Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou
objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české
veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty
denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty,
vydané r. 1997 u příležitosti jeho
prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze
(orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí,
že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu
obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl
při nejbližší příležitosti ji prostudovat.
Denní modlitba církve. 14. července, bl. Hroznaty, mučedníka,
patrona plzeňské diecéze. [s.l.] 1997.
Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách;
text je sázený na počítači,
snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru
(nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma).
Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie)
i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově
sázené.
Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet
možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše.
Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné
vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval
jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením
snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl.
Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic
zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko,
může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže
zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů,
které jsou celé online.
Texty
Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře
po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň
slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně
usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze
bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace
antifony invitatoria.
Za normálních okolností by se při slavení
bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky,
obsažené v národním propriu denní modlitby církve,
(obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její
responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou
modlitbu) doplnily částmi ze společných textů
o jednom mučedníkovi.
Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic
a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů
nově složených.
Protože tyto texty z větší části souhlasí
s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu
a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem
vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně
tepelský klášter,
je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty
druhotně převzaty diecésí.
V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři
nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou
(nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář
obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu.
Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu
povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech.
Hymnus k modlitbě se čtením,
Zdráv buď, květe bez poskvrny,
sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže).
Prostřední z jeho tří slok se ke světci
obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat
na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá
metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému
hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem)
a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl.,
ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg.
"Hroznato, má naděje").
Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval,
v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické
délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů
s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se
o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické
označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini",
který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat
členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně
všechny křesťany.
Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus
Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu
mučednickou smrt.
Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají
stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie,
nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky,
popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není
příliš jasná.)
Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia
obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje
jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu.
Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní
hymny z breviáře:
Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních
nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed
dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne),
Miluj Pána, Boha svého (odpoledne),
Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).
Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi,
pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to
o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli).
Ze stejných společných textů pocházejí
i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu,
než je v breviáři.
Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů,
ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány
dvě za potřeby "naší kanonie".
To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů,
nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly
nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav
již celá hotová sazba.
Ze společných textů je dále vzato
responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory,
stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.
Zbytek formuláře tvoří vlastní texty.
Ty obnášejí
sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních
i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních
ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat
(jiné, než jsou v běžném českém breviáři);
antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby
se čtením, veršík po nich,
obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté
ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium
se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři);
sadu antifon k žalmům ranních chval;
veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.
Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled
jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže,
že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského
textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty
slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské
provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.
Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní
vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program?
Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví
o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho,
kdo je v nebeské slávě.
(V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně
a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.)
Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály
jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu
světce.
Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.
Vývoj formuláře
Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési
(a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem
v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše),
všimneme si určitých odlišností.
Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení
("o svátku" / "o slavnosti").
Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech
hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus
Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší
kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje.
Obě lekce i jejich responsoria souhlasí.
V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách
ani v nešporách) zvláštní přímluvy.
Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském
propriu jiné krátké čtení.
Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc
jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení.
Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném
překladu.
Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého
stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých
odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.
Můžeme si všimnout, že části,
které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři
jsou oproti "premonstrátskému" navíc,
z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách
je část duplikována z druhých nešpor, zbytek
vzat ze společných textů.
Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory
a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti
ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk
a výslovně zmiňuje tepelský klášter.
Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní
byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském
řádovém propriu,
a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti.
Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci
plzeňské diecése.
Nápěvy
Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení
se zpěvem - od začátku až do konce.
Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný
nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít
pro hymnus modlitby se čtením.
U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou
tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací.
Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu
nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy
žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.
V textu žalmů a kantik je v každém verši
podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika,
nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná.
Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku,
všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena
z mého pohledu chybně
("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší
přízvučnou slabiku "Hospodinova").
Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina
antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat
na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována,
ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě,
kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden
nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět.
Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.
Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají
v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře
opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté,
striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací
v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití
osminových a čtvrťových not.
Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním
tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně,
ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá
tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése
už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě
vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou
porci chorálního předporozumění, snadno by tápal.
Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace
pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.
V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně
na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací,
ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu,
jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii
už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník.
Viz kompletář v kancionálu.
Otázky liturgicko-právní
Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím
o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký
formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité
české nebo moravské diecési - právě kromě
zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem
byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni
provincií, při liturgické reformě byla provinční propria
sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní
formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou
anomálii.
Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní
a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu,
se odvolává na diecésního biskupa:
Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání
Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským,
dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97).
Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem
plzeňské diecéze.
Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní
status texty měly v době vydání a jaký mají dnes,
prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v
dekretu,
potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése:
Normae de patronis constituendis
(dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279)
a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce";
Notitiae 13 (1977), 557-558).
Pro naše tázání je zásadní především instrukce.
Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit,
že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější
verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné,
že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby
instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž
tematisuje přebírání liturgických formulářů:
3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím,
více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám,
je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou,
které na tom záleží přímo (cuius directe interest),
a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly
texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak.
(překlad JP)
Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu
než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty
pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů,
číst jako naplnění tohoto článku instrukce.
[EDIT 26. 2. 2025]
Snad mě alespoň částečně omlouvá, že zveřejněný text dekretu,
kterým byla potvrzena volba bl. Hroznaty za patrona
plzeňské diecése, necituje liturgické předpisy
jednoznačným odkazem, ale jen názvem (navíc jen českým).
Každopádně text výše, nyní proškrtaný, je výsledkem omylu.
V době psaní článku jsem neměl o předpisech
dostatečný přehled a dva dokumenty blízké tématem,
názvem i dobou vzniku jsem nevědomky zaměnil.
Stěžejní dokument k reformě vlastních kalendářů a liturgických
textů, instrukce
de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis
(známá také podle počátečních slov jako instrukce Calendaria particularia),
vyšla v Notitiae 58 (1970), s. 348-370.
Já jsem ovšem při psaní textu výše tuto instrukci
zaměnil s o několik let mladší notifikací
stejného titulu. Notifikace je dokument oproti instrukci
mnohem méně závažný, rozsahem obvykle skromný,
který především připomíná a vysvětluje
již platné zásady a příp. zavádí dílčí změny.
Zde tedy doplňuji správný článek správného dokumentu:
30. Patrony si volí klérus a lid, biskup nebo jiná příslušná
církevní autorita je schvaluje.
Volbu a schválení potvrzuje kongregace pro bohoslužbu.
(Instructio de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis,
Notitiae 58 (1970), s. 348-370, čl. 30. Překlad JP.)
Jaký je právní status
zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické
texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési?
Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci
pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4).
Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této
věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou
zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím,
že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou
památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické
texty.
Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr,
aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké
užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet
s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky
od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž
bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil.
Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého
čtenáře s omluvou požádat o poshovění.
Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným
svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který
má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy,
a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí
Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu
se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret,
ba ani informaci o obdrženém církevním schválení),
ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje
jednak vážností vydávající instituce, jednak
odkazem na své zdroje: oficiální
liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.
Zpěvy
formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy
jsou poskládány rozmanitě:
hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium
a pro nešpory antifona k Magnificat
jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia.
První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince,
kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást
commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali
marně.
[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona
Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia,
je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal
jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář
pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i
v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.
|
ranní chvály
|
| hymnus |
Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ... |
| A1 |
Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat. |
| A2 |
Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit. |
| A3 |
Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se. |
| R |
Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam. |
| ABen |
Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar. |
|
nešpory
Kdo zpěvníček nemá po ruce, alespoň pro nešpory najde jeho nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny":
S. Ioannis Nepomuceni, sacerdotis et martyris, ad II vesperas
|
| A1 |
Igne me examinásti, et non est invénta in me iníquitas. |
| A2 |
Aquae multae non potuérunt exstínguere caritátem, nec flúmina óbruent illam. |
| A3 |
Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium. |
| R |
Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo? |
| AMag |
In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient. |
Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá.
Předmluva zpěvníčku k tomu říká:
Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu
nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze.
Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů:
Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách)
z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího
nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ...
(druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách
(dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).
U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií
pro tento účel nově upravených:
Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona
v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ...
(antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).
Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon
kvantitativně podobného textu.
Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku
dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon,
ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné
nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů
pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny
nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat
materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle
na nezpívatelnosti výsledku nic nemění.
Ovšem právě sv. Jan Nepomucký
tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě
metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili
také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě
podstatně horlivější.
Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934
(Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934)
chované ve strahovské knihovně
obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky
pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše.
Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným.
Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního
propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus,
kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních
nešpor, nebo zpívali antifonu z commune.
Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít
všechny tři antifony
k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium,
a pro nešpory antifonu k Magnificat.
Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a
čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře
nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček
z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské
oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším
o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.
Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším
před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice
zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály
a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto
premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny
"Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno,
ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.
[EDIT 13. 5. 2018]
Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší
zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století
(sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více
diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"),
další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské
kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera
(sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské,
kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu
praga.inadiutorium.cz.
Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu
způsobil, že jsem v sobotu dopoledne,
po jistých peripetiích s hledáním přednášky,
která se nekonala, seděl na teologické fakultě
v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin.
Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách
katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen
sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší
a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť
jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova.
Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu
uchovávají centrálně
v Akademické knihovně,
kam jsem se za svým objevem musel vypravit.
SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta
Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii
hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic,
představuje její historii a uvádí do základů
středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie.
Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:
Průzkum liturgické praxe
Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické
praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden
pomocí dotazníku a osobních návštěv.
Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno
zpívané oficium
v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném,
dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a
klarisek v Brně-Soběšicích.
Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny
obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia
v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!),
ale to zřejmě ani nebylo cílem.
Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní:
všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety)
zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají
chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia.
Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek,
použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských
zpěvů.
Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity
znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům
podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších
slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají
stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé
mého značkovaného žaltáře).
Problematika českého chorálu
Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně
pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé
a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá
část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů
na český text, která se pokouší tento problém řešit
(a naťukává i některé další).
Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků
a v následném pokusu o jejich syntézu.
Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský,
Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.
Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi
dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů
pro český text příznivou) jsou vybrány
"zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl
uzavírá:
- V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
- Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
- Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.
(s. 65)
Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně
tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou.
Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte.
Hodné následování je nanejvýš to první.
Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí",
třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým
výsledkům.
Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům.
U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů -
orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje
za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou
přízvukovou strukturu jako latina, problémem je,
že o přízvukových pravidlech podkládání textu
nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.
(s. 64)
-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já:
nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text
dobře využít lze, a to bez úprav.
Noty
V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané
oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách.
Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti
Seslání Ducha svatého.
(Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)
Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších
vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají
snadno najít na internetu.
Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen
texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy,
protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria
a ukázka předvádí právě jen žalmy.
Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se
během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince
dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)
Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek
ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak
nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo
v devadesátých letech, po založení soběšické komunity
z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium
v národním jazyce bylo normou.
Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal
zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého,
rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne.
(Bez falešné skromnosti
musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou
příležitost nabízím já.)
Závěr
Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná.
Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu:
notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními
ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění
druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek.
Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu
gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti
"českého chorálu" a jeho komposičních zásadách.
Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval
a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný
řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje
(a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem
dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český
text vznikají odnepaměti a vznikat budou.
I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné,
hlasy, kterým dává zaznít,
mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech
o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.
Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl,
zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení,
k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia
- a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje
snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama,
nebo někdo, kdo ji zná, budu rád
za e-mail.
Včera jsem na blogu PrayTell zachytil ohromující novinu,
kterou s radostí předávám dál:
že se na svět chystá dlouho očekávané přepracované vydání
Ordo cantus officii,
dokumentu stanovícího složení zpěvů římského oficia.
(Vlastně je to takový telefonní seznam antifon a responsorií
ze starších knih, který dočasně nahrazuje neexistující antifonář.)
Lze doufat, že toto Ordo bude již definitivní a že nemnoho let
po něm vyjde konečně i úplný antifonář pokoncilního římského
oficia.
Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce
19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria
a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní
oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina
Svatého týdne.
Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé
liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro
oficia - uspořádání žaltáře.
Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy
odsouzeny do ticha knihoven a archivů?
Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru
(to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami,
jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih
z existujících starších skladeb?
Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu
a mnich cisterciáckého
opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661),
protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma
na k tomu účelu zřízeném webu.
V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné
množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních.
Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu
Cyril.
Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat
podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými
prameny přidržím číslování Vulgaty.
Beznadějně chybí
Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia
jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást
nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19
pro nedělní druhé nešpory tedy budeme
u starých skladatelů hledat marně.
Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout,
zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními
nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho,
kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.
Chybět nám budou také antifony.
Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony
budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách
podle Vejvanovského dostupných na Youtube)
ale nemusí to být pravidlem.
Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem.
Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme,
bude vhodné antifony recitovat.
(To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm
vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes,
je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě
určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi
málo oraným.)
Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.
Společné části
Nabízí se nám dobrý základ:
- Deus, in adiutorium CH2
-
Pater noster CH1:
I,
II
- na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)
Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime;
O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden.
Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit
kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění
našeho skladatele dostalo, např.
O gloriosa Domina (jednou v CH1,
I
v CH2 hned dvakrát:
II,
III).
Žalmy a kantika
Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum
Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní.
Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.
K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a
prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských,
ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým
žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.
Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických
knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty,
a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší.
Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného)
znění biblických textů
při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní -
lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:
... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati.
Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario,
133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt,
sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando,
textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.
Závěr
Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin
mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším,
a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější
minulosti, např. od Alberika Mazáka.
Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu
využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel
a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat
z hlediska vhodnosti pro liturgii.
Úvod
Občas se ptám Googlu, kdo že na moje stránky odkazuje nebo je zmiňuje.
Před několika měsíci jsem tak objevil, že se zmínka o nich dostala
do jedné bakalářské práce (Kolčava František: Česká liturgická hudba po II. vatikánském koncilu, Olomouc 2012).
To se ví, že mi to udělalo radost. Než jsem si přečetl titul,
těšil jsem se, že třeba někdo vědecky zúročil mou heuristickou práci
okolo starých zpracování hodinek v národním jazyce ...
Když jsem pak tu zmínku našel, bylo po radosti. Autor můj blog
poctivě cituje jako zdroj informací o tom, co se najde v Olejníkových
Nedělních nešporách. Tolik upřímnosti až bolí a být vedoucí té práce,
nedovolil bych to - obsah dobře dostupných knih má student prozkoumat,
ne si o něm přečíst v jiných knihách nebo dokonce někde na jakémsi
pochybném blogu ...
Olejníkově "cihličce" jsem
před dvěma lety věnoval článek,
který by bylo lze shrnout do hesel
"přiblblá fotka + resumé obsahu knihy + hurá".
Psal jsem ho snad ještě ten večer, co mi z Olomouce přišel nedočkavě
očekávaný balíček; stál jsem tehdy na samém počátku své práce
na zpěvech oficia a neměl jsem tedy žádné předpoklady pro to,
abych podal hodnocení něčeho jiného než uživatelské vstřícnosti
knihy, nakolik je ovlivněna hmotností svazku
a počtem potřebných a dostupných záložek ...
Kritizovatelný?
Na vysoké škole nás hned v prvním ročníku v propedeutice naučili,
že je požadavkem akademického bontonu i zdravého rozumu, aby recenzi
psal někdo, kdo je vůči autoru recenzovaného díla na podobné, ev. vyšší
odborné úrovni. To platí nepochybně nejen pro vědecké práce, ale také
pro umělecká díla, a tudíž je zřejmé, že ani dnes nejsem kompetentní
recenzovat Nedělní nešpory: dílo člověka vysoko hudebně vzdělaného,
s dlouhou sbormistrovskou, pedagogickou a skladatelskou praxí,
člověka, jehož skladby po desítky let pravidelně spoluutvářejí liturgii
v četných moravských i českých kostelích ...
S velkou pravděpodobností k tomu ani nikdy kompetentní nebudu.
Kdyby ale někdo povolanější takovou recenzi, hodnotící Olejníkův
příspěvek ke zhudebnění české liturgie hodin z hlediska hudebního
a liturgického, napsal, s velkou chutí bych si ji přečetl.
Asi rok poté, co jsem Nedělním nešporám vykázal místo ve své
knihovně a zveřejnil zmiňovaný huráčlánek, jsem mluvil s jedním
zasloužilým chrámovým zpěvákem. Když říkal, že Olejníkovo zhudebnění
nešpor nemá rád, že se mu nelíbí, ať si ho nechají na Moravě,
ale českým uším že nesedne, ... všechno se ve mně vzbouřilo.
"Co si to dovoluje ... !"
Až potom se v mém myšlení vytvořil prostor pro to, že i
skutečné umělecké dílo se může někomu nelíbit.
(A nemusí to znamenat, že ten někdo je ignorant.)
Dále, že to, že něco složil Mistr Olejník (moje úcta k němu dříve
hraničila se zbožňováním), nutně neimplikuje, že to je (celé i v částech,
od první do poslední antifony) umělecké dílo vysoké hodnoty.
Teprve potom jsem začal reflektovat to, že jsem vlastně z nešporníku
obdivovaného mistra skoro nikdy nešpory nezpíval.
Jistě, sehrály v tom roli "historické okolnosti" - nedlouho po zakoupení
zpěvníku jsem odjel do Erfurtu a těžkou knížku jsem s sebou nevezl.
Z Německa zpět jsem pak už přijel s vlastním zpracováním kompletního
nedělního oficia a zpíval jsem o nedělích přednostně své výtvory,
abych slyšel jejich nedostatky a mohl je opravit.
Přeci jsem ale několik málo pokusů s Olejníkovým nešporníkem udělal -
a neměl jsem na jejich základě mnoho chuti do častějšího používání.
Protože zpěvy pro postní neděle zatím nemám zpracované,
naskytla se mi vhodná příležitost sáhnout alespoň pro druhé nešpory
po existujícím zhudebnění, a tak jsem dnes večer po dosti dlouhé době
opět zpíval z Olejníka. Byť moje zkušenosti s jeho nešporami jsou
jen částečné a řídké, postupem času si na ně vytvářím
názor, o který se chci podělit.
To, co následuje, neříká nic o uměleckých a liturgických kvalitách
Olejníkových nešpor, nýbrž pouze co se mně na nich nelíbí.
Jde o názor ryze osobní, subjektivní a nehotový,
vybudovaný na reflektovaně vratkých základech.
Ze známých omezení je třeba zvážit především tato:
-
Pro hodnocení hudebního díla je důležitá jeho adekvátní interpretace.
Mám četné zkušenosti s tím, jak písničku, která se mi při studiu zpěvníku
zdála nezajímavá nebo rovnou strašná, někým schopnějším dobře zvládnutý
zpěv a ev. nástrojové aranžmá proměnilo k netušené kráse a hloubce.
-
U různých liturgických zpěvů je různý poměr mezi pěveckým partem
a doprovodem. Jeden článek, který jsem o Olejníkovi četl,
naznačuje, že u něj je pro celkové vyznění předepsaný varhanní
doprovod zásadně důležitý. Východiskem pro mé hodnocení je však
pouze samotná melodie zpívaná bez doprovodu.
Subjektivní kritika
-
Nejen antifony, ale i nápěvy žalmů mají na můj vkus dosti velký
rozsah, téměř pravidelně obsahující celou oktávu.
To komplikuje hledání polohy únosné pro společný zpěv
lidí různých hlasů.
Gregoriánské nápěvy psalmodie, které mám rád, všechny vystačí
s výrazně menším rozsahem.
-
Jedné sadě modálních nápěvů psalmodie populární ve Spojených státech
jistý kritik vytýkal, že celý melodický průběh žalmového verše
je určován sestupným pohybem, zatímco charakteru psalmodie lépe
odpovídá malý klimax v polovině verše.
Tato kritika dopadá i na většinu Olejníkových nápěvů. Jejich klesavý ráz,
pro člověka uvyklého chorálním nápěvům nezvyklý,
je pak dále umocněn již zmíněným značným rozsahem, kdy melodie mezi
začátkem a koncem verše nezřídka klesne o celou oktávu
a na začátku nového verše následuje velký skok.
-
Klesavý charakter psalmodie bývá jaksi "vyvažován" vzestupnou
tendencí antifony, která mívá olejníkovský "otevřený vysoký konec".
Je hudební nutností (srov. úvod od editora Nedělních nešpor)
zpívat antifonu po každé strofě žalmu - bez občasného
"nadzvednutí" antifonou by psalmodie "definitivně spadla",
stala by se nesnesitelně únavnou.
To se mi nelíbí jednak hudebně, jednak proto, že toto pojetí
psalmodie oficia (byť výslovně legitimované ve VPDMC) nepovažuji
za liturgicky příliš šťastné.
-
Některé nápěvy psalmodie na mě působí vysloveně banálně
(dnes zejm. s. 490, navíc v ostrém kontrastu k vážnosti zpívaného
textu).
-
Tím, že žalmy žaltáře mají fixně přiřazené nápěvy
a že antifony musí být jako protipól k psalmodii stoupavé,
nedaří se někdy Olejníkovi adekvátně zhudebnit antifony,
které jsou smrtelně vážné.
-
Těžce proti srsti jsou mi v antifonách pro Olejníka typické
délky na nepřízvučných
slabikách a četné synkopy.
Závěr
Josefu Olejníkovi i nadále patří moje velká úcta a obdiv
a troufám si doufat, že v něm mám také nebeského přímluvce.
Jestliže můj obdiv vůči jeho práci na poli liturgické hudební tvorby
po koncilu býval bezvýhradný a nekritický, delší dobu již takový není.
Hodnocení jeho prací na poli zhudebnění liturgie hodin zůstává
úkolem pro budoucnost. (A pravděpodobně ne pro mě.)
Výše podaná subjektivní kritika je především
výrazem mého vlastního potýkání se
s problematikou hudební stránky kanonických hodinek.
Tvorbě Josefa Olejníka v tomto potýkání se patří i nadále pevné
místo a je pravděpodobné, že jeho nešporníku budu muset za dalších
pár let věnovat další článek, psaný snad zase s o něco širšími obzory
a o něco větším vhledem.
Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum
Congregationis Oratorii D.N.J.C.", Paříž 1753. Nápěvy žalmů
k nešporám.
Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace
o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech
chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl
dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ...
Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby
nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky.
Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji,
na článek
Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century.
Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního
chorálu" na internetu.
Ten pokus přinesl dvojí objev:
Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae"
(Paříž 1719)
a
"Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum
Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753).
Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve
v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou
celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol.
Proto ji chci krátce představit.
Typ knihy
Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy
vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje,
po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde
o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu
s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní
zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou
Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti),
tedy víceméně "antifonář+procesionál".
Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"
Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje
pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i
některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů.
Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici
zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části
autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky
dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti
jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a
velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené
kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale
neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.
(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech
jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků
v The Catholic Encyclopedia,
především The Oratory of Saint Philip Neri a
French Congregation of the Oratory.
Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby,
budu rád za upozornění v komentářích.)
Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace
gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu
jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku,
žádnou změnu rychlosti či síly.
Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam,
stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu
je jiný.)
"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému
noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby
notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá
běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových
znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:
typy not
- obdélník - dlouhá
- s předcházejícím křížkem - nejdelší
- s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
- prostý - dlouhá
- kosočtverec - krátká
- skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
- skloněný doleva - krátká
- stojící na rohu - nejkratší
Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce)
dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu:
zda je spíše rychlý či pomalý.
Velký důraz je položen na to, aby délka
noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá.
Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy
prodloužena přízvučná slabika.
Repertoár
Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál",
překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je
jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni
přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.
Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem
jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných
ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí
ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze
notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích
moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium
žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako
doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno,
neobsahuje téměř žádné.
Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku
se vystačí
s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17),
tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách
se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý
na druhý a pátý žalm na třetí.
V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny
žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd.
V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný
nápěv (s. 15).
Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat
a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem
první verze Magnificat oproti běžné
psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších,
ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy
pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).
Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite
(žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky),
antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum.
Nápěvy žalmu jsou
velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus
kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou,
maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii.
Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.
Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies
("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16)
a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď
znovu najít).
Dále najdeme sbírku responsorií
k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66)
a výběr hymnů (s. 85nn a ).
Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž
Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům
dobře známý "tonus simplex".
A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium,
vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal
autor naší knížky...
Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu
Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí
recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž
recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii.
To je proti klasické podobě chorálního oficia
opravdu výrazné zjednodušení.
Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony),
stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické
formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou,
závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)
Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"
Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska
krásy obsažených zpěvů.
Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání
obsahu a didaktické efektivity.
Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.
V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost
chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat.
K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu,
na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo
dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby
liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem
podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak
hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a
instrumentálních těles.)
Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje
hudební rozmanitost oficia:
ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono;
z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku;
snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití.
Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen,
je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek
a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik
výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou
dobu velikonoční.)
Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má
(už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti
zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního
Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení.
Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí,
objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.
Transposice do našich podmínek
Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model.
(Srov. články The Mundelein Psalter a
Denní modlitba církve na WYD v Madridu.)
Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání
denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení
svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje.
Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat
každý den.
Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje,
doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji
pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu
chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu,
Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou
pravidelností den za dnem stejně.
Je možné pevně přiřadit
jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje
mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy.
Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných
podle liturgické doby a svátku.
("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A,
k Benedictus X" apod.)
Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.
V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel
brožurku
ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci
oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích.
Přidal jsem informaci o ní na stránku
Odkazy, protože, byť byla
připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další
přinejmenším cenným inspiračním zdrojem.
Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli
inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti
v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít.
Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr
se pokusím o hodnocení.
"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie
hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku
sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji
představit.
Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se
recitoval.
Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý:
kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii.
To mě přimělo projít další dostupné verze oficia:
já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve
(zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře)
a staršími knihami přenechávám vše od
odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu
a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka
dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík.
Ale to je věc nepodstatná.
Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela.
Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné
hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC
k hymnu nešpor).
Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně
více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně
brožurky
nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem
Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho -
zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus
zaneseny jen vybrané strofy.
Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu.
Napadá mě řada možných
vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém
překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.
Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři.
Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela
(podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19).
Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen
Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen
v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý
(v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí,
aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj
nastražili).
| breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory |
brožurka |
| Žalm 147,1-11 | Žalm 141,1-10 |
| Žalm 147,12-20 | Žalm 147,1-20 |
| kantikum Zj 19 | kantikum Zj 19 |
Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité
jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením
psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky
současného breviáře krátké.
(V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy
"proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která
trvá dvacet minut?")
Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených
kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...
Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi
ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení
všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon
spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy
antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů.
Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních
antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení
kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a
Šmolíkově.
(Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle
VPDMC 274.)
Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně -
zpívány responsoriálně, podobně jako při mši.
Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava
kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře,
co poloverš prokládané responsem aleluja,
ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.
Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti
únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost
střídavému přednesu veršů žalmu
(schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid)
nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem.
Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes
jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých
denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).
Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého
v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která
jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.
Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého
Mé dlaně zvednuté.
O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin
již dříve přemýšlel - mj. i proto, že
když jsem se autora před časem dotazoval,
zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy"
(viz o tom zmínku
ve starším článku),
uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován.
(Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor;
to je vzato ze Ž 141.)
Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu
značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit
jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru
(přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální
shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou
konferencí (au...).
Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným
způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl
po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A).
Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik
je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění
v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby
stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného
liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii
smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím.
Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo
shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou
novinkou - předpokládám ale, že ne).
Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli
by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.
Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně
jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba:
"Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně
vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."
Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu.
Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik
bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.
Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.
2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"?
Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji
závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná,
literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil
bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem
mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?)
Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné,
navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale
nemá dobrozdání biskupské konference).
3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010
nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně:
myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin
ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti.
Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé.
Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se
zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka:
zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak
neodkazují ke specifickým obsahům svátku
4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití
bez úprav úplně nedoporučuji.
Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma -
to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši
opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde
čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho
důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.
Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně
na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně
únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie,
pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší
podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc.
Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu
bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova,
neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného
než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a)
perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...
Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu -
nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy:
také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.
Práce na
bibliografii
hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé
skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění,
jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno,
věnována hudební stránce oficia
v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance
na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být
jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.
Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době
nejvýznamnější: The Mundelein Psalter
(~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein)
vydaný
liturgickým institutem v Mundelein, Illinois.
Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce,
ale povšechný přehled se dá získat
z oficiálních internetových stránek publikace
a ze zmínek o ní porůznu
v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.
Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme
nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám,
se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu:
pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy.
Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory
a snad i kompletář
pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky
sanktorálu.
Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně
i každého jejího zhudebnění) je psalmodie.
The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů
nápěvy S. Webera, mnicha
z arciopatství St. Meinrad.
Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí,
ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské
nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru
v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu,
v latinské psalmodii neznámá věc.
Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto
článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář"
řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv
jako žalm.
Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný
na středověký model oficia, kdy každá antifona
je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií,
která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a
v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří
ráz hodinky a dne.
(Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony,
které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak,
během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené
patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář,
Od časného rána, Zmítám se v neklidu,
Blažený jsi, spravedlivý Simeone,
Buď zdráva, milostiplná, ...)
Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých
liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala
v podmínkách dosti vzdálených těm našim.
Autoři The Mundelein Psalter svým počinem
v zásadě říkají:
"Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější,
než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého
obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou
součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit
a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."
Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv,
na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu.
To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší
značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci
ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem,
kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií).
Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy -
každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu.
The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů,
zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující
středověký model, je především zhudebněním antifon
a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně,
která mu diktuje tóninu a nápěv.
Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i
v názvech
knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné):
zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře,
diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.
Z historického hlediska poznamenávám,
že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako
svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku
motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole:
původně proto první verš žalmu předzpíval kantor,
a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý.
Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala,
nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a
vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu.
(srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn.
Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale,
že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)
Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu
na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis,
kritika, kterou jsem adresoval
ranním chválám
na WYD 2011 v Madridu
a nešporám
na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou.
Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji:
ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia
poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických
kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia
pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem
"redukci na podstatné".
Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká,
snadno bude
takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace
antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia
v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.
Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především
její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout
její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje
i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů,
zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.
Poslední, co chci zmínit, je velice hořké:
je to problém autorských práv.
Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování
a jiné šíření je zakázané.
Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům
publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci?
Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění
liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich
šíření?
Když minulou neděli skončilo celostátní setkání mládeže,
dal jsem se do pátrání po notách ke zpěvům
z nešpor, jež byly součástí jeho zahájení.
Zatím vím, že některé (zpěv k lucernariu, odpověď z responsoria,
Salve regina) jsou zařazeny v programovém průvodci nebo ve zpěvníku
ze setkání a má je tedy každý účastník.
Zpěv lucernaria "Ó Bože, světlo naše" má podle zpěvníku polského
autora. Čím to, že mě nikdy nenapadlo podívat se po zhudebněních oficia
za hranice, ke Slovákům a Polákům? Ti už třeba dobře udělaný antifonář
mají a velké množství zpěvů by se pro blízkost jazyků zřejmě dalo
s minimálními úpravami převzít.
Samozřejmě by se nedaly jen tak pověsit na internet. Ale kdyby se
podařilo získat souhlas příslušného skladatele a pak pro tu věc
najít nakladatele, měli bychom dobrý antifonář vydaný
tiskem, a to není marné.
O slovenské produkci už nějakou dobu přehled mám (je zaznamenaná
na stránce Knihy) -
jen mě dříve nenapadlo
dívat se na ni "překladatelskou optikou". Slováci mají vydaná
dvě zhudebnění liturgie hodin od různých autorů:
- AKIMJAK Amantius, ADAMKO Rastislav: Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky, Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka Spišská Kapitula 1997.
- MAGULOVÁ: Zhudobnená liturgia hodín, Vydavateľstvo M. Vaška 1999.
Bohužel jsem tyto knihy dosud neměl v ruce (rád bych si obě koupil,
ale zdá se, že jsou dávno vyprodané; časem si je zřejmě půjčím
přes meziknihovní výpůjční službu) a zejména u Magulové není
ze zjistitelných informací zřejmý rozsah.
Ani u Akimjaka a Adamka nevím, zda mají pro neděle a slavnosti oboje
nešpory nebo jen druhé.
Nově jsem se pokusil vydolovat z hlubin internetu, zda nějakým
zhudebněním liturgie hodin v národním jazyce disponují
naši severovýchodní sousedé. Protože polštinu aktivně neovládám,
bylo vyhledávání obtížné a povrchní. Žádného polského
antifonáře jsem se nedohledal. Internetová knihkupectví,
jejichž nabídku jsem prošel, se zdají ukazovat na nemalou popularitu
předkoncilní liturgie v Polsku, což by přirozeně poptávku
po zpěvech oficia v polštině snižovalo.
Našel jsem pouze
nahrávky vybraných zpěvů,
zdá se ale, že si jich omezené množství
pouze pro vlastní potřebu vytvořili
polští dominikáni, kteří zpívanou liturgii hodin jinak
slaví v latině.
Pokud jde o další slovanské národy, existenci vlastního
antifonáře u nich nepředpokládám. Ale třeba se mýlím.
Jestli někdo umíte slovinsky, chorvatsky, ..., zapátrejte
a dejte vědět.
Zejména v Polsku je ještě jistá šance na objev
(velká země s velkým množstvím katolíků; jelikož dobře neznám jazyk,
nemohl jsem hledat dostatečně důkladně; může existovat nějaké
zhudebnění dávno vyprodané - třeba už ze začátku 90. let nebo ještě
starší, které se nedá najít v internetových knihkupectvích; ...).
Aktuální předběžná bilance však obnáší jen zmíněné dva slovenské
tituly. Má smysl pokoušet se o převedení jednoho nebo obou
do češtiny? (Je "mezera mezi jazyky" tak malá, aby bylo možné
zpěvy s minimálními úpravami převést? Jsou zhudebnění kvalitní?)
To se uvidí, až se k těm knihám dostanu.
