Blog

Mariánské lidové nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #1

Tímto článkem začínám jednak neformální řadu slíbených nahlédnutí do pokladů ukrytých v časopisu Cyril, jednak číslovaný seriál příspěvků o předkoncilních "lidových oficiích". Předmětem našeho zájmu budou notované mariánské nešpory, které vyšly jako hudební příloha zmiňovaného časopisu v roce 1912.

[D. Orel, J. Hejčl: Mariánské lidové nešpory. Editio Cyrill 1912.]

Na stránkách Společnosti pro duchovní hudbu je internetové facsimile; ve článku do něj průběžně odkazuji.

Úvodní poznámka liturgicko-historická

Protože liturgický pramen, kterým se zabýváme, pochází z doby nám již značně vzdálené a z poměrů od našich dosti odlišných, považuji za vhodné předeslat bližšímu pohledu do něj přiblížení některých významných dobových reálií.

Liturgie hodin byla až do 2. vatikánského koncilu výhradně věcí kleriků a zasvěcených osob. Tito byli vázáni konat ji přesně podle (latinských) textů a rubrik obsažených v římském breviáři. "Lidové nešpory" přeložené do národního jazyka, byť byly překladem třeba i velice věrným, nebyly, právně vzato, součástí liturgie církve a patřily mezi pobožnosti. Ergo, kněz, který předsedal lidovým nešporám, měl povinnost před nimi nebo po jejich skončení vzít breviář a modlit se nešpory "znovu" latinsky.

Nemám v té věci jistotu, ale z různých poznámek v různých článcích v Cyrilu se zdá, že nešpory - jako odpolední pobožnost v neděli a svátek - patřily přinejmenším v některých farnostech k běžnému "duchovnímu servisu". Bývaly zřejmě pravidelně spojeny se svátostným požehnáním. (Viz rubrika na konci našeho formuláře.) Někde se slavily latinsky, ale nezřídka naprosto pozbývaly původní liturgickou formu a stávaly se něčím na způsob malého koncertu krátkých polyfonních skladeb (jejichž libretem byly útržky z nešporních žalmů) se svátostným požehnáním. (Lehner F.: Zpěv obecný při službách Božích a kůry literácké, Cecilie 6/1875, 43.) Zpívané nešpory v národním jazyce už měly na začátku 20. stol. jakousi zavedenou tradici - jedno zpracování mariánských lidových nešpor obsahoval ve svém 1. dílu "Kancionál svatojanský" (1864) a snad se opravdu používalo. (Dál do minulosti jsem zatím lidové nešpory nestopoval, ale snad je jejich historie ještě delší.)

Zajímavá je skutečnost, že se úpravy pro lid dočkaly zrovna nešpory mariánské. Skutečný důvod neznám. Napadají mě dvě různá vysvětlení - a možná jsou obě platná:
1. Lidová zbožnost se mnohem výrazněji než oficiální liturgie váže na Pannu Marii, snad tu tedy byla snaha této tendenci vyhovět a "dát lidu, čeho si žádá."
2. Další možností je, že byli autoři vedeni snahou poskytnout překlad kousku liturgie hodin, který se přesně stejnými slovy universální církev v daný den modlí - a k tomu se nabízelo "malé mariánské oficium" (Officium parvum B.M.V.), které se některé řády modlily navíc vedle běžného officia (kartuziáni tak činí dodnes) a některé aktivní kongregace ho užívaly namísto plného oficia. Pro lidové využití bylo vhodné tím, že mělo texty naprosto neproměnné, každý den stejné, a tak bylo každý den naprosto aktuální. (Tomuto vysvětlení zčásti odporuje to, že Hejčl v "Proslovu" za účel vznikajícího díla označuje možnost "vzdávati hold nebes královně o jejích svátcích" - s každodenním nebo každonedělním využitím na způsob malého oficia tedy zřejmě nepočítal.)

Významnou okolností vzniku našich nešpor, v "Proslovu" výslovně uvedenou, je reforma breviáře papeže Pia X., následovaná r. 1912 novým vydáním Antiphonale Romanum, reformovanému breviáři uzpůsobeného. Nové vydání Antiphonale se stalo podnětem k novému zpracování Mariánských lidových nešpor.

Reforma breviáře se dotkla především distribuce žalmů v žaltáři - žaltář byl i nadále rozložen na jeden týden, eliminovány však byly žalmy do té doby opakované každý den. Do reformy Pia X. byly každý všední den stejné některé žalmy ranních chval, a všechny žalmy všech tří malých denních hodinek a kompletáře; proměnlivá byla pouze psalmodie matutina a nešpor.

Jak už jsem zmínil, Hejčl píše, že vydání reformovaného antifonáře dalo popud k vytvoření nových Mariánských lidových nešpor (místo těch z kancionálu svatojanského). Srovnal jsem mariánský formulář v Antiphonale Romanum z r. 1912 se stejným formulářem v breviáři z doby před reformou Pia X. a neshledal jsem v tomto konkrétním oficiu žádné textové změny. Pokud jde o možné změny nápěvů, ty jsou jako podnět k novému českému zhudebnění bezpředmětné - jak uvidíme dále, D. Orel se o převádění nápěvů z latinského antifonáře nepokoušel. Lze tedy uzavřít, že nové vydání Antiphonale bylo pro nové zpracování českého mariánského oficia podnětem pouze nepřímým - nešlo o uvedení lidového oficia do souladu s reformovanými liturgickými knihami po stránce textové nebo hudební, ale o vytvoření něčeho nového (textově či hudebně lepšího, finančně dostupnějšího?) u příležitosti proběhnuvší liturgické reformy.

Text (Jan Hejčl)

Prof. Jan Hejčl je znám především jako biblista. V jeho bibliografii ovšem vedle překladů a komentářů biblických textů najdeme i nezanedbatelné množství komentářů k liturgii a překladů liturgických textů do národního jazyka, které měly pomoci porozumět liturgii a účastnit se jí i laikům, kteří postrádali klasické a teologické vzdělání. (Máme od Hejčla takové publikace ke slavnosti Božího Těla či ke Svatému týdnu.) Kompletní Hejčlovo dílo je přístupné nascanované na stránkách Centra dějin české teologie a stojí za pozornost mj. i jako svědectví o liturgickém hnutí v českých zemích v době před 2. světovou válkou. Podotknu zatím jen, že nešpory, kterými se zabýváme, nejsou jedinou Hejčlovou prací na poli "oficia pro lid" a že o některých dalších bude v našem seriálu ještě řeč.

Překladatel se explicitně odkazuje k římskému antifonáři z r. 1912. (Je oscanovaný na webu Musica Sacra: Antiphonale Romanum 1912.) Předlohu snadno najdeme: str. [77] (v pdf se scany str. 874), "In festis Beatae Mariae Virginis." To je, soudě podle zařazení ve struktuře antifonáře, obdoba dnešních "společných textů o Panně Marii". O něco níže (str. [89]) následuje malé mariánské oficium. Malé oficium beze změny přebírá všechny texty a zpěvy ze "společných textů".

Jako někdo, kdo je opakovaně konfrontován s problematikou české psalmodie a použitelnosti chorálních nápěvů žalmů s českými texty musím upozornit na to, že Hejčl texty připravoval již s ohledem na to, že se budou zpívat, a to právě na chorální nápěvy. Poloverše proto končí dvoj- či trojslabičnými slovy, vždy tak, aby na posici, kde chorální nápěv potřebuje přízvuk, byl hlavní slovní přízvuk (tedy první slabika slova).

Asi nemusím podotýkat, že můj Antifonář k Denní modlitbě církve pracuje s texty jinak: Bognerův překlad žádné podobné umělé ohledy na hotové žalmové nápěvy nebral a já jsem jeho znění neupravoval; žalmy značkuji ke zpěvu podle pracovní teorie, která využívá vedle hlavních přízvuků i přízvuky vedlejší.

Pozoruhodnou a nepříliš šťastnou vlastností Hejčlova "zpěvného překladu" žalmů je, že slova na konci veršů volí zásadně tak, aby do příslušného chorálního nápěvu vyšla bez využití "nafukovacích" not - tedy první poloverš modu II končí vždy dvojslabičným slovem, i když by stejně dobře mohl končit trojslabičným. Taková rytmická uniformita veršů na mě působí poněkud nezvykle, uměle, chudě.

Konečně snad nejnápadnější zvláštností je to, na co překladatel v Proslovu upozorňuje: "byl učiněn pokus podati opis (parafrasi) biblického znění, upravený se zvláštním zřetelem k účelu mariánských nešpor, aby každý lidový čtenář již samému znění dobře rozuměl." "... aby znění žalmů bylo skutečně lidové, t.j., aby jim lid rozuměl a mohl jimi projevovati vzrušený, stupňovaný cit náboženský." Žalmy jsou místy zcela explicitně christologisovány. Verše nepohodlné (ať ty, které mohou vyvolávat otázky ohledně Boží dobroty, spravedlnosti, laskavosti; ať ty, nad kterými ve věrném překladu můžeme jen pokrčit rameny s tím, že snad jen sám žalmista věděl, co chtěl říci) jsou buďto zcela vypuštěny, nebo upraveny do podoby "přijatelné, pochopitelné a zbožné". Podobně se nakládá i s antifonami. Antifony mariánského oficia jsou vzaty z Písně písní a mají místy, především, zná-li čtenář původní kontext, nemalý erotický náboj. Překlad, silně mariologisující, antifony této síly téměř důsledně zbavuje.

Takové zacházení s biblickými texty je dnešní době naprosto protivné. I katolický laik chce mít biblické i nebiblické liturgické texty co možná věrně přeložené - bez zastírání výkladových obtíží. Odhlédnuto od oprávněných požadavků dnešní doby ale soudím, že Hejčlův počin nebyl hermeneuticky nekorektní - pouze učinil naprosto explicitním to, jak římská liturgie konkrétní biblické texty v konkrétním liturgickém rámci implicitně chápala. Takovéto zexplicitnění dnes považuji za nevkusné - trochu jako adventní kalendář, kde už někdo, než mi ho daroval, otevřel všechna okénka a snědl všechnu čokoládu. Zřejmě ale na začátku minulého století bylo možno v katolickém laikátu počítat jen s tak malou znalostí Písma a "ducha římské liturgie", že zvolená cesta byla nejlepším způsobem, jak umožnit věřícím, aby se nešpory staly i jejich modlitbou.

Hudba (Dobroslav Orel)

Předně vyjasněme vztah melodií antifon v Mariánských lidových nešporách k Antiphonale Romanum. Hejčl v Proslovu prohlašuje: "Kdyz vyšly péčí nynějšího sv. Otce Pia X. ve Vatikánské tiskárně nové nápěvy k latinským hodinkám kněžským, tu pojal redaktor »Cyrilla« plán, vložiti tyto nápěvy i na jazyk českého lidu, aby mohl nešporami vzdávati hold nebes královně o jejích svátcích svou materštinou." Srovnáním ale zjistíme, že ani jedna z českých antifon není adaptací melodie z Antiphonale pro český text. (Leda že by byla adaptací melodie jiné antifony z jiného oficia - na provedení takového srovnání však nemám kapacitu.) Všechny se nicméně pohybují v církevních tóninách a nápěvy, zřejmě D. Orlem nově složené, jsou vesměs pěkné. (Nelíbí se mi 5. antifona a antifona k Magnificat, ale to je věc osobního vkusu; krásná antifona v modu VI. je dle mého soudu vůbec vzácným zbožím.)

Protože je partitura určena pro nasazení ve farních kostelích, naprosto samozřejmě jsou jak antifony, tak psalmodie harmonisovány pro varhanní doprovod. Pokud vím, je harmonisace chorálu poněkud kontroverzní otázkou, ale v problematice se neorientuji, takže ani nevím, čím se vyznačuje a jaké (ne)kvality má Springerův systém, zde uplatněný. Názor, že zpěvy pro lid se bez varhanního doprovodu neobejdou, sdílím, přestože doprovázet chorál považuji za principielně nevhodné. Kdybych si někdy myslel, že mé vlastní zpěvy k liturgii hodin jsou zralé a vhodné k využití ve farnostech, hledal bych někoho, kdo umí harmonisovat.

Neodpustím si dva hnidopišské postřehy: První antifona je nadepsána "Ton. V.", ve skutečnosti je ale zcela evidentně ve II. modu. S psalmodií k ní připojeného žalmu si pak pan překladatel s panem skladatelem poradili velice zvláštně, protože terminaci modu II špatně pochopili jako vzorec se dvěma slabikami po přízvuku bez přípravné slabiky, zatímco ve skutečnosti je jedna slabika přípravná, po ní následuje přízvuk a jedna (nebo dvě) slabika finální. (Viz obrázek.)

Druhý hnidopišský postřeh se týká páté antifony, která nekončí na finále deklarovaného modu. Pravděpodobně D. Orel rozuměl chorálu lépe než já a mohl si to dovolit. Pro mě je výška závěrečného tónu antifony jedním z nejdůležitějších znaků pro její přiřazení k modu. Vím, že ve středověku byly dost běžné antifony, které na finále svého modu nekončily - stěžuje si na ně sv. Bernard v předmluvě k reformovanému cisterciáckému antifonáři (Super antiphonarium cisterciensis ordinis, epistola seu prologus, PL 182,1121nn.) a Peter Wagner v Einführung in die gregorianischen Melodien uvádí případy, kdy je taková výjimka z pravidla oprávněná. Obecně ale považuji antifony nekončící na finále modu za něco nepěkného.

Závěrem

Když jsem se do psaní článku pouštěl, netušil jsem, že nad ním strávím prakticky celou neděli. Byla to ale veskrze příjemně strávená neděle. Stará "lidová oficia" jsou zajímavým fenoménem, který v lecčem může být inspirací i pro dnešní dobu. Ve světle dosud prozkoumaných lidových oficií a jednoho článku z Cyrila teď nově přemýšlím o nešporách obsažených v Kancionálu, jejich smyslu a možnostech využití, resp. o možnostech liturgie hodin v liturgickém životě "obyčejné" farnosti. Lidová oficia jsou pro mě, pokud jsou zhudebněná, také důležitým srovnávacím a inspiračním materiálem co se týče práce s textem a melodií.

Námětů na další články do řady o lidových oficiích už mám nemálo, nicméně navrhuji: pokud vás téma lidových oficií zaujalo a máte doma nějaký starý kancionál (starší než první vydání aktuálního jednotného), nahlédněte do něj, jestli také nějaké nešpory neobsahuje, a pokud ano, dejte mi vědět. (Za případné fotografie nebo scany příslušných stránek budu obzvlášť rád, ale i pouhá informace o existenci mi bude užitečná.) Aktuálně vím o nešporách v 1. dílu svatojanského kancionálu, o některých vydaných samostatně, a o těch v Českém kancionálu - ty jsou na internetu a bude jim věnován příští článek. Zvědavý jsem příp. i na různé podoby "breviáře pro laiky" v národním jazyce vytvořené před koncilem.

Tři latinské antifonáře k současnému breviáři

V prosinci jsem v článku Modely zpívané liturgie hodin psal kromě hudebních zdrojů ke slavení v národním jazyce také o liturgii latinské a o gregoriánském chorálu. Postupem času jsem objevil další zdroje, o kterých jsem v době psaní článku nevěděl.

V Solesmes začalo v roce 2009 vycházet Antiphonale Romanum. Zatím vyšel druhý díl, obsahující nešpory pro neděle a svátky. Za první díl možná lze považovat hymnář, Liber Hymnarius (1983). Dalších svazků se snad jednou dočkáme. (Zajímavá recenze od M. Gammona, srovnávající s následujícím titulem.)

[EDIT 25.4.2012] Další zajímavá reflexe nad novým Antiphonale Romanum:
The New Antiphonale Romanum in: MAHRT William Peter: The Musical Shape of The Liturgy, Richmond, Virginia: Church Music Association of America 2012, 263-269. (Kniha je celá k přečtení ve Scribd.)

Kompletní(!) třísvazkový antifonář pokoncilního oficia Les Heures Gregoriennes (2008) připravili rovněž mniši ze Solesmes, speciálně pro potřeby komunity Saint-Martin. Knihy vedle latinských textů s nápěvy obsahují (vždy na protilehlé stránce) navíc překlad všech textů do francouzštiny. To vše za "pouhých" 240 euro. :(

Nejčerstvějším objevem je Laus Divina, antifonář italské provenience. Protože italštině rozumím jen velmi málo a web je navíc na informace skoupý, nevím, jaký je rozsah antifonáře (vše, nebo jen neděle a svátky?). Náhledy vybraných stránek jsou po grafické stránce strašidelné. Zajímavou vlastností jsou rejstříky prozrazující jednak zdroje nápěvů, jednak biblická místa, z nichž jsou vzaty všechny texty. (Myslím, že poslední zmíněný je velice důležitý, byť jeho zařazení do antifonáře není úplně logické. V Německu vyšel k breviáři pro tento účel samostatný velmi objemný Registerband.)

Kdo chce slavit současné oficium latinsky s gregoriánským chorálem, má, co se liturgických knih týče, z čeho vybírat. Bohužel, pokud vím, žádný ze zmiňovaných titulů nelze sehnat v obchodech v ČR a je nutné objednávat ze zahraničí, což prakticky znemožňuje výběr opřít o prolistování a porovnání všech tří variant. Co do ceny jsou Les Heures Gregoriennes pro většinu lidí zřejmě naprosto nedostupné. Druhý svazek Antiphonale Romanum sice také není levný a jeho rozsah je omezený, ale je to oficiální liturgická kniha schválená pro universální církev a Solesmes považuji za záruku toho, že sestavení předcházela pečlivá vědecká práce a že výsledek bude i typograficky kvalitní. Laus divina je pro mě zatím velkým otazníkem. Nedůvěru ve mně vzbuzuje web projektu, jakož i to, že je zřejmě dílem jednoho muže. Možná jsou ale mé předsudky naprosto liché. (Jestli laskavý čtenář tento antifonář zná, náramně mě potěší několika řádky o něm.)

Cyril

Zatím jen v telegrafické stručnosti se chci podělit o svůj nedávný "objev":

Že je na internetu k disposici celý archiv časopisu Cyril (1874-1948), jsem věděl už delší dobu. Nikdy jsem ale tomuto časopisu nevěnoval zvláštní pozornost a ani ve snu mě nenapadlo, že by pro mě mohl být nějak zajímavý či dokonce přínosný. Včera jsem ale úplně náhodou googluje narazil na jednu jeho hudební přílohu (chystám se jí věnovat samostatný příspěvek), prošel zběžně obsah ročníku - a pak už jsem se od Cyrila nedokázal odtrhnout, dokud jsem nepročetl obsahy všech ročníků a celou řadu článků. Cyril byl časopisem tkzv. "cyrilského" hnutí, usilujícího o povznesení liturgické hudby. Články (rázu většinou spíše popularisačního nebo praktického než vědeckého, nicméně často na vysoké úrovni) z oblasti hudební vědy, dějin hudby či liturgiky do něj přispívali renomovaní odborníci své doby. Nemalá část jeho obsahu dnes zcela pochopitelně má sotva jiný význam než že je svědectvím o minulosti církevního života a příslušných věd (pro mě i velký význam osobní: zjistil jsem, že do Cyrila psal můj pradědeček). Vedle článků ryze časových lze ovšem v Cyrilu "vydolovat" mnoho hutného materiálu, který i dnes může být čten s užitkem. V příštích dnech bych v několika dalších příspěvcích rád poukázal na vybrané stati, které se bezprostředněji dotýkají mého snažení okolo hudebního zpracování liturgie hodin a vnášejí do něj podněty hodné odpovědi.

Jak to mají Němci #6: Morgenlob - Abendlob mit der Gemeinde feiern

[RINGSEISEN Paul: Morgenlob - Abendlob. Mit der Gemeinde feiern. Fastenzeit - Osterzeit, Planegg 2000.] (+ další dva svazky: Advent - Weihnachtszeit - 2000; Feste und Anlässe im Kirchenjahr - 2004)

Sada knih, kterou bych rád představil v posledním vydání seriálu o německých publikacích notované liturgie hodin, je v mnoha ohledech výjimečná. Od obou antifonářů, nad kterými jsem se rozplýval v posledních dvou článcích této řady, se odlišuje především zaměřením na farnost nebo podobné společenství, nikoli na komunitu vázanou povinností modlitby breviáře.

"Pokus, tuto prastarou/prapůvodní modlitbu církve, která byla po dlouhý čas její (všedno)denní bohoslužbou, dnes znovu zabydlet ve farnostech - v komplexní a komplikované podobě tradiční "liturgie hodin" kněží a mnichů - selhává jednoduše na tom, že naši věřící nejsou žádní klerici. Otázkou tedy je, jak se tato přespříliš střízlivá (hladová, suchá - orig. nüchtern) modlitba pro specialisty může stát oslovující liturgií Božího lidu." (z úvodu autora, s. 3. Překlad J.P.)

Autor při hledání koncepce denní modlitby církve jako "liturgie Božího lidu" sahá k antické katedrální liturgii a stanovuje několik základních stavebních principů. Je to mj. omezení se na vybrané žalmy (přístupné, srozumitelné), využití viditelných znamení (jako doplněk ke slovu), proměnlivé formy zpěvu. Všímá si pouze ranních a večerních chval, protože jen k těm se v antice skutečně shromažďoval křesťanský lid. Přitom v zásadě zachovává strukturu hodinek ze současného breviáře. (Důsledný návrat k modelu antického katedrálního oficia by mohl znamenat rezignaci na psalmodii - tím směrem Paul Ringseisen nejde.)

Vedle omezení se na ranní chvály a nešpory je toto dílo poznačeno ještě další významnou metodologickou redukcí: rezignuje na vytváření uzavřeného cyklu liturgického roku a tiše předpokládá, že se ve farnosti denní modlitba církve slaví zejména ve vybraných dnech exponovaných období (půst, Velikonoce, advent, Vánoce). Proto také neexistuje speciální svazek pro liturgické mezidobí. (Zelené desky třetího dílu jsou klamavé.) Kdo je zvyklý na onu "modlitbu kleriků a mnichů", bude při prvním kontaktu s denní modlitbou církve pro farnosti v Ringseisenově podání zřejmě zmatený: marné je hledat formulář pro konkrétní svátek nebo neděli. Každá kniha obsahuje několik (cca 8-10) modelů, z nichž každý je pečlivě vypointovaný a opatřený dobře padnoucím nadpisem (postní ranní chvály "Hospodin je mé světlo a má spása"; velkopáteční večerní chvály "V kříži je spása"; velikonoční večerní chvály "Na cestě se Zmrtvýchvstalým"; ...), zpravidla ale není fixován na určitý den, nýbrž volněji na celé období. Každý model vykazuje vysoký stupěň obměnitelnosti a upravitelnosti pro konkrétní podmínky a dá se proto v rámci jednoho liturgického roku využít i opakovaně.

Výše zmíněné "stavební principy" se v konkrétní podobě jednotlivých hodinek odrážejí tak, že psalmodie je obvykle zkrácena (řasto na jeden žalm) a uzavřena "žalmovou orací". Žalmy se zpívají různým způsobem - někdy střídavě zpívají dva chóry, někdy lid odpovídá responsem předzpěvákovi, někdy celý žalm bez přerušování přednáší sólista. Čtení je zpravidla delší a následované homilií nebo meditací.

Zatímco v řeholních komunitách a podobných společenstvích může být oficium po značnou část roku téměř "samonosné" (není potřeba žádný organisátor, každý ví, co, kdy a kde se má modlit), denní modlitba církve pro farnosti počítá s velkým nasazením předsedajícího, který připraví koncepci příslušné hodinky, zapojí varhaníka, zpěváky, lektory, ministranty a další spolupracovníky a celé slavení vede. Pro orientaci v textech se používá systému čísel písní jako v kancionálech. Ke každému ze tří svazků knihy "Morgenlob - Abendlob" vyšel malý zpěvník do lavic, který obsahuje všechny zpěvy, je ale lehčí o obsáhlé úvody a vysvětlivky pro předsedajícího.

Během semestru jsem slavení dvou hodinek z "Morgenlob - Abendlob" zažil - v "laboratorních podmínkách" semináře z liturgiky. Na základě této zkušenosti mohu Ringseisenův počin hodnotit velmi positivně. V následné diskusi pronesl někdo z kolegů důležitou poznámku, která je ale spíš vodítkem pro předsedající než kritikou na knihu: nabízené bohaté možnosti obměn a obohacení slavení o nové prvky je potřeba užívat s mírou, protože aby se určitá liturgická forma ve farnosti zabydlela, musí mít jistou pevnou podobu, "na kterou je spoleh", ve které se farníci necítí vždy znovu ztracení, protože "je to zase úplně jinak než posledně". A kde se s dobrým odůvodněním sahá po něčem neobvyklém, je nutné dobře to uvést.

Zároveň s veskrze positivním hodnocením představených knih musím přiznat, že mě osobně neoslovují. Až příliš jsem si oblíbil tu "modlitbu pro specialisty". Chápu, že někomu může připadat suchá. A souhlasím s tím, že pro využití ve farnostech je předem zabitá. Ale právě jí se na tomto webu chci i nadále přednostně věnovat.

Jak to mají Němci #5: Srovnání

Původně jsem byl zvědavý, zda a do jaké míry mezi dostupnými zhudebněními německé liturgie hodin panuje závislost. Čerpají jedno ze druhého? Položil jsem tedy vedle sebe Gotteslob, Kleines antiphonale zum Stundenbuch a Antiphonale zum Stundengebet. Jako vzorek pro srovnání jsem vybral oficium neděle 1. týdne žaltáře, protože už si jeho obsah docela dobře pamatuji a protože obsahuje kantika, jejichž zpracování mám zčásti za sebou, ale mnohem více před sebou, a která mě proto zajímají. Kromě toho jsem z podobného důvodu do srovnání přibral invitatorium.

Srovnání předně ukázalo, že tři srovnávané zpěvníky jsou (přinejmenším v rámci srovnávacího vzorku, pravděpodobně ale i mimo něj) vzájemně nezávislé a jejich zpracování týchž textů je i stylově zřetelně různé.

Gotteslob mě zaujal sadou antifon k invitatoriu, které lze všechny zpívat na stejný nápěv. Cenou za toto úsporné opatření je redukce množství antifon a výrazné zásahy do textu. Kuriosní ovšem je, že zpěvník v rubrice poznamenává, že kantor má zpívat žalm 95 nebo jiný vhodný, žalm 95 však není obsažen (přitom Gotteslob obsahuje obsáhlý representativní výběr žalmů, pro který už zde na blogu ostatně jednou sklidil chválu.)

Ve zpěvníku jsou obsaženy dvě řady žalmů pro nedělní nešpory, ovšem narozdíl od českého Kancionálu ani jedna z nich zcela nekopíruje žádnou neděli z breviáře. Zejména antifony jsou vybrány tak, jak se to zdálo vhodné autorům zpěvníku.

Kantikum ze Zj 19 nemá vlastní antifonu (podobně jako v latinských materiálech z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano) a lid odpovídá stále stejným responsem, které zní neobvykle "Amen. Aleluja!". Kantikum dále nemá klasickou doxologii, nýbrž namísto doxologie je zopakován druhý verš kantika (který má doxologický charakter).

Kleines Antiphonale zum Stundenbuch v souladu se svou metodologickou redukcí nabízí k invitatoriu jen čtyři antifony z cyklu žaltáře - k volnému výběru. Pak ale překvapí jistým "luxusem" - žalm 95 je totiž k disposici ve třech různých zpracováních. (Která, mimochodem, považuji za krásnější než ta z Antiphonale zum Stundenbuch.)

Kantikum ze Zj 19 má antifonu. Dvojité Aleluja ze závěru antifony je zároveň responsem, které chór opakuje po každém verši kantika. Verše zpívá předzpěvák na tonus II. (Tady je vhodné poznamenat, že německý tonus II je melodicky shodný s tím, který je tady v materiálu ke kompletáři, nikoli s tím, který je k nalezení ve standartní tabulce nápěvů psalmodie.)

Antiphonale zum Stundengebet obsahuje žalm 95 rozepsaný ve všech osmi tonech (peregrinus chybí) a navíc po jednom zpracování žalmu 100, 67 a 24.

Pro kantikum ze Zj 19 má tři různé nápěvy, přičemž kantikum se zpívá vždy s antifonou, která zároveň v závěru obsahuje responsum Aleluja. Systém je to tedy velice podobný jako v Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, jen s tím rozdílem, že předzpěvák verše kantika nezpívá na běžný žalmový nápěv, ale na nápěv speciální.

Zaujalo mě, že se obě Antiphonale vzájemně liší nápěvy hymnů. Vysvětluji si to na jednu stranu snahou Heinricha Rohra udělat Kleines Antiphonale co možná snadné pro zpěváky (na začátku upozorňuje, že se valná většina obsažených hymnů dá zpívat dokonce na jeden jediný nápěv a v počátcích nácviku může být vhodné toho využít), na druhou stranu úsilím autorů Antiphonale zum Stundengebet stylově se přiblížit gregoriánskému chorálu a u hymnů pokud možno zachovat nápěv, který mají v Antiphonale Romanum nebo Antiphonale Monasticum.

Jak to mají Němci #4: Antiphonale zum Stundengebet

[Joppich Godehard, Erbacher Rhabanus: Antiphonale zum Stundengebet, Freiburg-Basel-Wien, 1979 (2.vyd.)]

Když začnu svou recenzi pozorováním zvenku, jako obvykle, musím konstatovat, že se jedná o silnou knihu - přes 1600 stran biblového papíru. Letmé prolistování ukáže, že se autoři rozhodli pro gregoriánskou notaci. Při bližším průzkumu zjišťuji, že dvojice benediktinů z opatství Münsterschwarzach zhudebnila opravdu celý německý pokoncilní breviář - včetně společných a vlastních textů o svatých.

První, co jsem se zájmem prostudoval, byl úvod a závěr. V úvodu vydavatelé citují Všeobecný úvod k denní modlitbě církve: "Der Gesang darf im Stundengebet nicht als bloßer Schmuck betrachtet werden, der nur irgendwie äußerlich zum Gebet hinzukommt. Er entspringt vielmehr der Tiefe der betenden und Gott lobenden Seele und macht den Gemeinschaftscharakter der christlichen Gottesverehrung voll und ganz deutlich." K tomu bych dodal ještě další argument: zpěv, je-li dobrý (co se skladby i přednesu týče), pomáhá slyšet text Písma a nechává ho proniknout do srdce a uvíznout v paměti. Taková je alespoň moje zkušenost.

Závěr mi přinesl některé praktické podněty pro mou práci: autoři tam píší o řešení některých obtíží a o nevyhnutelných škrtech při sestavování antifonáře. Když jsem napsal, že toto německé antiphonale obsahuje celý breviář, je to velké zjednodušení: autoři ho předně koncipovali jako knihu pro společný zpěv a proto je vypuštěno všechno, co se buďto nezpívá, nebo co přednáší jednotlivec, tzn. čtení, orace, přímluvy. Dále nejsou zpracovány zpěvy pro modlitbu se čtením a modlitba uprostřed dne je pro každý den (s výjimkou nejexponovanějších dnů Svatého týdne) zpracována jen jednou.

V závěru se autoři dotýkají také problému zpívatelnosti žalmů na různé tony. Já doposud vesele zpívám žalmy česky na osm tonů šitých na míru latině. V Německu je zavedeno (a hojně užíváno - v Erfurtu se žalm při mši téměř nikdy nezpívá jinak) osm tonů upravených pro specifika německého jazyka. Vím, že pro češtinu se o něco podobného snažil Martin Grombiřík - možná právě nastal čas zjistit, proč to vlastně považoval za nutné a zrevidovat svůj přístup k žalmům. Časem bych chtěl připravit text žaltáře opatřený značkami ke zpěvu, aby to k něčemu bylo, budu muset trochu probádat teorii psalmodie a vlastnosti českého jazyka.

Z notového obsahu mě nadchlo invitatorium - želm 95 je rozepsaný pro všech 8 tonů a je k němu celá, nekrácená paleta antifon.

Další, na co jsem se zvlášť podíval, byla kantika. Pozoruhodné je kantikum ze Zj. 19: jsou pro něj připravené tři různé nápěvy (podobně jako v latinském Psalterium Monasticum ze Solesmes). Aleluja je rozložené stejně jako v breviáři - aleluja na začátku strofy zpívá kantor, další dvě jsou responsa chóru. Zajímavě je vyřešena antifona. Zatímco třeba materiály na webu Liturgia horarum in cantu gregoriano na antifonu resignují, protože kantikum už má responsum aleluja a antifona by mohla působit jako zbytečná duplikace, německý antifonář má antifony složené tak, že se závěrečné aleluja antifony shoduje s responsem. To mi přijde geniální a tento nápad se chystám "opsat".

S odvoláním na římské předlohy autoři poměrně volně zacházejí s antifonami, které v breviáři končí "Aleluja" nebo "praví Pán" a zakončení z důvodu zpěvnosti tu vynechávají, tu (jen u aleluja) zdvojují.

Čas tlačí... Závěrem: I tato kniha patří k těm, které našim západním sousedům nepokrytě závidím. A, jako už jsem dvakrát psal, nevím o žádném společenství, které ji používá. Mluvil jsem se seminaristy ze dvou německých seminářů - v obou se liturgie hodin recituje, o svátcích se zpívá - za pomoci kancionálu Gotteslob, který je pro to, jak už jsem psal, ukázkově vybavený. Možná antifonář dochází uplatnění v některých klášterech...

Jak to mají Němci #3: Kleines Antiphonale zum Stundenbuch

[ROHR Heinrich: Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1995.]

Hubená knížka ve formátu německého breviáře (ten je poněkud nezvyklý, užší a vyšší než má český breviář), okolo čtyř set stran biblového papíru. "Malá, ale šikovná" - vydavatelům se na tento malý prostor podařilo "natlačit" všechno, co je potřeba ke zpěvu ranních chval a nešpor z celého temporálu a ze sanktorálu commune a osm vybraných slavností.

Co to znamená? Pro každý den, který se vejde do výše vymezené množiny, hymny, antifony a texty žalmů se značkami, které usnadňují zpěv podle žalmových tonů. Ke knížce je přiložený dvojlístek s tabulkou žalmových tonů upravených, aby odpovídaly zvláštnostem německého jazyka. Každý tonus je možné zpívat jednoduše (jednotkou je verš) nebo rozvinutě (jednotkou jsou dva verše, druhý verš má jiný tenor). Co nepovažuji za zcela samozřejmé, je, že do publikace byly zahrnuty žalmy invitatoria s ozdobnými nápěvy na různé tony a výběr antifon k nim.

Textový materiál breviáře je tak rozsáhlý, že každý projekt antifonáře, který nemá trvat nekonečně dlouho a vyústit v mamutí foliant, který si pravděpodobně nikdo nekoupí, musí rozumně nastavit kritéria výběru toho, co bude zhudebněno a zahrnuto a co se zanedbá. V tomto případě bylo vynecháno proprium sanktorálu - tj. vlastní texty svatých - texty, které se využijí max. jednou ročně a v hierarchii liturgické závažnosti mají nízkou prioritu. Dále modlitba uprostřed dne - to je podstatná úspora, třetina žaltáře. Texty žalmů zaberou hodně místa. Předmluva ukazuje, že autor při sestavování publikace myslel na diecézní kleriky a na laiky a většina pracujících laiků nemá možnost modlit se během pracovního dne ve společenství. Trochu mě překvapilo, že byl vynechán i kompletář - ten tolik místa nezabere a myslím, že jeho využitelnost (myslím třeba jen na akce pro mládež) je nezanedbatelná. Další redukcí bylo vynechání všech nezpávaných textů - čtení a modliteb. Formát a velikost (hubená, lehká) je přizpůsobena použití zároveň s běžným breviářem, "vedle něj".

Knížka vyšla před více než deseti lety, takže nejspíš nemám příliš velkou naději ještě ji nekde sehnat, ale rozhodně se o to pokusím, protože myslím, že "Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" je dobrý vzor směru, kterým by se projekt "In adiutorium" mohl ubírat směrem ke smysluplnému výstupu. Možná bych se z něj měl naučit v první řadě umění redukce - vybrat to, co je opravdu důležité, a systematicky zanedbat všechno ostatní.

Závěrem musím zopakovat, co už jsem přinejmenším jednou napsal: kdybych žil na druhé straně českoněmecké hranice, tento web by nikdy nevznikl. "Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" samo o sobě by k uspokojení mé potřeby denní modlitbu církve zpívat bohatě stačilo.

Jak to mají Němci #2: Christuslob

Minulý týden jsem začal seriál článků o německých knihách spadajících do oblasti zájmu tohoto webu článkem o možnostech kancionálu "Gotteslob". Dnes se chci podělit o dojmy z jiné zajímavé publikace, která nese - shodou okolností nebo z vůle autorů - nápadně podobný název. Zatímco posledně traktovaný kancionál je všeúčelový zpěvník používaný především, ale nejen při slavení eucharistie, Christuslob je speciální pomůcka výhradně pro liturgii hodin, něco jako "kapesní breviář" - nebo spíš "kapesní antifonář".

[Christuslob. Das Stundengebet in der Gemeinschaft, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1980.]

Vnějškově: knížka kancionálového formátu v polotvrdé plastikové vazbě, se dvěma záložkami. (Dvě záložky v normálním breviáři nestačí. Christuslob je proti breviáři mírně zjednodušený, ale pro pohodlné použití jsou dvě záložky i tady nedostatečné.) Všechny hymny, antifony a responsoria uvnitř jsou notované (v běžné transkripci chorálu do houslového klíče, noty bez nožiček), nápěvy žalmů (osm nápěvů podle gregoriánských tonů, přizpůsobených specifikům německého jazyka) jsou přiloženy na samostatném kartonovém dvojlístku (stáhnutelné na stránkách opatství Maria Laach).

Už z objemu je jasné, že na tak malý prostor se nevejde ani komopletní breviář, natožpak antifonář. Christuslob vznikal asi padesát let - počátky práce sahají tedy ještě daleko před koncil. Jeho původním určením (a zřejmě i běžným využitím) bylo oficium řeholních sester. Měl být tkzv. "malým oficiem" - tzn. méně časově a intelektuálně náročnou variantou liturgie hodin pro kongregace, které se nemodlí úplné mnišské oficium. Reforma druhého vatikánského koncilu "standardní" oficium výrazně zkrátila a tak se Christuslob co do objemu "promodleného času" i co do struktury hór rovná modlitbě breviáře bez modlitby se čtením. Výrazně chudší je co do rozmanitosti textů. Páteř tvoří žaltář s pouze dvoutýdenním cyklem žalmů a antifon pro laudy a nešpory, jednotýdenním cyklem pro modlitbu uprostřed dne a dvoudenním cyklem pro kompletář. To je doplněno oddíly temporálu a sanktorálu, které jsou ovšem výrazně ořezané.

Nemohu na Christuslob napsat velké nadšené laudatio, zatím jsem ho nezažil v akci a neměl jsem příležitost mluvit se sestrami, které ho používají, na mě nepůsobí příliš přitažlivě, bohatství textů breviáře bych se v jeho prospěch nevzdal. Myslím ale, že je to poměrně zdařilý kompromis mezi slavnostností a nenáročností liturgie hodin pro kongregace, které mají těžiště své činnosti jinde než ve slavnostním slavení liturgie. Repertoár hymnů, antifon atd. je poměrně omezený a nápěvy nejsou náročné, takže liturgie nevyžaduje mnoho přípravy. Pokud jde o možnost využití při slavení liturgie hodin ve farnosti, může pro mluvit pořizovací cena (jistě výrazně nižší než při nákupu breviářů), spíše odrazující je složitost a nepřehlednost knihy. Kdo je zvyklý pohybovat se v breviáři, nebude mít ani zde problémy, ale myslím, že tato liturgická kompetence není průměrnému farníkovi v Čechách ani v Německu vlastní. (To říkám bez negativních emocí. Všichni jsme povoláni ke svatosti, ne všichni k tomu modlit se breviář :) )

Jak to mají Němci #1: Gotteslob

Jak už jsem zmínil, toho času jsem na studijním pobytu v durynském Erfurtu. Vedle toho, že se pilně věnuji studiu, podnikám ve volných chvílích malý soukromý průzkum německých hudebnin k liturgii hodin. (Alespoň těch, které jsou v univerzitní knihovně.) To, co jsem zatím našel, mě naplňuje závistí - kdybych žil v Německu, vůbec bych se do něčeho jako je projekt "In adiutorium" nemusel pouštět. Už od konce sedmdesátých let je k disposici profesionálně zpracované kompletní německé Antiphonale, vedle toho jsou k disposici odlehčené formy liturgie hodin pro použití ve farnostech, ... V malém seriálu, který tímto článkem začínám, bych chtěl nabídnout malý přehled všeho toho, co jsem našel.

Začít se vyplatí tím úplně nejobyčejnějším, totiž zpěvníkem, který je (alespoň v Erfurtu) v každé kostelní lavici (tady ve skutečnosti většinou v polici u vchodu, ze které si příchozí zpěvníky berou do lavice a pak zase vrací). Gotteslob je, domnívám se, nejrozšířenější (ale ne jediný používaný) německý kancionál. Vychází od roku 1975. Množství materiálu pro liturgii hodin, které obsahuje, mě oslnilo.

Podobně jako český Kancionál obsahuje Gotteslob jako základ zhudebněný lit. formulář pro jednu neděli (č. 672nn) (ranní chvály, nešpory, kompletář), nešpory se dvěma různými řadami žalmů na prostřídání. Vedle toho ale také nešpory pro neděli ve zvláštních liturgických dobách (advent, doba vánoční, postní, velikonoční, letnice).

Nadchla mě dlouhá řada ve zpěvníku vedle toho obsažených žalmů. Ty totiž umožňují slavit ve farnosti nebo ve společenství pestrou (tj. v čase proměnnou, ne každou neděli do puntíku stejnou) liturgii hodin bez nutnosti opatřovat speciální zpěvníky: žalmy, kantika a hymny (resp. písně použitelné na místě hymnů) mají všichni v kancionálu, čtení a přímluvy předčítá lektor a nemusejí ho mít všichni před sebou.

S liturgií hodin postavenou na zpěvníku Gotteslob jsem zatím udělal dvě dobré zkušenosti: o slavnosti Zmrtvýchvstání v erfurtské farnosti St. Martini - nešpory do puntíku podle toho, co zpěvník nabízí jako "nešpory pro dobu velikonoční" - a předtím na Velký pátek a Bílou sobotu v katedrále tkzv. "Karmette" - to je alespoň ve zdejším provedení jakýsi hybrid matutina a ranních chval - hymnus, tři žalmy, Benedictus, přímluvy, Otčenáš (jako v ranních chválách), čtení dvě (jako v matutinu), z toho jedno, zpívané, z Pláče. Pro Karmette Gotteslob žádný hotový recept nenabízí, ale někdo ji povedeně zkomponoval z toho, co na různých místech ve zpěvníku je a připravil pro účastníky letáčky s přehledem struktury slavení, odkazy do zpěvníku a s texty, které v něm nejsou (responsoria po čteních).

Závěrem: Co se týče možností pro slavení liturgie hodin ve farnosti, je Gotteslob v mých očích geniální. Na druhou stranu nevím, do jaké míry je takto skutečně využíván. Erfurt je biskupské město, předpokládám tedy, že jeho "liturgická nabídka" je spíše nadstandartní, společná liturgie hodin se tu však slaví pouze výjimečně (v době postní v souvislosti s obřady katechumenátu, ve Velikonočním triduu apod.). Je tedy možné, že přesně ty stránky, nad kterými se střídavě rozplývám a blednu závistí, většina německých katolíků vůbec nezná a ve zpěvníku vlastně pouze zvyšují hmotnost a cenu...

Josef Olejník: Nedělní nešpory

[OLEJNÍK Josef: Nedělní nešpory, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2006]

Když jsem si na poště převzal balíček, který jsem předtím týden nedočkavě vyhlížel, trochu mě zarazil jeho objem a hmotnost. Knížka měří 15,5x21,5x4,5cm, váží více než kilogram, má přes 800 stran - jedná se prostě o opravdu závažné dílo :) . Cena 252Kč je vzhledem k materiálu (800 stran, tvrdá vazba) a v porovnání s běžnými cenami na knižním trhu lidová.

Uvnitř najdeme pro všechny neděle liturgického roku kompletní zpracování všech zpívatelných částí 2. nešpor - od úvodního verše až po závěrečnou modlitbu. Snad jedinou částí, která není zhudebněná, je krátké čtení - a i to je, pro větší pohodlí, v knize zahrnuto.

Obsah je rozčleněn podle stejné logiky jako v breviáři:

1. temporál
1. doba adventní
2. doba vánoční
3. doba postní
4. doba velikonoční
5. liturgické mezidobí
2. žaltář
3. vlastní texty o svatých

Na konec je připojeno 14 nápěvů pro Magnificat a několik hymnů ve sborové úpravě. (Včetně básně sv. Jana od Kříže "Já o studnici vím".)

Za pozornost stojí obsažené vlastní texty o svatých. Publikace ošetřuje těch několik málo případů během liturgického roku, kdy nějaká slavnost nebo svátek má vyšší "liturgický rank" než neděle a podává tak texty pro slavení druhých nešpor skutečně o všech nedělích v roce.

Tak jako breviář stojí i tato kniha před dilematem: přehlednost a pohodlí, nebo úspora místa, záložky a listování? Zvolené řešení je, myslím, poměrně zdařilým kompromisem a vystačí se 3-4 záložkami. Vlastní texty každé neděle jsou zahájeny seznamem odkazů: do žaltáře, na nápěv Magnificat, někdy na hymnus. V rozložení sazby byla preferována přehlednost a čitelnost před úsporou místa.

Z mého pohledu největší nedostatek se týká přehlednosti. Domnívám se, že dobrá liturgická kniha by tomu, kdo zná základní logiku strukturování liturgických knih, měla umožnit nalezení hledaných textů i bez nahlížení do obsahu. Dobrou pomocí jsou v tom záhlaví stránek - např. v breviáři záhlaví sudých stránek obsahuje větší celek (velikonoční triduum, 1. týden žaltáře apod.) a záhlaví lichých stránek bližší časové určení (např. pátek). Takovou pomůcku ovšem Nedělní nešpory bohužel neobsahují. Pro hledání podle obsahu (resp. podle odkazů) je nabízen hybridní systém - je možné hledat buďto podle stránkování nebo podle čísel "logických jednotek"; toto druhé, "kancionálové" číslování ovšem není příliš funkční, neboť číslo zdaleka není na každé stránce a hledání je proto nepohodlné.

Závěrem musím říci, že mám z Nedělních nešpor velikou radost, kterou by nedokázaly zkalit ani mnohem větší nedostatky - a doufám, že se mi jednou poštěstí někde Olejníkovy nešpory slyšet a moci zpívat.