Komposice věnované liturgii hodin jsou v katalozích děl
současných skladatelů jevem zcela výjimečným.
Potěšilo mě proto, když jsem, spíš náhodou, narazil
na soubor liturgických zpěvů Ad Vesperas,
op. 26, pro soprán, mezzosoprán, tenor a varhany,
z pera ve Vídni působícího maďarského skladatele a sbormistra
Daniela Dombó (*1985).
Čtenář má takřka ideální podmínky k seznámení se s dílem,
protože větší část je možné vyslechnout
na nahrávce
- a na autorově webu
je ke stažení kompletní partitura
(hrdě se hlásící k tomu, že je "rytá" v mém oblíbeném Lilypondu).
Pochopitelně nejsem ani dost málo kompetentní vyjadřovat se
ke kvalitám daného díla jakožto soudobé hudební komposice,
ale pozornost si zaslouží i jeho kvality liturgické.
Texty
Struktura (řazení částí, jejich množství) zcela neodpovídá
žádnému kanonickému schematu nešpor, nicméně
nejpodobnější je oficiu předkoncilnímu - mnišskému
(soudě podle toho, že po capitulu následuje responsorium
a hymnus, a podle hlasitě zpívaného Otčenáše).
Nápadně nestandardní je především počet žalmů -
žalm je totiž jen jeden.
Většina textů je latinsky, žalm se svou antifonou německy.
Žalm v národním jazyce nasvědčuje tomu, že nejde o neúplné
kanonické předkoncilní nešpory (určené k doplnění
na plný tvar chorálními prvky), ale o komposici stavějící
se k liturgickým předpisům svobodněji.
Německý text i chorální nápěv žalmu a antifony je (přiznaně)
převzatý ze zpěvníku Gotteslob (z jeho starší verze,
kdysi tu traktované
a 2013 nahrazené novějším vydáním).
Text antifony se v breviáři (před- ani pokoncilním,
římském ani mnišském) nevyskytuje.
Žalm 137 se zpívá výhradně v cyklu žaltáře,
nepatří mezi sváteční žalmy.
Zpěv nadepsaný jako responsorium nemá responsoriální strukturu
a text ani jinak neodpovídá žádnému z responsorií breviáře.
Opakované "aleluja" by v nešporním responsoriu ukazovalo na dobu
velikonoční, ale v takto volné skladbě zřejmě nemá cenu
vyvozovat z něj závěry. Text je sestavený z úryvků žalmů
(vzhledem k jednoduchému jazyku
by mohlo jít i o produkt volného autorského básnění,
ale kostrbatý biblicismus
date gloriam laudi eius jednoznačně ukazuje na původ
ve vulgátním žaltáři):
Cantate Deo
(Žalm 67,5.33)
psalmum dicite Deo
(srov. Žalm 65,2)
date gloriam laudi eius
(Žalm 65,2)
(Číslování žalmů zde podle Vulgáty.)
[EDIT 31. 1. 2023]
Nejde o volnou autorskou kompilaci biblických
úryvků, jak jsem si v době psaní článku myslel,
ale o doslovný tradiční text jednoho z nočních responsorií
doby velikonoční -
CANTUS 006268.
Hymnus
Deus, creátor ómnium nenajdeme v nešporách
předkoncilního breviáře mnišského ani římského.
Liturgia horarum ho klade jako hymnus prvních nešpor
pro neděle lichých týdnů žaltáře.
Text zhudebněný ve zkoumaném díle je ovšem o dvě strofy
delší (dvě poslední před doxologií).
Veršík odpovídá tomu, který se podle předkoncilního pořádku
(římského i mnišského) zpívá v každých nedělních i
feriálních nešporách de tempore per annum.
Antifona
Esurientes implevit bonis
figurovala jako antifona k jednomu z žalmů
ve středověkých formulářích svátku Navštívení Panny Marie.
Použitá
ve funkci antifony k Magnificat však svým rázem dobře zapadá
mezi feriální antifony k evangelním kantikům,
které bývají citátem nebo parafrází úryvku z kantika,
jež rámují.
(Srov. v pokoncilním breviáři antifonu k Magnificat
ze čtvrtka sudých týdnů žaltáře, která volněji parafrázuje
tentýž verš.)
Závěrem tedy musíme konstatovat, že
výběr textů je volnou autorskou komposicí,
čerpající z různých zdrojů:
viděli jsme prvky z předkoncilního breviáře
(úvodní verš, veršík, Otčenáš, Benedicamus),
z kancionálu Gotteslob (žalm s antifonou),
ze sbírky Ambrožových hymnů,
ze středověkých breviářů (antifona k Magnificat),
i volnou koláž z biblických textů ve znění Vulgáty ("reponsorium").
Ráz této komposice nicméně -
výběrem žalmu, antifony k Magnificat, obecně večerním charakterem
hymnu -
odpovídá nejspíše feriálnímu oficiu.
Práce s chorálními melodiemi
Úvodní verš
Deus, in adiutórium
má tradiční chorální intonaci, dál jde o autorskou komposici.
Antifona a žalm mají nápěv přesně podle zpěvníku, z nějž
jsou převzaty. Skladatelovým dílem je jen varhanní doprovod.
Veršík přímo necituje žádnou nám známou chorální melodii,
ale má velmi kanonické schema: recitaci na jednom tónu
uzavírá neuma na poslední slabice.
[EDIT 5. 6. 2018]
Stejný nápěv pro veršík figuruje v dominikánském antifonáři:
Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 38
Nápěv antifony Esurientes implevit bonis
je téměř identický s těmi, které jsou zachycené
v pramenech, které jsou t.č. nascanované a prolinkované
s databází CANTUS
(201615).
Bokem budiž poznamenáno, že
v antifonářích české provenience mívá tatáž antifona
ve formuláři téhož svátku nápěv jiný, 5. modu:
Odkazy na další rukopisy doplním, až se Manuscriptorium
vyhrabe z aktuálních potíží se zobrazováním facsimilií.
Intonace Benedicamus je z toho nápěvu,
který je v předkoncilních antifonářích
(římský 1912 i mnišský 1933) předepsán pro první nešpory
slavností, v novém solesmeském Antiphonale Romanum
pro nešpory druhé.
Liturgické kvality
Jde jednoznačně o koncertní nešpory, jak je zřejmé už
z obsazení. Jediným prvkem přístupným případnému lidovému
zpěvu je žalm a veršík po hymnu;
to je však spíše teoretická úvaha, protože skladba
s lidovým zpěvem zřejmě nepočítá.
Uspořádání a výběr textů nevyhovuje normám žádné nám známé
kanonické formy oficia. Skladba patrně není určena
pro liturgický provoz. V tom si ani její vybrané části
moc nedovedu představit, nicméně to může být o nezvyku -
existující literatura pro (kanonické) "koncertní nešpory"
(mj. nešporní žalmy Michnovy, Zelenkovy, Vejvanovského,
Mazákovy a dalších)
se dnes prakticky vůbec neprovádí v liturgickém rámci.
Dobu adventní jsem propásl, ale čtenáři mi snad nebudou mít
za zlé, když - již v době vánoční - věnuji článek
pro někoho možná nečekanému spojovacímu článku mezi roráty
a oficiem.
Na začátku rukopisných rorátníků
obvykle najdeme oddíl "Antifony před Rorate",
obsahující výběr českých antifon.
V minulosti jsme využili toho, že mezi "antifonami před Rorate"
pravidelně figurují "Ó-antifony" předvánočního týdne,
a jejich transkripce se tu už dlouho nabízí mezi notami ke stažení
(byť zpívat antifony při nešporách v jiném než
aktuálním oficiálním znění podle všeho
není dovoleno).
Není ale bez zajímavosti podívat se i na antifony ostatní.
Také ve většině z nich odhalíme přeložené či parafrázované
antifony z oficia.
Dobroslav Orel konstatuje, že se tyto antifony
v rorátnících nacházejí "v různém počtu i pořádku"
a dokumentuje příklady jejich výběru.
Má za to, že "latinské i české antifony před Rorate
jsou zbytky celých kanonických hodinek, hlavně nešpor,
které předcházely mši sv. mariánskou v době adventní" (s. 16).
"Z celých nešpor zbyly tedy v husitské době
jen antifony" (s. 17).
OREL Dobroslav: Kancionál Franusův. Proměnlivé části chorální,
Cyrill 2/1916, 19-21.
Věrní čtenáři si možná vzpomínají
(a účastníci konference Hudba v katedrále III si vzpomínají určitě),
jak tuto Orlovu tezi
smetl ze stolu Jiří Žůrek -
a nám nezbývá, než souhlasit.
Aby rorátům, tj. mariánským votivním mším slaveným v adventu
před úsvitem, předcházely nešpory,
to z hlediska uspořádání oficia - dnes ani tehdy - nedává
smysl, a pokud by to mělo být bráno vážně, musela by být
taková podivná praxe dokumentována dobovými prameny.
Naopak je zřejmé, že jsou jako "antifony před Roráte" vybírány
pěkné a charakteristické antifony, a to nejen z doby adventní,
ale i ze slavností vánočního cyklu (Narození Páně, Obřezání)
a ze svátku Zvěstování. Podle všeho nejde o zbytek
nešpor, ale o druhotné využití repertoáru oficia mimo původní
liturgický rámec.
Rorátníků nafocených na Manuscriptoriu není v době vzniku
článku úplně moc: buďto jich seznam níže obsahuje většinu,
nebo autor neumí hledat. Dobou vzniku pokrývají dobu
téměř tří století (16.-18.), ovšem zaznamenaný repertoár
"antifon před roráte" je - co do výběru zpěvů i jejich
řazení - velmi homogenní.
Snad je to dáno tím, že většina pramenů je spřízněná regionálně
(východní Čechy, okolí Hradce Králové a Pardubic).
Rorátník Jana Zadolského vystupuje z řady výrazně redukovaným
výběrem antifon a hojnými textovými odchylkami.
Některé rorátníky mají tu neb onu antifonu navíc,
jak je níže u textů poznamenáno.
Zvlášť bohatý na tyto (v rámci našeho vzorku) netypické
antifony je strahovský rukopis DF IV 3.
-
Hr 11, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hradec Králové,
3r-6v
-
Sezemický rorátník: Rkp 369/43, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice,
25-46
-
Dašický rorátník: Rkp 369/44, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice,
1r-13r
-
Rorátník Josefa Padra: 59.R.5130, Národní knihovna České republiky, Praha,
1-9
-
Rorátník Jana Zadolského: I A 42, Knihovna Národního muzea v Praze; Praha,
2r-3v
-
DF II 40, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Praha,
XII-4ter
-
DF IV 29; Královská kanonie premonstrátů na Strahově; Praha,
1r-6r
-
DF IV 3; Královská kanonie premonstrátů na Strahově; Praha,
5r-16v
Níže následují texty antifon.
Pořadí víceméně odpovídá většině prozkoumaných rukopisů.
Pravopis - a s ním patrně někdy i hlásková podoba slov - byl
nepoučeně modernisován, protože autor o staré češtině t. č.
nic neví a otázky historických podob jazyka a pravopisu
nejsou předmětem článku.
Zastaralá podoba slov byla ponechána tam, kde to bylo
důležité např. pro počet slabik nebo pro zachování rýmu.
Psaní velkých písmen a interpunkce či její absence obvykle
respektuje první pramen, z něhož byl text přepsán,
což je pro většinu "společného repertoáru" královéhradecký
rorátník Hr 11.
Zalomení řádků podtrhuje skutečnost, že značná část
textů je volně rýmovaná.
Písaři rorátníků u většiny antifon pečlivě uvádějí incipit
latinské předlohy, což výrazně usnadňuje jejich
liturgické zařazení.
Kde se předlohu podařilo najít, odkazuje se na ni,
a to vždy do pražského breviáře
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502),
u antifon společných s potridentským římským breviářem
pak i do něj.
(Takové pak vesměs figurují i v pokoncilním breviáři,
kde jsem je ovšem nedohledával.)
Haec est dies
Tento jest den velmi slavný
vší památky hodný
neb jako dnes jest den Ježíše Krista Vtělení(Narození)
Bůh ráčil na trápení lidu svého pohleděti
hněv svůj kterýž proti nám měl ukrotiti
a lidskému pokolení Spasitele poslati
aby lid skrze své Vtělení(Narození) mohl z muk vysvoboditi.
Tak jest Bůh Otec nás velmi miloval
že Syna svého pro nás hříšné na svět poslal
aby všem lidem jenž v něho věří život věčný dal.
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus
ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
k svému Božství ráčil jest člověčenství přijíti
aby útrpnostem mohl pro nás poddán býti
Duchem Svatým v čisté Panně Marii se jest vtělil
z níž se narodil nám podobný člověk kromě hříchu byl
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se vtěliti(naroditi)
Bohem pravým jakž prve byl ráčí přece býti
a čím prve nebyl člověkem ráčí býti
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
způsob služebníka ráčil jest na se přijíti
v obcování pravý člověk nalezen býti
Protož poněvadž jako dnes stal se počátek našeho vykoupení
vzdejmež Bohu jest díkův činění
Pro tvé svaté Vtělení(O pro tvé Narození)
Kriste dej nám hříchům odpuštění
a po smrti dej věčné potěšení
v den soudný když před tebou stanem
rač nás zastati a býti milostivým Pánem
Buď tobě věčná sláva na věky věkův Amen
Tato předlouhá antifona je v některých rorátnících
umístěna na začátek adventu, někde na jeho konec,
a někde je z úpravy textu a rubrik zřejmé,
že se zpívala jednak při prvních, jednak při posledních
rorátech, vždy v příslušné textové variantě.
Jde o velmi rozkošatělou parafrázi
antifony k Benedictus slavnosti Zvěstování
(Breviarium Pragense CCXCr)
Prozpěvujmež všichni vesele
a slavmež příchod Syna Božího s Nebe
Nebť k nám přišel s výsosti
aby nás pojal do své věčné radosti
Onť jest Král náš
Bůh Spasitel všech nás
Protož jemu z srdcí jistých
společně zpívejme Alleluya.
Textově spíše jen poněkud podobná s antifonou
Gaudeamus omnes fideles
k tercii Narození Páně
(Breviarium Pragense, Cv)
Ecce concipies
Aj Anděl Páně
Marii Panně
zvěstoval jest řka
počneš a porodíš Syna
a nazuveš jméno jeho Jezus
jež se vykládá Spasitel
Tenť ne malý bude ale veliký
a Syn nejvyššího
Boha všemohoucího
slavně slouti bude.
Druhá antifona druhého nokturnu Zvěstování
(Breviarium Pragense, CCLXXXIXr);
antifona k Magnificat mariánských hodinek v době adventní
(nestránkováno)
Spiritus sanctus
Duch svatý shůry vstoupí v tě Maria
nechtěj se báti
budeš v životě míti
Syna Božího Alleluya
Třetí antifona sobotních laud mariánských hodinek
v době adventní
(Breviarium Pragense, nestránkováno);
v Římském breviáři antifona k Benedictus o první neděli
adventní.
Ne timeas
Řekl Anděl neboj se Maria
nebo jsi nalezla milost u Hospodina
Ej počneš a porodíš syna
Boha nejvyššího Alleluya
Antifona k Magnificat druhých nešpor první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXVv),
stejně i v Římském breviáři,
kde je navíc i jako třetí antifona laud o Zvěstování.
Gaude et letare
Raduj se a vesel se lide křesťanský
nebo ej Král tvůj k tobě se béře
o němž jsou Proroci předpovídali
jemuž se Andělé v nebi klanějí
kterémuž Cherubin [sic] i Seraffin [sic]
Svatý Svatý Svatý prokřikují.
Antifona super psalmos k prvním nešporám
první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr),
druhá antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr)
Betleem
Bethleem město Judské
není nejmenší mezi knížaty judskými
nebo se jest narodil v něm Syn Boží
A z něho vyšel ten vyvoda (vévoda) znamenitý,
kterýž sám mocně zde v světě spravuje
lid svůj kterýž jest sobě zvolil
Bůh věčný Izraelský
Onť jest náš Ježíš Pán
jenž má moc nad jiné sám
spasiti lid svůj a vysvoboditi
od smrtelných hrozných hříchův jich
Antifona pro připomínku všech svatých o první neděli adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr),
čtvrtá antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr)
O admirabile
O Předivné a neslýchané navštívení
Pána nejvyššího snížení
stalo se jest podvedenému od ďábla
učiněná nevýmluvná čest
Nebo Bůh v přirození lidském jest zjeven
jako člověk v bytu pravém nalezen
Zřejmě (dosti volně) parafrázuje antifonu
O admirabile commercium -
první antifona k laudám Obřezání Páně
(Breviarium Pragense, CXr),
stejně i v Římském breviáři
Gregorius presul
Probuďtež se spravedliví bydlitelé Sióna
nebť se blíží pomoc předivná od Hospodina
Ej mocný Rek vyvýšený nad Nebesa béře se k nám
Pro něhož Sión lidem svatým bude nazván
Jemuž se těšme spolu řkoucí
Ty jsi nám od Boha daný Pán
K tropu Gregorius praesul a jeho
funkčnímu posunu (antifona) v pražském ritu
viz Holeton D. R. - Vlhová-Wörner H. - Bílková M.: Gregorius presul in Bohemian Liturgy and Iconography: an interdisciplinary study, in: The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 6, Praha 2007.
V rubrice ke mši první neděle adventní ho uvádí
Breviarium Pragense, LXXXVr.
Po stránce textu nemá naše "antifona před roráte"
s tropem označujícím sv. Řehoře Velikého za redaktora
graduálu společného nic, po stránce nápěvu však všechno -
jde o jeho (méně historio- a hagio-grafické,
více adventní a zbožné) přetextování.
(Srov. Hr-2 (II A 2), Muz. vých. Čech, Hradec Králové, f. 21r)
Toho si patrně nevšimli autoři výše citovaného článku (s. 230),
kteří proto z konstatování, že v sedlčanském graduálu (M4, Městské muzeum Sedlčany, f. 4a)
po titulku "Gregorius presul" nenásleduje jeho česká verze,
ale adventní antifona "Probuďtež se spravedliví",
mylně vyvozují, že se v prostředí českojazyčné utrakvistické liturgie
"Gregorius presul" zachoval jen jako zažitý
název první adventní neděle, postrádající již jakoukoli
souvislost s jejími zpěvy.
O Sapientia
O Moudrosti Boží
kteráž jsi z úst nejvyššího pošla
dosahující od konce až do konce silně
a ochotně způsobujíc všecky věci
přijdiž a naučiž nás všem
cestám své moudrosti
Začíná standardní řada sedmi O-antifon -
tedy antifon k Magnificat pro závěrečný týden doby adventní -
ve standardním pořadí, jak je na příslušném místě
má Římský breviář;
podobně i Breviarium Pragense, XCVIv,
kde za pozornost stojí rubrika o zvláště slavnostním
způsobu provedení antifony O Sapientia
(většina dějepisců breviáře o tom činí
zmínku a nazývá tuto praxi antiphonam trium-phare).
O Adonai
a vůdce domu Izraelského
jenžs Mojžíšovi v keři ohnivém ukázal jsi se
a témuž na hoře Sinaji Zákon jsi vydal
Přijdiž aby nás vykoupils ramenem svým přemocným
O Kořenu Jesse
kterýž stojíš na znamení národům
na kterémžto držeti budou Králové ústa svá
jehožto Pohané budou žádati
Přijdiž k vysvobození našemu
a již nechtěj meškati
O Klíči Davidův
a hůl domu Izraelského
kterýžto otvíráš a žádný nezavírá
zavíráš a žádný neotvírá
Přijdiž a vyveď vězně z domu žaláře
kteřížto sedí ve tmách
a v stínu smrti
O Vycházející
blesku světla věčného
a slunce spravedlnosti
Přijdiž a osvětiž ty
ježto sedí v temnostech
a v stínu smrti
O Králi všech národův žádostivý
ježto sloveš úhelným kamenem
kterýžto činíš z dvojího jedno
Přijdiž a spas člověka
jehož jsi z hlíny učinil
O Emanueli
králi a Zákona nálezce
očekávání pohanův
a Spasiteli jejich
Přijdiž k spasení našemu
Pane Bože náš
(Sezemický rorátník 38; Dašický rorátník 7v)
O člověče pozdvihni svého Srdce,
viz milost svého Boha tvorce,
kterouž jest z své lásky učinil,
skrz Syna svého jehož nám zjevil,
Syn přijav vůli svého Otce mile,
poslušen byl jeho vždycky ve všem každé chvíle,
s čím byl poslán toho neopustil,
až i za nás na kříži duši vypustil,
O přílišná láska Božího Syna,
Nebo jeho Smrtí sňata s hříšných vina,
o buď jemu čest chvála věčná,
Neb jest v hřích padlého,
zprostil od zlého,
Ďábla ukrutného,
Zatracení věčného.
(Dašický rorátník 8v)
Aj Panno Maria dívko pokorná,
v svém čistotném životě Syna počneš i porodíš
a z čisté vůle Boží máš nazvati přesvaté jméno jeho Pán Ježíš,
Tenť právě velikomocný bude, i také ... (chybí)
(Dašický rorátník 11v)
Anděl Gabriel
slavný Boží posel
všed ku Panně Marii promluvil
a tak ji pozdravil
Zdráva milostiplná
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna,
jemuž jméno Jezus bude dáno,
tenť bude Syn nejvyššího slouti
neb má lid od věčné smrti vykoupiti
Alleluia
(Dašický rorátník 12r)
Pane Jezu Kriste vtělený v život Marie Panny,
z níž jsi se narodil na Svět bez poskvrny
vždy jsa pravým Bohem od věčnosti
ráčil pro nás podstoupiti mnohé bolesti.
O ty jenž nemáš počátku ani konce,
vzhlédniž na nás pobloudilé Ovce,
náš smírce i Zástupce,
u svého milého Nebeského Otce.
(Strahov DF II 40, 4ter)
Nestrachuj se rozkošný Jeruzaléme,
ale buď srdce tvé radostné
Neb aj ten kterýž proto sstoupil s Nebe
velmi ponížil sebe
aby zase zvelebil tebe
Alleluja
Patrně jde o volnější parafrázi stejné antifony
jako bezprostředně následující.
(Strahov DF II 40, 4ter)
Lide Judský a Jeruzalemský nechtějte se báti
zítra spolu vejdete, a Hospodin ten bude s vámi
Alleluja
Iudea et Hierusalem, nolite timere -
První antifona prvních nešpor slavnosti Narození Páně,
Breviarium Pragense, XCVIIIr;
v Římském breviáři jako první antifona laud
z Vigilie Narození Páně.
(Strahov DF IV 3, 6r; další antifona s jen mírně odlišným textem a podobným nápěvem tamtéž, 10r)
Z panny že se naroditi má všeho světa vykupitel
otcové svatí žádali
proroci svatí předpověděli
také i mnohé figury znamenaly
potom Anděl Gabriel sstoupiv s nebe
panny pozdravil
a jí oznámil
řka že Duch Svatý sstoupí s Nebe
a moc nejvyššího Boha zastíní ji
aby počala syna,
O radostné a šťastné početí syna Boha nejvyššího Ježíše Krista
O přešťastné a velmi přeužitečné Narození jeho na tento svět
skrze kteréžto ráčil jest nás obživiti
a z moci ďábla vysvoboditi
sstoupiv s Nebe naroditi se
z života čisté panny Marie
(Strahov DF IV 3, 7r)
Řekl Archanděl neboj se Maria
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna
jemuž od Boha otce na Nebi i na zemi moc bude dána
Alleluya
(Strahov DF IV 3, 8r)
Poslán jsa od Boha Anděl Gabriel
k Marii panně všed k ní řekl
zdráva nade všecky jiné Maria
vší milosti plná hospodin s tebou
Ingressus angelus,
antifona k Magnificat prvních nešpor Zvěstování
(Breviarium Pragense, CCLXXXVIIIv),
znovu jako druhá antifona prvního nokturnu téhož svátku
(CCLXXXIXr)
(Strahov DF IV 3, 8v)
Zdráva buď panno Maria ... (snímek pokažený)
neposkvrněná v čistotě to drahé od Boha pozdravení
skrze jeho Anděla jakž Bůh ráčil tak jsi je přijala.
Zdráva co jest vší bídy jsoucí zbavena počala jsi
blesk Boha otce neporušena.
Zdráva buď čistá nejsvětější
Bohu nejmilejší
panno muži jsi neznámá
tebe nad jiné ženy velebí a vychvalují všecka Stvoření
zde v světě matku světla Syna Božího vyznávají
Alleluia Alleluia.
[EDIT 13. 1. 2022]
Parafráze antifony Ave spes nostra:
v pražském breviáři jako antifona pro připomínku Panny Marie
o sobotách doby adventní
(LXXXIIIr)
a znovu jako třetí antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr).
(Strahov DF IV 3, 9v)
Zdráva Maria milosti plná Hospodin s tebou
požehnaná ty mezi ženami
i požehnaný plod života tvého
Jen Ave Maria ... in mulieribus. alleluia
jako antifona k Benedictus o čtvrté adventní neděli,
Breviarium Pragense, XCIIIIr;
stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako druhá
antifona laud o Zvěstování.
(Strahov DF IV 3, 10v)
Raduj se Boží rodičko panno neposkvrněná
Raduj se jenž jsi od Anděla radostně pozdravena
Raduj se jenž jsi porodila věčného světla Nebeského jasnost
Raduj se Matko
Raduj se Svatá Boží rodičko
Matkas ty sama panna neposkvrněná
tě chválí křesťané rodičko Světla
budiž Syn tvůj ustavičný k svému otci za nás přímluvce
pán náš milý Ježíš Kristus.
[EDIT 13. 1. 2022]
Volnější parafráze antifony Ave spes nostra,
k ní viz výše.
[EDIT 15. 3. 2024]
Ve skutečnosti se jedná o doslovný překlad jedné z variant antifony
Gaude Dei genitrix virgo
(CANTUS 002920).
Ta se podle repertoárových databází v pražském breviáři
nevyskytuje, ale v notovaných pramenech alespoň
okrajově dosvědčena je
(CZ-Pu XVII F 3, f. 13r;
CZ-Pu VI B 24, f. 76v).
V souvislosti s roráty je obvyklé přiživovat zbožnou
legendu o tom, že jde o zpěvy tradované od doby císaře Karla IV.
a arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Jakkoli je to v celku opravdu jen zbožná legenda,
která v době rekatolisace umožnila integraci
utrakvistických českých rorátních zpěvů do katolické liturgie
a literátů mezi katolická zbožná bratrstva,
o řadě "antifon před roráte" můžeme konstatovat,
že pocházejí z breviáře "pražského kostela"
(kde se ovšem vesměs zpívaly už dlouho před Arnoštem)
a alespoň část zakladatelské legendy tedy zachraňují.
Ten, jehož náklonnost patří pražskému breviáři
ještě více než rorátům, musí zdůraznit,
že poté, co začátkem 17. stol. pražská arcidiecése
opustila svůj vlastní breviář ve prospěch jednotného
breviáře tridentského, antifony specifické pro pražský
ritus, jako Gaude et laetare, Gregorius praesul
či Betlehem non es minima, dál žily již jen
ve své počeštěné podobě jako "antifony před roráte".
Roráty vydávané tiskem v posledním století ovšem snad bez výjimky
"antifony před roráte" vypouštějí. Autorovi tudíž
nezbývá, než milého čtenáře závěrem důtklivě napomenout,
aby se s tím nesmířil, ale obstaral si těch antifon opis,
a o příštím adventě je nechal před roráte v chrámu Páně zpívat,
jak se to sluší a patří.
Pisatel těchto řádků se vynasnaží včas nabídnout
vlastní transkripci (co do rázu podobnou již nabízeným
staročeským Ó-antifonám) pro ty, kdo by se sami
do starých pramenů nechtěli pouštět.
Přinejmenším z hlediska kalendáře a liturgických textů
se dnešní (v době zveřejnění článku už včerejší)
den, kdy si připomínáme sv. Zdislavu,
slaví nejslavněji v Řádu kazatelů,
kde má stupeň svátku nebo slavnosti
a tomu přiměřené vlastní texty.
To je dobrá příležitost k nahlédnutí
do dostupných dominikánských liturgických zpěvníků.
První část
Zpěvníčku k průvodu po nešporách
tvoří řada antifon, doplněných vždy veršíkem
a modlitbou.
O Panně Marii nepostradatelná Salve, Regína
(jako všechny staré řády mají i dominikáni svůj vlastní nápěv,
dostatečně podobný i nepodobný těm ostatním);
o sv. Dominikovi antifona O Lumen
a responsorium O Spem miram.
Z mého pohledu nejpozoruhodnější jsou dvě zbylé,
věnované místním dominikánským světcům.
Antifona o sv. Zdislavě Manum suam
je poměrně jednoduše stavěná v osmém modu.
Nepřekračuje jeho standardní ambitus, nejdelší melismata
se omezují na tři noty.
Nevykazuje žádné křiklavé nedostatky, ovšem to, že každá fráze
končí na finále, působí pokud ne přímo únavně, pak rozhodně
spíše prostě. Inopi mi zní jako tvrdý náraz -
jako by si melodie říkala ještě o jedno melisma na druhé slabice.
Text antifony je vzat doslovně z Přísl 31,20.25
ve vulgátním znění.
I kdyby antifona nebyla určena k oslavě světice povýšené
ke cti oltáře teprve nedávno, doslovně biblický text
i charakter nápěvu ukazují na vznik v prostředí,
které se neodvažuje latinsky básnit a skládání
chorálních melodií v něm není právě běžný způsob hudebního
projevu.
Na druhou stranu použití textu Vulgaty by mohlo ukazovat
na starší původ. Antifona na poměrně nespecifický
biblický text by mohla
být vzata např. z nějakého staršího obecného formuláře.
Antifonu s podobným textem
databáze Cantus zná z formulářů o sv. Anně.
[EDIT 16.10.2017]
Zase jednou mám nemilou povinnost opravit vlastní omyl
z nedosti důkladné práce s literaturou:
ta podobná antifona, pro niž výše odkazováno do databáze Cantus,
figuruje i v potridentském římském oficiu jako antifona
k Magnificat druhých nešpor v commune svatých nepanen.
Co je ale důležitější: při hledání zdroje dominikánské
antifony jsem měl nahlédnout do řádového antifonáře
(Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 108*).
Tam bych byl zjistil, že nejde o novodobý výtvor bratří české
provincie, ale o doslovně převzatou antifonu,
která se v předkoncilním dominikánském
oficiu zpívala rovněž v commune svatých nepanen, k Benedictus.
Jak jiná je antifona Ave florum flos!
Text je formulován jako modlitba oslovující sv. Hyacinta.
Je rýmovaný, bohatá přirovnání se neštítí klišé a
superlativů - vyjadřuje se jazykem středověkých rýmovaných
oficií, a i charakter nápěvu tomu odpovídá.
Vzhledem k tomu, že sv. Hyacint byl svatořečen již r. 1597,
diagnóza možná není daleko od pravdy.
Vznikla antifona v Čechách? Nebo v Polsku?
Zdá se, že čeští dominikáni jsou, přiměřeně svému specifickému
poslání a pěveckým schopnostem dnešní populace,
ve věci zpívaného oficia spíše úsporní, při zohlednění zásady
odstupňované slavnostnosti. Je mi ale moc sympatické,
že se, jak se zdá ukazovat antifona Manum suam,
starají o svůj poklad chorálních zpěvů nejen jako jeho
opatrovatelé, ale i pokud jde o jeho rozšiřování.
Že dominikánský chorál není mrtvý exponát nebo jednou provždy
uzavřený kánon, ale budova principielně otevřená přístavbám.
Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší
satelitní web: na adrese
praga.inadiutorium.cz
budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky
pražské provincie (Čechy).
Motivace
Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky
podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším
problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků
pražské provincie.
Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení:
Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil
před lety na webu
Editio Sancti Wolfgangi;
tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem -
prakticky se omezujících na denní hodinky svátku
sv. Jana Nepomuckého.
Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy
s jejími knihovnami a archivy,
co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již
před delší dobou načaté,
a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit:
zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích,
dohledat, systematicky srovnat existující varianty,
a později na základě
tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání
dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek
konstatovat a napravit.
Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek
k římskému antifonáři.
Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji,
chci následně stejně naložit i s pokoncilními -
z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.
Vývoj textů
Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval,
již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací:
přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a
šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále.
Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své
diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť
právě na ní moje studium ztroskotalo.)
Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují
běžný typ pražského breviáře rukopisného.
V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní
zpívané oficium možností nejen teoretickou
(srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé
církevní instituce, jako byla
karlštejnská kapitula)
a nápěvy pro ně proto existovaly.
Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch
jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou
citelného úpadku praxe zpívaného oficia:
pražská Officia propria ve svých jednotlivých
vydáních některé texty postupně
nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad,
že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře.
Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny
do pražského propria vydaného r. 1677
("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou
většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune,
budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident),
ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.
Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou.
Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze
označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím:
kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek
tohoto žánru v pražském provinčním propriu,
oficií sv. Václava a sv. Ludmily.
Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně
prosaické a často jde o více či méně doslovně citované
biblické úryvky.
Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je,
co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava
při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská
kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium?
Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj?
-- Zatím jsem nenašel žádný dokument,
který by na tuto otázku dával odpověď.
Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby
se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových
vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily
s hymny z commune.
Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta.
Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce
prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché,
podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků
v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec,
Cecílie).
Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře
opět dobou klidu.
Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní
oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém)
a svátky nástrojů umučení Páně -
a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených
(Anežka, Hroznata).
V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu
byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového
společného česko-moravského propria dílem složeny nově,
dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak,
jak vyšly z reforem r. 1865.
Edice a její zásady
Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře
bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských
textů dotčených svátků.
Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé,
že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený
(kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním
kantikům z dalších svátků), považuji za důležité
znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu
a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky
připouštějí jejich použití
(VPDMC 274:
"Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu,
ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici")
a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému
antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější
oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout
vhodný výběr ze starých zpěvů.
Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní
nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici,"
a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká.
Já však mám zato,
že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto,
že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření
složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit
na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony,
jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici"
jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách.
Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou
nikoho zavazovat.
S ohledem na její praktický účel jsou formulovány
zásady pracovní edice:
-
omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů
pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
-
postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny
obsahující notový záznam ke sledovaným textům
(tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience
nebo doby vzniku)
-
cílem je spíše poznání změn a případného
vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
-
přednostně zpracovat digitalisované rukopisy
(protože je to časově a logisticky méně náročné a takto
získaná data
jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny
hůře dostupnými)
Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných
při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:
-
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
-
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti
nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení
některé noty
-
vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely
srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka",
kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu
Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím
formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál,
který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat
a vybrat z něj varianty pro edici praktickou.
Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost
skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu?
Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje?
Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější?
Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...
Závěrem
Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor
středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů
současných, zdaleka není osobou
povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti
středověké musikologie. Zdá se mu však lepší,
aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který
přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých
zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory,
než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů
scházely příslušné chorální zpěvy.
Mám v úmyslu postupně nacvičit varhanní doprovod
všech zatím dostupných zhudebnění denní modlitby církve:
všechno, co je v kancionálu; něco z Olejníkových Nedělních
nešpor; některé z nešpor Šmolíkových.
I když necvičím s bezprostředním výhledem na bohoslužebné
uplatnění, ale "do zásoby", a abych dotyčné hudebniny
jak jen mi možno poznal,
začal jsem tím, co má přeci jen největší šanci
někdy někde opravdu zpíváno být - totiž částmi oficia
zahrnutými do kancionálu, počínaje Olejníkovým kompletářem.
Doprovody k číslům 08x jsou pouze v "zeleném" vydání
varhanních doprovodů ke kancionálu
(1994 a dále). V době vzniku "hnědého" (1980)
ještě dotyčná čísla v kancionálu nefigurovala;
snadné doprovody (jak "červený" od jednoty Musica sacra,
tak Plhoňův) se zase omezují jen na kmenovou část repertoáru
začínajícího liturgického varhaníka,
k níž liturgie hodin nikdy nepatřila a patřit nebude -
ne pro svou náročnost, ale proto, že její veřejné slavení
je jen málo rozšířené.
Kompletář se pro začátek doporučuje nejen tím, že jde o zpěvy
během celého liturgického roku co týden opakované,
ale také snadností doprovodu: ten se omezuje na tři hlasy
a dá se pohodlně hrát bez pedálu (jen jediný akord v závěru
hymnu levou ruku výrazněji napne).
Nedělní kompletář byl zřejmě vůbec prvním hudebním počinem
P. Olejníka na poli liturgie hodin. Noty byly otištěny
r. 1977 jako přívazek žaltářového svazku "charitního" breviáře.
Při srovnání s (o desítky let mladšími) Nedělními nešporami
je nápadný rozdíl v pojetí psalmodie: v kompletáři se
nepředpokládá opakování antifony po každých
několika verších žalmu,
ale zpívá se celý žalm vcelku, antifonou pouze zarámovaný.
Liturgie hodin. Žaltář, Společné texty svatých, Texty za zemřelé.
Brno?: Česká katolická charita 1977.
V návaznosti na nedávný článek věnovaný mj.
nápěvům psalmodie v Nedělních nešporách
jsem se díval, zda tam některé nepřešly právě z kompletáře.
Zjistil jsem, že P. Olejník takto použil pouze
nápěv Simeonova kantika, se kterým se (v mírně odlišné
harmonisaci) setkáváme v nešporách
slavnosti sv. Václava (s. 705 varhanního doprovodu).
Žádný ze dvou nápěvů kompletářových žalmů
do Nedělních nešpor převzat nebyl.
Většina zpěvů kompletáře zůstává každý den stejná,
mění se pouze žalmy a jejich antifony.
(Dnes obvyklá varianta českého breviáře
má navíc pro každý den v týdnu vlastní hymnus.
Charitní breviář ovšem zná hymny pro kompletář jen tři,
stejně jako Liturgia horarum;
z toho jen dva našly cestu do kancionálu.)
V kancionálu je však otištěn jen žalm pro kompletář
po druhých nešporách neděle.
S tím se dá naložit různě. Kompletář se může zpívat
jen ve dny, pro které je určen; nebo je možné, jak doporučuje
Direktář pro varhaníky (Brno: Musica sacra 2006, s. 50),
využít dovolení VPDMC 88 používat nedělní texty třeba i
každý den; konečně je možné zhudebnění žalmů a antifon
pro ostatní dny dohledat mimo kancionál:
pro kompletář po nedělních prvních nešporách je ve výše
zmíněném svazku "charitního" breviáře (doprovod
jsem však zatím nenašel), pro ostatní dny v týdnu
je P. Olejník dokomponoval, jako svoje vůbec poslední dílo,
v dubnu 2009. Včetně doprovodu jsou mezi přílohami
diplomové práce Jakuba Vavrečky.
Feriální žalmy a antifony, doplněné takto s odstupem více
než třiceti let, jsou přizpůsobeny rámci původního díla:
zhudebněn je stejný překlad liturgických textů;
pro všechny žalmy je použit stejný nápěv jako pro žalm 91
v kompletáři po druhých nedělních nešporách
(žalmy kompletáře po prvních nedělních nešporách mají nápěv
jiný).
Harmonisace psalmodie se ovšem v detailech liší
a antifony jsou, narozdíl od trojhlasu, uplatněného
v doprovodu všech původních částí, harmonisovány čtyřhlasně.
Kompletář se uzavírá závěrečnou mariánskou antifonou.
V kancionálu je jedna otištěna přímo v rámci formuláře
a pro další rozmanité možnosti se odkazuje do jiných oddílů.
Mně se Olejníkův hudební rukopis jeví tak specifický,
že je téměř nutností
kompletář celý zpívaný na jeho nápěvy uzavřít také jeho
zpracováním závěrečné mariánské antifony.
Možná autor smýšlel stejně: v r. 1977 se kompletář tiskl
i s kompletní sadou závěrečných mariánských antifon.
Ty je dnes možné najít roztroušené po různých částech olomouckého
vydání kancionálu.
Slavná Spasitele matko č. 186;
Zdráva buď, královno nebe je i v neolomouckých
vydáních přímo na konci kompletáře;
Zdrávas, Královno č. 887;
Raduj se, královno nebeská č. 485
Je však třeba říci, že zejména antifona
Zdrávas, Královno v Olejníkově úpravě by byla
daleko nejtěžším zpěvem celého kompletáře a bez opory v udatném
chrámovém sboru patrně není radno se jí dotýkat.
Nebylo by od věci doplnit článek nahrávkou,
protože komentované dílo nepatří k těm, která jsou často
k slyšení. Ovšem zatímco od toho, abych kompletář uměl bez
škobrtání zahrát, mě dělí již "jen" delší pokračování ve cvičení,
zpívat tak, aby se to dalo poslouchat, nebudu umět nikdy.
Nahrávka tudíž zůstává úkolem na "možná někdy" - a rozhodně ne
pro pisatele jako jednotlivce.
[EDIT 31. 1. 2023]
Jedna nahrávka se našla
na facebookovém profilu farnosti Bělá pod Bezdězem.
Není úplně typická, protože reflektuje repertoárové zvláštnosti
velikonočního oktávu, ale celkový ráz Olejníkova kompletáře
ukazuje dobře.
Sotva se ještě najde v českých zemích nějaký milovník
gregoriánského chorálu, který přinejmenším neslyšel
o všech uchu-, duchu-, a snad i Bohu-milých podnicích,
pořádaných pod hlavičkou volného sdružení chorálumilovných pěvců
Conventus choralis:
každoroční Svatý týden s kompletním chorálním oficiem;
během akademického roku každou středu ranní chvály
v Praze u Salvátora; přes rok několik dalších akcí,
dílem již tradičních (mj. poutní slavnost v Roudnici n. L.
o Narození Panny Marie; první neděle postní),
dílem jedinečných.
Conventus Choralis nabízí volně ke stažení
většinu svých zpěvníků.
Zdá se mi užitečné podívat se na ně jako na liturgický pramen.
Co je to za liturgii, kterou můžete v Roudnici
nebo ve středu ráno u Salvátora zažít?
Podle doby a místa vzniku, ale i podle vnější úpravy
a charakteristického přístupu
k textovému a hudebnímu materiálu můžeme zpěvníky rozdělit
na tři redakce: nejstarší vrstvu představují noty přivezené
z Francie. Druhou ty, které jsem mezi lety
2012 a 2014 sestavil a vysázel já. Třetí vrstvu tvoří materiály
vzniklé (popř. zásadně přepracované) po mém stažení se ze scény.
1. Noty z Francie
Nejstarší z not vystavených na webu jsou ty pro první
neděli adventní a první neděli postní, které jsou převzaté
z Francie, od Choeur grégorien de Paris.
Soubory vystavené na webu jsou scany z papírového výtisku.
Části jsou psané na počítači (texty žalmů), části rukou,
části skládané na kopírce z fotokopií
tištěných chorálních knih.
Překlady většinou chybí, jen vybrané texty jsou přeložené
do francouzštiny. Jak strukturou, tak volbou textů
a zpěvů se jedná o předkoncilní mnišské oficium,
dále ovšem uvidíme, že je s ním místy dosti volně nakládáno.
Vybrané formální znaky předkoncilního
mnišského oficia:
laudy začínají (jakoby nultým) žalmem,
zpívaným bez antifony
in directum; pod poslední antifonou se zpívají
(každý den) tři žalmy (148-150)
Nešpory mají jen čtyři žalmy.
V laudách i nešporách se po capitulu zpívá responsorium
(podobně jako v pokoncilním římském oficiu a narozdíl od
římského oficia předkoncilního) a
mezi evangelním kantikem a orací je
supplicatio litaniae (kyrie bez opakování)
a Otčenáš.
V kompletáři se zpívají každý den
stejné tři žalmy, a to in directum, bez antifony;
Simeonovo kantikum chybí.
Pro hudební zápis je charakteristické, že notované zpěvy
obvykle nemají solesmeská rytmická znaménka a výrazně redukované
(při srovnání např. s Antiphonale Monasticum 1933)
jsou i divisiones,
ale zato bývají nad osnovu ručně připsány adiastematické neumy.
Ve zpěvníku pro první neděli postní
zjistíme výrazné odchylky od pořádku předkoncilního
mnišského oficia v matutinu, laudách a druhých nešporách.
Matutinum podle mnišského breviáře má začínat
Deus, in adiutórium, pak třikrát
Dómine, lábia mea apéries,
pak žalm 3 bez antifony, a až poté se zpívá
invitatorium.
Zkoumaný zpěvník má na místě toho všeho
jen jediné Dómine, lábia mea apéries.
Následuje řádná mnišská psalmodie prvního nokturnu, až na to,
že je vypuštěn poslední žalm.
Třetí a čtvrtá lekce jsou spojeny do jedné (takže jsou lekce
tři místo standardních dvou) a druhé a třetí responsorium
neodpovídá tomu, co je v mnišském breviáři.
Ve druhém nokturnu neodpovídá první antifona; druhý, čtvrtý
a šestý žalm chybí.
Třetí a čtvrtá lekce jsou opět spojeny a z responsorií
neodpovídá žádné. Atd.
Laudy mají jinou strukturu psalmodie.
Žalmy 50 a 117, které by se měly zpívat pod jedinou antifonou,
mají každý svou vlastní;
chybí žalmy 92 a 99, rovnou následuje žalm 62.
Sexta i nona má špatný hymnus
(Nunc Sancte nobis Spiritus
z tercie; to je patrně chyba, ne záměr).
Druhé nešpory pak jsou nesourodým spojením
nedělní nešporní psalmodie římského oficia (v podobě
po breviářové reformě Pia X.) a od capitula dál
nešpor mnišských.
(Rozdíl spočívá v počtu žalmů a výběru antifon.)
První neděle adventní
je naproti tomu ukázkou téměř vzorného mnišského
oficia. Bez chybičky jsou oboje nešpory,
svévolných úprav téměř prosté je i matutinum.
Akorát z mně neznámých důvodů - snad z důvodu novověkého
rozchodu oficiálních textů a zpěvů tradičních-zhudebněných
(jen spekuluji, historii zpěvů mnišského oficia neznám) -
mají responsoria pravidelně jiný verš než v mnišském
breviáři (týká se všech kromě prvního Aspiciens a longe
a jedenáctého Ecce dies venient)
a u posledního responsoria každého nokturnu chybí Gloria Patri.
Stejně vzorné však již
nejsou laudy, které vykazují stejné krácení psalmodie,
jaké jsme zjistili ve zpěvníku pro první neděli postní.
K této redakci můžeme zařadit i
starší noty pro středeční laudy v mezidobí,
byť o jejich českém původu svědčí ruční přípis
"OAMDG / gregoriánské závody Žižkov / MMXI"
na poslední stránce.
Reprodukováno je čisté předkoncilní mnišské oficium,
akorát responsorium breve neodpovídá
(má být Sana animam meam - Benedicam Dominum
patří k feriálním nešporám).
2. Moje redakce
Moje cesty se s těmi, po kterých se ubírá
Conventus choralis, významněji potkaly jen jednou -
účastnil jsem se první neděle postní 2012 v Roudnici.
Ná žádnou další větší akci jsem se pak již nejel -
hlavně proto, že je pro mě těžké být delší dobu
mezi lidmi, a i pěvecky jsem v rámci skupiny citelně zaostával.
Nicméně, i když jsem pak už s CoCho nikdy nezpíval,
v průběhu dalších dvou let jsem pro "roudnické choralisty"
sázel
několik
notových materiálů.
Čtyři zpěvníky mé redakce jsou v čisté podobě již jen
na webu fiktivního vydavatelství
Editio Sancti Wolfgangi.
Na webu CoCho jsou všechny již zkrášlené a dílem
i po obsahové stránce upravené Jakubem Jelínkem (o tom dále).
Vnější úprava "francouzských" zpěvníků byla v zásadě
převzata i do těch, které jsem sázel já.
Měl jsem tehdy v úmyslu především opustit tisk na A4 na šířku
(který se mi jeví nepřekonatelně škaredý a nepraktický zároveň),
ale, pokud si vzpomínám, nepodařilo se mi v té věci přesvědčit
Filipa Srovnala, a tak jsem se nakonec přizpůsobil
a pokračoval s tímto nevzhledným rozložením stránky.
Zpěvníky, které vznikly za "mé" éry a později,
nemohou u svých uživatelů předpokládat znalosti latiny, proto
mají překlady důsledně u všech
nebo téměř všech textů. To, že se překlady žalmů berou
z Hejčla (Žaltář, čili kniha žalmů, Praha 1922), je má vina, má veliká vina: měl jsem zato,
že jde o překlad držící se Vulgáty, a tuto domněnku jsem
důkladněji neprověřil. Domněnka to byla samozřejmě
chybná a verše české tak mnohdy obsahově nekorespondují
s latinskými. Většina "roudnických choralistů" však znalostmi
latiny neoplývá, takže to nejspíš pobuřuje málokoho.
Počítá se s tím, že uživatelem může být i spíše
sváteční choralista, proto jsou všude důsledně otiskovány
všechny společné nápěvy (pro žalmy, capitulum, veršík,
oraci, ...).
Texty i zpěvy jsou všechny podle mnišského
antifonáře. Noty jsou reprodukovány se vším všudy,
tedy mj. i s rytmickými znaménky.
(Francouzské noty jsou zřejmě výsledkem redakce nesené
určitým musikologickým názorem a/nebo interpretační praxí;
já však jsem ve vztahu k chorálu v podstatě nepoučený amatér
a "pasivní spotřebitel", pročež jsem se do žádných redakčních
úprav nepouštěl.)
Matutinum pravidelně chybí, protože jsem v osudném období
neměl přístup ani k rozumně starému mnišskému breviáři;
z mnišských zpěvů matutina pak byl, pokud je mi známo,
v novější době (řekněme 1850+) vydán jen skromný výběr
obsažený v Liber responsorialis (Solesmes 1895;
tehdy jsem neměl přístup ani k tomu, dnes již je
on-line).
Ze čtveřice "mých" zpěvníků vyčnívá ten pro
Officium parvum Beatae Mariae Virginis, a to nejen
rozsahem, ale také tím, že sleduje sekulární římský breviář.
Tady musím přiznat, že jsem se, když jsem ho sázel,
snažil aplikovat breviářové reformy Pia XII. a Jana XXIII.,
aniž jsem měl možnost v soudobém breviáři zkontrolovat,
zda a jak se do malého mariánského oficia reálně promítly.
Je možné a dost pravděpodobné, že tím došlo k dílčímu porušení
závěrů hodinek. Zatím jsem nesebral odvahu, abych to
zkontroloval.
3. Novější noty
Když jsem ze sázení dalších zpěvníků vycouval,
štafety se chopil Jakub Jelínek. Převzal část mých nástrojů
(které jsou přesně pro takové účely odjakživa volně k disposici)
i základní schema sazby, které ovšem výrazně zdokonalil a
zkrášlil,
a z jeho dílny vzešly všechny noty, které dosud nebyly zmíněny:
nešpory pro všechny adventní neděle,
slavnost Epifanie,
laudy pro středy v době postní a během roku,
slavnost Seslání Ducha svatého
a svátek sv. Havla.
Kromě toho se nové úpravy dočkaly "moje" noty
pro Narození Panny Marie a
Povýšení Svatého kříže.
Veřejný git repositář
umožňuje sledovat historii vzniku a úprav. Díky tomu
můžeme zpěvníky projít chronologicky.
Epifanie (2014) signalisuje odklon
od (čistého nebo tu a tam svévolně upraveného) mnišského oficia:
základní osnova tentokrát pochází z předkoncilního římského
breviáře, místy však přidává prvky mnišské:
v nešporách i laudách po capitulu následuje responsorium breve;
z mnišského breviáře je i sekvence modliteb v závěru
všech hodinek (supplicatio litaniae atd.);
na konci matutina je přidáno evangelium a zpěv
Te decet laus (ovšem ne jako samostatný nokturn
s psalmodií tvořenou SZ kantiky, nýbrž jen jako přívěsek
bezprostředně po Te Deum);
na konci laud se zpívají pod jednou antifonou tři žalmy 148-150
(tato jediná úprava by se dala vykládat i jako částečný
návrat k předpiánské římské distribuci žalmů).
Nápěvy antifon denních hodinek nejsou z římského antifonáře
z r. 1912, jak deklaruje tiráž, ale z antifonáře mnišského
(srov. např. charakteristické rozdíly v první antifoně nešpor
Ante luciferum genitus).
Podobně v kompletáři má antifona Salva nos
nápěv z nějaké modernější edice.
Novější středeční laudy během roku (2015)
se nesou, možno-li říci, v ještě o něco uvolněnějším duchu.
Tiráž deklaruje, že základní osnova je vzata z římského
antifonáře a doplněna mnišskými prvky. Ve skutečnosti
však je psalmodie reprodukována ze starších not pro tutéž
příležitost (viz výše). Piánskému rozložení římského žaltáře
neodpovídá výběr žalmů ani antifon (jednotlivé antifony
bychom tam našli tu ve středečním schematu "všedním",
tu v "postním", tu v jiných dnech).
Po Benedictus pak následuje řada přímluvných modliteb
ve formátu litanie,
které do římského ani mnišského liturgického rámce nepatří.
Pro Seslání Ducha svatého (2015) platí většina
toho, co bylo výše řečeno k Epifanii.
Noty pro Narození Panny Marie byly (2015)
stylově připodobněny novějším zpěvníkům, doplněny o římský
kompletář, matutinum (s úpravami pro tuto redakci typickými)
a malé hodinky. Nešpory a laudy byly ponechány v čisté
mnišské podobě.
Obdobným rozšířením prošla
druhá neděle adventní,
tady však byla navíc "pořímštěna" nešporní psalmodie.
Oficium svátku sv. Havla zachovává mnišské
schema, texty a zpěvy jsou posbírány ze středověkých pramenů.
Závazek k modlitbě oficia
Po tom, co bylo řečeno výše, si pozornost zaslouží
ještě jedna otázka liturgicko-právní.
Řekněme, že do Roudnice zavítá klerik nebo řeholník,
vázaný k modlitbě oficia. Splní tím, že se zúčastní zpívaných
hodinek podle prozkoumaných zpěvníků, svou kanonickou povinnost?
CIC kán. 276 § 2 odst. 3
kněží a jáhni připravující se na kněžství
jsou vázáni povinností konat každý den posvátné oficium
podle vlastních a řádně schválených liturgických knih
(secundum proprios et probatos liturgicos libros);
stálí jáhni ať konají část, jakou určí biskupská konference
(Překlad vlastní, protože český Kodex nemám při ruce.)
VPDMC 242
Každý klerik nebo řeholník, který je z jakéhokoli titulu
vázán posvátným oficiem, účastní-li se oficia společně
podle jiného kalendáře nebo jiného obřadu než
svého, činí zadost své povinnosti, pokud jde o tu část oficia,
na které byl přítomen.
Kánon 276 stanoví, že osoby oficiem povinné mají užívat
"vlastní a řádně schválené liturgické knihy". Bez dalšího
tedy není možné, aby např. diecésní kněz splnil svou povinnost
modlitbou mnišského breviáře.
VPDMC 242 však musíme dát při aplikaci přednost,
jako speciální normě před normou obecnou. Z obecného pravidla
se tu stanoví výjimka pro případ, kdy se dotyčný účastní
společné modlitby podle jiného kalendáře nebo obřadu,
než který je mu vlastní.
Znamená to, že když se sejdou dva kněží-nemniši,
kteří z nějakého důvodu upřednostňují mnišský breviář,
a modlí se ho spolu, VPDMC 242 jejich počínání žehná
a kanonická povinnost je splněna?
"Litera zákona" to sice zdánlivě připouští, ale takový výklad
by odporoval jeho duchu. Pokud jde o možnost svévolného výběru
liturgických knih, zůstává v platnosti kán. 276 CIC;
VPDMC 242 pouze zmírňuje jeho tvrdost pro případy,
kdy je někdo např. na návštěvě v řeholní komunitě používající
své vlastní knihy, odlišné od těch, které jsou
vlastní jemu.
Conventus Choralis však tvoří samí nemniši.
Mnišské oficium, které z nějakého důvodu používají,
tedy rozhodně není oficium v právním slova smyslu jim vlastní.
Kněz, který se s nimi modlí, je tak v situaci analogické
příkladu výše, a proto dle mého soudu svou povinnost neplní.
Vedle nedostatku jiného než vlastního oficia
shledáváme neméně závažné nedostatky na užívaných knihách,
a to jak formální (nejsou jako liturgické knihy řádně schválené),
tak materiální (texty se často neshodují s oficiálními
liturgickými knihami, podle nichž jsou zpěvníky připravovány).
Sečteno a podtrženo: klerik či řeholník, který by snad jel
do Roudnice zpívat chorál, by neměl zapomínat
najít si mezi tím čas pomodlit se breviář.
Závěr
Kdo jsme?
Jsme CONVENTUS CHORALIS,
neformální skupina lidí spojených zájmem o chorální zpěv.
"Conventum fácite"
(shromážděte se, vytvořte společenství) –
zpívá se v introitu čtvrté neděle postní.
Tvoříme tedy společnost lidí různého věku, povolání, stavu a
nátury, kteří mají vztah ke gregoriánskému chorálu.
Ten pro nás není pouhou okrasou liturgických ceremonií nebo
starobylých kostelů, nýbrž samotným liturgickým aktem.
introitus.cz, cit. 4. 3. 2016
Sympatické! A to ještě není úplně vytěžena celá hloubka
názvu, opírajícího se o introit
Laetare Ierusalem (srov. Iz 66,10n):
ten conventus, o kterém se mluví (v introitu;
Izajáš, a to ani ve znění Vulgáty, se o něm nezmiňuje),
totiž jistě
není jen tak nějaká sešlost nebo společnost ("společenství"),
ale shromáždění bohoslužebné, které jediné je náležitým
výrazem radosti z Boží spásy ohlašované prorokem.
Zároveň však i jen tento jeden odstavec dobře ilustruje
charakteristické důrazy, které se promítají do koncepce
užívaných zpěvníků. To, oč jde, je hudba - gregoriánský chorál,
při zachování tradičních liturgických forem.
Jestli to jsou formy oficia mnišského, sekulárního, nebo směs
obou, je podružný detail.
Jakkoli sdílím lásku ke gregoriánskému chorálu a k oficiu zvlášť,
ve věci "prvního důrazu" - smím-li to tak nazvat -
se s CoCho neshodnu. Když na mé uši narazí
výzva Laetare Ierusalem, et conventum facite,
mou starostí, předcházející starost o to, aby
ten conventus libě a důstojně zněl, vždycky bude, aby
se odbýval v souladu s platnými liturgickými předpisy.
To však nic nemění na tom, že kdo chce, jak jen je to možné,
ze zkušenosti poznat starší podobu
oficia, a to úplně zpívanou a v průběhu celého dne
(nebo dokonce celého Svatého týdne!),
příležitost k tomu v rámci českých zemí najde právě jen
v Roudnici.
Kdo tak ještě neučinil, tomu nezbývá, než doporučit,
aby ji využil.
Moje knihovna se nedávno rozrostla o varhanní doprovod
Olejníkových Nedělních nešpor. Konečně si tak mohu
na "olomoucký katedrální vesperál" udělat tak úplný náhled,
jaký je jen hudebníkovi mých bídných kvalit
skrz notový záznam možný.
Když jsem tu psal o Nedělních nešporách
naposledy,
o tom, že bych si snad někdy mohl sám přehrát jejich doprovod,
se mi ještě ani nezdálo. Dnes již je tomu jinak:
v půli třetího roku hodin klavíru, jakkoli nejsem nijak dobrým
žákem, přeci už jsou Olejníkovy nešpory literaturou
docela dobře přístupnou. A že je doprovod hudebně zajímavější
a "chutnější" než samotné melodie, které jediné jsem dosud
znal ze zpěvníku, ochotně jím po chvilkách listuji
a všímám si věcí, které mi dříve ucházely.
Proto jsem se rozhodl své postřehy systematicky prověřit a
sepsat.
Hymny
Z dřívějšího nedosti zevrubného listování a zpívání jsem měl
zato, že hymny zahrnuté
v Nedělních nešporách jsou vesměs standardní texty
z Denní modlitby církve, s nápěvy podle "červeného hymnáře"
a doprovodem buďto reprodukovaným z doprovodu k Mešním zpěvům,
nebo od P. Olejníka nově složeným. Ukazuje se však, že situace
je o mnoho pestřejší.
Publikace obsahuje celkem 54 notovaných hymnů.
Když od toho odečteme sedm dublet, zbyde 47 jedinečných skladeb.
Z toho dále mezi dodatkovými hymny v závěru
svazku jsou tři (č. 901-903) sborové úpravy hymnů dříve
již otištěných v úpravě pro lidový zpěv a varhany.
Několik textů je také otištěno vícekrát s různými nápěvy.
Jedinečných zhudebněných textů by tedy bylo ještě o něco méně
než výše uvedených 47.
Většina hymnů je otištěna u jednotlivých nešporních
formulářů nebo v úvodu jednotlivých liturgických období.
Na konci jsou pod čísly 901-910 přidány pro tři hymny
úpravy pro smíšený sbor a dále sedm hymnů ze zeleného
hymnáře jako alternativa pro vybrané příležitosti.
Posledně jmenované jsou všechny beze změny přetištěny
z varhanního doprovodu k zelenému hymnáři.
Když jsem všechny hymny prošel, ukázalo se, že text i nápěv
podle červeného hymnáře má 23 z nich.
Devět dalších má text podle červeného hymnáře
(tj. ten samý, jako je v breviáři), ne však shodný nápěv.
V jednom případě je vzata známější varianta z Kancionálu
(č. 100/1, Vítej, milý Jezu Kriste),
v jednom dalším (č. 711, Korouhve královské jdou vpřed)
je velice doslovně reprodukován nápěv odpovídajícího latinského
hymnu (ovšem jiná varianta, než je v červeném hymnáři).
Ostatní P. Olejník nově zhudebnil.
Zbylé texty jsou ze zeleného hymnáře. Výjimku tvoří hymny
č. 100/2 (To slovo spásy lidí všech) a
300/2 (Laskavý Stvořiteli náš), které v žádném ze dvou
standardních hymnářů nefigurují. Našli bychom je
jen v charitním breviáři ze sedmdesátých let a v jeho dítku -
současném breviáři českých dominikánů.
V jednom případě si zatím nejsem docela jist autorem:
Č. 100/3, Všichni věrní křesťané, má jiný nápěv,
než je v červeném hymnáři, ale není jisté, že je Olejníkův -
jeho charakter je takový, že by klidně mohl být vybraný
z nějakého staršího pramene.
Na údaje o autorství otištěné u jednotlivých hymnů se bohužel
nelze spolehnout,
protože jsou často evidentně nepřesné,
zejména, jde-li o rozlišení,
zda z uváděného pramene pochází jen text, nebo i zhudebnění.
Pro mě zvlášť zajímavým případem jsou nová zhudebnění
hymnů z červeného hymnáře. Můžeme si všimnout,
že s výjimkou mariánského Zdrávas, hvězdo moří (č. 719)
jsou všechny soustředěny ve formulářích vánočního a
velikonočního cyklu. Bez přesnějších údajů o době a okolnostech
zpracování jednotlivých nešporních formulářů se můžeme jen
dohadovat, zda skladatel dotyčné hymny opatřil novými nápěvy
o své vůli (třeba proto, že měly zvlášť inspirativní texty,
nebo se mu nápěv v hymnáři nelíbil), či z nutnosti
(např. v době přípravy daného formuláře neměl
po ruce notovaný hymnář).
Bylo by nasnadě očekávat, že se nového zpracování dostalo
hymnům, jejichž nápěvy v červeném hymnáři jsou v rámci
soudobého "běžného katolického kostelního repertoáru",
nakolik je representován např. Kancionálem, výrazně neobvyklé
nebo náročné. Zdá se ale, že tento ohled nehrál
rozhodující úlohu. (Viz např. ponechání č. 716.)
Snad nová zhudebnění
hymnů z červeného hymnáře spadají do doby, kdy ještě nebylo
na obzoru vydání uceleného vesperálu. Když se pak skladatel,
již na sklonku života, ocitl před rozsáhlým úkolem zhudebnit
všechny nešpory, které během roku
mohou připadnout na nedělní večer, hymny, jako texty již
zhudebněné, nechal stranou, a věnoval se jen textům
"potřebnějším".
Je třeba zdůraznit, že jsem si všímal pouze textů a
nápěvů. O tom, jestli jsou všechny harmonisace
Olejníkovy, nebo jsou některé převzaty z existujících sbírek
(což by bylo u hymnů převzatých beze změn z červeného hymnáře
veskrze pochopitelné), tak nemohu říci nic.
zdroje | číslo | |
čK | 100/1 | Vítej, milý Jezu Kriste |
-O | 100/2 | To slovo spásy lidí všech |
čO? | 100/3 | Všichni věrní křesťané |
čO | 200/1 | Kriste, světa spasiteli |
čč | 200/2 | Pán Kristus se narodil |
čO | 201 | Z Hvězdy vyšlo Slunce |
čO | 204 | Rok nový již k nám přichází |
čO | 205 | Zdráva buď, přeslavná |
čč | 207 | Raduj se, všechno stvoření |
čč | 209 | Ctěme posla nebeského |
čč | 300/1 | Otec, Syn i Duch svatý |
-O | 300/2 | Laskavý stvořiteli náš |
čO | 306 | Korouhve královské; zhudebnění Olejníkovo, ale alespoň začátek se lehce přiznává k chorální předloze |
zO | 400/1 | U Beránkovy hostiny |
zO | 400/2 | U Beránkovy hostiny, nápěv jako č. 306 |
čč | 400/3 | Kristovo vzkříšení |
čO | 400/4 | Přijď, Tvůrce, Duchu (mírně pozměněný text) |
čč | 400/5 | Duchu Tvůrce, přijď (nezměněný text) |
čč | 534 | Mocný všech věcí králi |
čč | 535 | Ó Nejsvětější Trojice božská |
čč | 536 | Kriste, rozkoši andělská |
čč | 601 =603 | Stvořiteli světa, Bože |
čč | 602 =604 | Pravý Bože na výsosti |
čč | 701 | Aj, Král slávy |
čč | 702 | Tvé světlo v noci světa bdí |
čč | 703 | Slavíce svátek milého |
čč | 704 =705 | Knížete apoštolského |
čč | 706 =707 | Vy naše knížata kněžská |
čč | 708 | Ó Ježíši velebný |
čč | 709 =710 | Zdrávas, Maria Panno |
č- | 711 | Korouhve královské; nápěv velmi doslovně chorální, ne shodný s tím v červeném hymnáři (srov. výše č. 306!) |
čč | 712 | Veselte se, slovanští |
čč | 713 | Svatý Václave, kníže náš |
čč | 714 =715 | Svaté Trojici jasné (jedna drobná úprava melodie) |
čč | 716 | Z hlubokosti volajících |
čč | 717 =718 | Ejhle, stánek Boží s lidmi |
čO | 719 | Zdrávas, hvězdo moří |
| 901 902 903 | (sborové úpravy) |
zO | 904 | Ty, Tvůrce všeho, Bože náš |
zO | 905 | Půst čtyřicetidenní jsi |
zO | 906 | Jeruzalém, obec slavná |
zO | 907 | Ježíši Kriste, všehomíra vládce |
zO | 908 | Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá |
zO | 909 | Já o studnici vím |
zO | 910 | Hvězdy dvě se z východu |
První sloupec zkratkami uvádí vždy zdroj textu
(první znak) a nápěvu (druhý znak):
|
Nápěvy žalmů
Až když se na Nedělní nešpory dívám očima neumělého
varhaníka, který musí počítat s časem na nacvičení doprovodu
každé jednotlivé části každých nešpor, všiml jsem si, že autor
s nápěvy žalmů zachází (k varhaníkovu prospěchu)
ještě mnohem úsporněji, než jsem měl zato:
V drtivé většině formulářů se první žalm zpívá vždy na ten samý
nápěv, podobně i druhý žalm (vždy na stejný nápěv, odlišný
od prvního).
Zatímco žalmy mají nápěvy přiřazeny podle své posice
v nešporní psalmodii, každé novozákonní kantikum má svůj
pevně přiřazený nápěv a na ten se zpívá, kdykoli
v některých nešporách přijde na řadu.
Nemá ale každé svůj jedinečný: jen kantika ze Zj 19
a z 1 Tim 3 mají nápěvy na míru, pro ostatní se dohromady
vystačí se čtyřmi dalšími (resp. se dvěma, pokud zanedbáme
výjimečné formuláře, o nichž dále).
Editor Nedělních nešpor, p. Oldřich Heyl,
ve své předmluvě upozorňuje na to, že některé z nejstarších
do knihy zahrnutých
nešpor jsou co do nápěvů atypické. Jako příklady uvádí
variantu A nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a slavnost
sv. Václava. Můžeme upřesnit, že atypických formulářů
je ve skutečnosti (jen) pět:
- slavnost Zmrtvýchvstání Páně, varianta A
- slavnost Seslání Ducha svatého
- slavnost sv. Václava, (jen) druhé nešpory
- Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
- nešpory ze společných textů o Panně Marii
Přitom nejvýrazněji atypické jsou poslední dva jmenované
formuláře - jejich nápěvy žalmů a kantik jsou buďto jedinečné,
nebo sdílené nanejvýš s jedním dalším formulářem,
který ovšem vždy patří mezi výše vyjmenované formuláře
atypické.
Ostatní tři formuláře naproti tomu sdílejí některé nápěvy
s typickým schématem a zdá se tedy, že snad jsou předstupni jeho
formování.
Dohromady se pro žalmy a kantika celých
Nedělních nešpor užívá 15 nápěvů, ovšem pro "typické"
nešpory, kterých je většina, jich stačí pouhých šest.
Zbylé se vyskytují jen ve výše jmenovaných formulářích
atypických.
Níže nabízím přehled, vždy
spolu s odkazem na první stránku, kde se ten který nápěv
v knize vyskytuje.
K nápěvům pro žalmy a novozákonní kantika přistupuje
dalších 14 nápěvů Magnificat. Většina je jedinečná,
jen nápěv Magnificat č. 806 je shodný s "prvním typickým žalmem".
Distribuci jednotlivých Magnificat mezi typické a atypické
nešpory jsem nesledoval. Je možné, že i tady by se ukázalo,
že pro typické nešpory se všech 14 kusů nevyužívá.
strana | na nápěv se zpívá |
11 | první žalm typických nešpor |
13 | druhý žalm typických nešpor |
14 | Zj 19 |
77 | Flp 2; Ef 1; Zj 15; Zj 4 |
85 | Kol 1; 1 Petr 2; Zj 4 (s. 707 - má stejnou melodii, ale jiný doprovod!) |
136 | 1 Tim 3 |
241 | atyp (jen Zmrtvýchvstání Páně A) |
337, 735 | atyp (Seslání Ducha svatého, Věrných zemřelých) |
339 | atyp (Seslání Ducha svatého) |
703, 761 | atyp (sv. Václav, mariánské) |
705 | atyp (sv. Václav) |
737 | atyp (Věrných zemřelých) |
739 | Flp 2 - atyp (Věrných zemřelých) |
759 | atyp (mariánské) |
763 | Ef 1 - atyp (mariánské) |
Závěr
Jako neumělému varhaníkovi se mi Nedělní nešpory
po provedeném průzkumu nápěvů žalmů
jeví ještě podstatně přístupnější
a "lidovější". Zdá se, že naučit se doprovodit
alespoň všechny "typické" nešpory není až tak
nezvládnutelný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát.
To, co bylo zjištěno o hymnech, vyvolává otázky.
Jestliže v hymnech Nedělních nešpor máme před sebou
de facto "hymnář olomoucké katedrály", kdo jednotlivé hymny
(z obou hymnářů a charitního breviáře) vybíral?
Sám P. Olejník? Někdo další? Co ho při výběru vedlo?
To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale zajímalo by mě to moc.
[EDIT 13. 12. 2023]
Článek není aktuální a obsahuje zavádějící tvrzení,
>> solidnější článek zde <<
...
Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků
a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se
v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala.
Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona
„Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází
z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic
z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské
kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv
našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni.
...
(apha.cz, zvýraznění v textu JP)
O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii
doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod
Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu.
Je to vztah velmi volný.
(Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není,
ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)
Jak je to s původem "vstupní antifony"
Ejhle, Hospodin přijde?
Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921).
Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet
a autorem adaptace je redaktor kancionálu,
Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův
by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli
antifonář
danou antifonu obsahující, protože její nápěv je
poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy,
aby melodie s českým textem dobře vyšla.
[EDIT 30.11.2016]
Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi.
Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků.
To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde
objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil
Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté
poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky.
Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším
českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její
zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je
její latinská předloha; dále pak o to,
(2) že na repertoáru rorátů pracoval
Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu,
takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.
[EDIT 1.12.2017]
Ve skutečnosti je
antifona již ve Svatojanském kancionálu
(1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46),
byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i
Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu
jako č. 101B.
Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou",
protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém
misálu překládá introitus.
Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním
propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní,
kde se s ní ostatně setkáváme dodnes.
Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony.
Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené
na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní,
redukuje na jejich písňovou složku -
jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní):
Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd.
Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním
introitem, je tak nejspíše něco jako
"antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu
liturgických mešních zpěvů.
Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde
je od r. 2013 zařazena také v mém souboru
adventních antifon
(první neděle adventní, první nešpory).
Je sice diskutabilní,
nakolik je přípustné dnes oficiální překlad
nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu,
že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve
nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk;
ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění
oficiálního znění, když antifona,
jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na
latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.
Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou
objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české
veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty
denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty,
vydané r. 1997 u příležitosti jeho
prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze
(orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí,
že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu
obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl
při nejbližší příležitosti ji prostudovat.
Denní modlitba církve. 14. července, bl. Hroznaty, mučedníka,
patrona plzeňské diecéze. [s.l.] 1997.
Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách;
text je sázený na počítači,
snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru
(nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma).
Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie)
i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově
sázené.
Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet
možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše.
Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné
vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval
jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením
snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl.
Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic
zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko,
může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže
zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů,
které jsou celé online.
Texty
Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře
po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň
slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně
usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze
bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace
antifony invitatoria.
Za normálních okolností by se při slavení
bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky,
obsažené v národním propriu denní modlitby církve,
(obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její
responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou
modlitbu) doplnily částmi ze společných textů
o jednom mučedníkovi.
Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic
a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů
nově složených.
Protože tyto texty z větší části souhlasí
s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu
a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem
vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně
tepelský klášter,
je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty
druhotně převzaty diecésí.
V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři
nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou
(nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář
obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu.
Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu
povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech.
Hymnus k modlitbě se čtením,
Zdráv buď, květe bez poskvrny,
sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže).
Prostřední z jeho tří slok se ke světci
obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat
na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá
metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému
hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem)
a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl.,
ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg.
"Hroznato, má naděje").
Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval,
v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické
délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů
s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se
o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické
označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini",
který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat
členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně
všechny křesťany.
Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus
Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu
mučednickou smrt.
Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají
stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie,
nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky,
popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není
příliš jasná.)
Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia
obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje
jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu.
Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní
hymny z breviáře:
Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních
nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed
dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne),
Miluj Pána, Boha svého (odpoledne),
Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).
Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi,
pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to
o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli).
Ze stejných společných textů pocházejí
i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu,
než je v breviáři.
Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů,
ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány
dvě za potřeby "naší kanonie".
To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů,
nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly
nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav
již celá hotová sazba.
Ze společných textů je dále vzato
responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory,
stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.
Zbytek formuláře tvoří vlastní texty.
Ty obnášejí
sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních
i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních
ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat
(jiné, než jsou v běžném českém breviáři);
antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby
se čtením, veršík po nich,
obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté
ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium
se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři);
sadu antifon k žalmům ranních chval;
veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.
Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled
jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže,
že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského
textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty
slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské
provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.
Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní
vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program?
Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví
o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho,
kdo je v nebeské slávě.
(V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně
a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.)
Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály
jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu
světce.
Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.
Vývoj formuláře
Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési
(a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem
v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše),
všimneme si určitých odlišností.
Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení
("o svátku" / "o slavnosti").
Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech
hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus
Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší
kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje.
Obě lekce i jejich responsoria souhlasí.
V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách
ani v nešporách) zvláštní přímluvy.
Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském
propriu jiné krátké čtení.
Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc
jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení.
Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném
překladu.
Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého
stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých
odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.
Můžeme si všimnout, že části,
které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři
jsou oproti "premonstrátskému" navíc,
z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách
je část duplikována z druhých nešpor, zbytek
vzat ze společných textů.
Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory
a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti
ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk
a výslovně zmiňuje tepelský klášter.
Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní
byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském
řádovém propriu,
a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti.
Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci
plzeňské diecése.
Nápěvy
Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení
se zpěvem - od začátku až do konce.
Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný
nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít
pro hymnus modlitby se čtením.
U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou
tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací.
Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu
nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy
žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.
V textu žalmů a kantik je v každém verši
podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika,
nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná.
Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku,
všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena
z mého pohledu chybně
("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší
přízvučnou slabiku "Hospodinova").
Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina
antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat
na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována,
ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě,
kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden
nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět.
Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.
Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají
v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře
opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté,
striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací
v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití
osminových a čtvrťových not.
Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním
tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně,
ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá
tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése
už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě
vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou
porci chorálního předporozumění, snadno by tápal.
Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace
pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.
V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně
na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací,
ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu,
jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii
už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník.
Viz kompletář v kancionálu.
Otázky liturgicko-právní
Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím
o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký
formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité
české nebo moravské diecési - právě kromě
zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem
byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni
provincií, při liturgické reformě byla provinční propria
sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní
formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou
anomálii.
Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní
a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu,
se odvolává na diecésního biskupa:
Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání
Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským,
dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97).
Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem
plzeňské diecéze.
Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní
status texty měly v době vydání a jaký mají dnes,
prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v
dekretu,
potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése:
Normae de patronis constituendis
(dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279)
a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce";
Notitiae 13 (1977), 557-558).
Pro naše tázání je zásadní především instrukce.
Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit,
že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější
verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné,
že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby
instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž
tematisuje přebírání liturgických formulářů:
3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím,
více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám,
je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou,
které na tom záleží přímo (cuius directe interest),
a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly
texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak.
(překlad JP)
Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu
než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty
pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů,
číst jako naplnění tohoto článku instrukce.
Jaký je právní status
zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické
texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési?
Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci
pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4).
Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této
věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou
zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím,
že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou
památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické
texty.
Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr,
aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké
užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet
s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky
od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž
bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil.
Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého
čtenáře s omluvou požádat o poshovění.
Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným
svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který
má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy,
a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí
Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu
se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret,
ba ani informaci o obdrženém církevním schválení),
ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje
jednak vážností vydávající instituce, jednak
odkazem na své zdroje: oficiální
liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.
Zpěvy
formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy
jsou poskládány rozmanitě:
hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium
a pro nešpory antifona k Magnificat
jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia.
První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince,
kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást
commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali
marně.
[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona
Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia,
je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal
jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář
pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i
v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.
ranní chvály
|
hymnus |
Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ... |
A1 |
Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat. |
A2 |
Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit. |
A3 |
Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se. |
R |
Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam. |
ABen |
Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar. |
nešpory
Kdo zpěvníček nemá po ruce, alespoň pro nešpory najde jeho nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny":
S. Ioannis Nepomuceni, sacerdotis et martyris, ad II vesperas
|
A1 |
Igne me examinásti, et non est invénta in me iníquitas. |
A2 |
Aquae multae non potuérunt exstínguere caritátem, nec flúmina óbruent illam. |
A3 |
Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium. |
R |
Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo? |
AMag |
In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient. |
Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá.
Předmluva zpěvníčku k tomu říká:
Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu
nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze.
Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů:
Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách)
z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího
nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ...
(druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách
(dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).
U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií
pro tento účel nově upravených:
Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona
v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ...
(antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).
Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon
kvantitativně podobného textu.
Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku
dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon,
ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné
nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů
pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny
nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat
materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle
na nezpívatelnosti výsledku nic nemění.
Ovšem právě sv. Jan Nepomucký
tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě
metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili
také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě
podstatně horlivější.
Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934
(Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934)
chované ve strahovské knihovně
obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky
pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše.
Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným.
Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního
propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus,
kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních
nešpor, nebo zpívali antifonu z commune.
Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít
všechny tři antifony
k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium,
a pro nešpory antifonu k Magnificat.
Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a
čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře
nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček
z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské
oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším
o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.
Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším
před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice
zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály
a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto
premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny
"Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno,
ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.
[EDIT 13. 5. 2018]
Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší
zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století
(sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více
diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"),
další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské
kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera
(sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské,
kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu
praga.inadiutorium.cz.