Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu
způsobil, že jsem v sobotu dopoledne,
po jistých peripetiích s hledáním přednášky,
která se nekonala, seděl na teologické fakultě
v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin.
Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách
katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen
sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší
a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť
jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova.
Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu
uchovávají centrálně
v Akademické knihovně,
kam jsem se za svým objevem musel vypravit.
SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta
Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii
hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic,
představuje její historii a uvádí do základů
středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie.
Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:
Průzkum liturgické praxe
Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické
praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden
pomocí dotazníku a osobních návštěv.
Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno
zpívané oficium
v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném,
dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a
klarisek v Brně-Soběšicích.
Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny
obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia
v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!),
ale to zřejmě ani nebylo cílem.
Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní:
všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety)
zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají
chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia.
Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek,
použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských
zpěvů.
Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity
znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům
podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších
slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají
stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé
mého značkovaného žaltáře).
Problematika českého chorálu
Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně
pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé
a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá
část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů
na český text, která se pokouší tento problém řešit
(a naťukává i některé další).
Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků
a v následném pokusu o jejich syntézu.
Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský,
Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.
Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi
dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů
pro český text příznivou) jsou vybrány
"zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl
uzavírá:
- V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
- Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
- Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.
(s. 65)
Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně
tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou.
Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte.
Hodné následování je nanejvýš to první.
Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí",
třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým
výsledkům.
Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům.
U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů -
orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje
za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou
přízvukovou strukturu jako latina, problémem je,
že o přízvukových pravidlech podkládání textu
nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.
(s. 64)
-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já:
nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text
dobře využít lze, a to bez úprav.
Noty
V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané
oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách.
Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti
Seslání Ducha svatého.
(Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)
Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších
vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají
snadno najít na internetu.
Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen
texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy,
protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria
a ukázka předvádí právě jen žalmy.
Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se
během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince
dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)
Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek
ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak
nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo
v devadesátých letech, po založení soběšické komunity
z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium
v národním jazyce bylo normou.
Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal
zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého,
rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne.
(Bez falešné skromnosti
musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou
příležitost nabízím já.)
Závěr
Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná.
Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu:
notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními
ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění
druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek.
Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu
gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti
"českého chorálu" a jeho komposičních zásadách.
Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval
a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný
řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje
(a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem
dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český
text vznikají odnepaměti a vznikat budou.
I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné,
hlasy, kterým dává zaznít,
mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech
o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.
Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl,
zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení,
k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia
- a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje
snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama,
nebo někdo, kdo ji zná, budu rád
za e-mail.
Včera jsem na blogu PrayTell zachytil ohromující novinu,
kterou s radostí předávám dál:
že se na svět chystá dlouho očekávané přepracované vydání
Ordo cantus officii,
dokumentu stanovícího složení zpěvů římského oficia.
(Vlastně je to takový telefonní seznam antifon a responsorií
ze starších knih, který dočasně nahrazuje neexistující antifonář.)
Lze doufat, že toto Ordo bude již definitivní a že nemnoho let
po něm vyjde konečně i úplný antifonář pokoncilního římského
oficia.
Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce
19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria
a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní
oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina
Svatého týdne.
Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé
liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro
oficia - uspořádání žaltáře.
Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy
odsouzeny do ticha knihoven a archivů?
Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru
(to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami,
jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih
z existujících starších skladeb?
Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu
a mnich cisterciáckého
opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661),
protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma
na k tomu účelu zřízeném webu.
V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné
množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních.
Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu
Cyril.
Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat
podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými
prameny přidržím číslování Vulgaty.
Beznadějně chybí
Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia
jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást
nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19
pro nedělní druhé nešpory tedy budeme
u starých skladatelů hledat marně.
Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout,
zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními
nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho,
kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.
Chybět nám budou také antifony.
Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony
budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách
podle Vejvanovského dostupných na Youtube)
ale nemusí to být pravidlem.
Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem.
Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme,
bude vhodné antifony recitovat.
(To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm
vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes,
je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě
určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi
málo oraným.)
Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.
Společné části
Nabízí se nám dobrý základ:
- Deus, in adiutorium CH2
-
Pater noster CH1:
I,
II
- na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)
Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime;
O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden.
Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit
kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění
našeho skladatele dostalo, např.
O gloriosa Domina (jednou v CH1,
I
v CH2 hned dvakrát:
II,
III).
Žalmy a kantika
Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum
Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní.
Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.
K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a
prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských,
ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým
žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.
Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických
knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty,
a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší.
Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného)
znění biblických textů
při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní -
lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:
... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati.
Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario,
133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt,
sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando,
textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.
Závěr
Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin
mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším,
a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější
minulosti, např. od Alberika Mazáka.
Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu
využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel
a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat
z hlediska vhodnosti pro liturgii.
Úvod
Občas se ptám Googlu, kdo že na moje stránky odkazuje nebo je zmiňuje.
Před několika měsíci jsem tak objevil, že se zmínka o nich dostala
do jedné bakalářské práce (Kolčava František: Česká liturgická hudba po II. vatikánském koncilu, Olomouc 2012).
To se ví, že mi to udělalo radost. Než jsem si přečetl titul,
těšil jsem se, že třeba někdo vědecky zúročil mou heuristickou práci
okolo starých zpracování hodinek v národním jazyce ...
Když jsem pak tu zmínku našel, bylo po radosti. Autor můj blog
poctivě cituje jako zdroj informací o tom, co se najde v Olejníkových
Nedělních nešporách. Tolik upřímnosti až bolí a být vedoucí té práce,
nedovolil bych to - obsah dobře dostupných knih má student prozkoumat,
ne si o něm přečíst v jiných knihách nebo dokonce někde na jakémsi
pochybném blogu ...
Olejníkově "cihličce" jsem
před dvěma lety věnoval článek,
který by bylo lze shrnout do hesel
"přiblblá fotka + resumé obsahu knihy + hurá".
Psal jsem ho snad ještě ten večer, co mi z Olomouce přišel nedočkavě
očekávaný balíček; stál jsem tehdy na samém počátku své práce
na zpěvech oficia a neměl jsem tedy žádné předpoklady pro to,
abych podal hodnocení něčeho jiného než uživatelské vstřícnosti
knihy, nakolik je ovlivněna hmotností svazku
a počtem potřebných a dostupných záložek ...
Kritizovatelný?
Na vysoké škole nás hned v prvním ročníku v propedeutice naučili,
že je požadavkem akademického bontonu i zdravého rozumu, aby recenzi
psal někdo, kdo je vůči autoru recenzovaného díla na podobné, ev. vyšší
odborné úrovni. To platí nepochybně nejen pro vědecké práce, ale také
pro umělecká díla, a tudíž je zřejmé, že ani dnes nejsem kompetentní
recenzovat Nedělní nešpory: dílo člověka vysoko hudebně vzdělaného,
s dlouhou sbormistrovskou, pedagogickou a skladatelskou praxí,
člověka, jehož skladby po desítky let pravidelně spoluutvářejí liturgii
v četných moravských i českých kostelích ...
S velkou pravděpodobností k tomu ani nikdy kompetentní nebudu.
Kdyby ale někdo povolanější takovou recenzi, hodnotící Olejníkův
příspěvek ke zhudebnění české liturgie hodin z hlediska hudebního
a liturgického, napsal, s velkou chutí bych si ji přečetl.
Asi rok poté, co jsem Nedělním nešporám vykázal místo ve své
knihovně a zveřejnil zmiňovaný huráčlánek, jsem mluvil s jedním
zasloužilým chrámovým zpěvákem. Když říkal, že Olejníkovo zhudebnění
nešpor nemá rád, že se mu nelíbí, ať si ho nechají na Moravě,
ale českým uším že nesedne, ... všechno se ve mně vzbouřilo.
"Co si to dovoluje ... !"
Až potom se v mém myšlení vytvořil prostor pro to, že i
skutečné umělecké dílo se může někomu nelíbit.
(A nemusí to znamenat, že ten někdo je ignorant.)
Dále, že to, že něco složil Mistr Olejník (moje úcta k němu dříve
hraničila se zbožňováním), nutně neimplikuje, že to je (celé i v částech,
od první do poslední antifony) umělecké dílo vysoké hodnoty.
Teprve potom jsem začal reflektovat to, že jsem vlastně z nešporníku
obdivovaného mistra skoro nikdy nešpory nezpíval.
Jistě, sehrály v tom roli "historické okolnosti" - nedlouho po zakoupení
zpěvníku jsem odjel do Erfurtu a těžkou knížku jsem s sebou nevezl.
Z Německa zpět jsem pak už přijel s vlastním zpracováním kompletního
nedělního oficia a zpíval jsem o nedělích přednostně své výtvory,
abych slyšel jejich nedostatky a mohl je opravit.
Přeci jsem ale několik málo pokusů s Olejníkovým nešporníkem udělal -
a neměl jsem na jejich základě mnoho chuti do častějšího používání.
Protože zpěvy pro postní neděle zatím nemám zpracované,
naskytla se mi vhodná příležitost sáhnout alespoň pro druhé nešpory
po existujícím zhudebnění, a tak jsem dnes večer po dosti dlouhé době
opět zpíval z Olejníka. Byť moje zkušenosti s jeho nešporami jsou
jen částečné a řídké, postupem času si na ně vytvářím
názor, o který se chci podělit.
To, co následuje, neříká nic o uměleckých a liturgických kvalitách
Olejníkových nešpor, nýbrž pouze co se mně na nich nelíbí.
Jde o názor ryze osobní, subjektivní a nehotový,
vybudovaný na reflektovaně vratkých základech.
Ze známých omezení je třeba zvážit především tato:
-
Pro hodnocení hudebního díla je důležitá jeho adekvátní interpretace.
Mám četné zkušenosti s tím, jak písničku, která se mi při studiu zpěvníku
zdála nezajímavá nebo rovnou strašná, někým schopnějším dobře zvládnutý
zpěv a ev. nástrojové aranžmá proměnilo k netušené kráse a hloubce.
-
U různých liturgických zpěvů je různý poměr mezi pěveckým partem
a doprovodem. Jeden článek, který jsem o Olejníkovi četl,
naznačuje, že u něj je pro celkové vyznění předepsaný varhanní
doprovod zásadně důležitý. Východiskem pro mé hodnocení je však
pouze samotná melodie zpívaná bez doprovodu.
Subjektivní kritika
-
Nejen antifony, ale i nápěvy žalmů mají na můj vkus dosti velký
rozsah, téměř pravidelně obsahující celou oktávu.
To komplikuje hledání polohy únosné pro společný zpěv
lidí různých hlasů.
Gregoriánské nápěvy psalmodie, které mám rád, všechny vystačí
s výrazně menším rozsahem.
-
Jedné sadě modálních nápěvů psalmodie populární ve Spojených státech
jistý kritik vytýkal, že celý melodický průběh žalmového verše
je určován sestupným pohybem, zatímco charakteru psalmodie lépe
odpovídá malý klimax v polovině verše.
Tato kritika dopadá i na většinu Olejníkových nápěvů. Jejich klesavý ráz,
pro člověka uvyklého chorálním nápěvům nezvyklý,
je pak dále umocněn již zmíněným značným rozsahem, kdy melodie mezi
začátkem a koncem verše nezřídka klesne o celou oktávu
a na začátku nového verše následuje velký skok.
-
Klesavý charakter psalmodie bývá jaksi "vyvažován" vzestupnou
tendencí antifony, která mívá olejníkovský "otevřený vysoký konec".
Je hudební nutností (srov. úvod od editora Nedělních nešpor)
zpívat antifonu po každé strofě žalmu - bez občasného
"nadzvednutí" antifonou by psalmodie "definitivně spadla",
stala by se nesnesitelně únavnou.
To se mi nelíbí jednak hudebně, jednak proto, že toto pojetí
psalmodie oficia (byť výslovně legitimované ve VPDMC) nepovažuji
za liturgicky příliš šťastné.
-
Některé nápěvy psalmodie na mě působí vysloveně banálně
(dnes zejm. s. 490, navíc v ostrém kontrastu k vážnosti zpívaného
textu).
-
Tím, že žalmy žaltáře mají fixně přiřazené nápěvy
a že antifony musí být jako protipól k psalmodii stoupavé,
nedaří se někdy Olejníkovi adekvátně zhudebnit antifony,
které jsou smrtelně vážné.
-
Těžce proti srsti jsou mi v antifonách pro Olejníka typické
délky na nepřízvučných
slabikách a četné synkopy.
Závěr
Josefu Olejníkovi i nadále patří moje velká úcta a obdiv
a troufám si doufat, že v něm mám také nebeského přímluvce.
Jestliže můj obdiv vůči jeho práci na poli liturgické hudební tvorby
po koncilu býval bezvýhradný a nekritický, delší dobu již takový není.
Hodnocení jeho prací na poli zhudebnění liturgie hodin zůstává
úkolem pro budoucnost. (A pravděpodobně ne pro mě.)
Výše podaná subjektivní kritika je především
výrazem mého vlastního potýkání se
s problematikou hudební stránky kanonických hodinek.
Tvorbě Josefa Olejníka v tomto potýkání se patří i nadále pevné
místo a je pravděpodobné, že jeho nešporníku budu muset za dalších
pár let věnovat další článek, psaný snad zase s o něco širšími obzory
a o něco větším vhledem.
Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum
Congregationis Oratorii D.N.J.C.", Paříž 1753. Nápěvy žalmů
k nešporám.
Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace
o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech
chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl
dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ...
Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby
nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky.
Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji,
na článek
Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century.
Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního
chorálu" na internetu.
Ten pokus přinesl dvojí objev:
Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae"
(Paříž 1719)
a
"Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum
Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753).
Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve
v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou
celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol.
Proto ji chci krátce představit.
Typ knihy
Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy
vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje,
po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde
o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu
s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní
zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou
Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti),
tedy víceméně "antifonář+procesionál".
Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"
Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje
pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i
některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů.
Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici
zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části
autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky
dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti
jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a
velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené
kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale
neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.
(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech
jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků
v The Catholic Encyclopedia,
především The Oratory of Saint Philip Neri a
French Congregation of the Oratory.
Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby,
budu rád za upozornění v komentářích.)
Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace
gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu
jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku,
žádnou změnu rychlosti či síly.
Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam,
stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu
je jiný.)
"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému
noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby
notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá
běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových
znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:
typy not
- obdélník - dlouhá
- s předcházejícím křížkem - nejdelší
- s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
- prostý - dlouhá
- kosočtverec - krátká
- skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
- skloněný doleva - krátká
- stojící na rohu - nejkratší
Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce)
dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu:
zda je spíše rychlý či pomalý.
Velký důraz je položen na to, aby délka
noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá.
Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy
prodloužena přízvučná slabika.
Repertoár
Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál",
překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je
jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni
přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.
Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem
jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných
ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí
ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze
notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích
moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium
žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako
doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno,
neobsahuje téměř žádné.
Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku
se vystačí
s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17),
tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách
se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý
na druhý a pátý žalm na třetí.
V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny
žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd.
V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný
nápěv (s. 15).
Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat
a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem
první verze Magnificat oproti běžné
psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších,
ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy
pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).
Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite
(žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky),
antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum.
Nápěvy žalmu jsou
velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus
kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou,
maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii.
Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.
Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies
("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16)
a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď
znovu najít).
Dále najdeme sbírku responsorií
k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66)
a výběr hymnů (s. 85nn a ).
Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž
Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům
dobře známý "tonus simplex".
A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium,
vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal
autor naší knížky...
Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu
Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí
recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž
recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii.
To je proti klasické podobě chorálního oficia
opravdu výrazné zjednodušení.
Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony),
stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické
formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou,
závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)
Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"
Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska
krásy obsažených zpěvů.
Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání
obsahu a didaktické efektivity.
Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.
V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost
chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat.
K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu,
na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo
dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby
liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem
podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak
hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a
instrumentálních těles.)
Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje
hudební rozmanitost oficia:
ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono;
z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku;
snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití.
Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen,
je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek
a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik
výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou
dobu velikonoční.)
Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má
(už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti
zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního
Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení.
Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí,
objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.
Transposice do našich podmínek
Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model.
(Srov. články The Mundelein Psalter a
Denní modlitba církve na WYD v Madridu.)
Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání
denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení
svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje.
Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat
každý den.
Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje,
doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji
pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu
chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu,
Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou
pravidelností den za dnem stejně.
Je možné pevně přiřadit
jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje
mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy.
Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných
podle liturgické doby a svátku.
("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A,
k Benedictus X" apod.)
Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.
V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel
brožurku
ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci
oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích.
Přidal jsem informaci o ní na stránku
Odkazy, protože, byť byla
připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další
přinejmenším cenným inspiračním zdrojem.
Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli
inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti
v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít.
Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr
se pokusím o hodnocení.
"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie
hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku
sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji
představit.
Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se
recitoval.
Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý:
kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii.
To mě přimělo projít další dostupné verze oficia:
já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve
(zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře)
a staršími knihami přenechávám vše od
odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu
a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka
dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík.
Ale to je věc nepodstatná.
Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela.
Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné
hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC
k hymnu nešpor).
Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně
více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně
brožurky
nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem
Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho -
zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus
zaneseny jen vybrané strofy.
Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu.
Napadá mě řada možných
vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém
překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.
Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři.
Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela
(podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19).
Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen
Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen
v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý
(v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí,
aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj
nastražili).
breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory |
brožurka |
Žalm 147,1-11 | Žalm 141,1-10 |
Žalm 147,12-20 | Žalm 147,1-20 |
kantikum Zj 19 | kantikum Zj 19 |
Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité
jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením
psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky
současného breviáře krátké.
(V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy
"proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která
trvá dvacet minut?")
Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených
kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...
Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi
ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení
všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon
spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy
antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů.
Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních
antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení
kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a
Šmolíkově.
(Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle
VPDMC 274.)
Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně -
zpívány responsoriálně, podobně jako při mši.
Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava
kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře,
co poloverš prokládané responsem aleluja,
ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.
Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti
únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost
střídavému přednesu veršů žalmu
(schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid)
nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem.
Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes
jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých
denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).
Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého
v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která
jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.
Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého
Mé dlaně zvednuté.
O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin
již dříve přemýšlel - mj. i proto, že
když jsem se autora před časem dotazoval,
zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy"
(viz o tom zmínku
ve starším článku),
uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován.
(Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor;
to je vzato ze Ž 141.)
Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu
značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit
jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru
(přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální
shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou
konferencí (au...).
Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným
způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl
po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A).
Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik
je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění
v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby
stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného
liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii
smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím.
Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo
shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou
novinkou - předpokládám ale, že ne).
Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli
by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.
Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně
jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba:
"Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně
vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."
Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu.
Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik
bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.
Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.
2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"?
Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji
závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná,
literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil
bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem
mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?)
Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné,
navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale
nemá dobrozdání biskupské konference).
3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010
nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně:
myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin
ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti.
Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé.
Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se
zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka:
zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak
neodkazují ke specifickým obsahům svátku
4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití
bez úprav úplně nedoporučuji.
Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma -
to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši
opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde
čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho
důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.
Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně
na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně
únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie,
pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší
podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc.
Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu
bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova,
neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného
než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a)
perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...
Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu -
nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy:
také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.
Práce na
bibliografii
hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé
skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění,
jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno,
věnována hudební stránce oficia
v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance
na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být
jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.
Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době
nejvýznamnější: The Mundelein Psalter
(~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein)
vydaný
liturgickým institutem v Mundelein, Illinois.
Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce,
ale povšechný přehled se dá získat
z oficiálních internetových stránek publikace
a ze zmínek o ní porůznu
v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.
Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme
nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám,
se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu:
pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy.
Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory
a snad i kompletář
pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky
sanktorálu.
Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně
i každého jejího zhudebnění) je psalmodie.
The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů
nápěvy S. Webera, mnicha
z arciopatství St. Meinrad.
Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí,
ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské
nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru
v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu,
v latinské psalmodii neznámá věc.
Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto
článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář"
řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv
jako žalm.
Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný
na středověký model oficia, kdy každá antifona
je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií,
která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a
v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří
ráz hodinky a dne.
(Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony,
které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak,
během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené
patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář,
Od časného rána, Zmítám se v neklidu,
Blažený jsi, spravedlivý Simeone,
Buď zdráva, milostiplná, ...)
Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých
liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala
v podmínkách dosti vzdálených těm našim.
Autoři The Mundelein Psalter svým počinem
v zásadě říkají:
"Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější,
než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého
obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou
součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit
a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."
Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv,
na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu.
To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší
značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci
ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem,
kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií).
Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy -
každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu.
The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů,
zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující
středověký model, je především zhudebněním antifon
a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně,
která mu diktuje tóninu a nápěv.
Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i
v názvech
knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné):
zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře,
diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.
Z historického hlediska poznamenávám,
že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako
svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku
motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole:
původně proto první verš žalmu předzpíval kantor,
a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý.
Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala,
nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a
vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu.
(srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn.
Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale,
že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)
Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu
na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis,
kritika, kterou jsem adresoval
ranním chválám
na WYD 2011 v Madridu
a nešporám
na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou.
Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji:
ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia
poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických
kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia
pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem
"redukci na podstatné".
Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká,
snadno bude
takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace
antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia
v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.
Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především
její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout
její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje
i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů,
zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.
Poslední, co chci zmínit, je velice hořké:
je to problém autorských práv.
Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování
a jiné šíření je zakázané.
Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům
publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci?
Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění
liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich
šíření?
Když minulou neděli skončilo celostátní setkání mládeže,
dal jsem se do pátrání po notách ke zpěvům
z nešpor, jež byly součástí jeho zahájení.
Zatím vím, že některé (zpěv k lucernariu, odpověď z responsoria,
Salve regina) jsou zařazeny v programovém průvodci nebo ve zpěvníku
ze setkání a má je tedy každý účastník.
Zpěv lucernaria "Ó Bože, světlo naše" má podle zpěvníku polského
autora. Čím to, že mě nikdy nenapadlo podívat se po zhudebněních oficia
za hranice, ke Slovákům a Polákům? Ti už třeba dobře udělaný antifonář
mají a velké množství zpěvů by se pro blízkost jazyků zřejmě dalo
s minimálními úpravami převzít.
Samozřejmě by se nedaly jen tak pověsit na internet. Ale kdyby se
podařilo získat souhlas příslušného skladatele a pak pro tu věc
najít nakladatele, měli bychom dobrý antifonář vydaný
tiskem, a to není marné.
O slovenské produkci už nějakou dobu přehled mám (je zaznamenaná
na stránce Knihy) -
jen mě dříve nenapadlo
dívat se na ni "překladatelskou optikou". Slováci mají vydaná
dvě zhudebnění liturgie hodin od různých autorů:
- AKIMJAK Amantius, ADAMKO Rastislav: Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky, Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka Spišská Kapitula 1997.
- MAGULOVÁ: Zhudobnená liturgia hodín, Vydavateľstvo M. Vaška 1999.
Bohužel jsem tyto knihy dosud neměl v ruce (rád bych si obě koupil,
ale zdá se, že jsou dávno vyprodané; časem si je zřejmě půjčím
přes meziknihovní výpůjční službu) a zejména u Magulové není
ze zjistitelných informací zřejmý rozsah.
Ani u Akimjaka a Adamka nevím, zda mají pro neděle a slavnosti oboje
nešpory nebo jen druhé.
Nově jsem se pokusil vydolovat z hlubin internetu, zda nějakým
zhudebněním liturgie hodin v národním jazyce disponují
naši severovýchodní sousedé. Protože polštinu aktivně neovládám,
bylo vyhledávání obtížné a povrchní. Žádného polského
antifonáře jsem se nedohledal. Internetová knihkupectví,
jejichž nabídku jsem prošel, se zdají ukazovat na nemalou popularitu
předkoncilní liturgie v Polsku, což by přirozeně poptávku
po zpěvech oficia v polštině snižovalo.
Našel jsem pouze
nahrávky vybraných zpěvů,
zdá se ale, že si jich omezené množství
pouze pro vlastní potřebu vytvořili
polští dominikáni, kteří zpívanou liturgii hodin jinak
slaví v latině.
Pokud jde o další slovanské národy, existenci vlastního
antifonáře u nich nepředpokládám. Ale třeba se mýlím.
Jestli někdo umíte slovinsky, chorvatsky, ..., zapátrejte
a dejte vědět.
Zejména v Polsku je ještě jistá šance na objev
(velká země s velkým množstvím katolíků; jelikož dobře neznám jazyk,
nemohl jsem hledat dostatečně důkladně; může existovat nějaké
zhudebnění dávno vyprodané - třeba už ze začátku 90. let nebo ještě
starší, které se nedá najít v internetových knihkupectvích; ...).
Aktuální předběžná bilance však obnáší jen zmíněné dva slovenské
tituly. Má smysl pokoušet se o převedení jednoho nebo obou
do češtiny? (Je "mezera mezi jazyky" tak malá, aby bylo možné
zpěvy s minimálními úpravami převést? Jsou zhudebnění kvalitní?)
To se uvidí, až se k těm knihám dostanu.
Po delší odmlce pokračuji v řadě článků sledujících staré publikace částí
liturgie hodin v českém jazyce. Toto a dvě další pokračování
budou věnována starým kancionálům moravských diecézí.
Poděkování za upozornění na ně směřuje do řad církve vítězné,
k prof. Hejčlovi.
(Viz předmluva k HEJČL Jan: Týden Ducha svatého. Církevní hodinky a mešní modlitby, Olomouc 1931. Plný text v bibliografii
na stránkách CDČT.)
[FRYČAJ Tomáš: Katolický kancionál k vzdělání a roznícení
skutečné, veřejné i domácí pobožnosti, vydání 10., Brno 1851.]
Připravil jsem PDF se stránkami, které jsou z hlediska našeho seriálu
relevantní: KatolickyKancionalFrycaj.pdf [30MB]
[EDIT 19.6.2016]
On-line lze nyní prohlížet kompletní
páté vydání Fryčajova Katolického kancionálu (Brno 1815)
na webu digitalniknihovna.cz.
Nedělní nešpory začínají na s. 91.
Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdy vyšel Fryčajův kancionál
poprvé. Jisté je, že opakovaně vycházel po celou první polovinu
19. stol. a stal se základem pro kancionál Bečákův
(tomu bude věnován další článek), který sloužil další půlstoletí.
Byl určen pro olomouckou církevní provincii.
(Viz modlitba za pastýře diecéze - na výběr je arcibiskup
olomoucký a biskup brněnský, str. 444nn.)
Ranní a večerní písně
Na začátku kancionálu je dosti obsáhlý oddíl modliteb a pobožností
pro každodenní použití i k různým zvláštním příležitostem.
Vedle konvenčních ranních a večerních modliteb a bizarnějších
útvarů, jako je třeba zbožná písnička k rannímu mytí a oblékání,
tu najdeme dvě řady po sedmi písních - ranní a večerní písně
na celý týden.
Ty v době svého vzniku a užívání zřejmě nebyly vůbec dávány do souvislosti
s liturgií hodin. Do výběru jsem je nicméně zařadil, protože částí
některých z nich se chopila překladatelská komise pracující
po koncilu na českém breviáři a zpíváme je dnes v ranních a večerních
chválách v liturgickém mezidobí jako hymny.
Nešpory
Kancionál obsahuje nešpory na všechny neděle a velké slavnosti.
Stěžejní částí korpusu nešpor je nedělní formulář (s. 96nn).
Ten se používal i o svátcích, kdy se vzal vlastní hymnus
(v kancionálu rovněž zahrnutý), kapitulum a orace.
Pro mariánské svátky je v kancionálu vlastní formulář
s žalmy ze společných textů o Panně Marii.
Zcela se tu rezignuje na antifony. To výrazně usnadnilo život
jak při sestavování kancionálu (vlastní antifony pro neděle
ve zvláštních liturgických dobách a pro slavnosti by zabraly
nemálo místa - srov. Svatojanský kancionál, který antifony
obsahuje), tak při slavení nešpor. Negativním důsledkem je
ovšem značné ochuzení.
Už titul "Písně nešporní na obyčejné nedělní žalmy, s malým jejich
opisem" naznačuje, že jde spíše o parafrázi nešporních textů než
o překlad v dnešním slova smyslu.
Svoboda, kterou si překladatel dopřál (nebo stará regionální tradice
českých nešpor?), je cítit ze svérázné úpravy
znění úvodního verše:
V. + Bože ku pomoci mé vzezři.
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa zpraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému,
jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.
Následují žalmy. Víceméně sledují (pravděpodobně latinskou) předlohu,
jsou ovšem upraveny tak, aby se poloverše rýmovaly.
Rýmy jsou někdy více, někdy méně zdařilé. Nevím, je-li to
dáno autorovým neumětelstvím, "básnickou nouzí" nebo jiným
citem pro rým, než jaký máme dnes. - Nesmíme zapomenout, že kancionál
vznikal v době národního obrození.
Řekl Pán Bůh sám ku Pánu mému! * Syn můj jsi Ty sedniž na pravici k Otci svému.
...
Věčnéť jest knížectví a moc síly tvé * neb v blesku Svatých před denicí zplodil jsem tě.
...
Sláva buď Bohu Otci i jeho Synu * i Duchu svatému utěšujícímu;
jakož byla na počátku nyní i vždycky * tak budiž bez skončení po věky všecky.
Kancionál není notovaný. Odkazuje dílem na běžně známé nápěvy
(tak k úvodnímu verši: "Před první písní neb žalmem začíná kněz
obyčejnou chorální notou (Deus in adiutorium)."),
dílem do nějakého sborníku nápěvů, který však bohužel nikde není
výslovně zmíněn (k žalmu 109: "Melodie chorální nro. 72,
na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati mají.")
Hymny
Ve výše zmíněných nešporních formulářích je zahrnutý hymnus
pro "běžné" neděle a "výchozí" hymnus pro mariánské svátky.
Vedle toho
zpěvník obsahuje nešporní hymny (v jeho vlastní dikci
"církevní chvalozpěvy")
pro zvláštní liturgické doby
a slavnosti, celkem 22.
Srovnal jsem vybrané české hymny Fryčajovy redakce
(pro dobu adventní, Narození Páně, Uvedení Páně do chrámu,
dobu postní, Zmrtvýchvstání, Nanebevzetí P.M.)
se soudobými
latinskými hymny, abych zjistil, do jaké míry jde o překlady
nebo parafráze oficiálních římských textů a do jaké míry příp.
měl moravský farář to sebevědomí opatřit titulem "církevního chvalozpěvu"
originální českou píseň, která s odpovídajícím breviářovým hymnem sdílela
všehovšudy přiřazení k určité době nebo svátečnímu dni.
(Latinské texty nešporních hymnů jsem bral z víceméně
soudobého pramene:
Manuale Cantorum sive Antiphonale Romanum, recognitum Juxta novissimum
Antiphonale Romanum. Editio nova, Emendata, Leodii: C. Bourguignon 1818.
- ke stažení na
Lalande Library of Rare Books.
Ostatní hymny jsem hledal v Antiphonale Romanum 1912 - to je sice
mnohem pozdější, ale pokud vím, nedoznal hymnář v průběhu 19. stol.
žádné reformy.)
Hned adventní hymnus, "Z lůna Otce nebeského",
je zajímavým případem: v nadpisu se zřejmě hlásí k latinské předloze
"Verbum supern[um]." Nešporní hymnus pro dobu adventní byl ale
tehdy "Creator alme siderum". Jeden hymnus s incipitem "Verbum supernum"
se zpíval o laudách Božího těla, ten ale neobsahuje ani stopy
klasických adventních témat přítomných v naší písni.
Řešení záhady přinesl článek na "chantblogu"
(blog nabízející velmi zajímavou sbírku nahrávek, textů a not
posbíraných z hlubin internetu; kvalita informací poskytovaných
autorem je ovšem všelijaká
a jeho údaje je dobré ověřovat z více zdrojů)
a The Catholic Encyclopedia:
Další hymnus s incipitem "Verbum supernum" má adventní/vánoční
obsah a ve svých pramenech jsem ho nenašel, protože nepatřil
k žádné denní hodince, ale k matutinu.
Vánoční hymnus "Ježíši náš Spasiteli" je dosti věrným
překladem "Jesu Redemptor omnium".
Svátek Uvedení Páně do chrámu, který měl v římském breviáři
hymnus "Ave Maris stella" z mariánského commune,
je tu obdařen originálním hymnem "Matka Páně, děvka čistá."
(Přičemž "děvka" tehdy znamenalo totéž co "dívka",
nemáme tu tedy před sebou jedinečné a šokující použití motivu
"casta meretrix" ve vztahu k Panně Marii.)
Postní hymnus "Slyš ó Bože Stvořiteli" je opět poměrně
věrným přebásněním odpovídajícího latinského hymnu
"Audi, benigne Conditor".
Ve formuláři nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání
poznamenává konzultovaný antifonář
"Capitulum, hymnus et versiculus non dicuntur,
sed eorum loco sequens:" a následuje antifona "Haec dies"
a pak antifona k Magnificat.
Fryčaj naproti tomu má "starodávný chvalozpěv církevní i také k nešporám,"
"Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Hallelujah!"
O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie Fryčaj dává zpívat
píseň "Ó vznešená nad pannami", překlad "O gloriosa virginum",
hymnu ranních chval z mariánského commune.
Římský antifonář tu nemá vlastní hymnus, ale hymnus z téhož commune,
ovšem samozřejmě nešporní: "Ave maris stella".
Na základě prozkoumaného vzorku hymnů můžeme uzavřít,
že "církevní chvalozpěv" u Fryčaje rozhodně neznamená vždy
"přebásnění odpovídajícího hymnu z breviáře".
Jsou využity také původní české písně a u mariánských svátků, které
berou hymnus z commune, zjišťujeme snahu nabídnout namísto toho
hymnus originální - ať českou píseň, ať hymnus z jiné hodinky
římského breviáře než z nešpor.
Mariánské antifony
Poté, co jsme zkoumali souvztažnost hymnů s odpovídajícími hymny
breviáře, pohlédněme toutéž optikou i na závěrečné mariánské antifony.
Všechny obsahově nějak, většinou výrazně, korespondují s latinskou
předlohou. Dominuje ovšem snaha upravit antifony jako strofické
písně, navíc s rýmem. Zřejmě i vlivem toho je výpověď
oproti originálu často košatější.
(Závěrečné mariánské antifony upravené jako strofické písně najdeme i
ve Svatojanském kancionálu. Textově jsou na Fryčajovi zcela nezávislé.)
Oficium za zemřelé
Ke konci kancionálu, před písněmi k pohřbu, je zařazeno
oficium za zemřelé: nešpory, matutinum a ranní chvály.
Takový objem (ve srovnání s ostatními příležitostmi,
pro které se nabízejí vždy jen nešpory) by překvapil,
kdybychom toto překvapení už neměli za sebou po setkání
se Svatojanským kancionálem.
Jak byly církevní modlitby za zemřelé využívány?
Patřily k běžným průvodním obřadům spojeným s pohřbem?
Předcházely mu nebo následovaly? Modlili se je lidé v době truchlení?
Alespoň částečnou odpověď na tyto otázky přinášejí nadpisy a rubriky:
(O nešporách:) Nešpory, kteréž odpoledne na svátek všech svatých
se říkají.
(O matutinu:) Jestli oficium při pohřbu zemřelého se zpívá,
tehdáž kněz k domu přijda a tělo mrtvé pokropě, říká: ...
Není ovšem jasné, zda se nešpory zpívaly jen
na Všechny svaté a jitřní a chvály jen o pohřbech
a zda při všech. Ale cenné je už to, že víme, že se na Všechny svaté
slavily nešpory za účasti lidu a že se při pohřbech, alespoň
některých, zpívala část oficia za zemřelé.
Oficium za zemřelé je v rámci kancionálu mimořádné tím, že
má antifony - je to ale vcelku pochopitelné: tyto jsou neproměnné
a nesou v celku formuláře významné obsahy, bez kterých
by oficium výrazně zploštělo a pozbylo svůj specifický charakter.
Nápěvy
Moje dosavadní snahy najít zdroj nápěvů (varhanní doprovod?
dražší notovanou verzi téhož kancionálu?) byly naprosto
neúspěšné. Přitom je evidentní, že nějaký existoval - jinak
by nemělo smysl, aby v kancionálu byla uváděna čísla nápěvů.
Již jsem zmínil, že onen tajemný soubor melodií není
nikde v kancionálu výslovně jmenován.
Jeden zdroj nápěvů tam ale jmenován je -
při matutinu oficia za zemřelé:
"Pak se začíná obyčejnou notou v Agendě vyznačenou zpívat
jak následuje".
Také v samém úvodu oficia za zemřelé:
"Ostatně tyto hodinky, žalmy i celé lekce dle noty Agendy
Holomoucké zpívány býti mohou."
Žádnou katolickou "agendu" jsem zatím v ruce neměl, z předběžné rešerše
v knihovních katalozích ale vysvítá, že agendy byly
vesměs několikasvazkové manuály ritů se zpěvy vydávané na diecézní bázi -
snad něco jako "lokalisovaný usuál".
Pokud je tento závěr správný, pak i kdyby se mi podařilo příslušnou
"Agendu" najít, našel bych v ní sotva něco pro nás zajímavého.
Fryčaj na ni odkazuje jen tam, kde se dá český text zpívat
na běžný nápěv z latinského chorálního repertoáru.
Nicméně mám v plánu časem nějakou agendu projít - je to liturgický
pramen, který jsem dosud neznal, a třeba přinese nějaké překvapení.
Středověkých rukopisů, staré češtiny, nečitelného písma, staré
mně neznámé (dávno předtridentské) liturgie a dalších takových věcí se
bojím. Nicméně když to nevypadá, že bych v brzké době mohl "breviářovou"
část Jistebnického kancionálu číst s dlouhým učeným
úvodem, v profesionálních transkripcích, s podrobnými vysvětlivkami
a vůbec vším tím úžasným luxusem, který skýtá kritické vydání,
sbíral jsem odvahu, že se prokoušu sám přímo
rukopisem (viz tam odkaz "facsimile"; točí se mi hlava z toho,
co všechno dnes
máme na dosah myši).
Když mi konečně článek
paní dr. Vlhové-Wörner
Co snad nevíte o starší české hudbě - VII. PRAVDA O JISTEBNICKÉM KANCIONÁLU (Hudební rozhledy 06/12) poskytl alespoň základní orientaci
ve struktuře rukopisu, odvahu jsem sebral, kýženou část našel a prošel.
Hledal jsem, zda kancionál obsahuje také hodinky ze svátků
národních světců, zejména sv. Prokopa, jehož oficium bych
rád ještě před jeho svátkem zpracoval.
Ze sanktorálu jsem nicméně nenašel vůbec nic.
(Což neznamená, že JK nic takového neobsahuje - prohlížel jsem
až od folia 93, je možné, že nějaké zpěvy oficia jsou rozesety
i na předcházejících stranách mezi mešními zpěvy.)
Zdá se, že Jistebnický kancionál z oficia obsahuje pouze
zpěvy největších slavností temporálu. Mezi nimi, mimochodem
- vzhledem k husitskému původu rukopisu to nepřekvapí -
svátku Božího Těla.
Orientační obsah zajímavých částí rukopisu, který jsem
si při pročítání vypracoval, je tady:
Jistebnický kancionál -
orientační obsah.
(Kromě výše zmíněného článku totiž na internetu žádný popis obsahu
rukopisu není k nalezení.
Tady je pak stránka,
na kterou budu přidávat příp. další obsahy relevantních rukopisů.)
Téměř vždy, když procházím staré liturgické prameny,
žasnu nad tím, že zpěvy, které se zpívaly tenkrát (alespoň co do textů)
zpíváme při oficiu dodnes. Při čtení Jistebnického kancionálu
je tento zážitek "mostu přes staletí" o to silnější,
že tu antifony, pro které jsem nedávno skládal nápěvy,
nejsou v latině, ale ve starší podobě mé mateřštiny.
Je možné, že se někdy v budoucnu pokusím některé ze zpěvů oficia
obsažených v Jistebnickém kancionálu jazykově upravit
a nabídnout k použití při slavení oficia dnes. Ale neslibuji to
ani sobě, ani milým čtenářům tohoto článku.
[EDIT 19. 1. 2021]
Protože tento článek patří k těm, které celkem často
někdo vygooglí, sluší se říci, že už v době vzniku byl
demonstrací hrubé nekompetence. Kdybych byl alespoň nahlédl
do tehdy dostupného prvního svazku edice, nemusel bych
v Jistebnickém kancionálu zpěvy oficia vyhledávat na vlastní
pěst, protože, ač daný svazek přináší v kritické edici
pouze zpěvy graduálového oddílu, jeho součástí je také
detailní inventář celého obsahu rukopisu.