V prosinci jsem v článku
Modely zpívané liturgie hodin
psal kromě hudebních zdrojů ke slavení v národním jazyce také
o liturgii latinské a o gregoriánském chorálu. Postupem času
jsem objevil další zdroje, o kterých jsem v době psaní článku nevěděl.
V Solesmes začalo v roce 2009 vycházet
Antiphonale Romanum.
Zatím vyšel druhý díl, obsahující nešpory pro neděle a svátky.
Za první díl možná lze považovat
hymnář, Liber Hymnarius (1983).
Dalších svazků se snad jednou dočkáme.
(Zajímavá recenze od M. Gammona, srovnávající
s následujícím titulem.)
[EDIT 25.4.2012] Další zajímavá reflexe nad novým Antiphonale Romanum:
The New Antiphonale Romanum in: MAHRT William Peter: The Musical Shape of The Liturgy, Richmond, Virginia: Church Music Association of America 2012, 263-269. (Kniha je celá k přečtení ve Scribd.)
Kompletní(!) třísvazkový antifonář pokoncilního oficia
Les Heures Gregoriennes (2008)
připravili rovněž mniši ze Solesmes, speciálně pro potřeby
komunity Saint-Martin.
Knihy vedle latinských textů s nápěvy obsahují (vždy na protilehlé
stránce) navíc překlad všech textů do francouzštiny.
To vše za "pouhých" 240 euro. :(
Nejčerstvějším objevem je
Laus Divina,
antifonář italské provenience. Protože italštině rozumím jen velmi
málo a web je navíc na informace skoupý, nevím, jaký je rozsah antifonáře
(vše, nebo jen neděle a svátky?). Náhledy vybraných stránek
jsou po grafické stránce strašidelné.
Zajímavou vlastností jsou rejstříky prozrazující jednak zdroje
nápěvů, jednak biblická místa, z nichž jsou vzaty všechny texty.
(Myslím, že poslední zmíněný je velice důležitý, byť jeho zařazení
do antifonáře není úplně logické. V Německu vyšel k breviáři
pro tento účel samostatný velmi objemný Registerband.)
Kdo chce slavit současné oficium latinsky s gregoriánským chorálem,
má, co se liturgických knih týče, z čeho vybírat. Bohužel, pokud
vím, žádný ze zmiňovaných titulů nelze sehnat v obchodech v ČR a je
nutné objednávat ze zahraničí, což prakticky znemožňuje
výběr opřít o prolistování a porovnání všech tří variant.
Co do ceny jsou Les Heures Gregoriennes pro většinu lidí
zřejmě naprosto nedostupné.
Druhý svazek Antiphonale Romanum
sice také není levný a jeho rozsah je omezený, ale je to oficiální
liturgická kniha schválená pro universální církev a Solesmes
považuji za záruku toho, že sestavení předcházela pečlivá vědecká
práce a že výsledek bude i typograficky kvalitní.
Laus divina je pro mě zatím velkým otazníkem. Nedůvěru ve mně vzbuzuje
web projektu, jakož i to, že je zřejmě dílem jednoho muže.
Možná jsou ale mé předsudky naprosto liché. (Jestli laskavý čtenář
tento antifonář zná, náramně mě potěší několika řádky o něm.)
Zatím jen v telegrafické stručnosti se chci podělit o svůj nedávný
"objev":
Že je na internetu k disposici celý archiv
časopisu Cyril (1874-1948),
jsem věděl už delší dobu.
Nikdy jsem ale tomuto časopisu nevěnoval zvláštní pozornost
a ani ve snu mě nenapadlo, že by pro mě mohl být nějak zajímavý
či dokonce přínosný.
Včera jsem ale úplně náhodou googluje narazil
na jednu jeho hudební přílohu (chystám se jí věnovat
samostatný příspěvek), prošel zběžně obsah ročníku - a pak už jsem
se od Cyrila nedokázal odtrhnout, dokud jsem nepročetl obsahy
všech ročníků a celou řadu článků. Cyril byl časopisem
tkzv. "cyrilského" hnutí, usilujícího o povznesení liturgické hudby. Články
(rázu většinou spíše popularisačního nebo praktického než vědeckého,
nicméně často na vysoké úrovni) z oblasti hudební vědy, dějin hudby
či liturgiky do něj přispívali renomovaní odborníci své doby.
Nemalá část jeho obsahu dnes zcela pochopitelně má sotva jiný
význam než že je svědectvím o minulosti církevního života
a příslušných věd (pro mě i velký význam
osobní: zjistil jsem, že do Cyrila psal můj pradědeček).
Vedle článků ryze časových lze ovšem v Cyrilu "vydolovat"
mnoho hutného materiálu, který i dnes může být čten s užitkem.
V příštích dnech bych v několika dalších příspěvcích rád
poukázal na vybrané stati, které se bezprostředněji dotýkají mého snažení
okolo hudebního zpracování liturgie hodin a vnášejí do něj podněty
hodné odpovědi.
[RINGSEISEN Paul: Morgenlob - Abendlob. Mit der Gemeinde feiern. Fastenzeit - Osterzeit, Planegg 2000.]
(+ další dva svazky: Advent - Weihnachtszeit - 2000; Feste und Anlässe im Kirchenjahr - 2004)
Sada knih, kterou bych rád představil v posledním vydání seriálu
o německých publikacích notované liturgie hodin, je v mnoha ohledech
výjimečná.
Od obou antifonářů, nad kterými jsem se rozplýval v posledních dvou
článcích této řady, se odlišuje především zaměřením na farnost nebo
podobné společenství, nikoli na komunitu vázanou povinností modlitby
breviáře.
"Pokus, tuto prastarou/prapůvodní modlitbu církve, která byla po dlouhý čas
její (všedno)denní bohoslužbou, dnes znovu zabydlet ve farnostech - v
komplexní a komplikované podobě tradiční "liturgie hodin" kněží a mnichů - selhává
jednoduše na tom, že naši věřící nejsou žádní klerici. Otázkou tedy je,
jak se tato přespříliš střízlivá (hladová, suchá - orig. nüchtern) modlitba pro specialisty může stát oslovující
liturgií Božího lidu." (z úvodu autora, s. 3. Překlad J.P.)
Autor při hledání koncepce denní modlitby církve jako "liturgie Božího lidu"
sahá k antické katedrální liturgii a stanovuje několik základních stavebních
principů. Je to mj. omezení se na vybrané žalmy (přístupné, srozumitelné),
využití viditelných znamení (jako doplněk ke slovu), proměnlivé formy zpěvu.
Všímá si pouze ranních a večerních chval, protože jen k těm se v antice
skutečně shromažďoval křesťanský lid. Přitom v zásadě zachovává strukturu
hodinek ze současného breviáře. (Důsledný návrat k modelu antického katedrálního
oficia by mohl znamenat rezignaci na psalmodii - tím směrem Paul Ringseisen
nejde.)
Vedle omezení se na ranní chvály a nešpory je toto dílo poznačeno ještě další
významnou metodologickou redukcí: rezignuje na vytváření uzavřeného cyklu
liturgického roku a tiše předpokládá, že se ve farnosti denní modlitba církve slaví
zejména ve vybraných dnech exponovaných období (půst, Velikonoce, advent, Vánoce).
Proto také neexistuje speciální svazek pro liturgické mezidobí. (Zelené desky třetího dílu
jsou klamavé.) Kdo je zvyklý na onu "modlitbu kleriků a mnichů", bude při
prvním kontaktu s denní modlitbou církve pro farnosti v Ringseisenově
podání zřejmě zmatený: marné je hledat formulář pro konkrétní
svátek nebo neděli. Každá kniha obsahuje několik (cca 8-10) modelů,
z nichž každý je pečlivě vypointovaný a opatřený dobře padnoucím nadpisem
(postní ranní chvály "Hospodin je mé světlo a má spása"; velkopáteční večerní
chvály "V kříži je spása"; velikonoční večerní chvály "Na cestě se Zmrtvýchvstalým"; ...),
zpravidla ale není fixován na určitý den, nýbrž volněji na celé období.
Každý model vykazuje vysoký stupěň obměnitelnosti a upravitelnosti
pro konkrétní podmínky a dá se proto v rámci jednoho liturgického
roku využít i opakovaně.
Výše zmíněné "stavební principy" se v konkrétní podobě jednotlivých hodinek
odrážejí tak, že psalmodie je obvykle zkrácena (řasto na jeden žalm)
a uzavřena "žalmovou orací". Žalmy se zpívají různým způsobem -
někdy střídavě zpívají dva chóry, někdy lid odpovídá responsem
předzpěvákovi, někdy celý žalm bez přerušování přednáší sólista. Čtení
je zpravidla delší a následované homilií nebo meditací.
Zatímco v řeholních komunitách a podobných společenstvích může být
oficium po značnou část roku téměř "samonosné" (není potřeba žádný
organisátor, každý ví, co, kdy a kde se má modlit), denní modlitba církve
pro farnosti počítá s velkým nasazením předsedajícího, který připraví
koncepci příslušné hodinky, zapojí varhaníka, zpěváky, lektory, ministranty
a další spolupracovníky a celé slavení vede. Pro orientaci v textech
se používá systému čísel písní jako v kancionálech.
Ke každému ze tří svazků
knihy "Morgenlob - Abendlob" vyšel malý zpěvník do lavic, který obsahuje
všechny zpěvy, je ale lehčí o obsáhlé úvody a vysvětlivky pro předsedajícího.
Během semestru jsem slavení dvou hodinek z "Morgenlob - Abendlob"
zažil - v "laboratorních podmínkách" semináře z liturgiky. Na základě
této zkušenosti mohu Ringseisenův počin hodnotit velmi positivně.
V následné diskusi pronesl někdo z kolegů důležitou poznámku, která je ale
spíš vodítkem pro předsedající než kritikou na knihu: nabízené bohaté možnosti
obměn a obohacení slavení o nové prvky je potřeba užívat s mírou,
protože aby se určitá liturgická forma ve farnosti zabydlela, musí mít
jistou pevnou podobu, "na kterou je spoleh", ve které se farníci necítí
vždy znovu ztracení, protože "je to zase úplně jinak než posledně".
A kde se s dobrým odůvodněním sahá po něčem neobvyklém,
je nutné dobře to uvést.
Zároveň s veskrze positivním hodnocením představených knih musím
přiznat, že mě osobně neoslovují. Až příliš jsem si oblíbil tu "modlitbu
pro specialisty". Chápu, že někomu může připadat suchá. A souhlasím
s tím, že pro využití ve farnostech je předem zabitá. Ale právě jí se
na tomto webu chci i nadále přednostně věnovat.
Původně jsem byl zvědavý, zda a do jaké míry mezi dostupnými zhudebněními
německé liturgie hodin panuje závislost. Čerpají jedno ze druhého?
Položil jsem tedy vedle sebe
Gotteslob,
Kleines antiphonale zum Stundenbuch a
Antiphonale zum Stundengebet.
Jako vzorek pro srovnání jsem vybral oficium neděle 1. týdne žaltáře, protože
už si jeho obsah docela dobře pamatuji a protože obsahuje kantika, jejichž
zpracování mám zčásti za sebou, ale mnohem více před sebou, a která mě
proto zajímají. Kromě toho jsem z podobného důvodu do srovnání přibral
invitatorium.
Srovnání předně ukázalo, že tři srovnávané zpěvníky jsou (přinejmenším
v rámci srovnávacího vzorku, pravděpodobně ale i mimo něj) vzájemně
nezávislé a jejich zpracování týchž textů je i stylově zřetelně různé.
Gotteslob mě zaujal sadou antifon k invitatoriu, které lze všechny zpívat na stejný
nápěv. Cenou za toto úsporné opatření je redukce množství antifon a výrazné
zásahy do textu. Kuriosní ovšem je, že zpěvník v rubrice poznamenává, že
kantor má zpívat žalm 95 nebo jiný vhodný, žalm 95 však není obsažen (přitom Gotteslob
obsahuje obsáhlý representativní výběr žalmů, pro který už zde na blogu ostatně
jednou sklidil chválu.)
Ve zpěvníku jsou obsaženy dvě řady žalmů pro nedělní nešpory, ovšem
narozdíl od českého Kancionálu ani jedna z nich zcela nekopíruje žádnou
neděli z breviáře. Zejména antifony jsou vybrány tak, jak se to zdálo vhodné
autorům zpěvníku.
Kantikum ze Zj 19 nemá vlastní antifonu (podobně jako v latinských
materiálech z webu
Liturgia horarum in cantu gregoriano)
a lid odpovídá stále stejným responsem, které zní neobvykle "Amen. Aleluja!".
Kantikum dále nemá klasickou doxologii, nýbrž namísto doxologie je
zopakován druhý verš kantika (který má doxologický charakter).
Kleines Antiphonale zum Stundenbuch v souladu se svou metodologickou
redukcí nabízí k invitatoriu jen čtyři antifony z cyklu žaltáře - k volnému výběru.
Pak ale překvapí jistým "luxusem" - žalm 95 je totiž k disposici ve třech různých
zpracováních. (Která, mimochodem, považuji za krásnější než ta z Antiphonale zum
Stundenbuch.)
Kantikum ze Zj 19 má antifonu. Dvojité Aleluja ze závěru antifony je
zároveň responsem, které chór opakuje po každém verši kantika.
Verše zpívá předzpěvák na tonus II. (Tady je vhodné poznamenat,
že německý tonus II je melodicky shodný s tím, který je tady
v materiálu ke kompletáři, nikoli
s tím, který je k nalezení ve standartní tabulce nápěvů psalmodie.)
Antiphonale zum Stundengebet obsahuje žalm 95 rozepsaný
ve všech osmi tonech (peregrinus chybí) a navíc po jednom zpracování
žalmu 100, 67 a 24.
Pro kantikum ze Zj 19 má tři různé nápěvy, přičemž kantikum se zpívá
vždy s antifonou, která zároveň v závěru obsahuje responsum Aleluja.
Systém je to tedy velice podobný jako v Kleines Antiphonale zum Stundenbuch,
jen s tím rozdílem, že předzpěvák verše kantika nezpívá na běžný žalmový nápěv,
ale na nápěv speciální.
Zaujalo mě, že se obě Antiphonale vzájemně liší nápěvy hymnů.
Vysvětluji si to na jednu stranu snahou Heinricha Rohra udělat
Kleines Antiphonale co možná snadné pro zpěváky (na začátku
upozorňuje, že se valná většina obsažených hymnů dá zpívat dokonce
na jeden jediný nápěv a v počátcích nácviku může být vhodné toho využít),
na druhou stranu úsilím autorů Antiphonale zum Stundengebet stylově
se přiblížit gregoriánskému chorálu a u hymnů pokud možno zachovat
nápěv, který mají v Antiphonale Romanum nebo Antiphonale Monasticum.
[Joppich Godehard, Erbacher Rhabanus: Antiphonale zum Stundengebet, Freiburg-Basel-Wien, 1979 (2.vyd.)]
Když začnu svou recenzi pozorováním zvenku, jako obvykle, musím konstatovat,
že se jedná o silnou knihu - přes 1600 stran biblového papíru. Letmé prolistování
ukáže, že se autoři rozhodli pro gregoriánskou notaci. Při bližším průzkumu
zjišťuji, že dvojice benediktinů z opatství Münsterschwarzach zhudebnila
opravdu celý německý pokoncilní breviář - včetně společných a vlastních
textů o svatých.
První, co jsem se zájmem prostudoval, byl úvod a závěr. V úvodu vydavatelé
citují Všeobecný úvod k denní modlitbě církve: "Der Gesang darf im Stundengebet nicht als
bloßer Schmuck betrachtet werden, der nur irgendwie äußerlich zum Gebet
hinzukommt. Er entspringt vielmehr der Tiefe der betenden und Gott lobenden
Seele und macht den Gemeinschaftscharakter der christlichen Gottesverehrung
voll und ganz deutlich."
K tomu bych dodal ještě další argument: zpěv, je-li dobrý (co se skladby i přednesu týče),
pomáhá slyšet text Písma a nechává ho proniknout do srdce a uvíznout v paměti.
Taková je alespoň moje zkušenost.
Závěr mi přinesl některé praktické podněty pro mou práci: autoři tam píší
o řešení některých obtíží a o nevyhnutelných škrtech při sestavování
antifonáře.
Když jsem napsal, že toto německé antiphonale obsahuje celý breviář,
je to velké zjednodušení: autoři ho předně koncipovali jako knihu
pro společný zpěv a proto je vypuštěno všechno, co se
buďto nezpívá, nebo co přednáší jednotlivec, tzn. čtení, orace, přímluvy.
Dále nejsou zpracovány zpěvy pro modlitbu se čtením a modlitba uprostřed
dne je pro každý den (s výjimkou nejexponovanějších dnů Svatého týdne)
zpracována jen jednou.
V závěru se autoři dotýkají také problému zpívatelnosti žalmů na různé tony.
Já doposud vesele zpívám žalmy česky na osm tonů šitých na míru latině.
V Německu je zavedeno (a hojně užíváno - v Erfurtu se žalm při mši téměř
nikdy nezpívá jinak) osm tonů upravených pro specifika německého jazyka.
Vím, že pro češtinu se o něco podobného snažil Martin Grombiřík -
možná právě nastal čas zjistit, proč to vlastně považoval za nutné a
zrevidovat svůj přístup k žalmům.
Časem bych chtěl připravit text žaltáře opatřený značkami ke zpěvu,
aby to k něčemu bylo, budu muset trochu probádat teorii psalmodie a
vlastnosti českého jazyka.
Z notového obsahu mě nadchlo invitatorium - želm 95 je rozepsaný
pro všech 8 tonů a je k němu celá, nekrácená paleta antifon.
Další, na co jsem se zvlášť podíval, byla kantika.
Pozoruhodné je kantikum ze Zj. 19: jsou pro něj připravené tři různé
nápěvy (podobně jako v latinském Psalterium Monasticum ze Solesmes).
Aleluja je rozložené stejně jako v breviáři - aleluja na začátku strofy
zpívá kantor, další dvě jsou responsa chóru.
Zajímavě je vyřešena antifona. Zatímco třeba materiály na webu
Liturgia horarum in cantu gregoriano
na antifonu resignují, protože kantikum už má responsum aleluja a antifona
by mohla působit jako zbytečná duplikace,
německý antifonář má antifony složené tak, že se závěrečné aleluja
antifony shoduje s responsem. To mi přijde geniální a tento nápad se chystám
"opsat".
S odvoláním na římské předlohy autoři poměrně volně zacházejí s
antifonami, které v breviáři končí "Aleluja" nebo "praví Pán" a zakončení
z důvodu zpěvnosti tu vynechávají, tu (jen u aleluja) zdvojují.
Čas tlačí... Závěrem: I tato kniha patří k těm, které našim západním
sousedům nepokrytě závidím. A, jako už jsem dvakrát psal,
nevím o žádném společenství, které ji používá.
Mluvil jsem se seminaristy ze dvou německých seminářů -
v obou se liturgie hodin recituje, o svátcích se zpívá -
za pomoci kancionálu Gotteslob, který je pro to, jak už jsem psal,
ukázkově vybavený. Možná antifonář dochází uplatnění v některých klášterech...
[ROHR Heinrich: Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1995.]
Hubená knížka ve formátu německého breviáře (ten je poněkud nezvyklý,
užší a vyšší než má český breviář), okolo čtyř set stran biblového papíru.
"Malá, ale šikovná" - vydavatelům se na tento malý prostor podařilo "natlačit"
všechno, co je potřeba ke zpěvu ranních chval a nešpor z celého temporálu a
ze sanktorálu commune a osm vybraných slavností.
Co to znamená? Pro každý den, který se vejde do výše vymezené množiny,
hymny, antifony a texty žalmů se značkami, které usnadňují zpěv podle žalmových
tonů. Ke knížce je přiložený dvojlístek s tabulkou žalmových tonů upravených,
aby odpovídaly zvláštnostem německého jazyka. Každý tonus je možné zpívat
jednoduše (jednotkou je verš) nebo rozvinutě (jednotkou jsou dva verše,
druhý verš má jiný tenor).
Co nepovažuji za zcela samozřejmé, je, že do publikace byly zahrnuty žalmy
invitatoria s ozdobnými nápěvy na různé tony a výběr antifon k nim.
Textový materiál breviáře je tak rozsáhlý, že každý projekt antifonáře, který
nemá trvat nekonečně dlouho a vyústit v mamutí foliant, který si pravděpodobně nikdo
nekoupí, musí rozumně nastavit kritéria výběru toho, co bude zhudebněno a zahrnuto
a co se zanedbá. V tomto případě bylo vynecháno proprium sanktorálu -
tj. vlastní texty svatých - texty, které se využijí max. jednou ročně a v hierarchii
liturgické závažnosti mají nízkou prioritu.
Dále modlitba uprostřed dne - to je podstatná úspora, třetina žaltáře. Texty žalmů
zaberou hodně místa. Předmluva ukazuje, že autor při sestavování publikace myslel
na diecézní kleriky a na laiky a většina pracujících laiků nemá možnost modlit se
během pracovního dne ve společenství.
Trochu mě překvapilo, že byl vynechán i kompletář - ten tolik místa nezabere
a myslím, že jeho využitelnost (myslím třeba jen na akce pro mládež) je
nezanedbatelná.
Další redukcí bylo vynechání všech nezpávaných textů - čtení a modliteb.
Formát a velikost (hubená, lehká) je přizpůsobena použití zároveň s běžným
breviářem, "vedle něj".
Knížka vyšla před více než deseti lety, takže nejspíš nemám příliš velkou
naději ještě ji nekde sehnat, ale rozhodně se o to pokusím, protože myslím,
že "Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" je dobrý vzor směru, kterým
by se projekt "In adiutorium" mohl ubírat směrem ke smysluplnému výstupu.
Možná bych se z něj měl naučit v první řadě umění redukce - vybrat to,
co je opravdu důležité, a systematicky zanedbat všechno ostatní.
Závěrem musím zopakovat, co už jsem přinejmenším jednou napsal:
kdybych žil na druhé straně českoněmecké hranice, tento web by nikdy nevznikl.
"Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" samo o sobě by k uspokojení mé
potřeby denní modlitbu církve zpívat bohatě stačilo.
Minulý týden jsem začal seriál článků o německých knihách spadajících do oblasti
zájmu tohoto webu článkem o možnostech kancionálu "Gotteslob". Dnes se chci
podělit o dojmy z jiné zajímavé publikace, která nese - shodou okolností nebo z vůle
autorů - nápadně podobný název. Zatímco posledně traktovaný kancionál
je všeúčelový zpěvník používaný především, ale nejen při slavení eucharistie,
Christuslob je speciální pomůcka výhradně pro liturgii hodin, něco jako
"kapesní breviář" - nebo spíš "kapesní antifonář".
[Christuslob. Das Stundengebet in der Gemeinschaft, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1980.]
Vnějškově: knížka kancionálového formátu v polotvrdé plastikové vazbě,
se dvěma záložkami. (Dvě záložky v normálním breviáři nestačí. Christuslob je proti
breviáři mírně zjednodušený, ale pro pohodlné použití jsou dvě záložky i tady
nedostatečné.) Všechny hymny, antifony a responsoria uvnitř jsou notované
(v běžné transkripci chorálu do houslového klíče, noty bez nožiček), nápěvy
žalmů (osm nápěvů podle gregoriánských tonů, přizpůsobených
specifikům německého jazyka) jsou přiloženy na samostatném kartonovém
dvojlístku (stáhnutelné na
stránkách opatství Maria Laach).
Už z objemu je jasné, že na tak malý prostor se nevejde ani komopletní breviář,
natožpak antifonář. Christuslob vznikal asi padesát let - počátky práce sahají tedy
ještě daleko před koncil. Jeho původním určením (a zřejmě i běžným využitím)
bylo oficium řeholních sester. Měl být tkzv. "malým oficiem" - tzn. méně
časově a intelektuálně náročnou variantou liturgie hodin pro kongregace,
které se nemodlí úplné mnišské oficium. Reforma druhého vatikánského koncilu
"standardní" oficium výrazně zkrátila a tak se Christuslob co do objemu
"promodleného času" i co do struktury hór rovná modlitbě breviáře bez modlitby
se čtením. Výrazně chudší je co do rozmanitosti textů. Páteř tvoří
žaltář s pouze dvoutýdenním cyklem žalmů a antifon pro laudy a nešpory,
jednotýdenním cyklem pro modlitbu uprostřed dne a dvoudenním cyklem
pro kompletář. To je doplněno oddíly temporálu a sanktorálu, které jsou
ovšem výrazně ořezané.
Nemohu na Christuslob napsat velké nadšené laudatio,
zatím jsem ho nezažil v akci a neměl jsem příležitost mluvit se sestrami,
které ho používají, na mě nepůsobí příliš přitažlivě, bohatství textů
breviáře bych se v jeho prospěch nevzdal.
Myslím ale, že je to poměrně zdařilý kompromis
mezi slavnostností a nenáročností liturgie hodin pro kongregace,
které mají těžiště své činnosti jinde než ve slavnostním slavení liturgie.
Repertoár hymnů, antifon atd. je poměrně omezený a nápěvy nejsou
náročné, takže liturgie nevyžaduje mnoho přípravy.
Pokud jde o možnost využití při slavení liturgie hodin ve farnosti,
může pro mluvit pořizovací cena (jistě výrazně nižší než při nákupu
breviářů), spíše odrazující je složitost a nepřehlednost knihy. Kdo je zvyklý
pohybovat se v breviáři, nebude mít ani zde problémy, ale myslím, že
tato liturgická kompetence není průměrnému farníkovi v Čechách ani
v Německu vlastní. (To říkám bez negativních emocí. Všichni jsme povoláni
ke svatosti, ne všichni k tomu modlit se breviář :) )
Jak už jsem zmínil,
toho času jsem na studijním pobytu v durynském Erfurtu. Vedle toho, že se
pilně věnuji studiu, podnikám ve volných chvílích malý soukromý průzkum
německých hudebnin k liturgii hodin. (Alespoň těch, které jsou v univerzitní
knihovně.) To, co jsem zatím našel, mě naplňuje závistí - kdybych žil v Německu,
vůbec bych se do něčeho jako je projekt "In adiutorium" nemusel pouštět.
Už od konce sedmdesátých let je k disposici profesionálně zpracované
kompletní německé Antiphonale, vedle toho jsou k disposici odlehčené
formy liturgie hodin pro použití ve farnostech, ...
V malém seriálu, který tímto článkem začínám, bych chtěl
nabídnout malý přehled všeho toho, co jsem našel.
Začít se vyplatí tím úplně nejobyčejnějším, totiž zpěvníkem,
který je (alespoň v Erfurtu) v každé kostelní lavici (tady ve skutečnosti většinou v polici
u vchodu, ze které si příchozí zpěvníky berou do lavice a pak zase vrací).
Gotteslob je, domnívám se, nejrozšířenější (ale ne jediný používaný)
německý kancionál. Vychází od roku 1975. Množství materiálu pro liturgii
hodin, které obsahuje, mě oslnilo.
Podobně jako český Kancionál obsahuje Gotteslob jako základ zhudebněný
lit. formulář pro jednu neděli (č. 672nn) (ranní chvály, nešpory, kompletář), nešpory
se dvěma různými řadami žalmů na prostřídání.
Vedle toho ale také nešpory pro neděli ve zvláštních liturgických dobách
(advent, doba vánoční, postní, velikonoční, letnice).
Nadchla mě dlouhá řada
ve zpěvníku vedle toho obsažených žalmů. Ty totiž umožňují slavit ve farnosti
nebo ve společenství pestrou (tj. v čase proměnnou, ne každou neděli
do puntíku stejnou) liturgii hodin bez nutnosti opatřovat speciální zpěvníky:
žalmy, kantika a hymny (resp. písně použitelné na místě hymnů) mají všichni
v kancionálu, čtení a přímluvy předčítá lektor a nemusejí ho mít všichni před sebou.
S liturgií hodin postavenou na zpěvníku Gotteslob jsem zatím udělal dvě
dobré zkušenosti: o slavnosti Zmrtvýchvstání v erfurtské farnosti St. Martini -
nešpory do puntíku podle toho, co zpěvník nabízí jako "nešpory pro dobu
velikonoční" - a předtím na Velký pátek a Bílou sobotu v katedrále tkzv.
"Karmette" - to je alespoň ve zdejším provedení jakýsi hybrid matutina a ranních chval -
hymnus, tři žalmy, Benedictus, přímluvy, Otčenáš (jako v ranních chválách),
čtení dvě (jako v matutinu), z toho jedno, zpívané, z Pláče.
Pro Karmette Gotteslob žádný hotový recept nenabízí, ale někdo ji povedeně
zkomponoval z toho, co na různých místech ve zpěvníku je a připravil
pro účastníky letáčky s přehledem struktury slavení, odkazy do zpěvníku
a s texty, které v něm nejsou (responsoria po čteních).
Závěrem: Co se týče možností pro slavení liturgie hodin ve farnosti, je Gotteslob
v mých očích geniální. Na druhou stranu nevím, do jaké míry
je takto skutečně využíván. Erfurt je biskupské město, předpokládám tedy,
že jeho "liturgická nabídka" je spíše nadstandartní, společná liturgie hodin
se tu však slaví pouze výjimečně (v době postní v souvislosti s obřady katechumenátu,
ve Velikonočním triduu apod.). Je tedy možné, že přesně ty stránky, nad kterými se
střídavě rozplývám a blednu závistí, většina německých katolíků vůbec nezná
a ve zpěvníku vlastně pouze zvyšují hmotnost a cenu...
[OLEJNÍK Josef: Nedělní nešpory, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2006]
Když jsem si na poště převzal balíček, který jsem předtím týden nedočkavě
vyhlížel, trochu mě zarazil jeho objem a hmotnost.
Knížka měří 15,5x21,5x4,5cm, váží více než kilogram, má přes 800 stran -
jedná se prostě o opravdu závažné dílo :) .
Cena 252Kč je vzhledem k materiálu (800 stran, tvrdá vazba) a v porovnání
s běžnými cenami na knižním trhu lidová.
Uvnitř najdeme pro všechny neděle liturgického roku kompletní zpracování
všech zpívatelných částí 2. nešpor - od úvodního verše až po závěrečnou modlitbu.
Snad jedinou částí, která není zhudebněná, je krátké čtení - a i to je, pro větší
pohodlí, v knize zahrnuto.
Obsah je rozčleněn podle stejné logiky jako v breviáři:
- temporál
- doba adventní
- doba vánoční
- doba postní
- doba velikonoční
- liturgické mezidobí
- žaltář
- vlastní texty o svatých
Na konec je připojeno 14 nápěvů pro Magnificat a několik hymnů ve sborové
úpravě. (Včetně básně sv. Jana od Kříže "Já o studnici vím".)
Za pozornost stojí obsažené vlastní texty o svatých. Publikace ošetřuje
těch několik málo případů během liturgického roku, kdy nějaká
slavnost nebo svátek má vyšší "liturgický rank" než neděle a podává tak
texty pro slavení druhých nešpor skutečně o všech
nedělích v roce.
Tak jako breviář stojí i tato kniha před dilematem: přehlednost a pohodlí,
nebo úspora místa, záložky a listování? Zvolené řešení je, myslím, poměrně
zdařilým kompromisem a vystačí se 3-4 záložkami.
Vlastní texty každé neděle jsou zahájeny seznamem odkazů:
do žaltáře, na nápěv Magnificat, někdy na hymnus.
V rozložení sazby byla preferována přehlednost a čitelnost před
úsporou místa.
Z mého pohledu největší nedostatek se týká přehlednosti.
Domnívám se, že dobrá liturgická kniha by tomu, kdo zná základní
logiku strukturování liturgických knih, měla umožnit nalezení hledaných
textů i bez nahlížení do obsahu. Dobrou pomocí jsou v tom záhlaví
stránek - např. v breviáři záhlaví sudých stránek obsahuje větší celek
(velikonoční triduum, 1. týden žaltáře apod.) a záhlaví lichých stránek
bližší časové určení (např. pátek). Takovou pomůcku ovšem Nedělní
nešpory bohužel neobsahují.
Pro hledání podle obsahu (resp. podle odkazů) je nabízen hybridní systém -
je možné hledat buďto podle stránkování nebo podle čísel "logických jednotek";
toto druhé, "kancionálové" číslování ovšem není příliš funkční, neboť číslo
zdaleka není na každé stránce a hledání je proto nepohodlné.
Závěrem musím říci, že mám z Nedělních nešpor velikou radost,
kterou by nedokázaly zkalit ani mnohem větší nedostatky - a doufám,
že se mi jednou poštěstí někde Olejníkovy nešpory slyšet a moci zpívat.
Stěžoval jsem si onehdy jednomu ze svých spolužáků na jeden z breviářových hymnů
co do konzistence jeho výpovědí s katolickou ortodoxií a on mávl rukou,
že v breviáři jsou "protestantské písničky" a že si mám sehnat "zelený hymnář",
kde jsou překlady hymnů z římského breviáře. (Prosím čtenáře, aby se
nepozastavoval nad zjevnou nadsázkou - všichni samozřejmě víme,
že hymny českého breviáře jsou reprezentativním výběrem z české duchovní
hudby, včetně té, která vznikla v nekatolickém prostředí.) "Zelený hymnář"
jsem si sehnal (zatím jen v knihovně, protože je zřejmě vyprodaný -
kdyby ho někdo viděl v knihkupectví nebo v antikvariátě, prosím o e-mail :) )
a rád bych se podělil o první zkušenosti s ním.
Melodie oddělené od textů?
Základní rysy jsem již popsal v soupisu knih.
Výraznou zvláštností je oddělení textů od melodií - melodie jsou soustředěny
na konci knihy a lze je ad libitum přiřazovat k hymnům, které
mají stejnou metrickou stavbu. Toto řešení je na jednu stranu snad
nouzové - hymny do sbírky zařazené nikdo nezhudebnil,
nápěv latinského originálu zřejmě nejde vždycky použít, byť je metrum
v českém překladu zachováno, tak dejme alespoň to málo, co máme.
(Ostatně jistý nedostatek melodií - nebo zvláštní záliba v některých? -
se projevuje už v hymnáři z r. 1989 a ve zpěvníku Mešní zpěvy -
některé melodie jsou sdíleny více písněmi.)
Zároveň však připomíná jeden zajímavý rys římské liturgie hodin,
že některé hymny (pro "hodinky během dne" a pro kompletář) se zpívají
znovu a znovu, každý den, ale v závislosti na liturgickém období a
dni s různými nápěvy. (Kdo toto ví, toho nepřekvapí,
že "zelený hymnář" nemá hymny pro "modlitbu uprostřed dne"
v dvoutýdenním cyklu hymnů ze žaltáře, ale až za ním, při hymnech
kompletáře - a že je jich tak málo.)
Moje sobní zkušenost s oddělením textů a not je ovšem špatná -
mám špatnou hudební paměť a zpěv hymnů ze "zeleného hymnáře" je pro mě,
ve srovnání s běžnými zpěvníky, mnohem náročnější, nehledě k naprosté
nemožnosti kombinace zpěvu s hrou na hudební nástroj (s kytarou v ruce
se stránky obrací velice špatně). Nezbývá, než se melodie naučit zpaměti
nebo okopírovat...
Řada v hymnáři obsažených "básnických modliteb", které nemají metrickou
stavbu, není k nim žádná melodie, někdy snad ani kloudně zhudebnit nejdou
a nehodí se ani pro sborovou recitaci, napovídá, že "zelený hymnář"
není v první řadě zpěvník; míří zřejmě v první řadě na ty, kdo se
denní modlitbu církve modlí o samotě, spíše "meditativně" než "chórově"
a hymny obsažené v breviáři jim nevyhovují svými básnickými kvalitami.
(Některé písňové texty, nejsou-li zpívány, nýbrž recitovány, vyznívají
banálně. To přitom často neznamená, že píseň je banální - ale zpěv je její
podstatnou složkou.)
Ke kvalitám básnickým a dogmatickým
Nepodroboval jsem "zelený hymnář" systematickému průzkumu - a ani to
nezamýšlím. Včera ale byl svátek Obrácení sv. Pavla. Zarazila mě závěrečná strofa
hymnu nešpor:
Buď Kristu sláva, i čest mu,
též Otci, Duchu svatému,
že Pavla, skvělou nádobu,
vyvolil k spáse národů.
Nikdo, kdo mluví česky, by o člověku nemluvil jako o nádobě. Jde evidentně
o velice doslovný překlad, o "biblicismus": V Novém zákoně se příležitostně
o člověku jako o nádobě mluví (srov. Sk 9,15; 1 Te 4,4), jak elegantně to pak
zní v latině, to nedovedu posoudit, ale v češtině je to hrozné.
Jindy jsem hymnářem listoval, něco hledal a natrefil jsem na báseň
Zuzany Novákové, která se nabízí jako hymnus pro dobu postní
(s. 29). Poslední strofa mi vyrazila dech:
Ježíš Kristus, Pán a Král,
hrotu kopí bok svůj dal,
a když vyšla s vodou krev,
usmířen byl Boží hněv.
Kýrie eléison.
Vraťme se na začátek, k rozhovoru se spolužákem Tomášem.
Začal vlastně tak, že jsem se ho ptal, jestli mi může pomoci najít pro jeden
hymnus breviáře, prohlašující velice zvláštní věci o Panně Marii,
nějaký pravověrný výklad. Tomáš se tenkrát ukázal jako skutečně schopný
vykladač a já jsem musel uznat, že inkriminovaný hymnus není nutně bludný.
Nechci Tomáše podceňovat, ale tady by možná neuspěl...
Závěrem: neznám křesťanský zpěvník, ve kterém by nebyly divné písně.
"Zelený hymnář" není výjimkou. To nemění vůbec nic na tom,
že je jistě přínosem pro ty, kdo se modlí denní modlitbu církve -
a výzvou pro ty, kdo se zabývají její hudební stránkou, protože
obsahuje řadu modliteb hodných zhudebnění.