé nápěvy liší (zakončení modu II),
některé jsou jinak hudebně-teoreticky uchopeny a tudíž jinak
pojmenovány, některé nové přidány.
(Přehled těchto "solesmeských" nápěvů nabízí ve videonahrávce
Christopher Gray.)
Starší systém psalmodie tu představuji proto,
že právě toho se při práci na projektu In adiutorium držím.
To je dáno jednak důvody historickými: v počátcích jsem jiný
neznal.
Jednak důvody, řekněme, hudebně-teoretickými:
zatímco do staršího systému mám jakýsi vhled,
znám charakteristiky jednotlivých modů a umím v nich skládat
melodie nebo z existující melodie určit, jakému modu přísluší,
systému, který lze tušit z novější sady nápěvů,
zatím dobře nerozumím.
Když pro nic jiného, řada choralistů bude jistě pohoršena
přinejmenším tím,
že tu učím psalmodii III. modu s "úpadkovým" tenorem c
místo původního h:
Už v době přípravy antifonáře vydaného r. 1912 se
o tenor modu III
vedl vášnivý spor (viz Wagner Peter: Der Kampf gegen die Editio Vaticana, Graz - Wien 1907),
v němž se tehdy sice dočasně prosadili "pragmatici",
v pozdějších letech však dopadl ve prospěch "historisující"
tendence, preferující původní tenor h.
Já se však i v tomto držím referenčního antifonáře.
Na antifonách III. modu je většinou poznat, zda vznikly v době,
kdy jeho tenorem bylo h, nebo již po přesunu tenoru na c.
(Popř. zda byly v tomto smyslu dodatečně upraveny.)
To platí i o mých antifonách, které se všechny přiznávají
k "úpadkovému" tenoru c.
Jako ukázkový text jsem zvolil první tři verše
ze žalmu 53 - kterýžto je vzácný tím,
že má už ve třetím verši flexu.
Deus in nómine tuo salvum me fac: *
et in virtúte tua júdica me. Deus exáudi oratiónem meam: *
áuribus percipe verba oris mei. Quóniam aliéni insurrexérunt advérsum me, +
et fortes quaesiérunt ánimam meam: *
et non proposuérunt Deum ante conspéctum suum.
modus I
D
D
D2
f
g
g2
g3
a
a2
a3
modus II
modus III
b
a
a2
g
g2
modus IV
g
E
modus IV transponovaný
c
zní stejně jako výše IV g
A
A*
Na nahrávce jsou místo lidského hlasu slyšet struny
mé staré kytary, protože tolerovatelné provedení
tohoto zakončení se vymyká možnostem mého bídného sluchu.
d
modus V
modus VI
modus VII
a
b
c
c2
d
modus VIII
G
G*
c
tonus peregrinus
Na tonus peregrinus se zpívá jen několik málo
textů, nejznámější je žalm 113/114 In exitu.
Ten je tedy použit pro ukázku.
Musím se přiznat ke dvěma "hříchům". Pozorný posluchač si všimne,
že třetí verš na druhý navazuje ještě výrazně méně,
než je v knize žalmů obvyklé (to byl pokus o ošklivý vtip):
přeskočil jsem na nejbližší verš obsahující flexu.
Druhým prohřeškem je odchýlení se od Antiphonale 1912.
To obsahuje poněkud jiný nápěv tonu peregrinu, který mi ale
nejde do úst (zejm. v mediaci chybí počáteční g).
Tak, jak je tu notován a nazpíván, je např. v
The Liber Usualis. With introduction and rubrics in English, Tournai-New York 1961.
tonus in directum
Tento a následující nápěvy jsou představeny méně důkladně,
než by se snad slušelo - protože jejich uplatnění je minimální
a rozhodl jsem se alespoň prozatím s nimi neztrácet čas.
Pozorný posluchač si všimne určitých nepravidelností,
které nevznikly přehlédnutím, ale uplatněním pravidel,
na jejichž popis zde rezignuji.
"Užívá se pro žalmy, které je předepsáno zpívat
při oficiu bez antifony, jako jsou
žalm 145 při nešporách a žalm 129 v laudách za zemřelé,
žalm 69 v litaniích ke všem svatým atd."
(Antiphonale Romanum 1912, 25*)
Zmiňované žalmy však z oficia za zemřelé zmizely při jedné
z reforem předcházejících 2. vatikánskému koncilu.
V pokoncilním oficiu pak žádný žalm bez antifony nefiguruje.
tonus paschalis
"Na Bílou sobotu pro žalmy kompletáře
a při oficiu Zmrtvýchvstání Páně až do nešpor
soboty před nedělí ve velikonočním oktávu
(usque ad Vesperas Sabbati in Albis) pro žalmy hodinek,
které se zpívají bez antifony a pro kantikum Nunc dimittis,
se může použít následující nápěv:"
(Antiphonale Romanum 1912, 26*)
Ani pro tento nápěv tudíž pokoncilní oficium nemá uplatnění,
jak řečeno výše. Protože má vlastnosti modu II,
lze ho použít pro záměnu běžného nápěvu tohoto modu.
V Německu se pro psalmodii modu II používá dokonce jedině tento.
(Alespoň pokud jde o starý Gotteslob.
Pro
kdysiprozkoumané
antifonáře už to nemohu říci s jistotou.)
V Novém dvoře se na něj celoročně zpívají (nebo přinejmenším
zpívávaly) žalmy kompletáře. Ty však v cisterciáckém oficiu
skutečně jsou bez antifony.
tonus in directum pro officio defunctorum
"V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé se žalmy kompletáře,
primy, tercie, sexty a nony zpívají nápěvem in directum,
viz výše, nebo ad libitum na následující nápěv:"
(Antiphonale Romanum 1912, 26*)
V pokoncilním oficiu za zemřelé jsou, jak známo, všechny
žalmy opatřeny antifonami a zpívají se tudíž na nápěvy
odpovídající antifonám.
a co když se zpívá česky?
Jak známo, jsem zastáncem názoru, že stejné nápěvy jsou
velice dobře použitelné i pro český text.
Chystám se nazpívat nějakou delší ukázku, ale ...
zatím se opravdu jen chystám.
(To, že článek tematicky navazuje
na poslední publikovaný,
nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu
a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak
napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění
mé adaptace Ó-antifon.)
U příležitosti vydání posledních chybějících antifon -
tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden -
považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu
rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.
Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není,
jak bychom mohli být pokoušeni
si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu.
V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky
dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických
kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám
výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční
nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu
zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií
je zcela umělé, nepřirozené.
Při převádění liturgických zpěvů do národního
jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více
rovinách:
Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé,
a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti
mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu
než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná
pro složení nového.
Adaptovat známou melodii se možná
odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal.
(Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby
nepřipadá dostatečně kompetentní.)
Je jen přirozené, že se touto cestou pustili
v minulosti naši dávní předkové,
stejně jako že i dnes si ji volí
nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti
(přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly,
anglikán Ormonde Plater
a další).
U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh
sestry klarisky.
I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže,
že já jsem se touto cestou nevydal.
To má dva vzájemně se doplňující důvody:
(1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou
důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze.
Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru,
při plném zohlednění specifik daného jazyka.
Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu
nezřídka velice škodí.
(2) Druhým významným faktorem pak je
skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem
nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy,
takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka
ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční
chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně
snadné ji dohledat.
I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních
nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby
několik příkladů adaptovaných latinských melodií
najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané
O-antifony.
Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám
v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně
nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem
vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým.
Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.
Od letošní první neděle adventní se chystám přejít
na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl
všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání
v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním
přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné.
Je pravděpodobné, že se každodenní
kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji
mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé
další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy.
Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu
ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.
Dámy a pánové,
jak již dříve předem ohlašováno,
projekt In adiutorium spěje k cíli.
Zbývá složit něco málo přes dvacet antifon.
Stránku po stránce jsem prošel sanktorál všech čtyř svazků
breviáře, abych měl jistotu, že jsem nezapomněl na žádnou
z drobných památek.
Temporál jsem systematicky zpracovával přednostně a v posledních
letech jsem zaplňoval všechny mezery zjištěné při každodenním
slavení oficia, takže tu podobnou
generální kontrolu nepovažuji za nutnou.
Prosím však každého, kdo by snad přeci věděl o chybějícím nápěvu
pro nějakou antifonu či responsorium
(vyjma responsorií z modlitby se čtením,
která zatím až na pár svévolně vybraných výjimek zanedbávám),
aby mi o tom dal jakoukoli cestou vědět.
Narazil jsem na zřejmě docela čerstvý, ale již informačně dosti bohatý
web o Josefu Olejníkovi.
Přirozeně jsem nemohl jinak, než běžet nejprve prohlédnout
oddíl věnovaný Nedělním nešporám.
Díky nahrávkám, na které se tam odkazuje, jsem poprvé v životě
slyšel Olejníkovy nešpory dobře zazpívané a s varhanním doprovodem -
a přiznávám, že se mi tak skoro líbily
(srov.
starší hodnocení).
O tom ale třeba jindy.
Mou pozornost vzbudil a k přemýšlení a psaní mě vyprovokoval
povzdech:
Dílo bohužel nenašlo větší ohlas; pravidelně (dvakrát měsíčně)
se používá pouze v katedrále v Olomouci.
Přitom obsahuje bohatý zdroj zpěvů, které se dají použít k liturgii.
(josefolejnik.cz)
Tento povzdech se z velké části míjí s podstatou problému:
když se nějaká část liturgie slaví málokde a navíc většinou beze zpěvu,
je přirozené, že zpěvník, obsahující materiál pro ni, těžko použitelný
jinak, "nenajde větší ohlas". Není to ale přeci jen opravdu tak,
že se Nedělní nešpory dočkaly chladnějšího přijetí, než by byly mohly?
Že by některá společenství ráda přijala "olomoucký katedrální vesperál,"
ale něco jim stálo či stojí v cestě?
Domnívám se, že překážkou pro širší uplatnění Olejníkových Nedělních nešpor,
zejména ve farnostech, resp. všude tam, kde se zpívané nešpory
slaví jen při několika málo příležitostech během roku, je cena.
Kniha obsahující všechny nedělní nešpory pro celý liturgický rok
je dokonalým řešením pro katedrálu, kde se nedělní nešpory
zpívají co týden nebo dva. Pokud ale ve farnosti máme zpívané nešpory
dvakrát nebo třikrát do roka, nakoupení dostatečného množství výtisků,
byť i jen pro sbor, těžko dojde příznivého sluchu u správce farní
pokladny. Bylo by možné koupit jeden exemplář varhanický,
jeden pěvecký, a z toho v potřebném množství rozkopírovat potřebné
stránky, ale to je ilegální. (Kdybych to chtěl udělat, ale jen zcela
legálně, koho mám vlastně žádat o povolení? Skladatelovy dědice?
Matici cyrilometodějskou, která Nedělní nešpory vydala?)
Sbory, které mohu alespoň z dálky sledovat, většinou nezpívají z knih,
ale z listů, skládaných do desek pro tu kterou příležitost.
Edice zpěvů oficia pro použití v chrámových sborech by to neměla
ignorovat. Zatímco ideálním řešením pro mnicha nebo jinou osobu
vázanou chórovou povinností je svázaný kompletní antifonář,
pro sbormistra a jeho
zpěváky je mnohem vhodnější sada volných listů, ze které lze vybrat
jen co je potřeba pro aktuální příležitost. Navíc by ideálně mělo být
možné pořizovat jednotlivé části samostatně a ne nutně vždy jen celou krabici.
Výhodou tvorby nabízené na tomto webu je, že je k disposici zdarma a legálně.
Přesto vidím, že jsem až dosud přemýšlel příliš úzce -
právě se zaměřením na antifonář jako knihu, která má smysl pro lidi
zpívající oficium denně, méně však pro ty, kdo se k němu dostanou
jen příležitostně. Jak bych měl vyjít vstříc sboristům a jejich deskám?
Myslím, že hlavním přizpůsobením sborové praxi by měla být
zvláštní verze žaltáře. Taková, která obsahuje všechny žalmy,
ale tak, že se dají snadno vybírat - po listech - a skládat podle
potřeby. Navíc by měly být jednoznačně označkované pro ten který
žalmový nápěv. Označení pouze přízvučných slabik významných pro závěrečné
formule stačí člověku ve zpěvu žalmů zběhlému, ale pro potřeby
sborů, provozujících psalmodii jen občas a
limitovaných omezeným časem na zkoušení, příliš vhodné není.
"Sborový žaltář" tedy musí mít každý žalm vysázený ve všech
kombinacích počtu přízvučných a přípravných slabik,
každou variantu na samostatném listu. Žalmy v něm pro dobrou orientaci
nebudou seřazeny podle cyklu žaltáře v breviáři, ale podle biblického
pořadí.
Půjde o dokument obřích rozměrů, ale nikomu to nebude vadit, protože si ho
patrně nikdo nikdy nebude tisknout celý.
Pokud jde o nápěvy antifon a responsorií,
ty mohou pro potřeby chrámového sboru nejspíš zůstat tak,
jak jsou, na pracovních listech. Příjemným zpřehledněním by pak bylo
upravit je na listy obsahující vždy vše (vč. potřebných společných
nápěvů) pro danou hodinku.
Ve skutečnosti mám za lubem jedno ještě zásadnější zjednodušení -
vzhledem k tomu, že moje noty jsou zapsané ve snadno
strojově zpracovatelném textovém formátu a obsahují docela bohatá
metadata (vč. např. údaje o žalmu, ke kterému ta která antifona patří,
a o žalmovém nápěvu, který vyžaduje),
nebude vůbec těžké napsat webovou aplikaci, která pro vybranou
příležitost (např. nešpory vybrané neděle) na požádání vyrobí brožurku
se všemi nápěvy a označkovanými texty.
Až někdy budu mít volné odpoledne a chuť programovat ...
Dnešní článek Kathleen Pluth
Where Angels Fear to Tread
(Kam se andělé bojí vkročit)
si ode mě, opovážlivce, tvorbou hudby určené pro liturgii
"vstupujícího tam, kam se i andělé bojí vkročit,"
žádá reakci. Co na to mohu říci?
Domnívám se, že ve všech epochách církevních dějin
vedle geniálních uměleckých děl, která se stala trvalou součástí
pokladu církve, vznikalo i velké množství děl (i mnohem) méně hodnotných,
a že i taková mají právo na existenci a jsou mnohdy potřebná.
Doufám, že všem návštěvníkům tohoto webu je stejně jasné jako
jeho tvůrci, že se tu nepěstuje žádné umění a múzy se těmto končinám
zdaleka vyhýbají. Je tu právě jen jeden člověk, bez uměleckých vloh,
jehož jediným "nadáním" je touha po zpívaném oficiu.
Není tedy nijak překvapivé, že velká část jeho výtvorů je
"merely serviceable, barely imaginative, and almost entirely
a matter of patching things through from one cadence to the next."
Osobně absenci zhudebnění liturgických textů, tradičně určených
ke zpěvu, pociťuji jako větší zlo než to, že snad budou zhudebněny
neuměle či nevhodně. A tak tvořím. Samozřejmě doufám, že přijdou
i tvůrci povolanější. Sám ale pro sebe momentálně nevidím lepší cestu,
než volat s žalmistou "budu ti hrát, Hospodine, před anděly,"
nejlíp, jak umím, i když to nejspíš většinou znamená - blbě.
Nedělám si iluze, že tento článek bude pro někoho zajímavý
nebo přínosný, ale mně poslouží ke srovnání myšlenek a
jednou třeba někomu jako inspirace, odstrašující příklad nebo tak ...
Chci vyložit, jak teď probíhá práce na projektu,
jaké používám nástroje a pracovní postupy, jak se postupně
vyvinuly a v čem mi teď překáží. Závěrem se pokusím načrtnout a porovnat
možná řešení.
Motivací k tomu mi je, že už dlouho cítím, jak mi stávající "pracovní
proces" v cestě k cíli spíš překáží než pomáhá a již příliš dlouho
se odhodlávám k jeho tolik potřebné reformě.
Postupný rozvoj
Na začátku (podzim 2010) bylo několik izolovaných zpěvů bez ladu a skladu
vysázených v LilyPondu.
Neměl jsem v plánu vytvořit žádné rozsáhlejší dílo.
Zcela přirozeně jsem tenkrát své hudební pokusy psal na papír,
do notových sešitů (nedávno při stěhování jsem na ně narazil
a divil jsem se, kolik jsem jich za rok stihl popsat),
a na počítači sázel jen ty, které jsem považoval za hodné zveřejnění.
Počítač použitelný pro práci mi tenkrát navíc nebyl dobře přístupný -
můj domácí byl rozbitý, takže jsem mohl jen příležitostně
parazitovat na vybavení své sestry;
později při pobytu v Erfurtu jsem byl odkázán na školní počítače,
jejichž užívání bylo omezeno otevíracími hodinami výpočetního střediska.
Již někdy před odjezdem do Erfurtu (jaro 2011) jsem ale na složku
se zpěvy k oficiu nasadil verzovací systém
git.
Verzování jsem se naučil mít rád při práci na softwarových projektech
a vyvinulo se tak nějak samo sebou, že jsem jeho vymoženosti
(mj. možnost kdykoli se vrátit ke kterékoli starší verzi
a snadno porovnávat historické verze mezi sebou)
chtěl mít k disposici i pro svůj projekt hudební.
(Konkrétně git jsem ale použil prvně právě pro projekt In adiutorium.
Do té doby jsem používal jen cvs.)
Vzhledem k tomu, že počítačově vysázené noty byly v této fázi
projektu jakousi "výkladní skříní" či "špičkou ledovce"
a všechen vývoj probíhal na papíře, bylo schema vývoje - z pohledu
git repositáře - lineární.
Postupně byly přidávány nové a nové zpěvy;
když se některý kousek postupem času ukázal jako nepříliš dobrý,
byl v notovém sešitě připraven nový a původní podoba nahrazena.
Když jsem později získal vlastní funkční počítač,
zanevřel jsem na notové sešity - bylo pro mě pohodlnější psát noty
rovnou do počítače v textovém formátu užívaném LilyPondem
než nejprve na papír a pak je přepisovat.
Tak najednou bylo potřeba vyřešit, jak ve struktuře projektu
udělat místo na pokusy a omyly:
První verze nové antifony totiž většinou vzniká "načisto": probrnkávámm a
prozpívávám se k podobě, která zní přijatelně, průběžně upravuji
notový zápis. Poté, co se propracuji k uspokojivému výsledku,
přesouvám se k dalšímu kousku.
Když se však časem ukáže, že nějaká hotová antifona
má zásadní nedostatky a její melodii bude potřeba složit znovu,
pracuji už zpravidla s více variantami, než se pro jednu rozhodnu.
Také se jako čím dál méně vyhovující ukazoval systém
nahrazování jedné verze druhou - bylo by výhodné mít všechny
historické podoby daného zpěvu stále po ruce a moci je bez námahy
porovnávat. (Naprogramoval jsem kdysi skript, který uměl
vytahat všechny historické verze daného zpěvu z gitu;
bylo to sice zábavné cvičení, ale jeho výsledek nepatří k nástrojům,
které by opravdu usnadňovaly každodenní tvůrčí práci ...)
Dílem na základě svých tehdejších
zásadně mylných představ ohledně magických schopností gitu
při slučování (merge) větví jsem se rozhodl v hlavní větvi pokračovat
jako doposud (na jednu antifonu jedno znění - to momentálně oficiální)
a pro účely "pracovního bloku", kde je možné od každého zpěvu
vršit neomezené množství variant, vytvořit novou větev
(variationes;
hlouběji na blogu je k nalezení
článek z oné doby,
kde se o tom píše).
Postup revize nepovedených zpěvů od té doby probíhá tak, že
ve větvi variationes rozpracuji několik možných podob,
tu nejpovedenější pak vyčistím od pracovních poznámek a zkopíruji
na příslušné místo do větve master.
Původně jsem ke zkoušení možných variant využíval přímo lokální
verzi toho kterého souboru. Později jsem však zjistil,
že pak aktualizace větve variationes z master
pomocí git merge neprobíhala vždy podle mých představ,
a tak jsem pro "špinavou pracovní verzi" začal používat zvláštní
kopii příslušného souboru (např. kompletar.ly má pracovní verzi
kompletar-VAR.ly).
Otravná režie
Revize jedné antifony teď tedy vypadá takto:
Mám dva lokální klony repozitáře projektu,
v jednom je načtena větev master, ve druhém variationes.
(To by samozřejmě nebylo potřeba, je možné přepínat se mezi oběma
větvemi v jediném klonu, ale postupem času jsem přišel na to,
že v kontextu tohoto projektu se mi v popsaném uspořádání pracuje lépe.)
# 1. nejnovější změny z hlavní větve promítnout do větve pracovní
(variationes)$ git merge master
2. V pracovní verzi (-VAR.ly) daného souboru vyzkouším několik možných podob;
vyberu nejlepší, barevně ji označím jako novou hlavní;
3. zkopíruji ji do
"čisté" verze souboru. Vymažu z ní pracovní značky, které mimo
sekvenci variant většinou nemají smysl (upozorňují na místo,
kde se melodie odchyluje od předchozího pokusu).
# 4. uložit změny pracovního souboru
(variationes)$ git commit -m 'one ant. revised' kompletar-VAR.ly
# 5. uložit změny "čistého souboru"
(variationes)$ git commit -m 'revised ant.' kompletar.ly
# 6. všechny změny předat i druhému klonu repozitáře
(variationes)$ git push ~/In-adiutorium variationes
# 7. přejít do druhého klonu
$ cd ~/In-adiutorium
# 8. změny "čistého souboru" promítnout do hlavní větve (master)
(master)$ git cherry-pick variationes
I tomu, kdo třeba úplně nerozumí naznačeným operacím s gitem,
bude zřejmé, že popsaný systém práce nastavený začátkem roku 2012
kromě vlastní tvůrčí práce na nápěvech antifon obnáší i odpudivě
velkou porci režie okolo, spočívající převážně v četných interakcích
s verzovacím systémem.
Přitom, jak již bylo řečeno, tento způsob práce byl kdysi dávno nastolen
převážně proto, že jsem měl chybné představy o magických schopnostech
gitu a věřil jsem, že mi bude práci naopak výrazně šetřit.
Nyní jediným pochybným ziskem z toho všeho je, že hlavní větev je
relativně čistá, od každého zpěvu obsahuje pouze jednu verzi v jednom
souboru. To je ale zisk, který pro mě nemá v podstatě žádnou hodnotu.
Kudy z toho ven
Jako programátor k smrti nenávidím duplicity a ruční kopírování.
Čehokoli. Přesto se právě projekt In adiutorium stal takovým
ne-li peklem, pak nepochybně předpeklím, limbem či peklíčkem
všemožných duplicit komplikujících další vývoj a plodících nepořádek.
Duplicity spojené s provozem větve variationes jsou přitom
ty, které momentálně představují největší zátěž. Jak je eliminovat?
1. Zrušení větve variationes
Samostatná vývojová větev, která nepřináší žádný užitek, může být
beze škod opuštěna. Pracovní verze souborů (-VAR.ly) se mohou
odstěhovat do vyhrazené podsložky hlavní větve.
Tím ze sedmikrokového scénáře výše odpadnou body 1, 5, 6, 7, 8
a stane se z něj scénář tříkrokový.
Stále zůstává otravná nutnost ručně kopírovat z pracovního souboru
vybranou variantu do souboru čistého/produkčního.
I tomu snad lze předejít. Ale pro pochopení toho, proč některé
možné cesty předem vylučuji z úvah, je potřeba znát jeden další
detail, také související s problémem duplicit.
Odkazování na zpěvy - FIAL
Když projekt In adiutorium nabyl většího rozsahu, vznikla potřeba
trvalých strojově zpracovatelných referencí na jednotlivé zpěvy.
Vedou k tomu dva různé motivy:
Prvním je sazba zpěvníků. Projekt In adiutorium by neměl skončit
vychrlením několika desítek dokumentů o jednotkách až desítkách
stran obsahujícíh nápěvy antifon a responsorií oficia,
ale vytvořením skutečného antifonáře, tj. přiměřeně funkční a
pohodlné liturgické knihy pro každodenní zpívané oficium.
Kromě toho také občas sázím menší příležitostný
zpěvníček pro sebe nebo pro někoho jiného.
Ať ve velkém či v malém, je silně nežádoucí muset jednotlivé
zpěvy pro účely nového díla ručně kopírovat.
Nenávidím kopírování. Když chystám sazbu zpěvníku, chci pouze
odkázat na zpěv, který chci na daném místě zahrnout, a nějaký nástroj
by měl umět kdykoli najít a dodat jeho nejčerstvější verzi.
K tomu je nutné mít způsob, jak na každý zpěv jednoznačně odkázat.
Takový způsob mám, a dávno mám i ten kýžený nástroj.
Již jsem o něm v minulosti psal.
Než ten jednoduchý systém referencí na zpěvy představím, je třeba zmínit
i druhý motiv vedoucí k jeho zavedení.
V liturgii hodin se některé zpěvy opakují, i vícenásobně.
Jindy se objevují texty velmi podobné - s trochu jinými slovy,
s částí navíc, s velikonočním aleluja a bez něj, ...
Pro stejný text používám vždy stejný nápěv. Pro zhudebnění textu
výrazně podobného jinému, dříve zpracovanému, se podle vhodnosti
pokouším vyjít z již existujícího. (Ne vždy je to možné.)
V těchto případech je potřeba mít někde poznamenáno, že nová antifona
je kopií či adaptací jiné, protože v případě,
že se v budoucnu bude měnit jedna, měla by se zároveň s ní
upravit i druhá. Původně jsem si o tom dělal jen poznámky pro sebe,
ale s rostoucím množstvím těchto referencí bylo zřejmé,
že nebude v lidských silách zvládnout je a bude nutné připravit
nástroj, který kontrolu koherence příbuzných antifon alespoň
částečně zautomatisuje. Naprogramování tohoto nástroje zatím zůstává
úkolem pro budoucnost.
Reference na konkrétní zpěv se skládá z cesty k souboru -
vždy cesty relativní k hlavnímu adresáři projektu - a id zpěvu,
které má každý kousek v hlavičce; v rámci daného souboru je vždy unikátní.
Několik příkladů:
kompletar.ly#sim
antifona k Simeonovu kantiku
antifony/tyden1_1nedele.ly#1ne-ant2
druhá antifona prvních nešpor neděle prvního týdne žaltáře
commune/commune_maria.ly#invit1
antifona k invitatoriu ze společných textů o Panně Marii
Reference na zpěv vytvořená popsaným způsobem se jmenuje FIAL.
Jmenuje se nějak hlavně proto, že bylo potřeba nějak pojmenovat
pole v hlavičce zpěvu, kde se odkazuje na jiný zpěv, z něhož
byla celá melodie nebo její část převzata. Je to zkratka, a že
je to zkratka špatně utvořená a její tvůrce se za ni stydí,
nebude ji vykládat.
2. Zbavit se veškerého ručního kopírování
Ideálem programátora k smrti nenávidícího duplicity je,
nikdy nic ručně nekopírovat. Každá varianta každého zpěvu by ve struktuře
projektu měla figurovat právě jednou. Jestliže mám dva druhy výstupů -
jeden pracovní pro sebe, s variantami a pracovními poznámkami,
a druhý čistý pro zbytek světa - pak by ideálně mělo být možné
nějak oba generovat z jediného zdroje.
Omezující podmínkou je, že výše popsaný způsob odkazování na zpěvy
musí zůstat funkční a existující reference se nesmějí rozbít.
"Produkční" verze každého zpěvu by tedy měla zůstat ve stejném
souboru jako doposud. Přitom generování výstupů by mělo být i nadále
co nejjednodušší.
Schůdnou cestou se zdá být nějaká varianta uspořádání, kdy se
čistá verze generuje automaticky redukcí verze pracovní.
V pracovní verzi pak musí být konvenčně dáno nebo
strojově čitelným způsobem vyznačeno, co do čisté verze patří a co ne.
Alternativou je zachovat čistou a pracovní verzi jako relativně
nezávislé entity (ve kterých lze bez nutnosti vzájemných ohledů psát
poznámky, řešit zalomení stránek apod.), ale plně automatizovat proces
přenesení vybrané varianty zpěvu z pracovní verze do čisté.
Zvolená cesta
Tady je určitá cesura. Jsem ten typ člověka, který často k tomu,
aby vůbec mohl přemýšlet, potřebuje psát. V próze. Žádné bodovité poznámky.
A o pár řádek výše a řadu hodin dříve jsem konečně dospěl k uspokojivému
plánu. Zanechal jsem psaní a dal se do jeho realizace.
Nově nastolený systém vypadá následovně:
Pracovní verze souborů s notami odteď sídlí v hlavní větvi
v adresáři pojmenovaném stejně jako dosavadní vývojová větev -
variationes.
Pracovní soubor se jmenuje stejně jako odpovídající soubor "produkční".
O přenesení nově upravených zpěvů z pracovního souboru do "produkčního"
se stará nový skript škaredého jména
updatefromvar.rb:
$ ruby updatefromvar.rb kompletar.ly
Najde pracovní soubor odpovídající souboru předanému v parametru,
načte ho a prochází zpěv po zpěvu. Kdykoli najde kus označený
jako varianta vybraná do "produkční" verze, vyčistí ho od pracovních
značek, podle id najde odpovídající kus v hlavním souboru a provede
náhradu.
Z provedených změn mám radost. Očekávám, že se příznivě projeví
na rychlosti postupu dalších prací. Není žádné tajemství, že jsem
dosud - z velké části právě kvůli výše popsanému nepohodlí
spojenému s procesem
revize - mnohem ochotněji skládal nové zpěvy než pracoval na starých,
označených pro opravu.
Postní responsoria
patří k vůbec nejstarším plodům projektu In adiutorium -
vznikla 4. 4. 2014, tzn. začátkem mého pobytu v Erfurtu,
v době, kdy jsem měl jen minimální povědomí o repertoáru
latinského chorálního oficia.
Přehlédnutí historie materiálu
(doba před přejmenováním,
po přejmenování)
přitom ukáže, že ač doznal v průběhu uplynulých čtyř let řady úprav,
nikdy nebylo zasahováno do melodií. Ty zůstaly od Erfurtu až dodnes
nedotčené.
Mezitím koncepce projektu In adiutorium prošla určitým vývojem,
v jehož určitém bodě padlo rozhodnutí přidržet se, pokud jde
o společné nápěvy (toni communes) a stereotypní formule, k nimž
počítám i nápěvy krátkých responsorií, římského antifonáře z r. 1912
(to je nesamozřejmé rozhodnutí, které by si žádalo vysvětlení -
snad někdy příště),
samozřejmě s úsilím o zohlednění specifik českého jazyka.
V souladu s tímto rozhodnutím byla přepracována velikonoční responsoria
a nedělní responsoria ze žaltáře, která jsem rovněž v raných fázích
projektu opatřil vlastními melodiemi nezávislými na tradičních formulích.
Považoval bych tedy za jedině správné v tomto duchu revidovat
i postní a adventní responsoria a opatřit je adaptacemi nápěvů obvyklých
pro danou příležitost v římském oficiu.
Jenže ... pokus o reformu adventních responsorií v zimě zkrachoval.
Všechny mé pokusy o adaptaci tradiční formule krátkého responsoria 4. modu
skončily hrůzně, takže jsem se rozhodl responsoria nechat, jak jsou,
a i při případných revizích s nimi pracovat nezávisle na referenčním
latinském antifonáři.
Nedávno, poté, co jsem dokončil práci na vlastních antifonách
postních a velikonočních ferií, jsem se konečně obrátil k dlouho
odkládané revizi postních responsorií.
V potridentském římském oficiu se krátká responsoria zpívají
pouze v malých hodinkách. Doba postní má svá vlastní responsoria,
antifonář Pia X. je ale nechává zpívat na nejběžnější formuli 6. modu,
užívanou po většinu roku.
(Viz např. responsorium
Scuto circumdabit te.)
Samozřejmě bych mohl postní responsoria přepracovat v tomto duchu.
Nepřišlo mi to ale úplně vhodné, protože považuji za žádoucí,
aby ze zpěvů byl patrný určitý "vlastní ráz" liturgické doby
a responsoria, která vedle hymnů celou liturgickou dobou procházejí,
jsou k tomu velice vhodná.
Protože vím, že první svazek antifonáře pro pokoncilní oficium
vydaný v Solesmes hodně čerpá, pokud jde o responsoria, z repertoáru
oficia mnišského, nahlédl jsem dále do Antiphonale Monasticum z r. 1933.
Tam mají responsoria zpívaná v ranních chválách a nešporách
zvláštní charakteristický nápěv (viz např. responsorium Ipse liberavit me
na první stránce not k postním laudám
používaných o postních středách v Praze u Salvátora),
který se však dle mého soudu
nehodí k textům, o které mi jde, a ani by pro ně nešel dobře upravit.
Nakonec jsem se obrátil ještě ke třetímu prameni, který je pro mé
snažení v určitém ohledu relevantnější než mnišské oficium:
totiž předtridentské oficium pražské.Tištěný pražský breviář z r. 1502
předepisuje pro 1. neděli postní k prvním nešporám responsorium
Angelis suis (ve formuláři nešpor je jen incipit, jelikož jde o repetici
8. responsoria z matutina téhož dne),
ke druhým Spes mea (i tady je jen incipit, referenční výskyt jsem zatím
nenašel).
Neznám zatím sice žádný "zaručeně pražský" antifonář, na který
bych mohl odkázat, ale s jistou dávkou opatrnosti se lze podívat
do rukopisů odjinud, obsahujících responsoria s týmž incipitem
a určením, např. do databáze CANTUS.
Ta zná jak
Angelis suis, tak
Spes mea.
Ve většině pramenů, které jsem prohlédl, jsou mezi responsorii matutina
a tudíž nepřekvapí, že mají vlastní nápěv ("vlastní nápěv" se tu říká jako protiklad
"stereotypní formule").
Z výše uvedeného vyvozuji závěr, že není nutné a snad ani žádoucí
postní responsoria "reformovat" a převádět je na nějaký stereotypní
nápěv. Naopak by bylo možné odvolávat se pro nezávisle komponované
nápěvy na tradici pražského oficia, kde se v nedělních nešporách
doby postní zpívala responsoria z matutina, tj. responsoria
po hudební stránce dosti samostatná a bohatá.
To neznamená, že se postních responsorií napříště ani nedotknu.
Ač se mi líbí tak, jak jsou, některá mají značné rezervy
a bylo by možné je zdokonalovat. Nevidím to ale jako aktuální prioritu.
Již dlouho zde nabízím i některé zpěvy, jejichž nejsem autorem,
ale jsou volně šiřitelné a dosud nebyly nikde veřejně k mání.
Nedávné získání prvního většího souboru takových zpěvů - oficia
slavností Narození Páně a Zmrtvýchvstání Páně od dačických karmelitek -
mě přivedlo k rozmýšlení, kde zpřístupnit zdrojové kódy sazby.
Nepřišlo mi úplně vhodné přidat je do repozitáře In adiutorium,
protože ten jednak tvoří v drtivé většině moje autorská díla,
jednak má jasný profil daný cílem vytvořit úplný český antifonář.
Když porůznu sbírám cizí zhudebnění textů denní modlitby církve,
sleduji jiný cíl: aby moje bídné výtvory měly konkurenci,
aby ten, kdo chce zpívat oficium, měl z čeho vybírat,
a aby případný budoucí
"Řehoř Veliký" měl z čeho sestavovat svůj "antifonář cento".
Pro sbírku svobodných zhudebnění částí oficia od jiných autorů
jsem nakonec založil na githubu
vlastní repozitář.
Jeho (samostatně nesmyslný) název "Meum intende"
odkazuje k projektu "In adiutorium", jehož je jakýmsi doplňkem či
rozšířením.
Hotové noty budou i nadále zde na webu, na stránce Noty ke stažení,
v sekci Od jiných autorů.
Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou
a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí
liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita,
pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.
Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil
do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin,
hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery.
Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti,
ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným
stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto
výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě
nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně
zpívaného oficia u nás.
Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy,
a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům,
zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve,
nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení
a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo
klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně
plodné členy.
Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně
skeny několika rukopisných lístků
od dačických karmelitek.
Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy,
které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď.
Antifony a responsoria pro slavnosti
Narození Páně
a
Zmrtvýchvstání Páně
tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu
stránky s notami ke stažení.
Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů,
i české karmelitky
(podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků)
se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce
vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál:
žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny
v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule.
K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje
i moje sazba.
Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium
hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby
dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba
o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně:
"Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto,
že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.)
To mě pobízí k výzvě:
Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství
disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve
a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni,"
ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách,
aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží
s církví oslavovat Hospodina.
Když jsem se v roce 2010 po delší pauze znovu chápal breviáře,
viděl jsem v jeho pravidelné modlitbě cenné
"pium exercitium"
sloužící jako prostředek k řadě "duchovních dober",
mj. k osvojení si žalmů jakožto jakéhosi slabikáře židovské a křesťanské
modlitby, a k těsnějšímu spojení osobní modlitby s liturgií
a liturgickým rokem.
Když je něco pium exercitium, je dobrý důvod
očekávat, že to, stejně jako každé jiné exercitium,
bude do nějaké míry nepříjemné, jelikož co sílí, často také bolí.
Později jsem předně přehodnotil svůj postoj k oficiu:
to není prostředkem k dosažení něčeho jiného,
ale oslavou Boha -
a jako takové jednou z nejvznešenějších činností vůbec
a cílem o sobě.
Dále jsem ale také zjistil, že se očekávaná bolestivost a
určitá odpudivost nedostavila - ono "pium exercitium"
se naopak stalo snad vůbec nejdůležitějším z mých pramenů radosti,
který mi pak významně pomáhal přežít. (Tu radost ať si čtenář nepředstavuje
jako kdovíjak jásavou nebo vždy dostupnou
a to přežití ať nebere jako vysokou nadsázku - v té době
mě totiž okusovaly deprese.)
Ptal jsem se, čím to je.
Možných vysvětlení je více. To, které považuji za "nejvíce vysvětlující",
jsem našel skrz postřehnutí jedné nápadné souvislosti:
v době, kdy jsem začal podle možností každý den zpívat alespoň
některé části denních hodinek oficia (a tak či onak se modlit ty ostatní),
výrazně poklesla intenzita mých ostatních hudebních aktivit.
Do té doby jsem často a rád bral do ruky kytaru a hrál a zpíval,
co mi přišlo pod ruku; snažil jsem se naučit hrát na balalajku; ...
Při všem tom hraní a zpívání jsem však byl vystaven dvojímu
"utrpení": jednak určitému vnucování nesdílených emocí či názorů,
protože řada písní světských i křesťanských je výlevem
citů, které u mě nejsou (a často ani nikdy nebyly a nebudou) dány
a proto je nemohu zpívat bez značného nepohodlí;
jednak jsem dlouho cítil potřebu zazpívat svou vlastní píseň,
která jakoby někde uvnitř byla, ale protože nejsem obdařen
ani nadáním básnickým, ani hudebním, nemohla nabýt určitého tvaru
a vyjít ven - a tak mě jen tížila.
Až jsem "svou píseň" našel - vně, již dlouho hotovou,
v prastaré formě společné modlitby církve - v oficiu.
To z velké části nasytilo mou touhu po muzicírování
a dalo mi zpěvy s texty, do kterých se (alespoň do značné části z nich)
mohu postavit bez diskomfortu vnucovaných emocí:
Ne že bych byl zároveň pronásledován (mj. Žalm 64),
na smrt nemocen (kantikum z Iz 38),
přetékal jásavou Boží chválou (kantikum z 1Sam 2)
a vždy opravdu "čekal na Pána více než stráže na svítání" (Žalm 130).
Ale již od raných dob se církev modlí žalmy tak, že je rozmanitým
způsobem reinterpretuje: některé se opravdu mohu modlit jako
svou svrchovaně autentickou osobní modlitbu tady a teď;
jiné jsou modlitbou bratří trpících pronásledování;
další lze číst jako modlitbu samotného Krista.
(Srov. Žalmy. Český katolický překlad, Kostelní Vydří: KNA 2009, 5-9 - Předmluva. Srov. též VPDMC 108n.)
Tradiční hudební tvar římského oficia tvoří krásný celek,
kde se vkusně střídají zpěvy hudebně velice prosté, v podstatě
recitativní, s bohatěji utvářenými.
Kdo zpívá oficium pravidelně více let, může se navíc těšit
z krás zjevujících se v rytmu liturgického roku -
ze zpěvů charakterisujících jeho jednotlivá období;
z těch, které se zaskví jednou do roka, aby pak byl po celý rok
s touhou vyhlížen jejich návrat; z jiných, které z dobrých
důvodů zazní několikrát, možná s nenápadnou, ale významuplnou změnou;
z hudebních a textových citací a narážek,
odhalujících někdy nečekané souvislosti.
Co bych měl závěrem říci o "své písni"?
Že jsem, i při dobrém vědomí řady jejích nedokonalostí
(netajím se tím, že souhlasím s velkým dílem kritiky, kterou dnešní
podobě římského oficia adresoval prof. Dobszay; některé další
výhrady v minulosti zazněly i na tomto blogu),
nadšen její krásou, a vděčný za to, že ji smím zpívat.
Co o nápěvech antifon a jiných textů oficia,
které neuměle skládám?
Dostal jsem do rukou skvělou píseň, ale noty mi k ní nedali.
Hledal jsem je, avšak marně. Protože jsem ji musel zazpívat,
dal jsem se do toho, jak jsem uměl.
Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. (Žalm 104, 34)
Ne, nechystám se sepisovat "pořízení", a kdybych se chystal,
nezneužíval bych web svého hudebního projektu k jeho uložení.
Přemýšlím ale v poslední době o tom, co tvůrce zabydlený
v digitálním věku může a možná by měl udělat pro to, aby
jeho výtvory nezmizely ze světa chvíli po něm.
Holger Peter Sandhofe byl mj. muzikolog a vynikající sazeč.
Vděčíme mu zejména za sestavení a vydání
Nocturnale Romanum - antifonáře pro noční
hodinky římského oficia v podobě po reformě Pia X.
Sandhofe vytvořil a na internetu publikoval velké množství
zajímavých a užitečných materiálů, zejm. liturgické zpěvníky
a pomůcky (např. specialisované fonty) pro jejich sazbu.
O jeho webu nocturnale.de, kde jejich velká část bývala vystavena,
jsem se však dozvěděl až v době, kdy již nebyl dostupný.
Holger Peter Sandhofe zemřel v roce 2005 ve věku 33 let.
Nějakou dobu poté vypršela doba,
na kterou byla předplacena doména a webhosting, a bohatá pokladnice
zdrojů ke gregoriánskému chorálu se navždy zavřela.
Některá Sandhofeho díla jsou dostupná jinde, protože
si je prozíraví lidé uložili
a mohli je později (dost možná tím porušujíce
zlořečená autorská práva) znovu pustit do oběhu.
Internetová publikace je takřka neomezeně dostupná,
ale také velice "smrtelná": noty vzniklé v rámci projektu
In adiutorium jsou bezpečně na třech místech. Na webu,
v repozitáři na githubu a na mém počítači.
"Nejsmrtelnější" je web: za hosting platím ročně. Až zemřu
nebo z jiného důvodu platit přestanu, stránky do roka zmizí v nenávratnu
a všechen obsah s nimi.
Repozitář se zdroji na githubu ve svém bytí závisí na
jedné soukromé společnosti se sídlem v USA, která zase za svou
existenci do značné míry vděčí jednomu široce oblíbenému vývojářskému
nástroji. Možná github časem začne promazávat dlouhodobě neaktivní účty,
nebo dokonce úplně ukončí činnost.
Hlavní repozitář s notami bude pryč.
A můj notebook ... i s materiální pozůstalostí po zemřelých se často
nenakládá právě v rukavičkách. Tím spíše to tedy bude platit o té
digitální. Kdybych zemřel teď, snad by se ještě našel ochotný dědic
mého notebooku, ten by ale jistě smazal všechna data.
(Což by, s výjimkou not, nebyl žádný zločin, ale možná naopak
skutek milosrdenství.)
Kdyby notebook někdo "uložil na půdu", nejpozději za pár desítek let
z něj použitelná data nikdo nedostane.
Když zemřel můj hudebně plodný praděd Josef "Klement" Zástěra,
nechal po sobě své kompletní
dílo - v rukopise - pěkně setříděné a doplněné úplným soupisem.
V některých ohledech velmi zranitelné (mohlo by shořet při požáru;
být odcizeno při vykradení; zničeno, kdyby potomstvo kulturně
upadlo a vyhodilo spoustu nesrozumitelných papírů s "kuličkami a nožičkami"
do sběru jako bezcenný brak), jinak ale velmi trvanlivé.
Přemýšlel jsem, co mohu klidně nechat propadnout zániku
a co bych naopak měl podle možností zaopatřit tak, aby to přečkalo
i mou smrt, a jak.
Předběžně jsem zavrhl snahy o dlouhodobé zachování dostupnosti webu.
Myslím, že jediné, co je tu opravdu hodnotné, jsou noty,
a web je pouze nástrojem pro jejich publikaci a poskytnutí
doplňujících informací k nim.
Zrovna tak nemá smysl věnovat přehnanou péči záchově git repozitáře
s historií projektu. Při troše štěstí bude mít poměrně dlouhou
setrvačnost, takže než z githubu zmizí, kdo o to bude stát,
bude mít dost času si ho naklonovat.
Zároveň vím, že je to zdroj potenciálně užitečný jen pro tu poměrně
malou část veřejnosti, která ovládá práci s vývojářskými nástroji.
Pokud se mi podaří, jak zamýšlím, vydat úplný český antifonář tiskem,
všechny zde artikulované starosti pak hodím za hlavu.
Co se v nějakém rozumném
množství exemplářů vytiskne a rozšíří, je víceméně nezničitelné.
Do té doby se jako ideální jeví nechat po sobě nezašifrovaný
externí disk se všemi notami v elektronické podobě a jejich zdrojovými
kódy - a vedle toho všechny materiály také vytištěné.
O to, aby byly dostupné na internetu, se bude moci postarat kdokoli
to uzná za vhodné, protože licenční podmínky jsou, jak známo,
ke všelikému šíření velmi vstřícné.
Díval jsem se, jaká část repertoáru oficia je ještě přede mnou,
a shledal jsem, že se projekt In adiutorium blíží k cílové rovince
jedné důležité etapy: na dohled je již den
(přestože ho zřím teprve aspiciens a longe), kdy budu moci říci,
že jsem připravil melodii pro každou antifonu a
pro všechna responsoria
denních hodinek pokoncilního českého breviáře.
Budu se snažit, aby to bylo do příštího adventu, tedy přibližně do roka.
Co potom? Potom budu dál den za dnem zpívat hodinky jako doposud.
Kouskům, které se mi napoprvé nepovedly, budu moci věnovat
více péče a opatřit je postupně vhodnějšími nápěvy.
Někdy mezi tím podniknu liturgicko-hudební
"expedici", kterou plánuji již dlouho.
Po odstranění všech závažných nedostatků v "nebezpečných" částech
repertoáru (to jsou ty, u kterých reálně hrozí, že se někde budou
skutečně zpívat při liturgii - jde zejména o nedělní a sváteční
nešpory) bude čas postupně připravit sazbu již dlouho slibovaných
svazků antifonáře.
[EDIT téhož dne večer]
Ohledně toho, u kterých zpěvů je potřeba počítat s větší pravděpodobností
využití i mimo můj pokojík, mám určité odůvodněné předsudky.
Nemám ale téměř
žádné informace z terénu, zda a jak se výplody projektu In adiutorium
skutečně zpívají a které to jsou. Pokud tedy ctěný čtenář v minulosti
některý materiál z tohoto webu použil nebo se k tomu teprve chystá,
pro autora by byla velmi užitečná stručná informace o tom.
Protože liturgický zpěv je dnes většinou sotva myslitelný bez varhan,
měl by k výše zmíněným "nebezpečným" částem antifonáře vzniknout
varhanní doprovod. V poslední době dělám, co mohu, abych si postupně
doplnil základní hudební vzdělání. Bývám často viděn ve společnosti
učebnice hudební nauky, "na stará kolena" jsem začal chodit na hodiny
klavíru a s pianem se družím ještě více než s onou učebnicí, ...
Udělám, co bude v mých silách, abych, nakolik je mi to možné,
pronikl později také do nauky o harmonii a o kontrapunktu
a seznámil se také se speciálními otázkami harmonizace chorálu.
Pokud to dobře dopadne, v době, kdy melodie dotčených
zpěvů budou zralé pro případné širší využití,
budu disponovat i věděním a neuměním dostatečným pro jejich opatření
doprovody.
(A potom? Potom nejspíš vyjde nový překlad breviáře a
celá práce začne nanovo.)
Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý
zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum
zpívaného oficia pro nejširší veřejnost,
zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor"
v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století.
Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název
Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému
kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také,
a v dnešním kontextu především,
k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.
Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům
v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl
být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?
neměl by žádného uvedeného autora/editora
až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých
pramenů
žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené",
přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské
provenience
antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých
notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho
a nejsou příliš rozsáhlé
s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší,
místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou
příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty
v breviáři
úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář
oficia pro české a moravské diecéze
(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy,
ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí,
je kombinace posledních dvou bodů.)
Jednou z dlouhodobě nevyřešených otázek projektu In adiutorium
je, jak naložit s responsorii modlitby se čtením.
Jelikož každá lekce má své vlastní, většinou asi unikátní responsorium,
jde o velmi rozsáhlou část repertoáru oficia.
Dříve jsem již, myslím, avizoval, že první vydání Antifonáře
k Denní modlitbě církve tato responsoria - a možná ani jiné zpěvy
pro modlitbu se čtením - obsahovat nebude.
Nyní mám jasno v tom, že Antifonář od začátku bude s touto
hodinkou počítat. Přinese její antifony, ze společných nápěvů
pak melodii pro veršík a pro Te Deum. Responsoria však v něm
nebudou. A to nejen v prvním vydání, ale ani v žádném budoucím.
Nevím, zda se kdy pustím do jejich zhudebnění, ale pokud ano,
bude jim vykázán samostatný dodatkový svazek.
K tomuto rozhodnutí mě přivedl jednak (1) řád postupného vznikání
zpěvů oficia, jednak (2) pozorování dnešní liturgické praxe.
(1) Pokud se do "nočních responsorií" kdy pustím, bude to až
po dokončení ostatního repertoáru oficia -
a navíc pravděpodobně až po zamýšleném
liturgicko-archeologickém "výletu",
protože bych se do práce na českých responsoriích rád pustil
až vyzbrojen delšími zkušenostmi s responsorii latinskými.
Rozhodně čekáním na responsoria nechci zdržovat vydání
Antifonáře. Zařazení responsorií do Antifonáře v některém
z pozdějších vydání by si vyžádalo předělání velké části sazby.
(2) Soudím, že responsoria modlitby se čtením mají limitně malou
šanci, že se budou někdy někde zpívat. Když i pražská katedrální
chorální schola (těleso, pravda, s nízkou frekvencí zkoušek,
ale mající ve svých řadách velmi zkušené a schopné choralisty,
některé i se speciálním hudebním vzděláním zaměřeným právě na chorál)
ve Velikonočním triduu zpívá responsoria po lekcích
na jednoduché recitativní nápěvy (tak jsem toho alespoň letos
o Velikonocích byl svědkem), sotva kdo bude mít potřebu a síly
zařídit se jinak.
V řádných svazcích Antifonáře by tedy dlouhá responsoria zbytečně zabírala
místo a přidávala na objemu.
Zabloudil jsem na stránky
Varhaníků on-line
a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako
diskusní fórum stálých příznivců webu)
na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových
antifonách k pohřebním obřadům.
Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33
U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to
napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk
situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně
se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém.
Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je
požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti
s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií.
Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí
za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím,
že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy
se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění.
Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující
harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli,
ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat
nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to
zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování
nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské"
dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci"
(správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení").
Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně
kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi
specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát
přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost"
jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě -
kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě,
ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje"
po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa,
jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.
Ivan 27. 6. 2014, 22:06
To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale
připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie
z jeho nálady.
Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek...
Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí.
To by bylo těch minizkoušek více....
K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace
si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc.
K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře
(mnou výše zvýrazněný).
Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk.
Na jeho melodii, rytmus.
Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách
významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety,
od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ...
Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu
(horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung
a Johnerovo Wort und Ton im Choral)
jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu
pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období
odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách.
Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného
jazyka během století?
Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů
mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích,
bylo tomu i ve středověku.
Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál",
nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká,
může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí
a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně
nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech
charakteristicky jiný.
Poslední "programové vyhlášení"
je staré více než rok.
Vidím, že větší část loňských slibů jsem nesplnil.
Protože obě zbývající státnice jsou za mnou, je docela vhodná chvíle
načrtnout linie práce na projektu v následujících měsících.
Související malá reklama:
loni v létě jsem značnou porci času, který by jinak zřejmě dostal
projekt In adiutorium, věnoval přípravě zpěvníku pro
Officium parvum (malé mariánské hodinky).
Dokončen byl na podzim. Kvůli technickým potížím byl publikován
nejprve na stránkách uskupení Conventus Choralis,
které bylo zadavatelem tohoto podniku,
před několika dny jsem ho konečně nahrál i na web
Editio Sancti Wolfgangi.
K chystaným pracem:
Pro nejbližší dobu mám dvě priority.
Především dokončit vlastní antifony nedělí cyklu A
a doplnit antifony k modlitbě se čtením do těch slavností Páně,
které je ještě nemají. Tím bude nahrubo hotové proprium mezidobí.
Druhou prioritou je dokončit Nešporní zpěvy.
Nad tyto dvě věci je lepší nic neslibovat.
Je však možné alespoň naznačit směr dalších prací.
Cíle, ke kterým se upínám, jsou známé: je to postupné zveřejnění
jednotlivých svazečků antifonáře.
Nyní se v některých případech zdá být takřka na dosah:
společné texty o svatých - při šťastné konstelaci
by mohly být už letos; zbývá dokončit
některé antifony k modlitbě se čtením a provést celkovou revizi
proprium mezidobí - po dokončení nedělí cyklu A a revizi
vánoční a velikonoční cyklus - po dokončení chybějících antifon
(zejm. pro ferie) a revizi
Žaltář proti dřívějším plánům bude dokončen zřejmě až
relativně pozdě,
protože obsahuje velké množství zpěvů, mezi nimi mnoho nepodařených,
a vzhledem k velké důležitosti mu chci dopřát potřebný čas na pomalé
zrání. Zcela mimo dohled zůstává zatím sanktorál,
jehož materie dosud není a hned tak nebude ani hrubě hotová.
Zbývající mezery postupně vyplňuji.
V souvislosti s antifonářem bude potřeba definitivně vyřešit
s liturgickou komisí ČBK (a případnými dalšími zainteresovanými
subjekty) právní otázky. Pokud totiž věci správně rozumím,
aktuálně zveřejněné materiály mají poloilegální status:
držitelem autorských práv na zhudebnění jsem já, ale "libreto"
patří někomu jinému, od koho nemám licenci;
svazečky antifonáře by navíc měly obsahovat nemalou část breviářových
textů, což by mohlo jít do jisté míry proti obchodnímu zájmu
Karmelitánského nakladatelství.
Navíc - jakkoli zatím jen velmi předběžně - pomýšlím na nějaký způsob
vydání tiskem.
Nepředstavuji si, že by nějaké nakladatelství chtělo vydat
několikasvazkové dílo, které zajímá jen hrstku lidí,
a ke všemu je volně ke stažení na internetu.
Naopak pro tu hrstku lidí je však vesměs mnohem příjemnější
a možná i ekonomičtější
koupit si profesionálně vytištěné a svázané knihy než si tisk
a vazbu objemného antifonáře zajišťovat nějak "na koleně".
V takové situaci se jako potenciálně
vhodné řešení nabízí tisk na vyžádání,
např. v zahraničí populární Lulu
nebo český Librix.
Bude tato možnost nějak legálně schůdná?
Mimo ediční plány žijí kytarové žalmy:
pomalu pracuji na opravě některých rytmických neobratností
zejm. v Žalmu 130 a na upřesnění jeho notového zápisu.
Výhledově chci přidat další nešporní žalmy zpracované obdobným
způsobem, to ale zcela závisí na přízni múz (nebo snad spíš antimúz :) ).
Před delší dobou jsem se pustil do práce na částkách
zveřejněných proprií řeholních společností.
Jen tak, pro radost, a tudíž beze spěchu.
Rozdělanou mám (už drahně dlouho)
slavnost sv. Dominika z dominikánského propria
a sv. Norberta z textů premonstrátských.
(Seznam na internetu dostupných
řeholních proprií denní modlitby církve
udržuji v jednom starším blogovém
článku. Mám radost, že jich není málo a stále přibývají.)
Poutní kostel
Panny Marie Pomocnice ve Skokách
je mj. místem česko-německých poutí.
Existující dvoujazyčné poutní písně, nejen skokovské, mi vnukly
nápad pokusit se složit votivní mariánské oficium
(s texty ze společných textů o Panně Marii),
které by se dalo zpívat česky, německy, ale i nějak dohromady
(pravděpodobně střídavě po verších) a bylo hudebně jednotné.
Zatím nevím, zda a kdy se pustím do jeho realizace.
Při jednom z rozhovorů přes dva monitory
o tom, co jejich obsluhy dělají ve volném čase,
jsem kolegovi popisoval algoritmizační problém,
který řeším v souvislosti se sazbou
žaltáře.
"Fuj, hlavně to neříkej nikomu z FITu, ještě by to třeba začali
používat jako domácí úkol,"
zareagoval kolega, který na zmiňované fakultě ČVUT studoval
a domácí úkoly na tvrdě optimalizovaná řešení náročných
úloh neměl rád.
Mám podezření, že normální budoucí programátor se špetkou
nadání mou úlohu vyřeší lusknutím prstu, a jako domácí úkol
z algoritmizace tudíž příliš výživná není, ale můj opičí mozek
("ti, co dělají weby, to nejsou žádní programátoři, ale cvičené opice,"
říká bratranec matfyzák)
ji každopádně zatím uspokojivě nevyřešil,
takže úplně triviální zřejmě také není.
Tady je.
(Následující text nepředpokládá znalost liturgie hodin
a některé skutečnosti záměrně zjednodušuje, aby vynikla podstata
algoritmizačního problému.)
Mějme knihu s texty modliteb (žaltář).
Kniha obsahuje všechny texty potřebné pro všechny modlitby
v pořadí, v jakém se používají o běžných dnech.
Modlitba sestává obvykle ze tří textů.
Texty jsou rozloženy na čtyři týdny a v tomto
čtyřtýdenním cyklu se některé
z nich vícenásobně opakují.
O některých svátcích se modlitby neberou z tohoto pravidelného
cyklu, ale jsou volně vybrané z jeho různých míst.
K vyhledání modliteb o takovýchto svátcích slouží zvláštní
index na konci žaltáře, který pro každou denní modlitbu
odkazuje na tři nebo více textů.
Napište program, který dostane
seznam textů potřebných pro každou denní modlitbu a
seznam textů, jak jdou v knize za sebou
(reálná data: texty pro svátky,
normální pořadí textů)
a vypíše, kolikátý z případných více výskytů téhož textu v knize
se má použít, aby ten, kdo se z knihy modlí, při jedné denní modlitbě
listoval právě jen nezbytně málo.
Za větší dobro je přitom považováno to, že jsou dva nebo více
použitých textů
bezprostředně za sebou, než to, že uživatel v průběhu modlitby
obrátí nejmenší možné množství stránek.
[EDIT 28.6.2014]
Řešení hrubou silou, které by na cvičeních z algoritmizace
samozřejmě neprošlo, je
na githubu.
Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to,
jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně
co do fungování paměti podobným).
Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony
a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.
Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu
než holý text.
Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je
text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu
a bez zpěvu.
V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání
textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné.
Loni jsem v postní a velikonoční době
zpíval
nedělní druhé nešpory podle Olejníka.
Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou,
nikdy předtím a nikdy potom.
Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se
před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony
k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily"
nápěvy Olejníkovy.
Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem
zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou
do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě
dobře pamatuji.
U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným
a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie.
U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul
natolik, že je mi zatěžko ji měnit.
Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat,
v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní,
nepouštím se do úplně nové.
Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce,
která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém
prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář
a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem.
Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu
je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu
pozdě.
Na cestě za kompletním českým antifonářem k oficiu jsem již
poměrně daleko. Mám napsány nápěvy pro značnou část potřebných
zpěvů. Jejich kvalita je ovšem značně nevyvážená.
Od počátku se sice snažím méně podařené zpěvy revidovat průběžně,
jak liturgické roky běží, ale někdy se nedostává času,
jindy si z lenosti nebo z jiné příčiny nepoznamenám, že některá
antifona zaslouží "skalpelu", a leckterý nevydařený kousek zůstává
na svém místě již druhý či třetí rok.
Přitom některé cykly zpěvů (např. žaltář či dobu adventní) mám
nebo brzy budu mít nahrubo hotové a pomalu je čas pro jejich
důkladnou revizi a následné vysázení příslušné části Antifonáře
k DMC.
Nové přírůstky do fondu zpěvů oficia vznikají po jednom,
po dvou, po pěti - den za dnem, týden za týdnem,
ve chvilkách na konci dne nebo mezi jinými pracemi.
A jinak to ani dost dobře nejde.
Myslím ale, že pro "velkou revizi" by byl vhodný
jiný způsob práce: s nějakým rozumně velkým celkem se někde
zavřít - na půlden nebo celý den - a zpívat, opravovat,
zkoušet, ..., co to dá.
Z různých důvodů se mi zdá dobré uchýlit se pro tyto účely
s notovým sešitem a s kytarou do některého kostela.
A tak se hledá kostel. Kostel, kde bych mohl
celý den (nejspíš některou sobotu) zpívat,
aniž bych tím někomu překážel, někoho obtěžoval
nebo přitahoval něčí pozornost.
Možnosti jsou v zásadě dvě - buďto se domluvím s někým, kdo má
vhodný kostel ve správě (farnost / obec / sdružení / ...),
nebo najdu nějaký, který je opuštěný a nezamčený.
(Protiprávního charakteru druhé možnosti jsem si vědom,
ale předpokládám, že když mě někdo najde, jak mu neoprávněně
zpívám v kostele, a nebude to chtít tolerovat, spokojí se s tím,
že se bez odporu nechám vykázat. Samozřejmě však preferuji možnost
první.)
Hledám samozřejmě především sám. Kdyby ale někdo ze ctěných
čtenářů měl dobrý nápad, budu rád za tip do komentáře nebo do mailu.
Jak je mým ne vždy dobrým zvykem, pouštím ho do světa
již v dosti rané fázi, kdy toho víc neumí než umí a to, co umí,
dělá nezřídka napůl nebo špatně.
Pomalu pracuji na jeho zdokonalení. Nejbližším důležitým cílem
je možnost ručního vyhledání zpěvu, který se automaticky vyhledat
nepodařilo nebo byl vyhledán chybně.
Následovat bude zobrazování not i pro jiné zpěvy než antifony
a značkování žalmů.
Ke vzdálenějším cílům patří mj. automatické doplňování databáze
zpěvů, takže e-antifonář bude nabízet
vždy tu nejnovější verzi každých jednotlivých not.
Někdy je tříbení myšlenek pomalé, zdlouhavé a jistým způsobem
nevyzpytatelné: když se zdá, že teď už je vše řádně promyšleno
a srovnáno, třeba i po dlouhé době najednou dopadne paprsek
světla na nějakou dosud přehlíženou skutečnost, která si vyžádá
další změnu koncepce. Tak je tomu i s mou vizí Antifonáře k Denní modlitbě
církve. Stručně navazuji na předchozí tři články věnované tomuto tématu.
(1,
2,
3)
Dnes během dne, mezi prací, která nemá se zpěvy oficia zhola nic
společného, zabloudily moje myšlenky k Antifonáři jaksi zvenčí.
Uvědomil jsem si, že je jeho aktuální koncepce nevkusně rozplizlá,
nedostatečně uzavřená.
Je to způsobené tím, že jsem od počátku přemýšlel o jediném díle
a nechal ideu rozkošatět, až z toho vznikly dvě řady a nad to hromádka
vedlejších produktů, které se ani do jedné z těch řad nevešly.
Lékem na tento neduh je oddělení. Antifonář k Denní modlitbě církve
je odteď to, čemu jsem dosud říkal většinou "úplné vydání",
a jen to.
To, co jsem nazýval "výběrovou řadou" Antifonáře, stejně jako svazky
"mimo řady", napříště nejsou Antifonář, ale samostatné tituly,
které s Antifonářem samozřejmě úzce souvisejí, ale nepatří do něj.
To dobře odpovídá i dělení předkoncilních zpěvníků k oficiu,
na které se od počátku těchto úvah dívám jako na model:
Vedle jediného (tlustého) Antiphonale jsou dříve vícekrát zmiňované
výtahy, které však nejsou Antiphonale, nýbrž iuxta Antiphonale.
Např. plný titul jednoho z pokladů mé knihovny zní:
Officium in die Nativitatis D. N. J. C.
juxta ordinem Breviarii Romani
cum cantu ex Antiphonarii Romani editione authentica
quam curavit Sacrorum Rituum Congregatio. (Ratisbonae ... 1890.)
Teď samozřejmě těžko psát, že mé již vznikající menší zpěvníčky
jsou připravené
podle Antifonáře, který světlo světa ještě nespatřil,
ale jakkoli ho časově předcházejí, přeci se k němu v posledku
vztahují jako výběr k plnému znění.
V duchu popsané koncepční změny jsem upravil členění stránky
s notami. Titulní stránky aktuálně nabízených knížek
zatím měnit nebudu, protože to není až tak důležité -
každou z nich postupně změním při vydání nové vylepšené verze toho
kterého svazku.
Delší dobu jsem nosil v hlavě myšlenku na "internetový antifonář".
Internetový breviář prokazuje
mnoha lidem cenné služby již řadu let. Jak těžké by bylo vytvořit
stejně funkční službu, která by byla uzpůsobená pro zpívané oficium?
Samozřejmě by ji, narozdíl od e-breviáře, nikdo nebo skoro nepoužíval
denně. Umožnila by ale třeba superrychlou tvorbu (ošklivých sice, ale)
tištěných podkladů pro zpívané hodinky i tomu, kdo není zdatný
v práci s počítačem a/nebo se nevyzná v breviáři a jeho rubrikách.
Naprogramování dobře funkčního breviáře je ovšem netriviální úloha
na velice dlouhou dobu. Bylo by možné vyjít ze
zdrojových kódů e-breviáře
a program rozšířit, do toho se mi ale nechtělo: nízkoúrovňové
programovací jazyky nemám rád. E-breviář je napsaný v C++.
Navíc nejsou specifikovány jeho licenční podmínky a dost možná
je opensource, ale nesvobodný.
Dlouho s sebou nošená, přemílaná a odkládaná myšlenka konečně
v neděli nabyla pevného tvaru a já jsem se pustil do práce.
Toho času mám malé omezeně funkční demo.
E-antifonář běží jako samostatná webová aplikace,
s e-breviářem komunikuje pomocí protokolu HTTP jako běžný
internetový prohlížeč nebo jiný klient, bere z něj
obsah, v tom identifikuje texty antifon (později i jiných zpěvů),
přidává k nim noty a takto interpolovaný obsah servíruje uživateli.
E-antifonář samozřejmě nikde neběží a ještě dlouho nepoběží.
Vedle řešení technických problémů budu muset zajistit, aby
návštěvník webu jasně viděl, že není na e-breviáři, ale také, že
je na webu z e-breviáře bezostyšně přebírajícím data,
a mohl se na "čistý" e-breviář, bude-li chtít, dostat.
A především se budu muset domluvit s panem Vidékym, zda mu taková
služba parazitující na e-breviáři není proti srsti.
V říjnu jsem věnoval nemálo času práci
na žaltáři.
Hlavním cílem bylo poskytnout plnohodnotný žaltář i pro modlitbu
se čtením.
Po delším rozvažování jsem doposud samostatný
žaltář k modlitbě se čtením sloučil do jednoho svazku se žaltářem
(doposud obsahujícím ostatní denní hodinky)
a do indexu svátků pro novou hodinku doplnil indikace žalmů.
Následně jsem přidal ještě kantika pro vigilie
a žalmy kompletáře. Žaltář tak obsahuje opravdu úplně všechny
žalmy, kantika a jejich části potřebné pro slavení liturgie hodin
v průběhu celého roku.
Další položkou týkající se žaltáře v mém seznamu úkolů bylo
doplnění veršíků. Je totiž uživatelsky nepřívětivé střídat
při jediné modlitbě velké množství knih. Zařazení veršíků do žaltáře
eliminuje nutnost, aby každý měl vlastní breviář - stačí jeden breviář
na "chór", pro lektora a hebdomadáře. (Tedy za předpokladu, že se
přímluvy čtou jako "litanie" a ne jako "capitula de psalmis".
Ale přímluvy jsem prozatím pevně rozhodnutý do žaltáře nezařazovat.)
Z méně nápadných úprav je možné jmenovat zúžení okrajů stránek,
uvolnění zbytečně přísných pravidel pro lámání slova
v okolí akcentované slabiky či flexibilní mezeru před asteriskem a flexou.
(Doposud tam byla běžná nezlomitelná mezera jako mezi slovy.
Ve starších liturgických knihách ale je možné si všimnout, že typografové
s touto mezerou zacházeli svobodně a často ji úplně vypustili.
LaTeX to teď v žaltáři dělá také tak.)
Vytištění žaltáře je poměrně nákladná záležitost. Doposud jsem zpíval
z toho, který jsem si vytiskl a sám svázal v únoru minulého roku.
Vytisknout ho na nejobyčejnější kopírkový papír stálo jako pěkná nová
knížka a svázat ho do primitivní, poruchové a nepříliš funkční vazby
vzalo jistě dvě hodiny času.
Po dokončení výše zmíněných úprav jsem si chtěl žaltář znovu vytisknout,
protože oproti únoru 2012 obsahuje velice citelná vylepšení.
(Stál jsem zejména o opravené texty žalmů, značky u krátkých veršů
a poznámky, ve kterých dnech jsou jednotlivé žalmy nabízené
pro invitatorium zařazeny do běžné psalmodie - tedy vesměs
vymoženosti již staršího data.)
Zvažoval jsem různé možnosti vazby.
Vlastnoruční jsem zavrhl, protože její výsledky jsou nevzhledné,
nefunkční a je mi líto času, který bych pro vytvoření tak žalostného
výsledku musel investovat.
Nejlevnější variantou je vazba kroužková, ta je ale mnohostranně
náchylná k poškození - snadno se z ní vytrhnou stránky
a podobně snadno se poškodí hřbet - ať plastový zlomením,
ať drátěný deformací ... Navíc je obtížné vkusně k ní připevnit
záložky, a ty v žaltáři považuji za nepostradatelné.
(Mnozí jistě vědí, že novodvorští trapisté žaltáře v kroužkové
vazbě léta měli a snad stále ještě mají. O pomíjivosti kroužkové vazby
mohou vyprávět svazky, které postupem času "propadly" z chóru bratří
do lavic pro hosty. :) Orientace je namísto stuhové záložky
zajištěna pevnými barevnými stránkami vyčnívajícími z knižního bloku
a dělícími svazek, pokud si dobře pamatuji, na dny. To je řešení dobře
funkční, ale k mé sazbě žaltáře by se nehodilo. Systém nadpisů
víceméně kopírující breviář s ním nepočítá. Navíc zatímco z mnišského
žaltáře vystrkuje hlavy sedm takových "záložek", v čtyřtýdenním
žaltáři by jich bylo 28 a byly by co dvě až tři stránky, což
by působilo poněkud absurdním dojmem.)
Nakonec jsem se rozhodl pro plátěnou vazbu od knihaře.
Oslovil jsem dejvického knihaře
Petra Rumlera.
Svazek, který z jeho dílny vzešel, pravděpodobně daleko přežije
svého tvůrce i objednatele. Do procesu jeho vzniku ovšem hned
dvakrát surově zasáhla moje příslovečná zapomnětlivost.
Od začátku jsem věděl, že v knize budou potřeba záložky, a to ideálně
čtyři (jedna obíhající cyklus žaltáře, tři pro zakládání jednotlivých
žalmů o svátcích). Při zadávání zakázky jsem ovšem nevzpomněl na to,
abych tento požadavek specifikoval, a tak mám nakonec záložky
doplněné dodatečně - přišil jsem je na proužek kartonu a zastrčil
do hřbetu.
Další chyba se stala již při tisku. Knihař mě upozorňoval, že pro
to, aby kniha uměla držet otevřená, jsou důležité parametry papíru:
gramáž a směr průběhu vláken. Když jsem v copycentru nechával
žaltář tisknout, o papír správné gramáže jsem si řekl, ale průběh
vláken z hlavy vypadl, a tak jsou stránky vzpurné a bez opory
správně otevřené nepoleží. K notovému pultíku jsem měl pro předchozí
žaltář připevněnou gumu, která ho držela otevřený, a ta svou funkci
musí plnit i nadále.
Nová sazba má vedle běžných sazečských chyb, které jsem si vesměs
odpustil (něco vdov, sirotků, téměř nevyužitých stránek, ...)
i několik nepříjemných nedostatků, kterých jsem si všiml samozřejmě
až po vytištění a svázání. V příštím "vydání" bych je rád opravil.
Zejména v prvních dnech mě dráždily úzké okraje stránek. Zřejmě jsem
ve snaze o maximální využití prostoru zašel příliš daleko.
Protože na začátku svazku oproti dřívějšku přibyl patitul a dvoustránkový
úvod, výrazně nepohodlněji se hledají evangelní kantika natištěná
na první stránce obsahu. S nimi souvisí ještě další obtíž: na protější
stránce končí úvod a oči od textů kantik, které čtou každý den a příliš
je nepotřebují, rády utíkají k méně známému textu vedle.
Propříště nejspíš vyhradím evangelním kantikům čistou dvoustranu.
Zvažuji i možnost tisknout je na předsádku nebo na zvláštní kartu,
jak je obvyklé u breviářů. (I když ty vypadávající a překážející kartičky
nemám ani dost málo v lásce.)
Konečným soukromým řešením pak samozřejmě je, oba každodenně
zpívané chvalozpěvy se konečně spolehlivě naučit nazpaměť ...
(Rovnou upozorňuji, že článek je od začátku až do konce radikálně
snílkovský.)
Když jsem začal psát nápěvy k antifonám oficia, téměř vůbec jsem
neznal gregoriánský chorál. Mnohem více mi "chutnal" chorál byzantský
a různé druhy polyfonie spojené s byzantskou liturgií.
V pořadí druhým nejmilejším koutem světa hudby mi pak byla oblast
sacro-popu / -folku / -rocku. Nepřekvapí proto, že jsem se na samém
začátku pokoušel vyjít paralelně z východních forem
(dodnes nabízené kantikum z Fp 2)
a z forem "sacropopových"
(staré invitatorium -
viz též krátkou historii jeho vývoje;
sacropopová inspirace na něm není moc poznat,
protože se mi k němu v té době nepodařilo
splácat kytarový doprovod).
To, že se nakonec nosnou inspirací stal gregoriánský chorál,
vyplynulo jaksi přirozeně z dostupné nabídky již existujících zpěvů
oficia. Když jsem hledal nápěvy k žalmům, Zpěvy s odpovědí lidu,
po kterých jsem původně chtěl sáhnout, byly beznadějně vyprodané (jsou dodnes)
a nejpoužitelnější z toho, co jsem našel na internetu, byl výtah
nápěvů psalmodie z Liber usualis ze 60. let.
Když jsem pak hledal zhudebnění antifon, mým potřebám vyšly nejblíže vstříc
materiály od Stevena van Roode.
(Je možné si všimnout, že ty z mých nedělních antifon, které prošly
všemi dosavadními revizemi bez radikálního přepsání, odpovídají většinou
modem a často i diferencí antifonám z těchto materiálů.
Není to náhoda.)
Musím říci, že jsem zkoušel skládat zpěvy "inspirované
gregoriánským chorálem" dříve, než jsem gregoriánský chorál byť i jen
na elementární úrovni znal. Uměl jsem hrubě číst kvadratickou notaci,
zpívat žalmy na chorální nápěvy, a znal jsem několik nedělních antifon
a pár víceméně náhodných zpěvů z různých pohnutek vyhledaných
na internetu (několik málo mariánských antifon, hymnů a sekvencí).
To bylo všechno.
Uvědomoval jsem si samozřejmě, že by bylo vhodné a věci přiměřené
skládat české zpěvy oficia na základě mnohem lepších znalostí
chorálu - jak co do teorie, tak co do obsáhnutého repertoáru.
Myslím ale, že jedinou adekvátní cestou skutečného obsáhnutí
širokého hudebního repertoáru oficia je každodenní zpěv hodinek,
nikoli studium u stolu.
Antifonář na každý den pro současnou podobu
oficia nebyl a dosud není hotový a knihy pro oficium předkoncilní mi
jakožto chudému studentovi dlouho nebyly dostupné.
I když mi později dostupné byly, rozhodl jsem se nejprve dokončit
práci na českých zpěvech oficia na základě dosavadních znalostí,
jakkoli mělkých. Ponořit se do starého oficia totiž znamená
přinejmenším na rok úplně opustit současný breviář. Rok je předně dlouhá
doba, možná, že za rok nebudu mít na skládání antifon ani pomyšlení.
Z dosavadních malých pokusů krom toho vím, že se od starého oficia
k novému těžko vrací. Moje neuměle poskládané zpívánky po takovém návratu
znějí uboze, neohrabaně, přetíženě, ... a pokoncilní breviář
vypadá jako hračka pro děti.
Je tu tudíž značné riziko, že vydám-li se starší podobě oficia
na delší dobu, nebudu již mít vůli se k opuštěné práci vrátit,
a přijde mi škoda nechat ji nedokončenou.
A pak - jak jsem se dozvěděl více o historickém vývoji římského oficia,
postupně ve mně zrají plány na "experimentálně-archeologický výlet"
mnohem delší než rok.
Chtěl bych na základě delšího života "uvnitř" poznat nejen
poslední předkoncilní podobu římského oficia, která je v současné
době opět bez omezení plně legitimní alternativou k oficiu reformovanému,
ale také oficium v podobě před reformou Pia X.
a konečně pražské oficium z doby před přijetím "tridentského breviáře".
Tady již samozřejmě nejde jen o osvojení si repertoáru gregoriánského
chorálu s výhledem na zúročení jeho znalostí při skládání chorálních
zpěvů v národním jazyce. Poznání starších forem liturgie je mi cílem
samo o sobě. Přitom je zřejmé, že jeho dosažení bude velice časově
nákladné, velice angažující, a je obtížné odhadnout, zda a jaký
se z dlouhého "výletu" vrátím a jestli se pak s širším rozhledem
a hlubším vhledem znovu chopím práce na českých chorálních zpěvech
oficia či zůstanu "obyvatelem" některé ze starších forem.
Pro představu, co jednotlivé etapy
"cesty do liturgické minulosti" obnášejí:
oficium těsně předkoncilní
(AKA mimořádná forma římského oficia) -
Materiální vybavení je poměrně dobře dostupné.
Zpěvníky (Antiphonale z r. 1912 a Nocturnale H. P. Sandhofe-a z r. 2009)
již mám. Krom toho je potřeba breviář - buďto starý (mám po příbuzných)
a k němu se dobře naučit změny rubrik vzešlé z reforem
Pia XII. a Jana XXIII., nebo si opatřit novodobé vydání, které tyto
úpravy již zohledňuje.
Rozdíl v časové náročnosti nebude oproti úplnému pokoncilnímu oficiu
příliš drastický. (Reforma Jana XXIII. pokračovala v redukci matutina.)
Přesto v pracovních dnech zřejmě vynechám tercii a nonu
(obědová pauza je právě jedna, standardně půlhodinová, a kromě sexty
v ní chci po většinu roku rozhodně stihnout i konzumaci oběda;
samozřejmě by šlo tercii připojit ráno k primě a nonu večer k nešporám,
to ale přetěžuje zejména ranní "cluster" hodinek a porušuje "veritas
temporum").
oficium před reformou Pia X. -
Tady již nebude úplně jednoduché opatřit si potřebné materiály.
Počítám, že bych si na každou část roku půjčil příslušný díl starého
breviáře z knihovny KTF UK (mají jedno vydání z konce 19. stol.
i v "chórové" velikosti).
Vesperál si lze půjčit tamtéž.
Knihu obsahující nápěvy pro laudy jsem viděl oscanovanou na internetu.
Pro ostatní hodinky většinou není problém najít noty
v digitalizovaných manuskriptech (opakovaně se mi osvědčil mj. tento, ne náhodou františkánský, tj. reprezentující tradici blízkou té, která se prosadila v potridentské reformě),
ovšem to, že to poměrně snadno lze,
neznamená, že to nezabere značné množství času.
Čas potřebný pro důstojné "odmodlení" této podoby oficia, navíc se zpěvem,
je podstatně delší než v případě předchozího kroku.
Zejména dlouhé nedělní matutinum bude hodně tvrdým oříškem.
I ve všední dny ale bude nutné přejít na výrazněji "mnišský" denní režim
s brzkým budíčkem a podobně nezvykle časným uložením se ke spánku.
Nejsem si jistý, jestli při zaměstnání na plný úvazek zůstane
čas na něco kromě spánku, práce a oficia. Dost možná tady celá "hra"
rychle skončí, protože ten, jenž si hraje, i přes velké nadšení
potřebuje jíst, občas nakoupit a občas také prostě jen dělat něco jiného
než pracovat, zpívat oficium a spát.
pražské předtridentské oficium -
Již jen pro přípravu tohoto kroku by bylo potřeba obrovské množství toho
volného času, který předchozí krok zřejmě celý sežere.
Tady se totiž jedná o rekonstrukci staré liturgické formy
z premoderních pramenů, které dosud nebyly vydány v kritických edicích.
Předně bude nutné prostudovat to, co zjistili ti,
kdo se přede mnou pražským oficiem
zabývali. S pomocí toho pak vybrat některý pramen (tištěný nebo rukopisný
breviář) jako základ pro rekonstrukci (zejména pokud jde o kalendář,
uspořádání žaltáře, texty a rubriky); opatřit si jeho reprodukci
(nafotit a vytisknout? přepsat? přeuspořádat si podle něj materiál
z novějšího tištěného breviáře?);
podle potřeby dohledat nápěvy, které v něm nejsou obsaženy.
Ne až reforma Pia X. - již reforma tridentská oficium zkrátila.
Denně zpívat předtridentské oficium znamená buďto přestat chodit
do zaměstnání, nebo nespat. Pokud se tento předpoklad neukáže jako mylný,
nebudu moci tento krok v plném rozsahu provést a budu se muset
omezit na několik kratších (víkendových, týdenních, ...) sond.
Jak jsem zmínil na začátku článku, a jak je i bez toho jistě zřejmé,
vše výše řečené je zatím
bohapusté fantazírování. Již úvahy o budoucí podobě připravovaného
Antifonáře k Denní modlitbě cíkve jsou hudbou dosti vzdálené
budoucnosti, ovšem budoucnosti, o jejíž uskutečnění cílevědomě
usiluji. Na výpravu zpátky v čase dějinami římského oficia
a jeho pražské varianty se možná vydám až možná dokončím
Antifonář. Pokud to někdy nastane, milí čtenáři o tom určitě budou včas
vědět; nezapomenu jim skrz blog alespoň občas poslat "pohlednici"
a zájemce třeba někdy vezmu kousek cesty s sebou ...
Spíš z legrace jsem, letos nikoli poprvé,
hecoval sestru, ať si se mnou přijede zazpívat nešpory
z památky své křestní patronky, sv. Marie Magdalské.
Když hecovaná překvapivě pozvání přijala, bylo potřeba připravit
sešit s kompletním "programem" nešpor. Když zpívám sám, vystačím
s notami na notebooku a breviářem, ale člověk breviáře a žalmových nápěvů
méně znalý by se ztrácel...
Původně jsem počítal, že noty snadno připravím za sobotní večer.
Pokusil jsem se proceduru pro sestavení zpěvníčku sestavit
nakopírováním ze skriptů, které sestavují stávající svazky
Antifonáře k DMC. Ukázalo se ale, že tyto skripty jsou tak
špinavě napsané (už v nich samých jsem příliš kopíroval),
že je neúnosně náročné vypreparovat z nich funkční celek potřebný
pro aktuální potřebu a přenést ho jinam.
Když jsem měl na výběr mezi "hodiny se patlat s kopírováním a rozběháváním
kódu z těch odporně páchnoucích skriptů" a "hodiny programovat nástroj,
který mě toho patlání navždycky zbaví", vybral jsem si celkem logicky
druhou variantu a větší část neděle strávil přilepený ke klávesnici.
Nový nástroj, z nedostatku invence nazvaný prozatím Typographus,
zásadně usnadňuje tvorbu zpěvníků s notami vzniklými v rámci projektu
In adiutorium tím, že odstraňuje mnohostranné duplicitní informace,
dosud zatěžující přípravu svazků Antifonáře.
Doposud některé informace existovaly až na třech místech:
např. modus a diference byly uvedeny v notovém materiálu
v hlavičce dané antifony, dále v hlavním .tex souboru,
kam se antifona vkládala, a znovu v rake-skriptu, který k dané
antifoně připravoval žalm. S příchodem Typographa se do
.tex souboru vloží jediné makro. Typographus najde příslušné noty,
z jejich hlaviček zjistí, jaký je potřeba připravit text žalmu a případně
žalmový nápěv, a do dokumentu všechno vloží.
Dokument níže, proti zdroji opravdového zpěvníku
samozřejmě jednodušší o mnoho formátování a kratší o mnoho obsahu,
obsahuje všechny potřebné informace k vygenerování jednoduchého
zpěvníku obsahujícího hymnus, antifonu se žalmem, responsorium
a antifonu s kantikem Magnificat.
V obsahu dokumentu jsou pro přehlednost pouze speciální
makra zpracovávaná Typographem.
Makra začínající \set sdělují umístění důležitých dat.
Další makra už vkládají "obecné noty" (\simpleScore),
antifonu s textem příslušného žalmu (\antiphonWithPsalm),
responsorium (\responsory).
Noty ke vložení jsou identifikovány pomocí relativní adresy
souboru vůči ChantBasedir, znaku # a id uvedeného v hlavičce daného
kousku. Pokud cesta není uvedena, bere se ta z nastavení ChantSource.
Proces sestavení zpěvníčku sestává z preprocessingu
.tex souboru Typographem, zpracování jeho výstupu programem
lilypond-book a konečně kompilace pomocí pdfLaTeXu.
Nástroj je samozřejmě teprve v raném stadiu vývoje. V budoucnu bude
potřeba doplnit některé nové funkcionality a možnosti nastavení
a pokud se má stát efektivním nástrojem pro sestavování rozsáhlých
zpěvníků, jako jsou plánované svazky Antifonáře k DMC,
bude potřeba i trocha optimalizace.
Již teď ale umožňuje vyrábět malé zpěvníky, v rozsahu třeba onoho
výše zmíněného, za ten jeden večer, jak jsem bláhově odhadoval
na začátku výše podané historie. A to je, alespoň pro mě, něco.
Narazil jsem dnes na The Chant Café na článek Adama Wooda
Composer: Choose thyself.
Jeho stručné poselství tvůrcům na poli liturgické hudby je
"nezávisej ve své tvorbě na úchvale nějaké vnější autority; TVOŘ."
V samých počátcích svých pokusů se zhudebňováním textů liturgie hodin
jsem, s velkou nejistotou, poslal své první výtvory dvěma mužům,
které jsem považoval v dané oblasti za kompetentní.
Tenkrát by mi bylo velikým pokušením, mít někoho jako "cenzora" a
cele se spolehnout na jeho soud o (ne)kráse a (ne)publikovatelnosti
každého jednotlivého zpěvu.
Nikdo si ale tuhle roli nenechal vnutit. Jeden z oslovených
výslovně odmítl hodnotit zpěvy po estetické stránce a jenom
mě upozornil na jednu, řekněme, "technickou" vlastnost gregoriánského
chorálu, kterou je dle jeho soudu vhodné zohlednit i při tvorbě
chorálu českého.
Druhý mi vůbec žádnou zpětnou vazbu neposkytl. "Pokračujte," napsal jen.
Tenkrát to bylo frustrující. S odstupem času jsem ale za tuhle
strohost vděčný. Umožnila mi osamostatnit se a postupně si o tom,
co mi vznikalo pod rukama, vytvořit vlastní úsudek.
Tím v žádném případě nechci glorifikovat samoukovství.
Sv. Bernardovi se připisuje výrok, že "kdo je sám sobě mistrem,
je učedníkem hlupáka," a o mém hudebním snažení to platí v plné míře.
To, že jsem se u nikoho nevyučil hudebnímu "řemeslu",
je přetrvávající vážný handicap.
Ale v úsudku o kráse a hodnotě toho, co (ideálně na základě osvojených
znalostí a dovedností patřících k "řemeslu") tvoří, musí tvůrce být
samostatný a nezávislý. Závislost tvorby na "cenzorovi" jakéhokoli druhu
se s žádným uměním nesnáší.
Za to, že jsem vedle hromady braku v průběhu času vytvořil,
jak se domnívám,
i nějaké množství hodnotných zpěvů, vděčím ve velké míře onomu
strohému "pokračujte". Kdyby mi oslovený poslal přiměřenou kritiku
toho, co tenkrát viděl, velmi pravděpodobně bych hned všeho nechal.
Byly to totiž všechno věci velice ubohé.
To on ale právě neudělal. Místo kritizování napsal "pokračujte".
"Počkat, co z toho vyleze," je dobrá strategie pro zacházení
s rostlinkou, která teprve vystrkuje své první nevzhledné a o budoucím
plném tvaru málo vypovídající lístečky...
Po delší době nabízím opět malé nahlédnutí do svých plánů ohledně
prací na projektu v příštích týdnech a měsících.
Významnou prioritou je kompletace a konsolidace bloků
repertoáru oficia, které už jsou kompletně nebo skoro kompletně
zpracované a mají se stát svazkem antifonáře.
V současné době jde o zpěvy žaltáře a
společných textů o svatých a spol.
Oba tyto bloky aktuálně doplňuji o jednotlivé chybějící
prvky a následně je budu revidovat.
Průběžně připravuji vlastní antifony pro jednotlivé neděle
v liturgickém mezidobí cyklu C.
Během roku bych rád postupně zpracoval antifony k žalmům
pro postní a velikonoční neděle a snad i ty k evangelním kantikům
pro férie těchto liturgických dob - tak, aby v roce 2014
byl již repertoár temporálu kompletní.
Něco vody uplynulo ode dne, kdy jsem dokončil zpěvy poslední ze slavností
sanktorálu, a bylo by tedy na místě dotáhnout do konce
jakýsi můj "postranní" projekt,
zpěvníček Nešporní zpěvy.
Věřím, že se k tomu nejpozději někdy během léta dostanu.
V prosinci jsem vyhlásil, že svazečky výběrové řady antifonáře
pro slavnost Narození Páně a pro Svatý týden a Velikonoční oktáv
budou již letos. Pak se ale studijní povinnosti a nástup do zaměstnání
postaraly o zásadní změnu mého "rozvrhu" a na dodržení tohoto
"příslibu" nebylo kdy. Rád bych tedy v průběhu roku připravil i tyto.
S tím bude spojen větší kus "neviditelné" práce - mám zhruba vymyšlený
nástroj, který výrazně usnadní a zpřehlední přípravu svazků
antifonáře (i jiných zpěvníků oficia, např. příležitostných brožurek),
ale bude potřeba pár hodin na jeho naprogramování.
Mezi další drobnější plány patří např. nová revize responsorií
(nejen těch ze žaltáře), které by tentokrát měla předcházet studie
stavby krátkých responsorií z klasického repertoáru
gregoriánského chorálu - protože se mi spíš nedaří než daří
texty responsorií kloudně oblékat do nápěvů.
Delší dobu si hraji s myšlenkou, zpracovat všechny žalmy nedělních
nešpor na způsob "kytarových žalmů"
a láká mě to snad tím víc, čím méně rozumný a smysluplný projekt to je.
Tento článek je jeden z těch vyhraněně "snílkovských" -
říkám předem jako varování.
Práce na zhudebnění oficia postupuje sice velmi pomalu, ale postupuje,
a já věřím, že za několik let spatří světlo světa úplný český antifonář.
Ve snění nejsem nijak skromný a tak přemýšlím i o tom, že by kromě
textů a not mohl obsahovat i výtvarnou výzdobu.
Jestliže hudebního nadání mám opravdu málo, výtvarného se mi dostalo
ještě méně (o čemž svědčí mj. i podoba tohoto webu),
a tak pokud jednou ve svazcích Antifonáře k DMC nějaké obrázky
či jiné zdobné prvky budou, bude to jen díky přispění někoho
dalšího. Možná, že se ozve někdo stejně nadšený myšlenkou
vytvořit grafickou výzdobu antifonáře, jako já jsem nadšený pro
jeho hudební obsah. Možná, že časem začnu dávat stranou něco
ze svých příjmů a později poprosím nějakého umělce, zda by
něco nenakreslil/nenamaloval/nevyryl za úplatu.
A třeba se myšlenky na výtvarnou výzdobu vůbec vzdám.
Přemýšlel jsem už o té věci z různých stran. Jak mnoho obrázků
by antifonář měl obsahovat? Kde by měly být a co zobrazovat?
Jak velké by měly být?
Jaká by byla vhodná technika? Je nějaký preferovaný styl?
Viděl jsem už dost antifonářů, starých i poměrně nových,
tištěných i rukopisných. Mezi těmi i oněmi se najdou jak bohatě
zdobené, tak jiné, výzdobu zcela postrádající, nebo zdobené
pouze účelově a minimalisticky.
Někdy v budoucnu bych si chtěl najít trochu času k podrobnějšímu studiu
výtvarné stránky rozmanitých antifonářů - pravděpodobně z toho
vzejde nová série blogových článků - a na základě toho navrhnout
jakousi osnovu případné výzdoby antifonáře, který je cílem mých
snah.
Mám nicméně jakousi předběžnou představu:
Můj antifonář má být především účelný; dále by jeho výroba neměla
být přespříliš nákladná. Obojí hovoří pro omezené množství
obrázků a pro černobílé provedení. Staromilec ve mně volá
po "line-artu" ve stylu Antiphonale Romanum 1912 nebo breviářů
z první poloviny 20. století. Relativizátor staromilce ve mně
říká, že je otevřený i jiným stylům, pokud budou schopny
se v antifonáři zabydlet a stát se jeho organickou součástí.
Pokud jde o rámcový rozsah výzdoby, představoval bych si to asi tak:
"titulní" obrázek pro každý díl (možná celostránková ilustrace
na druhé nebo třetí straně svazku, možná malá grafika přímo
do titulní stránky)
obrázek na začátek každé liturgické doby v temporálu
záhlaví první stránky nebo velká iniciála na začátek
každé slavnosti temporálu i sanktorálu
záhlaví první stránky nebo velká iniciála na začátek každého
oddílu společných textů
možná několik drobných grafických "vycpávek" volných zbytků
stránek (jako např. v Jednotném kancionálu)
Netrpím tedy bludem, že po světě běhá spousta lidí toužících
ilustrovat antifonář. Ale jeden nebo dva snad přeci ...
Tak pro ten nepravděpodobný případ, že by někdo takový na tento
článek narazil: určitě budu rád, když se mi ozve.
Na druhou stranu s tím nemusí nijak pospíchat, protože než se
projekt dostane do fáze, kdy začne vznikat sazba svazků prvního
vydání antifonáře, bude to ještě nějakou dobu trvat. (Odhaduji
dva roky až pět let.)
Potenciálně odrazující je, že bych byl rád, aby výtvarná výzdoba
antifonáře byla vydána pod stejnou licencí jako jeho hudební
obsah.
Ze zvláštních liturgických dob je na tom co do množství hotových
zpěvů bezkonkurenčně nejlépe doba adventní.
Na podzim jsem seděl doma, neúspěšně hledal práci,
k tomu, abych se pořádně opřel do studia, kde by to bývalo bylo dost
potřeba, jsem se z různých důvodů nedokázal přimět -
a ve volném čase, kterého jsem tak měl velice nazbyt,
vznikly kompletní adventní antifony, vč. těch k evangelním kantikům
ve všední dny.
Doba postní a velikonoční takové "štěstí" neměly a i nadále jim scházejí
a přinejmenším ještě rok nebo dva budou scházet i antifony
k nedělním žalmům.
Chci ale upozornit, že projekt In adiutorium ve skutečnosti
může nabídnout ještě o něco víc, než co je pěkně uspořádáno
a naservírováno v připravených notových materiálech.
Myslím, že ten, kdo je zvyklý hodinky pouze recitovat, má dobrou
šanci vůbec si toho nevšimnout - ale ten, kdo hodinky zpívá,
nebo se breviářem z nějakého důvodu zabývá i mimo čas modlitby
(ať už proto, že ho překládá, skládá k němu zpěvy, nebo nad ním
provozuje vědu), si brzy všimne, že se řada antifon při různých
příležitostech vrací.
Pro mě je důležité mít o tom přehled proto, abych stejný text
zbytečně nezhudebňoval vícekrát.
(Pozn.: v předkoncilním antifonáři bylo vícero antifon, které
se objevovaly na různých místech s různými melodiemi;
já se ale snažím, pokud dobrý důvod nevelí jinak, stejný text
dávat vždy se stejným nápěvem. Šetří mi to práci i učení.)
Samozřejmě si dávno jednotlivě nepamatuji, které texty jsem již
zhudebňoval, natožpak pro kterou část liturgického roku.
Dříve jsem již zmiňoval některé jednoduché, ale šikovné nástroje,
které jsem si naprogramoval,
aby mi přehled o zhudebněných textech zprostředkovávaly.
Jeden z nich používám už dlouho a teď o velikonočních fériích skoro denně.
Velká část (určitě přinejmenším polovina) antifon, které se teď
zpívají s Benedictus a Magnificat, se totiž dá najít
v materiálu pro neděle v mezidobí, ve společných textech o svatých
nebo ve svátcích sanktorálu.
Mám na to nástroj, který může použít každý, kdo má k disposici
operační systém unixového typu (nebo možná i Windows s Cygwin?)
s nainstalovaným interpretem jazyka Ruby.
Stačí ve složce se zdrojovými kódy notových materiálů
spustit skript antigrep.rb a předat mu hledané slovo.
(Resp. jakýkoli přepínač a hledací výraz akceptovaný programem
grep, který se v pozadí k hledání používá.)
Skript proběhne všechny noty, vytahá z nich texty a vypíše
odpovídající texty, které našel, spolu s názvem souboru, ve kterém
jsou k nalezení. Pak stačí najít odpovídající PDF a může se zpívat.
Příklad výše ukazuje, jak jsem dnes ráno našel antifonu k Benedictus.
(První příkaz na obrázku, volající skript indexmaker.rb,
ukazuje přibližný počet zatím vytvořených zpěvů, přičemž ale nijak
nezohledňuje skutečnost, že některé antifony jsou zkopírované
na více místech a že některé texty, jako např. antifony
kompletáře, mají více různých zhudebnění.)
Co (ne)lze letos očekávat od projektu In adiutorium
Za dveřmi je začátek nové liturgické doby, doby postní.
Zatímco pro dobu adventní jsem stihl připravit všechny potřebné zpěvy
pro denní hodinky ještě před jejím začátkem a pro dobu vánoční
jen s drobným zpožděním, zpěvy doby postní letos zcela jistě dokončeny
nebudou. Konečně jsem totiž našel zaměstnání, čímž se radikálně
ztenčil objem mého volného času. Na skládání antifon oficia ho tak
zbývá jen velice málo.
Minimální plán prací zahrnuje vytvoření antifon k Magnificat a Benedictus
pro všechny postní (a následně i velikonoční) neděle cyklu C.
Pokud se mi na to podaří utrhnout čas, rád bych dokončil
všechny chybějící zpěvy Svatého týdne, včetně antifon k modlitbě se čtením.
(Responsoria bych rád také, ale neslibuji je, protože jsou pro mě
výrazně obtížnější.)
Není příliš pravděpodobné, že bych stihl ještě něco nad to.
Co letos v postu zpívat
Kdo by chtěl letos v postní době zpívat některou část oficia,
může sáhnout po celé řadě zdrojů:
Olejníkovy Nedělní nešpory,
prověřené lety používání nejen v olomoucké katedrále,
obsahují kompletní zhudebnění druhých nešpor všech postních nedělí.
Velikonoční graduál
od téhož autora nabízí ranní chvály pro Velký pátek a Bílou sobotu.
Pavel Šmolík
má zpracované kompletní druhé nešpory pro postní neděle.
Stránky Liturgia horarum in cantu gregoriano
nabízejí oboje nešpory a ranní chvály pro každou neděli v roce.
Dobrá volba pro ty, kdo se nebojí latiny a gregoriánského chorálu.
Kdo by chtěl zpívat oficium podle předkoncilních knih,
najde velké množství pramenů na stránce Odkazy.
Případnému bezradnému zájemci v té věci rád e-mailem poradím.
Dominikánské zpěvy nikomu
nedoporučuji, protože nejsou v souladu s platnými liturgickými
předpisy zavazujícími nás nedominikány.
Závěrem přeji vám všem, abyste se letos v postní době neminuli cílem.
Aby vás docela nepohltily "světské starosti" (vč. starostí třeba
o liturgickou hudbu), a dovolily vám zaslechnout a přijmout Boží slovo.
Adam Wood se ve svém předevčírem publikovaném článku
Open Source Sacred Music
velice dobře píše o užitečnosti a potřebnosti využívání
svobodných nástrojů, nerestriktivního licencování a
šíření děl vč. zdrojového kódu.
Článek bych mohl podepsat. Možná ho časem přeložím do češtiny,
protože je zdařile napsaný a dotýká se mnohem širšího okruhu
problémů než můj starší "manifest"
Chorál, tradice a autorská práva, kterým jsem se přihlásil k podobným myšlenkám.
V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách
alelujatické responsorium.
Před časem jsem těmto responsoriím věnoval
článek,
jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se
některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také
otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického
responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory
ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice
chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály
a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89),
ale malé hodinky v průběhu dne.
Responsorium z brožurky k papežským nešporám
ze slavnosti Matky Boží Panny Marie letošního roku.
(Zdroj: vatican.va)
Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování
brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie.
(Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu
zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let -
viz stránku Odkazy.)
Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est
tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii.
(Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)
Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená
v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze?
Protože nemám aktuálně dostupný
druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře
(Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis),
podle které byla brožurka pravděpodobně připravena,
a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem
"o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních.
Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu
zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý
(viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235),
na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční
responsoria v mém zhudebnění.
Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách
a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu.
Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl.
A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem
našel v Antiphonale Monasticum 1934.
Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242)
je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli
úplně totožná s naší stereotypní.
Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách
není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě
předtridentských místních liturgií (resp. místních variant
římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně
vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie
pražské.
Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií -
ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech -
bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit
důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné,
aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického
roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány
melodicky výjimečně nudnými responsorii.
Nějak jsem letos podcenil délku adventní doby
i té její části, kterou budu moci uvolnit pro práci na projekty
In adiutorium. Pročež dávám na vědomost, že svazeček
antifonáře obsahující oficium slavnosti Narození Páně
do této slavnosti zveřejněn nebude. Předpokládám, že to nikoho
nezarmoutí. Pokud někoho přeci, prosím o odpuštění.
Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s. 24.
Matutinum slavnosti Narození Páně,
1. responsorium 1. nokturnu: Hodie nobis coelorum Rex.
Jako pokus o omluvu přikládám výřez z fotografie str. 24
z Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890,
s responsoriem Hodie nobis coelorum Rex.
Tuto útlou knížku jsem minulý týden získal za stokorunu
v jednom z pražských antikvariátů.
Jak na tomto blogu bylo vícekrát zmíněno, bylo dříve běžné
vydávat na Vánoce a Velikonoce výtah z antifonáře (někdy i z graduálu),
zřejmě pro kostely, kde se z nějakého důvodu jen v tyto dny slavilo
zpívané chorální oficium. Tyto výtahy jsou co do myšlenky
předlohou naší "výběrové řady" Antifonáře k DMC.
Responsorium Hodie nobis je jedno ze dvou, která při liturgické
reformě byla vybrána do reformovaného breviáře.
Původně to bylo první responsorium prvního nokturnu.
Udivuje mě tedy, že má doxologii - tu normálně mělo jen poslední
responsorium každého nokturnu. (V reformovaném breviáři
responsoria modlitby se čtením doxologii nikdy nemají.)
Kontrolou ve starém breviáři ověřeno - není to chyba sazeče.
Mám tedy "domácí úkol" podívat se příležitostně do chytrých
knih, jak se tam ta "nesystémová" doxologie dostala.
[EDIT 4.3.2013] "Na konci prvního responsoria je Gloria Patri,
tak jako na první adventní neděli. Je to z doby, kdy se říkalo
o svátcích v každém responsoriu."
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 324n.)
Včera si církev připomínala sv. Mikuláše.
Jako laik nejsem, přísně vzato, vázán žádným liturgickým kalendářem,
nicméně se mi zdá rozumné držet se i v "soukromé" modlitbě oficia
kalendáře vlastní diecéze a kostela, ke kterému patřím na základě
bydliště. Tím pádem u mě doma byla včera slavnost
sv. Mikuláše (titul kostela)
a měl jsem poměrně mimořádnou příležitost zpívat
celé společné zpěvy o duchovních pastýřích,
jelikož Mikuláš nemá ani jedinou vlastní antifonu.
Nebyl to, pokud jde o hudební stránku věci, zážitek nijak příjemný.
Jmenovaný soubor zpěvů je mladý, nemá za sebou ještě ani jedno kolo revize
a je to na něm vidět (místy chybí kousek textu, důležitý popisek)
a slyšet. Nepříjemné je, že aktuální priority neumožňují v dohledné
době se formuláři duchovních pastýřů věnovat. Nezbývá tedy, než
před známými nedostatky varovat, což tímto činím, a přidat položku
do seznamu úkolů.
A na čem že se tedy momentálně pracuje?
Nejvyšší prioritu v rámci projektu má momentálně důkladná revize
zpěvů pro slavnost Narození Páně.
Před časem jsem slíbil
zveřejnit před koncem adventu (rád bych do třetí
adventní neděle, ale nevím, jestli to stihnu) samostatný
svazeček výběrové řady Antifonáře k DMC pro tuto slavnost.
Vedle toho bych rád zrevidoval, a dokončil, kde jsou nekompletní,
zpěvy pro dny oktávu, ale nevypadá to dobře.
Pravidelnější návštěvníci stránek možná zaznamenali jistý pokles
aktivit projektu, patrné je to zejm. při pohledu do grafů na githubu.
Důvodů je více. Konečně jsem se s diplomovou prací dostal do fáze,
kdy začínají vznikat první stránky alespoň částečně smysluplného
textu. Nebezpečně se přiblížil termín první státnice.
Hledám zaměstnání. A v neposlední řadě jsem pod hlavičkou
Editio Sancti Wolfgangi
slíbil připravit několik chorálních knížek pro jeden spřátelený soubor.
Sázet noty s vědomím, že se podle nich v určeném termínu a zřejmě i
dále v příštích letech bude zpívat, je radostná, ale také náročná
práce - v neposlední řadě proto, že přede mě klade stále nové výzvy
jak technického, tak liturgicko-praktického charakteru.
V současné době nejsem schopný představit plány prací po konci
oktávu Narození Páně. Počítám minimálně s revizí
zpěvů slavnosti Zvěstování Páně a s tím, že, tak jako minulý
rok, vždy nejpozději s týdenním předstihem zveřejním vlastní
antifony pro následující neděli v mezidobí. Zda bude čas a síly
na víc, nevím.
Stránky In adiutorium dnes slaví druhé narozeniny.
Záměrně píši "stránky", protože v listopadu 2010 jsem ještě
neměl ani nejmenší tušení, že se z webu, který měl původně jednu jedinou
stránku se čtyřmi nebo pěti odstavci smysluplného obsahu,
postupně vyklube projekt, který bude jedním z významných
motorů mého života.
Takové narozeniny se sluší oslavit. Lámal jsem si hlavu, jak by taková
narozeninová oslava webu In adiutorium měla vypadat.
Nakonec jsem se rozhodl - vedle zveřejnění nového vzhledu stránek -
nabídnout ctěnému čtenářstvu pohled do doby, kdy stránky vznikaly.
(Předehra 1.)
Nijak se netajím tím, že jsem opravdu bídný hudebník.
Lze to snad ilustrovat příhodou: Prosil jsem před časem jednoho
řeholníka o noty k jedné písni, kterou složil pro svou komunitu.
Když mi je předával, všiml si, že na kopii je notován jen refrén
a ne už slohy. "Ale to Vy nepotřebujete, že ne? O text Vám šlo?"
"Popravdě, rád bych měl melodii i ke slohám, abych si je mohl zazpívat."
"Vidíte, já myslel, že jste nehudební. V kostele jsem Vás jaktěživ
zpívat neviděl." -- Velice správně. Já totiž zpívat tak, abych se mohl
připojit ke kostelnímu zpěvu, neumím. (To má více rovin.
Mj. se ve varhanní harmonii nedokážu "chytit" na melodickou linku.)
Přeci ale mám malou trošku hudebního sluchu a trochu zpívat umím -
zjistil jsem to až rok před maturitou, když jsem se začal učit hrát
na kytaru.
(Předehra 2.)
Jeden z mých pradědů byl, vedle svého "řádného" zaměstnání,
ve volném čase hudební skladatel.
Znám ho jen z vyprávění,
z obrazu, na kterém ho zachytila
jedna z jeho dcer, a z písně, co se každý rok zpívá o pouti
v kostele,
kde býval "ředitelem (opravdu malého) kůru".
Jestli byl skladatel dobrý nebo špatný, velký nebo malý, nedokážu posoudit.
Psal zejm. varhanní skladby a písně a sbory pro liturgický provoz
kostelů, kde působil.
Byl a je pro mě velice přitažlivým člověkem - a často jsem mu
jeho umění záviděl. Zároveň jsem ale hudbu vždycky považoval
za "velkou vědu",
přístupnou jen několika málo vyvoleným, zatímco my ostatní,
"hudební plebs", jsme odkázáni na to, hrát a zpívat to, co oni vytvoří.
(Předehra 3.)
Od sedmnácti nebo osmnácti jsem si svou budoucnost maloval velmi
černobíle, totiž cisterciácky. Když jsem se pak v roce 2009-2010
pokoušel vstoupit do trapistického kláštera Nový Dvůr, postupně
jsem zjistil, 1. že pro mnišský život nemám předpoklady
(představení to zjistili dříve než já a pro mě to bylo nejdřív
velice nepříjemné překvapení) a 2. že mé srdce ve skutečnosti
běží jinam než ke klášterní bráně. Do kláštera jsem tedy nakonec
nevstoupil. Z více důvodů mi ale zůstala velká náklonnost k oficiu,
a to zejména k oficiu zpívanému. (Jestli si mě otec novicmistr ještě
pamatuje, možná by při čtení těchto řádků kroutil hlavou. Ani on mě totiž
nikdy neviděl a neslyšel zpívat. Tak vysoko, jak se v klášteře zpívala
psalmodie, zpívat nedokážu. A složitější kusy oficia i mše byly
mimo moje možnosti, mj. i proto, že vůbec neumím zpívat z listu
a poslechem se učím mnohem pomaleji než bratři.)
(Bod zlomu.)
Na tom, že jsem s překvapením, ba zděšením zjistil,
že nějaký dosud neznámý, ale velice mocný spodní proud mého srdce
nespěchá do kláštera, ale někam docela jinam, mělo velký podíl to
řízení Boží prozřetelnosti, kterým se v našem ročníku na KTF UK
díky programu Erasmus na rok octla jedna nadmíru sympatická teoložka
z Německa. Setkání s ní považuji za jeden z největších Božích darů, které
jsem ve svém dosavadním životě dostal.
Pro pozdější vznik projektu In adiutorium je významné to, že mi,
když jsem se s ní na konci letního semestru loučil, dala
na památku zpěvník "Ad majorem" (München: INIGO Medien 2008):
velice pěkný, koncepčně dobře zvládnutý zpěvník obsahující výběr
"sacropopových" písní pro liturgické i ne- a para-liturgické potřeby
společenství katolické mládeže. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat,
zkusil bych to třeba takto: "Něco jako Hosana 1, jenom je rozsahem
menší, neobsahuje žádné dětské písně, průměrná teologická i literární
úroveň je o kus vyšší a místo písní výrazně salesiánských jsou tam
výrazně jesuitské."
Jednou z těch, které jsem si záhy oblíbil, byla
"The Lord Hears the Cry of the Poor" (John Foley).
Protože jsem pro ni chtěl nadchnout sestru, pokusil jsem se napsat
k refrénu druhý hlas. (Velice primitivně - prostě jsem ke každé
notě hlavního hlasu vybral nějakou hlubší z příslušného akordu
kytarového doprovodu.)
Propagandistická akce se nezdařila - zůstal jsem v rodině sám, kdo
tu písničku zná a má rád. Ale bylo prolomeno tabu "psaní melodií
je velká věda vyhrazená pro lidi hudebně nadané a vzdělané".
(Hledání.)
V této době jsem se po dlouhé době začal znovu modlit breviář -
protože jsem oficium měl za hodnotný prvek mnišského života s užitkem
praktikovatelný i v životě nemnišském.
(Pozn.: Z hlediska teologie liturgie není toto pojetí liturgie hodin
docela správné. Ale tehdy jsem to tak viděl.)
Z kláštera jsem ale znal hodinky zpívané - a stýskalo se mi po nich.
Začal jsem se tedy shánět po nápěvech. Zvažoval jsem možnost
poprosit v Novém Dvoře, jestli by mi nevěnovali fotokopie
klášterních zpěvníků, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že bych je dostal.
A potom - nejsem mnich, ale laik žijící ve světě, a "světský" breviář
je jinak uspořádaný než oficium mnichů. Hledal jsem tedy noty
použitelné s mým "světským" breviářem.
Poměrně záhy jsem našel hymnář. Na internetu jsem objevil
chorální nápěvy k žalmům. Některé kousky použitelné i s pokoncilním
breviářem jsem "vyzobal" z Liber Usualis. (Zejm. responsorium
kompletáře, antifonu k Nunc dimittis, O-antifony pro předvánoční
týden.) Nápěvy hymnu ke kompletáři jsem vzal z toho, co nabízejí
na svých stránkách vyšebrodští cisterciáci.
Později jsem si opsal nedělní antifony ze stránek
Stevena van Roode
"Liturgia horarum in cantu gregoriano"
a - ano, zpíval jsem o nedělích antifony latinsky a žalmy česky.
Možná skoro rok.
(Vznik stránek.) Moje hledání zhudebnění českých breviářových
textů nepřineslo příliš mnoho plodů. Zdálo se mi ale vhodné
to, co jsem našel, dát nějak veřejně k disposici, aby další, kdo
budou hledat, měli práci snazší. Tak jsem 27.11.2010 založil
na hostingu webzdarma.cz nový účet a nahrál na něj velice
jednoduchou stránku obsahující seznam tou dobou mně známých knih
obsahujících nějaké breviářové zpěvy.
Současně jsem objevil LilyPond,
jedinečný svobodný nástroj pro sazbu not. Frustrující nedostatek
hotových melodií stimuloval růst mé drzosti, takže jsem na stránky
brzy začal nahrávat první ubastlené nápěvy vybraných antifon
a jiných zpěvů - vysázené v LilyPondu.
A jak to bylo dál, to může ten, kdo u toho nebyl, vyčíst
ve starších příspěvcích na tomto blogu a v dávných vrstvách
historie repozitáře na githubu.
Jak jsem včera ověřil u poskytovatele webového prostoru,
tyto stránky byly zřízeny 27.11. 2010 v 13:10.
Za dva týdny tedy oslaví dva roky existence.
Žádnou speciální oslavu nechystám.
V poslední době ovšem po chvilkách pracuji na nové grafické úpravě stránek
a je možné, že se ji pokusím světu představit právě v onen
narozeninový den - pokud ji tedy stihnu včas dodělat.
Protože jsem výtvarným cítěním nikdy neoplýval
a k žádnému zázraku v tomto ohledu zatím nedošlo,
není na místě čekat
výrazné zkrásnění. Dělám si ale naději, že stránky budou funkčnější,
jednotnější a přehlednější.
Koupil jsem si dnes třetí díl zpěvníku Hosana.
Při čekání ve frontě na studijní oddělení jsem ho zběžně prolistoval.
Zarazil mě závěr jeho doslovu:
Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety,
aby se snažili písničky hrát pokud možno tak, jak je autoři napsali,
a autory naopak prosíme o velkou míru tolerance, když tu "svou"
uslyší hrát trochu jinak, než měli původně v úmyslu.
Dotýká se tématu, které s sebou už měsíce nosím a porůznu o něm
přemýšlím: totiž vztahu mezi notovým zápisem a realisací díla.
(Inspirativní článek na toto téma vyšel v červencovém čísle časopisu
Musicologica:
Martin Celhoffer: Musical praxis and notation.)
Nejsem si jistý, že je správné, aby autor hudebního díla,
v diskutovaném případě písničky, vyžadoval, aby byl jeho notový
zápis interpretován "tak, jak on to zamýšlel".
To, že noty zachycují méně informací než např. nahrávka,
není jen jejich slabostí.
Jsou hudební žánry, kde se oprávněně vyžaduje, aby interpret hrál či zpíval
"tak, jak to autoři napsali," totiž aby interpretace věrně zachovala
všechny notací zachycené parametry skladby.
(A jsou hudební žánry, kde notový zápis nemá zdaleka takovou
normativní platnost!)
Různé styly notace
se ale druhem a množstvím zaznamenaných parametrů liší.
Letos o slavnosti Seslání Ducha svatého rozdělovský chrámový sbor
zpíval o svatodušních nešporách
mé antifony.
Neměl jsem odvahu se jich zúčastnit, ale měl jsem možnost pročíst
si noty, které pro danou příležitost připravil T. Mandlík
a byla to pro mě zajímavá zkušenost.
Sbormistrovská interpretace totiž zápis doplnila o parametry,
které nechávám nespecifikované, zejména délku not.
Také poněkud redukovala frázování. Výsledek byl znatelně jiný,
než "měl autor v úmyslu", ale stejně dobrý nebo snad dokonce lepší.
Ergo: Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety,
aby se snažili naše antifony a responsoria zpívat tak, jak považují
za nejlepší, nebáli se být tvůrčí a experimentovat.
Přemýšlel jsem už o tom, že by bylo dobré poskytnout k některým
zpěvům nahrávky - ne jako normativní vzor interpretace
"podle autorova záměru", nýbrž jako pomoc pro ty, kdo mají
s interpretací informačně chudého notového zápisu potíže
a trochu i jako propagační materiál. Že jsem tak zatím neučinil,
je dáno tím, že se ostýchám veřejně ukazovat svou opravdu bídnou
intonaci a přednes.
Psal jsem, že delší dobu dumám o vztahu notového zápisu a provedení.
Moje palčivá otázka konkrétně zní "nešidím svou práci, když do not
zaznamenávám jen zlomek z podoby, jakou ten který zpěv má,
když ho skládám a doma zpívám? Když píši o svobodě interpretace,
není to jen čirý alibismus?"
Z části je třeba informační chudobu mých zápisů připsat na vrub
autorově neschopnosti své představy adekvátně kvantifikovat.
U řady antifon bych však mohl poměrně přesně udat délku not,
u některých dynamiku, u několika málo dokonce takt.
Nicméně stále se zdráhám. Domnívám se, že pro správné provední chorálních
zpěvů takové informace nejsou potřeba a že by mu naopak mohly škodit.
Ale hotov s touto otázkou zatím nejsem.
Narazil jsem před časem na
prostý krátký článek
obsahující návod,
jak začít s pravidelným zpíváním chorálního oficia.
Uvědomil jsem si nad ním, že 1. má v lecčem pravdu a že
2. takový návod může být pro někoho užitečný.
Nabízím tedy i já návrh, jak se postupně naučit zpívat hodinky.
Vycházím z podmínek jednotlivce nebo komunity sdílející
společný život, v němž má nějaká míra pravidelného slavení oficia
pevné místo.
Také předpokládám, že ten, kdo chce hodinky
zpívat, už je umí recitovat, resp. dobře se orientuje v breviáři.
I. Na úplném začátku je vhodné naučit se zpívat kompletář.
Texty této hodinky se během roku proměňují jen velmi
málo a proto se lze poměrně rychle naučit zpěvy, se kterými
se pro ni vystačí "navždy".
Znamená to 7 hymnů + 1 nápěv psalmodie + 1 responsorium + 10 antifon
a k tomu několik drobných zpěvů pro Velikonoční triduum, oktáv
a dobu velikonoční.
[Je dobré k tomu mít: breviář,
hymnář,
kompletářový svazeček antifonáře]
II. Jako další krok doporučuji začít zpívat hymny - protože soudím,
že právě hymnům ze všech textů breviáře (alespoň v českém překladu)
nejvíce škodí, když se nezpívají, ale recitují.
Množství hymnů v hymnáři se může na první pohled zdát děsivé a
nezvládnutelné, ale některé nápěvy se mnohonásobně opakují.
Dobrým základem je dobře znát nápěvy hymnů z dvoutýdenního cyklu
žaltáře.
[Tady není nic nového potřeba.]
III. Ve třetím kroku je vhodné postupně se naučit chorální nápěvy
žalmů a způsob jejich podkládání pod text s vyznačenými přízvučnými
slabikami. Prozatím je možné zpívat třeba vždy všechny žalmy
jedné hodinky na jeden libovolně zvolený nápěv nebo nápěvy
nějak přiřadit dnům v týdnu, liturgickým příležitostem či pod.
Na žalmové nápěvy lze zpívat vedle žalmů a kantik i responsoria
a chvalozpěv Tebe, Bože, chválíme.
Vedle žalmů je dobré naučit se podle potřeby zpívat také
kantikum podle Zj 19 pro druhé nešpory nedělí.
[Je dobré k tomu mít:
chorální nápěvy žalmů,
kantikum Zj 19,
žaltář,
příp. žaltář k modlitbě se čtením]
IV. Další vrstvu tvoří responsoria ranních chval a nešpor.
Je jich sice velké množství, ale většina jich má jednoduchou
stereotypní melodii v modu VI, což výrazně sníží nároky na učení.
[Je dobré k tomu mít: podle toho, jak často oficium zpíváte,
buďto responsoria ze žaltáře,
responsoria všech liturgických dob,
noty ke všem společným textům o svatých a ke všem
slavnostem, svátkům a památkám, jež mají responsorium vlastní,
nebo třeba jen
responsoriál,
kde jsou jen responsoria v průběhu liturgického roku
nejčastěji opakovaná.]
V. Pokud si stále ještě neříkáte "dost, to mi stačí," je na čase pustit
se do antifon. Doporučuji začít antifonami k Benedictus a Magnificat
pro všední dny (dvoutýdenní cyklus, 2*11 antifon)
a antifonami k žalmům pro neděle (čtyřtýdenní cyklus, 4*12 antifon).
Ve zvláštních liturgických dobách k tomu přidat ještě antifonu
k invitatoriu a k modlitbě uprostřed dne - naučí se rychle,
protože se nemění.
Nápěv žalmu či kantika se, pokud se zpívá s antifonou, vybírá vždy podle
antifony. Je u ní předepsaný.
[Je dobré k tomu mít:
antifony ze žaltáře
nebo nějaký výtah z nich,
první stránku ze souboru antifon pro aktuální liturgickou dobu.]
VI. V dalším kroku je dobré postupně obsáhnout všechny zbývající
antifony ze žaltáře. (Je to dost velké sousto. Včetně těch,
které už umíte:
14 antifon k invitatoriu,
22 feriálních antifon k Benedictus a Magnificat,
4*7*11 + 14 antifon k žalmům a kantikům,
dohromady tedy, počítám-li dobře, 358 kousků...)
VII. Všechno zmíněné v dosavadních krocích snad je vhodné
nějakým způsobem obsáhnout. (Já toho času většinu z těchto zpěvů
znám tak, že je dokážu zazpívat, když vidím noty. Zpívat z listu
neumím, takže jsou pro mě noty něčím jako pomůckou k oživení
vzpomínky na známou melodii.) Toho času dostupná část
zpěvů k liturgii hodin je ještě několikanásobně rozsáhlejší.
Tyto zpěvy, které přijdou ke slovu jen v určité liturgické době
nebo dokonce třeba jen jediný den v roce,
nemá smysl umět - je potřeba se je naučit nebo je oprášit,
když jsou potřeba.
Navrhovaný postup učení nikoli náhodou přibližně kopíruje cestu,
po které jsem postupoval při skládání breviářových zpěvů:
od malého množství těch, které se používají často,
k většímu a většímu korpusu zahrnujícímu i zpěvy méně frekventované.
Osobní zkušenosti, výhrady, námitky, návrhy vhodnějšího postupu
apod. v komentářích jsou vítány.
V samém závěru loňského studijního pobytu v německém Erfurtu jsem
pro sebe objevil (už si přesně nepamatuji jak; myslím ale, že skrz
poznámku pod čarou v jedné knížce od liturgika J. A. Jungmanna)
Einführung in die gregorianischen Melodien od P. Wagnera,
trojdílný důkladný úvod do studia gregoriánského chorálu, který vznikl
na přelomu 19. a 20. století a ještě v 60. letech byl uznán za hodný
reedice. Bohužel jsem dílo nestihl ani přečíst a od té doby jsem
se k němu nedostal. -- Tato nostalgická vzpomínka není samoúčelná:
ospravedlňuji jí to, že níže formálně necituji. Nemám totiž odkud.
Peter Wagner na základě vlastního studia pramenů
považoval za historicky hodnověrné faktum, že
přinejmenším základní korpus římských zpěvů pro hodinky
(co do textů i nápěvů)
sestavil papež Řehoř Veliký. Cituje a obšírně komentuje
jakýsi text, který o tom svědčí. Píše se tam, že Řehoř sepsal
"antifonář cento". Wagner uvádí, že "cento" je slovo
z nějakého staroitalského dialektu a znamená něco jako "výběr".
Vyvozuje z toho, že Řehoř nebyl především skladatelem, ale
kompilátorem, který pečlivě vybral to nejlepší,
co našel u soudobých římských kantorů.
Přiznám se, že neznám současný stav bádání o dějinách
gregoriánského chorálu a hudby vůbec - spíše tuším než vím, že bych
dnes mezi muzikology těžko hledal někoho, kdo by byl ochotný Řehoři
Velikému s vážnou tváří připisovat zásadní podíl na vzniku toho,
co dnes po něm nazýváme gregoriánským chorálem.
Koncept "antifonáře cento", výběru toho nejlepšího z více paralelních
tradic, mi ale uvízl v paměti především jako možné paradigma pro další
vývoj projektu In adiutorium, resp. pro další osud dílek, jež v jeho
rámci vznikají.
Na melodiích římského antifonáře je krásná jejich rozmanitost - daná
mj. také tím, že jednotlivé zpěvy vytvořili různí lidé na různých místech
a v různých dobách. I když jsem do nějaké míry
schopný tvořit zpěvy různého charakteru
a navíc se v průběhu práce, trvající již řadu měsíců, sám proměňuji
a to se v ní odráží, přeci jsem to stále já - se svými dary a
omezeními. Jednou možná vytvořím kompletní český antifonář.
Je to v současné době můj velký cíl, ke kterému se upínám.
Za ním leží jeden cíl ještě větší, který ovšem není z těch, kterých
mohu dosáhnout, nýbrž z těch, které mi mohou být jedině
darovány. Mám (malou, spíše neduživou) naději, že
jednou někdo vytvoří "antifonář cento" pro liturgii hodin v českém
jazyce. Nebo že někdo vezme to, co jsem vytvořil, a upraví to
s pomocí svých vlastních darů. Že něco z toho, co je dobré,
bude žít dál, a to ostatní bude nahrazeno lepším.
Přínosem prvního článku bylo vyjádření záměru v příštích letech
připravit úplný český antifonář a vymezení vztahu stávajících
svazečků k němu (žádný nebude ve své současné podobě jeho součástí).
Druhý článek rozšířil perspektivu: kromě úplného antifonáře
(úplné vydání) chci
vytvořit i několik jeho podmnožin, uzpůsobených předvídatelným potřebám
opravdových společenství, která oficium zpívají jen někdy
(výběrová řada).
Následující tabulka ukazuje, kam se moje představa posunula.
Nejprve k úplnému vydání:
pokud jde o dělení obsahu antifonáře na okruhy, to zůstalo
zachováno, upustil jsem ale od dalšího dělení okruhů na menší svazečky.
To bylo motivováno jednak snahou postupně prezentovat malé hotové
výstupy, které se vzdávám; jednak myšlenkou, že některé části
budou využívány spíš než jiné - a té vychází mnohem dokonaleji
vstříc výběrová řada.
Původní dělení chci zachovat jen pro ordo - protože vím, že někteří
lidé rádi jako jedinou hodinku dne zpívají kompletář
(večer, doma z práce, v klidu; na celý rok stačí jen několik
málo naučitelných zpěvů)
a pro kompletář nemá cenu dělat zvlášť svazeček ve výběrové řadě,
protože by měl identický obsah jako příslušná část úplného vydání.
Zatímco svazky úplného vydání tvoří komplet a budou na sebe vzájemně
odkazovat, jednotlivé díly Výběrové řady budou dokonale
uzavřené a nebudou předpokládat, že uživatel má (kromě hymnáře
a breviáře) ještě nějakou další knihu.
Jsou navrženy podle osvědčených předloh, totiž podle předkoncilních
římských malých chorálních knih (Officium Nativitatis D.N.J.C.
a Officium Majoris hebdomadae) a
podle současných liturgických předpisů
(VPDMC: zpěvem vyzdvihnout v rámci liturgického roku
neděle a sváteční dny a v rámci liturgického dne jeho stěžejní hodinky:
ranní chvály a nešpory).
Konečně chci i po publikaci příslušného notovaného svazku
úplného vydání zachovat samostatný nenotovaný žaltář,
obsahující pouze texty s označenými přízvuky, zhruba v současné podobě:
ten totiž mohou použít ti, kdo chtějí vytvořit a používat
vlastní sadu antifon a responsorií, i ti, kdo chtějí mít vždy
aktuální nejnovější zpěvy z projektu In adiutorium a šetřit přitom
financemi a papírem. (Vytisknout novou verzi antifon je levnější a
šetrnější než tisknout znovu celý příslušný svazek antifonáře.)
Antifonář k Denní modlitbě církve
úplné vydání
výběrová řada
mimo řady
vánoční cyklus
velikonoční cyklus
vlastní texty pro liturgické mezidobí
ordo
žaltář + doplňovací cyklus
kompletář
vlastní texty o svatých
o posvěcení kostela, společné texty o svatých, za zemřelé
slavnost Narození Páně - úplné oficium
Svatý týden a Velikonoční oktáv - úplné oficium
ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky
(+ ranní chvály a nešpory
o posvěcení kostela, ze společných textů o svatých a
za zemřelé)
žaltář (bez not)
Kdy lze jednotlivé části antifonáře
očekávat?
úplné vydání
kompletář - do letošních Vánoc
ostatní svazky - zřejmě ne dřív než za rok, dva
výběrová řada
oficium slavnosti Narození Páně - do letošních Vánoc
oficium Svatého týdne a Velikonočního oktávu -
snad do Popeleční středy 2013
ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky -
kdy (zda) ty budou, to ví jen Ten, který ví všechno
Dnes krátce po půlnoci jsem nahrál na server aktualisovanou verzi
antifon ze žaltáře,
jednoho z nejstarších a v mých očích klíčových materiálů
z projektu In adiutorium. všechny aktualisace v uplynulém
roce znamenaly "pouze" menší i větší úpravy v nevyhovujících
nápěvech antifon, aktualisace dnešní znamená téměř čtvrtinový nárůst
objemu materiálu. Doplnil jsem komplet antifon k žalmům
modlitby se čtením,
na kterém jsem po kouscích pracoval zhruba od poloviny
srpna. Kvůli těmto novým antifonám jsem snížil status materiálu
z gamma na delta - jsou zbrusu nové, nevyzkoušené, neověřené.
Možná bych tady měl upozornit, že zatímco ostatní antifony
ze žaltáře co čtyři týdny zpívám a lze u nich tedy důvodně doufat
v postupné odhalení a odstranění zásadnějších nedostatků,
modlitbu se čtením se pravidelně nemodlím a je tudíž možné,
že její antifony budou zrát i výrazně pomaleji než ostatní.
Zároveň s doplněním zpěvů pro modlitbu se čtením jsem
provedl další krok, který jsem už dlouho plánoval:
zahrnul jsem do souboru antifon ze žaltáře také cyklus
antifon invitatoria, které dosud bydlely
v samostatném materiálu.
Ten odteď antifony neobsahuje a zůstaly v něm jen nápěvy žalmu 95
pro předzpěváka.
Kdyby někdo zvažoval, zda si novou verzi antifon
ze žaltáře vytisknout, doporučuji ještě pár týdnů počkat:
chystám se totiž provést ještě jeden krok směřující
k větší integrovanosti zpěvů ze žaltáře: zahrnout do téhož
materiálu i kompletní cyklus responsorií, který je
dosud také oddělený.
(S tímto krokem váhám jen proto, že jsem s nynějším stavem
responsorií stále hrubě nespokojen a nechci jimi
antifony ze žaltáře "ušpinit".)
Rozdělení zpěvů žaltáře do více různých souborů má historické
důvody a v době, kdy je žaltář konečně kompletně
zhudebněn, nemá nadále opodstatnění. Věřím, že sloučení
všech dílčích souborů do jednoho (kterému však zřejmě ponechám
tradiční název "antifony ze žaltáře") povede k větší přehlednosti
a snadnosti použití.
Vedle úplné sady zpěvů žaltáře samozřejmě i nadále zachovám
její samostatně publikované podmnožiny,
určené pro liturgicko-pěvecky méně aktivní jednotlivce a společenství,
jako jsou nedělní antifony apod.
Článek z neděle,
jakož i minidiskuse, která se pod ním rozvinula
(díky, Mirku!),
ve mně nechal hlodající myšlenku, proč vlastně
k našemu tématu sbírám jazykově neomezený seznam internetových
odkazů, zatímco seznam knih všechno za hranicemi bývalého
Československa ignoruje.
Důvodem je praktické zaměření těchto stránek -
snaha poskytnout informace především o tom, co lze při slavení
denní modlitby církve v češtině přímo použít (české knihy
a internetové zdroje) a co je nad to snadno dostupné jako
zdroj inspirace (odkazy do jinojazyčného internetu).
Včera jsem se nicméně rozhodl, že má cenu sbírat informace
i o zahraničních tištěných publikacích,
jakkoli jsou relativně špatně dostupné.
Pročež tady je
Později se budu snažit o něco lépe ji zapojit do struktury stránek,
zatím je pouze neorganickým přívěškem.
Protože obsahuje informace potenciálně cenné i jinde na světě,
je psaná anglicky a bibliografické údaje jsou zaznamenány
podmnožinou značkovacího jazyka
DocBook.
Samozřejmě budu rád za informace o knihách, které zatím
v bibliografii chybí - račte psát komentářem pod článkem,
mailem nebo jakkoli libo.
Kdo by chtěl do bibliografie
přispět téměř přímo, najde ji na githubu v repozitáři
https://github.com/igneus/loth-music-bibliography,
kde ji může "forknout" a pak mě zahrnout "pull requesty".
Nedávno jsem postupně vytvořil a zveřejnil dva
"kytarové žalmy".
Zdá se mi vhodné dodat (1) něco o podnětech, jež mě k jejich vytvoření
vedly,
a (2) o tom, jak se k nim momentálně vztahuji.
1. Začátkem července jsem se rozhodl, že chci alespoň jednou
v životě přečíst, přehrát a přezpívat
úplně všechny písničky z prvního (modrého) dílu
zpěvníku Hosana. (Kterého jsem se, jak si teď uvědomuji, předtím
nedotkl přinejmenším celé ty dva roky, po které skládám zpěvy k oficiu.)
Připraven na nejhorší - resp. na velké množství melodií, ale zejm. textů,
které po prvním setkání nebudu chtít slyšet nikdy víc -
jsem se do zpěvníku pustil. A hned na prvních stránkách
jsem učinil vzrušující objev: podtitul písně/popěvku/kánonu číslo 2
s máloříkajícím názvem "Adventní II." hlásá, že jde
o antifonu 2. žalmu 2. nešpor 2. adventní neděle!
Kontaktoval jsem pak autora (Jiří Černý) a vyzvídal, zda zmíněná
skladba byla určena ke slavení liturgie hodin a zda má takových více.
Ukázalo se, že na zasazení do rámce skutečných nešpor tvůrce
nepomýšlel. Zpěvů, jejichž text je vzat z breviáře, nebo se breviářovými
texty inspiruje, složil vícero, všechny ale pro úplně jiné liturgické nebo
mimoliturgické kontexty.
Zůstala pak ve mně hlodající otázka po možnostech takového zhudebnění
denní modlitby církve, které bezprostředně nenavazuje na formy
gregoriánského chorálu a naopak je blízké té hudební kultuře,
která se vyjadřuje zpěvníky jako je Hosana, Chvalozpěvy, Laudate, ...
Bez i jen nástinu nějaké koncepce "vytryskly" z ovzduší takových úvah
spontánně ony dva žalmy.
2. Jsou to moje první dětské krůčky ve světě kytarových písniček,
se vším, co k tomu patří: mám je velice rád a nejsou nijak dobré.
Když se od tohoto odhlédne - ukazují směr, kterým by se
nechorální zhudebnění oficia mohlo ubírat?
Na to musím odpovědět přesvědčeným NE.
Proč? Protože i když zpívaná liturgie hodin narozdíl od recitované
není nikdy "samonosná" a vyžaduje stále nové časové a energetické vklady
v podobě nácviku zpěvů, je žádoucí zachovat její náročnost
na relativně nízké úrovni, aby byla možná alespoň částečná aktivní
účast i pro nepřipraveného účastníka bohoslužby.
"Aktivní účast" tady neříkám nějak zvlášť teologicky, hluboce
a široce, myslím tím "zpívat", resp. "moci také zpívat spolu s ostatními".
Klasická chorální podoba římského oficia má dva nízkoprahové prvky:
hymnus (strofická píseň; melodie všech strof bývá shodná)
a psalmodii (střídavý přednes veršů žalmu na jednoduchý, převážně
recitativní nápěv).
Mé "kytarové žalmy" ruší nízkoprahovost psalmodie.
Kdo předem nezná melodii a neumí zpívat z listu, nemá šanci.
Navíc je melodie vysoce nepravidelná, což ještě zvyšuje
nároky na učení.
Diferencovanější pohled vezme v potaz Všeobecné pokyny k Denní modlitbě
církve a to, co říkají o možnostech uzpůsobení přednesu povaze
konkrétního žalmu:
U různých žalmů se může určit různý způsob jejich přednesu
podle toho, jak to vyžaduje literární druh nebo délka
jednotlivých žalmů, jakým se říkají jazykem, zda latinským či národním,
a zvláště také podle toho, zda se je modlí jednotlivec či několik lidí
nebo celé shromáždění lidu; aby ti, kdo se je modlí,
tím snadněji pochopili duchovní náladu
a půvab žalmů. (VPDMC 121)
V zásadě je možné (srov. dále VPDMC 122)
zpívat v oficiu některý žalm
responsoriálně namísto přednesu střídavého
(srov Magnificat
ve "žďárských nešporách");
nebo ho nechat celý bez přerušení zpívat sólistu či schólu, přičemž
ostatní zpívají pouze na začátku a na konci antifonu (srov. v oficiu
novodvorských trapistů prostřední žalm obou nokturnů, obvykle jeden
ze žalmů velmi dlouhých, který čte jeden z bratří od pultu uprostřed chóru,
zatímco ostatní tiše naslouchají).
Považuji ale za krajně nevhodné, aby se všechny žalmy
staly výhradním vlastnictvím schóly nebo sólisty.
Celou hodinku, sestavenou ze žalmů upravených podobným způsobem
jako mé dva, bych tedy musel odmítnout jako svého druhu
"uloupení denní modlitby církve z rukou církve".
Tradiční psalmodie má kromě lidovosti ještě další vzácnou kvalitu,
která je v diskutovaném zhudebnění ztracena:
přednes je velice klidný (snad i tím, že je nerytmický), uspořádaný,
a otevírá prostor modlitbě. (Někdy se do toho otevřeného prostoru
namísto ní snadno rozvalí Únava nebo Nuda, ale to, myslím, všichni známe...)
To jsem si velice silně uvědomil, když jsem zvažoval, zda k žalmu
130 nedodělat ještě další žalm, který se zpívá ve středu v kompletáři,
a třeba ještě responsorium a Simeonovo kantikum... Ne. Takový
kompletář opravdu nechci.
Zdá se mi, že zhudebnění oficia stylově blízké nějaké výseči
"hosanového repertoáru" je možné, a snad i žádoucí.
Když jsem ale v nedávném
článku věnovaném Korejsovým
nápěvům žalmů (nepříliš promyšleně) napsal, že nápěvy psalmodie
jsou srdcem každého zhudebnění oficia, musím to teď
zopakovat.
Snad s obměnou: psalmodie je srdcem oficia.
(Historická poznámka: to je velice mnišské. Denní modlitba nebyla
vždycky tak mnišská. Ale římské oficium "mnišský vliv",
charakteristický důrazem na psalmodii, recipovalo velice
dávno a už ho od něj nelze dost dobře oddělovat.)
Psalmodie je hodnotná nejen svými texty, ale zároveň i výše diskutovanými
kvalitami,
které nese její tradiční forma.
Nové zhudebnění liturgie hodin by tedy mělo být postaveno kolem
rozumně velkého souboru nápěvů psalmodie, vytvořených s ohledem
na ony kvality. Hlavní plochou
pro tvůrčí práci budou antifony a responsoria.
Zatímco u žalmů je nutné rezignovat na rytmický doprovod,
pro ostatní zpěvy tento imperativ neplatí. Je ale jisté, že,
kvůli psalmodii,
jediným doprovodným nástrojem ani pro sebehosanovitější
zhudebnění oficia nebude kytara...
Srdcem každé hudební formy liturgie hodin jsou její
nápěvy psalmodie. Narozdíl od antifon a responsorií
mají žalmy obvykle prosté melodie převážně recitativního
charakteru, jsou to ale právě tyto prosté melodie,
které při zpěvu oficia zní po většinu času.
Projekt In adiutorium své "srdce", své nápěvy žalmů,
nevytváří, ale přebírá ty, které jsou v církvi užívány
po staletí (kontinuálně, ale ne bez proměn!),
totiž chorální nápěvy užívané při zpěvu žalmů v latině.
Nejsem první, kdo takto tradiční chorální nápěvy používá.
(Srov. české kališnické a utrakvistické antifonáře,
počínaje Jistebnickým kancionálem;
Svatojanský kancionál;
také jeden z raných pokoncilních pokusů o zhudebnění mešních
responsoriálních žalmů - "Snadné zpěvy mezi čteními".)
Proto také znám mnohonásobně opakovanou kritiku na adresu
podobných pokusů: latinský jazyk má jinou přízvučnou strukturu
než čeština a zpívat český text na "latinský nápěv" znamená
páchat na textu násilí.
Já se domnívám (a plánuji pokusit se jednou dokázat),
že je tato kritika mnohem méně případná, než se na první poslech zdá.
Musím ale uznat, že některá místa v některých žalmech
zpívaná na některé chorální nápěvy zní opravdu hrozně.
(Zejména když se velkého zdůraznění hudebním přízvukem dostane
poslední slabice slova nebo jednoslabičnému slůvku.)
Přestože pro mě zní české žalmy zpívané na tradiční chorální nápěvy
v drtivé většině uspokojivě, pilně se ohlížím po jiných
modálních nápěvech psalmodie, kterými by případně bylo lze
"latinské" nápěvy nahradit.
(Modálního systému se rozhodně nechci zříci -
nejen proto, že bych musel několik set toho času hotových antifon
skládat znovu.)
V časopise
Psalterium 1/2011
(domovská stránka časopisu)
vyšel obsáhlý rozhovor s Bohuslavem Korejsem
u příležitosti jeho 85. narozenin.
Ten mě (viz s. 2) upozornil na modální charakter
Korejsových nápěvů k žalmům. Tyto nápěvy se v některých
společenstvích a komunitách při oficiu běžně užívají
(pražský arcidiecézní seminář, benediktinky na Bílé Hoře).
Bylo by ale lze používat je s mými antifonami namísto nápěvů
chorálních?
Všechny Korejsovy nápěvy obsažené v publikaci
Zpěvy s odpovědí lidu (poslední vydání Kostelní Vydří: KNA 2001)
jsem prošel a pokusil se určit, zda přísluší k jednomu z osmi
modů starého západního církevního hudebního systému.
(Dlužno říci, že jsem při určování zohlednil jen melodickou linku
a ne už harmonisaci pro varhany, což je metodologický hřích, který možná
zapříčinil sem tam nějakou chybu.)
Došel jsem k závěru, že z 19 nápěvů 17 k jednomu z osmi modů patří,
jeden je prakticky doslovnou recepcí tonu peregrinu
(tradičního nápěvu stojícího poněkud mimo modální systém),
jeden je pro naše účely nepoužitelný.
Alespoň jeden vhodný nápěv se najde pro všechny mody mimo modus VII.
Je ovšem třeba zcela zanedbat differentiae (různá zakončení
pro nápěv jednoho modu; u každé antifony je předepsán
modus + určitá jeho differentia, která umožňuje
na konci žalmu snadný přechod k antifoně).
V následujícím přehledu je u každého nápěvu uvedeno,
ke keterému patří modu a pro které jeho differentiae
je nejvhodnější. Dále, zda a jak je třeba k němu transponovat
antifonu, která k příslušnému modu patří.
Při té příležitosti se zdá být vhodné připomenout, že pokud jde
o transposici antifon, není těžké stáhnout si zdrojový kód
příslušného souboru a nechat noty každého zpěvu
posunout automaticky funkcí
\transpose.
Následuje ukázka antifony transponované, aby odpovídala žalmovému nápěvu.
(Viz také zdrojový kód: Korejs_antifona_trans_ukazka.ly.)
Závěr. Korejsovy nápěvy psalmodie mají z velké části jiný charakter než
tradiční chorální nápěvy. Často chybí napětí mezi tónikou
a recitačním tónem, někdy se recitační tón ve druhém poloverši mění.
Mají ale modální charakter a domnívám se, že je s mými
antifonami jako náhradu chorálních nápěvů lze používat.
Výběr vhodných nápěvů k antifonám usnadní připravený přehled.
Může to být zajímavou možností tam,
kde už je obvyklé zpívat při oficiu žalmy na Korejsovy nápěvy
a je chuť začít zpívat i antifony. Nebo tam, kde se oficium
zpívat začíná a kde se mnou propagovaný systém využívající
tradiční chorální nápěvy žalmů netěší důvěře.
(Přinejmenším
Pavel Šmolík
jmenuje Korejsovo řešení
jako jedno z těch, ve kterých se spojení českého jazyka a melodie
vydařilo.)
Problém vyvstane s antifonami modu VII (není jich málo!),
pro které se žádný
z Korejsových nápěvů psalmodie nehodí.
[EDIT 2. 6. 2018]
Protože Korejsovy žalmy podle všeho na internetu hledá hodně
lidí a tento článek díky tomu patří v rámci webu inadiutorium.cz
k nejnavštěvovanějším, je vhodné i zde upozornit,
že od května 2018 je on-line péčí dr. Kuba připravené
velké vydání těchto žalmů,
s rozpisem pro celý mešní lekcionář.
Pro liturgii hodin může posloužit jako snadno dostupný
zdroj příslušných nápěvů psalmodie vč. varhanního doprovodu.
V červnu jsem ve článku napůl vážně, napůl sebeironicky nazvaném
"Antifonář
k Denní modlitbě církve. Velkolepé plány"
vyhlásil jako cíl projektu In adiutorium úplné zhudebnění českého
překladu liturgie hodin. Jako kýžený konečný výstup jsem
označil připravení sazby knihy (resp. malé knihovny),
Antifonáře k Denní modlitbě církve. A schematicky jsem načrtl jeho
koncepci.
Od té doby jsem o Antifonáři vícekrát přemýšlel z různých úhlů:
Jak nakonec naložím s materiály, které jsou teď vedeny
jako jeho svazečky, a kterým jsem v onom programovém článku
předběžně slíbil likvidaci, protože se do mé koncepce nehodí?
V jakých kontextech se dnes slaví liturgie hodin? Je na to kompletní
antifonář adekvátní odpovědí?
V jakých typech knih noty k liturgii hodin vycházely před koncilem?
Ve světle těchto otázek vidím čím dál jasněji, že koncepce
představená v minulém článku je nedostatečná. Pokud projekt
In adiutorium přivede na svět na jedné straně úplný antifonář
(objemné veledílo, které se nikde nebude používat a pokud vyjde
tiskem, možná si ho několik málo lidí opatří - ale spíš
"z profesionálního zájmu" než pro liturgickou praxi)
a na druhé straně lidové nešpory (skromný soubor co možná jednoduchých
druhých nešpor pouze na slavnosti), pravděpodobně se částečně mine
s poptávkou.
Mniši v Solesmes zahájili vydávání nového
Antiphonale Romanum
svazkem s nešporami na neděle a svátky. (Podobně, byť o něco úžeji
je vymezen rozsah
Olejníkových Nedělních nešpor.)
Je to naprosto logické rozhodnutí. Velmi málokde se zpívá liturgie
hodin celá. Zpěvem je pak podle Všeobecného úvodu k Denní modlitbě
církve vhodné vyzdvihnout v rámci dne její stěžejní části
(ranní chvály, nešpory; čl. 272)
a v rámci liturgického roku dny vyznamenané vyšší slavnostností
(neděle, slavnosti, svátky; čl. 271 a 273).
Nešpory svátečních dnů jsou doporučovaným minimem
slavení liturgie hodin za účasti lidu, i např. ve farnostech (čl. 207).
Výše řečené vnucuje myšlenku, udělat v rámci portfolia projektu
In adiutorium mezi úplným vydáním Antifonáře a lidovými nešporami
mezistupeň: rozumně velký výběr z obsahu Antifonáře,
který vyjde vstříc předpokládatelné liturgické potřebě.
Rozsahem by mohl být podobný množství zpěvů oficia zahrnutému dříve
v Liber usualis nebo ve Vesperale Romanum.
Tradice tištěných římských liturgických knih radí
nabídnout dále jako separátní tituly
kompletní repertoár pro slavnost Narození Páně
a pro Svatý týden a Velikonoční oktáv, protože to jsou tradičně
příležitosti k velké "liturgické mobilisaci" a ta se někde
může projevit i zpěvem úplného oficia.
Závěrem tedy soudím, že by bylo správné rozdělit Antifonář
k Denní modlitbě církve na dvě řady: editio plenaria bude obsahovat všechno a kromě mě
z ní sotva kdo bude zpívat; bude se na ni prášit v knihovnách a spíše
jen výjimečně do ní někdo sáhne pro zpěvy k nějaké méně
obvyklé příležitosti. editio parva bude několik málo svazků výrazně
menšího objemu, ze kterých se třeba někde někdy bude dokonce i
zpívat.
Když někdo prochází zde na blogu články z kategorie
Projekt,
může sledovat, jak se projekt In adiutorium vyvíjí,
jak přicházejí nové sny a některé se postupně stávají skutečností.
Jedním z důležitých snů je "sen o českém antifonáři,"
poprvé zformulovaný
22. ledna 2011.
Myslím, že přišla správná doba na to, abych ho poněkud rozvinul.
Cíl
Na podzim jsem zveřejnil první svazeček Antifonáře k Denní modlitbě
církve. Mezitím přibyly další tři. Tyto první svazečky vznikaly
velice spontánně, bez nějaké širší zahrnující vize. "Chci nabídnout
výběr z výstupů projektu v podobě, ve které se dá vytisknout
a přímo používat při společné modlitbě."
Vlastně svého druhu propagační předměty
projektu nebo předběžnou ochutnávku toho, co od něj lze očekávat.
Mezitím jsem o budoucnosti Antifonáře k Denní modlitbě církve dost
přemýšlel a ujasnil jsem si, co vždycky úplně jasné nebylo:
že mým konečným cílem je kompletní zhudebnění českého překladu
liturgie hodin a že by definitivní podobou tohoto zhudebnění měla
být kniha (resp. několik knih). Bez ohledu na to, zda tohoto cíle
bude někdy dosaženo, se mi zdá smysluplné už teď ho načrtnout a
napříště ho při práci mít před očima.
(Když říkám "kniha", nemyslím tím automaticky na běžné vydání
tiskem - myslím, že by bylo opravdu těžké sehnat vydavatele,
který by vydal něco, co podléhá licenci
CC BY-SA
a navíc bude zajímat jen velice omezený okruh lidí.
Je možné, že jednou nechám vydat malé množství exemplářů vlastním
nákladem - už proto, že ty noty sám denně používám a knihy mám
raději než počítačovou obrazovku, volně poletující listy nebo nouzově
sešité sešity. Určitě ale připravím sazbu, kterou si každý bude moci
sám vytisknout nebo třeba nahrát do čtečky.)
Výše řečené určuje pozici Antifonáře k Denní modlitbě církve
v rámci projektu In adiutorium: Antifonář má naprosto ústřední
postavení. Notové materiály jsou z velké části přípravou obsahu,
který se jednou stane součástí Antifonáře.
Struktura
Dosavadní vývoj naznačil, jak antifonář zřejmě spatří světlo světa:
postupně, po malých ucelených oddílech. Ty by však neměly být víceméně
náhodné jako doposud, ale sledovat nějaký rozumný plán,
podle kterého se nakonec poskládají v jeden celek.
Zdá se vhodné vyjít ze struktury breviáře.
vánoční cyklus
doba adventní
doba vánoční
velikonoční cyklus
doba postní
pět postních týdnů
Svatý týden
doba velikonoční
proprium mezidobí
ordo
žaltář (+ doplňovací cyklus)
kompletář
sanktorál
společné texty o svatých, texty o posvěcení kostela a za zemřelé
Malý komentář k této struktuře. Breviář dělím do šesti základních
okruhů. Ty se z důvodů rozsahu nebo jiné vhodnosti rozdělí
na celkem deset svazečků antifonáře.
Pozornost by mohlo vzbudit rozdělení postní doby do dvou svazečků.
Tuto volbu zdůvodňuji jednak tím, že dny Svatého týdne mají větší
množství vlastních zpěvů než předchozí postní dny (vlastní
antifony k žalmům), jednak, a především, tím, že je pravděpodobné,
že někde bude z celku antifonáře zájem pouze o oficium Svatého týdne a
má tedy smysl, aby vyšlo samostatně.
(V 19. a 20. století bylo běžné samostatně vydávat
"Officium maioris hebdomadae"
jako výtah z antifonáře a graduálu pro kostely, kde se liturgie
zpívala jen o Svatém týdnu a ve Velikonočním oktávu.)
Sanktorál pro svůj rozsah téměř jistě nevydá na jeden svazeček,
ale na řadu.
Co bude s dosavadními svazečky?
Knížky dosud zveřejněné jako svazečky Antifonáře k Denní modlitbě
církve čeká různý osud. Kompletář a Žaltář čeká v nejbližší době
jen změna čísla. Kompletář bude nadto doplněn o vlastní zpěvy
pro dobu velikonoční a později o odkazy na zpěvy Velikonočního tridua.
Žaltář se časem rozroste o antifony a responsoria.
(Nebude to ale nijak brzy.)
Svazeček Velikonočního tridua se stane základem pro Svatý týden.
(Ten bych rád měl hotový do Velikonoc.)
Svazeček s oficii pro neděle v mezidobí bude taktně odsunut
na okraj, dostane místo mimo navrženou číselnou řadu a bude mu
dopřáno důstojné dožití. Až vyjde notovaný žaltář a proprium
mezidobí, bude pravděpodobně zrušen.
Otevřené otázky
V souvislosti s projektem Antifonáře mám stále ještě celou řadu
nezodpovězených otázek. Některé se týkají věcí dílčích a spíše
podružných, chybí mi ale i řešení některých poměrně zásadních
koncepčních problémů.
Kdy jsou zpěvy zralé na vytvoření svazečku antifonáře? - Rozvrh práce.
Každý zveřejněný svazeček
Antifonáře má představovat víceméně definitivní podobu dílčí skupiny
zpěvů. Obsah svazečků by se po vydání ideálně neměl měnit,
nebo by se alespoň neměl měnit výrazně a příliš často.
To znamená, že by zahrnuté zpěvy na mé škále "statutu materiálu"
měly dosahovat
hodnoty alfa nebo ómega. Dosud ale nemám žádnou "metodiku vyvíjení
a hodnocení not", nemám žádný postup, který noty do kýženého stavu dovede.
Ohledně toho, jak (ne)kvalitní je který dílčí zpěv, mám velkou
nejistotu. Snad dovedu rozeznat skutečné obludy (zpravidla až s jistým
časovým odstupem od složení), ale jemnějším měřítkem nedisponuji.
Pozn. 1.
Dosavadní svazečky Antifonáře charakter "zpečetění vývoje
dílčí skupiny zpěvů" nemají.
Pozn. 2.
To, že nějaké zpěvy dosáhnou definitivní podoby a vyjdou jako
svazeček antifonáře, neznamená, že tím nutně navždycky opustím
jejich vývoj. Zdá se ale být rozumné vytvořit v tom bodě "zmraženou"
větev vývoje, do které se nebude zasahovat s výjimkou oprav případných
závažných chyb (které by tam správně už neměly být).
Pokud později vyjde výrazně změněné další vydání, staré vydání musí
zůstat nadále dostupné.
Podobný postup znají ti, kdo jsou obeznámeni s organizací práce
při vývoji softwaru.
Jaké je plánované využití?
Odpověď na tuto otázku dalekosáhle určuje podobu připravované knihy.
Kdo a v jakých podmínkách ji bude používat? Bude s ní cestovat,
bude ji přenášet? Za jakého osvětlení se z ní bude zpívat?
Mělo by být možné držet ji po celou dobu v rukou?
Měla by být dobře čitelná pro více lidí zároveň?
Toho času jediný, o kom vím, že stávající svazečky Antifonáře
k Denní modlitbě církve používá, jsem já sám.
S ohledem jen na sebe bych na otázky odpověděl následovně:
kniha bude pro jednoho člověka, měla by být čitelná ze vzdálenosti
o něco větší než je běžná čtecí vzdálenost, s ohledem na to,
že někdy např. potřebuji prostor na hudební nástroj.
Cestovat zřejmě nebude příliš často, přesto by ale neměla být příliš
objemná, rozdělení na více menších svazků se zdá být výhodné.
Rozhodně chci mít oddělený žaltář, abych mohl mít ve dnech,
kdy oficium není celé z žaltáře, otevřenou
zároveň příslušnou stránku ze žaltáře a vlastní antifony daného dne.
Přímluvy
Jednou ze zatím platných zásad práce na Antifonáři je
"neduplikovat breviář tam, kde k němu nepotřebujeme přidat žádnou
informaci navíc."
Obsahuje tedy pouze ty texty, které buďto mají originální melodii,
která není v breviáři ani v oficiálním hymnáři (antifony, responsoria),
nebo mají nějakou dobře známou melodii, ale musí se doplnit o informaci,
jak ji přesně na text "nasadit" (žalmy, kantika).
K denní modlitbě církve je tedy stále nutný alespoň jeden
breviář na modlící se společenství.
Hraničním případem jsou přímluvy. Ty se totiž někde čtou stejným způsobem
jako přímluvy ve mši a chór na ně odpovídá zvoláním, někde
ale hebdomadář čte první část každé přímluvy a chór odpovídá druhou
částí. V některých komunitách se přímluvy navíc tímto způsobem
zpívají. Je tedy otázkou, zda přímluvy do Antifonáře zahrnout či ne.
Kompromisním řešením by bylo věnovat přímluvám samostatný svazeček.
Modlitba se čtením
Na zpěvech modlitby se čtením jsem ještě nezačal pracovat.
(Prostě proto, že se ji z důvodů, mezi nimiž je fakt, že
texty nevlastním tištěné, jeden z těch menších,
a moje lenost naopak jeden z těch větších, nemodlím.)
Pokud jde o responsoria této hodinky (víceméně každá lekce
má své jedinečné responsorium!), ještě ani nevím, zda a jak
je chci zpracovávat.
Jak tedy s modlitbou se čtením naložit? Úplně ji zanedbat a
do Antifonáře nezahrnout? Vydat ji později v samostatné řadě
svazečků? Nebo ji do Antifonáře zahrnout a tím vznik
většiny svazečků zřejmě výrazně zdržet?
Vlastní žalmy
Je lepší žalmy a kantika vlastní některým formulářům
(společné texty; velké slavnosti) v těchto formulářích
otisknout znovu, nebo odkázat na příslušné místo do žaltáře?
Já jsem nakloněn spíše druhému řešení - nemám rád zbytečné
opakování a plýtvání papírem a navíc je to řešení velmi tradiční.
Staré antifonáře často neobsahují žaltář - přinejmenším ve starověku
a ve středověku se počítalo s tím, že kdo je zavázán k modlitbě
oficia, naučí se všechny žalmy nazpaměť. (Žaltáře v kostelích
a komunitách byly, ale zřejmě ne na to, aby se z nich zpívalo,
nýbrž k tomu, aby se z nich memorovalo.)
Jak uspořádat sanktorál?
Vlastní zpěvy sanktorálu tvoří značně rozsáhlý celek, který bude
sotvakde celý využit. Rozhoduji se proto, zda ho rozdělit
do svazečků podle plynutí času
nebo podle "okruhů" či "vrstev" (svátky Páně a Panny Marie;
apoštolové; staří svatí římské církve; čeští světci; apod.)
Nejbližší doba
V horizontu jednoho roku bych chtěl přivést k definitivní
nebo téměř definitivní podobě svazeček kompletáře (protože tam k tomu
mnoho nechybí) a
Svatého týdne (protože je důležitý). Ostatní svazečky jsou věcí
vzdálenější budoucnosti a projekt In adiutorium čeká ještě
dlouhá existence v přípravné fázi charakterisované
velkým množstvím samostatných, vzhledově jednoduchých
a nevyzpytatelně se měnících notových materiálů.
Objev
mariánských nešpor v časopisu Cyril
mě před měsícem upozornil na něco, co jsem do té doby netušil -
že se části oficia, zejm. nešpory, v českých zemích
zpívaly v českém překladu už sto let před koncilem (a možná ještě dříve),
a že tedy problémy jako "jak zpívat český text na chorální nápěvy"
nebo "jak zhudebnit české znění antifon" nejsou nijak nové
a je tu už nějaká, byť pozapomenutá, tradice,
kterou je dobré poznat a případně se z ní
něčemu naučit, něco převzít, ...
Ale tradice oficia zpívaného v národním jazyce je u nás, jak jsem
nedávno překvapeně zjistil, ještě starší. Věděl jsem, že čeští
utrakvisté měli přeložené nebo nově zbásněné zpěvy mešního ordinária
a propria, netušil jsem ale, že se ve stejné době zpívaného
překladu do češtiny dočkaly i zpěvy
oficia. Jsou zastoupeny v Jistebnickém kancionálu (15. stol.;
jsou i v jiných starých rukopisech?).
Netrpělivě
očekávám třetí svazek jeho kritického vydání, v němž by měly být
obsaženy. (Za jak dlouho by mohl přijít na svět, když ještě
nevyšel díl druhý a první je tu od roku 2005?)
Ukazuje se jako nanejvýš vhodné opřít tvůrčí práci na zpěvech
k denní modlitbě církve o alespoň základní studium dějin
české duchovní hudby.
Hledal jsem, odkud začít. A protože nejsem muzikolog
a v literatuře tohoto oboru se neorientuji, chci zkusit
"částečný crowdsourcing rešerše": níže je seznam potenciálně
relevantních titulů, které jsem zatím našel.
Kdyby článek četl někdo, kdo se v tématu vyzná, a věděl
o jiné důležité knize, nebo naopak o tom, že některá z uvedených
důležitá není nebo je dokonce zavádějící, prosím o komentář.
Dějiny posvátného zpěvu staročeského / Karel Konrád (1893)
O staročeské psalmodii / Karel Konrád (1886)
Stručné dějiny české lidové duchovní písně / František Šmíd (1999)
Dějiny husitského zpěvu / Zdeněk Nejedlý (6 svazků, 1954-1956)
Dovoluji si touto cestou upozornit na projekt
Otevřená víra,
usilující o zpřístupnění volně šiřitelných děl souvisejících
s vírou a životem z víry nejširší křesťanské veřejnosti
prostřednictvím internetu.
Shromažďuje informace o dílech, která už volně šiřitelná jsou,
a usiluje o to, získat držitele autorských práv
k některým dosud nesvobodným dílům pro nastavení právního režimu tak,
aby bylo možné jejich legální volné šíření.
Myšlenka projektu je mi velice blízká -
jak je možné vyčíst už ze staršího článku
Chorál, tradice a autorská práva.
Doufám, že se dočkám dne, kdy mezi volně šiřitelná křesťanská
díla budou patřit i kompletní české oficiální liturgické texty.
- Zatím tomu tak není. Texty sice jsou dostupné na internetu,
ale buďto nelegálně, nebo jen s tichým souhlasem držitele práv
(ČBK). Je nanejvýš žádoucí, aby šíření liturgických textů
bylo výslovně právně ošetřeno - pokud možno vstřícně.
Příjmy vydavatelů liturgických knih tím výrazně nepoklesnou
(pravděpodobnost, že si nějaká farnost ze stažených textů
vysází a nechá na vlastní náklady vytisknout vlastní misál nebo lekcionář,
místo aby si koupila ten centrálně vydaný v KNA, je téměř nulová),
zato lze ale očekávat nemalý užitek
v životě jednotlivých věřících i společenství.
(U liturgických textů a dalších podobných děl, kde je zásadně
důležité zachování integrity, je samozřejmě nutné pečlivě
nastavit licenční podmínky a příp. podmínky,
za jakých se texty šířené po internetu smějí používat při liturgii -
pro katolickou liturgii zůstává zásadní jistota, že texty,
které se používají, jsou opravdu ty správné, aktuální, schválené,
bez nějakých neautorizovaných interpolací apod.)
Tedy - projektu
Otevřená víra
patří pevné místo mezi pravidelně odebíranými kanály
v mé RSS čtečce (tip: spokojeně používám
RSSOwl).
Zatím jsou tam odkazy jen na uvolněné překlady bible
a na jakýsi projekt In adiutorium.
Doufám, že množství volně šířených křesťanských děl časem
výrazně vzroste, k užitku celé české církve. A těším se,
co všechno se objeví - mně z pochopitelných důvodů leží nejvíc
na srdci liturgické texty, ale kolem tématu "víra a život z ní"
lze shromáždit velice pestrý soubor "artefaktů" -
nejen liturgických a nejen textů.
Mám ve zvyku čas od času naznačit, jakým směrem po jakých vodicích
liniích se ubírá práce na projektu.
(Jako
v lednu,
v srpnu,
loni v lednu.)
A protože náplň z posledního "programového článku" byla už docela
dávno vyčerpána, je vhodný čas napsat další.
V současné době pracuji předně na slavnostech a svátcích Páně
a Panny Marie napříč liturgickým rokem a na společných textech
o svatých. (To je jedna výrazná linie.)
Příležitostně zpracovávám také některé vlastní texty
o svatých, zatím bez pevného klíče - přednostně
apoštoly a světce z národního propria. (Vedlejší kolej, na kterou
přepínám spontánně a nechci tu dělat žádné velké plány.)
Záhy po napsání posledního článku
jsem se pustil do práce na realisaci předestřené vize nových
"lidových nešpor". Rád bych poměrně brzy dokončil jejich
části z temporálu. Svátky svatých se opozdí, zřejmě i výrazně,
protože bych chtěl zachovat stávající postup: každé oficium
svobodně zpracovat, pak teprve z něj to, co je použitelné,
přenést i do zpěvníku "Nešporní zpěvy" a k textům, jejichž
nápěvy z "mainstreamového" oficia převést nelze, složit pro zpěvník
alternativní melodie. Chci, aby "Nešporní zpěvy" tvořily v rámci
projektu In adiutorium malý víceméně uzavřený svět a neexpandovaly
se svou specifickou logikou do ostatních materiálů.
(Další vedlejší kolej.)
Velikonoční doba se pomalu chýlí. Je tedy namístě připomenout si
předsevzetí
průběžně pracovat na nedělních antifonách ke kantikům
z evangelií. (Pevná osa.)
Až se léto překulí a schýlí se k podzimu (ale to už hodně předbíhám,
kdo ví, co ve skutečnosti na podzim bude), bude čas začít
druhé kolo práce na "ohniscích temporálu": z vánočního cyklu
bych letos chtěl zpracovat všechny antifony vlastní ročnímu
cyklu C a antifony k žalmům pro všechny dny, které je mají vlastní,
zejm. adventní neděle.
Vedle tvorby nových materiálů bych rád kvalitativně posunul
alespoň ústřední (to pro mě aktuálně znamená jednak
"během liturgického roku nejpoužívanější", jednak "náhodného
příslušnou moc nad oltářem nebo kůrem majícího návštěvníka webu
k liturgickému nasazení nejspíše svádějící") materiály již
existující, nemám ale ohledně toho zatím žádný jasný plán.
Víceméně od začátku projektu se oháním tím, jak se inspiruji
gregoriánským chorálem. Musím se ale přiznat, že deklarovaný
inspirační zdroj znám vlastně jen velice málo.
Pro lepší poznání jednak chorálu, jednak starší podoby římského
oficia, se chystám v blíže neurčené budoucnosti na čas vyměnit
svůj breviář a kroužkové desky s notami za předkoncilní antifonář.
V tomto článku se chci pokusit jistým způsobem zúročit poznatky
zejména, ale nejen z dosud prozkoumaných "předkoncilních lidových oficií"
a načrtnout podobu nového liturgického zpěvníku pro použití
ve farní liturgii.
Projekt In adiutorium v současné době pomalu, ale víceméně systematicky
a stálým tempem směřuje k vytvoření zpěvů pro úplné zpívané oficium.
(Zatím úplně chybí zpěvy pro modlitbu se čtením - to je zčásti
metodická redukce, zčásti zdržení způsobené dosud nevyřešenými
problémy - ale mým záměrem je časem zpracovat i ty.)
Úplné zpívané oficium je ovšem přinejmenším v posledních staletích
spíše výjimečná věc, záležitost relativně malého množství
specialisovaných zejm. řeholních společenství.
Vedle toho vždy existovala a existuje celá řada společenství a institucí,
kde se společně slaví pouze malá část liturgie hodin
(dříve často ve farnostech: nešpory každou neděli nebo alespoň
o velkých slavnostech) nebo kde se slaví oficium úplné,
ale jen částečně nebo výjimečně se zpívá.
Různé kontexty, ve kterých se liturgie hodin slaví, vedou ke vzniku
uzpůsobených knih. Tak zpěvy římského oficia v 1. pol. 20. stol.
vycházely ve třech různých knihách:
Antiphonale obsahovalo plný repertoár (kromě nočního oficia,
které se z neznámých důvodů po reformě Pia X. nedočkalo vydání)
Vesperale nešpory na každý den
Liber usualis výběr zpěvů mše i oficia pro potřebu kněze
působícího ve farní pastoraci a zpěváků farního chrámu. Z oficia
v ní byly jen nešpory, kompletář, a ranní chvály pro svátky.
Knihy z této doby počítající se zpěvem v národním jazyce
("lidové nešpory"), vznikající často
"v terénu" a reflektující nikoli něčí ideál, ale skutečné
možnosti a požadavky české farnosti, jsou obvykle ještě mnohem
skromnější než Liber usualis. Kromě omezení se na (1) nešpory
(2) liturgicky nejvýznamnějších dní přistupují navíc obvykle i
k (3) formálním
zjednodušením: typicky je každému žalmu přiřazen nápěv,
na který se zpívá vždy. (Narozdíl od klasického latinského oficia,
kde se nápěv žalmu mění podle antifony.)
V Německu jsem měl možnost seznámit se
s moderním modelem
liturgie hodin pro farnosti a laická společenství
od Paula Ringseisena.
Ten usiluje o vytvoření "lidového oficia" ne výběrem malé části
z "liturgie specialistů", ale zásadní změnou koncepce.
Jakkoli je tento model "komponovaných
tematických bohoslužeb" zajímavý, nepovažuji ho za vhodnou součást
farní liturgie, protože počítá s tak vysokým faktorem proměnlivosti,
že je téměř nemožné se v něm "zabydlet".
(Velmi vhodná může Ringseisenova koncepce být pro krátkodobé
akce, jako jsou rozličná setkání mládeže, kde jsou účastníci
připraveni na velké množství jedinečných
mimořádných zážitků.)
Naopak za slibný a realitě "liturgicky akčnějších" českých farností
dobře odpovídající model považuji
Navrátilovy Lidové nešpory.
Ty počítají se slavením nešpor jen asi sedmnáctkrát v roce,
výhradně o velkých svátcích. Nešpory jsou bez textových a strukturních
úprav vzaty z breviáře. Ve třicátých letech to asi ani nebylo myslitelné
jinak. I dnes ale tento přístup považuji zvláště pro podmínky farnosti
za vhodný: jednak je cenné vědomí, že se tu "koná to, co koná církev"
(liturgie hodin legitimně upravená v mezích Všeobecných pokynů
k denní modlitbě církve samozřejmě je "konáním toho, co koná církev",
ale při jednotě textů je tato jednota konání jaksi "hmatatelnější"),
jednak pevný rámec, který si člověk po několikerém slavení osvojí
a je v něm napříště "doma", podobně jako ve slavení mše nebo v běžných
pobožnostech.
Zatímco hlavní linií projektu In adiutorium je jednoznačně
"liturgie hodin pro specialisty" a kýženým výstupem
úplný český antifonář, chtěl bych se výhledově pokusit
jako "vedlejší produkt" připravit malý soubor nešpor pro využití
ve farnostech. Jeho charakteristiky lze načrtnout v několika bodech:
velmi omezený rozsah - jen nešpory velkých slavností
(cca jako Navrátil)
každý žalm má pevný nápěv, na který se zpívá vždy;
značkování textů je přímočařejší
než v žaltáři
(protože nemusí být tak variabilní)
antifony jsou složené tak, aby tóninou odpovídaly nápěvům
příslušných žalmů a kantik; jsou pokud možno snadné
orientace ve zpěvníku je usnadněna "čísly písní" podobně jako
v kancionálu (a lépe než v Olejníkových Nedělních nešporách,
kde čísla nejsou příliš funkční)
zpěvník by měl obsahovat i hymny
(Antifonář k Denní modlitbě církve
je neobsahuje, protože nechce duplikovat oficiální hymnář;
nelze ale předpokládat, že by někdo do farnosti kvůli nešporám
slaveným několikrát do roka nakupoval hymnáře)
vedle zpěvníku by měl existovat i varhanní doprovod
(ten ovšem v současné době nejsem schopný vytvořit; lze ale prozatím
využít přinejmenším existující doprovody k chorálním nápěvům
žalmů)
Zatím nemám ujasněno několik dílčích otázek, mj., jak ve zpěvníku
kromě "ohnisek temporálu" a "vrcholů sanktorálu" zohlednit či
nezohlednit doby přípravy, advent a půst, které jsou tradičně
dobou zvýšeného "liturgického výkonu". A pokud zohlednit, tak jak.
[EDIT 13.5.2012] Je tu malá ukázka, jak zpěvník bude asi vypadat.
Je to zatím poloprázdná kostra, kromě několika žalmů
a kantik obsahuje jen neúplná oficia slavností doby vánoční.
Pracovně jsem ho nazval
Nešporní zpěvy.
Až bude obsahovat alespoň nějaký smysluplný celek, přidám
ho na stránku s notami.
Včera jsem se dozvěděl, že chrámový sbor v Kladně-Rozdělově
nacvičuje na 1. nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého
moje zde zveřejněné antifony. (Sestra, která ve sboru zpívá,
vyhrožovala útokem na mou kytaru - nástroj, bez kterého bych
ve skládání zpěvů k oficiu mohl jen těžko pokračovat - že prý jsou ty
antifony nezpívatelné :) ) Samozřejmě mám i radost, a ne úplně malou -
když takový dobrý sbor, jako je v Rozdělově, cvičí něco, co jste
napsali, je to už samo o sobě (i kdyby třeba nakonec nedošlo
na provedení) dost velká čest -
ale také mě to vyděsilo. Stojím si za tím, co říká značka u
inkriminovaných not: mají status
delta. Jsou sice rozsahem kompletní, ale co do délky existence a zrání
"novorozené", a jako takové dle mého soudu nezpůsobilé k užívání
v "ostrém liturgickém provozu".
Uvědomuji si, že moje tvorba, kromě toho, že je snad alespoň
do nějaké míry darem, představuje, vzhledem k mé hudební nekompetenci
a lehkosti, s jakou výtvory publikuji, i hrozbu:
je díky internetu velmi snadno dostupná a mnoho z toho, co nabízím,
nemá žádnou konkurenci. (Zrovna o prvních nešporách Seslání Ducha svatého
to neplatí: ty má zpracované Olejník.) Je tu tedy nebezpečí, že někdo
sáhne po tom, co se tu nabízí, aniž by zkoumal, zda to je dostatečně
hodnotné pro využití při liturgii - prstě proto, že nic jiného není.
Přidal jsem proto na stránku s notami do pravého horního rohu
výrazné upozornění s odkazem na
"Varování a komentář k notám" -
soubor krátkých textů, které jednak upozorňují na nedostatky
a možné pasti mých hudebních výtvorů, jednak by měly napomáhat k jejich
správné interpretaci.
V posledních dnech pracuji mimo jiné na společných textech o svatých:
pokračuji v už dlouho se vlekoucích úpravách společných textů
o Panně Marii a nově jsem začal s texty o mučednících
a o apoštolech.
Nejraději z práce na oficiích mám antifony k žalmům - jsou obvykle
krátké, krásné, melodie se pro ně vymýšlejí snadno.
Méně už mám rád antifony k Benedictus a Magnificat - ty bývají
delší, je nad nimi nutné více přemýšlet, více zkoušet,
často je potřeba několik návrhů, než vyjde nápěv, který je alespoň
trochu použitelný.
Podobně je to s responsorii.
Práce na společných textech o svatých mě ale naučila mít jednu
skupinu zpěvů oficia vysloveně nerad: jsou to alelujatická
responsoria pro dobu velikonoční.
V tradici gregoriánského chorálu je pro tato responsoria jeden
universální nápěv.
Dřív mě pohoršovalo, že právě nejslavnější úseky liturgického
roku jsou díky tomu, co se nápěvů responsorií týče, úplně ploché.
To je ale, domnívám se, dáno tím, že responsoria brevia, dnes
odpovídající na čtení ranních chval a nešpor, měla před
liturgickou reformou místo jen v malých hodinkách (tercie, sexta, nona) -
a těmto hodinkám je jistá plochost vlastní.
Možná, že přenést onen tradiční chudý model alelujatického
responsoria do ranních chval a nešpor je z mé strany systémová chyba.
Zmiňovaný universální nápěv je ovšem stavěný na opravdu krátké
texty. (Viz výše: responsorium ze společných textů o apoštolech
v době velikonoční, Antiphonale Romanum 1912, s. [26].)
Byť se dá trochu natáhnout a lze mu v případě potřeby poněkud
odlehčit jednoduchým
zvýrazněním přízvučných slabik významnějších slov,
nelze ho natahovat donekonečna.
Alelujatická velikonoční responsoria ve společných textech současného
breviáře jsou ovšem pravidelně tvořena tak, že se z responsoria
pro doby nevelikonoční vezme celé responsum
a udělá se z něj první část responsa nového, ke které se jako druhá část
připojí dvojí aleluja. Responsa jsou tak téměř vždy nehorázně dlouhá.
R/
Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. *
Zůstaňte v mé lásce. V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Zůstaňte.
Sláva. Jako.
R/
Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. *
Aleluja, aleluja. V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Aleluja.
Sláva. Jako.
Už nevelikonoční responsorium "Jako Otec miloval mne" má
responsum i verš nepříjemně dlouhé. Když se ale Obě části responsa
spojí a udělá se z nich první část responsa pro velikonoční variantu,
vznikne útvar naprosto nevyvážený a kloudnému zhudebnění se vzpírající.
Tradiční nápěv "Aleluja, aleluja" je krátký, svižný, dobře odpovídající
tomu, když mu předchází krátký a jednoduchý recitativ.
Ten ale ve společných textech o svatých obvykle není dán -
první půlka responsa je pravidelně velice dlouhá, tedy se nedá
upravit jako jednoduchý recitativ - a pak
s krátkým "Aleluja, aleluja" druhé části nejde nijak dobře
dohromady.
Škoda, že teď nemám přístup k německému antifonáři nebo k některému
z nových latinských, abych viděl, jak se s touto nástrahou
"Bugniniho liturgie" vypořádali druzí.
Já zatím problém neúnosně dlouhých textů alelujatických responsorií
řeším dílem složením úplně nové, ne-tradiční melodie, která
tu délku spíš unese, dílem rozvíjením "tradiční" melodie do nových
směrů.
Tou i onou cestou ale docházím k výsledkům spíše nevalným.
Se vznikem obsáhlejších materiálů a zejména postupně vznikajících
svazečků Antifonáře k Denní modlitbě církve někoho možná začala
zajímat otázka, jak knížky z elektronické podoby co možná elegantně
převést na papír. Já sám už několik týdnů používám vytištěný
Antifonář ke kompletáři
a Žaltář a chci se podělit o postup,
který používám.
Tisk
Svazečky Antifonáře jsou zamýšlené k tisku na papír
formátu A5 oboustranně.
Aby si s tiskem dobře poradila tiskárna a aby se pak knížka
dala dobře svázat, je potřeba stažený PDF dokument upravit:
umístit vždy dvě stránky A5 vedle sebe na stránku A4
a z takto vzniklých "tiskařských" stránek ty sudé otočit.
(Předpokládám, že čtenář má jako já k disposici tiskárnu tisknoucí
na papír formátu A5 a chce knížku vázat nějakou metodou pracující
se složkami. Pro toho, kdo tiskne rovnou na formát A5 a bude vázat
třeba kroužkovou vazbou, je tento článek irelevantní.)
Pro postup, který sám používám a chci i vám nabídnout, je důležité
předem zvážit, jak se materiál připravovaný k tisku bude vázat.
Rozsahem malé materiály čítající, řekněme, do 30 stran, je
zřejmě nejlepší svázat jako jeden sešit. Z nabídky projektu
In adiutorium do této kategorie spadá např.
Antifonář ke kompletáři.
Rozsáhlejší materiály je naproti tomu vhodnější vytisknout a zkompletovat
jako větší množství složek ("malých sešitů") a ty pak spojit některým
typem knižní vazby.
K přípravě dokumentů k tisku používám program pdfbook ze sady
nástrojů
PdfJam. (Moje linuxová distribuce - Debian -
má PdfJam v nabídce připravených balíčků. Bohužel nevím o tom,
že by bylo možné PdfJam používat ve Windows.) Postará se o ni jediný
příkaz:
pdfbook --signature N --suffix X SOUBOR
N: číslo dělitelné 4 - kolik stránek na složku. (Číslo musí být dělitelné
čtyřmi proto, že čtyři stránky se tisknou na jeden list.)
X: přípona výstupního souboru.
SOUBOR: cesta ke zpracovávanému souboru.
Antifonář ke kompletáři,
čítající právě 12 stran, tisknu se 12 stránkami na složku a svážu jako
jeden sešit.
Jak úspěšně upravený soubor vypadá je možné vidět na
Antifonáři ke kompletáři:
po rozkliknutí detailu se ukáže nabídka dvou souborů ke stažení.
antifonar_kompletar-broz.pdf je připravený výše popsaným způsobem.
Obsáhlejší materiály je vhodné rozdělit na složky
po 12 nebo 16 stranách.
Upravený soubor oboustranně vytiskneme.
Vazba
Vytištěné listy uprostřed přehneme a poskládáme do složek.
Malé materiály vázané jako jeden sešit sešije větší sešívačka.
Já tak velkou sešívačku nemám a sešity sešívám jehlou a nití -
jedním velkým několikrát "obtaženým" stehem uprostřed.
Vazba větších brožur a knih je poněkud dobrodružná záležitost.
Na internetu je k nalezení řada návodů
(např. ve WuWejově zápisníku).
Nemohu doporučit žádný "zaručeně nejlepší", protože sám vážu
knížky zřídka a zatím jsem umění knižní vazby dostatečně neovládl. Poměrně
dobré zkušenosti mám s návodem obsaženým v knize
Skautskou stezkou (Václav Břicháček a další; vydal Junák 1998, 2. vyd. 2001).
V jednom z předchozích příspěvků
jsem si s P. Wagnerem postěžoval, že se některé z textů denní modlitby
církve téměř vzpouzejí tomu, aby byly zpívány.
Mezi takové počítám i antifonu k Magnificat Velkého pátku:
Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni.
Když jsem psal melodie pro antifony velikonočního tridua, s obtížemi a
bez chuti jsem pro tuto antifonu také jednu napsal.
O něco později jsem se k Velkému pátku vrátil a snažil se tuto antifonu
nějak vylepšit. Hotová melodie byla ohavná. Pro daný text se ovšem
zdálo nemožné složit nějakou lepší.
Obrátil jsem se tedy k originálnímu latinskému znění breviáře -
snad by bylo lze antifonu přeložit jinak, aby se dala zpívat.
(Když se překládal breviář do němčiny, byli u toho mj. benediktini,
kteří bděli jen nad tím, aby překlad byl v mezích možností zpěvný.
Jestli se nepletu, v našich zemích v době vzniku překladu nikdo
vážně nepomýšlel na to, že by se oficium zpívalo. Vzhledem k podmínkám
je to pochopitelné a Bohu díky za to, že překlad vůbec vznikl. Bude-li se
ale v budoucnu překlad breviáře revidovat, doufám, že hledisko zpěvnosti bude
náležitě zohledněno.)
Cum inimíci essémus, reconciliáti sumus Deo per mortem Fílii eius.
Musel jsem sáhnout po strojovém vyhledávání (používám na Linuxu
Xiphos - není to sice žádný
zázrak, ale pro vyhledávání a srovnávání různých překladů biblických
textů stačí), abych zjistil, ze kterého místa Písma svatého je antifona vzata:
Řím 5,10.
V kontextu:
Řím 5, 6-10: Vulgáta
Ut quid enim Christus cum adhuc infirmi essemus, secundum tempus pro impiis mortuus est -
vix enim pro iusto quis moritur nam pro bono forsitan quis et audeat mori -
commendat autem suam caritatem Deus in nos, quoniam cum adhuc peccatores essemus,
Christus pro nobis mortuus est. Multo igitur magis iustificati nunc in sanguine ipsius salvi erimus ab ira per ipsum.
Si enim, cum inimici essemus, reconciliati sumus Deo per mortem Filii eius, multo magis reconciliati salvi erimus in vita ipsius.
(Interpunkce a dělení vět J.P.)
český ekumenický překlad
Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.
Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život.
Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.
Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.
Pokus o doslovnější překlad 10. verše z latiny:
Jestliže jsme tedy,
když jsme ještě byli (Božími) nepřáteli,
byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna,
tím spíše budeme, již smířeni, zachráněni jeho životem.
Vidíme, že antifona je doslovně vytržený kus souvětí a isolovaná
má poněkud jiný smysl než v původním kontextu.
V latině to ovšem,
jak se domnívám, není nelegitimní. Kdo má (zejm. z každodenního slavení
liturgie) biblický text už "v uších", pozná, ze kterého textu je antifona
vzata a že je její výpověď záměrně "velkopátečně" nedokončená.
Tento efekt se ovšem v překladu do češtiny ztrácí. Z českého překladu Řím 5,10
nelze antifonu stejně elegantně doslovně vytrhnout -
a když není vytržena doslovně, ztrácí se její, dle mého soudu důležitá,
otevřenost pro to velikonoční nedopovězené. Antifona neevokuje
známý biblický text, ze kterého je vzata - a jako uzavřený celek je divná.
(Právě proto, že v originálu vlastně není uzavřeným celkem - resp. je
jím formálně, ale ne co do významu.)
Bohužel se zdá, že ve své mnohovrstevnosti (zdánlivě uzavřená výpověď,
která ovšem bezprostředně evokuje text, z něhož je vzata, a s ním
důležité pokračování výpovědi) je antifona do češtiny nepřeložitelná.
Po tomto zjištění jsem se ji snažil nějak upravit, aby se alespoň
dala dobře zpívat, když už se zřejmě nelze vyhnout ztrátě původního
významu. Po více pokusech jsem se odhodlal zpívatelnosti obětovat
část výpovědi ("byli jsme Boží nepřátelé") a melodii napsal jen pro
první část:
Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna.
Že ne všechny latinské liturgické texty jsou opravdu přeložitelné
do češtiny, je věc známá. Ptám se tady, jestli je v takových případech -
konkrétně pokud se jedná o antifony oficia - lepší, text převádět z latiny
za cenu významné ztráty významu (jak to v našem případě udělala
překladatelská komise), nebo najít v českém liturgickém překladu
jiný text vyjadřující stejné nebo podobné tajemství (a, dodejme,
pokud možno zpěvný) a antifonu jím nahradit.
Před každou hodinkou jsem na to myslel. A to zrádné slůvko,
které je v latinské tradici v postní době "vyhnané z liturgie",
mi za doxologií verše "Bože, pospěš mi na pomoc" stejně pokaždé uteklo.
Když tam nějakých padesát týdnů v roce je, zabydlí se v hlavě -
nebo spíš někde "za hlavou", kam hlava těžko přikazuje - tak, že je
těžké najednou ho dát pryč.
Kořen problému jsem odhalil v tom, že prostá melodie
úvodního verše je bez aleluja
neuzavřená, bezmála křičí po nějakém závěru, a aleluja tak vyklouzne
úplně automaticky jako přirozené rozuzlení.
To mě v neděli přimělo přidat k úvodnímu verši postní variantu, která
má uspokojivé zakončení už na "Amen". A - světe, div se, pomohlo to.
Tož nestydatá reklama:
Kdo úvodní verš na naše nápěvy zpívá,
před různými A-, Ale- a před Aleluja, které má v postní
době zůstat za dveřmi, uchráněn bývá.
Před pár dny jsem po opravdu dlouhé době otevřel noty
se zpěvy ze společných textů o Panně Marii.
Přezpíval jsem si je a shledal jsem, že (ač nejsou zas až tak staré)
jsou vesměs opravdu hrozné.
Uvědomil jsem si, že odvaha tvořit (a navíc publikovat) jako na běžícím
pásu hudební příšery souvisí s absencí společenské kontroly.
Kdybych zpěvy k oficiu skládal pro konkrétní kostel nebo komunitu
a věděl, že a kdy se tam budou používat, příp. musel navíc být při tom,
dal bych si zřejmě mnohem víc pozor, abych nepustil z ruky nějakou
nedodělanost nebo nějaký úlet. Vytvořil bych zpěvů sice mnohem méně,
ale nemusel bych zavádět pětistupňovou stupnici statutu materiálu,
protože by všechny noty opouštějící můj stůl měly status β nebo
lepší. Díky tomu, že zpěvy skládám především sám pro sebe, nebojím
se zlých řečí ani kyselých výrazů zpěváků, a kvantita jde často
na úkor kvality.
Ve světě i u nás se v těchto dnech zintensivnila diskuse ohledně
ochrany autorských práv na Internetu mj. v souvislosti s přijetím
mezinárodní smlouvy ACTA.
Vidím v tom dobrou příležitost vyjádřit svůj postoj ke svým vlastním
autorským právům.
Měl bych předeslat, že jednou ze zkušeností, které pro mě jsou
konstitutivní, je zkušenost se světem svobodného softwaru.
Jako gymnasista jsem ho objevil jako prostor úžasných možností.
V první řadě mě samozřejmě nadchla možnost mít kvalitní software
zdarma a legálně. Svobodný software je především velikým darem.
Zároveň je ale pozváním: jestli to umíš, dej také něco ze sebe!
S jistým vnitřním odstupem teď vzpomínám na toho teenagera,
kterým jsem býval - který pořádný
kus jedněch letních prázdnin věnoval studiu teoretických principů Unixu,
aby se mohl stát vývojářem linuxového jádra. Už jsem někdo trochu jiný.
Systémovým vývojářem jsem se nestal a stát nechci.
Vlastně jsem ani nikdy
nenaprogramoval žádnou smysluplnou aplikaci, kromě
jednoho redakčního systému
(který není svobodný) a jedné
nepříliš hratelné hry.
Ale filosofie svobodného softwaru výrazně
ovlivňuje můj postoj k "duševnímu vlastnictví".
Autoři komerčních děl usilují o výdělek a proto dávají své výtvory
k disposici pouze tomu, kdo za to zaplatí. V tomto právním režimu se
šíří i mnoho liturgické hudby, v některých zemích dokonce samotné
liturgické texty. (To považuji za skutečnou tragédii.) Projekt In adiutorium
byl od počátku koncipován jako nevýdělečný.
V duchu podobném svobodnému softwaru necílí na zisk dosahovaný
zákonným omezením šíření výtvorů, ale na to, aby jeho plody mohly
být co možná široce využity. Chce být darem.
(Nebylo by ovšem namístě vydávat se za nějakého velkého dobroděje.
Nejsem hudebník - ani nadáním, ani vzděláním - a to, co
tvořím, nemá ani zdaleka takové kvality, aby se to dalo prodávat.)
Velmi záhy poté, co jsem na těchto stránkách vystavil první noty,
jsem proto hledal vhodnou svobodnou licenci, která by definovala jejich
právní status.
Zvolil jsem licenci
Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported,
která garantuje každému právo noty kopírovat, šířit (vč. prodeje),
a dokonce i upravovat nebo používat v rámci vlastních děl,
za předpokladu, že je uveden autor původního díla a zachovány
licenční podmínky.
Vícekrát jsem v souvislosti s autorskými právy
přemýšlel o době, kdy vznikal klasický repertoár gregoriánského chorálu.
Starověcí a středověcí hudebníci, kteří stáli u vzniku dodnes obdivovaných
melodií, jsou v drtivé většině neznámí. Nebyli důležití. A neznali dnešní
pojem autorství. Je také pravděpodobné, že většina nám dnes známých
nápěvů nevznikla v jednom časovém bodě, ale vykrystalisovala
během staletí užívání.
Mé cíle jsou vlastně podobné těm, které měli oni bezejmenní hudebníci
křesťanského starověku a středověku:
oslavovat Hospodina nejen slovem, ale i co možná kvalitní hudbou.
Ta by měla být dobře šiřitelná - nebo lépe: tradovatelná. Tradice je
proces uchovávající, ale také selektující a zdokonalující.
Možná je na čase revidovat zvolenou licenci a vybrat takovou,
která je "s procesem tradice kompatibilnější".
Je zbytečné chtít, aby ten, kdo mé antifony přetiskuje nebo upravuje,
uváděl původního autora. Jediné, co považuji za nezbytné, je, aby
odvozená díla proces tradice neporušovala - tedy aby jejich tvůrci
nebránili dalšímu svobodnému šíření a upravování.
Je namístě se zeptat, zda je vůbec oprávněné nějaký proces tradice očekávat.
Liturgie hodin je po hudební stránce polomrtvá (když už se ji nějaké společenství
modlí, zpravidla ji nezpívá; když, tak jen výjimečně) a české země malé.
I když horlím pro liturgii
v národním jazyce, vidím, že pro proces zrání liturgické hudby tradováním
nevytváří národní, resp. jazykový partikularismus nijak dobré podmínky.
Že by v následujících stoletích v českých zemích vznikl hudební výraz
liturgie hodin kvalitativně srovnatelný s latinským gregoriánským chorálem,
to zřejmě nelze očekávat. Přesto pouštím své noty do světa tak,
aby případnému procesu tradice nic nepřekáželo.
Licence je mu otevřená. A kdo chce mé zpěvy upravovat nebo
použít jako součást svých děl, nemusí je přepisovat, protože má
(za předpokladu, že sám k sazbě hudby používá
LilyPond) k disposici všechny
zdrojové kódy.
"Josef Olejník skládal de facto užitkovou hudbu, která není určena
pro koncerty. Přesto nebyl řemeslným komponistou. Dokládá to mimo jiné
časový řád vzniku jeho prací, na který si vzpomínáme. Kdysi jsme ho
někdy na začátku adventu prosili: „Otče, napište nám nějaký šikovný
zpěv na Vánoce!“ Odmítl zdvořile z pozoruhodného důvodu:
„Psát v adventě vánoční zpěvy, na to není chuť. Udělám něco až
o Vánocích. Však to ten rok počká.“ Bylo pro něho příznačné, že žil a
pracoval v rytmu liturgického roku."
(Komárek Karel: Postludium po životě P. Josefa Olejníka, Skleněný kostel, 17.7.2009)
Olejníkova práce v rytmu liturgického roku má v mých očích hodně
do sebe a možná je tím nejlepším, věci nejpřiměřenějším přístupem
ke zhudebňování liturgických textů.
Myslím teď také na pravoslavné ikonopisce a jejich práci v režimu
postu a modlitby - to je něco podobného.
Můj rytmus práce je jiný - stojí právě na tom "skládání vánočních
zpěvů v adventě", na které Olejník neměl chuť. To, co mi chybí,
je jistá svoboda od výsledků práce, svoboda od tlaku času
(chci ty antifony už letos mít...). Možná se "však to ten rok počká"
říká lépe starému člověku než mladému - možná je k tomu
potřeba trocha té moudrosti, která přichází až s lety.
Každá volba je obtížná. Zvlášť tehdy, není-li žádné z nabízejících
se dober zjevně nejlepší a má-li ten, kdo se rozhoduje, v sobě
něco z pověstného oslíka mezi kupkami sena.
Já mám s oním nebohým zvířetem společného dost. Situacím,
kdy si musím vybírat mezi různými možnostmi (téměř čehokoli),
se s oblibou vyhýbám.
Přesto jsem se rozhodl modifikovat metodu své práce na notách k liturgii
hodin proti směru své "osličí neřesti". Dosud jsem totiž pracoval výhradně
tak, že jsem pro zpracovávaný text (nejčastěji antifonu) napsal melodii -
víceméně tu první, která mě napadla, nebo "vypadla z kytary".
(Když mě melodie napadne, snažím se pak dostat ji nějak z nástroje -
nebývá to snadné, protože můj hudební sluch je nevalný -
a zjistit, jestli se její intervaly vejdou do některé z církevních stupnic.
Když mě žádná melodie nenapadne, buďto nějakou poskládám
z nejohranějších obratů "chorální řeči", nebo nechám prsty tak dlouho
běhat po strunách, až se najde nějaký kousek melodie, kolem kterého
se pak dá postavit celá antifona - to myslím "vypadnutím z kytary".)
Nevyhnutelně takto vznikají i melodie, ve kterých jsou při druhém nebo
třetím přezpívání po nějaké době od složení patrné nedostatky.
Nepovedené antifony opravuji, nebo, zdají-li se "neléčitelné",
skládám celé nové.
Výše naznačená metoda práce je podobná záplatování - věnuji se těm
notám, které jsou v rámci souboru křiklavě špatné, a to pouze tak,
jak je to nezbytné k dosažení stavu "přijatelnosti".
Nedávno jsem pustil do světa
antifonář pro neděle v mezidobí.
Obsahuje nápěvy antifon, na kterých jsem výše načrtnutou "záplatovací"
metodou pracoval měsíce. Snad proto, že se v době adventní a
vánoční nezpívaly, jsem (protože jsem je delší dobu neviděl) podlehl
iluzi, že už jsou vlastně "zralé". V neděli jsem zpíval oficium
z nového antifonáře a byl jsem kvalitou antifon nepříjemně překvapen.
První notované svazečky "Antifonáře k Denní modlitbě církve" měly být
ukázkou toho nejlepšího, co projekt In adiutorium může zatím nabídnout.
A ono je to dost slabé...
Rozhodl jsem se pro malou množinu materiálů, u nichž je
žádoucí poměrně brzké dosažení "produkční kvality" (nedělní antifony a
kompletář) použít jinou zdokonalovací metodu než "záplatování".
V první řadě pro antifony, které jsou evidentně nekvalitní, ale i
pro ty ostatní, vytvořit melodií více a vybrat mezi nimi tu nejkvalitnější.
Skládat různé melodie pro stejnou antifonu je práce příjemná,
radostná, svobodná - méně tlaku na to vytvořit něco dobrého
hned, svoboda experimentovat, ... Ale když pak dojde na to, mezi tím,
co jsem naskládal, vybrat tu jednu antifonu, která poputuje
do "oficiálního" souboru nahradit svou méně podařenou sestru,
radost přechází a svobodu střídá úzkost a nerozhodnost.
Ať žijí
oslíci a ať kupky sena nejsou moc blízko u sebe. Amen.
Moje "kupky sena" jsou v git-repositáři projektu
ve zvláštní odnoži variationes.
Zatím jsem se takto dotkl jen kompletáře a neděle 1. týdne žaltáře,
výběr jsem dosud - po všem výše řečeném to nepřekvapí - neučinil žádný.
Advent a doba vánoční jsou za námi. V práci na zhudebnění
liturgie hodin pokračuji na úrovni zpracovávání "ohnisek temporálu"
a příp. jejich okolí. Podobně, jako jsem z vánočního cyklu nejprve
napsal zpěvy pro dvě ústřední slavnosti Narození Páně a Zjevení Páně,
pak zlomek z oficií adventních nedělí a něco z oktávů obou
zmíněných slavností, budu postupovat i při práci na okruhu velikonočním.
Začal jsem již opravovat a upravovat materiály pro
dobu postní a
velikonoční z minulého roku - protože jsou v nich věci, pod které už
bych se dnes styděl podepsat. Prvním novým počinem budou antifony
ke kantikům z evangelií pro dny velikonočního oktávu (antifony k žalmům
byly k disposici už loni) a oficium slavnosti Seslání Ducha svatého.
Podle časových možností bude dále na řadě velikonoční triduum,
příp. celý Svatý týden, a Popeleční středa.
Drobným úkolem "na vedlejší koleji" je zpracování všech zbývajících
zpěvů kompletáře (velikonoční responsorium, antifony zpívané
během tridua a velikonočního oktávu místo responsoria).
Tím pro letošek s paschálním cyklem zřejmě skončím.
(V řadě priorit následují neděle doby velikonoční a postní.)
Začal jsem práci na antifonách k evangelním kantikům pro
neděle v mezidobí.
Ty do výše naznačeného systému priorit úplně nezapadají, ale považuji
je za důležité.
Projekt
Antifonáře k Denní modlitbě církve snad vypadá poněkud strnule.
Úplně u ledu ale není. V git-repositáři projektu je možné vyčíst,
že jsem provedl některé kroky k tomu, aby byly noty snáze
integrovatelné do textů antifonáře a aby s nimi lépe vizuálně "souzněly".
Snad již brzy se lze těšit na nové - téměř definitivní "vydání"
antifonáře ke kompletáři. Co se týče žaltáře, ten potřebuje ještě
doladit některé grafické nedokonalosti a pak provést finální zlom
stránek. Během Vánoc jsem začal pracovat na samostatném žaltáři
pro modlitbu se čtením (samostatný je proto, že modlitba se čtením se,
pokud vím, málokde koná veřejně), věc se ale zkomplikovala, když jsem
zjistil, že se žalmy modlitby se čtením zčásti mění podle liturgické doby.
Pokračování prací je zatím v nedohlednu.
V blízké době bych rád představil nový svazeček - antifonář pro neděle
v mezidobí. (Celý notovaný
žaltář v blízké době neplánuji, jak už jsem napsal jinde. Připravit ho by
nyní nebylo nijak zvlášť těžké, ale vzhledem ke stále probíhajícímu
vývoji nápěvů antifon považuji za lepší, aby se prozatím vedle sebe
používaly dvě "knihy": žaltář bez not a antifony ze žaltáře. Žaltář
totiž poměrně brzy nabyde definitivní podoby, zatímco antifony
před sebou mají cestu ke zralosti trvající měsíce nebo roky.)
antifonar_zaltar_sloupce.pdf -
Sazba se inspiruje Antiphonale Romanum z r. 1912. Ve dvou sloupcích je
úsporná, dobře stránku vyplní. Možná trochu na úkor čitelnosti, mně se
ale při letmé zkoušce i z této varianty zpívalo dobře.
Jako problém vidím málo patrný předěl mezi žalmy, který ztěžuje orientaci
při přechodu do druhého sloupce žalmu, který není první na stránce.
Zatím jsem nevymyslel, jak žalmy oddělit výrazněji, aby to dobře vypadalo.
antifonar_zaltar_bezsloupcu.pdf -
Bez sloupců, každý verš na jeden řádek. Nevypadá to moc dobře.
antifonar_zaltar_alanovydvur.pdf -
Sazba inspirovaná žaltářem trapistického kláštera Nový Dvůr.
Každá část verše je na novém řádku. Pro zpěv je toto řešení zřejmě
nejpřehlednější, co se papíru týče, je neúsporné, a asi by to
pro vyrovnanější vzhled chtělo užší papír.
Budu rád za každou zpětnou vazbu k těmto variantám,
za návrhy úprav nebo jiného, zcela nového grafického uspořádání.
Když pracuji na liturgickém zpěvníku, byl bych rád, aby byl
použitelný, tedy zejména dobře čitelný a přehledný a pokud možno
také krásný.
V git repozitáři projektu In adiutorium ve složce "nastroje"
je prográmek indexmaker.rb, který umí projít noty v souborech
zadaných na příkazové řádce, z každého kousku vytáhne text,
upraví jej do čitelné podoby (odstraněním značek, vysvětlujících
LilyPondu, jak text přiřazovat k notám), nakonec texty setřídí
podle abecedy a vypíše spolu s údajem, ze kterého souboru
byl ten který text vzat.
Tento program činí výstup projektu In adiutorium významně
přehlednějším. Umožňuje při troše šikovnosti vyhledávání
antifon podle textu napříč všemi materiály.
To se stává dost potřebným: čím větší část breviáře je zpracovaná,
tím častěji se stává, že vím, že jsem s určitým textem už v jiném
kontextu pracoval, někdy si i pamatuji melodii, kterou jsem pro něj napsal,
ale netuším, kdy to bylo a ve kterém souboru ho najdu.
(Dnes se mi to např. stalo s antifonou k modlitbě uprostřed dne
o slavnosti Zjevení Páně odpoledne: "Dám tě národům jako světlo...".)
Dále je např. soupis textů všech antifon ze žaltáře předpokladem
pro zpracování
"malého antifonáře", o kterém jsem psal celkem nedávno.
Některé antifony ze starších vrstev projektu mají za sebou poměrně
dlouhou historii revizí melodie. Rád bych představil nový nástroj, který
umožňuje tuto historii si prohlédnout.
V adresáři se zdrojovými kódy projektu se ve složce
"nastroje" nachází skript prehledverzi.rb.
Je to skript napsaný v jazyce Ruby, pro jeho spuštění je tedy
potřebný příslušný interpret. Nemá žádné grafické uživatelské rozhraní
a spouští se z příkazové řádky. (Dobře vím, že právě teď většinu čtenářů
dokonale přešla chuť ho zkoušet. S tím se počítá - tento článek je
především pro další skladatele a "skladatele", kteří píší noty
v LilyPondu a pro správu verzí používají git a po drobné úpravě
by můj skript třeba mohli dobře využít.)
Skriptu se jako jediný argument na příkazové řádce předá název souboru,
jehož historie má být získána.
Pro správnou funkci skript musí být
spuštěn v Git-repositáři a zpracovávaný soubor musí být zdrojový kód not
pro sázecí program LilyPond. Tento soubor dále musí být v Git-repositáři
vedený. (Skript je totiž primitivní nadstavbou nad nástroji git.)
Nakonec je pro funkci skriptu potřeba adresář "pracovni", do kterého
skript ukládá své pomocné soubory i svůj výstup.
git clone git://github.com/igneus/In-adiutorium.git
cd In-adiutorium
mkdir pracovni
ruby nastroje/prehledverzi.rb kompletar.ly
Skript z git-repozitáře vytahá všechny dostupné verze
specifikovaného souboru (resp. všechny ty, které přímo vedly ke vzniku
té aktuální) a pro každý jednotlivý kousek not (score) vytvoří
v pracovním adresáři soubor,
který obsahuje všechny její verze od nejnovější po nejstarší.
Ten je možné normálně přeložit LilyPondem a prohlížet.
Napsal jsem skript prehledverzi.rb výhradně pro potřeby projektu
In adiutorium a bez ambic na funkčnost za jeho hranicemi.
Dovede si poradit jen se zcela primitivními soubory not -
nerozumí ani lilypondovským proměnným, ani vnořeným souborům,
nedovede si adekvátně poradit s textem vloženým mezi noty příkazem
\markup, ... Pro potřeby, pro které byl napsán, ale funguje dostatečně.
Podobný skript, který by si dokázal korektně poradit s jakýmikoli
notami napsanými v LilyPondu, by sice nejspíš byl velice užitečnou
pomůckou pro řadu uživatelů, nevystačil by ale při zpracovávání not
s jednoduchou mechanickou fintou a musel by obsahovat
kompletní nebo téměř kompletní
sémantický analyzátor jazyka LilyPond - a to dělat nechci. A neumím.
Důvodem vzniku skriptu byla potřeba mít možnost kontrolovat degenerace
melodie - melodii antifony, která se mi z nějakého důvodu po určitém
časovém odstupu přestane líbit, předělám. Když ale některá
antifona nemá na melodie štěstí a projde takovým předěláním desetkrát,
bohužel není jisté, že desátá melodie je lepší než devět předchozích.
Možnost vidět je všechny za sebou a porovnávat je tedy důležitá.
[EDIT 19.2.2012] Skript už dlouho umí vyrobit přehledný soubor
obsahující vývoj všech antifon ze zpracovávaného souboru.
Oddíl každé antifony je nadepsán jejím textem a každý commit má
u sebe datum.
Během několika měsíců jsem zhudebnil všechny antifony ze žaltáře.
Jak jsem tak žaltář procházel, pomohlo mi to všimnout si některých
ne na první pohled patrných strukturních zákonitostí.
Že nejen hymny, ale i další texty (responsoria, antifony invitatoria,
ke kantikům z evangelií a k novozákonním kantikům) se opakují
v dvoutýdenním cyklu. Že se některé žalmy v čtyřtýdenním cyklu
dvakrát vrátí, některé se opakují dokonce v každém týdnu.
Právě v souvislosti s opakováním kantik a žalmů mě zarazilo, že
opakující se text má různé antifony. Každé novozákonní kantikum
dvě různé. Žalm 118 má také čtyři - jednu, když se modlí v kuse,
a tři další pro jednu modlitbu uprostřed dne, kde je naporcovaný.
Žalm 51, kterým začínáme každé páteční ranní chvály, má pro
každý týden antifonu jinou.
Jaký to má důvod? Strach z opakování? Ten považuji za nemístný -
mniši se modlí žaltář za týden, všechny antifony tak slyší každý týden znovu a
nemyslím, že by byli proto officiem znuděnější než my, běžní uživatelé
"světského" breviáře. Jinou antifonu pro stejný text může tu a tam
ospravedlnit kontext - např. kontext jiné části dne, kde se může hodit
vyzdvihnout jiný dílčí aspekt žalmu.
Dále mě zaráží, kolik se v současném breviáři nachází antifon s navzájem velice
podobným textem - často se liší pouze pořadím dvou slov nebo jediným
nepříliš významným slovem.
Vysoký počet různých antifon se stává komplikací, má-li se liturgie
hodin zpívat. To, že to zvyšuje časové náklady skladatele, je přitom
ten menší ze dvou problémů. Větším problémem je, aby se antifony
modlící se společenství naučilo. I v kontemplativních řádech,
kde liturgie hodin patří k hlavním úkolům komunity, je nácviku
zpěvu věnováno jen velice omezené množství času.
Komunity aktivních řádů na to mají času pravděpodobně ještě méně a
laici, kteří se denní modlitbu církve příležitostně společně modlí
ve svém volném čase, na to, aby ji ještě nacvičovali, pravděpodobně
obvykle čas nemají. Z tohoto pohledu je žádoucí, aby antifony
byly relativně snadné a aby se častěji opakovaly (pokud možno častěji
než jen jednou za čtyři týdny).
Zdá se mi smysluplné připravit vedle plného souboru antifon
ze žaltáře jako doplněk ještě jednu, která se odkloní od oficiálních
liturgických textů v tom, že při zachování smyslu (podle kritérií,
která je třeba ještě dospecifikovat - patřila by mezi ně jistě
úzká myšlenková souvislost vzájemně nahrazovaných antifon,
ohled na to, zda ta která antifona je či není vyňata z příslušného žalmu,
ohled na specifika denních dob) sníží - možná i velmi výrazně - počet
antifon. Zároveň tam, kde je to možné a vhodné, dá před tím,
co jsem vytvořil já, přednost antifonám již léty zaužívaným,
jak jsou k nalezení ve zpěvnících Kancionál, Mešní zpěvy,
Zpěvy s odpovědí lidu a dalších.
Myslím, že by takový antifonář mohl být smysluplným krůčkem
k přiblížení zpívané liturgie hodin všem "neprofesionálním modlitebním
společenstvím". A tak by se stal cenným obohacením liturgického
života.
Dnes, o památce Stětí sv. Jana Křtitele, jsem napsal melodie pro
antifony ze soboty 4. týdne žaltáře a uzavřel tak jejich čtyřtýdenní cyklus.
To znamená, že je možné zpívat podstatnou část oficia ferií a nedělí
v liturgickém mezidobí. (Nedělím mezidobí chybí antifony ke kantikům
z evangelií - jejich cyklus je ale tak obsáhlý, že se na něj v blízké
době nechystám. Navíc antifony ke kantikům z evangelií pro neděle
a slavnosti tradičně patřily k nejkrásnějším a nejpropracovanějším kusům
chorálního repertoáru a tak se zdráhám o ně pokoušet...) Tím je dosažen
jeden z prvních významnějších mezníků projektu In adiutorium.
Na antifonách ze žaltáře jsem po chvilkách pracoval sedm měsíců - od ledna.
Ta bezmála 4MB zabírající a 53 stránek čítající hromada not už
(mi) stojí za trochu slavení. Na "křest knihy" je ale ještě příliš brzy.
Soubor antifon je kompletní, nikoli však hotový -
je něčím mezi surovou hmotou teprve připravenou ke zpracování
a velice hrubým polotovarem. Některé antifony již považuji za hotové
a krásné, ty jsou ale výjimkou. Antifony ze žaltáře mají před sebou
týdny a měsíce oprav a předělávek.
Možná není od věci podělit se o praktický tip k používání:
já si antifony tisknu, vždy čtyři stránky (tj. dva dny) na list papíru (to chce už docela
dobré oči - ty ale, Bohu díky, zatím mám),
a zakládám do kroužkového bloku. Když antifony některého dne
výrazněji předělám, vytisknu si znovu jen ten předělaný den
a založím do bloku namísto staré stránky. Tento systém je poměrně
šetrný k lesům i k peněžence a zároveň umožňuje mít antifony stále
vytištěné v nejaktuálnější verzi.
Projekt In adiutorium zanedlouho oslaví rok své internetové existence.
A přibližně teď je to rok od chvíle, kdy jsem se vrátil k pravidelné
modlitbě breviáře a žačal shánět noty - zjištění, že je jich k mání velice
málo, se stalo bezprostředním popudem k vlastnímu skládání.
Pohledem na stránku s notami ke stažení je možné se přesvědčit, že
jsem ten rok neprolenošil. Z nesmělého počátku (první byl, myslím,
nápěv ke kantiku pátečních nešpor) postupně narostla
již poměrně obsáhlá sbírka not. Zůstává poznačená cejchem počátků:
je možné vystopovat tápavé hledání vhodné formy (od "divokého" invitatoria
snažícího se vyjít s čtyřdobým taktem přes byzantské vzory k pokusu
o volnou nápodobu gregoriánského chorálu). Rovněž je patrné úsilí vytvořit
pro každou významnější dobu liturgického roku rychle "alespoň něco malého".
tato tendence snadno vysvětlí, proč jsou v sekci temporálu tak hojné materiály
pro modlitbu uprostřed dne: tato hodinka totiž má ve zvláštních liturgických
dobách pravidelně jedinou stále stejnou antifonu a tak není těžké rychle ji
zpracovat. Dalším, možná méně evidentním symptomem počátků
byla jistá posvátná úcta před antifonami a responsorii
(a v důsledku toho strach je skládat): měl jsem dlouho zato, že
nápěv antifony musí vždy být svého druhu "vyzpívanou kontemplací"
jejího textu, jeho zhudebněním v nejhlubším slova smyslu.
Od této svazující představy mě definitivně osvobodila kniha Petera Wagnera
"Einführung in die gregorianischen Melodien" (Leipzig 1911, 1921).
Postupem času se dostávám k systematičtější práci na obsáhlejších blocích
oficia. V lednu jsem se dal do práce na souboru antifon ze žaltáře.
Půlka je teď hotová, druhou půlku bych, bude-li to možné, rád dokončil
výrazně rychleji než tu první, a sice do začátku října.
Něco z těch slíbených plánů, snů a polosnů: pokud včas stihnu
dokončit antifony ze žaltáře, chtěl bych během zimního semestru
vytvořit antifony a responsoria pro nejexponovanější dny
vánočního a velikonočního cyklu. Jistým závdavkem je již nyní
existující torzo materiálu pro slavnost Narození Páně.
Čas od času se stále znovu vracím k invitatoriu, jehož stávající podoba
je nepoužitelná. Moje notové sešity už zažily více než dva pokusy
o reformu, ale žádný nebyl tak povedený, aby se vyplatilo jeho výsledek
přepisovat. Zda a kdy se invitatorium objeví opravené a přijatelné,
je zatím ve hvězdách.
Důležitým "velkým snem" projektu In adiutorium je sen o českém
antifonáři. Antifonář neobsahuje pouze zhudebněné antifony a responsoria,
ale také texty žalmů označené pro zpěv podle příslušných nápěvů.
Rád bych co nejdříve připravil nějaký malý prototyp
(něco jako malý antifonář ke kompletáři nebo pro neděle
v liturgickém mezidobí) a experimentuji za tím účelem s nástroji
programu LilyPond, ale zatím se mi nepodařilo smířit
program lilypond-book s českými texty, takže prototyp antifonáře
je spíše v nedohlednu.
Velikonoční doba je pryč. Antifony pro všechny čtyři neděle, které jsem
dal dohromady během postu a Velikonoc, teď potkávám - s jistým časovým
odstupem a v kontextu modlitby - ten je pochopitelně trochu jiný než kontext
skládání. Jsem trochu zděšený, trochu smutný, trochu překvapený (když
jsem je skládal, zdály se mi docela hezké!). Ale ne zoufalý.
Řadu antifon jsem upravil, několik napsal z gruntu znovu, podobně jedno
responsorium. To čeká v následujících týdnech mnohem víc antifon.
A některé možná budu muset předělat vícekrát, než dostanou nějaký
(alespoň pro mě) přijatelný tvar. Antifony z kompletáře už tímto procesem
procházejí delší dobu. A myslím, že je to tak dobré.
Když jsem přemýšlel o tom, jak pomalu přibývají antifony ze žaltáře
(když je jich pro každý všední den potřeba devět...), rozhodl jsem se
přednostně připravit cyklus antifon ke kantikům z evangelia
(Benedictus a Magnificat). Protože kantikum z evangelia je jakýmsi
vrcholem ranních chval a nešpor a i když jsou žalmy recitované,
zdá se mi dobré alespoň kantikum z evangelia zpívat.
Protože jsem tento cyklus dvanácti antifon dokončil o památce
sv. Prokopa, rozhodl jsem se ono dílko tomuto sympatickému světci
věnovat. Ani ne tak "k jeho cti", jak lidé někdy svatým něco věnují,
jako spíš jako o pár set let staršímu příteli a učiteli. Kdyby ty antifony
slyšel, možná by se mu vůbec nelíbily, ale věřím, že jako benediktin by
pro to, o co se pokouším, měl pochopení.
Před necelým týdnem jsem narychlo zveřejnil dvě antifony pro svátek
svatých Cyrila a Metoděje. Jeden kunsthistorik v jednom semináři tady
v Erfurtu říkal, že když vykládáme sakrální umění, je potřeba vedle
legend, ikonografických kánonů apod. vzít dostatečně v potaz také
toho, kdo si ten daný oltář apod. objednal a zaplatil. Podobně je potřeba
dívat se na tento "počin". Nijak nezapadá do dříve načrtnutého
"edičního plánu", pouze odráží moje osobní preference:
sv Cyril je můj milý "biřmovací patron"...
Dlouho jsem koketoval s myšlenkou překonvertovat noty, které tvořím,
také do gregoriánské kvadratické notace. Pro vlastní potřebu a potěšení.
Pro potěšení - protože kvadratická notace blaží oko - a pro potřebu,
protože ze čtyřřádkového zápisu se mi lépe zpaměti transponuje.
Lilypond, program, který používám pro sazbu not, sice kvadratickou
notaci hrdě podporuje, ale takovým způsobem, že je tato jeho funkce
prakticky nevyužitelná. A přepisovat všechny noty pro sazbu
jiným programem, třeba gregoriotexem,
se mi výbec nechce. Je to spousta práce s malým užitkem... gregoriotex se
pravděpodobně narozdíl od Lilypondu nedá tak snadno nosit na flashdiscu...
atd.
Teď experimentuji s hybridem moderní a gregoriánské notace:
noty jsou takové, jak je to dnes při transkripci chorálu víceméně běžné -
ale jsou zapsané ve čtyřlinkové osnově s gregoriánským klíčem.
Noty v této notaci lze ze stávajících zdrojových kódů vytvořit po minimálních
úpravách. Výsledek není nijak krásný, ale dává zmíněnou možnost snadné
transposice. Tady na ukázku antifony kompletáře.
Na ukázce jsou vidět zatím nevychytané mouchy - např. znaménko pro nádech ulétající mimo osnovu.
Předpokládám, že noty v této hybridní notaci mají smysl pouze pro mě,
kdyby ale o ně někdo z jakéhokoli důvodu stál, stačí se ozvat, rád pošlu
PDF. V git-repozitáři
projektu je této notaci věnována samostatná branch,
odkud je možné si stáhnout zdrojové kódy a vyrobit si kýžená PDF svépomocí.
Jedinou potřebnou úpravou je na začátku každého kusu nahradit příkaz \choralniRezim
příkazem nastavujícím příslušný režim čtyřlinkové notace, např.
\choralniRezimCII pro klíč C na druhé lince,
\choralniRezimFII pro klíč F na druhé lince.
Tyto příkazy jsou definované v souboru spolecne.ly ve zmíněné branch.
(Noty, které jsou zde na webu ke stažení, jsou kompilované ze zdrojových kódů z branch master.)
Před časem jsem začal pro zápis zpěvů, které nejsou rytmické a nemají
pevnou délku not (všechny zdejší antifony a responsoria) používat
noty s hranatými hlavičkami, abych upozornil na to, že to nejsou
normální čtvrťové noty. Po delší době, kdy jsem s takto sázenými
notami žil, jsem došel k přesvědčení, že to není výhodné - z více důvodů,
jedním z nejzávažnějších je neintuitivnost.
Rozhodl jsem se do budoucna používat dnes běžný způsob zápisu
chorálu - tj. kulaté noty bez nožiček, znaménko nádechu nebo taktová
čára značí zároveň pomlku.
Responsoria, která va webu In adiutorium nabízím, jsou zapsaná
v obvyklé praktické zkratce:
Kdo je zvyklý modlit se denní modlitbu církve v nějakém společenství,
pravděpodobně nemá problém ji dešifrovat. Protože si pamatuji
své první krůčky s breviářem, nabízím tady pro ty ostatní vysvětlení:
Responsorium má formu responsoriálního zpěvu, kde se střídá kantor
a chór. Kantor předzpívá odpověď (responsum) a chór ji zopakuje.
Kantor zpívá verš a chór odpovídá druhou polovinou odpovědi.
Nato přidá kantor "Sláva Otci i Synu i Duchu svatému" (bez pokračování,
na které jsme zvyklí ze zakončení žalmů) a chór odpovídá celou odpovědí.
Nakonec jedno náhodné responsorium z Antiphonale Romanum z r. 1913 -
tak trochu jako moje apologie: ten zkrácený formát jsem si nevymyslel,
je v liturgických knihách zaběhaný. Přidržel jsem se ho, protože šetří
barvu v tiskárně a snižuje objem a hmotnost knih...
Zítra odjíždím na semestr studovat do Německa, kterýmžto pádem
velmi pravděpodobně přinejmenším do srpna nepřibydou žádné noty.
Nebudu totiž mít s sebou vlastní počítač.
Doufám však, že ve volných chvílích posunu kupředu rozdělané antifony
ze žaltáře - rád bych dokončil alespoň všechny čtyři neděle.
Pak bych rád zpracoval často opakované části z doby postní (antifony
pro modlitbu uprostřed dne, krátká responsoria).
Pokud se v Erfurtu dostanu alespoň ke scanneru, možná něco z toho
dám k disposici už během pobytu - v opačném případě nastřádaný obsah
svých notových sešitů přepíšu někdy během podzimu.
27.2.2011 21:40 (8. neděle v mezidobí) |
kategorie: Projekt |
Komentáře
Dnes večer jsem se poprvé modlil nešpory z Olejníkova "nešporníku"
a vlivem toho jsem došel k přesvědčení, že je potřeba napsat pár
řádek na vysvětlení toho, jak se mají interpretovat různé noty,
které zde nabízím. Protože v některých materiálech používám noty
trochu jinak, než jak jim dnešní hudebník rozumí - zejména co se týče délky.
V několika málo materiálech (invitatorium, kantikum z Fp, píseň "Já o studnici vím")
jsou délky zaznamenány víceméně přesně a čtvrťová nota se má opravdu
zpívat čtvrt doby, jak je jinde běžné. Ve většině ostatních not, zejm.
v antifonách, je však délka not relativní a noty by se měly číst jako
noty gregoriánského chorálu (viz např. skromničký kratičký úvod
od M. Grombiříka na webu Coeny).
Místo kvadratické notace používám notaci dnes běžnou - jednak z technických
důvodů, jednak proto, že kvadratická notace řadu lidí odstrašuje
("nějaké divné staré klikyháky, které neumím číst"), i když je ve skutečnosti
jednoduchá.
Čtvrťová nota pak neznamená zpěv slabiky na čtvrt doby, ale prostě jen
zpěv slabiky v rytmu řeči. Prodloužení, je-li vysloveně žádoucí, je označeno prodlužující
tečkou (jako v kvadratické notaci). Znaménko pro nádech značí zároveň
krátkou pomlku, taktová čára delší pomlku.
Možná, že zvolený způsob záznamu chorálu není šťastný a měl bych
zvolit nějaký méně zavádějící (který buďto nepotřebuje vysvětlení,
nebo sám navádí čtenáře, aby vysvětlení hledal). Software, který
používám k sázení not, pro přepis chorálu jedno standartní řešení má -
viz manuál.
Mně je tento systém protivný, protože se mi kulaté noty bez nožiček
vůbec nelíbí, ale možná by stálo za to znovu ho vzít do úvahy
a případně stávající noty bez velké námahy konvertovat.
Včera jsme si nezávaznou památkou připomněli svatého biskupa
Valentina
a já jsem (bez souvislosti s touto oslavou) zveřejnil zbývající
antifony pro neděli prvního týdne žaltáře. Tím jsem porušil
dříve deklarovanou
zásadu "nedělat zbytečně něco, co už udělal někdo jiný lépe". Druhé nešpory
pro všechny neděle v roce totiž už přede mnou zpracoval P. Olejník
a vyšly knižně v Matici cyrilometodějské (viz Knihy;
mimochodem, dnes dopoledne
jsem si zpěvník objednal a tuze se těším, až přijde - časem mu tady
určitě věnuji pár řádek).
Původně jsem chtěl druhé nešpory nedělí z cyklu antifon vynechat a odkázat
na existující zhudebnění, ale uvědomil jsem si, že by to byla škoda:
práce si tím moc neušetřím (všehovšudy 12 antifon - celý čtyřtýdenní cyklus
jich přitom čítá - bez modlitby se čtením - 252) a Olejníkovy antifony
do zde nabízeného cyklu nijak nezapadají: mají jiný styl, neobsahují
podivnosti a chyby dané hudební nevzdělaností autora, ..., a konečně
nejsou zadarmo. Takže nakonec dělám něco, čemu jsem byl rozhodnutý
(a stále pro většinu případů rozhodnutý jsem) se vyhnout: vzniká
možnost položit ve společenství modlícím se liturgii hodin
legrační otázku: "budeme dnes zpívat psalmodii podle Olejníka nebo podle Pavlíka?"
Šnečím tempem tvořím antifony ze žaltáře, včera jsem začal modlitbu uprostřed
dne v neděli prvního týdne. Její psalmodie je tvořena "naporcovaným" žalmem
118, každá "porce" má svou vlastní antifonu. V "Antiphonale 1912",
ke kterému přihlížím, když vybírám, na jaký modus se bude ten který žalm
zpívat, tento žalm v cyklu žaltáře zařazen není (asi byl součástí nočního oficia)
a tak jsem, odkázán sám na sebe, vybral modus VI. Pro všechny tři
části žalmu - když už je "rozstříhaný" a má tři různé antifony, bude sjednocený
alespoň modem.
Až teď přichází na scénu mé dilema: až totiž dokončím neděli prvního týdne,
budu pokračovat nedělí druhého týdne. (Původně jsem chtěl antifony
dělat kontinuálně, nejdřív celý první týden, pak celý druhý atd., ale
když jsem si uvědomil, kolik antifon to je a jak dlouho to bude trvat,
rozhodl jsem se nejdřív opatřit antifonami všechny neděle.)
Tam se modlitba uprostřed dne skládá ze žalmu 23 a rozpůleného
žalmu 76. A já jsem na vážkách, zda opět pro celou hodinku vybrat
jeden společný modus, nebo pro každý žalm jiný.
Proč? Modlitba uprostřed dne (spolu s kompletářem) má mnohem
"všednější" ráz než ranní chvály a nešpory a i její hudební řešení
bývá tradičně úspornější. (Snadno a rád říkám "tradičně" -
tady je potřeba "tradičně" číst: "v Novém Dvoře a v Antiphonale 1912" -
to je asi příliš malý zlomek tradice na to, abych se jím mohl ohánět...)
Antiphonale 1912 má pro každou z hodinek uprostřed dne jen
jednu antifonu a všechny tři žalmy hodinky se tedy zpívají na její
modus. Trapisté v Novém Dvoře, pokud si dobře pamatuji, zpívají
žalmy hodinek uprostřed dne dokonce stále na jediný neměnný modus a
bez antifon.
Tak nevím: mám držet "linii všednosti" modlitby uprostřed dne, nebo
v návaznosti na to, že v aktuálním breviáři mají i v modlitbě uprostřed dne
jednotlivé žalmy nebo jejich části vlastní antifony,
udělat psalmodii modlitby uprostřed dne podobně hudebně pestrou
jako je běžné v laudách a nešporách?
Kdyby případný čtenář měl nějaký konstruktivní názor, ocením třeba
e-mail.
Kdo by stál o zdrojové kódy k notám, může je ode dneška získat
z repozitáře, který jsem zřídil na githubu:
https://github.com/igneus/In-adiutorium.
A kdo má trochu vývojářského know-how (já sám mám s git ještě dost
velké problémy, jsem zvyklý na cvs...) a má rád LilyPond,
může si třeba vytvořit vlastní branch a přispět svou troškou do mlýna :)
To neznamená, že usiluji proměnit In adiutorium v kooperativní projekt -
ani nemám (nebo spíš nechci si dělat) čas na to, abych něco takového
koordinoval. Chtěl jsem jednak mít dobrou zálohu, jednak možnost
pohybovat se v historii změn, jednak dát k disposici zdrojové kódy.
Že se další lidé mohou stát spolutvůrci projektu, je sympatický vedlejší účinek.
V podstatě už od té doby, co jsem si na sklonku léta koupil kroužkový blok,
začal do něj zakládat noty k denní modlitbě církve, nejdřív postahované,
pak i vlastní, co vzešly z mého notového sešitu, opakovaně se ptám,
jaký má toto moje snažení smysl a čím je před Bohem.
Nedávno jsem četl knihu o. Vojtěcha Kohuta Vcházím v nepoznané - beletristický
životopis sv. Jana od Kříže. "Může-li z této knihy vzejít byť jen
sebenepatrnější dobro, ať je přidáno k zásluhám té, které patří celý
můj život a jejíž šat smím nosit, třebaže toho nejsem hoden"
(věnování na začátku knihy). V prvním ročníku jsme dostali od vyučujícího
skriptum fundamentální teologie. Byl jsem zvědavý, co znamená tajemné
O.A.M.D.G. na první stránce. Zjistil jsem tenkrát, že je to zkratka pro
jezuitské heslo "Omnia ad maiorem Dei gloriam". Všechno k větší slávě Boží.
Mohl bych něco takového pravdivě napsat jako věnování celého tohoto webu
nebo svých "skladbiček", které tu vystavuji? Přemýšlel jsem o tom a -
hledej, čtenáři, jak jsem se rozhodl. Hledej věnování. Žádné není...
Zabývám se hudbou k bohoslužbě. To možná vypadá na první pohled
velice zbožně. Ale jde mi přitom opravdu o Boží slávu? Musím přiznat,
že pokud vůbec (doufám, že alespoň trochu ano!), tak zřejmě ne především.
Je tu ve hře zalíbení v hudbě, chuť tvořit, chuť publikovat, v neposlední řadě
záliba v programování, jehož odnoží je tvorba webu a jemuž je velice
podobné i sázení not v programu LilyPond.
Skládání antifon a dalších drobností je v první řadě můj koníček, někdy
až vášeň, občas nezřízená. Hovím jí nezřídka na úkor svých povinností.
Takže, ač se pokouším skládat hudbu k bohoslužbě, toto moje skládání
lze stěží nazvat Boho-službou.
Vícekrát jsem se tedy ptal, jestli bych celé té věci neměl raději nechat.
Při studiu jsem ale potkal článek 34 věroučné konstituce 2. vatikánského koncilu
o církvi, Lumen gentium,
kde se odpočinku přiznává podíl na oslavě Boha. A rozhodl jsem se
v projektu In adiutorium pokračovat. Nemohu tvrdit, a proto netvrdím,
že tak činím jedině nebo především k větší cti a slávě Boží.
Usiluji o to, abych výše zmíněné vášně, které jsou tu ve hře, uspořádal
alespoň natolik, aby to nebylo životu, studiu, zdravým vztahům atd. nebezpečné.
Aby moje skládání bylo skutečně odpočinkem a ne útěkem, abych mu
věnoval rozumné množství času.
A potom doufám, že alespoň něco málo z toho, co takto vytvořím,
alespoň trochu "k větší cti a slávě Boží" přispěje.
Někoho můžou zarazit dvě kantika nešpor (ze Zj 15 a z Fp), pro která jsem zatím připravil zvláštní
melodie (výhledově bych rád podobně zpracoval všech sedm novozákonních kantik,
která se v nešporách opakují). Proč to? Tradičně se kantika zpívají stejným
způsobem jako žalmy...
Cítil jsem potřebu nějakým způsobem novozákonní kantika vyzdvihnout,
odlišit je od starozákonních žalmů i hudebním zpracováním.
Zároveň některá (zejm. to z Ef a z Ko) mají ne zcela jednoduchou
logickou strukturu a psalmodický způsob přednesu příliš nenapomáhá
pochopení. (Těchto kantik se ovšem - pro jejich složitost a délku - zatím bojím
a hned tak se do nich nepustím.) Navíc tu byl precedens - kantikum
druhých nešpor neděle se zpívá jinak než žalmy a ostatní kantika (Viz např.
tento materiál z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano, str. 25,
nebo české zpracování v Kancionálu, č. 084), méně obvyklý způsob přednesu
vyžaduje i kantikum 1. nešpor slavnosti Zjevení Páně.
Já jsem ve dvou dosavadních pokusech šel za výše zmíněné příklady a
kantika zpracoval nerepetitivně - melodie se neopakuje (a když, tak nepravidelně),
což mj. ztěžuje učení. Snažil jsem se přitom (v každém případě jinak)
"podtrhnout text" a přitom zachovat strukturování do veršů a poloveršů,
jak ho nabízí breviář. Oba kousky jsou experimentální povahy a
pro skutečné použití v liturgii, domnívám se, nevhodné.
To, co dělám okolo tohoto webu, možná není úplně případné nazývat projektem.
Protože vlastně nemám před sebou žádný jasný cíl, ke kterému bych směřoval.
Když si pro sebe zhudebním nějaký malý kousek liturgie hodin, obvykle ho
po čase přepíšu do počítače, LilyPond z něj udělá hezký notový list a já ho tu vystavím.
Občas zpracuji nějaký malý ucelený systém, jako např. invitatorium
se všemi antifonami (já vím, ještě zdaleka nejsou všechny - a když s trochou odstupu vidím
nekvalitu celého materiálu, ptám se, jestli není lepší neztrácet na něm síly a začít z gruntu znovu)
nebo soubor antifon opakovaně používaných v určitém liturgickém období, např. materiály
pro adventní a vánoční modlitbu uprostřed dne.
Pokud se do něčeho pouštím systematicky, vybírám si zpravidla věci, které se hodně opakují.
Také se snažím nedělat zbytečně něco, co už udělal někdo jiný lépe.
Protože primární uplatnění toho, co tvořím, je u mě doma, jsou všechny "skladby"
jednohlasé a bez doprovodu (ostatně rozepsat něco do vícehlasu nebo napsat doprovod, třeba varhanní, prostě neumím...).
Napsal jsem, že neprojektuji, neplánuji. Občas ale sním. Bylo by krásné vytvořit
český antifonář - kompletní soubor antifon, nápěvů k žalmům a responsorií.
Ale (konec snění, je ráno, budík zvoní :) ) nechci si tenhle sen před sebe stavět
jako plán - jednak vím, že mi časem "dojde dech" a najdu si nějakou jinou hru,
než je zhudebňování antifon, jednak by přínos hotového díla neodpovídal
množství vynaloženého času a energie. (Ne že by nebylo dobré mít český antifonář,
ale když už, tak kvalitní - a na vytvoření něčeho takového mi schází kompetence.)
Tož co lze od projektu-neprojektu In adiutorium očekávat?
Pustil jsem se do čtyřtýdenního cyklu žaltáře: rád bych pro každý žalm/kantikum
našel vhodný nápěv z gregoriánské palety (viz např. tento přehled)
a složil antifonu v příslušné církevní tónině. Pravděpodobně při tom zkusím využít některé nápěvy antifon
z Liber usualis a z Antiphonale Romanum. (Zaměřením na antifony ze žaltáře sleduji
výše naznačené principy: jsou to texty, které během liturgického roku jsou mnohonásobně
využívány a zároveň ještě nejsou zpracované - narozdíl např. od oficia vánočního a velikonočního.)
Vedle antifon žaltáře mě lákají responsoria (responsorium brevis = "zpěv po krátkém čtení").
V tradici gregoriánského chorálu jsou často značně propracovaná a poměrně náročná a
melodie sleduje text; já bych rád postupně vytvořil několik nápěvů použitelných univerzálně (to nutně znamená
převážně recitativních, podobných tomu, když se responsorium zpívá na žalmový nápěv)
a některá vybraná responsoria příp. zhudebnil zvlášť.