Blog

Aby si slova vymlela koryta

... systém potřeboval tak tři roky stability, aby si data takzvaně vymlela koryta. (zdroj)

Přiznání: nikdy jsem jako vývojář nepracoval na systému tak velkém a tak intensivně používaném, aby se dalo mluvit o tom, že si data opravdu vymílají koryta. Ale ta základní skutečnost, že se systém v průběhu používání adaptuje, aby lépe vyhověl potřebám, že ustupuje tlaku procesů, které skrz něj procházejí, ta je společná snad všem déle běžícím netriviálním systémům. A přijde mi, že obraz vody vymílající si koryto je (samozřejmě v mnohem menším měřítku) výstižný i pro způsob existence zde nabízených chorálních nápěvů pro zpěvy oficia. Na začátku nebyl geniální výtvor umělce ani solidní dílo zdatného řemeslníka, ale nápěvy složené často opravdu hrubě a neuměle. A jak je zpívám den za dnem a rok za rokem, slova si hledají příhodnější cestu a nápěvy jim ustupují. Překážky jsou překonávány nebo obcházeny, hrubosti obrušovány, volný materiál odnášen po proudu. A já, i když se v zasahování do podoby toku nedržím úplně zpátky, jsem přeci zejména tím, kdo se stará o to, aby korytem tekla voda, s pošetilou nadějí, že z toho (velkým dílem samovolného) procesu nakonec přeci jen vzejde něco v zásadě dobrého a hodnotného.

Dokončení antifonáře stále není na obzoru

Úplný český antifonář v knižní podobě je sen, který jde s projektem In adiutorium dlouho - původně sen bláznivý a hodně vzdálený tehdejší skromné realitě, později, s tím, jak rostl podíl textů pokrytých nápěvy, čím dál vážněji sledovaný jako cíl. V roce 2015 byl breviář nápěvy pokryt kompletně a o rok později jsem si s výhledem na toho cíle brzké dosažení zaregistroval doménu antifonar.cz. Dotažení celého repertoáru na jednotný standard kvality a následné vydání antifonáře tiskem se tehdy jevilo jen jako otázka času. Na jednoduchou dopadovou stránku jsem v dobrém rozmaru napsal, že by antifonář měl být hotov během tří let. Samozřejmě během tří let hotov nebyl.

Na nápěvech pro české texty oficia pracuji t. č. dvanáct let a je čím dál zjevnější, že antifonář je chiméra a dost pravděpodobně se k jeho vydání nedopracuji nikdy. Nejen že repertoár jako celek (čítající něco přes 2500 unikátních zpěvů) ještě nedosáhl přijatelné kvality, ale hrubé nedostatky (které se mi dosud nepodařilo odstranit, přestože o nich vím, mnohdy léta, a opakovaně se k nim vracím) obsahuje i samo jádro či srdce repertoáru, totiž zpěvy žaltáře a vlastní zpěvy "ohnisek" temporálu a hlavních dnů z jejich cyklů. Tedy ta vrstva českého antifonáře, které nelze nic odpouštět a která bezpodmínečně musí být opravdu kvalitní, má-li celý podnik k něčemu být.

Dvanáct let je v uměních, řemeslech i vědách doba obvykle dost dlouhá na dosažení velmi dobré, leckdy i mistrovské úrovně. Je zjevné, že já jsem se za těch dvanáct let ve skládání chorálních nápěvů pro české texty mistrem stát nedokázal, a dokonce ani kompetentním tovaryšem ne. Moje snažení je stále z velké části tápáním ve tmě, cestou pokusů a opakovaných omylů. Nějaké drobné dílo se jistě dá při troše štěstí provést i tápavě, ale šance dovést bez pevně osvojeného umění do šťastného konce rozsáhlý korpus zpěvů je mizivá. Úplně se snu o českém antifonáři vzdát nemíním a i nadále pracuji na jeho uskutečnění, ale asi je pravděpodobnější, že se ho nedožiji, a pokud přeci, tak spíš tak, že ho zdárněji a v mnohem kratším čase uskuteční někdo způsobilejší, než tak, že moje vlastní snažení dojde svého cíle.

Nápěvy dělených žalmů

Západní tradice oficia dlouhé žalmy v různé míře porcuje. Zatímco římské rozložení žaltáře bylo v tomto směru až do r. 1911 velmi úsporné a vystačilo s dělením nejdelšího žalmu 118 (v septuagintním/vulgátním číslování), recitovaného v malých hodinkách, rozložení žaltáře podle řehole sv. Benedikta obsahuje řadu dělených žalmů v matutinu, malých hodinkách a nešporách. Breviářová reforma Pia X. velké množství dělených žalmů přinesla i do římského breviáře a reforma II. vatikánského koncilu ve svém úsilí o vyrovnanou (malou!) délku všech hodinek žalmy dělila již naprosto rutinně.

Od začátku své práce na zhudebnění Denní modlitby církve jsem se držel zásady, že díly jednoho žalmu zpívané v rámci jedné hodinky by se měly zpívat pokud možno na stejný nápěv, a podřizoval jsem se tomuto omezení při skládání nápěvů antifon - často za cenu značného úsilí. Dlužno říci, že to je zásada, kterou jsem si jako tvůrce zvolil, ne zásada, kterou bych vyčetl z liturgické tradice. Pojďme alespoň zpětně ověřit, zda a nakolik má v tradici nějakou oporu.

Z výše řečeného plyne, že římské chorální knihy v úvahu přicházejí jen od r. 1912 dál (do té doby je jediný dělený žalm v malých hodinkách a tam se jeho porce zpívají vždy pod jedinou antifonou). Pro pokoncilní breviář se podíváme na obě dvě vydání Ordo cantus officii. Pro benediktinské oficium se omezíme na knihy potridentského období, protože lze předpokládat, že jsou do nějaké míry representativním plodem předchozí tradice, a udělat si přehled o celé šíři lokálních předtridentských tradic a jejich vývoje by pracností neodpovídalo hodnotě hledaného závěru. Jako srovnávací materiál použijeme pouze žaltář, a zanedbáme skutečnost, že zejména v pokoncilním breviáři je řada dělených žalmů i ve svátečních formulářích.

Potridentské mnišské oficium

V potridentském mnišském breviáři (viz např. Breviarium monasticum, Venetiis 1617) je vícero žalmů v matutinu a nešporách rozděleno (zásadně jen) na dva díly. Díly dělených žalmů se zpívají tak, že se (ve feriálním oficiu) na konci každého dílu připojí doxologie (Rubricae generales, čl. XXII), ale oba díly se zpívají pod jedinou společnou antifonou. Tedy "hudební jednota žalmu" je zaručena, ale ne hudební příbuzností antifon, nýbrž tím, že antifona je pro celý žalm jen jedna.

(Jen) pro denní hodinky včetně nápěvů viz Antiphonale monasticum z roku 1934 (online na archive.org). S ohledem na naši otázku jsou tu relevantní jen nešpory s dělenými žalmy, které jsou dvoje: čtvrtek, s. 149; pátek, s. 154.

Toto uspořádání bylo v potridentském období normativně dáno v mnišském breviáři reformovaném a vydaném papežskou autoritou. Prohlížení benediktinských breviářů "co internet dal" naznačuje, že některé kongregace přesto pro části dělených žalmů vlastní antifony měly - viz Breviarium monasticum ... congregationis SS. Vitoni et Hydulphi, pars aestiva, Nanceii 1777 (např. ony čtvrteční nešpory s. 129, páteční s. 150, na dělené žalmy zvlášť bohaté sobotní matutinum s. 152). V tomto případě však podle všeho jde o reformní projekt, nenechávající se příliš svazovat ani římskými předpisy, ani tradičním materiálem - viz předmluvu. Notovaný pramen s vlastními antifonami pro části dělených žalmů jsem nenašel žádný.

Římský antifonář po reformě Pia X.

I římský antifonář z r. 1912 (online např. na archive.org) je antifonář jen pro denní hodinky. Matutinum není v knize zahrnuto, laudy žádné dělené žalmy neobsahují a žalmy (nebo díly žalmů) v malých hodinkách a kompletáři se zpívají zásadně pod jedinou antifonou, takže jsou pro naši otázku zajímavé jen dělené žalmy v nešporách, kde se vyskytují ve čtvrtek (s. 136), pátek (s. 155) a sobotu (s. 176). Ve čtvrtek se oba díly žalmu 135 zpívají na stejný nápěv - jejich antifony mají hodně podobný text, takže se podobné zhudebnění nabízelo. Antifony pro dělené žalmy v pátek a sobotu jsou ovšem vzájemně zcela nezávislé, složené v různých modech.

Úplné zpěvy matutina po reformě Pia X. nikdy nevyšly v oficiálním vydání, ale antifony žaltáře od pondělí do středy lze najít v obsáhlejší verzi Officium majoris hebdomadae, odkud je převzal i Sandhofe pro své Nocturnale Romanum (online na GregoBase). I zde jsou antifony pro jednotlivé porce dělených žalmů - jak v oné převzaté části, tak v té, kterou dokomponoval Sandhofe sám - složené zcela nezávisle na sobě, pravidelně v různých modech. Opět s jedinou výjimkou - na stejný nápěv se zpívají dva díly žalmu 49 ve středečním třetím nokturnu.

Římské oficium po II. vatikánském koncilu

Přestože Liturgia horarum je s námi již přes 50 let, z oficiálních vydání jejích latinských chorálních zpěvů dosud vyšel jen hymnář (¹1983, ²2019), nešpory (2009) a ranní chvály (2020) pro neděle a svátky. Pro ostatní příležitosti je choralista odkázán na Ordo cantus officii, "telefonní seznam", podle kterého je třeba jednotlivé zpěvy vyhledat napříč edicemi a prameny.

Ordo cantus officii 1983

Online je jak samotné Ordo cantus officii (alternativně též v online archivu věstníku Notitiae, č. 204-205/1983), tak notované zpěvy žaltáře podle něj sestavené - viz tomu zasvěcený web.

Charakteristickým rysem je, že zatímco v ostatních hodinkách odpovídá každé části psalmodie - ať už je to celý žalm, kantikum, nebo díl žalmu děleného - samostatná antifona jako v breviáři, v modlitbě se čtením se pro každý žalm podává vždy jen jediná antifona. Tzn. pokud se zpívají tři žalmy, má každý svou antifonu, ale pokud se vyskytnou dva nebo tři díly dlouhého žalmu, zpívají se pod jedinou antifonou, podobně jako v mnišském oficiu. (OCO1983 tak pro modlitbu se čtením vlastně z dovolení VPDMC 115 učinilo normu.) Zdá se však, že tady víc než o co jiného šlo o úsporu práce s hledáním vhodných antifon, resp. o řešení jejich nedostatku.

V ostatních hodinkách z celkem 27 případů dělených žalmů nacházíme všehovšudy čtyři, kde se oba díly zpívají na stejný nápěv (T1 po, uprostřed dne; T2 po, nešpory; T4 po, nešpory; T4 st, uprostřed dne), z toho v jednom případě jde o onu dvojici příbuzných antifon již nám známou z antifonáře z r. 1912. V dalších dvou případech žalmový nápěv sice není identický, ale antifony jsou alespoň stejného modu (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, nešpory).

Zkratky: T1-T4 = týdny čtyřtýdenního cyklu žaltáře; ne, po, st, pá = dny v týdnu;

Ordo cantus officii 2015

Dokument samotný není volně přístupný a já jsem si ho stále ještě nepořídil (aniž to za mě udělala některé pražská veřejná knihovna), ale zpěvy podle něj poskládané jsou na webu antiphonale.net, jehož autor zasluhuje naprostou důvěru.

OCO2015 oproti předchozí verzi nekrátí antifony modlitby se čtením a pro každý díl děleného žalmu podává vlastní antifonu, stejně jako breviář. Zkoumaný vzorek je tedy výrazně rozsáhlejší, protože v modlitbě se čtením je dělených žalmů zvlášť mnoho. V rámci celého cyklu žaltáře se jen ve dvou případech zpívají v rámci dané hodinky všechny díly děleného žalmu na stejný nápěv (T3 st, čtení; T3 so, uprostřed dne). V dalších dvou případech se shoduje alespoň modus antifon (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, čtení). Ve vícero případech se shoduje žalmový nápěv nebo alespoň modus u dvou dílů ze tří, ale zvlášť jsem je nepočítal, protože to nepovažuji za směrodatné.

Závěr

Ze sebraných dat vyplývá jasný závěr: ve všech prostudovaných podobách chorálního oficia je to, když se díly téhož žalmu zpívají (díky hudební příbuznosti antifon) na stejný nebo příbuzný nápěv, řídkou výjimkou. A to nejen v oficiu podle Ordo cantus officii, kde je to pochopitelné, protože jde o koláž z předem daného historického materiálu z různorodých zdrojů, ale i v knihách římského oficia z doby po reformě Pia X., kde se nápěvy řady antifon nově komponovaly. Když tedy v mém zhudebnění Denní modlitby církve jsou antifony dělených žalmů (s nemnoha výjimkami) složeny tak, aby k nim vyšel stejný žalmový nápěv, není to něco, co by se mohlo odvolávat na tradici chorálního oficia, ale naopak: je to čirá pavlíkovina.

Adventní zpěvy dokončeny

Jak jsem se prozpívával adventem, sice jsem ještě dělal nějaké úpravy, ale celkově jsem měl ze stavu, v jakém jsem letos adventní repertoár našel, velice dobrý pocit. Obvykle je přezpívávání vlastních hudebních výtvorů spojené se značnou mírou frustrace, ale ta o letošním adventu zůstala v podstatě omezena na vlastní zpěvy svátků. A tak, když jsem prošel všechny zbývající poznámky o tom, co je ještě potřeba opravit, opravil to, ještě jednou všechny adventní zpěvy přezpíval a "viděl, že je to dobré," prohlašuji adventní repertoár za dokončený - jako vůbec první výstup po více než deseti letech práce na projektu.

Je vhodné upřesnit, co se tu dokončením myslí, a co ne: rozhodně nechci tvrdit, že už se adventních zpěvů nedotknu, v nynější podobě už zůstanou navěky a stanou se součástí tištěného antifonáře. Bezpochyby dojde k drobným změnám v rámci závěrečné redakce celého korpusu, a jak se znám, se vší pravděpodobností v příštích letech dojde ještě i jinak na nějaká vylepšení nápěvů. Když prohlašuji adventní repertoár za dokončený, především se tím stavím za jeho kvalitu. Považuji daný soubor zpěvů v jeho nynější podobě za kvalitní ukázku českého chorálu, neostýchám se doporučit ho pro liturgické použití (byť samozřejmě stále nemá příslušné církevní schválení), jako jeho tvůrce za ním bez výhrad stojím a jsem připraven přijímat a odrážet případnou kritiku.

Popravdě moc nečekám, že by nějaká kritika kdy dorazila, protože chorální nápěvy pro Denní modlitbu církve v národním jazyce sotva koho zajímají, a když už někoho zajímají, obvykle to spíš není hudebník, který by se cítil kompetentní nápěvy z nějakého hlediska kritisovat. Každopádně pokud by nějaká přeci jen dorazila, budu poctěn, a vynasnažím se přiměřeně na ni reagovat.

Není náhodou, že to je právě advent, který dozrál jako první ucelená část budoucího antifonáře. Přispěly k tomu tři hlavní faktory. Předně (ve srovnání s ostatními logickými částmi Denní modlitby církve) malý rozsah. Dále vysoká koncentrace opravdu krásných textů - adventní antifony je prostě radost zhudebňovat a zpívat. A v neposlední řadě to, že doba adventní obvykle byla relativně příznivá co se prostoru pro práci na projektu týče. Zatímco doba postní a velikonoční opakovaně doplatila na frmol letního semestru, dokončování závěrečných (i jiných) prací a přípravy na státnice, doba adventní alespoň za studentských let probíhala v relativním klidu a skýtala i kus času pro kultivaci českého chorálu.

Nejdelší historii mají antifony k modlitbě uprostřed dne - jejich první verze byla připravena a zveřejněna, jako jeden z prvních výstupů projektu, v prosinci 2010. Během listopadu a prosince 2011 vznikly antifony k nedělním evangelním kantikům tehdy aktuálního cyklu B a všechny antifony pro předvánoční týden kromě Ó-antifon. Během podzimu 2012 byly zhudebněny nedělní antifony k evangelním kantikům cyklu C, všechny antifony k žalmům pro neděle a antifony k evangelním kantikům pro férie všech adventních týdnů. Na podzim 2013 jsem doplnil již jen antifony k evangelním kantikům pro neděle cyklu A, a od té doby každý rok (jak teď v historii git repositáře vidím, s jedinou výjimkou roku 2018) jsem větší nebo menší část existujících zpěvů opravil. V srpnu 2015 o svátku Nanebevzetí Panny Marie jsem pak, jako vůbec poslední dosud nezhudebněné zpěvy, opatřil nápěvy i Ó-antifony.

Během příštího roku se chystám z dokončení adventního repertoáru vyvodit důsledky: jednak začít pracovat na sazbě antifonáře (byť to možná nadlouho bude torzo, zahrnující jenom adventní oddíl temporálu), jednak pro každou adventní neděli vysázet sešity s kompletními texty a zpěvy ranních chval a nešpor, a postarat se těm sešitům o trochu publicity, aby neminuly nikoho, pro koho budou potenciálně relevantní.

Stav projektu - podzim 2021

Podobně jako loni v létě jsem i letos na začátku července odložil předkoncilní antifonář, abych měsíc v kuse zpíval pokoncilní oficium a intensivněji se věnoval zlepšování kvality korpusu českých zpěvů. Později jsem se rozhodl prodloužit toto období o další měsíc, pak o druhý, a i když to původně nebylo v plánu, aktuálně jsem víceméně rozhodnut zůstat při pokoncilním oficiu a českém chorálu (poprvé po zhruba pěti letech) celý následující liturgický rok. Práci na projektu to totiž citelně prospívá a v pronajatém domě po předcích pro ni mám (především co do možnosti zpívat oficium a muzicírovat kdykoli a jakkoli, aniž by to obtěžovalo sousedy) podmínky tak dobré, jak jsem ještě nikdy neměl a dost možná již nikdy mít nebudu. Je tedy vhodné tuto příležitost v co největší míře využít.

Hlavní sledovanou prioritou je konsolidace repertoáru žaltáře. Zpěvy opakované během liturgického roku mnohokrát a tvořící základní repertoár denní modlitby církve musí být opravdu kvalitní. Respektující text, přitom zpěvné, převážně snadné, nevyumělkované, vhodně využívající typisované melodie. Již během července se ukázalo, že je v tomto směru přede mnou stále mnohem víc práce, než jsem doufal, a to zdaleka ne jen mezi zpěvy modlitby se čtením, které jsou dlouhodobě daleko nejzanedbanější.

Ostatní zpěvy opravuji převážně tak, jak mi je liturgický rok přinese pod ruku, a spíš v reálném čase či se zpožděním než v předstihu, takže třeba z mojí letošní práce na antifonách k evangelním kantikům pro neděle cyklu B nebudou případní jiní pěvci mít prospěch dřív než za tři roky.

Protože aktuální fáze práce na projektu nutně obnáší nejen zkvalitňování jednotlivých zpěvů, ale konsolidaci celého korpusu jako celku, vyvstala potřeba lepšího přehledu o korpusu a nejrůznějších vztazích mezi jeho zpěvy, ale také se zpěvy latinského chorálního repertoáru oficia. V létě jsem proto začal postupně vytvářet interní webovou aplikaci "adiutor", jejímž úkolem je odpovídat na všechny otázky ohledně korpusu a jednotlivých zpěvů, které mi zrovna přijdou pro práci na projektu užitečné. Veřejně teď nikde neběží a v dohledné době ani nebude, případný zájemce si ji může zkusit rozchodit ze zdrojového kódu. Vystavit někde prohledávatelnou databázi všech zpěvů by asi výhledově bylo hezké a potenciálně užitečné (nejen protože jednotlivé antifony z breviáře se mohou příležitostně hodit pro jiné liturgické příležitosti), ale momentálně to je v žebříčku priorit hodně nízko.

Na konci léta

V posledním programovém článku jsem vytyčil řadu středně velkých cílů, s tím, že "pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních prázdnin." Vysokoškolské prázdniny právě končí, ale nedá moc práce zjistit, že ani jednoho z vytyčených cílů dosaženo nebylo. Na práci na nápěvech oficia jsem si až dosud nedokázal vyhradit pravidelný čas (u starého mládence, kromě zaměstnání bez dalších povinností, samozřejmě věc nedostatku disciplíny, nikoli zaneprázdněnosti) a toho nepravidelného bylo jen poskrovnu.

Někoho ze čtenářů by třeba mohly zajímat aktuální předměty mé nevěry vůči projektu In adiutorium: na jaře a v létě jsem desítky hodin věnoval jednak knihovně počítající liturgický kalendář (snažím se ji posunout od "výsledky jsou převážně správné" do stavu "za správnost výsledků ručím jako programátor i jako teolog a jsem kdykoli připraven dát za ni ruku do ohně", za kterýmžto účelem jsem mj. podnikl časově náročné studium vývoje pokoncilního liturgického práva ohledně kalendáře, abych si o něm opatřil úplný přehled), jednak programu calrom, umožnujícímu k liturgickému kalendáři (počítanému již zmiňovanou knihovnou) přistupovat z příkazové řádky.

Co se budoucnosti týče, předně je třeba říci, že ono "pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních prázdnin" padlo: oproti původním plánům tento podzim postgraduální studium začínat nebudu a k dobru tak mám přinejmenším ještě jeden rok. Priority pro další práci na projektu víceméně zůstávají ty vyhlášené v zimě (viz odkaz v úvodu článku), akorát jsem upustil od deklarovaného zaměření prací na první svazek breviáře a postupuji od žaltáře přes "ohniska temporálu" (Velikonoce, Vánoce, jejich okruhy) k relativně méně důležitým příležitostem.

V přípravách je jedna nejspíš docela významná změna v prostorovém zarámování prací: koncem října se budu na nějakou dobu stěhovat do domu, kde od zakotvení v Kralupech nad Vltavou (kterému předcházelo mj. bojové nasazení v První světové válce a učitelské působení na Slovensku) až do své smrti žil můj praděd, sbormistr a hudební skladatel Josef Klement Zástěra, a kde jsem mnohem později já jako dítě na návštěvách u pratety asi vůbec poprvé přišel do (pasivního) kontaktu s denní modlitbou církve. Ostatně i můj první breviář, který jsem jako dospívající dostal od babičky a používal v letech, kdy se kladly základy projektu In adiutorium, byl původně babiččin rezervní, za života pratety trvale uložený u ní v Kralupech pro potřeby společného modlení při návštěvách. Tak se práce na českém antifonáři po deseti letech symbolicky vrací ke dvěma svým důležitým inspiračním zdrojům a já chovám naději, že tam bude také dovedena pokud ne do konce, tak přinejmenším k nějakému prvnímu rozsáhlejšímu výstupu hodnému církevního schválení a tiskařské černi.

Koncem července jsem po delší době odložil předkoncilní antifonář, abych po celý srpen zpíval oficium pokoncilní, česky a na své nápěvy. Nebyla to změna bezbolestná - jak pokud jde o celkový ráz oficia a kvalitu textů (zejm. hymnů a přímluv), tak především pokud jde o kvalitu nápěvů. Vyměnit (jednotně zredigovaný) korpus (alespoň z větší části) tradičních chorálních zpěvů oficia za neumělé zhudebnění českých textů, za jehož silně rozkolísanou kvalitu navíc sám nesu všechnu vinu, prostě bolí. Ale bolest to byla blahodárná, protože mě přiměla nemálo nepovedených zpěvů opravit. V dřívějších letech jsem se ze strachu z unáhlených oprav držel zásady, že se nikdy neopravují zpěvy, které budu zpívat ještě téhož dne nebo nazítří, ale v srpnu jsem tuto zásadu odvrhl a řadu zpěvů opravil bezprostředně před začátkem hodinky, kdy měly přijít na řadu, protože zpívat nepovedené dosavadní znění by bylo akorát pro zlost. Se začátkem září jsem se sice moc rád vrátil zpět do klidných vod předkoncilního oficia, ale předsevzal jsem si delší období soustavného zpívání oficia pokoncilního brzy zopakovat, což se začátkem října také činím, podle plánu opět na měsíc. Dále pak budu česky-pokoncilně zpívat jeden z adventních týdnů (předběžně druhý) a jeden až dva týdny někde uprostřed doby postní i velikonoční. Takové střídání se v této fázi projektu zdá být výhodné, protože umožňuje jak dlouhodobý kontakt s tradičním chorálním repertoárem, který se snažím do nějaké míry napodobovat, tak kontakt s existujícím korpusem českých zpěvů, který je mi především stimulem k jejich pilnému opravování.

Projekt In adiutorium v "GitHub Arctic Code Vault"

Notové materiály vytvořené v rámci projektu In adiutorium jsou sázené aplikací LilyPond, popř. kombinací LilyPondu a LaTeXu, což mj. znamená, že výsledná grafická podoba sazby je generována ze zdrojového kódu, tedy z plaintextového souboru, který obsahuje data k zobrazení zapsaná pomocí pro ten účel vytvořeného umělého jazyka. Zdrojové kódy (vč. kompletní historie jejich vzniku a vývoje) jsou uložené v git repositáři na službě GitHub.

Jedním z příjemných vedlejších účinků je, že zdrojové kódy všech notových materiálů budou - díky novému archivačnímu programu, který společnost GitHub rozjíždí - napříště dobře uložené na více místech, a (z titulu toho, že projekt je v době sběru dat pro archivaci aktivní) snad i ve speciální časové schránce "GitHub Arctic Code Vault". Praktický užitek pro budoucí generace to velmi pravděpodobně nemá žádný, ale představa, že (když alespoň některý z těch několika paralelních způsobů archivace přečká všechny nepřízně doby) za 500 či více let badatelé budou mít moje neumělé zhudebnění Denní modlitby církve k disposici (odhlédnuto od toho, že si ho v té záplavě nahromaděných archivovaných dat nejspíš nikdo nevšimne, a i kdyby si všiml, pravděpodobně ho nebude zajímat), mě samozřejmě blaží. Nic to ovšem nemění na tom, že za nejlepší způsob dlouhodobého uchování výsledků projektu i nadále považuji vydání úplného českého antifonáře a rozmístění jeho výtisků do různých knihoven.

Priority pro následující rok

Od posledního plánovacího článku je to zhruba rok. Tehdejší plány v zásadě vyšly: studium teologie jsem dokončil, místo městského bytu s dvojími sousedy za tenkými zdmi jsem si pronajal malý domek nedaleko svého rodiště, kde moje hudební aktivity nikoho neruší, vrátil jsem se ke každodennímu zpívání části oficia a v posledních dnech konečně i k práci na opravě českých antifon a responsorií. První výsledky zveřejním v nejbližší době.

Loni jsem napsal, že "nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl být alespoň nějaký větší smysluplný celek - třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně." Když jsem o prioritách přemýšlel teď, rozhodl jsem se jinak. Nebudu postupovat podle stupně slavení od nejvyššího k nižším, ale podle svazků breviáře, resp. podle svátečních okruhů. Pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních prázdnin a za tu dobu bych rád do finálního stavu dostal předně zpěvy užívané po větší část roku - tzn. žaltář a základní nápěvy; v druhé řadě pak co možná úplný obsah prvního svazku breviáře (doba adventní a vánoční), přičemž temporál má prioritu před sanktorálem a v rámci obou mají přednost svátky vyššího stupně před nižšími. Pro nadcházející rok tedy upouštím od "práce v rytmu liturgického roku" - bude to z velké části "rok adventní a vánoční".

Základní nápěvy se z nynější předběžné podoby, nabízející v některých oddílech různé varianty, změní do podoby konečné a autoritativní, kde nabízení více alternativních variant nápěvů (pokud tedy někde zůstane zachováno) již nebude projevem nerozhodnosti či bezradnosti (jak jím často je teď). Vyplním všechny mezery a vedle stávajícího notového listu připravím i sazbu (později bez větších úprav použitelnou jako součást Antifonáře k Denní modlitbě církve) se všemi potřebnými rubrikami a návodnými texty.

Pokud se mi podaří dostat do konečného stavu antifony a responsoria ze žaltáře (další důležitý cíl), připravím patrně i sazbu notovaného žaltáře (nedůležitý volitelný cíl). Další je ve hvězdách. Každopádně neplánuji v následujícím roce připravit žádnou další část sazby budoucího antifonáře. Je možné, že podaří-li se mi finalizovat zpěvy alespoň vybraných svátků, připravím pro ně sazbu sešitů s kompletními texty a notami (vč. značkovaných žalmů), srovnatelné např. s těmi, které používá pražská katedrální schola. I když "liturgické zpěvníky na jedno použití" osobně nemám rád, vím, že v reálném liturgickém provozu najdou uplatnění mnohem spíš, než úplný antifonář. (Který nicméně zůstává konečným cílem mého snažení.) Také by snad mohly zpěvům poněkud pomoci do světa, protože jak oproti dosavadním notovým listům, tak oproti úplnému antifonáři jsou výrazně snáze použitelné.

Tolik plány vážné a závazné. Před časem jsem dostal konstruktivní zpětnou vazbu, že web nově příchozímu příliš nepomáhá do problematiky zpívaného oficia proniknout, ani zorientovat se v během let narostlém obsahu blogu. Je tudíž docela pravděpodobné, že se budu pokoušet o nápravu. Zejména bych rád sepsal ucelený, notovanými a nahranými příklady doplněný praktický návod ke zpívání hodinek, zejm. nešpor, podle našich nápěvů, cílící na úplné začátečníky.

Konečně v kontextu snahy o dotažení zpěvů do podoby, kterou by bylo možné označit za definitivní, tzn. do podoby kvalitní a způsobilé k liturgickému použití, se stává palčivější otázka po teoretickém základu takových snah, tzn. po "teorii českého chorálu". Lze tedy očekávat, že postupně zveřejním přinejmenším výsledky určitých přípravných prací, usilujících k formulaci "teorie českého chorálu" se přiblížit. Zatím mám předběžně v úmyslu věnovat několik článků podrobnému studiu vybraných ukázek "českého chorálu" z pera jiných autorů. Vedle pramenů z 19. a 20. století půjde především o ukázky chorálu utrakvistického - vedle zpěvů složených přímo pro slavení oficia v češtině třeba i o "antifony před rorate". Z podobných důvodů také věnuji určitou porci času studiu musikologické literatury, ale žádné zvláštní výstupy z toho prozatím tvořit nezamýšlím.

Příští rok

Na konec akademického roku směřuji (alespoň zatím) závěr svého magisterského studia teologie. Donedávna jsem zamýšlel podat si ještě letos přihlášku na postgraduální studium liturgiky a - budu-li přijat - na magisterské studium plynule navázat doktorským, pravděpodobně v Olomouci. Už v říjnu jsem psal, že (a proč) teď z (latinského předkoncilního) oficia zpívám jen ubohý zlomek a na českých antifonách a responsoriích nepracuji vůbec, protože to v mém podání vyžaduje "svobodu dlouho volně hlučet", které se mi v pokoji s dvojími sousedy za tenkými zdmi zoufale nedostává. Protože už si nedělám iluze, že v příštím universitním městě seženu bydlení mým hudebním aktivitám výrazně více přející, naléhavě vyvstává otázka, co bude s rozpracovaným projektem českého antifonáře.

Nechci antifonář nechat navždy nebo na další dlouhá léta nedokončený a vyhlídky na jeho dokončení během studia nevypadají příznivě. Proto jsem se předběžně rozhodl, že doktorské studium o rok odložím, pronajmu si někde vhodné obydlí (snad něco jako co možná levný malý volně stojící dům - důležité je, aby se tam dalo muzicírovat i několik hodin denně a nikoho to neobtěžovalo) a budu se vedle zaměstnání snažit během toho roku udělat na opravě zpěvů co nejvíc práce. Nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl být alespoň nějaký větší smysluplný celek - třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně.

A když to skončí fiaskem a ani po "roce volna" (přinejmenším od školy) nebudeme liturgicky použitelnému českému antifonáři o nic blíž, bude se říkat "to je ten pošetilec, co si udělal 'rok volna' na skládání českých chorálních antifon, i když to neuměl"; já budu vědět, že jsem na neúspěšný hudební projekt vynaložil všechno, co rozumně vynaložit šlo, a napříště se budu věnovat pracem, pro něž jsem způsobilejší.

Timothy Radcliffe

Proběhla kolem mě zpráva, že českým a moravským biskupům dával exercicie Timothy Radcliffe, a já jsem si díky tomu vzpomněl na jeden důležitý moment, který je třeba připočíst k důležitým podnětům pro pozdější start projektu In adiutorium.

Mezi velkým množstvím literatury v širokém smyslu slova duchovní, kterou jsem zhltal (a pod vlivem knih "otce Jeronýma" horlivě excerpoval) v posledních dvou letech střední školy, byl i Radcliffův Medvěd a mniška. Autor tam mj. vzpomíná, jak v komunitě, kde tou dobou žil, po zavedení breviáře v národním jazyce skládali s bratřími pro nové texty nápěvy, aby mohli oficium zpívat. I když na breviář po babičce se tou dobou prášilo (v maturitním ročníku jsem ho po zvážení aktuálních priorit odložil a vrátil se k němu až po čtyřech letech), to vyprávění ve mně silně zaresonovalo. Tou dobou jsem pro sebe akorát nově objevoval svět hudby (čti: poprvé jsem se učil hrát na hudební nástroj, se kterým se dá zpívat) a zpívané oficium už mi bylo drahé díky návštěvám v Novém Dvoře. Ale ten impuls zůstal schovaný po ty další čtyři roky, až do doby, kdy mi vypadlo z rukou vedení skautského oddílu (tzn. citelně přibylo volného času) a moje mnišské plány se obrátily v prach.

Dokončení antifonáře není na obzoru

Před necelými dvěma lety jsem stanovil letošní rok jako rok dokončení prvního výdání Antifonáře k Denní modlitbě církve. Návštěvník webu to vidí na první pohled, ale pro pořádek stejně oznamuji, že dokončení antifonáře letos není reálné. Nejen, že tempo prací není termínu přiměřené - momentálně na zhudebnění českých textů oficia vůbec nepracuji. Rigidnější režim v zaměstnání spolu se studijními povinnostmi závěrečné fáze (bakalářského) studia mi k tomu nenechávají prostor.

Není ale od věci zmínit jednu z těch záležitostí, které teď práci na antifonáři překážejí: někoho z hrstky věrných čtenářů zdejšího blogu by třeba mohla potěšit moje právě dokončovaná bakalářská práce o novodobých latinských liturgických překladech žaltáře. (T.j. o tom, jehož používání povolil v roce 1945 Pius XII., a o překladu připraveném v rámci pokoncilní liturgické reformy.) Závěrečné práce se na Jihočeské universitě standardně zveřejňují, takže ji zvědavý čtenář záhy po odevzdání najde na theses.cz (a termín se neúprosně blíží). Samozřejmě není radno čekat od ní nic zvlášť objevného, ale mám zato, že pro každého milovníka dějin liturgie se v ní najde alespoň něco, co zatím nevěděl.

[EDIT 29. 3. 2018] Odevzdáno, zveřejněno: Žaltář římského oficia v proměnách 20. století.
Kdo by snad četl tak pilně, že by přišel i na těch několik nejednoznačných citací, které utekly závěrečné redakci, přesné údaje si může dohledat ve zveřejněném zdrojovém kódu sazby (všechny potřebné informace tam jsou, ale špatně jsem zkrotil biblatex, takže je ne vždy správně vysázel).

První antifona v Soundcloudu

Profil projektu In adiutorium na Soundcloudu existuje již delší dobu, ale až dnes se na něm objevila první zvuková stopa - antifona "Mojžíšův keř, který v ohni neshořel" z dnešní slavnosti Matky Boží, Panny Marie. Postupně se můžete těšit na výběr antifon, které považuji za zdařilé. Nahrávat je budu víceméně podle běhu liturgického roku. Žádnou velkou krásu není radno očekávat, protože neumím zpívat ani nahrávat, ale pro představu, jak "český chorál" může znít, by i ty neumělé nahrávky měly být dostatečné.

Při příležitosti zveřejnění první nahrávky "autorské interpretace" zdejších zpěvů musím připomenout jeden starší článek: autorská interpretace by neměla být považována za ideální nebo závaznou. Notový zápis je úsporný a informačně chudý, a to záměrně. Daná je zpravidla jen melodie, ostatní parametry určuje interpret, nebo interpretační tradice chorálu, k níž se hlásí.

Spěje práce k dobrému konci?

V průběhu let opakovaně propadám ilusi, že už "jsem tam": už mám vypracovaný hudební jazyk českého chorálu, blízký chorálu gregoriánskému a přitom respektující specifika českého jazyka, už si umím uspokojivě poradit se zhudebněním každé české antifony. Není náhodou, že takový dojem nejsnáze roste, když se delší dobu nezabývám již hotovými zpěvy. A pak se tato iluse vždy znovu tříští, když znovu sedím nad antifonami, které jsem složil před delší dobou.

Neuspokojivé zpěvy pak přepisuji - některé již potřetí nebo počtvrté. Je možné pozorovat určitý vývoj. Je to ale vývoj k větší kvalitě a zralosti, nebo vývoj sledující jen nahodilé posuny osobního vkusu? Je to cesta vpřed, k cíli, nebo jen jakési tvůrčí bloudění či chození v kruhu?

Pracuji na tom, aby nejpozději v řádu několika let spatřil světlo světa úplný český antifonář. Přinejmenším stejně pravděpodobná se však jeví možnost, že místo toho budu moci jen konstatovat fatální neúspěch a nanejvýš vybrat několik málo kousků, které se (spíš náhodou) podařily a mohly by být hodné zachování.

Vidina jiného fatálního neúspěchu - že antifonář sice ke své spokojenosti dokončím a doplním teoretickým pojednáním o českém chorálu, ale vůbec nikdo z něj nebude zpívat - mě neděsí. Jednak vím, že tu a tam už někdo moje zpěvy zpíval, a to jak soukromě, tak i při veřejně slavených nešporách; jednak mě vpřed nežene vidina "úspěchu na trhu", ale nepraktický idealismus, který hledí na dílo samo o sobě a na lidi okolo se příliš neohlíží.

Zprávy

Jen telegraficky k aktuálnímu stavu prací:

1. Na podzim jsem ohlásil, že usiluji o dokončení Antifonáře k Denní modlitbě církve někdy v průběhu roku 2018. I když ještě relativně hodně času zbývá, již nyní jasně vidím, že se to při nynějším tempu prací nestihne, protože kousků vyžadujících opravu nebo přepracování je opravdu hodně a práce postupují, jak postupují. Navíc je můj plánovaný návrat do školních lavic nepochybně dále zpomalí. Další termín se zatím neodvažuji dávat. Snad jen mohu říci, že déle než deset let bych na antifonáři pracoval nerad.

2. Pojal jsem úmysl připravit jako jeden z vedlejších výstupů projektu In adiutorium českou verzi Graduale simplex. Tento latinský "graduál pro menší kostely", jak známo, nahrazuje zpěvy mešního propria zpěvy vesměs původně určenými pro oficium (a tedy kratšími a jednoduššími). Já už většinu antifon mám složenu, zbývá tedy "jen" vyhledat kousky odpovídající těm v Graduale simplex, doplnit něco málo těch, které Graduale simplex nesdílí s pokoncilním breviářem, a všechno to uspořádat v knížní sazbu. Inspirací je mi nizozemské Klein graduale z pera Stevena van Roode. Doufám, že tak alespoň trochu potěším kolegy, kteří mě už před lety nabádali, že spíše než antifonář je třeba připravit český chorální graduál.

Nově i na Twitteru

Nedávno zřízený twitterový profil @inadiutorium koncipuji jako jakousi mikroblogovací odbočku zdejšího blogu: najdete tam všechno to, co mám na srdci, věřím, že by to mohlo zajímat i vzácné čtenáře, a zároveň se o tom v nejbližší budoucnosti nechystám psát článek. Věděli jste, že jeden z nejmladších iluminovaných rukopisných antifonářů české provenience vznikl v první polovině 20. stol. v Českých Budějovicích?

Ó upozornění

Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají všemi milované a do omrzení duchaplně komentované "Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný zájemce najde zhudebněné: Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků. Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve jsou až od loňska v materiálu s antifonami doby adventní. Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či k vánoční novéně.

Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně známých českých zpracování:

Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových Nedělních nešporách u nešpor 3. a 4. adventní neděle. Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu (přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě Olejníka.

Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík v adventních nedělních nešporách. Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.

Samotná antifona O Sapientia ve znění Svatojanského kancionálu je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera, o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině 19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady". Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat, pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu a jeho české odnoži.

Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému znalému čtenáři budu vděčný za komentář.

Stav projektu - listopad 2016

Uplynul více než rok od poslední zprávy o aktuálním stavu prací a plánech na dobu příští. Tady je proto zpráva čerstvá:

Práce na revizi existujících zpěvů postupují pomalu. V souvislosti s registrací domény antifonar.cz jsem se odvážil vyhlásit termín prvního vydání antifonáře (které, aby mělo smysl, předpokládá uspokojivé dokončení revize celého korpusu zpěvů) na rok 2018. Domnívám se, že je to stihnutelný termín, ale abych ho stihl, budu muset oproti posledním měsícům zrychlit.

Určitým rozptýlením mezi pracemi cílícími na dokončení antifonáře je mi zhudebňování vlastních textů řeholních společností. Rozdělané mám t.č. dominikánské, premonstrátské a salesiánské texty o svatých zakladatelích. Tu a tam, když je chuť, přidám antifonu. Až některý formulář dokončím, zveřejním ho.

I v novém liturgickém roce budu zpívat oficium podle předkoncilních knih. Postupem času jsem přišel na to, že je pro práci na vlastním zhudebnění liturgie hodin lepší při každodenní modlitbě nezpívat to, na čem pracuji. Opačná praxe totiž vede na jedné straně k horečnému úsilí o dokončení některé části k termínu, kdy dotyčné zpěvy přijdou na řadu, na druhé straně k nečinnosti - ze strachu, abych v zuřivém opravování zbytečně nerozkopal i to, co je dobré, a neměnil existující zpěvy spíše k horšímu. Když den za dnem zpívám oficium ze starého římského antifonáře, od vlastních antifon jsem svobodný a můžu na nich konečně pracovat (víceméně) v rytmu liturgického roku, což jim, domnívám se, docela svědčí. Zároveň je pro mě cenný každodenní kontakt s autentickým gregoriánským chorálem.

antifonář.cz

Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu) pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování - prostě tak, aby evokoval liturgii hodin. Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové a duchovní. "In co? In auditorium?"

Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji: nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější) doménu antifonar.cz.

Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web, věnovaný jen jemu. Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví jako nejvhodnější řešení.

Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit. Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu. Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem: po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno (pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání. V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední: zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš tak dlouho, jak dlouho budu živ, "produktový" web antifonáře se budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím jiné hostingové řešení.

[EDIT 19. 11. 2016] Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení, je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem: zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.

Když originalita není ctností: Vize pro Nešporní zpěvy

Na začátku doby adventní jsem Denní modlitbu církve a svoje zhudebnění jejích textů vyměnil za latinský breviář a antifonář. Poté, co se předkoncilní oficium ukázalo být časově neúnosné, jsem přesedlal na latinské pokoncilní, s výjimkou nedělí a svátků. Ovšem poté, co jsem bez úhony přezpíval Velikonoční oktáv bez úhony, shledal jsem, že už se v předkoncilním oficiu lépe orientuji a zvládám ho bez velké režije, vrátil jsem se k němu.

Jednou z velice silných zkušeností - jak při zpívání z římského antifonáře z r. 1912, tak s pokoncilním oficiem zpívaným podle Ordo cantus officii - je to, jak citelně méně namáhavé je zvládnutí základního korpusu zpěvů. Nejde přitom o jejich množství, ale o jejich kvality: značná část repertoáru je vybudována opakováním (s většími či menšími úpravami pro ten který text) oblíbených vzorů; i kde se nejedná přímo o aplikaci rozšířeného vzoru, zpěvák se obvykle setkává s opakovanými motivy a postupy (srov. Hiley D.: Western Plainchant, 1993, 89). Tak po několika týdnech zpívání z latinského antifonáře mám mezi jeho zpěvy větší jistotu (měřeno mírou schopnosti nepříliš hudebního zpěváka zazpívat ten který kousek z listu) než po letech mezi českými antifonami, které jsem sám složil.

Jednou z pomýlených zásad, které od počátku formovaly mou práci na českých zpěvech oficia, byla ta, že by nápěv měl pokud možno ilustrovat zhudebňovaný text. Co, ilustrovat! Ideálně by měl být plodem jeho prorozjímání!

... Tento zpěv komponovali mniši, kteří museli být opravdovými světci. Jsou to totiž zpěvy naplněné pokorou a hlubokou úctou před strašným Bohem Hospodinem, zároveň však jsou plné mnohdy vroucí důvěrnosti, něhy a lásky k milujícímu příteli. Proto dobrou liturgickou hudbu nemůže dobře zkomponovat pouze šikovný a inspirovaný skladatel, ale měl by být v ideálním případě i světcem. To se podařilo v církvi do 10., 11. stol. a předtím - pak už se to nikdy v takové míře neuskutečnilo. ...

(z pořadu Duchovní hudba na ČRO Vltava: 5. 2. 2012: Hudba při Strahovském klášteře (3/3). Amici musicae antiquae a Jaroslav Orel, okolo 33. minuty)

Takové mystisující pojetí gregoriánského chorálu není zastáváno nijak výjimečné a není těžké se jím nakazit. Ovšem přinejmenším pokud by takto někdo chtěl hledět speciálně na antifony oficia (to se ve zmiňovaném pořadu samozřejmě nedělá), je to objektivní nesmysl.

Ovšem já - i protože jsem tak málo věděl o gregoriánském chorálu - místo toho, abych hledal oněch "15-20 dobře vybraných melodií" (srov. Dobszay L.: The Bugnini Liturgy and the Reform of the Reform, 2003, 82), na které by šlo zpívat velkou většinu antifon, usiloval jsem naopak o co možná dokonalé vystižení individuality každého jednotlivého textu.

---

Před čtyřmi lety, zhruba touto dobou, jsem zveřejnil první (a zároveň zatím poslední) verzi Nešporních zpěvů - malého zpěvníčku pro druhé nešpory slavností, s některými přizpůsobeními pro "neprofesionální" shromáždění, modelovanými dílem podle "lidových nešpor" z 19. a první poloviny 20. století. Jeho nynější neúplná podoba vznikla poměrně kvapně a plánoval jsem postupně ho dokončit, ale poznenáhlu jsem k tomu ztratil chuť, věnoval jsem se naléhavějším úkolům, a měsíce a roky běžely.

Teď nadešla jeho chvíle. Tento izolovaný ostrůvek v rámci projektu - duplicitní zpracování antifon pro několik málo příležitostí - se nabízí jako vhodné místo pro experiment. Zahodím všechny jeho melodie (beztak vesměs nemají valnou hodnotu) a začnu jeho obsah budovat znovu, se zřetelem na to, aby vzniklo omezené množství široce použitelných typů. Ty by měly mít jasnou strukturu a být hudebně jednoduché, bez příkras a bez obtížných míst. Kde se to bude zdát vhodné, nebudu se bát sáhnout po některých z "nejohranějších" melodií latinských antifon.

Pokud se dílo vydaří, budeme teprve mít skutečné "lidové nešpory". A byla by pak namístě otázka, zda by se podobné principy neměly uplatnit i na větší části kmenového korpusu.

Vlastní texty řeholních společností

Na stránce s notami ke stažení jsem dnes založil novou sekci pro vlastní texty řeholních společností a umístil do ní zhudebněné oficium sv. Evžena de Mazenod, zakladatele řádu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. K tomu se sluší dodat pár slov na vysvětlenou.

Breviářová propria řeholních společností mě zajímají, takže je aktivně vyhledávám; v jednom starším blogovém článku je (čas od času aktualisovaný) seznam těch, která jsou volně dostupná na internetu. Kdo by zapátral na githubu v repozitáři projektu In adiutorium, zjistil by, že jsem na zhudebnění některých z nich začal pomýšlet už dosti dávno - v dubnu 2013 jsem udělal první kroky ke zpracování oficia slavnosti sv. Norberta podle českých textů premonstrátského řádu, ještě o něco dříve jsem začal pracovat na oficiu slavnosti sv. Dominika podle vlastních textů Řádu kazatelů. Výběr samozřejmě není náhodný: u dominikánů byl kdysi v noviciátu můj dědeček; jméno svatého Norberta pak nosím jako jedno z křestních.

Z výše řečeného je zřejmé, že moje práce na zhudebnění vlastních textů některých řeholních společností je vedená čistě osobním zájmem. Nejde o zpěvy složené na přání nebo na objednávku a neočekávám, že budou někdy někde zpívány. Ani já je nikdy v rámci normálního běhu oficia zpívat nebudu. Skládám je pro radost ze skládání a pro bližší kontakt s dotčenými liturgickými texty a se svatými, k jejichž oslavě byly složeny.

Když jsem před lety začal s texty o svatých zakladatelích dominikánů a premonstrátů, záhy jsem narazil na překážku, která mou práci v tom směru nadlouho zastavila: oba řády jsou starobylé (premonstrátský vznikl ve 12., dominikánský ve 13. stol.) a k podstatným součástem jejich způsobu života patří chór. Každý má svou svébytnou chorální tradici. Budu jejich české liturgické texty zhudebňovat úplně nezávisle, "na zelené louce", jako jsem naložil s většinou textů Denní modlitby církve, nebo bych se měl spíše pokusit o zhudebnění navazující na danou řádovou tradici? Tu otázku jsem tenkrát nerozřešil a sv. Norberta i sv. Dominika jsem tudíž nechal čekat.

To byl výchozí bod pro moje nepříliš dávné rozhodnutí zpracovat oficia svatých řádu Misionářů oblátů. (Ve skutečnosti je jediným světcem, jehož oficium je vystrojeno vlastními zpěvy, zakladatel - sv. Evžen.) Tato řeholní společnost mně osobně není nijak blízká. Ale především - nejen že nemá chórovou povinnost: jsem si téměř jist, že nemá vůbec žádnou tradici zpívaného oficia. Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že zhudebnění kompletního oficia sv. Evžena existuje pouze v českém jazyce a pouze od dnešního večera. Tak otázku, zda a jak bych se měl v hudebním výrazivu vázat na řádovou tradici, mohu nechat úplně stranou.

[EDIT 4. 9. 2016] Jen pro pořádek: domněnka, že obláti nemají vůbec žádnou tradici zpívaného oficia, se ukázala být mylná. "V neděli ... v 18:15 pak máme zpívané nešpory s varhanním doprovodem ..." (http://oblati.cz/povolani.html)

Podle téže logiky vyhlašuji program na dobu příští: až se mi zase mezi opravováním starších nepříliš povedených zpěvů zasteskne po zhudebňování nových, dosud nedotčených textů, pokračovat budu texty salesiánskými. Předběžné ohledání ukázalo, že tím budu mít postaráno o zábavu na delší dobu, protože salesiánský kalendář je bohatší než oblátský a breviářové texty obsahují několik plně vystrojených oficií, jakož i řadu skromněji vypravených památek "o dvou vlastních antifonách".

Správně bych jistě měl zohlednit rčení Jesuita non cantat, neque rubricat a v rámci "nesmyslného" přednostního zhudebňování textů nezpívajících řádů dát přednost řádu příslovečně nezpívajícímu - Tovaryšstvu Ježíšovu. Jeho proprium breviáře ale, pokud je mi známo, veřejně dostupné není.

Závěrem: To, co dělám, dělám v dobré víře, že tím nikomu neškodím. Kdyby se některá z dotčených řeholních společností cítila poškozena tím, že jsem neuměle zhudebnil a zveřejnil její (již předtím všeobecně veřejně dostupné) liturgické texty, samozřejmě jsem připraven příslušné dílo či díla stáhnout z nabídky a upustit od jejich dalšího šíření.

Autor beuronského posudku na Olejníkovy zpěvy

Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk", hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou slepou uličku.

Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž: často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál - i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou, inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.

V diplomové práci Jakuba Vavrečky Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013) jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával P. Augustinus Gröpp OSB, mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly zaslány.

... Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí, je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel, respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací. Moderní jazyky se řídí jinými zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.

(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)

U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných podmínkách církve v Československu v době normalisace. Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně. Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl hodně proti čemu psát ...

Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal. Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic, nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá přehled; doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň na nějaký časopisecký nebo novinový článek. Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila: "O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého benediktinského řádu."

Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá - Komárek (P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001), z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného "posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu noty a nahrávky poslal) zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp. Tomu se zdají dobře odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.

V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány. Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970 neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB. To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně, je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.

Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek k olejníkovské historii. Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše, původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl a nebylo tedy na co odkázat. Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků - ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů - jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého potkal rád.

Stav projektu - září 2015

Již dlouho jsem nevydal žádnou souhrnnou zprávu o aktuálním stavu projektu a pracích, ke kterým se chystám. Blížící se začátek nového liturgického roku je k tomu dobrou příležitostí.

15. 8. byl dosažen zásadní milník: jsou zhudebněny všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve.

Když píšu Denní modlitba církve, mám na mysli liturgickou knihu pro pokoncilní římské oficium v překladu České liturgické komise, vydávaném od r. 1987. - Starší charitní breviář i jeho potomek, breviář dominikánský, totiž mají jiný titul. Když (řídčeji) píšu s malým počátečním písmenem denní modlitba církve, míněna je bohoslužebná forma - synonymem je "oficium" či "liturgie hodin".

Ke kochání se prázdnou slávou mě svádí skutečnost, že národů, které mají úplné zhudebnění oficia, není úplně mnoho. Vím jen o německém, brazilském (portugalština) a anglickém. (Přičemž poslední jmenované nikdy nevyšlo veřejně tiskem a až v poslední době byly staré cyklostylované strojo/rukopisy nascanovány a zveřejněny na internetu.) Na druhou stranu jsem si dobře vědom toho, že moje dílo je velké pouze rozsahem a zmiňovaným antifonářům jiných národů se nemůže rovnat.

Jako svůj hlavní úkol na nejbližší dobu (v řádu let) vidím revizi celého ohromného korpusu zpěvů. Mnohé mám z minulých let označené jako nepovedené a hodné předělání; i na ostatní bych se však rád znovu podíval ve světle svého nynějšího pojetí "českého chorálu", které se do současné podoby rozvíjelo postupně v průběhu uplynulých pěti let.

Jak je vidět z posledních aktualisací, aktuálně hlemýždím tempem reviduji antifony ze žaltáře. Žaltář je totiž jádrem oficia a špatné zpěvy nikde nemají potenciál nenapáchat tolik škody jako tady.

Přiznávám, že se mi z horizontu prozatím ztratilo vydání antifonáře jakožto ucelené liturgické knihy. Antifonář zůstává mým cílem, ale vidím, že není a ještě dlouho nebude na pořadu dne. Korpus zpěvů je zatím kvalitativně příliš nevyrovnaný.

Jak jsem již dříve avizoval, pro nadcházející liturgický rok opustím, pokud jde o každodenní modlitbu, pokoncilní oficium a své zhudebnění jeho textů, a budu místo něj zpívat oficium těsně předkoncilní, v podobě znovulegalisované slavným motu proprio Summorum pontificum. Považuji to za důležité mj. pro lepší vstřebání autentického repertoáru římského oficia. Budu se však snažit s českými zpěvy zůstat v kontaktu a práci na jejich revizi nezanedbávat.

Nápěvy žalmů

Byl jsem navštívit jednoho kolegu z KTF UK v jeho kaplanském působišti a při té příležitosti jsem byl požádán, abych vyrobil instruktážní nahrávky, podle kterých by se daly cvičit tradiční nápěvy žalmů římského oficia. Připravil jsem je a níže je nabízím. Pokusím se je v blízké budoucnosti doplnit ještě o další článek, skýtající vysvětlení, jak latinská psalmodie "funguje".

Předem varuji, že bídný je jak nahraný pěvec, tak technika použitá k záznamu jeho hlasu. Poslech je tudíž na vlastní nebezpečí. Každý, kdo má možnost učit se z jiného zdroje než z nabízených nahrávek, udělá lépe, když jí využije.

Dále je třeba upozornit, že představené nápěvy žalmů jsou podle Antiphonale Romanum z r. 1912. V novějších chorálních knihách, např. v pokoncilním vesperálu ze Solesmes (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), se některé nápěvy liší (zakončení modu II), některé jsou jinak hudebně-teoreticky uchopeny a tudíž jinak pojmenovány, některé nové přidány. (Přehled těchto "solesmeských" nápěvů nabízí ve videonahrávce Christopher Gray.) Starší systém psalmodie tu představuji proto, že právě toho se při práci na projektu In adiutorium držím. To je dáno jednak důvody historickými: v počátcích jsem jiný neznal. Jednak důvody, řekněme, hudebně-teoretickými: zatímco do staršího systému mám jakýsi vhled, znám charakteristiky jednotlivých modů a umím v nich skládat melodie nebo z existující melodie určit, jakému modu přísluší, systému, který lze tušit z novější sady nápěvů, zatím dobře nerozumím.

Když pro nic jiného, řada choralistů bude jistě pohoršena přinejmenším tím, že tu učím psalmodii III. modu s "úpadkovým" tenorem c místo původního h: Už v době přípravy antifonáře vydaného r. 1912 se o tenor modu III vedl vášnivý spor (viz Wagner Peter: Der Kampf gegen die Editio Vaticana, Graz - Wien 1907), v němž se tehdy sice dočasně prosadili "pragmatici", v pozdějších letech však dopadl ve prospěch "historisující" tendence, preferující původní tenor h. Já se však i v tomto držím referenčního antifonáře. Na antifonách III. modu je většinou poznat, zda vznikly v době, kdy jeho tenorem bylo h, nebo již po přesunu tenoru na c. (Popř. zda byly v tomto smyslu dodatečně upraveny.) To platí i o mých antifonách, které se všechny přiznávají k "úpadkovému" tenoru c.

Jako ukázkový text jsem zvolil první tři verše ze žalmu 53 - kterýžto je vzácný tím, že má už ve třetím verši flexu.

Deus in nómine tuo salvum me fac: * et in virtúte tua júdica me.
Deus exáudi oratiónem meam: * áuribus percipe verba oris mei.
Quóniam aliéni insurrexérunt advérsum me, +
et fortes quaesiérunt ánimam meam: *
et non proposuérunt Deum ante conspéctum suum.

modus I

D
D
D2
f
g
g2
g3
a
a2
a3

modus II

modus III

b
a
a2
g
g2

modus IV

g
E

modus IV transponovaný

c		zní stejně jako výše IV g
A
A*		Na nahrávce jsou místo lidského hlasu slyšet struny mé staré kytary, protože tolerovatelné provedení tohoto zakončení se vymyká možnostem mého bídného sluchu.
d

modus V

modus VI

modus VII

a
b
c
c2
d

modus VIII

G
G*
c

tonus peregrinus

Na tonus peregrinus se zpívá jen několik málo textů, nejznámější je žalm 113/114 In exitu. Ten je tedy použit pro ukázku.

Musím se přiznat ke dvěma "hříchům". Pozorný posluchač si všimne, že třetí verš na druhý navazuje ještě výrazně méně, než je v knize žalmů obvyklé (to byl pokus o ošklivý vtip): přeskočil jsem na nejbližší verš obsahující flexu. Druhým prohřeškem je odchýlení se od Antiphonale 1912. To obsahuje poněkud jiný nápěv tonu peregrinu, který mi ale nejde do úst (zejm. v mediaci chybí počáteční g). Tak, jak je tu notován a nazpíván, je např. v The Liber Usualis. With introduction and rubrics in English, Tournai-New York 1961.

tonus in directum

Tento a následující nápěvy jsou představeny méně důkladně, než by se snad slušelo - protože jejich uplatnění je minimální a rozhodl jsem se alespoň prozatím s nimi neztrácet čas. Pozorný posluchač si všimne určitých nepravidelností, které nevznikly přehlédnutím, ale uplatněním pravidel, na jejichž popis zde rezignuji.

"Užívá se pro žalmy, které je předepsáno zpívat při oficiu bez antifony, jako jsou žalm 145 při nešporách a žalm 129 v laudách za zemřelé, žalm 69 v litaniích ke všem svatým atd." (Antiphonale Romanum 1912, 25*) Zmiňované žalmy však z oficia za zemřelé zmizely při jedné z reforem předcházejících 2. vatikánskému koncilu. V pokoncilním oficiu pak žádný žalm bez antifony nefiguruje.

tonus paschalis

"Na Bílou sobotu pro žalmy kompletáře a při oficiu Zmrtvýchvstání Páně až do nešpor soboty před nedělí ve velikonočním oktávu (usque ad Vesperas Sabbati in Albis) pro žalmy hodinek, které se zpívají bez antifony a pro kantikum Nunc dimittis, se může použít následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) Ani pro tento nápěv tudíž pokoncilní oficium nemá uplatnění, jak řečeno výše. Protože má vlastnosti modu II, lze ho použít pro záměnu běžného nápěvu tohoto modu. V Německu se pro psalmodii modu II používá dokonce jedině tento. (Alespoň pokud jde o starý Gotteslob. Pro kdysi prozkoumané antifonáře už to nemohu říci s jistotou.) V Novém dvoře se na něj celoročně zpívají (nebo přinejmenším zpívávaly) žalmy kompletáře. Ty však v cisterciáckém oficiu skutečně jsou bez antifony.

tonus in directum pro officio defunctorum

"V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé se žalmy kompletáře, primy, tercie, sexty a nony zpívají nápěvem in directum, viz výše, nebo ad libitum na následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) V pokoncilním oficiu za zemřelé jsou, jak známo, všechny žalmy opatřeny antifonami a zpívají se tudíž na nápěvy odpovídající antifonám.

a co když se zpívá česky?

Jak známo, jsem zastáncem názoru, že stejné nápěvy jsou velice dobře použitelné i pro český text. Chystám se nazpívat nějakou delší ukázku, ale ... zatím se opravdu jen chystám.

Adaptace latinských zpěvů

(To, že článek tematicky navazuje na poslední publikovaný, nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění mé adaptace Ó-antifon.)

U příležitosti vydání posledních chybějících antifon - tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden - považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.

Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není, jak bychom mohli být pokoušeni si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu. V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií je zcela umělé, nepřirozené.

Při převádění liturgických zpěvů do národního jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více rovinách:

• Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé, a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
• Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
• Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná pro složení nového.
• Adaptovat známou melodii se možná odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal. (Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby nepřipadá dostatečně kompetentní.)

Je jen přirozené, že se touto cestou pustili v minulosti naši dávní předkové, stejně jako že i dnes si ji volí nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti (přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly, anglikán Ormonde Plater a další). U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh sestry klarisky.

I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže, že já jsem se touto cestou nevydal. To má dva vzájemně se doplňující důvody: (1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze. Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru, při plném zohlednění specifik daného jazyka. Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu nezřídka velice škodí. (2) Druhým významným faktorem pak je skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy, takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně snadné ji dohledat.

I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby několik příkladů adaptovaných latinských melodií najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané O-antifony.

Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým. Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.

Od letošní první neděle adventní se chystám přejít na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné. Je pravděpodobné, že se každodenní kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy. Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.

Víte o nějakých chybějících zpěvech?

Dámy a pánové, jak již dříve předem ohlašováno, projekt In adiutorium spěje k cíli. Zbývá složit něco málo přes dvacet antifon.

Stránku po stránce jsem prošel sanktorál všech čtyř svazků breviáře, abych měl jistotu, že jsem nezapomněl na žádnou z drobných památek. Temporál jsem systematicky zpracovával přednostně a v posledních letech jsem zaplňoval všechny mezery zjištěné při každodenním slavení oficia, takže tu podobnou generální kontrolu nepovažuji za nutnou. Prosím však každého, kdo by snad přeci věděl o chybějícím nápěvu pro nějakou antifonu či responsorium (vyjma responsorií z modlitby se čtením, která zatím až na pár svévolně vybraných výjimek zanedbávám), aby mi o tom dal jakoukoli cestou vědět.

Antifonář - sborové vydání?

Narazil jsem na zřejmě docela čerstvý, ale již informačně dosti bohatý web o Josefu Olejníkovi. Přirozeně jsem nemohl jinak, než běžet nejprve prohlédnout oddíl věnovaný Nedělním nešporám. Díky nahrávkám, na které se tam odkazuje, jsem poprvé v životě slyšel Olejníkovy nešpory dobře zazpívané a s varhanním doprovodem - a přiznávám, že se mi tak skoro líbily (srov. starší hodnocení). O tom ale třeba jindy.

Mou pozornost vzbudil a k přemýšlení a psaní mě vyprovokoval povzdech:

Dílo bohužel nenašlo větší ohlas; pravidelně (dvakrát měsíčně) se používá pouze v katedrále v Olomouci. Přitom obsahuje bohatý zdroj zpěvů, které se dají použít k liturgii. (josefolejnik.cz)

Tento povzdech se z velké části míjí s podstatou problému: když se nějaká část liturgie slaví málokde a navíc většinou beze zpěvu, je přirozené, že zpěvník, obsahující materiál pro ni, těžko použitelný jinak, "nenajde větší ohlas". Není to ale přeci jen opravdu tak, že se Nedělní nešpory dočkaly chladnějšího přijetí, než by byly mohly? Že by některá společenství ráda přijala "olomoucký katedrální vesperál," ale něco jim stálo či stojí v cestě?

Domnívám se, že překážkou pro širší uplatnění Olejníkových Nedělních nešpor, zejména ve farnostech, resp. všude tam, kde se zpívané nešpory slaví jen při několika málo příležitostech během roku, je cena. Kniha obsahující všechny nedělní nešpory pro celý liturgický rok je dokonalým řešením pro katedrálu, kde se nedělní nešpory zpívají co týden nebo dva. Pokud ale ve farnosti máme zpívané nešpory dvakrát nebo třikrát do roka, nakoupení dostatečného množství výtisků, byť i jen pro sbor, těžko dojde příznivého sluchu u správce farní pokladny. Bylo by možné koupit jeden exemplář varhanický, jeden pěvecký, a z toho v potřebném množství rozkopírovat potřebné stránky, ale to je ilegální. (Kdybych to chtěl udělat, ale jen zcela legálně, koho mám vlastně žádat o povolení? Skladatelovy dědice? Matici cyrilometodějskou, která Nedělní nešpory vydala?)

Sbory, které mohu alespoň z dálky sledovat, většinou nezpívají z knih, ale z listů, skládaných do desek pro tu kterou příležitost. Edice zpěvů oficia pro použití v chrámových sborech by to neměla ignorovat. Zatímco ideálním řešením pro mnicha nebo jinou osobu vázanou chórovou povinností je svázaný kompletní antifonář, pro sbormistra a jeho zpěváky je mnohem vhodnější sada volných listů, ze které lze vybrat jen co je potřeba pro aktuální příležitost. Navíc by ideálně mělo být možné pořizovat jednotlivé části samostatně a ne nutně vždy jen celou krabici.

Výhodou tvorby nabízené na tomto webu je, že je k disposici zdarma a legálně. Přesto vidím, že jsem až dosud přemýšlel příliš úzce - právě se zaměřením na antifonář jako knihu, která má smysl pro lidi zpívající oficium denně, méně však pro ty, kdo se k němu dostanou jen příležitostně. Jak bych měl vyjít vstříc sboristům a jejich deskám?

Myslím, že hlavním přizpůsobením sborové praxi by měla být zvláštní verze žaltáře. Taková, která obsahuje všechny žalmy, ale tak, že se dají snadno vybírat - po listech - a skládat podle potřeby. Navíc by měly být jednoznačně označkované pro ten který žalmový nápěv. Označení pouze přízvučných slabik významných pro závěrečné formule stačí člověku ve zpěvu žalmů zběhlému, ale pro potřeby sborů, provozujících psalmodii jen občas a limitovaných omezeným časem na zkoušení, příliš vhodné není. "Sborový žaltář" tedy musí mít každý žalm vysázený ve všech kombinacích počtu přízvučných a přípravných slabik, každou variantu na samostatném listu. Žalmy v něm pro dobrou orientaci nebudou seřazeny podle cyklu žaltáře v breviáři, ale podle biblického pořadí. Půjde o dokument obřích rozměrů, ale nikomu to nebude vadit, protože si ho patrně nikdo nikdy nebude tisknout celý. Pokud jde o nápěvy antifon a responsorií, ty mohou pro potřeby chrámového sboru nejspíš zůstat tak, jak jsou, na pracovních listech. Příjemným zpřehledněním by pak bylo upravit je na listy obsahující vždy vše (vč. potřebných společných nápěvů) pro danou hodinku.

---

Ve skutečnosti mám za lubem jedno ještě zásadnější zjednodušení - vzhledem k tomu, že moje noty jsou zapsané ve snadno strojově zpracovatelném textovém formátu a obsahují docela bohatá metadata (vč. např. údaje o žalmu, ke kterému ta která antifona patří, a o žalmovém nápěvu, který vyžaduje), nebude vůbec těžké napsat webovou aplikaci, která pro vybranou příležitost (např. nešpory vybrané neděle) na požádání vyrobí brožurku se všemi nápěvy a označkovanými texty. Až někdy budu mít volné odpoledne a chuť programovat ...

Kam se andělé bojí vkročit

Dnešní článek Kathleen Pluth Where Angels Fear to Tread (Kam se andělé bojí vkročit) si ode mě, opovážlivce, tvorbou hudby určené pro liturgii "vstupujícího tam, kam se i andělé bojí vkročit," žádá reakci. Co na to mohu říci?

Domnívám se, že ve všech epochách církevních dějin vedle geniálních uměleckých děl, která se stala trvalou součástí pokladu církve, vznikalo i velké množství děl (i mnohem) méně hodnotných, a že i taková mají právo na existenci a jsou mnohdy potřebná.

Doufám, že všem návštěvníkům tohoto webu je stejně jasné jako jeho tvůrci, že se tu nepěstuje žádné umění a múzy se těmto končinám zdaleka vyhýbají. Je tu právě jen jeden člověk, bez uměleckých vloh, jehož jediným "nadáním" je touha po zpívaném oficiu. Není tedy nijak překvapivé, že velká část jeho výtvorů je "merely serviceable, barely imaginative, and almost entirely a matter of patching things through from one cadence to the next."

Osobně absenci zhudebnění liturgických textů, tradičně určených ke zpěvu, pociťuji jako větší zlo než to, že snad budou zhudebněny neuměle či nevhodně. A tak tvořím. Samozřejmě doufám, že přijdou i tvůrci povolanější. Sám ale pro sebe momentálně nevidím lepší cestu, než volat s žalmistou "budu ti hrát, Hospodine, před anděly," nejlíp, jak umím, i když to nejspíš většinou znamená - blbě.

Infrastruktura projektu In adiutorium

Nedělám si iluze, že tento článek bude pro někoho zajímavý nebo přínosný, ale mně poslouží ke srovnání myšlenek a jednou třeba někomu jako inspirace, odstrašující příklad nebo tak ... Chci vyložit, jak teď probíhá práce na projektu, jaké používám nástroje a pracovní postupy, jak se postupně vyvinuly a v čem mi teď překáží. Závěrem se pokusím načrtnout a porovnat možná řešení. Motivací k tomu mi je, že už dlouho cítím, jak mi stávající "pracovní proces" v cestě k cíli spíš překáží než pomáhá a již příliš dlouho se odhodlávám k jeho tolik potřebné reformě.

Postupný rozvoj

Na začátku (podzim 2010) bylo několik izolovaných zpěvů bez ladu a skladu vysázených v LilyPondu. Neměl jsem v plánu vytvořit žádné rozsáhlejší dílo.

Zcela přirozeně jsem tenkrát své hudební pokusy psal na papír, do notových sešitů (nedávno při stěhování jsem na ně narazil a divil jsem se, kolik jsem jich za rok stihl popsat), a na počítači sázel jen ty, které jsem považoval za hodné zveřejnění. Počítač použitelný pro práci mi tenkrát navíc nebyl dobře přístupný - můj domácí byl rozbitý, takže jsem mohl jen příležitostně parazitovat na vybavení své sestry; později při pobytu v Erfurtu jsem byl odkázán na školní počítače, jejichž užívání bylo omezeno otevíracími hodinami výpočetního střediska.

Již někdy před odjezdem do Erfurtu (jaro 2011) jsem ale na složku se zpěvy k oficiu nasadil verzovací systém git. Verzování jsem se naučil mít rád při práci na softwarových projektech a vyvinulo se tak nějak samo sebou, že jsem jeho vymoženosti (mj. možnost kdykoli se vrátit ke kterékoli starší verzi a snadno porovnávat historické verze mezi sebou) chtěl mít k disposici i pro svůj projekt hudební. (Konkrétně git jsem ale použil prvně právě pro projekt In adiutorium. Do té doby jsem používal jen cvs.)

Vzhledem k tomu, že počítačově vysázené noty byly v této fázi projektu jakousi "výkladní skříní" či "špičkou ledovce" a všechen vývoj probíhal na papíře, bylo schema vývoje - z pohledu git repositáře - lineární. Postupně byly přidávány nové a nové zpěvy; když se některý kousek postupem času ukázal jako nepříliš dobrý, byl v notovém sešitě připraven nový a původní podoba nahrazena.

Když jsem později získal vlastní funkční počítač, zanevřel jsem na notové sešity - bylo pro mě pohodlnější psát noty rovnou do počítače v textovém formátu užívaném LilyPondem než nejprve na papír a pak je přepisovat. Tak najednou bylo potřeba vyřešit, jak ve struktuře projektu udělat místo na pokusy a omyly:

První verze nové antifony totiž většinou vzniká "načisto": probrnkávámm a prozpívávám se k podobě, která zní přijatelně, průběžně upravuji notový zápis. Poté, co se propracuji k uspokojivému výsledku, přesouvám se k dalšímu kousku. Když se však časem ukáže, že nějaká hotová antifona má zásadní nedostatky a její melodii bude potřeba složit znovu, pracuji už zpravidla s více variantami, než se pro jednu rozhodnu.

Také se jako čím dál méně vyhovující ukazoval systém nahrazování jedné verze druhou - bylo by výhodné mít všechny historické podoby daného zpěvu stále po ruce a moci je bez námahy porovnávat. (Naprogramoval jsem kdysi skript, který uměl vytahat všechny historické verze daného zpěvu z gitu; bylo to sice zábavné cvičení, ale jeho výsledek nepatří k nástrojům, které by opravdu usnadňovaly každodenní tvůrčí práci ...)

Dílem na základě svých tehdejších zásadně mylných představ ohledně magických schopností gitu při slučování (merge) větví jsem se rozhodl v hlavní větvi pokračovat jako doposud (na jednu antifonu jedno znění - to momentálně oficiální) a pro účely "pracovního bloku", kde je možné od každého zpěvu vršit neomezené množství variant, vytvořit novou větev (variationes; hlouběji na blogu je k nalezení článek z oné doby, kde se o tom píše). Postup revize nepovedených zpěvů od té doby probíhá tak, že ve větvi variationes rozpracuji několik možných podob, tu nejpovedenější pak vyčistím od pracovních poznámek a zkopíruji na příslušné místo do větve master.

Původně jsem ke zkoušení možných variant využíval přímo lokální verzi toho kterého souboru. Později jsem však zjistil, že pak aktualizace větve variationes z master pomocí git merge neprobíhala vždy podle mých představ, a tak jsem pro "špinavou pracovní verzi" začal používat zvláštní kopii příslušného souboru (např. kompletar.ly má pracovní verzi kompletar-VAR.ly).

Otravná režie

Revize jedné antifony teď tedy vypadá takto:

Mám dva lokální klony repozitáře projektu, v jednom je načtena větev master, ve druhém variationes. (To by samozřejmě nebylo potřeba, je možné přepínat se mezi oběma větvemi v jediném klonu, ale postupem času jsem přišel na to, že v kontextu tohoto projektu se mi v popsaném uspořádání pracuje lépe.)

# 1. nejnovější změny z hlavní větve promítnout do větve pracovní
(variationes)$ git merge master
    

2. V pracovní verzi (-VAR.ly) daného souboru vyzkouším několik možných podob; vyberu nejlepší, barevně ji označím jako novou hlavní;
3. zkopíruji ji do "čisté" verze souboru. Vymažu z ní pracovní značky, které mimo sekvenci variant většinou nemají smysl (upozorňují na místo, kde se melodie odchyluje od předchozího pokusu).

# 4. uložit změny pracovního souboru
(variationes)$ git commit -m 'one ant. revised' kompletar-VAR.ly

# 5. uložit změny "čistého souboru"
(variationes)$ git commit -m 'revised ant.' kompletar.ly

# 6. všechny změny předat i druhému klonu repozitáře
(variationes)$ git push ~/In-adiutorium variationes

# 7. přejít do druhého klonu
$ cd ~/In-adiutorium

# 8. změny "čistého souboru" promítnout do hlavní větve (master)
(master)$ git cherry-pick variationes
    

I tomu, kdo třeba úplně nerozumí naznačeným operacím s gitem, bude zřejmé, že popsaný systém práce nastavený začátkem roku 2012 kromě vlastní tvůrčí práce na nápěvech antifon obnáší i odpudivě velkou porci režie okolo, spočívající převážně v četných interakcích s verzovacím systémem. Přitom, jak již bylo řečeno, tento způsob práce byl kdysi dávno nastolen převážně proto, že jsem měl chybné představy o magických schopnostech gitu a věřil jsem, že mi bude práci naopak výrazně šetřit. Nyní jediným pochybným ziskem z toho všeho je, že hlavní větev je relativně čistá, od každého zpěvu obsahuje pouze jednu verzi v jednom souboru. To je ale zisk, který pro mě nemá v podstatě žádnou hodnotu.

Kudy z toho ven

Jako programátor k smrti nenávidím duplicity a ruční kopírování. Čehokoli. Přesto se právě projekt In adiutorium stal takovým ne-li peklem, pak nepochybně předpeklím, limbem či peklíčkem všemožných duplicit komplikujících další vývoj a plodících nepořádek. Duplicity spojené s provozem větve variationes jsou přitom ty, které momentálně představují největší zátěž. Jak je eliminovat?

1. Zrušení větve variationes

Samostatná vývojová větev, která nepřináší žádný užitek, může být beze škod opuštěna. Pracovní verze souborů (-VAR.ly) se mohou odstěhovat do vyhrazené podsložky hlavní větve. Tím ze sedmikrokového scénáře výše odpadnou body 1, 5, 6, 7, 8 a stane se z něj scénář tříkrokový.

Stále zůstává otravná nutnost ručně kopírovat z pracovního souboru vybranou variantu do souboru čistého/produkčního. I tomu snad lze předejít. Ale pro pochopení toho, proč některé možné cesty předem vylučuji z úvah, je potřeba znát jeden další detail, také související s problémem duplicit.

Odkazování na zpěvy - FIAL

Když projekt In adiutorium nabyl většího rozsahu, vznikla potřeba trvalých strojově zpracovatelných referencí na jednotlivé zpěvy. Vedou k tomu dva různé motivy:

Prvním je sazba zpěvníků. Projekt In adiutorium by neměl skončit vychrlením několika desítek dokumentů o jednotkách až desítkách stran obsahujícíh nápěvy antifon a responsorií oficia, ale vytvořením skutečného antifonáře, tj. přiměřeně funkční a pohodlné liturgické knihy pro každodenní zpívané oficium. Kromě toho také občas sázím menší příležitostný zpěvníček pro sebe nebo pro někoho jiného. Ať ve velkém či v malém, je silně nežádoucí muset jednotlivé zpěvy pro účely nového díla ručně kopírovat. Nenávidím kopírování. Když chystám sazbu zpěvníku, chci pouze odkázat na zpěv, který chci na daném místě zahrnout, a nějaký nástroj by měl umět kdykoli najít a dodat jeho nejčerstvější verzi. K tomu je nutné mít způsob, jak na každý zpěv jednoznačně odkázat. Takový způsob mám, a dávno mám i ten kýžený nástroj. Již jsem o něm v minulosti psal.

Než ten jednoduchý systém referencí na zpěvy představím, je třeba zmínit i druhý motiv vedoucí k jeho zavedení. V liturgii hodin se některé zpěvy opakují, i vícenásobně. Jindy se objevují texty velmi podobné - s trochu jinými slovy, s částí navíc, s velikonočním aleluja a bez něj, ... Pro stejný text používám vždy stejný nápěv. Pro zhudebnění textu výrazně podobného jinému, dříve zpracovanému, se podle vhodnosti pokouším vyjít z již existujícího. (Ne vždy je to možné.) V těchto případech je potřeba mít někde poznamenáno, že nová antifona je kopií či adaptací jiné, protože v případě, že se v budoucnu bude měnit jedna, měla by se zároveň s ní upravit i druhá. Původně jsem si o tom dělal jen poznámky pro sebe, ale s rostoucím množstvím těchto referencí bylo zřejmé, že nebude v lidských silách zvládnout je a bude nutné připravit nástroj, který kontrolu koherence příbuzných antifon alespoň částečně zautomatisuje. Naprogramování tohoto nástroje zatím zůstává úkolem pro budoucnost.

Reference na konkrétní zpěv se skládá z cesty k souboru - vždy cesty relativní k hlavnímu adresáři projektu - a id zpěvu, které má každý kousek v hlavičce; v rámci daného souboru je vždy unikátní. Několik příkladů:

kompletar.ly#sim	antifona k Simeonovu kantiku
antifony/tyden1_1nedele.ly#1ne-ant2	druhá antifona prvních nešpor neděle prvního týdne žaltáře
commune/commune_maria.ly#invit1	antifona k invitatoriu ze společných textů o Panně Marii

Bezpočet reálných příkladů je možné najít přímo v repozitáři projektu.

Reference na zpěv vytvořená popsaným způsobem se jmenuje FIAL. Jmenuje se nějak hlavně proto, že bylo potřeba nějak pojmenovat pole v hlavičce zpěvu, kde se odkazuje na jiný zpěv, z něhož byla celá melodie nebo její část převzata. Je to zkratka, a že je to zkratka špatně utvořená a její tvůrce se za ni stydí, nebude ji vykládat.

2. Zbavit se veškerého ručního kopírování

Ideálem programátora k smrti nenávidícího duplicity je, nikdy nic ručně nekopírovat. Každá varianta každého zpěvu by ve struktuře projektu měla figurovat právě jednou. Jestliže mám dva druhy výstupů - jeden pracovní pro sebe, s variantami a pracovními poznámkami, a druhý čistý pro zbytek světa - pak by ideálně mělo být možné nějak oba generovat z jediného zdroje.

Omezující podmínkou je, že výše popsaný způsob odkazování na zpěvy musí zůstat funkční a existující reference se nesmějí rozbít. "Produkční" verze každého zpěvu by tedy měla zůstat ve stejném souboru jako doposud. Přitom generování výstupů by mělo být i nadále co nejjednodušší.

Schůdnou cestou se zdá být nějaká varianta uspořádání, kdy se čistá verze generuje automaticky redukcí verze pracovní. V pracovní verzi pak musí být konvenčně dáno nebo strojově čitelným způsobem vyznačeno, co do čisté verze patří a co ne.

Alternativou je zachovat čistou a pracovní verzi jako relativně nezávislé entity (ve kterých lze bez nutnosti vzájemných ohledů psát poznámky, řešit zalomení stránek apod.), ale plně automatizovat proces přenesení vybrané varianty zpěvu z pracovní verze do čisté.

Zvolená cesta

Tady je určitá cesura. Jsem ten typ člověka, který často k tomu, aby vůbec mohl přemýšlet, potřebuje psát. V próze. Žádné bodovité poznámky. A o pár řádek výše a řadu hodin dříve jsem konečně dospěl k uspokojivému plánu. Zanechal jsem psaní a dal se do jeho realizace. Nově nastolený systém vypadá následovně:

Pracovní verze souborů s notami odteď sídlí v hlavní větvi v adresáři pojmenovaném stejně jako dosavadní vývojová větev - variationes. Pracovní soubor se jmenuje stejně jako odpovídající soubor "produkční". O přenesení nově upravených zpěvů z pracovního souboru do "produkčního" se stará nový skript škaredého jména updatefromvar.rb:

$ ruby updatefromvar.rb kompletar.ly
    

Najde pracovní soubor odpovídající souboru předanému v parametru, načte ho a prochází zpěv po zpěvu. Kdykoli najde kus označený jako varianta vybraná do "produkční" verze, vyčistí ho od pracovních značek, podle id najde odpovídající kus v hlavním souboru a provede náhradu.

Z provedených změn mám radost. Očekávám, že se příznivě projeví na rychlosti postupu dalších prací. Není žádné tajemství, že jsem dosud - z velké části právě kvůli výše popsanému nepohodlí spojenému s procesem revize - mnohem ochotněji skládal nové zpěvy než pracoval na starých, označených pro opravu.

Responsoria doby postní (a adventní)

Postní responsoria patří k vůbec nejstarším plodům projektu In adiutorium - vznikla 4. 4. 2014, tzn. začátkem mého pobytu v Erfurtu, v době, kdy jsem měl jen minimální povědomí o repertoáru latinského chorálního oficia. Přehlédnutí historie materiálu (doba před přejmenováním, po přejmenování) přitom ukáže, že ač doznal v průběhu uplynulých čtyř let řady úprav, nikdy nebylo zasahováno do melodií. Ty zůstaly od Erfurtu až dodnes nedotčené.

Mezitím koncepce projektu In adiutorium prošla určitým vývojem, v jehož určitém bodě padlo rozhodnutí přidržet se, pokud jde o společné nápěvy (toni communes) a stereotypní formule, k nimž počítám i nápěvy krátkých responsorií, římského antifonáře z r. 1912 (to je nesamozřejmé rozhodnutí, které by si žádalo vysvětlení - snad někdy příště), samozřejmě s úsilím o zohlednění specifik českého jazyka. V souladu s tímto rozhodnutím byla přepracována velikonoční responsoria a nedělní responsoria ze žaltáře, která jsem rovněž v raných fázích projektu opatřil vlastními melodiemi nezávislými na tradičních formulích. Považoval bych tedy za jedině správné v tomto duchu revidovat i postní a adventní responsoria a opatřit je adaptacemi nápěvů obvyklých pro danou příležitost v římském oficiu.

Jenže ... pokus o reformu adventních responsorií v zimě zkrachoval. Všechny mé pokusy o adaptaci tradiční formule krátkého responsoria 4. modu skončily hrůzně, takže jsem se rozhodl responsoria nechat, jak jsou, a i při případných revizích s nimi pracovat nezávisle na referenčním latinském antifonáři.

Nedávno, poté, co jsem dokončil práci na vlastních antifonách postních a velikonočních ferií, jsem se konečně obrátil k dlouho odkládané revizi postních responsorií.

V potridentském římském oficiu se krátká responsoria zpívají pouze v malých hodinkách. Doba postní má svá vlastní responsoria, antifonář Pia X. je ale nechává zpívat na nejběžnější formuli 6. modu, užívanou po většinu roku. (Viz např. responsorium Scuto circumdabit te.)

Samozřejmě bych mohl postní responsoria přepracovat v tomto duchu. Nepřišlo mi to ale úplně vhodné, protože považuji za žádoucí, aby ze zpěvů byl patrný určitý "vlastní ráz" liturgické doby a responsoria, která vedle hymnů celou liturgickou dobou procházejí, jsou k tomu velice vhodná. Protože vím, že první svazek antifonáře pro pokoncilní oficium vydaný v Solesmes hodně čerpá, pokud jde o responsoria, z repertoáru oficia mnišského, nahlédl jsem dále do Antiphonale Monasticum z r. 1933. Tam mají responsoria zpívaná v ranních chválách a nešporách zvláštní charakteristický nápěv (viz např. responsorium Ipse liberavit me na první stránce not k postním laudám používaných o postních středách v Praze u Salvátora), který se však dle mého soudu nehodí k textům, o které mi jde, a ani by pro ně nešel dobře upravit.

Nakonec jsem se obrátil ještě ke třetímu prameni, který je pro mé snažení v určitém ohledu relevantnější než mnišské oficium: totiž předtridentské oficium pražské. Tištěný pražský breviář z r. 1502 předepisuje pro 1. neděli postní k prvním nešporám responsorium Angelis suis (ve formuláři nešpor je jen incipit, jelikož jde o repetici 8. responsoria z matutina téhož dne), ke druhým Spes mea (i tady je jen incipit, referenční výskyt jsem zatím nenašel).

Neznám zatím sice žádný "zaručeně pražský" antifonář, na který bych mohl odkázat, ale s jistou dávkou opatrnosti se lze podívat do rukopisů odjinud, obsahujících responsoria s týmž incipitem a určením, např. do databáze CANTUS. Ta zná jak Angelis suis, tak Spes mea. Ve většině pramenů, které jsem prohlédl, jsou mezi responsorii matutina a tudíž nepřekvapí, že mají vlastní nápěv ("vlastní nápěv" se tu říká jako protiklad "stereotypní formule").

Z výše uvedeného vyvozuji závěr, že není nutné a snad ani žádoucí postní responsoria "reformovat" a převádět je na nějaký stereotypní nápěv. Naopak by bylo možné odvolávat se pro nezávisle komponované nápěvy na tradici pražského oficia, kde se v nedělních nešporách doby postní zpívala responsoria z matutina, tj. responsoria po hudební stránce dosti samostatná a bohatá. To neznamená, že se postních responsorií napříště ani nedotknu. Ač se mi líbí tak, jak jsou, některá mají značné rezervy a bylo by možné je zdokonalovat. Nevidím to ale jako aktuální prioritu.

Repozitář "Meum intende"

Již dlouho zde nabízím i některé zpěvy, jejichž nejsem autorem, ale jsou volně šiřitelné a dosud nebyly nikde veřejně k mání. Nedávné získání prvního většího souboru takových zpěvů - oficia slavností Narození Páně a Zmrtvýchvstání Páně od dačických karmelitek - mě přivedlo k rozmýšlení, kde zpřístupnit zdrojové kódy sazby. Nepřišlo mi úplně vhodné přidat je do repozitáře In adiutorium, protože ten jednak tvoří v drtivé většině moje autorská díla, jednak má jasný profil daný cílem vytvořit úplný český antifonář. Když porůznu sbírám cizí zhudebnění textů denní modlitby církve, sleduji jiný cíl: aby moje bídné výtvory měly konkurenci, aby ten, kdo chce zpívat oficium, měl z čeho vybírat, a aby případný budoucí "Řehoř Veliký" měl z čeho sestavovat svůj "antifonář cento".

Pro sbírku svobodných zhudebnění částí oficia od jiných autorů jsem nakonec založil na githubu vlastní repozitář. Jeho (samostatně nesmyslný) název "Meum intende" odkazuje k projektu "In adiutorium", jehož je jakýmsi doplňkem či rozšířením.

Hotové noty budou i nadále zde na webu, na stránce Noty ke stažení, v sekci Od jiných autorů.

Zpěvy od dačických karmelitek

Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita, pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.

Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin, hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery. Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti, ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně zpívaného oficia u nás.

Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy, a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům, zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve, nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně plodné členy.

Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně skeny několika rukopisných lístků od dačických karmelitek. Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy, které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď. Antifony a responsoria pro slavnosti Narození Páně a Zmrtvýchvstání Páně tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu stránky s notami ke stažení.

Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů, i české karmelitky (podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků) se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál: žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule. K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje i moje sazba.

Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně: "Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto, že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.) To mě pobízí k výzvě: Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni," ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách, aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží s církví oslavovat Hospodina.

Najít svou píseň

Když jsem se v roce 2010 po delší pauze znovu chápal breviáře, viděl jsem v jeho pravidelné modlitbě cenné "pium exercitium" sloužící jako prostředek k řadě "duchovních dober", mj. k osvojení si žalmů jakožto jakéhosi slabikáře židovské a křesťanské modlitby, a k těsnějšímu spojení osobní modlitby s liturgií a liturgickým rokem. Když je něco pium exercitium, je dobrý důvod očekávat, že to, stejně jako každé jiné exercitium, bude do nějaké míry nepříjemné, jelikož co sílí, často také bolí.

Později jsem předně přehodnotil svůj postoj k oficiu: to není prostředkem k dosažení něčeho jiného, ale oslavou Boha - a jako takové jednou z nejvznešenějších činností vůbec a cílem o sobě. Dále jsem ale také zjistil, že se očekávaná bolestivost a určitá odpudivost nedostavila - ono "pium exercitium" se naopak stalo snad vůbec nejdůležitějším z mých pramenů radosti, který mi pak významně pomáhal přežít. (Tu radost ať si čtenář nepředstavuje jako kdovíjak jásavou nebo vždy dostupnou a to přežití ať nebere jako vysokou nadsázku - v té době mě totiž okusovaly deprese.)

Ptal jsem se, čím to je. Možných vysvětlení je více. To, které považuji za "nejvíce vysvětlující", jsem našel skrz postřehnutí jedné nápadné souvislosti: v době, kdy jsem začal podle možností každý den zpívat alespoň některé části denních hodinek oficia (a tak či onak se modlit ty ostatní), výrazně poklesla intenzita mých ostatních hudebních aktivit. Do té doby jsem často a rád bral do ruky kytaru a hrál a zpíval, co mi přišlo pod ruku; snažil jsem se naučit hrát na balalajku; ...

Při všem tom hraní a zpívání jsem však byl vystaven dvojímu "utrpení": jednak určitému vnucování nesdílených emocí či názorů, protože řada písní světských i křesťanských je výlevem citů, které u mě nejsou (a často ani nikdy nebyly a nebudou) dány a proto je nemohu zpívat bez značného nepohodlí; jednak jsem dlouho cítil potřebu zazpívat svou vlastní píseň, která jakoby někde uvnitř byla, ale protože nejsem obdařen ani nadáním básnickým, ani hudebním, nemohla nabýt určitého tvaru a vyjít ven - a tak mě jen tížila.

Až jsem "svou píseň" našel - vně, již dlouho hotovou, v prastaré formě společné modlitby církve - v oficiu. To z velké části nasytilo mou touhu po muzicírování a dalo mi zpěvy s texty, do kterých se (alespoň do značné části z nich) mohu postavit bez diskomfortu vnucovaných emocí:

Ne že bych byl zároveň pronásledován (mj. Žalm 64), na smrt nemocen (kantikum z Iz 38), přetékal jásavou Boží chválou (kantikum z 1Sam 2) a vždy opravdu "čekal na Pána více než stráže na svítání" (Žalm 130). Ale již od raných dob se církev modlí žalmy tak, že je rozmanitým způsobem reinterpretuje: některé se opravdu mohu modlit jako svou svrchovaně autentickou osobní modlitbu tady a teď; jiné jsou modlitbou bratří trpících pronásledování; další lze číst jako modlitbu samotného Krista. (Srov. Žalmy. Český katolický překlad, Kostelní Vydří: KNA 2009, 5-9 - Předmluva. Srov. též VPDMC 108n.)

Tradiční hudební tvar římského oficia tvoří krásný celek, kde se vkusně střídají zpěvy hudebně velice prosté, v podstatě recitativní, s bohatěji utvářenými. Kdo zpívá oficium pravidelně více let, může se navíc těšit z krás zjevujících se v rytmu liturgického roku - ze zpěvů charakterisujících jeho jednotlivá období; z těch, které se zaskví jednou do roka, aby pak byl po celý rok s touhou vyhlížen jejich návrat; z jiných, které z dobrých důvodů zazní několikrát, možná s nenápadnou, ale významuplnou změnou; z hudebních a textových citací a narážek, odhalujících někdy nečekané souvislosti.

Co bych měl závěrem říci o "své písni"? Že jsem, i při dobrém vědomí řady jejích nedokonalostí (netajím se tím, že souhlasím s velkým dílem kritiky, kterou dnešní podobě římského oficia adresoval prof. Dobszay; některé další výhrady v minulosti zazněly i na tomto blogu), nadšen její krásou, a vděčný za to, že ji smím zpívat.

Co o nápěvech antifon a jiných textů oficia, které neuměle skládám? Dostal jsem do rukou skvělou píseň, ale noty mi k ní nedali. Hledal jsem je, avšak marně. Protože jsem ji musel zazpívat, dal jsem se do toho, jak jsem uměl.

Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. (Žalm 104, 34)

Pořízení

Ne, nechystám se sepisovat "pořízení", a kdybych se chystal, nezneužíval bych web svého hudebního projektu k jeho uložení. Přemýšlím ale v poslední době o tom, co tvůrce zabydlený v digitálním věku může a možná by měl udělat pro to, aby jeho výtvory nezmizely ze světa chvíli po něm.

Holger Peter Sandhofe byl mj. muzikolog a vynikající sazeč. Vděčíme mu zejména za sestavení a vydání Nocturnale Romanum - antifonáře pro noční hodinky římského oficia v podobě po reformě Pia X. Sandhofe vytvořil a na internetu publikoval velké množství zajímavých a užitečných materiálů, zejm. liturgické zpěvníky a pomůcky (např. specialisované fonty) pro jejich sazbu. O jeho webu nocturnale.de, kde jejich velká část bývala vystavena, jsem se však dozvěděl až v době, kdy již nebyl dostupný. Holger Peter Sandhofe zemřel v roce 2005 ve věku 33 let. Nějakou dobu poté vypršela doba, na kterou byla předplacena doména a webhosting, a bohatá pokladnice zdrojů ke gregoriánskému chorálu se navždy zavřela. Některá Sandhofeho díla jsou dostupná jinde, protože si je prozíraví lidé uložili a mohli je později (dost možná tím porušujíce zlořečená autorská práva) znovu pustit do oběhu.

[EDIT 25.4.2016] Ve skutečnosti naštěstí není tak zle. Jednak je možné zaniklý web nocturnale.de prohlížet díky archivu Wayback Machine; samotné tam kdysi vystavené soubory ke stažení pak archivuje CMAA.

Internetová publikace je takřka neomezeně dostupná, ale také velice "smrtelná": noty vzniklé v rámci projektu In adiutorium jsou bezpečně na třech místech. Na webu, v repozitáři na githubu a na mém počítači. "Nejsmrtelnější" je web: za hosting platím ročně. Až zemřu nebo z jiného důvodu platit přestanu, stránky do roka zmizí v nenávratnu a všechen obsah s nimi.
Repozitář se zdroji na githubu ve svém bytí závisí na jedné soukromé společnosti se sídlem v USA, která zase za svou existenci do značné míry vděčí jednomu široce oblíbenému vývojářskému nástroji. Možná github časem začne promazávat dlouhodobě neaktivní účty, nebo dokonce úplně ukončí činnost. Hlavní repozitář s notami bude pryč.
A můj notebook ... i s materiální pozůstalostí po zemřelých se často nenakládá právě v rukavičkách. Tím spíše to tedy bude platit o té digitální. Kdybych zemřel teď, snad by se ještě našel ochotný dědic mého notebooku, ten by ale jistě smazal všechna data. (Což by, s výjimkou not, nebyl žádný zločin, ale možná naopak skutek milosrdenství.) Kdyby notebook někdo "uložil na půdu", nejpozději za pár desítek let z něj použitelná data nikdo nedostane.

Když zemřel můj hudebně plodný praděd Josef "Klement" Zástěra, nechal po sobě své kompletní dílo - v rukopise - pěkně setříděné a doplněné úplným soupisem. V některých ohledech velmi zranitelné (mohlo by shořet při požáru; být odcizeno při vykradení; zničeno, kdyby potomstvo kulturně upadlo a vyhodilo spoustu nesrozumitelných papírů s "kuličkami a nožičkami" do sběru jako bezcenný brak), jinak ale velmi trvanlivé.

Přemýšlel jsem, co mohu klidně nechat propadnout zániku a co bych naopak měl podle možností zaopatřit tak, aby to přečkalo i mou smrt, a jak. Předběžně jsem zavrhl snahy o dlouhodobé zachování dostupnosti webu. Myslím, že jediné, co je tu opravdu hodnotné, jsou noty, a web je pouze nástrojem pro jejich publikaci a poskytnutí doplňujících informací k nim. Zrovna tak nemá smysl věnovat přehnanou péči záchově git repozitáře s historií projektu. Při troše štěstí bude mít poměrně dlouhou setrvačnost, takže než z githubu zmizí, kdo o to bude stát, bude mít dost času si ho naklonovat. Zároveň vím, že je to zdroj potenciálně užitečný jen pro tu poměrně malou část veřejnosti, která ovládá práci s vývojářskými nástroji.

Pokud se mi podaří, jak zamýšlím, vydat úplný český antifonář tiskem, všechny zde artikulované starosti pak hodím za hlavu. Co se v nějakém rozumném množství exemplářů vytiskne a rozšíří, je víceméně nezničitelné. Do té doby se jako ideální jeví nechat po sobě nezašifrovaný externí disk se všemi notami v elektronické podobě a jejich zdrojovými kódy - a vedle toho všechny materiály také vytištěné. O to, aby byly dostupné na internetu, se bude moci postarat kdokoli to uzná za vhodné, protože licenční podmínky jsou, jak známo, ke všelikému šíření velmi vstřícné.

Do roka

Díval jsem se, jaká část repertoáru oficia je ještě přede mnou, a shledal jsem, že se projekt In adiutorium blíží k cílové rovince jedné důležité etapy: na dohled je již den (přestože ho zřím teprve aspiciens a longe), kdy budu moci říci, že jsem připravil melodii pro každou antifonu a pro všechna responsoria denních hodinek pokoncilního českého breviáře. Budu se snažit, aby to bylo do příštího adventu, tedy přibližně do roka.

Co potom? Potom budu dál den za dnem zpívat hodinky jako doposud. Kouskům, které se mi napoprvé nepovedly, budu moci věnovat více péče a opatřit je postupně vhodnějšími nápěvy. Někdy mezi tím podniknu liturgicko-hudební "expedici", kterou plánuji již dlouho. Po odstranění všech závažných nedostatků v "nebezpečných" částech repertoáru (to jsou ty, u kterých reálně hrozí, že se někde budou skutečně zpívat při liturgii - jde zejména o nedělní a sváteční nešpory) bude čas postupně připravit sazbu již dlouho slibovaných svazků antifonáře.

[EDIT téhož dne večer] Ohledně toho, u kterých zpěvů je potřeba počítat s větší pravděpodobností využití i mimo můj pokojík, mám určité odůvodněné předsudky. Nemám ale téměř žádné informace z terénu, zda a jak se výplody projektu In adiutorium skutečně zpívají a které to jsou. Pokud tedy ctěný čtenář v minulosti některý materiál z tohoto webu použil nebo se k tomu teprve chystá, pro autora by byla velmi užitečná stručná informace o tom.

Protože liturgický zpěv je dnes většinou sotva myslitelný bez varhan, měl by k výše zmíněným "nebezpečným" částem antifonáře vzniknout varhanní doprovod. V poslední době dělám, co mohu, abych si postupně doplnil základní hudební vzdělání. Bývám často viděn ve společnosti učebnice hudební nauky, "na stará kolena" jsem začal chodit na hodiny klavíru a s pianem se družím ještě více než s onou učebnicí, ... Udělám, co bude v mých silách, abych, nakolik je mi to možné, pronikl později také do nauky o harmonii a o kontrapunktu a seznámil se také se speciálními otázkami harmonizace chorálu. Pokud to dobře dopadne, v době, kdy melodie dotčených zpěvů budou zralé pro případné širší využití, budu disponovat i věděním a neuměním dostatečným pro jejich opatření doprovody.

(A potom? Potom nejspíš vyjde nový překlad breviáře a celá práce začne nanovo.)

Nešporní zpěvy: Nedošlo mi

Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum zpívaného oficia pro nejširší veřejnost, zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor" v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století. Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také, a v dnešním kontextu především, k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.

Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?

• neměl by žádného uvedeného autora/editora
• až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých pramenů
• žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené", přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské provenience
• antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho a nejsou příliš rozsáhlé
• s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší, místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
• formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty v breviáři
• úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář oficia pro české a moravské diecéze

(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy, ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí, je kombinace posledních dvou bodů.)

Antifonář k DMC a responsoria k modlitbě se čtením

Jednou z dlouhodobě nevyřešených otázek projektu In adiutorium je, jak naložit s responsorii modlitby se čtením. Jelikož každá lekce má své vlastní, většinou asi unikátní responsorium, jde o velmi rozsáhlou část repertoáru oficia.

Dříve jsem již, myslím, avizoval, že první vydání Antifonáře k Denní modlitbě církve tato responsoria - a možná ani jiné zpěvy pro modlitbu se čtením - obsahovat nebude. Nyní mám jasno v tom, že Antifonář od začátku bude s touto hodinkou počítat. Přinese její antifony, ze společných nápěvů pak melodii pro veršík a pro Te Deum. Responsoria však v něm nebudou. A to nejen v prvním vydání, ale ani v žádném budoucím. Nevím, zda se kdy pustím do jejich zhudebnění, ale pokud ano, bude jim vykázán samostatný dodatkový svazek.

K tomuto rozhodnutí mě přivedl jednak (1) řád postupného vznikání zpěvů oficia, jednak (2) pozorování dnešní liturgické praxe.

(1) Pokud se do "nočních responsorií" kdy pustím, bude to až po dokončení ostatního repertoáru oficia - a navíc pravděpodobně až po zamýšleném liturgicko-archeologickém "výletu", protože bych se do práce na českých responsoriích rád pustil až vyzbrojen delšími zkušenostmi s responsorii latinskými. Rozhodně čekáním na responsoria nechci zdržovat vydání Antifonáře. Zařazení responsorií do Antifonáře v některém z pozdějších vydání by si vyžádalo předělání velké části sazby.

(2) Soudím, že responsoria modlitby se čtením mají limitně malou šanci, že se budou někdy někde zpívat. Když i pražská katedrální chorální schola (těleso, pravda, s nízkou frekvencí zkoušek, ale mající ve svých řadách velmi zkušené a schopné choralisty, některé i se speciálním hudebním vzděláním zaměřeným právě na chorál) ve Velikonočním triduu zpívá responsoria po lekcích na jednoduché recitativní nápěvy (tak jsem toho alespoň letos o Velikonocích byl svědkem), sotva kdo bude mít potřebu a síly zařídit se jinak. V řádných svazcích Antifonáře by tedy dlouhá responsoria zbytečně zabírala místo a přidávala na objemu.

Chorál český a moravský

Zabloudil jsem na stránky Varhaníků on-line a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako diskusní fórum stálých příznivců webu) na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových antifonách k pohřebním obřadům.

Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33

U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém. Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií. Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím, že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění. Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli, ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské" dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci" (správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení"). Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost" jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě - kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě, ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje" po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa, jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.

Ivan 27. 6. 2014, 22:06

To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie z jeho nálady. Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek... Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí. To by bylo těch minizkoušek více....

K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc. K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře (mnou výše zvýrazněný).

Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk. Na jeho melodii, rytmus. Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety, od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ... Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu (horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung a Johnerovo Wort und Ton im Choral) jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách. Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného jazyka během století? Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích, bylo tomu i ve středověku.

Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál", nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká, může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech charakteristicky jiný.

Výhled - léto 2014

Poslední "programové vyhlášení" je staré více než rok. Vidím, že větší část loňských slibů jsem nesplnil. Protože obě zbývající státnice jsou za mnou, je docela vhodná chvíle načrtnout linie práce na projektu v následujících měsících.

Související malá reklama: loni v létě jsem značnou porci času, který by jinak zřejmě dostal projekt In adiutorium, věnoval přípravě zpěvníku pro Officium parvum (malé mariánské hodinky). Dokončen byl na podzim. Kvůli technickým potížím byl publikován nejprve na stránkách uskupení Conventus Choralis, které bylo zadavatelem tohoto podniku, před několika dny jsem ho konečně nahrál i na web Editio Sancti Wolfgangi.

K chystaným pracem: Pro nejbližší dobu mám dvě priority. Především dokončit vlastní antifony nedělí cyklu A a doplnit antifony k modlitbě se čtením do těch slavností Páně, které je ještě nemají. Tím bude nahrubo hotové proprium mezidobí. Druhou prioritou je dokončit Nešporní zpěvy.

Nad tyto dvě věci je lepší nic neslibovat. Je však možné alespoň naznačit směr dalších prací. Cíle, ke kterým se upínám, jsou známé: je to postupné zveřejnění jednotlivých svazečků antifonáře. Nyní se v některých případech zdá být takřka na dosah:

• společné texty o svatých - při šťastné konstelaci by mohly být už letos; zbývá dokončit některé antifony k modlitbě se čtením a provést celkovou revizi
• proprium mezidobí - po dokončení nedělí cyklu A a revizi
• vánoční a velikonoční cyklus - po dokončení chybějících antifon (zejm. pro ferie) a revizi

Žaltář proti dřívějším plánům bude dokončen zřejmě až relativně pozdě, protože obsahuje velké množství zpěvů, mezi nimi mnoho nepodařených, a vzhledem k velké důležitosti mu chci dopřát potřebný čas na pomalé zrání. Zcela mimo dohled zůstává zatím sanktorál, jehož materie dosud není a hned tak nebude ani hrubě hotová. Zbývající mezery postupně vyplňuji.

V souvislosti s antifonářem bude potřeba definitivně vyřešit s liturgickou komisí ČBK (a případnými dalšími zainteresovanými subjekty) právní otázky. Pokud totiž věci správně rozumím, aktuálně zveřejněné materiály mají poloilegální status: držitelem autorských práv na zhudebnění jsem já, ale "libreto" patří někomu jinému, od koho nemám licenci; svazečky antifonáře by navíc měly obsahovat nemalou část breviářových textů, což by mohlo jít do jisté míry proti obchodnímu zájmu Karmelitánského nakladatelství. Navíc - jakkoli zatím jen velmi předběžně - pomýšlím na nějaký způsob vydání tiskem. Nepředstavuji si, že by nějaké nakladatelství chtělo vydat několikasvazkové dílo, které zajímá jen hrstku lidí, a ke všemu je volně ke stažení na internetu. Naopak pro tu hrstku lidí je však vesměs mnohem příjemnější a možná i ekonomičtější koupit si profesionálně vytištěné a svázané knihy než si tisk a vazbu objemného antifonáře zajišťovat nějak "na koleně". V takové situaci se jako potenciálně vhodné řešení nabízí tisk na vyžádání, např. v zahraničí populární Lulu nebo český Librix. Bude tato možnost nějak legálně schůdná?

Mimo ediční plány žijí kytarové žalmy: pomalu pracuji na opravě některých rytmických neobratností zejm. v Žalmu 130 a na upřesnění jeho notového zápisu. Výhledově chci přidat další nešporní žalmy zpracované obdobným způsobem, to ale zcela závisí na přízni múz (nebo snad spíš antimúz :) ).

Před delší dobou jsem se pustil do práce na částkách zveřejněných proprií řeholních společností. Jen tak, pro radost, a tudíž beze spěchu. Rozdělanou mám (už drahně dlouho) slavnost sv. Dominika z dominikánského propria a sv. Norberta z textů premonstrátských. (Seznam na internetu dostupných řeholních proprií denní modlitby církve udržuji v jednom starším blogovém článku. Mám radost, že jich není málo a stále přibývají.)

Poutní kostel Panny Marie Pomocnice ve Skokách je mj. místem česko-německých poutí. Existující dvoujazyčné poutní písně, nejen skokovské, mi vnukly nápad pokusit se složit votivní mariánské oficium (s texty ze společných textů o Panně Marii), které by se dalo zpívat česky, německy, ale i nějak dohromady (pravděpodobně střídavě po verších) a bylo hudebně jednotné. Zatím nevím, zda a kdy se pustím do jeho realizace.

Algoritmizační úloha: žalmy pro svátky

Při jednom z rozhovorů přes dva monitory o tom, co jejich obsluhy dělají ve volném čase, jsem kolegovi popisoval algoritmizační problém, který řeším v souvislosti se sazbou žaltáře. "Fuj, hlavně to neříkej nikomu z FITu, ještě by to třeba začali používat jako domácí úkol," zareagoval kolega, který na zmiňované fakultě ČVUT studoval a domácí úkoly na tvrdě optimalizovaná řešení náročných úloh neměl rád. Mám podezření, že normální budoucí programátor se špetkou nadání mou úlohu vyřeší lusknutím prstu, a jako domácí úkol z algoritmizace tudíž příliš výživná není, ale můj opičí mozek ("ti, co dělají weby, to nejsou žádní programátoři, ale cvičené opice," říká bratranec matfyzák) ji každopádně zatím uspokojivě nevyřešil, takže úplně triviální zřejmě také není. Tady je.

(Následující text nepředpokládá znalost liturgie hodin a některé skutečnosti záměrně zjednodušuje, aby vynikla podstata algoritmizačního problému.)

Mějme knihu s texty modliteb (žaltář). Kniha obsahuje všechny texty potřebné pro všechny modlitby v pořadí, v jakém se používají o běžných dnech. Modlitba sestává obvykle ze tří textů. Texty jsou rozloženy na čtyři týdny a v tomto čtyřtýdenním cyklu se některé z nich vícenásobně opakují.

O některých svátcích se modlitby neberou z tohoto pravidelného cyklu, ale jsou volně vybrané z jeho různých míst. K vyhledání modliteb o takovýchto svátcích slouží zvláštní index na konci žaltáře, který pro každou denní modlitbu odkazuje na tři nebo více textů.

Napište program, který dostane seznam textů potřebných pro každou denní modlitbu a seznam textů, jak jdou v knize za sebou (reálná data: texty pro svátky, normální pořadí textů) a vypíše, kolikátý z případných více výskytů téhož textu v knize se má použít, aby ten, kdo se z knihy modlí, při jedné denní modlitbě listoval právě jen nezbytně málo. Za větší dobro je přitom považováno to, že jsou dva nebo více použitých textů bezprostředně za sebou, než to, že uživatel v průběhu modlitby obrátí nejmenší možné množství stránek.

[EDIT 28.6.2014] Řešení hrubou silou, které by na cvičeních z algoritmizace samozřejmě neprošlo, je na githubu.

Hudba fixuje

Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to, jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně co do fungování paměti podobným). Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.

Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu než holý text. Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu a bez zpěvu.

V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné. Loni jsem v postní a velikonoční době zpíval nedělní druhé nešpory podle Olejníka. Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou, nikdy předtím a nikdy potom. Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily" nápěvy Olejníkovy.

Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě dobře pamatuji. U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie. U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul natolik, že je mi zatěžko ji měnit. Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat, v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní, nepouštím se do úplně nové.

Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce, která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem. Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu pozdě.

Hledá se kostel

Na cestě za kompletním českým antifonářem k oficiu jsem již poměrně daleko. Mám napsány nápěvy pro značnou část potřebných zpěvů. Jejich kvalita je ovšem značně nevyvážená. Od počátku se sice snažím méně podařené zpěvy revidovat průběžně, jak liturgické roky běží, ale někdy se nedostává času, jindy si z lenosti nebo z jiné příčiny nepoznamenám, že některá antifona zaslouží "skalpelu", a leckterý nevydařený kousek zůstává na svém místě již druhý či třetí rok. Přitom některé cykly zpěvů (např. žaltář či dobu adventní) mám nebo brzy budu mít nahrubo hotové a pomalu je čas pro jejich důkladnou revizi a následné vysázení příslušné části Antifonáře k DMC.

Nové přírůstky do fondu zpěvů oficia vznikají po jednom, po dvou, po pěti - den za dnem, týden za týdnem, ve chvilkách na konci dne nebo mezi jinými pracemi. A jinak to ani dost dobře nejde. Myslím ale, že pro "velkou revizi" by byl vhodný jiný způsob práce: s nějakým rozumně velkým celkem se někde zavřít - na půlden nebo celý den - a zpívat, opravovat, zkoušet, ..., co to dá. Z různých důvodů se mi zdá dobré uchýlit se pro tyto účely s notovým sešitem a s kytarou do některého kostela.

A tak se hledá kostel. Kostel, kde bych mohl celý den (nejspíš některou sobotu) zpívat, aniž bych tím někomu překážel, někoho obtěžoval nebo přitahoval něčí pozornost. Možnosti jsou v zásadě dvě - buďto se domluvím s někým, kdo má vhodný kostel ve správě (farnost / obec / sdružení / ...), nebo najdu nějaký, který je opuštěný a nezamčený. (Protiprávního charakteru druhé možnosti jsem si vědom, ale předpokládám, že když mě někdo najde, jak mu neoprávněně zpívám v kostele, a nebude to chtít tolerovat, spokojí se s tím, že se bez odporu nechám vykázat. Samozřejmě však preferuji možnost první.)

Hledám samozřejmě především sám. Kdyby ale někdo ze ctěných čtenářů měl dobrý nápad, budu rád za tip do komentáře nebo do mailu.

E-antifonář spuštěn

S větší než malou dávkou radosti se dává na vědomost, že dříve předpovídaný internetový antifonář byl spuštěn a běží na adrese ean.inadiutorium.cz.

Jak je mým ne vždy dobrým zvykem, pouštím ho do světa již v dosti rané fázi, kdy toho víc neumí než umí a to, co umí, dělá nezřídka napůl nebo špatně. Pomalu pracuji na jeho zdokonalení. Nejbližším důležitým cílem je možnost ručního vyhledání zpěvu, který se automaticky vyhledat nepodařilo nebo byl vyhledán chybně. Následovat bude zobrazování not i pro jiné zpěvy než antifony a značkování žalmů. Ke vzdálenějším cílům patří mj. automatické doplňování databáze zpěvů, takže e-antifonář bude nabízet vždy tu nejnovější verzi každých jednotlivých not.

Ještě jednou ke koncepci Antifonáře

Někdy je tříbení myšlenek pomalé, zdlouhavé a jistým způsobem nevyzpytatelné: když se zdá, že teď už je vše řádně promyšleno a srovnáno, třeba i po dlouhé době najednou dopadne paprsek světla na nějakou dosud přehlíženou skutečnost, která si vyžádá další změnu koncepce. Tak je tomu i s mou vizí Antifonáře k Denní modlitbě církve. Stručně navazuji na předchozí tři články věnované tomuto tématu. (1, 2, 3)

Dnes během dne, mezi prací, která nemá se zpěvy oficia zhola nic společného, zabloudily moje myšlenky k Antifonáři jaksi zvenčí. Uvědomil jsem si, že je jeho aktuální koncepce nevkusně rozplizlá, nedostatečně uzavřená. Je to způsobené tím, že jsem od počátku přemýšlel o jediném díle a nechal ideu rozkošatět, až z toho vznikly dvě řady a nad to hromádka vedlejších produktů, které se ani do jedné z těch řad nevešly.

Lékem na tento neduh je oddělení. Antifonář k Denní modlitbě církve je odteď to, čemu jsem dosud říkal většinou "úplné vydání", a jen to. To, co jsem nazýval "výběrovou řadou" Antifonáře, stejně jako svazky "mimo řady", napříště nejsou Antifonář, ale samostatné tituly, které s Antifonářem samozřejmě úzce souvisejí, ale nepatří do něj. To dobře odpovídá i dělení předkoncilních zpěvníků k oficiu, na které se od počátku těchto úvah dívám jako na model: Vedle jediného (tlustého) Antiphonale jsou dříve vícekrát zmiňované výtahy, které však nejsou Antiphonale, nýbrž iuxta Antiphonale. Např. plný titul jednoho z pokladů mé knihovny zní:

Officium in die Nativitatis D. N. J. C.
juxta ordinem Breviarii Romani
cum cantu ex Antiphonarii Romani editione authentica
quam curavit Sacrorum Rituum Congregatio. (Ratisbonae ... 1890.)

Teď samozřejmě těžko psát, že mé již vznikající menší zpěvníčky jsou připravené podle Antifonáře, který světlo světa ještě nespatřil, ale jakkoli ho časově předcházejí, přeci se k němu v posledku vztahují jako výběr k plnému znění.

V duchu popsané koncepční změny jsem upravil členění stránky s notami. Titulní stránky aktuálně nabízených knížek zatím měnit nebudu, protože to není až tak důležité - každou z nich postupně změním při vydání nové vylepšené verze toho kterého svazku.

E-antifonář

Delší dobu jsem nosil v hlavě myšlenku na "internetový antifonář". Internetový breviář prokazuje mnoha lidem cenné služby již řadu let. Jak těžké by bylo vytvořit stejně funkční službu, která by byla uzpůsobená pro zpívané oficium? Samozřejmě by ji, narozdíl od e-breviáře, nikdo nebo skoro nepoužíval denně. Umožnila by ale třeba superrychlou tvorbu (ošklivých sice, ale) tištěných podkladů pro zpívané hodinky i tomu, kdo není zdatný v práci s počítačem a/nebo se nevyzná v breviáři a jeho rubrikách.

Naprogramování dobře funkčního breviáře je ovšem netriviální úloha na velice dlouhou dobu. Bylo by možné vyjít ze zdrojových kódů e-breviáře a program rozšířit, do toho se mi ale nechtělo: nízkoúrovňové programovací jazyky nemám rád. E-breviář je napsaný v C++. Navíc nejsou specifikovány jeho licenční podmínky a dost možná je opensource, ale nesvobodný.

Dlouho s sebou nošená, přemílaná a odkládaná myšlenka konečně v neděli nabyla pevného tvaru a já jsem se pustil do práce. Toho času mám malé omezeně funkční demo. E-antifonář běží jako samostatná webová aplikace, s e-breviářem komunikuje pomocí protokolu HTTP jako běžný internetový prohlížeč nebo jiný klient, bere z něj obsah, v tom identifikuje texty antifon (později i jiných zpěvů), přidává k nim noty a takto interpolovaný obsah servíruje uživateli.

E-antifonář samozřejmě nikde neběží a ještě dlouho nepoběží. Vedle řešení technických problémů budu muset zajistit, aby návštěvník webu jasně viděl, že není na e-breviáři, ale také, že je na webu z e-breviáře bezostyšně přebírajícím data, a mohl se na "čistý" e-breviář, bude-li chtít, dostat. A především se budu muset domluvit s panem Vidékym, zda mu taková služba parazitující na e-breviáři není proti srsti.

Nový žaltář

V říjnu jsem věnoval nemálo času práci na žaltáři. Hlavním cílem bylo poskytnout plnohodnotný žaltář i pro modlitbu se čtením. Po delším rozvažování jsem doposud samostatný žaltář k modlitbě se čtením sloučil do jednoho svazku se žaltářem (doposud obsahujícím ostatní denní hodinky) a do indexu svátků pro novou hodinku doplnil indikace žalmů. Následně jsem přidal ještě kantika pro vigilie a žalmy kompletáře. Žaltář tak obsahuje opravdu úplně všechny žalmy, kantika a jejich části potřebné pro slavení liturgie hodin v průběhu celého roku.

Další položkou týkající se žaltáře v mém seznamu úkolů bylo doplnění veršíků. Je totiž uživatelsky nepřívětivé střídat při jediné modlitbě velké množství knih. Zařazení veršíků do žaltáře eliminuje nutnost, aby každý měl vlastní breviář - stačí jeden breviář na "chór", pro lektora a hebdomadáře. (Tedy za předpokladu, že se přímluvy čtou jako "litanie" a ne jako "capitula de psalmis". Ale přímluvy jsem prozatím pevně rozhodnutý do žaltáře nezařazovat.)

Z méně nápadných úprav je možné jmenovat zúžení okrajů stránek, uvolnění zbytečně přísných pravidel pro lámání slova v okolí akcentované slabiky či flexibilní mezeru před asteriskem a flexou. (Doposud tam byla běžná nezlomitelná mezera jako mezi slovy. Ve starších liturgických knihách ale je možné si všimnout, že typografové s touto mezerou zacházeli svobodně a často ji úplně vypustili. LaTeX to teď v žaltáři dělá také tak.)

Vytištění žaltáře je poměrně nákladná záležitost. Doposud jsem zpíval z toho, který jsem si vytiskl a sám svázal v únoru minulého roku. Vytisknout ho na nejobyčejnější kopírkový papír stálo jako pěkná nová knížka a svázat ho do primitivní, poruchové a nepříliš funkční vazby vzalo jistě dvě hodiny času.

Po dokončení výše zmíněných úprav jsem si chtěl žaltář znovu vytisknout, protože oproti únoru 2012 obsahuje velice citelná vylepšení. (Stál jsem zejména o opravené texty žalmů, značky u krátkých veršů a poznámky, ve kterých dnech jsou jednotlivé žalmy nabízené pro invitatorium zařazeny do běžné psalmodie - tedy vesměs vymoženosti již staršího data.) Zvažoval jsem různé možnosti vazby. Vlastnoruční jsem zavrhl, protože její výsledky jsou nevzhledné, nefunkční a je mi líto času, který bych pro vytvoření tak žalostného výsledku musel investovat. Nejlevnější variantou je vazba kroužková, ta je ale mnohostranně náchylná k poškození - snadno se z ní vytrhnou stránky a podobně snadno se poškodí hřbet - ať plastový zlomením, ať drátěný deformací ... Navíc je obtížné vkusně k ní připevnit záložky, a ty v žaltáři považuji za nepostradatelné.

(Mnozí jistě vědí, že novodvorští trapisté žaltáře v kroužkové vazbě léta měli a snad stále ještě mají. O pomíjivosti kroužkové vazby mohou vyprávět svazky, které postupem času "propadly" z chóru bratří do lavic pro hosty. :) Orientace je namísto stuhové záložky zajištěna pevnými barevnými stránkami vyčnívajícími z knižního bloku a dělícími svazek, pokud si dobře pamatuji, na dny. To je řešení dobře funkční, ale k mé sazbě žaltáře by se nehodilo. Systém nadpisů víceméně kopírující breviář s ním nepočítá. Navíc zatímco z mnišského žaltáře vystrkuje hlavy sedm takových "záložek", v čtyřtýdenním žaltáři by jich bylo 28 a byly by co dvě až tři stránky, což by působilo poněkud absurdním dojmem.)

Nakonec jsem se rozhodl pro plátěnou vazbu od knihaře. Oslovil jsem dejvického knihaře Petra Rumlera. Svazek, který z jeho dílny vzešel, pravděpodobně daleko přežije svého tvůrce i objednatele. Do procesu jeho vzniku ovšem hned dvakrát surově zasáhla moje příslovečná zapomnětlivost. Od začátku jsem věděl, že v knize budou potřeba záložky, a to ideálně čtyři (jedna obíhající cyklus žaltáře, tři pro zakládání jednotlivých žalmů o svátcích). Při zadávání zakázky jsem ovšem nevzpomněl na to, abych tento požadavek specifikoval, a tak mám nakonec záložky doplněné dodatečně - přišil jsem je na proužek kartonu a zastrčil do hřbetu. Další chyba se stala již při tisku. Knihař mě upozorňoval, že pro to, aby kniha uměla držet otevřená, jsou důležité parametry papíru: gramáž a směr průběhu vláken. Když jsem v copycentru nechával žaltář tisknout, o papír správné gramáže jsem si řekl, ale průběh vláken z hlavy vypadl, a tak jsou stránky vzpurné a bez opory správně otevřené nepoleží. K notovému pultíku jsem měl pro předchozí žaltář připevněnou gumu, která ho držela otevřený, a ta svou funkci musí plnit i nadále.

Nová sazba má vedle běžných sazečských chyb, které jsem si vesměs odpustil (něco vdov, sirotků, téměř nevyužitých stránek, ...) i několik nepříjemných nedostatků, kterých jsem si všiml samozřejmě až po vytištění a svázání. V příštím "vydání" bych je rád opravil. Zejména v prvních dnech mě dráždily úzké okraje stránek. Zřejmě jsem ve snaze o maximální využití prostoru zašel příliš daleko. Protože na začátku svazku oproti dřívějšku přibyl patitul a dvoustránkový úvod, výrazně nepohodlněji se hledají evangelní kantika natištěná na první stránce obsahu. S nimi souvisí ještě další obtíž: na protější stránce končí úvod a oči od textů kantik, které čtou každý den a příliš je nepotřebují, rády utíkají k méně známému textu vedle. Propříště nejspíš vyhradím evangelním kantikům čistou dvoustranu. Zvažuji i možnost tisknout je na předsádku nebo na zvláštní kartu, jak je obvyklé u breviářů. (I když ty vypadávající a překážející kartičky nemám ani dost málo v lásce.) Konečným soukromým řešením pak samozřejmě je, oba každodenně zpívané chvalozpěvy se konečně spolehlivě naučit nazpaměť ...

Experimentálně-archeologický ponor do dějin oficia

(Rovnou upozorňuji, že článek je od začátku až do konce radikálně snílkovský.)

Když jsem začal psát nápěvy k antifonám oficia, téměř vůbec jsem neznal gregoriánský chorál. Mnohem více mi "chutnal" chorál byzantský a různé druhy polyfonie spojené s byzantskou liturgií. V pořadí druhým nejmilejším koutem světa hudby mi pak byla oblast sacro-popu / -folku / -rocku. Nepřekvapí proto, že jsem se na samém začátku pokoušel vyjít paralelně z východních forem (dodnes nabízené kantikum z Fp 2) a z forem "sacropopových" (staré invitatorium - viz též krátkou historii jeho vývoje; sacropopová inspirace na něm není moc poznat, protože se mi k němu v té době nepodařilo splácat kytarový doprovod).

To, že se nakonec nosnou inspirací stal gregoriánský chorál, vyplynulo jaksi přirozeně z dostupné nabídky již existujících zpěvů oficia. Když jsem hledal nápěvy k žalmům, Zpěvy s odpovědí lidu, po kterých jsem původně chtěl sáhnout, byly beznadějně vyprodané (jsou dodnes) a nejpoužitelnější z toho, co jsem našel na internetu, byl výtah nápěvů psalmodie z Liber usualis ze 60. let. Když jsem pak hledal zhudebnění antifon, mým potřebám vyšly nejblíže vstříc materiály od Stevena van Roode. (Je možné si všimnout, že ty z mých nedělních antifon, které prošly všemi dosavadními revizemi bez radikálního přepsání, odpovídají většinou modem a často i diferencí antifonám z těchto materiálů. Není to náhoda.)

Musím říci, že jsem zkoušel skládat zpěvy "inspirované gregoriánským chorálem" dříve, než jsem gregoriánský chorál byť i jen na elementární úrovni znal. Uměl jsem hrubě číst kvadratickou notaci, zpívat žalmy na chorální nápěvy, a znal jsem několik nedělních antifon a pár víceméně náhodných zpěvů z různých pohnutek vyhledaných na internetu (několik málo mariánských antifon, hymnů a sekvencí). To bylo všechno.

Uvědomoval jsem si samozřejmě, že by bylo vhodné a věci přiměřené skládat české zpěvy oficia na základě mnohem lepších znalostí chorálu - jak co do teorie, tak co do obsáhnutého repertoáru. Myslím ale, že jedinou adekvátní cestou skutečného obsáhnutí širokého hudebního repertoáru oficia je každodenní zpěv hodinek, nikoli studium u stolu. Antifonář na každý den pro současnou podobu oficia nebyl a dosud není hotový a knihy pro oficium předkoncilní mi jakožto chudému studentovi dlouho nebyly dostupné. I když mi později dostupné byly, rozhodl jsem se nejprve dokončit práci na českých zpěvech oficia na základě dosavadních znalostí, jakkoli mělkých. Ponořit se do starého oficia totiž znamená přinejmenším na rok úplně opustit současný breviář. Rok je předně dlouhá doba, možná, že za rok nebudu mít na skládání antifon ani pomyšlení. Z dosavadních malých pokusů krom toho vím, že se od starého oficia k novému těžko vrací. Moje neuměle poskládané zpívánky po takovém návratu znějí uboze, neohrabaně, přetíženě, ... a pokoncilní breviář vypadá jako hračka pro děti. Je tu tudíž značné riziko, že vydám-li se starší podobě oficia na delší dobu, nebudu již mít vůli se k opuštěné práci vrátit, a přijde mi škoda nechat ji nedokončenou.

A pak - jak jsem se dozvěděl více o historickém vývoji římského oficia, postupně ve mně zrají plány na "experimentálně-archeologický výlet" mnohem delší než rok. Chtěl bych na základě delšího života "uvnitř" poznat nejen poslední předkoncilní podobu římského oficia, která je v současné době opět bez omezení plně legitimní alternativou k oficiu reformovanému, ale také oficium v podobě před reformou Pia X. a konečně pražské oficium z doby před přijetím "tridentského breviáře".

Tady již samozřejmě nejde jen o osvojení si repertoáru gregoriánského chorálu s výhledem na zúročení jeho znalostí při skládání chorálních zpěvů v národním jazyce. Poznání starších forem liturgie je mi cílem samo o sobě. Přitom je zřejmé, že jeho dosažení bude velice časově nákladné, velice angažující, a je obtížné odhadnout, zda a jaký se z dlouhého "výletu" vrátím a jestli se pak s širším rozhledem a hlubším vhledem znovu chopím práce na českých chorálních zpěvech oficia či zůstanu "obyvatelem" některé ze starších forem.

Pro představu, co jednotlivé etapy "cesty do liturgické minulosti" obnášejí:

oficium těsně předkoncilní (AKA mimořádná forma římského oficia) - Materiální vybavení je poměrně dobře dostupné. Zpěvníky (Antiphonale z r. 1912 a Nocturnale H. P. Sandhofe-a z r. 2009) již mám. Krom toho je potřeba breviář - buďto starý (mám po příbuzných) a k němu se dobře naučit změny rubrik vzešlé z reforem Pia XII. a Jana XXIII., nebo si opatřit novodobé vydání, které tyto úpravy již zohledňuje.

Rozdíl v časové náročnosti nebude oproti úplnému pokoncilnímu oficiu příliš drastický. (Reforma Jana XXIII. pokračovala v redukci matutina.) Přesto v pracovních dnech zřejmě vynechám tercii a nonu (obědová pauza je právě jedna, standardně půlhodinová, a kromě sexty v ní chci po většinu roku rozhodně stihnout i konzumaci oběda; samozřejmě by šlo tercii připojit ráno k primě a nonu večer k nešporám, to ale přetěžuje zejména ranní "cluster" hodinek a porušuje "veritas temporum").

oficium před reformou Pia X. - Tady již nebude úplně jednoduché opatřit si potřebné materiály. Počítám, že bych si na každou část roku půjčil příslušný díl starého breviáře z knihovny KTF UK (mají jedno vydání z konce 19. stol. i v "chórové" velikosti). Vesperál si lze půjčit tamtéž. Knihu obsahující nápěvy pro laudy jsem viděl oscanovanou na internetu. Pro ostatní hodinky většinou není problém najít noty v digitalizovaných manuskriptech (opakovaně se mi osvědčil mj. tento, ne náhodou františkánský, tj. reprezentující tradici blízkou té, která se prosadila v potridentské reformě), ovšem to, že to poměrně snadno lze, neznamená, že to nezabere značné množství času.

Čas potřebný pro důstojné "odmodlení" této podoby oficia, navíc se zpěvem, je podstatně delší než v případě předchozího kroku. Zejména dlouhé nedělní matutinum bude hodně tvrdým oříškem. I ve všední dny ale bude nutné přejít na výrazněji "mnišský" denní režim s brzkým budíčkem a podobně nezvykle časným uložením se ke spánku. Nejsem si jistý, jestli při zaměstnání na plný úvazek zůstane čas na něco kromě spánku, práce a oficia. Dost možná tady celá "hra" rychle skončí, protože ten, jenž si hraje, i přes velké nadšení potřebuje jíst, občas nakoupit a občas také prostě jen dělat něco jiného než pracovat, zpívat oficium a spát.

pražské předtridentské oficium - Již jen pro přípravu tohoto kroku by bylo potřeba obrovské množství toho volného času, který předchozí krok zřejmě celý sežere. Tady se totiž jedná o rekonstrukci staré liturgické formy z premoderních pramenů, které dosud nebyly vydány v kritických edicích. Předně bude nutné prostudovat to, co zjistili ti, kdo se přede mnou pražským oficiem zabývali. S pomocí toho pak vybrat některý pramen (tištěný nebo rukopisný breviář) jako základ pro rekonstrukci (zejména pokud jde o kalendář, uspořádání žaltáře, texty a rubriky); opatřit si jeho reprodukci (nafotit a vytisknout? přepsat? přeuspořádat si podle něj materiál z novějšího tištěného breviáře?); podle potřeby dohledat nápěvy, které v něm nejsou obsaženy.

Ne až reforma Pia X. - již reforma tridentská oficium zkrátila. Denně zpívat předtridentské oficium znamená buďto přestat chodit do zaměstnání, nebo nespat. Pokud se tento předpoklad neukáže jako mylný, nebudu moci tento krok v plném rozsahu provést a budu se muset omezit na několik kratších (víkendových, týdenních, ...) sond.

Jak jsem zmínil na začátku článku, a jak je i bez toho jistě zřejmé, vše výše řečené je zatím bohapusté fantazírování. Již úvahy o budoucí podobě připravovaného Antifonáře k Denní modlitbě cíkve jsou hudbou dosti vzdálené budoucnosti, ovšem budoucnosti, o jejíž uskutečnění cílevědomě usiluji. Na výpravu zpátky v čase dějinami římského oficia a jeho pražské varianty se možná vydám až možná dokončím Antifonář. Pokud to někdy nastane, milí čtenáři o tom určitě budou včas vědět; nezapomenu jim skrz blog alespoň občas poslat "pohlednici" a zájemce třeba někdy vezmu kousek cesty s sebou ...

Typographus - revoluční nástroj pro rychlou sazbu zpěvníků

Spíš z legrace jsem, letos nikoli poprvé, hecoval sestru, ať si se mnou přijede zazpívat nešpory z památky své křestní patronky, sv. Marie Magdalské. Když hecovaná překvapivě pozvání přijala, bylo potřeba připravit sešit s kompletním "programem" nešpor. Když zpívám sám, vystačím s notami na notebooku a breviářem, ale člověk breviáře a žalmových nápěvů méně znalý by se ztrácel...

Původně jsem počítal, že noty snadno připravím za sobotní večer. Pokusil jsem se proceduru pro sestavení zpěvníčku sestavit nakopírováním ze skriptů, které sestavují stávající svazky Antifonáře k DMC. Ukázalo se ale, že tyto skripty jsou tak špinavě napsané (už v nich samých jsem příliš kopíroval), že je neúnosně náročné vypreparovat z nich funkční celek potřebný pro aktuální potřebu a přenést ho jinam. Když jsem měl na výběr mezi "hodiny se patlat s kopírováním a rozběháváním kódu z těch odporně páchnoucích skriptů" a "hodiny programovat nástroj, který mě toho patlání navždycky zbaví", vybral jsem si celkem logicky druhou variantu a větší část neděle strávil přilepený ke klávesnici.

Nový nástroj, z nedostatku invence nazvaný prozatím Typographus, zásadně usnadňuje tvorbu zpěvníků s notami vzniklými v rámci projektu In adiutorium tím, že odstraňuje mnohostranné duplicitní informace, dosud zatěžující přípravu svazků Antifonáře. Doposud některé informace existovaly až na třech místech: např. modus a diference byly uvedeny v notovém materiálu v hlavičce dané antifony, dále v hlavním .tex souboru, kam se antifona vkládala, a znovu v rake-skriptu, který k dané antifoně připravoval žalm. S příchodem Typographa se do .tex souboru vloží jediné makro. Typographus najde příslušné noty, z jejich hlaviček zjistí, jaký je potřeba připravit text žalmu a případně žalmový nápěv, a do dokumentu všechno vloží.

Dokument níže, proti zdroji opravdového zpěvníku samozřejmě jednodušší o mnoho formátování a kratší o mnoho obsahu, obsahuje všechny potřebné informace k vygenerování jednoduchého zpěvníku obsahujícího hymnus, antifonu se žalmem, responsorium a antifonu s kantikem Magnificat. V obsahu dokumentu jsou pro přehlednost pouze speciální makra zpracovávaná Typographem. Makra začínající \set sdělují umístění důležitých dat. Další makra už vkládají "obecné noty" (\simpleScore), antifonu s textem příslušného žalmu (\antiphonWithPsalm), responsorium (\responsory). Noty ke vložení jsou identifikovány pomocí relativní adresy souboru vůči ChantBasedir, znaku # a id uvedeného v hlavičce daného kousku. Pokud cesta není uvedena, bere se ta z nastavení ChantSource.

\documentclass[a5paper, twoside]{article}
\usepackage[utf8]{inputenc}
\usepackage[left=1.5cm, right=1cm, top=1.5cm, bottom=2cm]{geometry} % okraje stranky
\usepackage[T1]{fontenc}
\usepackage{bookman}

\newcommand{\preLilyPondExample}{ \begin{flushleft} }
\newcommand{\postLilyPondExample}{ \end{flushleft} }

\input{../antifonar/spolecne.tex}

\newenvironment{psalmus}{}{}

\begin{document}

\setChantBasedir{../}
\setPsalmsDir{../antifonar/zalmy/}
\setIncludes{../antifonar/spolecne_antifonar.ly, ../dilyresponsorii.ly}
\setChantSource{sanktoral/0722mariemagdalena.ly}

\simpleScore{sesity/mariemagdalena_2013_noty.ly#ne-hymnus}

\antiphonWithPsalm{#ne-a1}

\responsory{#rch-resp}

\antiphonWithPsalm{#ne-amag}

\end{document}
    

Proces sestavení zpěvníčku sestává z preprocessingu .tex souboru Typographem, zpracování jeho výstupu programem lilypond-book a konečně kompilace pomocí pdfLaTeXu.

Pokud chcete vidět "opravdový" dokument pro sázení s pomocí Typographa, tady je zdroj zpěvníčku k dnešním nešporám a tady se můžete podívat, jak zpěvníček vypadá vysázený.

Nástroj je samozřejmě teprve v raném stadiu vývoje. V budoucnu bude potřeba doplnit některé nové funkcionality a možnosti nastavení a pokud se má stát efektivním nástrojem pro sestavování rozsáhlých zpěvníků, jako jsou plánované svazky Antifonáře k DMC, bude potřeba i trocha optimalizace. Již teď ale umožňuje vyrábět malé zpěvníky, v rozsahu třeba onoho výše zmíněného, za ten jeden večer, jak jsem bláhově odhadoval na začátku výše podané historie. A to je, alespoň pro mě, něco.

Pokračujte

Narazil jsem dnes na The Chant Café na článek Adama Wooda Composer: Choose thyself. Jeho stručné poselství tvůrcům na poli liturgické hudby je "nezávisej ve své tvorbě na úchvale nějaké vnější autority; TVOŘ."

V samých počátcích svých pokusů se zhudebňováním textů liturgie hodin jsem, s velkou nejistotou, poslal své první výtvory dvěma mužům, které jsem považoval v dané oblasti za kompetentní. Tenkrát by mi bylo velikým pokušením, mít někoho jako "cenzora" a cele se spolehnout na jeho soud o (ne)kráse a (ne)publikovatelnosti každého jednotlivého zpěvu. Nikdo si ale tuhle roli nenechal vnutit. Jeden z oslovených výslovně odmítl hodnotit zpěvy po estetické stránce a jenom mě upozornil na jednu, řekněme, "technickou" vlastnost gregoriánského chorálu, kterou je dle jeho soudu vhodné zohlednit i při tvorbě chorálu českého. Druhý mi vůbec žádnou zpětnou vazbu neposkytl. "Pokračujte," napsal jen.

Tenkrát to bylo frustrující. S odstupem času jsem ale za tuhle strohost vděčný. Umožnila mi osamostatnit se a postupně si o tom, co mi vznikalo pod rukama, vytvořit vlastní úsudek.

Tím v žádném případě nechci glorifikovat samoukovství. Sv. Bernardovi se připisuje výrok, že "kdo je sám sobě mistrem, je učedníkem hlupáka," a o mém hudebním snažení to platí v plné míře. To, že jsem se u nikoho nevyučil hudebnímu "řemeslu", je přetrvávající vážný handicap. Ale v úsudku o kráse a hodnotě toho, co (ideálně na základě osvojených znalostí a dovedností patřících k "řemeslu") tvoří, musí tvůrce být samostatný a nezávislý. Závislost tvorby na "cenzorovi" jakéhokoli druhu se s žádným uměním nesnáší.

Za to, že jsem vedle hromady braku v průběhu času vytvořil, jak se domnívám, i nějaké množství hodnotných zpěvů, vděčím ve velké míře onomu strohému "pokračujte". Kdyby mi oslovený poslal přiměřenou kritiku toho, co tenkrát viděl, velmi pravděpodobně bych hned všeho nechal. Byly to totiž všechno věci velice ubohé. To on ale právě neudělal. Místo kritizování napsal "pokračujte". "Počkat, co z toho vyleze," je dobrá strategie pro zacházení s rostlinkou, která teprve vystrkuje své první nevzhledné a o budoucím plném tvaru málo vypovídající lístečky...

Výhled na dobu nejbližší

Po delší době nabízím opět malé nahlédnutí do svých plánů ohledně prací na projektu v příštích týdnech a měsících.

Významnou prioritou je kompletace a konsolidace bloků repertoáru oficia, které už jsou kompletně nebo skoro kompletně zpracované a mají se stát svazkem antifonáře. V současné době jde o zpěvy žaltáře a společných textů o svatých a spol. Oba tyto bloky aktuálně doplňuji o jednotlivé chybějící prvky a následně je budu revidovat.

Průběžně připravuji vlastní antifony pro jednotlivé neděle v liturgickém mezidobí cyklu C.

Během roku bych rád postupně zpracoval antifony k žalmům pro postní a velikonoční neděle a snad i ty k evangelním kantikům pro férie těchto liturgických dob - tak, aby v roce 2014 byl již repertoár temporálu kompletní.

Něco vody uplynulo ode dne, kdy jsem dokončil zpěvy poslední ze slavností sanktorálu, a bylo by tedy na místě dotáhnout do konce jakýsi můj "postranní" projekt, zpěvníček Nešporní zpěvy. Věřím, že se k tomu nejpozději někdy během léta dostanu.

V prosinci jsem vyhlásil, že svazečky výběrové řady antifonáře pro slavnost Narození Páně a pro Svatý týden a Velikonoční oktáv budou již letos. Pak se ale studijní povinnosti a nástup do zaměstnání postaraly o zásadní změnu mého "rozvrhu" a na dodržení tohoto "příslibu" nebylo kdy. Rád bych tedy v průběhu roku připravil i tyto. S tím bude spojen větší kus "neviditelné" práce - mám zhruba vymyšlený nástroj, který výrazně usnadní a zpřehlední přípravu svazků antifonáře (i jiných zpěvníků oficia, např. příležitostných brožurek), ale bude potřeba pár hodin na jeho naprogramování.

Mezi další drobnější plány patří např. nová revize responsorií (nejen těch ze žaltáře), které by tentokrát měla předcházet studie stavby krátkých responsorií z klasického repertoáru gregoriánského chorálu - protože se mi spíš nedaří než daří texty responsorií kloudně oblékat do nápěvů.

Delší dobu si hraji s myšlenkou, zpracovat všechny žalmy nedělních nešpor na způsob "kytarových žalmů" a láká mě to snad tím víc, čím méně rozumný a smysluplný projekt to je.

Výzdoba antifonáře

Tento článek je jeden z těch vyhraněně "snílkovských" - říkám předem jako varování.

Práce na zhudebnění oficia postupuje sice velmi pomalu, ale postupuje, a já věřím, že za několik let spatří světlo světa úplný český antifonář. Ve snění nejsem nijak skromný a tak přemýšlím i o tom, že by kromě textů a not mohl obsahovat i výtvarnou výzdobu.

Jestliže hudebního nadání mám opravdu málo, výtvarného se mi dostalo ještě méně (o čemž svědčí mj. i podoba tohoto webu), a tak pokud jednou ve svazcích Antifonáře k DMC nějaké obrázky či jiné zdobné prvky budou, bude to jen díky přispění někoho dalšího. Možná, že se ozve někdo stejně nadšený myšlenkou vytvořit grafickou výzdobu antifonáře, jako já jsem nadšený pro jeho hudební obsah. Možná, že časem začnu dávat stranou něco ze svých příjmů a později poprosím nějakého umělce, zda by něco nenakreslil/nenamaloval/nevyryl za úplatu. A třeba se myšlenky na výtvarnou výzdobu vůbec vzdám.

Přemýšlel jsem už o té věci z různých stran. Jak mnoho obrázků by antifonář měl obsahovat? Kde by měly být a co zobrazovat? Jak velké by měly být? Jaká by byla vhodná technika? Je nějaký preferovaný styl?

Viděl jsem už dost antifonářů, starých i poměrně nových, tištěných i rukopisných. Mezi těmi i oněmi se najdou jak bohatě zdobené, tak jiné, výzdobu zcela postrádající, nebo zdobené pouze účelově a minimalisticky. Někdy v budoucnu bych si chtěl najít trochu času k podrobnějšímu studiu výtvarné stránky rozmanitých antifonářů - pravděpodobně z toho vzejde nová série blogových článků - a na základě toho navrhnout jakousi osnovu případné výzdoby antifonáře, který je cílem mých snah.

Mám nicméně jakousi předběžnou představu: Můj antifonář má být především účelný; dále by jeho výroba neměla být přespříliš nákladná. Obojí hovoří pro omezené množství obrázků a pro černobílé provedení. Staromilec ve mně volá po "line-artu" ve stylu Antiphonale Romanum 1912 nebo breviářů z první poloviny 20. století. Relativizátor staromilce ve mně říká, že je otevřený i jiným stylům, pokud budou schopny se v antifonáři zabydlet a stát se jeho organickou součástí. Pokud jde o rámcový rozsah výzdoby, představoval bych si to asi tak:

• "titulní" obrázek pro každý díl (možná celostránková ilustrace na druhé nebo třetí straně svazku, možná malá grafika přímo do titulní stránky)
• obrázek na začátek každé liturgické doby v temporálu
• záhlaví první stránky nebo velká iniciála na začátek každé slavnosti temporálu i sanktorálu
• záhlaví první stránky nebo velká iniciála na začátek každého oddílu společných textů
• možná několik drobných grafických "vycpávek" volných zbytků stránek (jako např. v Jednotném kancionálu)

Netrpím tedy bludem, že po světě běhá spousta lidí toužících ilustrovat antifonář. Ale jeden nebo dva snad přeci ... Tak pro ten nepravděpodobný případ, že by někdo takový na tento článek narazil: určitě budu rád, když se mi ozve. Na druhou stranu s tím nemusí nijak pospíchat, protože než se projekt dostane do fáze, kdy začne vznikat sazba svazků prvního vydání antifonáře, bude to ještě nějakou dobu trvat. (Odhaduji dva roky až pět let.) Potenciálně odrazující je, že bych byl rád, aby výtvarná výzdoba antifonáře byla vydána pod stejnou licencí jako jeho hudební obsah.

Kdo hledá, najde

Ze zvláštních liturgických dob je na tom co do množství hotových zpěvů bezkonkurenčně nejlépe doba adventní. Na podzim jsem seděl doma, neúspěšně hledal práci, k tomu, abych se pořádně opřel do studia, kde by to bývalo bylo dost potřeba, jsem se z různých důvodů nedokázal přimět - a ve volném čase, kterého jsem tak měl velice nazbyt, vznikly kompletní adventní antifony, vč. těch k evangelním kantikům ve všední dny.

Doba postní a velikonoční takové "štěstí" neměly a i nadále jim scházejí a přinejmenším ještě rok nebo dva budou scházet i antifony k nedělním žalmům.

Chci ale upozornit, že projekt In adiutorium ve skutečnosti může nabídnout ještě o něco víc, než co je pěkně uspořádáno a naservírováno v připravených notových materiálech. Myslím, že ten, kdo je zvyklý hodinky pouze recitovat, má dobrou šanci vůbec si toho nevšimnout - ale ten, kdo hodinky zpívá, nebo se breviářem z nějakého důvodu zabývá i mimo čas modlitby (ať už proto, že ho překládá, skládá k němu zpěvy, nebo nad ním provozuje vědu), si brzy všimne, že se řada antifon při různých příležitostech vrací. Pro mě je důležité mít o tom přehled proto, abych stejný text zbytečně nezhudebňoval vícekrát. (Pozn.: v předkoncilním antifonáři bylo vícero antifon, které se objevovaly na různých místech s různými melodiemi; já se ale snažím, pokud dobrý důvod nevelí jinak, stejný text dávat vždy se stejným nápěvem. Šetří mi to práci i učení.)

Samozřejmě si dávno jednotlivě nepamatuji, které texty jsem již zhudebňoval, natožpak pro kterou část liturgického roku. Dříve jsem již zmiňoval některé jednoduché, ale šikovné nástroje, které jsem si naprogramoval, aby mi přehled o zhudebněných textech zprostředkovávaly. Jeden z nich používám už dlouho a teď o velikonočních fériích skoro denně. Velká část (určitě přinejmenším polovina) antifon, které se teď zpívají s Benedictus a Magnificat, se totiž dá najít v materiálu pro neděle v mezidobí, ve společných textech o svatých nebo ve svátcích sanktorálu. Mám na to nástroj, který může použít každý, kdo má k disposici operační systém unixového typu (nebo možná i Windows s Cygwin?) s nainstalovaným interpretem jazyka Ruby.

Stačí ve složce se zdrojovými kódy notových materiálů spustit skript antigrep.rb a předat mu hledané slovo. (Resp. jakýkoli přepínač a hledací výraz akceptovaný programem grep, který se v pozadí k hledání používá.) Skript proběhne všechny noty, vytahá z nich texty a vypíše odpovídající texty, které našel, spolu s názvem souboru, ve kterém jsou k nalezení. Pak stačí najít odpovídající PDF a může se zpívat. Příklad výše ukazuje, jak jsem dnes ráno našel antifonu k Benedictus.

(První příkaz na obrázku, volající skript indexmaker.rb, ukazuje přibližný počet zatím vytvořených zpěvů, přičemž ale nijak nezohledňuje skutečnost, že některé antifony jsou zkopírované na více místech a že některé texty, jako např. antifony kompletáře, mají více různých zhudebnění.)

Noty pro postní dobu 2013

Co (ne)lze letos očekávat od projektu In adiutorium

Za dveřmi je začátek nové liturgické doby, doby postní. Zatímco pro dobu adventní jsem stihl připravit všechny potřebné zpěvy pro denní hodinky ještě před jejím začátkem a pro dobu vánoční jen s drobným zpožděním, zpěvy doby postní letos zcela jistě dokončeny nebudou. Konečně jsem totiž našel zaměstnání, čímž se radikálně ztenčil objem mého volného času. Na skládání antifon oficia ho tak zbývá jen velice málo.

Minimální plán prací zahrnuje vytvoření antifon k Magnificat a Benedictus pro všechny postní (a následně i velikonoční) neděle cyklu C. Pokud se mi na to podaří utrhnout čas, rád bych dokončil všechny chybějící zpěvy Svatého týdne, včetně antifon k modlitbě se čtením. (Responsoria bych rád také, ale neslibuji je, protože jsou pro mě výrazně obtížnější.) Není příliš pravděpodobné, že bych stihl ještě něco nad to.

Co letos v postu zpívat

Kdo by chtěl letos v postní době zpívat některou část oficia, může sáhnout po celé řadě zdrojů:

• Olejníkovy Nedělní nešpory, prověřené lety používání nejen v olomoucké katedrále, obsahují kompletní zhudebnění druhých nešpor všech postních nedělí.
• Velikonoční graduál od téhož autora nabízí ranní chvály pro Velký pátek a Bílou sobotu.
• Pavel Šmolík má zpracované kompletní druhé nešpory pro postní neděle.
• Stránky Liturgia horarum in cantu gregoriano nabízejí oboje nešpory a ranní chvály pro každou neděli v roce. Dobrá volba pro ty, kdo se nebojí latiny a gregoriánského chorálu.
• Kdo by chtěl zpívat oficium podle předkoncilních knih, najde velké množství pramenů na stránce Odkazy. Případnému bezradnému zájemci v té věci rád e-mailem poradím.
• Dominikánské zpěvy nikomu nedoporučuji, protože nejsou v souladu s platnými liturgickými předpisy zavazujícími nás nedominikány.

Závěrem přeji vám všem, abyste se letos v postní době neminuli cílem. Aby vás docela nepohltily "světské starosti" (vč. starostí třeba o liturgickou hudbu), a dovolily vám zaslechnout a přijmout Boží slovo.

Adam Wood: Open Source Sacred Music

Adam Wood se ve svém předevčírem publikovaném článku Open Source Sacred Music velice dobře píše o užitečnosti a potřebnosti využívání svobodných nástrojů, nerestriktivního licencování a šíření děl vč. zdrojového kódu. Článek bych mohl podepsat. Možná ho časem přeložím do češtiny, protože je zdařile napsaný a dotýká se mnohem širšího okruhu problémů než můj starší "manifest" Chorál, tradice a autorská práva, kterým jsem se přihlásil k podobným myšlenkám.

Alelujatická responsoria podruhé

V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách alelujatické responsorium. Před časem jsem těmto responsoriím věnoval článek, jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89), ale malé hodinky v průběhu dne.

Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie. (Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let - viz stránku Odkazy.) Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii. (Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)

Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze? Protože nemám aktuálně dostupný druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře (Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis), podle které byla brožurka pravděpodobně připravena, a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem "o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních. Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý (viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235), na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční responsoria v mém zhudebnění.

Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu. Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl. A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem našel v Antiphonale Monasticum 1934. Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242) je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli úplně totožná s naší stereotypní.

Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě předtridentských místních liturgií (resp. místních variant římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie pražské.

Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií - ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech - bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné, aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány melodicky výjimečně nudnými responsorii.

Sliby chyby

Nějak jsem letos podcenil délku adventní doby i té její části, kterou budu moci uvolnit pro práci na projekty In adiutorium. Pročež dávám na vědomost, že svazeček antifonáře obsahující oficium slavnosti Narození Páně do této slavnosti zveřejněn nebude. Předpokládám, že to nikoho nezarmoutí. Pokud někoho přeci, prosím o odpuštění.

Jako pokus o omluvu přikládám výřez z fotografie str. 24 z Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s responsoriem Hodie nobis coelorum Rex. Tuto útlou knížku jsem minulý týden získal za stokorunu v jednom z pražských antikvariátů. Jak na tomto blogu bylo vícekrát zmíněno, bylo dříve běžné vydávat na Vánoce a Velikonoce výtah z antifonáře (někdy i z graduálu), zřejmě pro kostely, kde se z nějakého důvodu jen v tyto dny slavilo zpívané chorální oficium. Tyto výtahy jsou co do myšlenky předlohou naší "výběrové řady" Antifonáře k DMC.

Responsorium Hodie nobis je jedno ze dvou, která při liturgické reformě byla vybrána do reformovaného breviáře. Původně to bylo první responsorium prvního nokturnu. Udivuje mě tedy, že má doxologii - tu normálně mělo jen poslední responsorium každého nokturnu. (V reformovaném breviáři responsoria modlitby se čtením doxologii nikdy nemají.) Kontrolou ve starém breviáři ověřeno - není to chyba sazeče. Mám tedy "domácí úkol" podívat se příležitostně do chytrých knih, jak se tam ta "nesystémová" doxologie dostala.

[EDIT 4.3.2013] "Na konci prvního responsoria je Gloria Patri, tak jako na první adventní neděli. Je to z doby, kdy se říkalo o svátcích v každém responsoriu." (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 324n.)

Aktuálně ze zákulisí projektu

Včera si církev připomínala sv. Mikuláše. Jako laik nejsem, přísně vzato, vázán žádným liturgickým kalendářem, nicméně se mi zdá rozumné držet se i v "soukromé" modlitbě oficia kalendáře vlastní diecéze a kostela, ke kterému patřím na základě bydliště. Tím pádem u mě doma byla včera slavnost sv. Mikuláše (titul kostela) a měl jsem poměrně mimořádnou příležitost zpívat celé společné zpěvy o duchovních pastýřích, jelikož Mikuláš nemá ani jedinou vlastní antifonu. Nebyl to, pokud jde o hudební stránku věci, zážitek nijak příjemný. Jmenovaný soubor zpěvů je mladý, nemá za sebou ještě ani jedno kolo revize a je to na něm vidět (místy chybí kousek textu, důležitý popisek) a slyšet. Nepříjemné je, že aktuální priority neumožňují v dohledné době se formuláři duchovních pastýřů věnovat. Nezbývá tedy, než před známými nedostatky varovat, což tímto činím, a přidat položku do seznamu úkolů.

A na čem že se tedy momentálně pracuje? Nejvyšší prioritu v rámci projektu má momentálně důkladná revize zpěvů pro slavnost Narození Páně. Před časem jsem slíbil zveřejnit před koncem adventu (rád bych do třetí adventní neděle, ale nevím, jestli to stihnu) samostatný svazeček výběrové řady Antifonáře k DMC pro tuto slavnost. Vedle toho bych rád zrevidoval, a dokončil, kde jsou nekompletní, zpěvy pro dny oktávu, ale nevypadá to dobře.

Pravidelnější návštěvníci stránek možná zaznamenali jistý pokles aktivit projektu, patrné je to zejm. při pohledu do grafů na githubu. Důvodů je více. Konečně jsem se s diplomovou prací dostal do fáze, kdy začínají vznikat první stránky alespoň částečně smysluplného textu. Nebezpečně se přiblížil termín první státnice. Hledám zaměstnání. A v neposlední řadě jsem pod hlavičkou Editio Sancti Wolfgangi slíbil připravit několik chorálních knížek pro jeden spřátelený soubor. Sázet noty s vědomím, že se podle nich v určeném termínu a zřejmě i dále v příštích letech bude zpívat, je radostná, ale také náročná práce - v neposlední řadě proto, že přede mě klade stále nové výzvy jak technického, tak liturgicko-praktického charakteru.

V současné době nejsem schopný představit plány prací po konci oktávu Narození Páně. Počítám minimálně s revizí zpěvů slavnosti Zvěstování Páně a s tím, že, tak jako minulý rok, vždy nejpozději s týdenním předstihem zveřejním vlastní antifony pro následující neděli v mezidobí. Zda bude čas a síly na víc, nevím.

Narozeninový článek - o vzniku projektu

Stránky In adiutorium dnes slaví druhé narozeniny. Záměrně píši "stránky", protože v listopadu 2010 jsem ještě neměl ani nejmenší tušení, že se z webu, který měl původně jednu jedinou stránku se čtyřmi nebo pěti odstavci smysluplného obsahu, postupně vyklube projekt, který bude jedním z významných motorů mého života.

Takové narozeniny se sluší oslavit. Lámal jsem si hlavu, jak by taková narozeninová oslava webu In adiutorium měla vypadat. Nakonec jsem se rozhodl - vedle zveřejnění nového vzhledu stránek - nabídnout ctěnému čtenářstvu pohled do doby, kdy stránky vznikaly.

(Předehra 1.) Nijak se netajím tím, že jsem opravdu bídný hudebník. Lze to snad ilustrovat příhodou: Prosil jsem před časem jednoho řeholníka o noty k jedné písni, kterou složil pro svou komunitu. Když mi je předával, všiml si, že na kopii je notován jen refrén a ne už slohy. "Ale to Vy nepotřebujete, že ne? O text Vám šlo?" "Popravdě, rád bych měl melodii i ke slohám, abych si je mohl zazpívat." "Vidíte, já myslel, že jste nehudební. V kostele jsem Vás jaktěživ zpívat neviděl." -- Velice správně. Já totiž zpívat tak, abych se mohl připojit ke kostelnímu zpěvu, neumím. (To má více rovin. Mj. se ve varhanní harmonii nedokážu "chytit" na melodickou linku.) Přeci ale mám malou trošku hudebního sluchu a trochu zpívat umím - zjistil jsem to až rok před maturitou, když jsem se začal učit hrát na kytaru.

(Předehra 2.) Jeden z mých pradědů byl, vedle svého "řádného" zaměstnání, ve volném čase hudební skladatel. Znám ho jen z vyprávění, z obrazu, na kterém ho zachytila jedna z jeho dcer, a z písně, co se každý rok zpívá o pouti v kostele, kde býval "ředitelem (opravdu malého) kůru". Jestli byl skladatel dobrý nebo špatný, velký nebo malý, nedokážu posoudit. Psal zejm. varhanní skladby a písně a sbory pro liturgický provoz kostelů, kde působil. Byl a je pro mě velice přitažlivým člověkem - a často jsem mu jeho umění záviděl. Zároveň jsem ale hudbu vždycky považoval za "velkou vědu", přístupnou jen několika málo vyvoleným, zatímco my ostatní, "hudební plebs", jsme odkázáni na to, hrát a zpívat to, co oni vytvoří.

(Předehra 3.) Od sedmnácti nebo osmnácti jsem si svou budoucnost maloval velmi černobíle, totiž cisterciácky. Když jsem se pak v roce 2009-2010 pokoušel vstoupit do trapistického kláštera Nový Dvůr, postupně jsem zjistil, 1. že pro mnišský život nemám předpoklady (představení to zjistili dříve než já a pro mě to bylo nejdřív velice nepříjemné překvapení) a 2. že mé srdce ve skutečnosti běží jinam než ke klášterní bráně. Do kláštera jsem tedy nakonec nevstoupil. Z více důvodů mi ale zůstala velká náklonnost k oficiu, a to zejména k oficiu zpívanému. (Jestli si mě otec novicmistr ještě pamatuje, možná by při čtení těchto řádků kroutil hlavou. Ani on mě totiž nikdy neviděl a neslyšel zpívat. Tak vysoko, jak se v klášteře zpívala psalmodie, zpívat nedokážu. A složitější kusy oficia i mše byly mimo moje možnosti, mj. i proto, že vůbec neumím zpívat z listu a poslechem se učím mnohem pomaleji než bratři.)

(Bod zlomu.) Na tom, že jsem s překvapením, ba zděšením zjistil, že nějaký dosud neznámý, ale velice mocný spodní proud mého srdce nespěchá do kláštera, ale někam docela jinam, mělo velký podíl to řízení Boží prozřetelnosti, kterým se v našem ročníku na KTF UK díky programu Erasmus na rok octla jedna nadmíru sympatická teoložka z Německa. Setkání s ní považuji za jeden z největších Božích darů, které jsem ve svém dosavadním životě dostal.

Pro pozdější vznik projektu In adiutorium je významné to, že mi, když jsem se s ní na konci letního semestru loučil, dala na památku zpěvník "Ad majorem" (München: INIGO Medien 2008): velice pěkný, koncepčně dobře zvládnutý zpěvník obsahující výběr "sacropopových" písní pro liturgické i ne- a para-liturgické potřeby společenství katolické mládeže. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat, zkusil bych to třeba takto: "Něco jako Hosana 1, jenom je rozsahem menší, neobsahuje žádné dětské písně, průměrná teologická i literární úroveň je o kus vyšší a místo písní výrazně salesiánských jsou tam výrazně jesuitské." Jednou z těch, které jsem si záhy oblíbil, byla "The Lord Hears the Cry of the Poor" (John Foley). Protože jsem pro ni chtěl nadchnout sestru, pokusil jsem se napsat k refrénu druhý hlas. (Velice primitivně - prostě jsem ke každé notě hlavního hlasu vybral nějakou hlubší z příslušného akordu kytarového doprovodu.) Propagandistická akce se nezdařila - zůstal jsem v rodině sám, kdo tu písničku zná a má rád. Ale bylo prolomeno tabu "psaní melodií je velká věda vyhrazená pro lidi hudebně nadané a vzdělané".

(Hledání.) V této době jsem se po dlouhé době začal znovu modlit breviář - protože jsem oficium měl za hodnotný prvek mnišského života s užitkem praktikovatelný i v životě nemnišském. (Pozn.: Z hlediska teologie liturgie není toto pojetí liturgie hodin docela správné. Ale tehdy jsem to tak viděl.) Z kláštera jsem ale znal hodinky zpívané - a stýskalo se mi po nich. Začal jsem se tedy shánět po nápěvech. Zvažoval jsem možnost poprosit v Novém Dvoře, jestli by mi nevěnovali fotokopie klášterních zpěvníků, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že bych je dostal. A potom - nejsem mnich, ale laik žijící ve světě, a "světský" breviář je jinak uspořádaný než oficium mnichů. Hledal jsem tedy noty použitelné s mým "světským" breviářem.

Poměrně záhy jsem našel hymnář. Na internetu jsem objevil chorální nápěvy k žalmům. Některé kousky použitelné i s pokoncilním breviářem jsem "vyzobal" z Liber Usualis. (Zejm. responsorium kompletáře, antifonu k Nunc dimittis, O-antifony pro předvánoční týden.) Nápěvy hymnu ke kompletáři jsem vzal z toho, co nabízejí na svých stránkách vyšebrodští cisterciáci. Později jsem si opsal nedělní antifony ze stránek Stevena van Roode "Liturgia horarum in cantu gregoriano" a - ano, zpíval jsem o nedělích antifony latinsky a žalmy česky. Možná skoro rok.

(Vznik stránek.) Moje hledání zhudebnění českých breviářových textů nepřineslo příliš mnoho plodů. Zdálo se mi ale vhodné to, co jsem našel, dát nějak veřejně k disposici, aby další, kdo budou hledat, měli práci snazší. Tak jsem 27.11.2010 založil na hostingu webzdarma.cz nový účet a nahrál na něj velice jednoduchou stránku obsahující seznam tou dobou mně známých knih obsahujících nějaké breviářové zpěvy.

Současně jsem objevil LilyPond, jedinečný svobodný nástroj pro sazbu not. Frustrující nedostatek hotových melodií stimuloval růst mé drzosti, takže jsem na stránky brzy začal nahrávat první ubastlené nápěvy vybraných antifon a jiných zpěvů - vysázené v LilyPondu. A jak to bylo dál, to může ten, kdo u toho nebyl, vyčíst ve starších příspěvcích na tomto blogu a v dávných vrstvách historie repozitáře na githubu.

Blížící se výročí

Jak jsem včera ověřil u poskytovatele webového prostoru, tyto stránky byly zřízeny 27.11. 2010 v 13:10. Za dva týdny tedy oslaví dva roky existence.

Žádnou speciální oslavu nechystám. V poslední době ovšem po chvilkách pracuji na nové grafické úpravě stránek a je možné, že se ji pokusím světu představit právě v onen narozeninový den - pokud ji tedy stihnu včas dodělat. Protože jsem výtvarným cítěním nikdy neoplýval a k žádnému zázraku v tomto ohledu zatím nedošlo, není na místě čekat výrazné zkrásnění. Dělám si ale naději, že stránky budou funkčnější, jednotnější a přehlednější.

Mezi notovým zápisem a provedením

Koupil jsem si dnes třetí díl zpěvníku Hosana. Při čekání ve frontě na studijní oddělení jsem ho zběžně prolistoval. Zarazil mě závěr jeho doslovu:

Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety, aby se snažili písničky hrát pokud možno tak, jak je autoři napsali, a autory naopak prosíme o velkou míru tolerance, když tu "svou" uslyší hrát trochu jinak, než měli původně v úmyslu.

Dotýká se tématu, které s sebou už měsíce nosím a porůznu o něm přemýšlím: totiž vztahu mezi notovým zápisem a realisací díla. (Inspirativní článek na toto téma vyšel v červencovém čísle časopisu Musicologica: Martin Celhoffer: Musical praxis and notation.) Nejsem si jistý, že je správné, aby autor hudebního díla, v diskutovaném případě písničky, vyžadoval, aby byl jeho notový zápis interpretován "tak, jak on to zamýšlel". To, že noty zachycují méně informací než např. nahrávka, není jen jejich slabostí.

Jsou hudební žánry, kde se oprávněně vyžaduje, aby interpret hrál či zpíval "tak, jak to autoři napsali," totiž aby interpretace věrně zachovala všechny notací zachycené parametry skladby. (A jsou hudební žánry, kde notový zápis nemá zdaleka takovou normativní platnost!) Různé styly notace se ale druhem a množstvím zaznamenaných parametrů liší.

Letos o slavnosti Seslání Ducha svatého rozdělovský chrámový sbor zpíval o svatodušních nešporách mé antifony. Neměl jsem odvahu se jich zúčastnit, ale měl jsem možnost pročíst si noty, které pro danou příležitost připravil T. Mandlík a byla to pro mě zajímavá zkušenost. Sbormistrovská interpretace totiž zápis doplnila o parametry, které nechávám nespecifikované, zejména délku not. Také poněkud redukovala frázování. Výsledek byl znatelně jiný, než "měl autor v úmyslu", ale stejně dobrý nebo snad dokonce lepší.

Ergo: Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety, aby se snažili naše antifony a responsoria zpívat tak, jak považují za nejlepší, nebáli se být tvůrčí a experimentovat.

Přemýšlel jsem už o tom, že by bylo dobré poskytnout k některým zpěvům nahrávky - ne jako normativní vzor interpretace "podle autorova záměru", nýbrž jako pomoc pro ty, kdo mají s interpretací informačně chudého notového zápisu potíže a trochu i jako propagační materiál. Že jsem tak zatím neučinil, je dáno tím, že se ostýchám veřejně ukazovat svou opravdu bídnou intonaci a přednes.

Psal jsem, že delší dobu dumám o vztahu notového zápisu a provedení. Moje palčivá otázka konkrétně zní "nešidím svou práci, když do not zaznamenávám jen zlomek z podoby, jakou ten který zpěv má, když ho skládám a doma zpívám? Když píši o svobodě interpretace, není to jen čirý alibismus?" Z části je třeba informační chudobu mých zápisů připsat na vrub autorově neschopnosti své představy adekvátně kvantifikovat. U řady antifon bych však mohl poměrně přesně udat délku not, u některých dynamiku, u několika málo dokonce takt. Nicméně stále se zdráhám. Domnívám se, že pro správné provední chorálních zpěvů takové informace nejsou potřeba a že by mu naopak mohly škodit. Ale hotov s touto otázkou zatím nejsem.

Chceme/chci začít zpívat oficium. Kuchařka pro začátečníky

Narazil jsem před časem na prostý krátký článek obsahující návod, jak začít s pravidelným zpíváním chorálního oficia. Uvědomil jsem si nad ním, že 1. má v lecčem pravdu a že 2. takový návod může být pro někoho užitečný. Nabízím tedy i já návrh, jak se postupně naučit zpívat hodinky. Vycházím z podmínek jednotlivce nebo komunity sdílející společný život, v němž má nějaká míra pravidelného slavení oficia pevné místo. Také předpokládám, že ten, kdo chce hodinky zpívat, už je umí recitovat, resp. dobře se orientuje v breviáři.

I. Na úplném začátku je vhodné naučit se zpívat kompletář. Texty této hodinky se během roku proměňují jen velmi málo a proto se lze poměrně rychle naučit zpěvy, se kterými se pro ni vystačí "navždy". Znamená to 7 hymnů + 1 nápěv psalmodie + 1 responsorium + 10 antifon a k tomu několik drobných zpěvů pro Velikonoční triduum, oktáv a dobu velikonoční.
[Je dobré k tomu mít: breviář, hymnář, kompletářový svazeček antifonáře]

II. Jako další krok doporučuji začít zpívat hymny - protože soudím, že právě hymnům ze všech textů breviáře (alespoň v českém překladu) nejvíce škodí, když se nezpívají, ale recitují. Množství hymnů v hymnáři se může na první pohled zdát děsivé a nezvládnutelné, ale některé nápěvy se mnohonásobně opakují. Dobrým základem je dobře znát nápěvy hymnů z dvoutýdenního cyklu žaltáře.
[Tady není nic nového potřeba.]

III. Ve třetím kroku je vhodné postupně se naučit chorální nápěvy žalmů a způsob jejich podkládání pod text s vyznačenými přízvučnými slabikami. Prozatím je možné zpívat třeba vždy všechny žalmy jedné hodinky na jeden libovolně zvolený nápěv nebo nápěvy nějak přiřadit dnům v týdnu, liturgickým příležitostem či pod. Na žalmové nápěvy lze zpívat vedle žalmů a kantik i responsoria a chvalozpěv Tebe, Bože, chválíme. Vedle žalmů je dobré naučit se podle potřeby zpívat také kantikum podle Zj 19 pro druhé nešpory nedělí.
[Je dobré k tomu mít: chorální nápěvy žalmů, kantikum Zj 19, žaltář, příp. žaltář k modlitbě se čtením]

IV. Další vrstvu tvoří responsoria ranních chval a nešpor. Je jich sice velké množství, ale většina jich má jednoduchou stereotypní melodii v modu VI, což výrazně sníží nároky na učení.
[Je dobré k tomu mít: podle toho, jak často oficium zpíváte, buďto responsoria ze žaltáře, responsoria všech liturgických dob, noty ke všem společným textům o svatých a ke všem slavnostem, svátkům a památkám, jež mají responsorium vlastní, nebo třeba jen responsoriál, kde jsou jen responsoria v průběhu liturgického roku nejčastěji opakovaná.]

V. Pokud si stále ještě neříkáte "dost, to mi stačí," je na čase pustit se do antifon. Doporučuji začít antifonami k Benedictus a Magnificat pro všední dny (dvoutýdenní cyklus, 2*11 antifon) a antifonami k žalmům pro neděle (čtyřtýdenní cyklus, 4*12 antifon). Ve zvláštních liturgických dobách k tomu přidat ještě antifonu k invitatoriu a k modlitbě uprostřed dne - naučí se rychle, protože se nemění. Nápěv žalmu či kantika se, pokud se zpívá s antifonou, vybírá vždy podle antifony. Je u ní předepsaný.
[Je dobré k tomu mít: antifony ze žaltáře nebo nějaký výtah z nich, první stránku ze souboru antifon pro aktuální liturgickou dobu.]

VI. V dalším kroku je dobré postupně obsáhnout všechny zbývající antifony ze žaltáře. (Je to dost velké sousto. Včetně těch, které už umíte: 14 antifon k invitatoriu, 22 feriálních antifon k Benedictus a Magnificat, 4*7*11 + 14 antifon k žalmům a kantikům, dohromady tedy, počítám-li dobře, 358 kousků...)

VII. Všechno zmíněné v dosavadních krocích snad je vhodné nějakým způsobem obsáhnout. (Já toho času většinu z těchto zpěvů znám tak, že je dokážu zazpívat, když vidím noty. Zpívat z listu neumím, takže jsou pro mě noty něčím jako pomůckou k oživení vzpomínky na známou melodii.) Toho času dostupná část zpěvů k liturgii hodin je ještě několikanásobně rozsáhlejší. Tyto zpěvy, které přijdou ke slovu jen v určité liturgické době nebo dokonce třeba jen jediný den v roce, nemá smysl umět - je potřeba se je naučit nebo je oprášit, když jsou potřeba.

Navrhovaný postup učení nikoli náhodou přibližně kopíruje cestu, po které jsem postupoval při skládání breviářových zpěvů: od malého množství těch, které se používají často, k většímu a většímu korpusu zahrnujícímu i zpěvy méně frekventované. Osobní zkušenosti, výhrady, námitky, návrhy vhodnějšího postupu apod. v komentářích jsou vítány.

"Cento"

V samém závěru loňského studijního pobytu v německém Erfurtu jsem pro sebe objevil (už si přesně nepamatuji jak; myslím ale, že skrz poznámku pod čarou v jedné knížce od liturgika J. A. Jungmanna) Einführung in die gregorianischen Melodien od P. Wagnera, trojdílný důkladný úvod do studia gregoriánského chorálu, který vznikl na přelomu 19. a 20. století a ještě v 60. letech byl uznán za hodný reedice. Bohužel jsem dílo nestihl ani přečíst a od té doby jsem se k němu nedostal. -- Tato nostalgická vzpomínka není samoúčelná: ospravedlňuji jí to, že níže formálně necituji. Nemám totiž odkud.

Peter Wagner na základě vlastního studia pramenů považoval za historicky hodnověrné faktum, že přinejmenším základní korpus římských zpěvů pro hodinky (co do textů i nápěvů) sestavil papež Řehoř Veliký. Cituje a obšírně komentuje jakýsi text, který o tom svědčí. Píše se tam, že Řehoř sepsal "antifonář cento". Wagner uvádí, že "cento" je slovo z nějakého staroitalského dialektu a znamená něco jako "výběr". Vyvozuje z toho, že Řehoř nebyl především skladatelem, ale kompilátorem, který pečlivě vybral to nejlepší, co našel u soudobých římských kantorů.

Přiznám se, že neznám současný stav bádání o dějinách gregoriánského chorálu a hudby vůbec - spíše tuším než vím, že bych dnes mezi muzikology těžko hledal někoho, kdo by byl ochotný Řehoři Velikému s vážnou tváří připisovat zásadní podíl na vzniku toho, co dnes po něm nazýváme gregoriánským chorálem. Koncept "antifonáře cento", výběru toho nejlepšího z více paralelních tradic, mi ale uvízl v paměti především jako možné paradigma pro další vývoj projektu In adiutorium, resp. pro další osud dílek, jež v jeho rámci vznikají.

[EDIT 27.11.2012] Ke vzniku repertoáru gregoriánského chorálu viz např. GUILMARD Jacques-Marie: Origine de l'Office grégorien.

Na melodiích římského antifonáře je krásná jejich rozmanitost - daná mj. také tím, že jednotlivé zpěvy vytvořili různí lidé na různých místech a v různých dobách. I když jsem do nějaké míry schopný tvořit zpěvy různého charakteru a navíc se v průběhu práce, trvající již řadu měsíců, sám proměňuji a to se v ní odráží, přeci jsem to stále já - se svými dary a omezeními. Jednou možná vytvořím kompletní český antifonář. Je to v současné době můj velký cíl, ke kterému se upínám. Za ním leží jeden cíl ještě větší, který ovšem není z těch, kterých mohu dosáhnout, nýbrž z těch, které mi mohou být jedině darovány. Mám (malou, spíše neduživou) naději, že jednou někdo vytvoří "antifonář cento" pro liturgii hodin v českém jazyce. Nebo že někdo vezme to, co jsem vytvořil, a upraví to s pomocí svých vlastních darů. Že něco z toho, co je dobré, bude žít dál, a to ostatní bude nahrazeno lepším.

Závěrem poznamenávám, že noty, jejichž jsem autorem, jsou schválně zveřejněny pod licencí, která to umožňuje (Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported).

Antifonář k Denní modlitbě církve - do třetice

Tento článek navazuje na dva předchozí: Antifonář k Denní modlitbě církve - velkolepé plány (8.6.) a Antifonář k Denní modlitbě církve - přemýšlím dál (9.8.). Tedy už přinejmenším čtvrt roku se snažím nějak uspořádat koncepci klíčového výstupu projektu In adiutorium: českého antifonáře. Předchozí dva pokusy jsem vždy po čase shledal nedostatečnými a hodnými dotažení, pročež je tu pokus třetí.

Přínosem prvního článku bylo vyjádření záměru v příštích letech připravit úplný český antifonář a vymezení vztahu stávajících svazečků k němu (žádný nebude ve své současné podobě jeho součástí). Druhý článek rozšířil perspektivu: kromě úplného antifonáře (úplné vydání) chci vytvořit i několik jeho podmnožin, uzpůsobených předvídatelným potřebám opravdových společenství, která oficium zpívají jen někdy (výběrová řada).

Následující tabulka ukazuje, kam se moje představa posunula. Nejprve k úplnému vydání: pokud jde o dělení obsahu antifonáře na okruhy, to zůstalo zachováno, upustil jsem ale od dalšího dělení okruhů na menší svazečky. To bylo motivováno jednak snahou postupně prezentovat malé hotové výstupy, které se vzdávám; jednak myšlenkou, že některé části budou využívány spíš než jiné - a té vychází mnohem dokonaleji vstříc výběrová řada. Původní dělení chci zachovat jen pro ordo - protože vím, že někteří lidé rádi jako jedinou hodinku dne zpívají kompletář (večer, doma z práce, v klidu; na celý rok stačí jen několik málo naučitelných zpěvů) a pro kompletář nemá cenu dělat zvlášť svazeček ve výběrové řadě, protože by měl identický obsah jako příslušná část úplného vydání.

Zatímco svazky úplného vydání tvoří komplet a budou na sebe vzájemně odkazovat, jednotlivé díly Výběrové řady budou dokonale uzavřené a nebudou předpokládat, že uživatel má (kromě hymnáře a breviáře) ještě nějakou další knihu. Jsou navrženy podle osvědčených předloh, totiž podle předkoncilních římských malých chorálních knih (Officium Nativitatis D.N.J.C. a Officium Majoris hebdomadae) a podle současných liturgických předpisů (VPDMC: zpěvem vyzdvihnout v rámci liturgického roku neděle a sváteční dny a v rámci liturgického dne jeho stěžejní hodinky: ranní chvály a nešpory).

Konečně chci i po publikaci příslušného notovaného svazku úplného vydání zachovat samostatný nenotovaný žaltář, obsahující pouze texty s označenými přízvuky, zhruba v současné podobě: ten totiž mohou použít ti, kdo chtějí vytvořit a používat vlastní sadu antifon a responsorií, i ti, kdo chtějí mít vždy aktuální nejnovější zpěvy z projektu In adiutorium a šetřit přitom financemi a papírem. (Vytisknout novou verzi antifon je levnější a šetrnější než tisknout znovu celý příslušný svazek antifonáře.)

Antifonář k Denní modlitbě církve
úplné vydání	výběrová řada	mimo řady
vánoční cyklus velikonoční cyklus vlastní texty pro liturgické mezidobí ordo žaltář + doplňovací cyklus kompletář vlastní texty o svatých o posvěcení kostela, společné texty o svatých, za zemřelé	slavnost Narození Páně - úplné oficium Svatý týden a Velikonoční oktáv - úplné oficium ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky (+ ranní chvály a nešpory o posvěcení kostela, ze společných textů o svatých a za zemřelé)	žaltář (bez not)

Kdy lze jednotlivé části antifonáře očekávat?

• úplné vydání
  • kompletář - do letošních Vánoc
  • ostatní svazky - zřejmě ne dřív než za rok, dva
• výběrová řada
  • oficium slavnosti Narození Páně - do letošních Vánoc
  • oficium Svatého týdne a Velikonočního oktávu - snad do Popeleční středy 2013
  • ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky - kdy (zda) ty budou, to ví jen Ten, který ví všechno

K poslednímu rozšíření antifon ze žaltáře

Dnes krátce po půlnoci jsem nahrál na server aktualisovanou verzi antifon ze žaltáře, jednoho z nejstarších a v mých očích klíčových materiálů z projektu In adiutorium. všechny aktualisace v uplynulém roce znamenaly "pouze" menší i větší úpravy v nevyhovujících nápěvech antifon, aktualisace dnešní znamená téměř čtvrtinový nárůst objemu materiálu. Doplnil jsem komplet antifon k žalmům modlitby se čtením, na kterém jsem po kouscích pracoval zhruba od poloviny srpna. Kvůli těmto novým antifonám jsem snížil status materiálu z gamma na delta - jsou zbrusu nové, nevyzkoušené, neověřené. Možná bych tady měl upozornit, že zatímco ostatní antifony ze žaltáře co čtyři týdny zpívám a lze u nich tedy důvodně doufat v postupné odhalení a odstranění zásadnějších nedostatků, modlitbu se čtením se pravidelně nemodlím a je tudíž možné, že její antifony budou zrát i výrazně pomaleji než ostatní.

Zároveň s doplněním zpěvů pro modlitbu se čtením jsem provedl další krok, který jsem už dlouho plánoval: zahrnul jsem do souboru antifon ze žaltáře také cyklus antifon invitatoria, které dosud bydlely v samostatném materiálu. Ten odteď antifony neobsahuje a zůstaly v něm jen nápěvy žalmu 95 pro předzpěváka.

Kdyby někdo zvažoval, zda si novou verzi antifon ze žaltáře vytisknout, doporučuji ještě pár týdnů počkat: chystám se totiž provést ještě jeden krok směřující k větší integrovanosti zpěvů ze žaltáře: zahrnout do téhož materiálu i kompletní cyklus responsorií, který je dosud také oddělený. (S tímto krokem váhám jen proto, že jsem s nynějším stavem responsorií stále hrubě nespokojen a nechci jimi antifony ze žaltáře "ušpinit".)

Rozdělení zpěvů žaltáře do více různých souborů má historické důvody a v době, kdy je žaltář konečně kompletně zhudebněn, nemá nadále opodstatnění. Věřím, že sloučení všech dílčích souborů do jednoho (kterému však zřejmě ponechám tradiční název "antifony ze žaltáře") povede k větší přehlednosti a snadnosti použití. Vedle úplné sady zpěvů žaltáře samozřejmě i nadále zachovám její samostatně publikované podmnožiny, určené pro liturgicko-pěvecky méně aktivní jednotlivce a společenství, jako jsou nedělní antifony apod.

Mezinárodní bibliografie

Článek z neděle, jakož i minidiskuse, která se pod ním rozvinula (díky, Mirku!), ve mně nechal hlodající myšlenku, proč vlastně k našemu tématu sbírám jazykově neomezený seznam internetových odkazů, zatímco seznam knih všechno za hranicemi bývalého Československa ignoruje.

Důvodem je praktické zaměření těchto stránek - snaha poskytnout informace především o tom, co lze při slavení denní modlitby církve v češtině přímo použít (české knihy a internetové zdroje) a co je nad to snadno dostupné jako zdroj inspirace (odkazy do jinojazyčného internetu). Včera jsem se nicméně rozhodl, že má cenu sbírat informace i o zahraničních tištěných publikacích, jakkoli jsou relativně špatně dostupné. Pročež tady je

mezinárodní bibliografie hudebnin k římskokatolické liturgii hodin.

Později se budu snažit o něco lépe ji zapojit do struktury stránek, zatím je pouze neorganickým přívěškem. Protože obsahuje informace potenciálně cenné i jinde na světě, je psaná anglicky a bibliografické údaje jsou zaznamenány podmnožinou značkovacího jazyka DocBook. Samozřejmě budu rád za informace o knihách, které zatím v bibliografii chybí - račte psát komentářem pod článkem, mailem nebo jakkoli libo. Kdo by chtěl do bibliografie přispět téměř přímo, najde ji na githubu v repozitáři https://github.com/igneus/loth-music-bibliography, kde ji může "forknout" a pak mě zahrnout "pull requesty".

Ke "kytarovým žalmům"

Nedávno jsem postupně vytvořil a zveřejnil dva "kytarové žalmy". Zdá se mi vhodné dodat (1) něco o podnětech, jež mě k jejich vytvoření vedly, a (2) o tom, jak se k nim momentálně vztahuji.

1. Začátkem července jsem se rozhodl, že chci alespoň jednou v životě přečíst, přehrát a přezpívat úplně všechny písničky z prvního (modrého) dílu zpěvníku Hosana. (Kterého jsem se, jak si teď uvědomuji, předtím nedotkl přinejmenším celé ty dva roky, po které skládám zpěvy k oficiu.) Připraven na nejhorší - resp. na velké množství melodií, ale zejm. textů, které po prvním setkání nebudu chtít slyšet nikdy víc - jsem se do zpěvníku pustil. A hned na prvních stránkách jsem učinil vzrušující objev: podtitul písně/popěvku/kánonu číslo 2 s máloříkajícím názvem "Adventní II." hlásá, že jde o antifonu 2. žalmu 2. nešpor 2. adventní neděle!

Kontaktoval jsem pak autora (Jiří Černý) a vyzvídal, zda zmíněná skladba byla určena ke slavení liturgie hodin a zda má takových více. Ukázalo se, že na zasazení do rámce skutečných nešpor tvůrce nepomýšlel. Zpěvů, jejichž text je vzat z breviáře, nebo se breviářovými texty inspiruje, složil vícero, všechny ale pro úplně jiné liturgické nebo mimoliturgické kontexty.

Zůstala pak ve mně hlodající otázka po možnostech takového zhudebnění denní modlitby církve, které bezprostředně nenavazuje na formy gregoriánského chorálu a naopak je blízké té hudební kultuře, která se vyjadřuje zpěvníky jako je Hosana, Chvalozpěvy, Laudate, ... Bez i jen nástinu nějaké koncepce "vytryskly" z ovzduší takových úvah spontánně ony dva žalmy.

2. Jsou to moje první dětské krůčky ve světě kytarových písniček, se vším, co k tomu patří: mám je velice rád a nejsou nijak dobré. Když se od tohoto odhlédne - ukazují směr, kterým by se nechorální zhudebnění oficia mohlo ubírat? Na to musím odpovědět přesvědčeným NE.

Proč? Protože i když zpívaná liturgie hodin narozdíl od recitované není nikdy "samonosná" a vyžaduje stále nové časové a energetické vklady v podobě nácviku zpěvů, je žádoucí zachovat její náročnost na relativně nízké úrovni, aby byla možná alespoň částečná aktivní účast i pro nepřipraveného účastníka bohoslužby. "Aktivní účast" tady neříkám nějak zvlášť teologicky, hluboce a široce, myslím tím "zpívat", resp. "moci také zpívat spolu s ostatními". Klasická chorální podoba římského oficia má dva nízkoprahové prvky: hymnus (strofická píseň; melodie všech strof bývá shodná) a psalmodii (střídavý přednes veršů žalmu na jednoduchý, převážně recitativní nápěv). Mé "kytarové žalmy" ruší nízkoprahovost psalmodie. Kdo předem nezná melodii a neumí zpívat z listu, nemá šanci. Navíc je melodie vysoce nepravidelná, což ještě zvyšuje nároky na učení.

Diferencovanější pohled vezme v potaz Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve a to, co říkají o možnostech uzpůsobení přednesu povaze konkrétního žalmu:

U různých žalmů se může určit různý způsob jejich přednesu podle toho, jak to vyžaduje literární druh nebo délka jednotlivých žalmů, jakým se říkají jazykem, zda latinským či národním, a zvláště také podle toho, zda se je modlí jednotlivec či několik lidí nebo celé shromáždění lidu; aby ti, kdo se je modlí, tím snadněji pochopili duchovní náladu a půvab žalmů. (VPDMC 121)

V zásadě je možné (srov. dále VPDMC 122) zpívat v oficiu některý žalm responsoriálně namísto přednesu střídavého (srov Magnificat ve "žďárských nešporách"); nebo ho nechat celý bez přerušení zpívat sólistu či schólu, přičemž ostatní zpívají pouze na začátku a na konci antifonu (srov. v oficiu novodvorských trapistů prostřední žalm obou nokturnů, obvykle jeden ze žalmů velmi dlouhých, který čte jeden z bratří od pultu uprostřed chóru, zatímco ostatní tiše naslouchají). Považuji ale za krajně nevhodné, aby se všechny žalmy staly výhradním vlastnictvím schóly nebo sólisty. Celou hodinku, sestavenou ze žalmů upravených podobným způsobem jako mé dva, bych tedy musel odmítnout jako svého druhu "uloupení denní modlitby církve z rukou církve".

Tradiční psalmodie má kromě lidovosti ještě další vzácnou kvalitu, která je v diskutovaném zhudebnění ztracena: přednes je velice klidný (snad i tím, že je nerytmický), uspořádaný, a otevírá prostor modlitbě. (Někdy se do toho otevřeného prostoru namísto ní snadno rozvalí Únava nebo Nuda, ale to, myslím, všichni známe...) To jsem si velice silně uvědomil, když jsem zvažoval, zda k žalmu 130 nedodělat ještě další žalm, který se zpívá ve středu v kompletáři, a třeba ještě responsorium a Simeonovo kantikum... Ne. Takový kompletář opravdu nechci.

Zdá se mi, že zhudebnění oficia stylově blízké nějaké výseči "hosanového repertoáru" je možné, a snad i žádoucí. Když jsem ale v nedávném článku věnovaném Korejsovým nápěvům žalmů (nepříliš promyšleně) napsal, že nápěvy psalmodie jsou srdcem každého zhudebnění oficia, musím to teď zopakovat. Snad s obměnou: psalmodie je srdcem oficia. (Historická poznámka: to je velice mnišské. Denní modlitba nebyla vždycky tak mnišská. Ale římské oficium "mnišský vliv", charakteristický důrazem na psalmodii, recipovalo velice dávno a už ho od něj nelze dost dobře oddělovat.) Psalmodie je hodnotná nejen svými texty, ale zároveň i výše diskutovanými kvalitami, které nese její tradiční forma. Nové zhudebnění liturgie hodin by tedy mělo být postaveno kolem rozumně velkého souboru nápěvů psalmodie, vytvořených s ohledem na ony kvality. Hlavní plochou pro tvůrčí práci budou antifony a responsoria. Zatímco u žalmů je nutné rezignovat na rytmický doprovod, pro ostatní zpěvy tento imperativ neplatí. Je ale jisté, že, kvůli psalmodii, jediným doprovodným nástrojem ani pro sebehosanovitější zhudebnění oficia nebude kytara...

Žalmové nápěvy B. Korejse jako alternativa

Srdcem každé hudební formy liturgie hodin jsou její nápěvy psalmodie. Narozdíl od antifon a responsorií mají žalmy obvykle prosté melodie převážně recitativního charakteru, jsou to ale právě tyto prosté melodie, které při zpěvu oficia zní po většinu času.

Projekt In adiutorium své "srdce", své nápěvy žalmů, nevytváří, ale přebírá ty, které jsou v církvi užívány po staletí (kontinuálně, ale ne bez proměn!), totiž chorální nápěvy užívané při zpěvu žalmů v latině. Nejsem první, kdo takto tradiční chorální nápěvy používá. (Srov. české kališnické a utrakvistické antifonáře, počínaje Jistebnickým kancionálem; Svatojanský kancionál; také jeden z raných pokoncilních pokusů o zhudebnění mešních responsoriálních žalmů - "Snadné zpěvy mezi čteními".) Proto také znám mnohonásobně opakovanou kritiku na adresu podobných pokusů: latinský jazyk má jinou přízvučnou strukturu než čeština a zpívat český text na "latinský nápěv" znamená páchat na textu násilí. Já se domnívám (a plánuji pokusit se jednou dokázat), že je tato kritika mnohem méně případná, než se na první poslech zdá. Musím ale uznat, že některá místa v některých žalmech zpívaná na některé chorální nápěvy zní opravdu hrozně. (Zejména když se velkého zdůraznění hudebním přízvukem dostane poslední slabice slova nebo jednoslabičnému slůvku.)

Přestože pro mě zní české žalmy zpívané na tradiční chorální nápěvy v drtivé většině uspokojivě, pilně se ohlížím po jiných modálních nápěvech psalmodie, kterými by případně bylo lze "latinské" nápěvy nahradit. (Modálního systému se rozhodně nechci zříci - nejen proto, že bych musel několik set toho času hotových antifon skládat znovu.)

V časopise Psalterium 1/2011 (domovská stránka časopisu) vyšel obsáhlý rozhovor s Bohuslavem Korejsem u příležitosti jeho 85. narozenin. Ten mě (viz s. 2) upozornil na modální charakter Korejsových nápěvů k žalmům. Tyto nápěvy se v některých společenstvích a komunitách při oficiu běžně užívají (pražský arcidiecézní seminář, benediktinky na Bílé Hoře). Bylo by ale lze používat je s mými antifonami namísto nápěvů chorálních?

Všechny Korejsovy nápěvy obsažené v publikaci Zpěvy s odpovědí lidu (poslední vydání Kostelní Vydří: KNA 2001) jsem prošel a pokusil se určit, zda přísluší k jednomu z osmi modů starého západního církevního hudebního systému. (Dlužno říci, že jsem při určování zohlednil jen melodickou linku a ne už harmonisaci pro varhany, což je metodologický hřích, který možná zapříčinil sem tam nějakou chybu.) Došel jsem k závěru, že z 19 nápěvů 17 k jednomu z osmi modů patří, jeden je prakticky doslovnou recepcí tonu peregrinu (tradičního nápěvu stojícího poněkud mimo modální systém), jeden je pro naše účely nepoužitelný. Alespoň jeden vhodný nápěv se najde pro všechny mody mimo modus VII. Je ovšem třeba zcela zanedbat differentiae (různá zakončení pro nápěv jednoho modu; u každé antifony je předepsán modus + určitá jeho differentia, která umožňuje na konci žalmu snadný přechod k antifoně).

V následujícím přehledu je u každého nápěvu uvedeno, ke keterému patří modu a pro které jeho differentiae je nejvhodnější. Dále, zda a jak je třeba k němu transponovat antifonu, která k příslušnému modu patří. Při té příležitosti se zdá být vhodné připomenout, že pokud jde o transposici antifon, není těžké stáhnout si zdrojový kód příslušného souboru a nechat noty každého zpěvu posunout automaticky funkcí \transpose.

Korejsovy nápěvy psalmodie - přehled (Korejs_psalmodie.pdf, ~7kB)

Následuje ukázka antifony transponované, aby odpovídala žalmovému nápěvu. (Viz také zdrojový kód: Korejs_antifona_trans_ukazka.ly.)

Závěr. Korejsovy nápěvy psalmodie mají z velké části jiný charakter než tradiční chorální nápěvy. Často chybí napětí mezi tónikou a recitačním tónem, někdy se recitační tón ve druhém poloverši mění. Mají ale modální charakter a domnívám se, že je s mými antifonami jako náhradu chorálních nápěvů lze používat. Výběr vhodných nápěvů k antifonám usnadní připravený přehled. Může to být zajímavou možností tam, kde už je obvyklé zpívat při oficiu žalmy na Korejsovy nápěvy a je chuť začít zpívat i antifony. Nebo tam, kde se oficium zpívat začíná a kde se mnou propagovaný systém využívající tradiční chorální nápěvy žalmů netěší důvěře. (Přinejmenším Pavel Šmolík jmenuje Korejsovo řešení jako jedno z těch, ve kterých se spojení českého jazyka a melodie vydařilo.) Problém vyvstane s antifonami modu VII (není jich málo!), pro které se žádný z Korejsových nápěvů psalmodie nehodí.

[EDIT 2. 6. 2018] Protože Korejsovy žalmy podle všeho na internetu hledá hodně lidí a tento článek díky tomu patří v rámci webu inadiutorium.cz k nejnavštěvovanějším, je vhodné i zde upozornit, že od května 2018 je on-line péčí dr. Kuba připravené velké vydání těchto žalmů, s rozpisem pro celý mešní lekcionář. Pro liturgii hodin může posloužit jako snadno dostupný zdroj příslušných nápěvů psalmodie vč. varhanního doprovodu.

Antifonář k Denní modlitbě církve - přemýšlím dál

V červnu jsem ve článku napůl vážně, napůl sebeironicky nazvaném "Antifonář k Denní modlitbě církve. Velkolepé plány" vyhlásil jako cíl projektu In adiutorium úplné zhudebnění českého překladu liturgie hodin. Jako kýžený konečný výstup jsem označil připravení sazby knihy (resp. malé knihovny), Antifonáře k Denní modlitbě církve. A schematicky jsem načrtl jeho koncepci.

Od té doby jsem o Antifonáři vícekrát přemýšlel z různých úhlů:
Jak nakonec naložím s materiály, které jsou teď vedeny jako jeho svazečky, a kterým jsem v onom programovém článku předběžně slíbil likvidaci, protože se do mé koncepce nehodí?
V jakých kontextech se dnes slaví liturgie hodin? Je na to kompletní antifonář adekvátní odpovědí?
V jakých typech knih noty k liturgii hodin vycházely před koncilem?

Ve světle těchto otázek vidím čím dál jasněji, že koncepce představená v minulém článku je nedostatečná. Pokud projekt In adiutorium přivede na svět na jedné straně úplný antifonář (objemné veledílo, které se nikde nebude používat a pokud vyjde tiskem, možná si ho několik málo lidí opatří - ale spíš "z profesionálního zájmu" než pro liturgickou praxi) a na druhé straně lidové nešpory (skromný soubor co možná jednoduchých druhých nešpor pouze na slavnosti), pravděpodobně se částečně mine s poptávkou.

Mniši v Solesmes zahájili vydávání nového Antiphonale Romanum svazkem s nešporami na neděle a svátky. (Podobně, byť o něco úžeji je vymezen rozsah Olejníkových Nedělních nešpor.) Je to naprosto logické rozhodnutí. Velmi málokde se zpívá liturgie hodin celá. Zpěvem je pak podle Všeobecného úvodu k Denní modlitbě církve vhodné vyzdvihnout v rámci dne její stěžejní části (ranní chvály, nešpory; čl. 272) a v rámci liturgického roku dny vyznamenané vyšší slavnostností (neděle, slavnosti, svátky; čl. 271 a 273). Nešpory svátečních dnů jsou doporučovaným minimem slavení liturgie hodin za účasti lidu, i např. ve farnostech (čl. 207).

Výše řečené vnucuje myšlenku, udělat v rámci portfolia projektu In adiutorium mezi úplným vydáním Antifonáře a lidovými nešporami mezistupeň: rozumně velký výběr z obsahu Antifonáře, který vyjde vstříc předpokládatelné liturgické potřebě. Rozsahem by mohl být podobný množství zpěvů oficia zahrnutému dříve v Liber usualis nebo ve Vesperale Romanum. Tradice tištěných římských liturgických knih radí nabídnout dále jako separátní tituly kompletní repertoár pro slavnost Narození Páně a pro Svatý týden a Velikonoční oktáv, protože to jsou tradičně příležitosti k velké "liturgické mobilisaci" a ta se někde může projevit i zpěvem úplného oficia.

Závěrem tedy soudím, že by bylo správné rozdělit Antifonář k Denní modlitbě církve na dvě řady:
editio plenaria bude obsahovat všechno a kromě mě z ní sotva kdo bude zpívat; bude se na ni prášit v knihovnách a spíše jen výjimečně do ní někdo sáhne pro zpěvy k nějaké méně obvyklé příležitosti.
editio parva bude několik málo svazků výrazně menšího objemu, ze kterých se třeba někde někdy bude dokonce i zpívat.

Antifonář k Denní modlitbě církve. Velkolepé plány

Když někdo prochází zde na blogu články z kategorie Projekt, může sledovat, jak se projekt In adiutorium vyvíjí, jak přicházejí nové sny a některé se postupně stávají skutečností. Jedním z důležitých snů je "sen o českém antifonáři," poprvé zformulovaný 22. ledna 2011. Myslím, že přišla správná doba na to, abych ho poněkud rozvinul.

Cíl

Na podzim jsem zveřejnil první svazeček Antifonáře k Denní modlitbě církve. Mezitím přibyly další tři. Tyto první svazečky vznikaly velice spontánně, bez nějaké širší zahrnující vize. "Chci nabídnout výběr z výstupů projektu v podobě, ve které se dá vytisknout a přímo používat při společné modlitbě." Vlastně svého druhu propagační předměty projektu nebo předběžnou ochutnávku toho, co od něj lze očekávat.

Mezitím jsem o budoucnosti Antifonáře k Denní modlitbě církve dost přemýšlel a ujasnil jsem si, co vždycky úplně jasné nebylo: že mým konečným cílem je kompletní zhudebnění českého překladu liturgie hodin a že by definitivní podobou tohoto zhudebnění měla být kniha (resp. několik knih). Bez ohledu na to, zda tohoto cíle bude někdy dosaženo, se mi zdá smysluplné už teď ho načrtnout a napříště ho při práci mít před očima.

(Když říkám "kniha", nemyslím tím automaticky na běžné vydání tiskem - myslím, že by bylo opravdu těžké sehnat vydavatele, který by vydal něco, co podléhá licenci CC BY-SA a navíc bude zajímat jen velice omezený okruh lidí. Je možné, že jednou nechám vydat malé množství exemplářů vlastním nákladem - už proto, že ty noty sám denně používám a knihy mám raději než počítačovou obrazovku, volně poletující listy nebo nouzově sešité sešity. Určitě ale připravím sazbu, kterou si každý bude moci sám vytisknout nebo třeba nahrát do čtečky.)

Výše řečené určuje pozici Antifonáře k Denní modlitbě církve v rámci projektu In adiutorium: Antifonář má naprosto ústřední postavení. Notové materiály jsou z velké části přípravou obsahu, který se jednou stane součástí Antifonáře.

Struktura

Dosavadní vývoj naznačil, jak antifonář zřejmě spatří světlo světa: postupně, po malých ucelených oddílech. Ty by však neměly být víceméně náhodné jako doposud, ale sledovat nějaký rozumný plán, podle kterého se nakonec poskládají v jeden celek. Zdá se vhodné vyjít ze struktury breviáře.

Malý komentář k této struktuře. Breviář dělím do šesti základních okruhů. Ty se z důvodů rozsahu nebo jiné vhodnosti rozdělí na celkem deset svazečků antifonáře. Pozornost by mohlo vzbudit rozdělení postní doby do dvou svazečků. Tuto volbu zdůvodňuji jednak tím, že dny Svatého týdne mají větší množství vlastních zpěvů než předchozí postní dny (vlastní antifony k žalmům), jednak, a především, tím, že je pravděpodobné, že někde bude z celku antifonáře zájem pouze o oficium Svatého týdne a má tedy smysl, aby vyšlo samostatně. (V 19. a 20. století bylo běžné samostatně vydávat "Officium maioris hebdomadae" jako výtah z antifonáře a graduálu pro kostely, kde se liturgie zpívala jen o Svatém týdnu a ve Velikonočním oktávu.)

Sanktorál pro svůj rozsah téměř jistě nevydá na jeden svazeček, ale na řadu.

Co bude s dosavadními svazečky?

Knížky dosud zveřejněné jako svazečky Antifonáře k Denní modlitbě církve čeká různý osud. Kompletář a Žaltář čeká v nejbližší době jen změna čísla. Kompletář bude nadto doplněn o vlastní zpěvy pro dobu velikonoční a později o odkazy na zpěvy Velikonočního tridua. Žaltář se časem rozroste o antifony a responsoria. (Nebude to ale nijak brzy.)

Svazeček Velikonočního tridua se stane základem pro Svatý týden. (Ten bych rád měl hotový do Velikonoc.) Svazeček s oficii pro neděle v mezidobí bude taktně odsunut na okraj, dostane místo mimo navrženou číselnou řadu a bude mu dopřáno důstojné dožití. Až vyjde notovaný žaltář a proprium mezidobí, bude pravděpodobně zrušen.

Otevřené otázky

V souvislosti s projektem Antifonáře mám stále ještě celou řadu nezodpovězených otázek. Některé se týkají věcí dílčích a spíše podružných, chybí mi ale i řešení některých poměrně zásadních koncepčních problémů.

Kdy jsou zpěvy zralé na vytvoření svazečku antifonáře? - Rozvrh práce.

Každý zveřejněný svazeček Antifonáře má představovat víceméně definitivní podobu dílčí skupiny zpěvů. Obsah svazečků by se po vydání ideálně neměl měnit, nebo by se alespoň neměl měnit výrazně a příliš často. To znamená, že by zahrnuté zpěvy na mé škále "statutu materiálu" měly dosahovat hodnoty alfa nebo ómega. Dosud ale nemám žádnou "metodiku vyvíjení a hodnocení not", nemám žádný postup, který noty do kýženého stavu dovede. Ohledně toho, jak (ne)kvalitní je který dílčí zpěv, mám velkou nejistotu. Snad dovedu rozeznat skutečné obludy (zpravidla až s jistým časovým odstupem od složení), ale jemnějším měřítkem nedisponuji.

Pozn. 1. Dosavadní svazečky Antifonáře charakter "zpečetění vývoje dílčí skupiny zpěvů" nemají.

Pozn. 2. To, že nějaké zpěvy dosáhnou definitivní podoby a vyjdou jako svazeček antifonáře, neznamená, že tím nutně navždycky opustím jejich vývoj. Zdá se ale být rozumné vytvořit v tom bodě "zmraženou" větev vývoje, do které se nebude zasahovat s výjimkou oprav případných závažných chyb (které by tam správně už neměly být). Pokud později vyjde výrazně změněné další vydání, staré vydání musí zůstat nadále dostupné. Podobný postup znají ti, kdo jsou obeznámeni s organizací práce při vývoji softwaru.

Jaké je plánované využití?

Odpověď na tuto otázku dalekosáhle určuje podobu připravované knihy. Kdo a v jakých podmínkách ji bude používat? Bude s ní cestovat, bude ji přenášet? Za jakého osvětlení se z ní bude zpívat? Mělo by být možné držet ji po celou dobu v rukou? Měla by být dobře čitelná pro více lidí zároveň?

Toho času jediný, o kom vím, že stávající svazečky Antifonáře k Denní modlitbě církve používá, jsem já sám. S ohledem jen na sebe bych na otázky odpověděl následovně: kniha bude pro jednoho člověka, měla by být čitelná ze vzdálenosti o něco větší než je běžná čtecí vzdálenost, s ohledem na to, že někdy např. potřebuji prostor na hudební nástroj. Cestovat zřejmě nebude příliš často, přesto by ale neměla být příliš objemná, rozdělení na více menších svazků se zdá být výhodné. Rozhodně chci mít oddělený žaltář, abych mohl mít ve dnech, kdy oficium není celé z žaltáře, otevřenou zároveň příslušnou stránku ze žaltáře a vlastní antifony daného dne.

Přímluvy

Jednou ze zatím platných zásad práce na Antifonáři je "neduplikovat breviář tam, kde k němu nepotřebujeme přidat žádnou informaci navíc." Obsahuje tedy pouze ty texty, které buďto mají originální melodii, která není v breviáři ani v oficiálním hymnáři (antifony, responsoria), nebo mají nějakou dobře známou melodii, ale musí se doplnit o informaci, jak ji přesně na text "nasadit" (žalmy, kantika). K denní modlitbě církve je tedy stále nutný alespoň jeden breviář na modlící se společenství.

Hraničním případem jsou přímluvy. Ty se totiž někde čtou stejným způsobem jako přímluvy ve mši a chór na ně odpovídá zvoláním, někde ale hebdomadář čte první část každé přímluvy a chór odpovídá druhou částí. V některých komunitách se přímluvy navíc tímto způsobem zpívají. Je tedy otázkou, zda přímluvy do Antifonáře zahrnout či ne. Kompromisním řešením by bylo věnovat přímluvám samostatný svazeček.

Modlitba se čtením

Na zpěvech modlitby se čtením jsem ještě nezačal pracovat. (Prostě proto, že se ji z důvodů, mezi nimiž je fakt, že texty nevlastním tištěné, jeden z těch menších, a moje lenost naopak jeden z těch větších, nemodlím.) Pokud jde o responsoria této hodinky (víceméně každá lekce má své jedinečné responsorium!), ještě ani nevím, zda a jak je chci zpracovávat. Jak tedy s modlitbou se čtením naložit? Úplně ji zanedbat a do Antifonáře nezahrnout? Vydat ji později v samostatné řadě svazečků? Nebo ji do Antifonáře zahrnout a tím vznik většiny svazečků zřejmě výrazně zdržet?

Vlastní žalmy

Je lepší žalmy a kantika vlastní některým formulářům (společné texty; velké slavnosti) v těchto formulářích otisknout znovu, nebo odkázat na příslušné místo do žaltáře? Já jsem nakloněn spíše druhému řešení - nemám rád zbytečné opakování a plýtvání papírem a navíc je to řešení velmi tradiční. Staré antifonáře často neobsahují žaltář - přinejmenším ve starověku a ve středověku se počítalo s tím, že kdo je zavázán k modlitbě oficia, naučí se všechny žalmy nazpaměť. (Žaltáře v kostelích a komunitách byly, ale zřejmě ne na to, aby se z nich zpívalo, nýbrž k tomu, aby se z nich memorovalo.)

Jak uspořádat sanktorál?

Vlastní zpěvy sanktorálu tvoří značně rozsáhlý celek, který bude sotvakde celý využit. Rozhoduji se proto, zda ho rozdělit do svazečků podle plynutí času nebo podle "okruhů" či "vrstev" (svátky Páně a Panny Marie; apoštolové; staří svatí římské církve; čeští světci; apod.)

Nejbližší doba

V horizontu jednoho roku bych chtěl přivést k definitivní nebo téměř definitivní podobě svazeček kompletáře (protože tam k tomu mnoho nechybí) a Svatého týdne (protože je důležitý). Ostatní svazečky jsou věcí vzdálenější budoucnosti a projekt In adiutorium čeká ještě dlouhá existence v přípravné fázi charakterisované velkým množstvím samostatných, vzhledově jednoduchých a nevyzpytatelně se měnících notových materiálů.

Objevuji kořeny

Objev mariánských nešpor v časopisu Cyril mě před měsícem upozornil na něco, co jsem do té doby netušil - že se části oficia, zejm. nešpory, v českých zemích zpívaly v českém překladu už sto let před koncilem (a možná ještě dříve), a že tedy problémy jako "jak zpívat český text na chorální nápěvy" nebo "jak zhudebnit české znění antifon" nejsou nijak nové a je tu už nějaká, byť pozapomenutá, tradice, kterou je dobré poznat a případně se z ní něčemu naučit, něco převzít, ...

Ale tradice oficia zpívaného v národním jazyce je u nás, jak jsem nedávno překvapeně zjistil, ještě starší. Věděl jsem, že čeští utrakvisté měli přeložené nebo nově zbásněné zpěvy mešního ordinária a propria, netušil jsem ale, že se ve stejné době zpívaného překladu do češtiny dočkaly i zpěvy oficia. Jsou zastoupeny v Jistebnickém kancionálu (15. stol.; jsou i v jiných starých rukopisech?). Netrpělivě očekávám třetí svazek jeho kritického vydání, v němž by měly být obsaženy. (Za jak dlouho by mohl přijít na svět, když ještě nevyšel díl druhý a první je tu od roku 2005?)

Ukazuje se jako nanejvýš vhodné opřít tvůrčí práci na zpěvech k denní modlitbě církve o alespoň základní studium dějin české duchovní hudby.

Hledal jsem, odkud začít. A protože nejsem muzikolog a v literatuře tohoto oboru se neorientuji, chci zkusit "částečný crowdsourcing rešerše": níže je seznam potenciálně relevantních titulů, které jsem zatím našel. Kdyby článek četl někdo, kdo se v tématu vyzná, a věděl o jiné důležité knize, nebo naopak o tom, že některá z uvedených důležitá není nebo je dokonce zavádějící, prosím o komentář.

1. Dějiny posvátného zpěvu staročeského / Karel Konrád (1893)
2. O staročeské psalmodii / Karel Konrád (1886)
3. Stručné dějiny české lidové duchovní písně / František Šmíd (1999)
4. Dějiny husitského zpěvu / Zdeněk Nejedlý (6 svazků, 1954-1956)

Otevřená víra - volně šiřitelná křesťanská díla

Dovoluji si touto cestou upozornit na projekt Otevřená víra, usilující o zpřístupnění volně šiřitelných děl souvisejících s vírou a životem z víry nejširší křesťanské veřejnosti prostřednictvím internetu. Shromažďuje informace o dílech, která už volně šiřitelná jsou, a usiluje o to, získat držitele autorských práv k některým dosud nesvobodným dílům pro nastavení právního režimu tak, aby bylo možné jejich legální volné šíření.

Myšlenka projektu je mi velice blízká - jak je možné vyčíst už ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva. Doufám, že se dočkám dne, kdy mezi volně šiřitelná křesťanská díla budou patřit i kompletní české oficiální liturgické texty. - Zatím tomu tak není. Texty sice jsou dostupné na internetu, ale buďto nelegálně, nebo jen s tichým souhlasem držitele práv (ČBK). Je nanejvýš žádoucí, aby šíření liturgických textů bylo výslovně právně ošetřeno - pokud možno vstřícně. Příjmy vydavatelů liturgických knih tím výrazně nepoklesnou (pravděpodobnost, že si nějaká farnost ze stažených textů vysází a nechá na vlastní náklady vytisknout vlastní misál nebo lekcionář, místo aby si koupila ten centrálně vydaný v KNA, je téměř nulová), zato lze ale očekávat nemalý užitek v životě jednotlivých věřících i společenství.

(U liturgických textů a dalších podobných děl, kde je zásadně důležité zachování integrity, je samozřejmě nutné pečlivě nastavit licenční podmínky a příp. podmínky, za jakých se texty šířené po internetu smějí používat při liturgii - pro katolickou liturgii zůstává zásadní jistota, že texty, které se používají, jsou opravdu ty správné, aktuální, schválené, bez nějakých neautorizovaných interpolací apod.)

Tedy - projektu Otevřená víra patří pevné místo mezi pravidelně odebíranými kanály v mé RSS čtečce (tip: spokojeně používám RSSOwl). Zatím jsou tam odkazy jen na uvolněné překlady bible a na jakýsi projekt In adiutorium. Doufám, že množství volně šířených křesťanských děl časem výrazně vzroste, k užitku celé české církve. A těším se, co všechno se objeví - mně z pochopitelných důvodů leží nejvíc na srdci liturgické texty, ale kolem tématu "víra a život z ní" lze shromáždit velice pestrý soubor "artefaktů" - nejen liturgických a nejen textů.

Priority

Mám ve zvyku čas od času naznačit, jakým směrem po jakých vodicích liniích se ubírá práce na projektu. (Jako v lednu, v srpnu, loni v lednu.) A protože náplň z posledního "programového článku" byla už docela dávno vyčerpána, je vhodný čas napsat další.

V současné době pracuji předně na slavnostech a svátcích Páně a Panny Marie napříč liturgickým rokem a na společných textech o svatých. (To je jedna výrazná linie.)

Příležitostně zpracovávám také některé vlastní texty o svatých, zatím bez pevného klíče - přednostně apoštoly a světce z národního propria. (Vedlejší kolej, na kterou přepínám spontánně a nechci tu dělat žádné velké plány.)

Záhy po napsání posledního článku jsem se pustil do práce na realisaci předestřené vize nových "lidových nešpor". Rád bych poměrně brzy dokončil jejich části z temporálu. Svátky svatých se opozdí, zřejmě i výrazně, protože bych chtěl zachovat stávající postup: každé oficium svobodně zpracovat, pak teprve z něj to, co je použitelné, přenést i do zpěvníku "Nešporní zpěvy" a k textům, jejichž nápěvy z "mainstreamového" oficia převést nelze, složit pro zpěvník alternativní melodie. Chci, aby "Nešporní zpěvy" tvořily v rámci projektu In adiutorium malý víceméně uzavřený svět a neexpandovaly se svou specifickou logikou do ostatních materiálů. (Další vedlejší kolej.)

Velikonoční doba se pomalu chýlí. Je tedy namístě připomenout si předsevzetí průběžně pracovat na nedělních antifonách ke kantikům z evangelií. (Pevná osa.)

Až se léto překulí a schýlí se k podzimu (ale to už hodně předbíhám, kdo ví, co ve skutečnosti na podzim bude), bude čas začít druhé kolo práce na "ohniscích temporálu": z vánočního cyklu bych letos chtěl zpracovat všechny antifony vlastní ročnímu cyklu C a antifony k žalmům pro všechny dny, které je mají vlastní, zejm. adventní neděle.

Vedle tvorby nových materiálů bych rád kvalitativně posunul alespoň ústřední (to pro mě aktuálně znamená jednak "během liturgického roku nejpoužívanější", jednak "náhodného příslušnou moc nad oltářem nebo kůrem majícího návštěvníka webu k liturgickému nasazení nejspíše svádějící") materiály již existující, nemám ale ohledně toho zatím žádný jasný plán.

Víceméně od začátku projektu se oháním tím, jak se inspiruji gregoriánským chorálem. Musím se ale přiznat, že deklarovaný inspirační zdroj znám vlastně jen velice málo. Pro lepší poznání jednak chorálu, jednak starší podoby římského oficia, se chystám v blíže neurčené budoucnosti na čas vyměnit svůj breviář a kroužkové desky s notami za předkoncilní antifonář.

Nové "lidové nešpory"

V tomto článku se chci pokusit jistým způsobem zúročit poznatky zejména, ale nejen z dosud prozkoumaných "předkoncilních lidových oficií" a načrtnout podobu nového liturgického zpěvníku pro použití ve farní liturgii.

Projekt In adiutorium v současné době pomalu, ale víceméně systematicky a stálým tempem směřuje k vytvoření zpěvů pro úplné zpívané oficium. (Zatím úplně chybí zpěvy pro modlitbu se čtením - to je zčásti metodická redukce, zčásti zdržení způsobené dosud nevyřešenými problémy - ale mým záměrem je časem zpracovat i ty.) Úplné zpívané oficium je ovšem přinejmenším v posledních staletích spíše výjimečná věc, záležitost relativně malého množství specialisovaných zejm. řeholních společenství. Vedle toho vždy existovala a existuje celá řada společenství a institucí, kde se společně slaví pouze malá část liturgie hodin (dříve často ve farnostech: nešpory každou neděli nebo alespoň o velkých slavnostech) nebo kde se slaví oficium úplné, ale jen částečně nebo výjimečně se zpívá.

Různé kontexty, ve kterých se liturgie hodin slaví, vedou ke vzniku uzpůsobených knih. Tak zpěvy římského oficia v 1. pol. 20. stol. vycházely ve třech různých knihách:

• Antiphonale obsahovalo plný repertoár (kromě nočního oficia, které se z neznámých důvodů po reformě Pia X. nedočkalo vydání)
• Vesperale nešpory na každý den
• Liber usualis výběr zpěvů mše i oficia pro potřebu kněze působícího ve farní pastoraci a zpěváků farního chrámu. Z oficia v ní byly jen nešpory, kompletář, a ranní chvály pro svátky.

Knihy z této doby počítající se zpěvem v národním jazyce ("lidové nešpory"), vznikající často "v terénu" a reflektující nikoli něčí ideál, ale skutečné možnosti a požadavky české farnosti, jsou obvykle ještě mnohem skromnější než Liber usualis. Kromě omezení se na (1) nešpory (2) liturgicky nejvýznamnějších dní přistupují navíc obvykle i k (3) formálním zjednodušením: typicky je každému žalmu přiřazen nápěv, na který se zpívá vždy. (Narozdíl od klasického latinského oficia, kde se nápěv žalmu mění podle antifony.)

V Německu jsem měl možnost seznámit se s moderním modelem liturgie hodin pro farnosti a laická společenství od Paula Ringseisena. Ten usiluje o vytvoření "lidového oficia" ne výběrem malé části z "liturgie specialistů", ale zásadní změnou koncepce. Jakkoli je tento model "komponovaných tematických bohoslužeb" zajímavý, nepovažuji ho za vhodnou součást farní liturgie, protože počítá s tak vysokým faktorem proměnlivosti, že je téměř nemožné se v něm "zabydlet". (Velmi vhodná může Ringseisenova koncepce být pro krátkodobé akce, jako jsou rozličná setkání mládeže, kde jsou účastníci připraveni na velké množství jedinečných mimořádných zážitků.)

Naopak za slibný a realitě "liturgicky akčnějších" českých farností dobře odpovídající model považuji Navrátilovy Lidové nešpory. Ty počítají se slavením nešpor jen asi sedmnáctkrát v roce, výhradně o velkých svátcích. Nešpory jsou bez textových a strukturních úprav vzaty z breviáře. Ve třicátých letech to asi ani nebylo myslitelné jinak. I dnes ale tento přístup považuji zvláště pro podmínky farnosti za vhodný: jednak je cenné vědomí, že se tu "koná to, co koná církev" (liturgie hodin legitimně upravená v mezích Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve samozřejmě je "konáním toho, co koná církev", ale při jednotě textů je tato jednota konání jaksi "hmatatelnější"), jednak pevný rámec, který si člověk po několikerém slavení osvojí a je v něm napříště "doma", podobně jako ve slavení mše nebo v běžných pobožnostech.

Zatímco hlavní linií projektu In adiutorium je jednoznačně "liturgie hodin pro specialisty" a kýženým výstupem úplný český antifonář, chtěl bych se výhledově pokusit jako "vedlejší produkt" připravit malý soubor nešpor pro využití ve farnostech. Jeho charakteristiky lze načrtnout v několika bodech:

• velmi omezený rozsah - jen nešpory velkých slavností (cca jako Navrátil)
• každý žalm má pevný nápěv, na který se zpívá vždy; značkování textů je přímočařejší než v žaltáři (protože nemusí být tak variabilní)
• antifony jsou složené tak, aby tóninou odpovídaly nápěvům příslušných žalmů a kantik; jsou pokud možno snadné
• orientace ve zpěvníku je usnadněna "čísly písní" podobně jako v kancionálu (a lépe než v Olejníkových Nedělních nešporách, kde čísla nejsou příliš funkční)
• zpěvník by měl obsahovat i hymny (Antifonář k Denní modlitbě církve je neobsahuje, protože nechce duplikovat oficiální hymnář; nelze ale předpokládat, že by někdo do farnosti kvůli nešporám slaveným několikrát do roka nakupoval hymnáře)
• vedle zpěvníku by měl existovat i varhanní doprovod (ten ovšem v současné době nejsem schopný vytvořit; lze ale prozatím využít přinejmenším existující doprovody k chorálním nápěvům žalmů)

Zatím nemám ujasněno několik dílčích otázek, mj., jak ve zpěvníku kromě "ohnisek temporálu" a "vrcholů sanktorálu" zohlednit či nezohlednit doby přípravy, advent a půst, které jsou tradičně dobou zvýšeného "liturgického výkonu". A pokud zohlednit, tak jak.

[EDIT 13.5.2012] Je tu malá ukázka, jak zpěvník bude asi vypadat. Je to zatím poloprázdná kostra, kromě několika žalmů a kantik obsahuje jen neúplná oficia slavností doby vánoční. Pracovně jsem ho nazval Nešporní zpěvy. Až bude obsahovat alespoň nějaký smysluplný celek, přidám ho na stránku s notami.

Varování

Včera jsem se dozvěděl, že chrámový sbor v Kladně-Rozdělově nacvičuje na 1. nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého moje zde zveřejněné antifony. (Sestra, která ve sboru zpívá, vyhrožovala útokem na mou kytaru - nástroj, bez kterého bych ve skládání zpěvů k oficiu mohl jen těžko pokračovat - že prý jsou ty antifony nezpívatelné :) ) Samozřejmě mám i radost, a ne úplně malou - když takový dobrý sbor, jako je v Rozdělově, cvičí něco, co jste napsali, je to už samo o sobě (i kdyby třeba nakonec nedošlo na provedení) dost velká čest - ale také mě to vyděsilo. Stojím si za tím, co říká značka u inkriminovaných not: mají status delta. Jsou sice rozsahem kompletní, ale co do délky existence a zrání "novorozené", a jako takové dle mého soudu nezpůsobilé k užívání v "ostrém liturgickém provozu".

Uvědomuji si, že moje tvorba, kromě toho, že je snad alespoň do nějaké míry darem, představuje, vzhledem k mé hudební nekompetenci a lehkosti, s jakou výtvory publikuji, i hrozbu: je díky internetu velmi snadno dostupná a mnoho z toho, co nabízím, nemá žádnou konkurenci. (Zrovna o prvních nešporách Seslání Ducha svatého to neplatí: ty má zpracované Olejník.) Je tu tedy nebezpečí, že někdo sáhne po tom, co se tu nabízí, aniž by zkoumal, zda to je dostatečně hodnotné pro využití při liturgii - prstě proto, že nic jiného není.

Přidal jsem proto na stránku s notami do pravého horního rohu výrazné upozornění s odkazem na "Varování a komentář k notám" - soubor krátkých textů, které jednak upozorňují na nedostatky a možné pasti mých hudebních výtvorů, jednak by měly napomáhat k jejich správné interpretaci.

Co se při liturgické reformě nepovedlo: Alelujatická responsoria

V posledních dnech pracuji mimo jiné na společných textech o svatých: pokračuji v už dlouho se vlekoucích úpravách společných textů o Panně Marii a nově jsem začal s texty o mučednících a o apoštolech. Nejraději z práce na oficiích mám antifony k žalmům - jsou obvykle krátké, krásné, melodie se pro ně vymýšlejí snadno. Méně už mám rád antifony k Benedictus a Magnificat - ty bývají delší, je nad nimi nutné více přemýšlet, více zkoušet, často je potřeba několik návrhů, než vyjde nápěv, který je alespoň trochu použitelný. Podobně je to s responsorii. Práce na společných textech o svatých mě ale naučila mít jednu skupinu zpěvů oficia vysloveně nerad: jsou to alelujatická responsoria pro dobu velikonoční.

V tradici gregoriánského chorálu je pro tato responsoria jeden universální nápěv.

Dřív mě pohoršovalo, že právě nejslavnější úseky liturgického roku jsou díky tomu, co se nápěvů responsorií týče, úplně ploché. To je ale, domnívám se, dáno tím, že responsoria brevia, dnes odpovídající na čtení ranních chval a nešpor, měla před liturgickou reformou místo jen v malých hodinkách (tercie, sexta, nona) - a těmto hodinkám je jistá plochost vlastní. Možná, že přenést onen tradiční chudý model alelujatického responsoria do ranních chval a nešpor je z mé strany systémová chyba.

Zmiňovaný universální nápěv je ovšem stavěný na opravdu krátké texty. (Viz výše: responsorium ze společných textů o apoštolech v době velikonoční, Antiphonale Romanum 1912, s. [26].) Byť se dá trochu natáhnout a lze mu v případě potřeby poněkud odlehčit jednoduchým zvýrazněním přízvučných slabik významnějších slov, nelze ho natahovat donekonečna. Alelujatická velikonoční responsoria ve společných textech současného breviáře jsou ovšem pravidelně tvořena tak, že se z responsoria pro doby nevelikonoční vezme celé responsum a udělá se z něj první část responsa nového, ke které se jako druhá část připojí dvojí aleluja. Responsa jsou tak téměř vždy nehorázně dlouhá.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. * Zůstaňte v mé lásce.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Zůstaňte.
Sláva. Jako.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. * Aleluja, aleluja.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Aleluja.
Sláva. Jako.

Už nevelikonoční responsorium "Jako Otec miloval mne" má responsum i verš nepříjemně dlouhé. Když se ale Obě části responsa spojí a udělá se z nich první část responsa pro velikonoční variantu, vznikne útvar naprosto nevyvážený a kloudnému zhudebnění se vzpírající. Tradiční nápěv "Aleluja, aleluja" je krátký, svižný, dobře odpovídající tomu, když mu předchází krátký a jednoduchý recitativ. Ten ale ve společných textech o svatých obvykle není dán - první půlka responsa je pravidelně velice dlouhá, tedy se nedá upravit jako jednoduchý recitativ - a pak s krátkým "Aleluja, aleluja" druhé části nejde nijak dobře dohromady.

Škoda, že teď nemám přístup k německému antifonáři nebo k některému z nových latinských, abych viděl, jak se s touto nástrahou "Bugniniho liturgie" vypořádali druzí. Já zatím problém neúnosně dlouhých textů alelujatických responsorií řeším dílem složením úplně nové, ne-tradiční melodie, která tu délku spíš unese, dílem rozvíjením "tradiční" melodie do nových směrů. Tou i onou cestou ale docházím k výsledkům spíše nevalným.

Tip k tisku brožur

Se vznikem obsáhlejších materiálů a zejména postupně vznikajících svazečků Antifonáře k Denní modlitbě církve někoho možná začala zajímat otázka, jak knížky z elektronické podoby co možná elegantně převést na papír. Já sám už několik týdnů používám vytištěný Antifonář ke kompletáři a Žaltář a chci se podělit o postup, který používám.

Tisk

Svazečky Antifonáře jsou zamýšlené k tisku na papír formátu A5 oboustranně.

Aby si s tiskem dobře poradila tiskárna a aby se pak knížka dala dobře svázat, je potřeba stažený PDF dokument upravit: umístit vždy dvě stránky A5 vedle sebe na stránku A4 a z takto vzniklých "tiskařských" stránek ty sudé otočit. (Předpokládám, že čtenář má jako já k disposici tiskárnu tisknoucí na papír formátu A5 a chce knížku vázat nějakou metodou pracující se složkami. Pro toho, kdo tiskne rovnou na formát A5 a bude vázat třeba kroužkovou vazbou, je tento článek irelevantní.)

Pro postup, který sám používám a chci i vám nabídnout, je důležité předem zvážit, jak se materiál připravovaný k tisku bude vázat. Rozsahem malé materiály čítající, řekněme, do 30 stran, je zřejmě nejlepší svázat jako jeden sešit. Z nabídky projektu In adiutorium do této kategorie spadá např. Antifonář ke kompletáři. Rozsáhlejší materiály je naproti tomu vhodnější vytisknout a zkompletovat jako větší množství složek ("malých sešitů") a ty pak spojit některým typem knižní vazby.

K přípravě dokumentů k tisku používám program pdfbook ze sady nástrojů PdfJam. (Moje linuxová distribuce - Debian - má PdfJam v nabídce připravených balíčků. Bohužel nevím o tom, že by bylo možné PdfJam používat ve Windows.) Postará se o ni jediný příkaz:

      pdfbook --signature N --suffix X SOUBOR
    

N: číslo dělitelné 4 - kolik stránek na složku. (Číslo musí být dělitelné čtyřmi proto, že čtyři stránky se tisknou na jeden list.)
X: přípona výstupního souboru.
SOUBOR: cesta ke zpracovávanému souboru.

Antifonář ke kompletáři, čítající právě 12 stran, tisknu se 12 stránkami na složku a svážu jako jeden sešit.

      pdfbook --signature 12 --suffix broz antifonar_kompletar.pdf
    

Jak úspěšně upravený soubor vypadá je možné vidět na Antifonáři ke kompletáři: po rozkliknutí detailu se ukáže nabídka dvou souborů ke stažení. antifonar_kompletar-broz.pdf je připravený výše popsaným způsobem.

Obsáhlejší materiály je vhodné rozdělit na složky po 12 nebo 16 stranách.

Upravený soubor oboustranně vytiskneme.

Vazba

Vytištěné listy uprostřed přehneme a poskládáme do složek.

Malé materiály vázané jako jeden sešit sešije větší sešívačka. Já tak velkou sešívačku nemám a sešity sešívám jehlou a nití - jedním velkým několikrát "obtaženým" stehem uprostřed.

Vazba větších brožur a knih je poněkud dobrodružná záležitost. Na internetu je k nalezení řada návodů (např. ve WuWejově zápisníku). Nemohu doporučit žádný "zaručeně nejlepší", protože sám vážu knížky zřídka a zatím jsem umění knižní vazby dostatečně neovládl. Poměrně dobré zkušenosti mám s návodem obsaženým v knize Skautskou stezkou (Václav Břicháček a další; vydal Junák 1998, 2. vyd. 2001).

Překlad antifony "Byli jsme s Bohem usmířeni..."

V jednom z předchozích příspěvků jsem si s P. Wagnerem postěžoval, že se některé z textů denní modlitby církve téměř vzpouzejí tomu, aby byly zpívány. Mezi takové počítám i antifonu k Magnificat Velkého pátku:

Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni.

Když jsem psal melodie pro antifony velikonočního tridua, s obtížemi a bez chuti jsem pro tuto antifonu také jednu napsal. O něco později jsem se k Velkému pátku vrátil a snažil se tuto antifonu nějak vylepšit. Hotová melodie byla ohavná. Pro daný text se ovšem zdálo nemožné složit nějakou lepší.

Obrátil jsem se tedy k originálnímu latinskému znění breviáře - snad by bylo lze antifonu přeložit jinak, aby se dala zpívat. (Když se překládal breviář do němčiny, byli u toho mj. benediktini, kteří bděli jen nad tím, aby překlad byl v mezích možností zpěvný. Jestli se nepletu, v našich zemích v době vzniku překladu nikdo vážně nepomýšlel na to, že by se oficium zpívalo. Vzhledem k podmínkám je to pochopitelné a Bohu díky za to, že překlad vůbec vznikl. Bude-li se ale v budoucnu překlad breviáře revidovat, doufám, že hledisko zpěvnosti bude náležitě zohledněno.)

Cum inimíci essémus, reconciliáti sumus Deo per mortem Fílii eius.

Musel jsem sáhnout po strojovém vyhledávání (používám na Linuxu Xiphos - není to sice žádný zázrak, ale pro vyhledávání a srovnávání různých překladů biblických textů stačí), abych zjistil, ze kterého místa Písma svatého je antifona vzata: Řím 5,10.

V kontextu:

Řím 5, 6-10: Vulgáta Ut quid enim Christus cum adhuc infirmi essemus, secundum tempus pro impiis mortuus est - vix enim pro iusto quis moritur nam pro bono forsitan quis et audeat mori - commendat autem suam caritatem Deus in nos, quoniam cum adhuc peccatores essemus, Christus pro nobis mortuus est. Multo igitur magis iustificati nunc in sanguine ipsius salvi erimus ab ira per ipsum. Si enim, cum inimici essemus, reconciliati sumus Deo per mortem Filii eius, multo magis reconciliati salvi erimus in vita ipsius. (Interpunkce a dělení vět J.P.)

český ekumenický překlad Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. Pokus o doslovnější překlad 10. verše z latiny: Jestliže jsme tedy, když jsme ještě byli (Božími) nepřáteli, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše budeme, již smířeni, zachráněni jeho životem.

Vidíme, že antifona je doslovně vytržený kus souvětí a isolovaná má poněkud jiný smysl než v původním kontextu. V latině to ovšem, jak se domnívám, není nelegitimní. Kdo má (zejm. z každodenního slavení liturgie) biblický text už "v uších", pozná, ze kterého textu je antifona vzata a že je její výpověď záměrně "velkopátečně" nedokončená.

Tento efekt se ovšem v překladu do češtiny ztrácí. Z českého překladu Řím 5,10 nelze antifonu stejně elegantně doslovně vytrhnout - a když není vytržena doslovně, ztrácí se její, dle mého soudu důležitá, otevřenost pro to velikonoční nedopovězené. Antifona neevokuje známý biblický text, ze kterého je vzata - a jako uzavřený celek je divná. (Právě proto, že v originálu vlastně není uzavřeným celkem - resp. je jím formálně, ale ne co do významu.) Bohužel se zdá, že ve své mnohovrstevnosti (zdánlivě uzavřená výpověď, která ovšem bezprostředně evokuje text, z něhož je vzata, a s ním důležité pokračování výpovědi) je antifona do češtiny nepřeložitelná.

Po tomto zjištění jsem se ji snažil nějak upravit, aby se alespoň dala dobře zpívat, když už se zřejmě nelze vyhnout ztrátě původního významu. Po více pokusech jsem se odhodlal zpívatelnosti obětovat část výpovědi ("byli jsme Boží nepřátelé") a melodii napsal jen pro první část:

Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna.

Že ne všechny latinské liturgické texty jsou opravdu přeložitelné do češtiny, je věc známá. Ptám se tady, jestli je v takových případech - konkrétně pokud se jedná o antifony oficia - lepší, text převádět z latiny za cenu významné ztráty významu (jak to v našem případě udělala překladatelská komise), nebo najít v českém liturgickém překladu jiný text vyjadřující stejné nebo podobné tajemství (a, dodejme, pokud možno zpěvný) a antifonu jím nahradit.

Postní reklama

Před každou hodinkou jsem na to myslel. A to zrádné slůvko, které je v latinské tradici v postní době "vyhnané z liturgie", mi za doxologií verše "Bože, pospěš mi na pomoc" stejně pokaždé uteklo. Když tam nějakých padesát týdnů v roce je, zabydlí se v hlavě - nebo spíš někde "za hlavou", kam hlava těžko přikazuje - tak, že je těžké najednou ho dát pryč.

Kořen problému jsem odhalil v tom, že prostá melodie úvodního verše je bez aleluja neuzavřená, bezmála křičí po nějakém závěru, a aleluja tak vyklouzne úplně automaticky jako přirozené rozuzlení. To mě v neděli přimělo přidat k úvodnímu verši postní variantu, která má uspokojivé zakončení už na "Amen". A - světe, div se, pomohlo to. Tož nestydatá reklama:

Kdo úvodní verš na naše nápěvy zpívá, před různými A-, Ale- a před Aleluja, které má v postní době zůstat za dveřmi, uchráněn bývá.

Že se nestydím

Před pár dny jsem po opravdu dlouhé době otevřel noty se zpěvy ze společných textů o Panně Marii. Přezpíval jsem si je a shledal jsem, že (ač nejsou zas až tak staré) jsou vesměs opravdu hrozné.

Uvědomil jsem si, že odvaha tvořit (a navíc publikovat) jako na běžícím pásu hudební příšery souvisí s absencí společenské kontroly. Kdybych zpěvy k oficiu skládal pro konkrétní kostel nebo komunitu a věděl, že a kdy se tam budou používat, příp. musel navíc být při tom, dal bych si zřejmě mnohem víc pozor, abych nepustil z ruky nějakou nedodělanost nebo nějaký úlet. Vytvořil bych zpěvů sice mnohem méně, ale nemusel bych zavádět pětistupňovou stupnici statutu materiálu, protože by všechny noty opouštějící můj stůl měly status β nebo lepší. Díky tomu, že zpěvy skládám především sám pro sebe, nebojím se zlých řečí ani kyselých výrazů zpěváků, a kvantita jde často na úkor kvality.

Chorál, tradice a autorská práva

Ve světě i u nás se v těchto dnech zintensivnila diskuse ohledně ochrany autorských práv na Internetu mj. v souvislosti s přijetím mezinárodní smlouvy ACTA. Vidím v tom dobrou příležitost vyjádřit svůj postoj ke svým vlastním autorským právům.

Měl bych předeslat, že jednou ze zkušeností, které pro mě jsou konstitutivní, je zkušenost se světem svobodného softwaru. Jako gymnasista jsem ho objevil jako prostor úžasných možností. V první řadě mě samozřejmě nadchla možnost mít kvalitní software zdarma a legálně. Svobodný software je především velikým darem. Zároveň je ale pozváním: jestli to umíš, dej také něco ze sebe!

S jistým vnitřním odstupem teď vzpomínám na toho teenagera, kterým jsem býval - který pořádný kus jedněch letních prázdnin věnoval studiu teoretických principů Unixu, aby se mohl stát vývojářem linuxového jádra. Už jsem někdo trochu jiný. Systémovým vývojářem jsem se nestal a stát nechci. Vlastně jsem ani nikdy nenaprogramoval žádnou smysluplnou aplikaci, kromě jednoho redakčního systému (který není svobodný) a jedné nepříliš hratelné hry. Ale filosofie svobodného softwaru výrazně ovlivňuje můj postoj k "duševnímu vlastnictví".

Autoři komerčních děl usilují o výdělek a proto dávají své výtvory k disposici pouze tomu, kdo za to zaplatí. V tomto právním režimu se šíří i mnoho liturgické hudby, v některých zemích dokonce samotné liturgické texty. (To považuji za skutečnou tragédii.) Projekt In adiutorium byl od počátku koncipován jako nevýdělečný. V duchu podobném svobodnému softwaru necílí na zisk dosahovaný zákonným omezením šíření výtvorů, ale na to, aby jeho plody mohly být co možná široce využity. Chce být darem. (Nebylo by ovšem namístě vydávat se za nějakého velkého dobroděje. Nejsem hudebník - ani nadáním, ani vzděláním - a to, co tvořím, nemá ani zdaleka takové kvality, aby se to dalo prodávat.)

Velmi záhy poté, co jsem na těchto stránkách vystavil první noty, jsem proto hledal vhodnou svobodnou licenci, která by definovala jejich právní status. Zvolil jsem licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, která garantuje každému právo noty kopírovat, šířit (vč. prodeje), a dokonce i upravovat nebo používat v rámci vlastních děl, za předpokladu, že je uveden autor původního díla a zachovány licenční podmínky.

Vícekrát jsem v souvislosti s autorskými právy přemýšlel o době, kdy vznikal klasický repertoár gregoriánského chorálu. Starověcí a středověcí hudebníci, kteří stáli u vzniku dodnes obdivovaných melodií, jsou v drtivé většině neznámí. Nebyli důležití. A neznali dnešní pojem autorství. Je také pravděpodobné, že většina nám dnes známých nápěvů nevznikla v jednom časovém bodě, ale vykrystalisovala během staletí užívání.

Mé cíle jsou vlastně podobné těm, které měli oni bezejmenní hudebníci křesťanského starověku a středověku: oslavovat Hospodina nejen slovem, ale i co možná kvalitní hudbou. Ta by měla být dobře šiřitelná - nebo lépe: tradovatelná. Tradice je proces uchovávající, ale také selektující a zdokonalující. Možná je na čase revidovat zvolenou licenci a vybrat takovou, která je "s procesem tradice kompatibilnější". Je zbytečné chtít, aby ten, kdo mé antifony přetiskuje nebo upravuje, uváděl původního autora. Jediné, co považuji za nezbytné, je, aby odvozená díla proces tradice neporušovala - tedy aby jejich tvůrci nebránili dalšímu svobodnému šíření a upravování.

Je namístě se zeptat, zda je vůbec oprávněné nějaký proces tradice očekávat. Liturgie hodin je po hudební stránce polomrtvá (když už se ji nějaké společenství modlí, zpravidla ji nezpívá; když, tak jen výjimečně) a české země malé. I když horlím pro liturgii v národním jazyce, vidím, že pro proces zrání liturgické hudby tradováním nevytváří národní, resp. jazykový partikularismus nijak dobré podmínky. Že by v následujících stoletích v českých zemích vznikl hudební výraz liturgie hodin kvalitativně srovnatelný s latinským gregoriánským chorálem, to zřejmě nelze očekávat. Přesto pouštím své noty do světa tak, aby případnému procesu tradice nic nepřekáželo. Licence je mu otevřená. A kdo chce mé zpěvy upravovat nebo použít jako součást svých děl, nemusí je přepisovat, protože má (za předpokladu, že sám k sazbě hudby používá LilyPond) k disposici všechny zdrojové kódy.

Pracoval v rytmu liturgického roku

"Josef Olejník skládal de facto užitkovou hudbu, která není určena pro koncerty. Přesto nebyl řemeslným komponistou. Dokládá to mimo jiné časový řád vzniku jeho prací, na který si vzpomínáme. Kdysi jsme ho někdy na začátku adventu prosili: „Otče, napište nám nějaký šikovný zpěv na Vánoce!“ Odmítl zdvořile z pozoruhodného důvodu: „Psát v adventě vánoční zpěvy, na to není chuť. Udělám něco až o Vánocích. Však to ten rok počká.“ Bylo pro něho příznačné, že žil a pracoval v rytmu liturgického roku."
(Komárek Karel: Postludium po životě P. Josefa Olejníka, Skleněný kostel, 17.7.2009)

Olejníkova práce v rytmu liturgického roku má v mých očích hodně do sebe a možná je tím nejlepším, věci nejpřiměřenějším přístupem ke zhudebňování liturgických textů. Myslím teď také na pravoslavné ikonopisce a jejich práci v režimu postu a modlitby - to je něco podobného.

Můj rytmus práce je jiný - stojí právě na tom "skládání vánočních zpěvů v adventě", na které Olejník neměl chuť. To, co mi chybí, je jistá svoboda od výsledků práce, svoboda od tlaku času (chci ty antifony už letos mít...). Možná se "však to ten rok počká" říká lépe starému člověku než mladému - možná je k tomu potřeba trocha té moudrosti, která přichází až s lety.

O skládání a o tíži volby

Každá volba je obtížná. Zvlášť tehdy, není-li žádné z nabízejících se dober zjevně nejlepší a má-li ten, kdo se rozhoduje, v sobě něco z pověstného oslíka mezi kupkami sena.

Já mám s oním nebohým zvířetem společného dost. Situacím, kdy si musím vybírat mezi různými možnostmi (téměř čehokoli), se s oblibou vyhýbám.

Přesto jsem se rozhodl modifikovat metodu své práce na notách k liturgii hodin proti směru své "osličí neřesti". Dosud jsem totiž pracoval výhradně tak, že jsem pro zpracovávaný text (nejčastěji antifonu) napsal melodii - víceméně tu první, která mě napadla, nebo "vypadla z kytary". (Když mě melodie napadne, snažím se pak dostat ji nějak z nástroje - nebývá to snadné, protože můj hudební sluch je nevalný - a zjistit, jestli se její intervaly vejdou do některé z církevních stupnic. Když mě žádná melodie nenapadne, buďto nějakou poskládám z nejohranějších obratů "chorální řeči", nebo nechám prsty tak dlouho běhat po strunách, až se najde nějaký kousek melodie, kolem kterého se pak dá postavit celá antifona - to myslím "vypadnutím z kytary".) Nevyhnutelně takto vznikají i melodie, ve kterých jsou při druhém nebo třetím přezpívání po nějaké době od složení patrné nedostatky. Nepovedené antifony opravuji, nebo, zdají-li se "neléčitelné", skládám celé nové.

Výše naznačená metoda práce je podobná záplatování - věnuji se těm notám, které jsou v rámci souboru křiklavě špatné, a to pouze tak, jak je to nezbytné k dosažení stavu "přijatelnosti".

Nedávno jsem pustil do světa antifonář pro neděle v mezidobí. Obsahuje nápěvy antifon, na kterých jsem výše načrtnutou "záplatovací" metodou pracoval měsíce. Snad proto, že se v době adventní a vánoční nezpívaly, jsem (protože jsem je delší dobu neviděl) podlehl iluzi, že už jsou vlastně "zralé". V neděli jsem zpíval oficium z nového antifonáře a byl jsem kvalitou antifon nepříjemně překvapen. První notované svazečky "Antifonáře k Denní modlitbě církve" měly být ukázkou toho nejlepšího, co projekt In adiutorium může zatím nabídnout. A ono je to dost slabé...

Rozhodl jsem se pro malou množinu materiálů, u nichž je žádoucí poměrně brzké dosažení "produkční kvality" (nedělní antifony a kompletář) použít jinou zdokonalovací metodu než "záplatování". V první řadě pro antifony, které jsou evidentně nekvalitní, ale i pro ty ostatní, vytvořit melodií více a vybrat mezi nimi tu nejkvalitnější. Skládat různé melodie pro stejnou antifonu je práce příjemná, radostná, svobodná - méně tlaku na to vytvořit něco dobrého hned, svoboda experimentovat, ... Ale když pak dojde na to, mezi tím, co jsem naskládal, vybrat tu jednu antifonu, která poputuje do "oficiálního" souboru nahradit svou méně podařenou sestru, radost přechází a svobodu střídá úzkost a nerozhodnost.

Ať žijí oslíci a ať kupky sena nejsou moc blízko u sebe. Amen.

Moje "kupky sena" jsou v git-repositáři projektu ve zvláštní odnoži variationes. Zatím jsem se takto dotkl jen kompletáře a neděle 1. týdne žaltáře, výběr jsem dosud - po všem výše řečeném to nepřekvapí - neučinil žádný.

Aktuální plány

Advent a doba vánoční jsou za námi. V práci na zhudebnění liturgie hodin pokračuji na úrovni zpracovávání "ohnisek temporálu" a příp. jejich okolí. Podobně, jako jsem z vánočního cyklu nejprve napsal zpěvy pro dvě ústřední slavnosti Narození Páně a Zjevení Páně, pak zlomek z oficií adventních nedělí a něco z oktávů obou zmíněných slavností, budu postupovat i při práci na okruhu velikonočním. Začal jsem již opravovat a upravovat materiály pro dobu postní a velikonoční z minulého roku - protože jsou v nich věci, pod které už bych se dnes styděl podepsat. Prvním novým počinem budou antifony ke kantikům z evangelií pro dny velikonočního oktávu (antifony k žalmům byly k disposici už loni) a oficium slavnosti Seslání Ducha svatého. Podle časových možností bude dále na řadě velikonoční triduum, příp. celý Svatý týden, a Popeleční středa. Drobným úkolem "na vedlejší koleji" je zpracování všech zbývajících zpěvů kompletáře (velikonoční responsorium, antifony zpívané během tridua a velikonočního oktávu místo responsoria). Tím pro letošek s paschálním cyklem zřejmě skončím. (V řadě priorit následují neděle doby velikonoční a postní.)

Začal jsem práci na antifonách k evangelním kantikům pro neděle v mezidobí. Ty do výše naznačeného systému priorit úplně nezapadají, ale považuji je za důležité.

Projekt Antifonáře k Denní modlitbě církve snad vypadá poněkud strnule. Úplně u ledu ale není. V git-repositáři projektu je možné vyčíst, že jsem provedl některé kroky k tomu, aby byly noty snáze integrovatelné do textů antifonáře a aby s nimi lépe vizuálně "souzněly". Snad již brzy se lze těšit na nové - téměř definitivní "vydání" antifonáře ke kompletáři. Co se týče žaltáře, ten potřebuje ještě doladit některé grafické nedokonalosti a pak provést finální zlom stránek. Během Vánoc jsem začal pracovat na samostatném žaltáři pro modlitbu se čtením (samostatný je proto, že modlitba se čtením se, pokud vím, málokde koná veřejně), věc se ale zkomplikovala, když jsem zjistil, že se žalmy modlitby se čtením zčásti mění podle liturgické doby. Pokračování prací je zatím v nedohlednu. V blízké době bych rád představil nový svazeček - antifonář pro neděle v mezidobí. (Celý notovaný žaltář v blízké době neplánuji, jak už jsem napsal jinde. Připravit ho by nyní nebylo nijak zvlášť těžké, ale vzhledem ke stále probíhajícímu vývoji nápěvů antifon považuji za lepší, aby se prozatím vedle sebe používaly dvě "knihy": žaltář bez not a antifony ze žaltáře. Žaltář totiž poměrně brzy nabyde definitivní podoby, zatímco antifony před sebou mají cestu ke zralosti trvající měsíce nebo roky.)

Návrhy sazby žaltáře

Několik dní nebo týdnů bude přístupný archiv se třemi různými podobami sazby žaltáře.

antifonar_zaltar_sloupce.pdf - Sazba se inspiruje Antiphonale Romanum z r. 1912. Ve dvou sloupcích je úsporná, dobře stránku vyplní. Možná trochu na úkor čitelnosti, mně se ale při letmé zkoušce i z této varianty zpívalo dobře. Jako problém vidím málo patrný předěl mezi žalmy, který ztěžuje orientaci při přechodu do druhého sloupce žalmu, který není první na stránce. Zatím jsem nevymyslel, jak žalmy oddělit výrazněji, aby to dobře vypadalo.

antifonar_zaltar_bezsloupcu.pdf - Bez sloupců, každý verš na jeden řádek. Nevypadá to moc dobře.

antifonar_zaltar_alanovydvur.pdf - Sazba inspirovaná žaltářem trapistického kláštera Nový Dvůr. Každá část verše je na novém řádku. Pro zpěv je toto řešení zřejmě nejpřehlednější, co se papíru týče, je neúsporné, a asi by to pro vyrovnanější vzhled chtělo užší papír.

Budu rád za každou zpětnou vazbu k těmto variantám, za návrhy úprav nebo jiného, zcela nového grafického uspořádání. Když pracuji na liturgickém zpěvníku, byl bych rád, aby byl použitelný, tedy zejména dobře čitelný a přehledný a pokud možno také krásný.

Index antifon

V git repozitáři projektu In adiutorium ve složce "nastroje" je prográmek indexmaker.rb, který umí projít noty v souborech zadaných na příkazové řádce, z každého kousku vytáhne text, upraví jej do čitelné podoby (odstraněním značek, vysvětlujících LilyPondu, jak text přiřazovat k notám), nakonec texty setřídí podle abecedy a vypíše spolu s údajem, ze kterého souboru byl ten který text vzat.

Ukázka: index antifon a responsorií z materiálu "antifony ze žaltáře".

Tento program činí výstup projektu In adiutorium významně přehlednějším. Umožňuje při troše šikovnosti vyhledávání antifon podle textu napříč všemi materiály. To se stává dost potřebným: čím větší část breviáře je zpracovaná, tím častěji se stává, že vím, že jsem s určitým textem už v jiném kontextu pracoval, někdy si i pamatuji melodii, kterou jsem pro něj napsal, ale netuším, kdy to bylo a ve kterém souboru ho najdu. (Dnes se mi to např. stalo s antifonou k modlitbě uprostřed dne o slavnosti Zjevení Páně odpoledne: "Dám tě národům jako světlo...".) Dále je např. soupis textů všech antifon ze žaltáře předpokladem pro zpracování "malého antifonáře", o kterém jsem psal celkem nedávno.

Prohlížení vývoje antifon

Některé antifony ze starších vrstev projektu mají za sebou poměrně dlouhou historii revizí melodie. Rád bych představil nový nástroj, který umožňuje tuto historii si prohlédnout.

V adresáři se zdrojovými kódy projektu se ve složce "nastroje" nachází skript prehledverzi.rb. Je to skript napsaný v jazyce Ruby, pro jeho spuštění je tedy potřebný příslušný interpret. Nemá žádné grafické uživatelské rozhraní a spouští se z příkazové řádky. (Dobře vím, že právě teď většinu čtenářů dokonale přešla chuť ho zkoušet. S tím se počítá - tento článek je především pro další skladatele a "skladatele", kteří píší noty v LilyPondu a pro správu verzí používají git a po drobné úpravě by můj skript třeba mohli dobře využít.)

Skriptu se jako jediný argument na příkazové řádce předá název souboru, jehož historie má být získána. Pro správnou funkci skript musí být spuštěn v Git-repositáři a zpracovávaný soubor musí být zdrojový kód not pro sázecí program LilyPond. Tento soubor dále musí být v Git-repositáři vedený. (Skript je totiž primitivní nadstavbou nad nástroji git.) Nakonec je pro funkci skriptu potřeba adresář "pracovni", do kterého skript ukládá své pomocné soubory i svůj výstup.

      git clone git://github.com/igneus/In-adiutorium.git
      cd In-adiutorium
      mkdir pracovni
      ruby nastroje/prehledverzi.rb kompletar.ly
    

Skript z git-repozitáře vytahá všechny dostupné verze specifikovaného souboru (resp. všechny ty, které přímo vedly ke vzniku té aktuální) a pro každý jednotlivý kousek not (score) vytvoří v pracovním adresáři soubor, který obsahuje všechny její verze od nejnovější po nejstarší. Ten je možné normálně přeložit LilyPondem a prohlížet.

Na ukázku jsem připravil historii jedné z antifon kompletáře.

Napsal jsem skript prehledverzi.rb výhradně pro potřeby projektu In adiutorium a bez ambic na funkčnost za jeho hranicemi. Dovede si poradit jen se zcela primitivními soubory not - nerozumí ani lilypondovským proměnným, ani vnořeným souborům, nedovede si adekvátně poradit s textem vloženým mezi noty příkazem \markup, ... Pro potřeby, pro které byl napsán, ale funguje dostatečně. Podobný skript, který by si dokázal korektně poradit s jakýmikoli notami napsanými v LilyPondu, by sice nejspíš byl velice užitečnou pomůckou pro řadu uživatelů, nevystačil by ale při zpracovávání not s jednoduchou mechanickou fintou a musel by obsahovat kompletní nebo téměř kompletní sémantický analyzátor jazyka LilyPond - a to dělat nechci. A neumím.

Důvodem vzniku skriptu byla potřeba mít možnost kontrolovat degenerace melodie - melodii antifony, která se mi z nějakého důvodu po určitém časovém odstupu přestane líbit, předělám. Když ale některá antifona nemá na melodie štěstí a projde takovým předěláním desetkrát, bohužel není jisté, že desátá melodie je lepší než devět předchozích. Možnost vidět je všechny za sebou a porovnávat je tedy důležitá.

[EDIT 19.2.2012] Skript už dlouho umí vyrobit přehledný soubor obsahující vývoj všech antifon ze zpracovávaného souboru. Oddíl každé antifony je nadepsán jejím textem a každý commit má u sebe datum.

Proč je těch antifon tolik?

Během několika měsíců jsem zhudebnil všechny antifony ze žaltáře. Jak jsem tak žaltář procházel, pomohlo mi to všimnout si některých ne na první pohled patrných strukturních zákonitostí. Že nejen hymny, ale i další texty (responsoria, antifony invitatoria, ke kantikům z evangelií a k novozákonním kantikům) se opakují v dvoutýdenním cyklu. Že se některé žalmy v čtyřtýdenním cyklu dvakrát vrátí, některé se opakují dokonce v každém týdnu.

Právě v souvislosti s opakováním kantik a žalmů mě zarazilo, že opakující se text má různé antifony. Každé novozákonní kantikum dvě různé. Žalm 118 má také čtyři - jednu, když se modlí v kuse, a tři další pro jednu modlitbu uprostřed dne, kde je naporcovaný. Žalm 51, kterým začínáme každé páteční ranní chvály, má pro každý týden antifonu jinou.

Jaký to má důvod? Strach z opakování? Ten považuji za nemístný - mniši se modlí žaltář za týden, všechny antifony tak slyší každý týden znovu a nemyslím, že by byli proto officiem znuděnější než my, běžní uživatelé "světského" breviáře. Jinou antifonu pro stejný text může tu a tam ospravedlnit kontext - např. kontext jiné části dne, kde se může hodit vyzdvihnout jiný dílčí aspekt žalmu.

Dále mě zaráží, kolik se v současném breviáři nachází antifon s navzájem velice podobným textem - často se liší pouze pořadím dvou slov nebo jediným nepříliš významným slovem.

Vysoký počet různých antifon se stává komplikací, má-li se liturgie hodin zpívat. To, že to zvyšuje časové náklady skladatele, je přitom ten menší ze dvou problémů. Větším problémem je, aby se antifony modlící se společenství naučilo. I v kontemplativních řádech, kde liturgie hodin patří k hlavním úkolům komunity, je nácviku zpěvu věnováno jen velice omezené množství času. Komunity aktivních řádů na to mají času pravděpodobně ještě méně a laici, kteří se denní modlitbu církve příležitostně společně modlí ve svém volném čase, na to, aby ji ještě nacvičovali, pravděpodobně obvykle čas nemají. Z tohoto pohledu je žádoucí, aby antifony byly relativně snadné a aby se častěji opakovaly (pokud možno častěji než jen jednou za čtyři týdny).

Zdá se mi smysluplné připravit vedle plného souboru antifon ze žaltáře jako doplněk ještě jednu, která se odkloní od oficiálních liturgických textů v tom, že při zachování smyslu (podle kritérií, která je třeba ještě dospecifikovat - patřila by mezi ně jistě úzká myšlenková souvislost vzájemně nahrazovaných antifon, ohled na to, zda ta která antifona je či není vyňata z příslušného žalmu, ohled na specifika denních dob) sníží - možná i velmi výrazně - počet antifon. Zároveň tam, kde je to možné a vhodné, dá před tím, co jsem vytvořil já, přednost antifonám již léty zaužívaným, jak jsou k nalezení ve zpěvnících Kancionál, Mešní zpěvy, Zpěvy s odpovědí lidu a dalších. Myslím, že by takový antifonář mohl být smysluplným krůčkem k přiblížení zpívané liturgie hodin všem "neprofesionálním modlitebním společenstvím". A tak by se stal cenným obohacením liturgického života.

Antifony ze žaltáře jsou kompletní

Dnes, o památce Stětí sv. Jana Křtitele, jsem napsal melodie pro antifony ze soboty 4. týdne žaltáře a uzavřel tak jejich čtyřtýdenní cyklus. To znamená, že je možné zpívat podstatnou část oficia ferií a nedělí v liturgickém mezidobí. (Nedělím mezidobí chybí antifony ke kantikům z evangelií - jejich cyklus je ale tak obsáhlý, že se na něj v blízké době nechystám. Navíc antifony ke kantikům z evangelií pro neděle a slavnosti tradičně patřily k nejkrásnějším a nejpropracovanějším kusům chorálního repertoáru a tak se zdráhám o ně pokoušet...) Tím je dosažen jeden z prvních významnějších mezníků projektu In adiutorium. Na antifonách ze žaltáře jsem po chvilkách pracoval sedm měsíců - od ledna.

Ta bezmála 4MB zabírající a 53 stránek čítající hromada not už (mi) stojí za trochu slavení. Na "křest knihy" je ale ještě příliš brzy. Soubor antifon je kompletní, nikoli však hotový - je něčím mezi surovou hmotou teprve připravenou ke zpracování a velice hrubým polotovarem. Některé antifony již považuji za hotové a krásné, ty jsou ale výjimkou. Antifony ze žaltáře mají před sebou týdny a měsíce oprav a předělávek.

Možná není od věci podělit se o praktický tip k používání: já si antifony tisknu, vždy čtyři stránky (tj. dva dny) na list papíru (to chce už docela dobré oči - ty ale, Bohu díky, zatím mám), a zakládám do kroužkového bloku. Když antifony některého dne výrazněji předělám, vytisknu si znovu jen ten předělaný den a založím do bloku namísto staré stránky. Tento systém je poměrně šetrný k lesům i k peněžence a zároveň umožňuje mít antifony stále vytištěné v nejaktuálnější verzi.

Co se líhne a co se chystá

Projekt In adiutorium zanedlouho oslaví rok své internetové existence. A přibližně teď je to rok od chvíle, kdy jsem se vrátil k pravidelné modlitbě breviáře a žačal shánět noty - zjištění, že je jich k mání velice málo, se stalo bezprostředním popudem k vlastnímu skládání.

Pohledem na stránku s notami ke stažení je možné se přesvědčit, že jsem ten rok neprolenošil. Z nesmělého počátku (první byl, myslím, nápěv ke kantiku pátečních nešpor) postupně narostla již poměrně obsáhlá sbírka not. Zůstává poznačená cejchem počátků: je možné vystopovat tápavé hledání vhodné formy (od "divokého" invitatoria snažícího se vyjít s čtyřdobým taktem přes byzantské vzory k pokusu o volnou nápodobu gregoriánského chorálu). Rovněž je patrné úsilí vytvořit pro každou významnější dobu liturgického roku rychle "alespoň něco malého". tato tendence snadno vysvětlí, proč jsou v sekci temporálu tak hojné materiály pro modlitbu uprostřed dne: tato hodinka totiž má ve zvláštních liturgických dobách pravidelně jedinou stále stejnou antifonu a tak není těžké rychle ji zpracovat. Dalším, možná méně evidentním symptomem počátků byla jistá posvátná úcta před antifonami a responsorii (a v důsledku toho strach je skládat): měl jsem dlouho zato, že nápěv antifony musí vždy být svého druhu "vyzpívanou kontemplací" jejího textu, jeho zhudebněním v nejhlubším slova smyslu. Od této svazující představy mě definitivně osvobodila kniha Petera Wagnera "Einführung in die gregorianischen Melodien" (Leipzig 1911, 1921).

Postupem času se dostávám k systematičtější práci na obsáhlejších blocích oficia. V lednu jsem se dal do práce na souboru antifon ze žaltáře. Půlka je teď hotová, druhou půlku bych, bude-li to možné, rád dokončil výrazně rychleji než tu první, a sice do začátku října.

Něco z těch slíbených plánů, snů a polosnů: pokud včas stihnu dokončit antifony ze žaltáře, chtěl bych během zimního semestru vytvořit antifony a responsoria pro nejexponovanější dny vánočního a velikonočního cyklu. Jistým závdavkem je již nyní existující torzo materiálu pro slavnost Narození Páně. Čas od času se stále znovu vracím k invitatoriu, jehož stávající podoba je nepoužitelná. Moje notové sešity už zažily více než dva pokusy o reformu, ale žádný nebyl tak povedený, aby se vyplatilo jeho výsledek přepisovat. Zda a kdy se invitatorium objeví opravené a přijatelné, je zatím ve hvězdách.

Důležitým "velkým snem" projektu In adiutorium je sen o českém antifonáři. Antifonář neobsahuje pouze zhudebněné antifony a responsoria, ale také texty žalmů označené pro zpěv podle příslušných nápěvů. Rád bych co nejdříve připravil nějaký malý prototyp (něco jako malý antifonář ke kompletáři nebo pro neděle v liturgickém mezidobí) a experimentuji za tím účelem s nástroji programu LilyPond, ale zatím se mi nepodařilo smířit program lilypond-book s českými texty, takže prototyp antifonáře je spíše v nedohlednu.

Poprokopská momentka

Velikonoční doba je pryč. Antifony pro všechny čtyři neděle, které jsem dal dohromady během postu a Velikonoc, teď potkávám - s jistým časovým odstupem a v kontextu modlitby - ten je pochopitelně trochu jiný než kontext skládání. Jsem trochu zděšený, trochu smutný, trochu překvapený (když jsem je skládal, zdály se mi docela hezké!). Ale ne zoufalý. Řadu antifon jsem upravil, několik napsal z gruntu znovu, podobně jedno responsorium. To čeká v následujících týdnech mnohem víc antifon. A některé možná budu muset předělat vícekrát, než dostanou nějaký (alespoň pro mě) přijatelný tvar. Antifony z kompletáře už tímto procesem procházejí delší dobu. A myslím, že je to tak dobré.

Když jsem přemýšlel o tom, jak pomalu přibývají antifony ze žaltáře (když je jich pro každý všední den potřeba devět...), rozhodl jsem se přednostně připravit cyklus antifon ke kantikům z evangelia (Benedictus a Magnificat). Protože kantikum z evangelia je jakýmsi vrcholem ranních chval a nešpor a i když jsou žalmy recitované, zdá se mi dobré alespoň kantikum z evangelia zpívat. Protože jsem tento cyklus dvanácti antifon dokončil o památce sv. Prokopa, rozhodl jsem se ono dílko tomuto sympatickému světci věnovat. Ani ne tak "k jeho cti", jak lidé někdy svatým něco věnují, jako spíš jako o pár set let staršímu příteli a učiteli. Kdyby ty antifony slyšel, možná by se mu vůbec nelíbily, ale věřím, že jako benediktin by pro to, o co se pokouším, měl pochopení.

Před necelým týdnem jsem narychlo zveřejnil dvě antifony pro svátek svatých Cyrila a Metoděje. Jeden kunsthistorik v jednom semináři tady v Erfurtu říkal, že když vykládáme sakrální umění, je potřeba vedle legend, ikonografických kánonů apod. vzít dostatečně v potaz také toho, kdo si ten daný oltář apod. objednal a zaplatil. Podobně je potřeba dívat se na tento "počin". Nijak nezapadá do dříve načrtnutého "edičního plánu", pouze odráží moje osobní preference: sv Cyril je můj milý "biřmovací patron"...

Pseudogregoriánská notace

Dlouho jsem koketoval s myšlenkou překonvertovat noty, které tvořím, také do gregoriánské kvadratické notace. Pro vlastní potřebu a potěšení. Pro potěšení - protože kvadratická notace blaží oko - a pro potřebu, protože ze čtyřřádkového zápisu se mi lépe zpaměti transponuje. Lilypond, program, který používám pro sazbu not, sice kvadratickou notaci hrdě podporuje, ale takovým způsobem, že je tato jeho funkce prakticky nevyužitelná. A přepisovat všechny noty pro sazbu jiným programem, třeba gregoriotexem, se mi výbec nechce. Je to spousta práce s malým užitkem... gregoriotex se pravděpodobně narozdíl od Lilypondu nedá tak snadno nosit na flashdiscu... atd.

Teď experimentuji s hybridem moderní a gregoriánské notace: noty jsou takové, jak je to dnes při transkripci chorálu víceméně běžné - ale jsou zapsané ve čtyřlinkové osnově s gregoriánským klíčem. Noty v této notaci lze ze stávajících zdrojových kódů vytvořit po minimálních úpravách. Výsledek není nijak krásný, ale dává zmíněnou možnost snadné transposice. Tady na ukázku antifony kompletáře.

Na ukázce jsou vidět zatím nevychytané mouchy - např. znaménko pro nádech ulétající mimo osnovu. Předpokládám, že noty v této hybridní notaci mají smysl pouze pro mě, kdyby ale o ně někdo z jakéhokoli důvodu stál, stačí se ozvat, rád pošlu PDF. V git-repozitáři projektu je této notaci věnována samostatná branch, odkud je možné si stáhnout zdrojové kódy a vyrobit si kýžená PDF svépomocí. Jedinou potřebnou úpravou je na začátku každého kusu nahradit příkaz \choralniRezim příkazem nastavujícím příslušný režim čtyřlinkové notace, např. \choralniRezimCII pro klíč C na druhé lince, \choralniRezimFII pro klíč F na druhé lince. Tyto příkazy jsou definované v souboru spolecne.ly ve zmíněné branch. (Noty, které jsou zde na webu ke stažení, jsou kompilované ze zdrojových kódů z branch master.)

Noty vypadají opět jinak... Vysvětlení.

Před časem jsem začal pro zápis zpěvů, které nejsou rytmické a nemají pevnou délku not (všechny zdejší antifony a responsoria) používat noty s hranatými hlavičkami, abych upozornil na to, že to nejsou normální čtvrťové noty. Po delší době, kdy jsem s takto sázenými notami žil, jsem došel k přesvědčení, že to není výhodné - z více důvodů, jedním z nejzávažnějších je neintuitivnost. Rozhodl jsem se do budoucna používat dnes běžný způsob zápisu chorálu - tj. kulaté noty bez nožiček, znaménko nádechu nebo taktová čára značí zároveň pomlku.

Jak číst responsoria

Responsoria, která va webu In adiutorium nabízím, jsou zapsaná v obvyklé praktické zkratce:

Kdo je zvyklý modlit se denní modlitbu církve v nějakém společenství, pravděpodobně nemá problém ji dešifrovat. Protože si pamatuji své první krůčky s breviářem, nabízím tady pro ty ostatní vysvětlení:

Responsorium má formu responsoriálního zpěvu, kde se střídá kantor a chór. Kantor předzpívá odpověď (responsum) a chór ji zopakuje. Kantor zpívá verš a chór odpovídá druhou polovinou odpovědi. Nato přidá kantor "Sláva Otci i Synu i Duchu svatému" (bez pokračování, na které jsme zvyklí ze zakončení žalmů) a chór odpovídá celou odpovědí.

Nakonec jedno náhodné responsorium z Antiphonale Romanum z r. 1913 - tak trochu jako moje apologie: ten zkrácený formát jsem si nevymyslel, je v liturgických knihách zaběhaný. Přidržel jsem se ho, protože šetří barvu v tiskárně a snižuje objem a hmotnost knih...

Přichází doba ledová

Zítra odjíždím na semestr studovat do Německa, kterýmžto pádem velmi pravděpodobně přinejmenším do srpna nepřibydou žádné noty. Nebudu totiž mít s sebou vlastní počítač. Doufám však, že ve volných chvílích posunu kupředu rozdělané antifony ze žaltáře - rád bych dokončil alespoň všechny čtyři neděle. Pak bych rád zpracoval často opakované části z doby postní (antifony pro modlitbu uprostřed dne, krátká responsoria). Pokud se v Erfurtu dostanu alespoň ke scanneru, možná něco z toho dám k disposici už během pobytu - v opačném případě nastřádaný obsah svých notových sešitů přepíšu někdy během podzimu.

Jak interpretovat zdejší antifony (délky not, rytmus)

Dnes večer jsem se poprvé modlil nešpory z Olejníkova "nešporníku" a vlivem toho jsem došel k přesvědčení, že je potřeba napsat pár řádek na vysvětlení toho, jak se mají interpretovat různé noty, které zde nabízím. Protože v některých materiálech používám noty trochu jinak, než jak jim dnešní hudebník rozumí - zejména co se týče délky.

V několika málo materiálech (invitatorium, kantikum z Fp, píseň "Já o studnici vím") jsou délky zaznamenány víceméně přesně a čtvrťová nota se má opravdu zpívat čtvrt doby, jak je jinde běžné. Ve většině ostatních not, zejm. v antifonách, je však délka not relativní a noty by se měly číst jako noty gregoriánského chorálu (viz např. skromničký kratičký úvod od M. Grombiříka na webu Coeny). Místo kvadratické notace používám notaci dnes běžnou - jednak z technických důvodů, jednak proto, že kvadratická notace řadu lidí odstrašuje ("nějaké divné staré klikyháky, které neumím číst"), i když je ve skutečnosti jednoduchá. Čtvrťová nota pak neznamená zpěv slabiky na čtvrt doby, ale prostě jen zpěv slabiky v rytmu řeči. Prodloužení, je-li vysloveně žádoucí, je označeno prodlužující tečkou (jako v kvadratické notaci). Znaménko pro nádech značí zároveň krátkou pomlku, taktová čára delší pomlku.

Možná, že zvolený způsob záznamu chorálu není šťastný a měl bych zvolit nějaký méně zavádějící (který buďto nepotřebuje vysvětlení, nebo sám navádí čtenáře, aby vysvětlení hledal). Software, který používám k sázení not, pro přepis chorálu jedno standartní řešení má - viz manuál. Mně je tento systém protivný, protože se mi kulaté noty bez nožiček vůbec nelíbí, ale možná by stálo za to znovu ho vzít do úvahy a případně stávající noty bez velké námahy konvertovat.

Antifony a nedělní nešpory

Včera jsme si nezávaznou památkou připomněli svatého biskupa Valentina a já jsem (bez souvislosti s touto oslavou) zveřejnil zbývající antifony pro neděli prvního týdne žaltáře. Tím jsem porušil dříve deklarovanou zásadu "nedělat zbytečně něco, co už udělal někdo jiný lépe". Druhé nešpory pro všechny neděle v roce totiž už přede mnou zpracoval P. Olejník a vyšly knižně v Matici cyrilometodějské (viz Knihy; mimochodem, dnes dopoledne jsem si zpěvník objednal a tuze se těším, až přijde - časem mu tady určitě věnuji pár řádek). Původně jsem chtěl druhé nešpory nedělí z cyklu antifon vynechat a odkázat na existující zhudebnění, ale uvědomil jsem si, že by to byla škoda: práce si tím moc neušetřím (všehovšudy 12 antifon - celý čtyřtýdenní cyklus jich přitom čítá - bez modlitby se čtením - 252) a Olejníkovy antifony do zde nabízeného cyklu nijak nezapadají: mají jiný styl, neobsahují podivnosti a chyby dané hudební nevzdělaností autora, ..., a konečně nejsou zadarmo. Takže nakonec dělám něco, čemu jsem byl rozhodnutý (a stále pro většinu případů rozhodnutý jsem) se vyhnout: vzniká možnost položit ve společenství modlícím se liturgii hodin legrační otázku: "budeme dnes zpívat psalmodii podle Olejníka nebo podle Pavlíka?"

Dilema nad modlitbou uprostřed dne

Šnečím tempem tvořím antifony ze žaltáře, včera jsem začal modlitbu uprostřed dne v neděli prvního týdne. Její psalmodie je tvořena "naporcovaným" žalmem 118, každá "porce" má svou vlastní antifonu. V "Antiphonale 1912", ke kterému přihlížím, když vybírám, na jaký modus se bude ten který žalm zpívat, tento žalm v cyklu žaltáře zařazen není (asi byl součástí nočního oficia) a tak jsem, odkázán sám na sebe, vybral modus VI. Pro všechny tři části žalmu - když už je "rozstříhaný" a má tři různé antifony, bude sjednocený alespoň modem.

Až teď přichází na scénu mé dilema: až totiž dokončím neděli prvního týdne, budu pokračovat nedělí druhého týdne. (Původně jsem chtěl antifony dělat kontinuálně, nejdřív celý první týden, pak celý druhý atd., ale když jsem si uvědomil, kolik antifon to je a jak dlouho to bude trvat, rozhodl jsem se nejdřív opatřit antifonami všechny neděle.) Tam se modlitba uprostřed dne skládá ze žalmu 23 a rozpůleného žalmu 76. A já jsem na vážkách, zda opět pro celou hodinku vybrat jeden společný modus, nebo pro každý žalm jiný.

Proč? Modlitba uprostřed dne (spolu s kompletářem) má mnohem "všednější" ráz než ranní chvály a nešpory a i její hudební řešení bývá tradičně úspornější. (Snadno a rád říkám "tradičně" - tady je potřeba "tradičně" číst: "v Novém Dvoře a v Antiphonale 1912" - to je asi příliš malý zlomek tradice na to, abych se jím mohl ohánět...) Antiphonale 1912 má pro každou z hodinek uprostřed dne jen jednu antifonu a všechny tři žalmy hodinky se tedy zpívají na její modus. Trapisté v Novém Dvoře, pokud si dobře pamatuji, zpívají žalmy hodinek uprostřed dne dokonce stále na jediný neměnný modus a bez antifon.

Tak nevím: mám držet "linii všednosti" modlitby uprostřed dne, nebo v návaznosti na to, že v aktuálním breviáři mají i v modlitbě uprostřed dne jednotlivé žalmy nebo jejich části vlastní antifony, udělat psalmodii modlitby uprostřed dne podobně hudebně pestrou jako je běžné v laudách a nešporách?

Kdyby případný čtenář měl nějaký konstruktivní názor, ocením třeba e-mail.

Hurá na github

Kdo by stál o zdrojové kódy k notám, může je ode dneška získat z repozitáře, který jsem zřídil na githubu: https://github.com/igneus/In-adiutorium. A kdo má trochu vývojářského know-how (já sám mám s git ještě dost velké problémy, jsem zvyklý na cvs...) a má rád LilyPond, může si třeba vytvořit vlastní branch a přispět svou troškou do mlýna :)

To neznamená, že usiluji proměnit In adiutorium v kooperativní projekt - ani nemám (nebo spíš nechci si dělat) čas na to, abych něco takového koordinoval. Chtěl jsem jednak mít dobrou zálohu, jednak možnost pohybovat se v historii změn, jednak dát k disposici zdrojové kódy. Že se další lidé mohou stát spolutvůrci projektu, je sympatický vedlejší účinek.

Ad maiorem ... Dei gloriam?

V podstatě už od té doby, co jsem si na sklonku léta koupil kroužkový blok, začal do něj zakládat noty k denní modlitbě církve, nejdřív postahované, pak i vlastní, co vzešly z mého notového sešitu, opakovaně se ptám, jaký má toto moje snažení smysl a čím je před Bohem.

Nedávno jsem četl knihu o. Vojtěcha Kohuta Vcházím v nepoznané - beletristický životopis sv. Jana od Kříže. "Může-li z této knihy vzejít byť jen sebenepatrnější dobro, ať je přidáno k zásluhám té, které patří celý můj život a jejíž šat smím nosit, třebaže toho nejsem hoden" (věnování na začátku knihy). V prvním ročníku jsme dostali od vyučujícího skriptum fundamentální teologie. Byl jsem zvědavý, co znamená tajemné O.A.M.D.G. na první stránce. Zjistil jsem tenkrát, že je to zkratka pro jezuitské heslo "Omnia ad maiorem Dei gloriam". Všechno k větší slávě Boží.

Mohl bych něco takového pravdivě napsat jako věnování celého tohoto webu nebo svých "skladbiček", které tu vystavuji? Přemýšlel jsem o tom a - hledej, čtenáři, jak jsem se rozhodl. Hledej věnování. Žádné není...

Zabývám se hudbou k bohoslužbě. To možná vypadá na první pohled velice zbožně. Ale jde mi přitom opravdu o Boží slávu? Musím přiznat, že pokud vůbec (doufám, že alespoň trochu ano!), tak zřejmě ne především. Je tu ve hře zalíbení v hudbě, chuť tvořit, chuť publikovat, v neposlední řadě záliba v programování, jehož odnoží je tvorba webu a jemuž je velice podobné i sázení not v programu LilyPond. Skládání antifon a dalších drobností je v první řadě můj koníček, někdy až vášeň, občas nezřízená. Hovím jí nezřídka na úkor svých povinností. Takže, ač se pokouším skládat hudbu k bohoslužbě, toto moje skládání lze stěží nazvat Boho-službou.

Vícekrát jsem se tedy ptal, jestli bych celé té věci neměl raději nechat. Při studiu jsem ale potkal článek 34 věroučné konstituce 2. vatikánského koncilu o církvi, Lumen gentium, kde se odpočinku přiznává podíl na oslavě Boha. A rozhodl jsem se v projektu In adiutorium pokračovat. Nemohu tvrdit, a proto netvrdím, že tak činím jedině nebo především k větší cti a slávě Boží. Usiluji o to, abych výše zmíněné vášně, které jsou tu ve hře, uspořádal alespoň natolik, aby to nebylo životu, studiu, zdravým vztahům atd. nebezpečné. Aby moje skládání bylo skutečně odpočinkem a ne útěkem, abych mu věnoval rozumné množství času. A potom doufám, že alespoň něco málo z toho, co takto vytvořím, alespoň trochu "k větší cti a slávě Boží" přispěje.

Proč zvláštní nápěvy pro kantika nešpor?

Někoho můžou zarazit dvě kantika nešpor (ze Zj 15 a z Fp), pro která jsem zatím připravil zvláštní melodie (výhledově bych rád podobně zpracoval všech sedm novozákonních kantik, která se v nešporách opakují). Proč to? Tradičně se kantika zpívají stejným způsobem jako žalmy...

Cítil jsem potřebu nějakým způsobem novozákonní kantika vyzdvihnout, odlišit je od starozákonních žalmů i hudebním zpracováním. Zároveň některá (zejm. to z Ef a z Ko) mají ne zcela jednoduchou logickou strukturu a psalmodický způsob přednesu příliš nenapomáhá pochopení. (Těchto kantik se ovšem - pro jejich složitost a délku - zatím bojím a hned tak se do nich nepustím.) Navíc tu byl precedens - kantikum druhých nešpor neděle se zpívá jinak než žalmy a ostatní kantika (Viz např. tento materiál z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano, str. 25, nebo české zpracování v Kancionálu, č. 084), méně obvyklý způsob přednesu vyžaduje i kantikum 1. nešpor slavnosti Zjevení Páně.

Já jsem ve dvou dosavadních pokusech šel za výše zmíněné příklady a kantika zpracoval nerepetitivně - melodie se neopakuje (a když, tak nepravidelně), což mj. ztěžuje učení. Snažil jsem se přitom (v každém případě jinak) "podtrhnout text" a přitom zachovat strukturování do veršů a poloveršů, jak ho nabízí breviář. Oba kousky jsou experimentální povahy a pro skutečné použití v liturgii, domnívám se, nevhodné.

Směřování projektu?

To, co dělám okolo tohoto webu, možná není úplně případné nazývat projektem. Protože vlastně nemám před sebou žádný jasný cíl, ke kterému bych směřoval. Když si pro sebe zhudebním nějaký malý kousek liturgie hodin, obvykle ho po čase přepíšu do počítače, LilyPond z něj udělá hezký notový list a já ho tu vystavím. Občas zpracuji nějaký malý ucelený systém, jako např. invitatorium se všemi antifonami (já vím, ještě zdaleka nejsou všechny - a když s trochou odstupu vidím nekvalitu celého materiálu, ptám se, jestli není lepší neztrácet na něm síly a začít z gruntu znovu) nebo soubor antifon opakovaně používaných v určitém liturgickém období, např. materiály pro adventní a vánoční modlitbu uprostřed dne. Pokud se do něčeho pouštím systematicky, vybírám si zpravidla věci, které se hodně opakují. Také se snažím nedělat zbytečně něco, co už udělal někdo jiný lépe. Protože primární uplatnění toho, co tvořím, je u mě doma, jsou všechny "skladby" jednohlasé a bez doprovodu (ostatně rozepsat něco do vícehlasu nebo napsat doprovod, třeba varhanní, prostě neumím...).

Napsal jsem, že neprojektuji, neplánuji. Občas ale sním. Bylo by krásné vytvořit český antifonář - kompletní soubor antifon, nápěvů k žalmům a responsorií. Ale (konec snění, je ráno, budík zvoní :) ) nechci si tenhle sen před sebe stavět jako plán - jednak vím, že mi časem "dojde dech" a najdu si nějakou jinou hru, než je zhudebňování antifon, jednak by přínos hotového díla neodpovídal množství vynaloženého času a energie. (Ne že by nebylo dobré mít český antifonář, ale když už, tak kvalitní - a na vytvoření něčeho takového mi schází kompetence.)

Tož co lze od projektu-neprojektu In adiutorium očekávat? Pustil jsem se do čtyřtýdenního cyklu žaltáře: rád bych pro každý žalm/kantikum našel vhodný nápěv z gregoriánské palety (viz např. tento přehled) a složil antifonu v příslušné církevní tónině. Pravděpodobně při tom zkusím využít některé nápěvy antifon z Liber usualis a z Antiphonale Romanum. (Zaměřením na antifony ze žaltáře sleduji výše naznačené principy: jsou to texty, které během liturgického roku jsou mnohonásobně využívány a zároveň ještě nejsou zpracované - narozdíl např. od oficia vánočního a velikonočního.)

Vedle antifon žaltáře mě lákají responsoria (responsorium brevis = "zpěv po krátkém čtení"). V tradici gregoriánského chorálu jsou často značně propracovaná a poměrně náročná a melodie sleduje text; já bych rád postupně vytvořil několik nápěvů použitelných univerzálně (to nutně znamená převážně recitativních, podobných tomu, když se responsorium zpívá na žalmový nápěv) a některá vybraná responsoria příp. zhudebnil zvlášť.