Blog

Repertoár Jistebnického kancionálu v Denní modlitbě církve

V uplynulém roce se mi naskytla příležitost strávit značnou porci času s Jistebnickým kancionálem, při převádění jeho tištěného indexu do (místy opravené a doplněné) strukturované elektronické podoby integrované s databází CantusIndex. Tak se pro mě stala jaksi nově osobně relevantní skutečnost, že Jistebnický kancionál není jen nejstarší památkou prokazatelně liturgicky užívaného (a na příslušné chorální nápěvy zpívaného!) překladu částí oficia do češtiny, ale že malá část jeho repertoáru je dnes integrální součástí českého breviáře. Ve funkci hymnů byl do Denní modlitby církve (potažmo do "červeného hymnáře") zařazen široký výběr českých duchovních písní napříč epochami. Jistebnický kancionál je v tomto výběru zastoupen spíš jen skromně, ale zastoupen je:

1. Text

Jako zdroj textu je Jistebnický kancionál uveden u hymnu Kriste, ty jsi den a světlo (nedělní kompletář). To je případ pozoruhodný tím, že nejde prostě o nějakou starou českou duchovní píseň, ale o překlad latinského hymnu Christe, qui lux es et dies, který jako hymnus kompletáře figuruje i v pokoncilním breviáři latinském.

Hymnus byl tradičně určen pro kompletář v době postní. Zpíval se v mnoha diecésních ritech, mj. i v tom pražském (BP1502, f. 139r), do římského breviáře však nepronikl. Liturgia horarum ho zahrnula jako jeden ze dvou celoročně užívaných hymnů kompletáře, přičemž v liturgickém mezidobí je výběr hymnu volný, ve zvláštních liturgických dobách, které nemají hymnus vlastní, bývá předepsáno střídání po týdnech. Denní modlitba církve tento systém nahrazuje týdenním cyklem hymnů kompletáře. Hymnus Kriste, ty jsi den a světlo je v něm zařazen jako druhá možnost k volnému výběru pro neděle.

Srovnání (JK f. 55v) ovšem ukáže, že pokud vůbec text z Jistebnického kancionálu pro text zařazený do Denní modlitby církve nějakým způsobem posloužil jako předloha, prošel přepracováním tak zásadním, že je stejně vhodnější mluvit o novém přebásnění latinského hymnu než o úpravě jeho staročeského překladu. Latinský hymnus v metru 8888 je v Jistebnickém kancionálu přebásněn tak, že melismata jsou rozložena na nápěv striktně sylabický s verši po 10-12 slabikách. (Nakolik se dá soudit podle doxologie a dalších pravidelněji vykrojených strof, ideální metrum by snad mohlo být 12.12.11.11, ale větší část strof se od něj v různé míře odchyluje.) Do Denní modlitby církve je přebásněn opět v metru 8888, odpovídajícím latinské předloze. V JK je přeložen kompletní text v rozsahu, v jakém figuroval (nejen) v pražském breviáři (BP1502, f. 70; srov. AH 51, 22), do Denní modlitby církve je zařazen menší výběr slok, přesně odpovídající tomu, který obsahuje Liturgia horarum - tedy až na to, že je (jak je to v červeném hymnáři u překladů latinských hymnů obvyklé) vynechána závěrečná doxologie.

(Zdrojový kód. Podložení latinského textu podle CZ-Pu I A 58, f. 67v.)

Nápěv tohoto latinského hymnu v minulosti posloužil nejen pro jeho český překlad, ale také pro další české písně - viz Melodiarium, MHB/670. V červeném hymnáři je hymnus odbyt nejbanálnějším/nejnadužívanějším nápěvem č. 74 (MHB/2014). Vzhledem k souhlasícímu metru se nabízí zkusit ho zpívat na nápěv latinské předlohy. Melismata nápěvu známého z Jistebnického kancionálu na daný český text moc nesedí, ale jednodušší nápěv zařazený pro dobu postní v Liber hymnarius jde s textem dohromady dobře:

2. Nápěv

Z Jistebnického kancionálu pochází nápěv figurující v hymnáři pod č. 88 - JK f. 35r, Patřmež k Bohu tak múdrému (Melodiarium: MHB/222). Jde o jeden z nápěvů v hymnáři hojněji použitých:

• Nuž, všichni křesťané věrní (doba postní)
• Jezu Kriste, Synu Boží (žaltář, neděle lichých týdnů)
• Patřme k Bohu tak moudrému (žaltář, pondělí lichých týdnů; text je čerpán odjinud, s písní v JK má společný jen incipit)
• Kriste, dej pomoc v dnešní den (žaltář, úterý lichých týdnů)
• Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů)
• Veliká je milost dána (společné texty o duchovních pastýřích)

3. Text + nápěv

Jediným příkladem, kde je v hymnáři podržen jak nápěv, tak text podle Jistebnického kancionálu, je píseň Pán Ježíš, náš Spasitel - JK f. 49r (nápěv) a f. 49v (text) (Melodiarium: MHB/79). Píseň o eucharistii, charakteristicky kladoucí důraz na přijímání pod obojí způsobou (aniž by vykračovala za hranice katolické orthodoxie). Bohužel je to hymnus, na který v breviáři za normálních okolností narazí málokdo a sotva kdo ho zpívá, protože figuruje v nešporách Zeleného čtvrtku, které se podle platných rubrik modlí jen ti, kdo se neúčastní mše na památku poslední večeře.

Pozorný čtenář mi připomene, že to není tak dávno, co jsem právě i tuto píseň zařadil na černou listinu hymnů s refrénem. To tu můžeme poněkud relativisovat poukazem na skutečnost, že jde o refrén stručný (jedno dvouverší) a (mj. i díky svižnému nápěvu) neunavující. Ostatně v breviáři u něj chybí i ona charakteristická rubrika, dovolující při slavení bez zpěvu opakování refrénu vynechávat.

Závěrem

I když k hymnům červeného hymnáře mám řadu dílčích výhrad (kterým už dlouho plánuji dát zveřejnitelnou písemnou podobu, ale v dohledné době na to spíš nedojde), jeho celkový charakter výběru napříč dějinami české duchovní písně - a tak i českými církevními dějinami vůbec - mám moc rád, a nejen proto, že tak v denní modlitbě církve občas potkávám texty a nápěvy z pramenů, které jsou zrovna předmětem mého badatelského zájmu. To, že takto v oficiální modlitbě církve (hymnář oficia není prostě jen jeden z kostelních zpěvníků) zaznívají slova a nápěvy z různých dob a z různých koutů církve, má také symbolickou hodnotu.

Brněnský výběr textů

[Denní modlitba církve. Výběr textů pro významné dny liturgického roku, Brno: Akademie kanonického práva 2019, 178 s.]

Brožura formátu A5 obsahuje texty Denní modlitby církve pro středně velký okruh příležitostí. (Viz na výše odkazované webové stránce zveřejněný obsah.) Z webu vydavatele víme, že "publikace vznikla z podnětu Královské stoliční kapituly v Brně, která slaví některé dny liturgického roku modlitbou církve za přítomnosti Božího lidu." Přímo v knížce žádné metainformace upřesňující její Sitz im Leben nenajdeme, ale výběr příležitostí se zdá potřebám brněnské katedrální kapituly dobře odpovídat (jediným pokrytým svátkem z cyklu sanktorálu je slavnost sv. Petra a Pavla, titulární svátek katedrály). Knížka je také vidět přímo v liturgickém provozu na záznamu modlitby se čtením a ranních chval v brněnské katedrále z letošního Velkého Pátku.

Obálka je vkusná a důstojná (byť na první pohled bych v takových deskách úplně nečekal liturgické texty), grafická úprava obsahu je však ryze účelová, bez větších estetických ambicí. Dvoubarevný tisk a formátování jednotlivých liturgických elementů víceméně odpovídá breviáři, až na bezpatkové písmo nadpisů a rubrik. Rušivě a nedůstojně působí šedě stínované záhlaví všech stránek.

Hudební informace knížka obsahuje jen úplné minimum: u těch hymnů, jejichž (vlastní) nápěv lze najít v Kancionálu nebo v Mešních zpěvech, je na tento odkázáno. Nápěvy ostatních hymnů nejsou řešeny, i když pro většinu by se nějaký použitelný i jen ve jmenovaných dvou zpěvnících bez problémů našel.

Výběr příležitostí pokrývá vrcholy temporálu, svátky týkající se daného kostela (výročí posvěcení, titulární slavnost), nešpory pro neděle v mezidobí a oficium za zemřelé. Charakteristické je, že kromě nedělních nešpor a nešpor z oficia za zemřelé jde vždy o modlitbu se čtením a ranní chvály, což vzbuzuje vážnou pochybnost o realističnosti tvrzení vydavatele, že "v kostelích, kde se slaví liturgie hodin, může být tato publikace vhodnou pomůckou." Výběr hodinek, které má ve zvyku slavit veřejně a za účasti lidu brněnská katedrální kapitula, je tak netypický, že je obtížné představit si, že by opravdu byl k potřebě ještě někde jinde.

Asi to nejzajímavější na novodobém liturgickém prameni pro konkrétní instituci je, jaká rozhodnutí jeho redaktor či redaktoři udělali v rámci prostoru ponechaného v oficiálních liturgických knihách, jak je obecné konkretisováno.

Jednou vrstvou přizpůsobení jsou kroky k blbuvzdornosti: úvodní dialog je otištěn celý na začátku každého formuláře; na konci každého žalmu je plný text Sláva Otci; responsoria jsou kompletně rozepsána tak, jak se opravdu recitují (nespoléhá se na to, že uživatel ví, jak které části správně opakovat, nebo že mu opakování stačí napovědět pomocí incipitů).

Jiná přizpůsobení kodifikují konkrétní provozovací praxi. Sem můžeme zařadit to, že část prvního verše každého žalmu je tištěna kurzívou, nepochybně jako připomínka, že ji má recitovat sólově ten, kdo začínal antifonu. Úplné znění antifony je tištěno před žalmem i po něm, ale opakování po žalmu často má doplněnu jednu nebo více pomlček, patrně jako pomůcky, jak se má při sborové recitaci jednotně frázovat. Antifony, recitované ve Velikonočním triduu po krátkých čteních místo responsorií, mají oproti breviáři upřesněn konkrétní způsob provedení: nejprve má celý text recitovat předsedající, pak ho všichni zopakují. Kantikum podle Zj 19 v nedělních nešporách je tištěno rovnou bez těch částí, které rubriky breviáře při slavení beze zpěvu dovolují vynechat. Dialogické elementy místo obecných zkratek obvyklých v breviáři - V[erš] a O[dpověď] - často užívají zkratek kodifikujících rozdělení rolí: K[něz] a L[id]. (Veršíky v modlitbě se čtením však kdovíproč ani nesledují Denní modlitbu církve, ani tuto konkretisaci rozdělení recitace mezi kněze a lid, ale mají zkratky V[ersus] a R[esponsum] jako latinský breviář.)

Dále jsou tu provedené volby v rámci možností nabízených rubrikami. Ranní chvály jsou vždy spojeny s modlitbou se čtením, a to tak, že se říká jediný hymnus, vždy zásadně vzatý z ranních chval (srov. VPDMC 99). Pro každou příležitost je otištěn jeden hymnus (žádné alternativy na výběr), přičemž část hymnů je vybrána z červeného, část ze zeleného hymnáře. Pro neděle v liturgickém mezidobí jsou využity hymny druhých nedělních nešpor z obou hymnářů, takže každá ze čtyř nedělí v cyklu žaltáře má hymnus jiný.

Pokud jde o výběr hymnů kombinující materiál obou oficiálních sbírek, dalo by se mluvit o kodifikovaném hymnáři brněnské katedrály, podobně, jako je v Olejníkových Nedělních nešporách kodifikován hymnář katedrály olomoucké.

Jestliže jsme na jedné straně viděli řadu příležitostí, kde redakce z různých možností připouštěných breviářem závazně vybírá jednu, jsou i případy, kde jsou reprodukovány všechny možnosti breviářem nabízené. To se týká nejen výběru žalmů k invitatoriu, ale také dvou možností psalmodie ranních chval na Popeleční středu. (Záhadné je, z jakých důvodů knížka nabízí dvě varianty psalmodie i pro modlitbu se čtením ve čtvrtek Svatého týdne.) Na Štědrý den, kdy se pro modlitbu se čtením a ranní chvály berou feriální žalmy, redakce nehledá zkratky (byť ve VPDMC 247 nejspíš využitelná skulinka je, neboť feriální žalmy naprosto nejsou Štědrému dni vlastní ani přizpůsobené) a na čtyřiceti stranách otiskuje žalmy pro všechny možnosti - tedy až na tu jednu, kdy Štědrý den připadne na čtvrtou neděli adventní.

Možná stojí za explicitní zmínku, že obsahem nejde o pouhou "knížku do lavice", která by vynechávala části příslušející lektorovi nebo předsedajícímu, ale pro knížku pro všechny liturgické role, obsahující všechny potřebné texty (až na evangelium vigilie Narození Páně - s. 52), včetně předsednických výzev před Modlitbou Páně a slavnostních požehnání.

Tiráž tvrdí, že "liturgické texty se shodují s oficiálním zněním Denní modlitby církve." V celku je to pravda, ale na dva drobné hříchy v tomto směru jsem při zběžném pročítání narazil:

24. 12. uvedení do první modlitby dne:

Dnes poznáte, že přijde Pán, a zítra uvidíte jeho slávu. Skutečně ji uvidíte.

Výročí posvěcení kostela, ranní chvály, zpěv po krátkém čtení:

Bože, tvá církev je předobrazem nebeského Jeruzaléma * je to dům modlitby pro všechny národy. ...

Zatímco drobná jazyková úprava responsoria je pochopitelná a snadno může jít i o neúmyslnou chybu přepisu, neústrojné prodloužení štědrodenního invitatoria je pro mě záhadné. Kdo a proč by něco takového chtěl?

Jediným projevem ryzí liturgické tvořivosti vykračující za mantinely rubrik jsou antifony k Magnificat nedělních nešpor. Antifony pro 32 nedělí krát tři roční cykly v knížce celkem pochopitelně otištěny nejsou. Rubrika sice správně uvádí, že "Antifona je vlastní pro každou neděli", ale vzápětí (snad hlavně pro ty, co si cestou na nešpory breviář zapomenou na faře) nezákonně dovoluje, že se "může ... použít obecná antifona," vzatá z kantika samotného:

neděle 1. týdne žaltáře

Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.

(Doslova shodná s antifonou k Magnificat úterý lichých týdnů žaltáře.)

neděle 2. a 4. týdne

Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.

(Srov. antifonu k Magnificat, středa lichých týdnů žaltáře - stejný text, lehce odlišný slovosled.)

neděle 3. týdne

Hospodin pamatoval na své milosrdenství.

(Srov. antifonu k Magnificat, pátek lichých týdnů žaltáře.)

Nechat si tisknout výběr liturgických textů pro praktickou potřebu v knižní podobě není téměř nikdy jenom akt prostého namnožení textů (které se ostatně v době, kdy v každé druhé katolické kapse je mobilní telefon s breviářovou aplikací, pomalu stává přežitkem), ale také projev institucionalisace. Zřetelný krok od nahodilého a příležitostného k řádnému a pravidelnému. Kodifikován je výběr příležitostí, ale také řada praktických detailů a dramaturgických rozhodnutí, která oficiální liturgické knihy přenechávají tomu, kdo slavení utváří. Tak se i na (oproti středověké liturgii) omezené hrací ploše novodobé římské liturgie profiluje liturgický úzus dané církevní instituce. Když jsem se až dosud nevypravil do Brna, abych Královskou stoliční kapitulu sv. Petra a Pavla zastihl při činu, jsem rád, že alespoň mám v knihovně její "chórovou knížku".

Notitiae o přípravě pokoncilního Antiphonale Romanum

Kompletní archiv věstníku Notitiae, zveřejněný před pár lety na webu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, otevřel nejširší veřejnosti dokořán nepřebernou sbírku úředních zpráv kongregace, dokumentů liturgického zákonodárství, ale také odborných studií, zpráv o průběhu provádění liturgické reformy a dalších vysoce zajímavých článků. Loni v létě jsem tak v rámci snahy opatřit si vyčerpávající přehled vývoje pokoncilního liturgického kalendáře mohl z pohodlí domova postupně pročíst obsahy všech dosavadních ročníků (podnik ještě v nedávné době, kdy jsem Notitiae musel jezdit studovat do knihovny, prakticky nemyslitelný) a narazil jsem při tom na - jakkoli jen fragmentárně zachycený - příběh raných fází vzniku (latinského) pokoncilního římského antifonáře.

Dosavadní historie vydávání chorálních nápěvů pokoncilního oficia v datech:

• 1971 vychází reformovaný breviář, Liturgia horarum, prostě jako kniha textů, značným dílem nově složených a tudíž postrádajících nápěvy
• 1983 Liber hymnarius s nápěvy pro všechny hymny, invitatoria a s omezeným výběrem responsorií pro použití v modlitbě se čtením
• 1983 dokument Ordo cantus officii s pokyny, jak se má latinské chorální oficium po hudební stránce utvářet. Jeho hlavní část tvoří odkazy na antifony z pokladu gregoriánského chorálu, které při latinsky zpívaném oficiu nahrazují antifony otištěné v breviáři
• 2009 Antiphonale Romanum II - kompletní texty a nápěvy nešpor pro neděle a svátky
• 2014 přepracované vydání Ordo cantus officii (kterým se svazek antifonáře z r. 2009 již řídil)
• 2019 aktualizovaná podoba Liber hymnarius
• 2020 Antiphonale Romanum I - ranní chvály pro neděle a svátky

V posledním čísle ročníku 1981 představuje dom Hervé de Broc ze Solesmes tehdy nové Psalterium monasticum. V prvním plánu jde o cyklus zpěvů žaltáře pro použití v mnišském chóru, ale již v době přípravy bylo chápáno i jako důležitý kus přípravné práce na římském antifonáři, jehož sestavení a vydání bylo tehdy solesmeskému opatství svěřeno Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace stanovila pro přípravu antifonáře stejné vůdčí principy, kterými se předtím řídila příprava pokoncilního graduálu: místo textů postrádajících nápěvy se měly, kde to bude možné, použít ekvivalentní zpěvy z chorální tradice. Vydání Antiphonale Romanum bylo plánováno ve dvou svazcích: zvlášť bude vydán hymnář, společný liturgii hodin římské i mnišské, a římský antifonář v úzkém slova smyslu, bez hymnů a dalších zpěvů již vydaných v hymnáři. (S. 619-621.)

DE BROC Hervé: Le nouveau Psautier monastique latin, Notitiae 185, 12/1981, s. 618-624

V následujícím čísle Notitiae je na ukázku otištěna první, obecná část úvodu (praenotanda) chystaného Antiphonale Romanum, podávající jakousi teorii liturgického zpěvu vůbec a speciálně gregoriánského chorálu.

DE BROC Hervé: Prélude à l'Antiphonaire Romain, Notitiae 186, 1/1982, s. 49-53

V roce 1983 celý rozsah čísel 204 a 205 Notitiae zabírá editio typica Ordo cantus officii a v Solesmes vychází Liber hymnarius jako "druhý svazek Antiphonale Romanum". Stručný článek v Notitiae informuje, že Kongregace pro bohoslužbu původně opravdu svěřila solesmeskému opatství přípravu a vydání nového Antiphonale Romanum jako plnohodnotné chorální knihy pro latinské oficium, ale tento projekt byl opuštěn ve prospěch Ordo cantus officii (t.j. pouhého "telefonního seznamu", odkazujícího pro jednotlivé zpěvy dílem do existujících chorálních knih, včetně některých opravdu špatně dostupných, ale také do pokladu zpěvů dosud tiskem nevydaných). Nicméně Solesmes v přípravě římského antifonáře pokračuje, byť se teď z původního projektu typického vydání liturgické knihy stal soukromý vydavatelský podnik, a vydává Liber hymnarius jako jeho první svazek (číslovaný ovšem jako svazek druhý).

DE BROC Hervé: Liber hymnarius, Notitiae 207, 10/1983, s. 661-662

O dalších sedm let později krátký článek rekapituluje dosavadní průběh prací na antifonáři. Počáteční plán, využít (analogicky k procesu přípravy pokoncilního graduálu) v maximální možné míře obsah antifonáře z r. 1912, selhal kvůli jeho omezenému repertoáru - denní hodinky předkoncilního breviáře totiž vystačily s mnohem méně antifonami než denní hodinky oficia pokoncilního. Záchranu nepřineslo ani přibrání antifon z antifonáře mnišského. Navíc bylo tak jako tak nutné provést revizi všech melodií podle jednotných zásad. Tak bylo brzy jasné, že původně zamýšlené zkratky nic nezkrátí, a rozjel se mamutí projekt kritické restituce celého korpusu (asi dvou tisíc) potřebných antifon.

DE BROC Hervé: La préparation de l'Antiphonarium Romanum, Notitiae 282, 1/1990, s. 34-36

V roce 1991 Notitiae otiskují nabídku liturgických knih dostupných v Libreria Editrice Vaticana, přičemž inzerují i dvousvazkové Antiphonale Romanum. "Tomus alter" je nám již dobře známý Liber hymnarius, "tomus prior" v nabídce figuruje zatím bez bližších informací a bez cenovky, neboť teprve "praeparatur". (To je poslední mně zatím známá veřejná zmínka o něm.)

Libri liturgici a Congregatione editi, aliique libri de re liturgica apud Librariam Editricem Vaticanam prostant, Notitiae 294-295, 1-2/1991, s. 90-96

Jak dnes víme, ve skutečnosti trvalo dalších 18 let, než se římský antifonář dočkal pokračování. Navíc byl během té doby zásadně přepracován jeho repertoár (viz nové Ordo cantus officii) a změněna byla i jeho koncepce, takže místo dříve ohlašovaného prvního svazku Antiphonale Romanum, obsahujícího antifonář v úzkém slova smyslu, byla zahájena nová číslovaná řada knížek obsahujících úplné texty i nápěvy oficia pro vymezené okruhy hodinek. Jestli vůbec kdy bude pokryt kompletní rozsah breviáře, jestli se toho dožije již naše generace a kolik bude takto koncipovaný antifonář nakonec čítat svazků, zůstává ve hvězdách.

Roztomilé je, že když v roce 2019 vyšel aktualizovaný Liber hymnarius, byl zachován původní titul ediční řady: Antiphonale Romanum secundum Liturgiam horarum Ordinemque cantus officii dispositum, a solesmensibus monachis praeparatum, stejně jako číslo svazku "tomus alter". Koncept dvoudílného Antiphonale Romanum z osmdesátých let tak stále žije, i když všechno nasvědčuje tomu, že "tomus prior" navždy zůstane toliko předmětem nesplněných nadějí.

Na okraj "Breviáře pro začátečníky a mírně pokročilé"

[Tichý Radek: Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé, KNA: Praha 2021.]

Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky). Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně jednotlivé části či stavební prvky oficia, dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři (Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství, Modlitba mé každodennosti) se dívají na liturgii hodin jako celek. Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje nějakým způsobem související krátký biblický úryvek, úryvek z patristické literatury a nakonec autorův "praktický tip pro mírně pokročilé", nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob, jak přečtené promítnout do modlitební praxe. Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu Liturgika na dobrou noc, množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.

Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé pročítal, vícekrát jsem se neudržel, abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku, a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím. Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku" do jisté míry symptomatické.

Kassián a Žalm 70, 2

Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu (v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP), který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání. Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále se modlit a žít v Boží přítomnosti. ... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.

(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)

Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes, a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral. Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy, k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně, a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů. ... Totiž právě, v bibli: verš "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad) a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši hodinek, ne v psalmodii. (Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy 3. týdne žaltáře.) Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.

[EDIT 21. 11. 2023] Částečná paralela je ve francouzském breviáři: "Dieu, viens à mon aide, / Seigneur, à notre secours." Srov. tamtéž příslušný verš v žalmu 70(69).

V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:

Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)

Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)

Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely. Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi, že jí nechal začínat každou hodinku oficia. Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života: že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát to samé, totiž prosbu o Boží pomoc. Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru, a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou) a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."

Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé" modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat, druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne. Tvrzení, že "2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání," je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit, řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.

Ambrožovy hymny

Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož, biskup ve 4. století v Miláně, jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.

Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík Liber hymnarius s různou mírou jistoty připisuje milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie. Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým" říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli latinskou Liturgia horarum, ale českou Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku přidat decentní reklamu. V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených z latiny (většinou z Liturgia horarum, po jednom z pražského provinčního propria, z benediktinského propria, jeden text ze sbírky sekvencí Jana z Jenštejna), ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.

Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby církve je na konci svazku připojena sbírka "Hymny a básnické modlitby k volnému výběru" (původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář"). Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve (já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních breviáře z 80. a 90. let nebyla), pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů "máme v naší denní modlitbě církve dodnes", ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových oddílů vzadu.

Účel antifon

... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)

Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu, ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.

Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP] při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a nezůstalo při tom moc dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační - ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem, významně spoluutvářejícím jeho ráz. Bohužel je pravda, že po celý novověk díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí, a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným "účelem antifony," jakožto recitované fráze, opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku." Za vrchol této tendence můžeme označit liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář prostě jako knihu textů, bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest, protože opravdu "zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu, která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270) a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon je chudobné zpívané oficium.

Praktický tip pro mírně pokročilé: Pokud to snad ještě neumíte, naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy, včetně vlastních nápěvů antifon, a uvidíte, že nekecám.

Kdo si přál trojí Otčenáš

... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů [t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát: při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)

Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá závazná přání vtělil do koncilních dokumentů, je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech reformované liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude "Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den", nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu připraveném komisí provádějící liturgickou reformu, ne koncilem samotným.

Co je ještě na celém světě stejné

... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda. V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici. (s. 67)

Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada překladů do národních jazyků (včetně české Denní modlitby církve) byla vypracována s takovou tvůrčí volností, že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě) nebo recitujeme stejné přímluvy a orace, platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.

Reprint červeného hymnáře

První a základní knihou pro zpívané oficium (přinejmenším pro to slavené v češtině) je notovaný hymnář - protože české duchovní písně zahrnuté do Denní modlitby církve ve funkci hymnů trpí ze všech breviářových textů nejvíce tím, když se nezpívají. Proto vždycky mám pár hymnářů nakoupených do zásoby (na rozdávání, jakož i na případné společné zpívání, kdyby se k němu namanula příležitost) a jejich dostupnost na trhu celkem bedlivě sleduji. Delší článek tu vyšel u příležitosti předloňského vyprodání dotisku z roku 2008. Zmiňována už tu byla i skutečnost, že se v loňském roce objevily na pultech zásoby nově vytištěné.

Poté, co jsem si jeden výtisk tohoto posledního vydání z roku 2020 opatřil, mohu potvrdit dosavadní domněnku, že jde o další nezměněný reprint dávno zastaralého prvního vydání z roku 1989. Provedení je shodné s reprintem z roku 2008. Zcela shodný je i obsah, a to dokonce včetně textu "nezměněný dotisk prvního vydání, 2008" v tiráži, takže exempláře reprintů 2008 a 2020 není podle čeho odlišit. Snad jen podle různé míry čerstvosti vůně lepidla a ostatních použitých materiálů. V e-shopu Karmelitánského nakladatelství je nyní jako nakladatel hymnáře uvedeno "Psalterium, s.r.o.," ale v knížce samotné o tom žádnou zmínku nenajdeme. To všechno je samozřejmě zcela irelevantní z praktického hlediska toho, kdo si knížku kupuje, aby z ní mohl zpívat, ale naprosto neuspokojivé je to z malicherného hlediska sběratelského. Co z toho, že mám po exempláři od každého vydání červeného hymnáře, když si na to nejnovější, abych ho od předchozího vůbec poznal, musím sám namalovat značku? Takhle se dobrý vydavatel k novým vydáním svých knih nechová. Když nebyly provedeny ani nejhruběji scházející aktualisace obsahu, alespoň ten letopočet v tiráži - pro pořádek a nám malicherným sběratelům pro radost - aktualisován být měl.

"Červený hymnář" vyprodán

Nevím o žádném obchodu, který by ještě měl ve větším množství skladem "červený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny), což znamená, že dotisk z r. 2008 je vyprodán, nebo je přinejmenším úplnému vyprodání nákladu velice blízko.

Hymny jsou logicky prvním článkem zpívaného oficia: má-li se z celé hodinky zpívat jen jedna vybraná část, měl by to být právě hymnus, jako text nejvýrazněji hudebního charakteru. Velká část českých písní, zařazených v Denní modlitbě církve jako hymny, vyznívá při prosté recitaci opravdu tristně. Proto si lze jen přát, aby v dohledné době vyšlo nové vydání a notovaný hymnář byl opět široce dostupný.

Když byl hymnář (po téměř 20 letech) vydáván r. 2008, sáhlo se prostě po původní sazbě z r. 1989 (obsahově již tehdy zastaralé) a byl vydán její nezměněný reprint. Považoval bych za nepříliš šťastné, kdyby tomu stejně bylo i v případě uvažovaného vydání nynějšího. Denní modlitba církve za těch 30 let, které od prvního vydání hymnáře uplynuly, prodělala vývoj, který by i v notovaném hymnáři konečně měl být zohledněn. Domnívám se, že po 30 letech je čas na novou sazbu, nicméně kdyby se i tentokrát měla znovu přetiskovat sazba stávající, je nezbytné hymnář aktualizovat alespoň připojením několika stránek s naprosto nezbytnými dodatky, o nichž níže.

Vžitý název "čevený hymnář" je podle jasně červené měkké plastové vazby prvního vydání (1989, na fotce vlevo).

Změny v Denní modlitbě církve

K podstatným zásahům do Denní modlitby církve od r. 1989 nedošlo, všechny zohlednění-hodné změny tedy souvisí se změnami v kalendáři: zavádění nových svátků, změny dnů slavení nebo stupňů svátků stávajících a s tím spojené změny v jejich formulářích.

Patrně nejnápadnější anomálií v dosavadní podobě hymnáře je památka sv. Anežky České: ke 13. listopadu zpěvák nenajde nic, když však (má a) uplatní znalosti nedávných dějin kalendáře a propria českých zemí, příslušné hymny najde u původního data svátku, 2. března.

Památka sv. Jana Sarkandra vlastní hymny dostala až v rámci rozšíření formuláře po svatořečení. Ve všech třech případech jde o písně již delší dobu zavedené na Moravě, z toho dvě jsou zařazeny i v olomouckém vydání Jednotného kancionálu (třetí je třeba hledat ve starším olomouckém zpěvníku Boží cesta), nicméně měly by být vloženy i na příslušné místo v hymnáři.

Posledním formulářem s novými vlastními hymny je formulář nedávno (2015) zavedeného svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, rozšiřujícího cyklus "svátků Páně v liturgickém mezidobí". Formulář je vystrojen třemi vlastními hymny, které jsou, při zachování metra, přeložené z latiny. Texty to vesměs nejsou ani básnicky pěkné, ani zpěvné, nicméně jednou jsou to oficiální texty hymnů v Denní modlitbě církve a jako takové by měly být opatřeny nápěvy a zařazeny do hymnáře.

Notový lístek, který jsem jako dočasné východisko z nouze připravil já, nabízí jeden nový nápěv pro oba hymny psané v sapfických strofách, pro třetí hymnus navrhuje vhodnou "obecní notu" z těch nápěvů, které jsou v hymnáři opakovaně používány. Zejména nápěv pro oba "sapfické" hymny je nepříliš zdařilý - je napsaný pro první sloku prvního hymnu (Ježíši, ty jsi naším veleknězem) a nedobře se snáší s rytmickými odlišnostmi veršů řady slok ostatních. Bylo by tedy žádoucí, aby někdo dovednější napsal nápěv nebo nápěvy, které "budou zadobře" se všemi slokami obou hymnů, nebo alespoň s jejich většinou. (A varhanní doprovod k tomu.)

V případě památky sv. Prokopa hymnář obsahuje jeden hymnus navíc, který v nových vydáních breviáře již nenajdeme a asi by, přísně vzato, měl být odstraněn i z hymnáře: když byl totiž svátek sv. Cyrila a Metoděje i v Čechách povýšen na slavnost, památka prvního sázavského opata, slavená o den dříve, přišla o nešpory, a příslušné texty se v breviářích přestaly tisknout. (Netřeba říkat, že kdybych na novém vydání hymnáře pracoval já, ten hymnus bych tam "zapomněl", nebo se o to alespoň pokusil.)

I pro svátky, které nemají vlastní hymny, hymnář obsahuje stručné záznamy s odkazy do příslušných společných textů. Doplnění a úprav těchto záznamů by bylo potřeba větší množství, ale nepovažuji za užitečné jednotlivě je tu vypisovat.

Budoucnost "zeleného hymnáře"

"Zelený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny a básnické modlitby) vyšel, narozdíl od "červeného", zatím jen jednou, v r. 1993. Patrně není důvod očekávat jeho dotisk, protože šlo především o sbírku textů, a jeho kompletní textový materiál je zařazen jako dodatek ("Hymny a básnické modlitby k volnému výběru") v novějších vydáních breviáře, čímž potřeba nového samostatného vydání odpadá. Nicméně i "zelený hymnář" má - jakkoli omezenou - hudební stránku: na konci je zařazeno 16 nápěvů a v textové části je u každého zpívatelného hymnu vyznačeno, ze které skupiny nápěvů se pro něj má některý vybrat. Především ty hymny, které jsou překlady z latinského breviáře, by bylo žádoucí opatřit vhodnými vlastními nápěvy a do nového vydání "červeného hymnáře" je zařadit jako dodatek.

Vazba

Vazba dotisku z r. 2008 je v nabídce jednoho z e-shopů vychvalována jako "krásné luxusní koženkové provedení" a při prvním setkání tak opravdu působí, jenže bohužel není příliš kvalitní - knihařsky jde o dosti ledabylou (plně automatizovanou?) práci, řada exemplářů vykazuje různé vady (v řezání papíru, šití knižního bloku, lepení, ...) a především se koženka rychle opotřebovává. Je pravda, že jsem z exempláře na fotce níže pět let (2010-2015) vícekrát denně zpíval, ale rozhodně jsem s ním nezacházel nijak hrubě. Především v místech častého ohýbání koženka brzy praská a loupe se. Příštímu vydání bych přál obyčejnou pevnou vazbu (srov. výše "zelený hymnář"), která možná nevypadá "krásně a luxusně", ale vydrží řadu let pravidelného používání bez vážnějších škod.

Závěrem

Na okrajích mého výtisku "červeného hymnáře" během let přibývají poznámky k textům i nápěvům. Ty první jsou pro naše aktuální téma irelevantní - zásah do textů by nutně byl zásahem do breviáře, a ten patrně není namístě v blízké budoucnosti očekávat. Ale dílčí oprava nápěvů v novém vydání hymnáře v zásadě myslitelná je, proto poznámky k nim brzy přetavím v další článek.

Jak se dřív zpívaly (české) žalmy?

Zpívané oficium v českém jazyce má historii dlouhou zhruba 600 let - pokud za první průkazné svědectví o něm považujeme Jistebnický kancionál. Soustavné studium starých pramenů (od 15. do 18. stol.) zatím leží přede mnou jako úkol, ale menší množství jsem jich prošel a udělal si představu o charakteru jejich obsahu. Prameny z 19. a 20. stol. jsem mapoval v rámci své diplomové práce a zatím se zdá, že se mi podařilo získat o nich dobrý přehled.

Níže se katalogovými čísly odkazuje do katalogu pramenů, který tvoří Přílohu I zmiňované diplomové práce.

Patrně nejpalčivější a přitom zcela zásadní otázkou současných snah o zhudebnění liturgie hodin v českém jazyce je otázka vhodných nápěvů psalmodie. Když se podíváme na to, co víme o hudebním tvaru českých hodinek v oněch uplynulých 600 letech, lze vynést předběžný závěr, že až do 70. let 20. stol. se žalmy českého oficia zpívaly zásadně na tradiční chorální nápěvy.

[EDIT později v den zveřejnění] "Tradičními chorálními nápěvy" se tu myslí ty, kterých se užívá v latinském chorálním oficiu.

Toto smělé tvrzení je samozřejmě nutné poněkud omezit: jak již bylo řečeno, staré rukopisné prameny zatím znám jen ve značně omezeném rozsahu, a ty z 19. a 20. stol. zase často postrádají notový záznam (nebo jiné jednoznačné určení, na jaké nápěvy žalmy zpívat). Ale všechny mně známé prameny notované (zdaleka se neomezující na ty tři, které obsahují notované antifony) užívají některou variantu tradičních chorálních nápěvů.

Rád bych tvrdil, že z nenotovaných pramenů, přetiskujících text některého notovaného, se "samozřejmě vždy" zpívalo na nápěvy známé z notované předlohy, tedy na ty tradiční chorální. Takové tvrzení mi ovšem zapovídá položka sig. NE 2.484 z fondu Jihočeské vědecké knihovny: jde o druhé (malé, bez not) samostatné vydání nešpor ze Svatojanského kancionálu (kat. č. 27), se starším vlastnickým razítkem "Museum JUDr. O. Kudrny v Netolicích." Uvnitř jsou (dílem perem, dílem barevnou tužkou) ručně připsány nápěvy pro úvodní verš a některé žalmy a hymny. Tradičním chorálním nápěvům se nepodobá žádný. Poznámka "Tenor" u prvního z nich by ovšem mohla naznačovat, že nejde o "netradiční chorální nápěvy," ale o jeden part nějakého vícehlasého zpracování.

Výjimku tvoří první nešporní formulář Šteyerův (kat. č. 1), kde jsou ovšem žalmy přebásněny pravidelným veršem a každému je přiřazen vhodný písňový nápěv, podobně, jako u žalmů protestantských. Druhý nešporní formulář v Božanově kancionálu (kat. č. 2) užívá pro všechny žalmy variant jednoho netradičního nápěvu. Tulkovo vánoční matutinum (kat. č. 88) pak sice má vlastní zvláštní zhudebnění psalmodie, to ovšem není určeno k chorálnímu přednesu, nýbrž pro smíšený sbor, a tudíž je zanedbáváme.

Tradiční chorální nápěvy pochopitelně potkáváme v různých jejich historických (a do 19. stol. též lokálních) podobách. Navíc jsou různě uzpůsobovány: např. Šteyer rozkládá všechna melismata v mediacích i terminacích a vzniklé nápěvy jsou tak striktně sylabické, nicméně melodie zůstává dobře zřetelná. U Šteyera a Fryčaje (kat. č. 4) jsou některé nápěvy modálně transponované (viz DP, s. 27, pozn. 88; s. 43), takže se mění jejich modální charakter, ale i přes změnu charakteristických intervalů zůstává dobře patrný průběh tradiční melodie. Zatím nevím, jestli to odráží i dobovou/místní praxi latinského chorálního oficia, nebo jde o projev tvořivosti autorů českých nešpor. Opět u Šteyera a Fryčaje konečně nacházíme také po jednom nápěvu netradičním (DP, tamtéž), ale tradiční chorální nápěvy naprosto převažují. Ostatní mně známé notované prameny obsahují výhradně tradiční chorální nápěvy.

O tom, jakým způsobem byly chorální nápěvy kdy nasazovány na český text, zatím nemám přehled (i proto, že explicitních údajů jsem zatím v pramenech moc nenašel a usilovat o solidní závěry třeba ze značkovaných textů je hodně pracné), ale zdá se, že až do začátku 20. stol. šlo zpravidla o prosté odpočítání potřebných slabik od konce poloverše - srov. Fryčajovy pokyny jako "Melodie chorální Nro. 72, na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati mají" (DP, s. 44). Nešpory Českého kancionálu (kat. č. 51 a 53) a Cesty k věčné spáse (kat. č. 48-50, ale viz zejm. kompletně notované mariánské nešpory v č. 50) pak již reflektují pravidla ohledně vázání hudebního přízvuku na přízvuk slovní, jak byla formulována v tehdy novém (vyšel 1912) latinském antifonáři.

České hodinky se žalmy zpívanými na nápěvy nově pro ten účel složené se objevují až v 70. letech 20. stol. (Olejníkův kompletář, Pololáníkovy nedělní nešpory), v rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu. Ani tady tradiční chorální nápěvy nepřicházejí úplně zkrátka (Holíkovy mariánské nešpory), ale ztrácejí monopol a dopadá na ně kritika jako na struktuře českého jazyka špatně odpovídající.

Já, jak známo, nevidím důvod onu kritiku sdílet, tradiční chorální nápěvy psalmodie s českými texty bez výčitek používám, a k témuž navádím i jiné (v kterémžto názorovém táboře, ač sám hudební nedovzdělanec a neumělec, snad také nejsem úplně bez hudebně kompetentní společnosti). Každopádně, i kdyby budoucnost měla ukázat, že jsem nebyl nic než hudební nedouk, nešika a zpátečník, razící "latinské" nápěvy, přestože už dávno přede mnou mužové mnohem kompetentnější (Olejník, Pololáník, Korejs, Šmolík) věděli, že se tyto k českým textům vesměs nehodí - budu zpátečník někde na konci 600 let dlouhého (více či méně kontinuálního) proudu tradice českého chorálního oficia. A to mi zas až tak špatné nepřijde.

Předkoncilní české mariánské nešpory

Diplomová práce, na kterou tu již bylo upozorněno, má za předmět české předkoncilní překlady z breviáře vůbec, bez ohledu na to, jaké bylo jejich určení. Pro čtenáře tohoto blogu jistě není bez zajímavosti zjištění, že velká část zpracovaných pramenů byla zjevně určena ke zpěvu a o řadě dalších to lze důvodně předpokládat. Většina pramenů určená pro zpívané české hodinky (nejčastěji nešpory) však obsahuje jen minimum hudební informace (typicky značkované texty) a není tedy v tomto ohledu příliš zajímavá. O to pozoruhodnější jsou ony nemnohé prameny, které jsou na hudební obsah bohaté. Proto bych jim tu rád věnoval bližší pozornost.

Mně nejmilejší, protože mému vlastnímu snažení nejbližší, jsou publikace obsahující notované české antifony. Těch, nepočítáme-li reprinty a reedice, ve zpracovaném období 1800-1971 vyšlo tak málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. Když z této malé skupinky vybereme překlady nešpor, zbydou nám prameny tři. Všechny přitom mají jedno společné: obsahují nešpory ze společných textů o Panně Marii. Tak se nám nabízí zajímavý materiál pro srovnání.

Notované antifony mariánských nešpor (zdrojový kód) ze všech tří pramenů jsem pro pohodlí čtenářů vysázel, při snaze o zachování charakteru a pokud možno všech notačních zvláštností toho kterého pramene. Kdo upřednostňuje přímé studium originálu, kancionál Cesta k věčné spáse najde v knihovně Libri nostri, nešpory Českého kancionálu najde tamtéž ve varhanním doprovodu (naše transkripce nevychází z doprovodu, ale z prvního notovaného vydání zpěvníku). Pro Lehnerovy Nešporní antifony však případnému dychtivému badateli nezbyde, než se vypravit do knihovny Metropolitní kapituly v Praze, kde se nachází jediný mně známý exemplář.

V textu níže se podle potřeby odkazuje katalogovými čísly do katalogu pramenů, který je přílohou výše odkazované diplomové práce.

Představení

První díl Svatojanského kancionálu (kat. č. 23), obsahující mj. české nešpory pro všechny neděle liturgického roku a bohatý výběr svátků, vyšel r. 1863. Nešporám už tu byl před lety věnován článek, kde je zájemce najde z kancionálu kompletně nafocené. Kancionál obsahuje notované žalmy (každý žalm má pevně přiřazený chorální nápěv), hymny a parafráze závěrečných mariánských antifon. Antifony k žalmům a Magnificat jsou v kancionálu otištěny drobným písmem a bez nápěvů. České nešpory však ve své době dosáhly značného rozšíření, v neposlední řadě v kruzích ceciliánského reformního hnutí, soustředěných kolem časopisu Cyrill (původně Cecilie). A nebyl to nikdo jiný, než spiritus agens tohoto hnutí a vydavatel Cyrilla, karlínský kooperátor (pomocný duchovní ve velké farnosti, už ne kaplan, ale ještě ne farář) Ferdinand Lehner, kdo chybějící antifony složil a (pravděpodobně r. 1868) vydal tiskem, aby české "lidové nešpory" měly co možná plný hudební tvar, maximálně napodobující oficiální nešpory latinské.

Ferdinand Lehner: Sv. Řehoře Velkého Nešporní Antifony (kat. č. 29). O této pozoruhodné publikaci mám od jejího vypátrání už několik let rozepsaný delší samostatný článek. Snad se ho během příštího roku podaří konečně dopsat a zveřejnit.

Lehner opatřil nápěvy všechny antifony v kancionálu obsažené, my si dále budeme všímat jen jediného nešporního formuláře, totiž nešpor ze společných textů o Panně Marii. Ty bychom sice v obsahu kancionálu hledali marně, ale příslušné texty najdeme pod hlavičkou svátku Jména Panny Marie, jehož nešpory v té době neměly žádnou vlastní antifonu a braly se celé z commune (s malým přizpůsobením textu antifony k Magnificat).

Brněnský diecésní kancionál Cesta k věčné spáse vyšel ve třech dílech v letech 1912-1915 a českých nešpor (které tam nejsou soustředěné na jednom místě, ale rozprostřené mezi písněmi a jiným obsahem podle liturgického roku) obsahuje ještě více, než Svatojanský kancionál. Podíl notace je v zásadě stejný, s jednou výjimkou: třetí díl (kat. č. 50) obsahuje kompletně zhudebněné nešpory ze společných textů o Panně Marii.

Český kancionál (kat. č. 53) vyšel poprvé r. 1921. Oproti oběma výše zmíněným velkým kancionálům je to knížka rozsahem podstatně skromnější, čemuž odpovídá i množství zahrnutých českých nešpor. Ty jsou pouze dvoje, zato oboje úplně notované. (Už před lety jim tu bylo věnováno po článku: mariánské nešpory, nešpory o Nejsvětější svátosti.)

Texty

Máme tak před sebou tři zhudebněné překlady (téměř) stejných latinských textů. Znění Svatojanského kancionálu je (vzhledem ke svému stáří pochopitelně) citelně nejzastaralejší pokud jde o slovní zásobu, pravopis a tvarosloví. Pro mariánské nešpory Českého kancionálu je charakteristické, že (narozdíl od obou zbývajících srovnávaných pramenů) doslovné nebo parafrázované úryvky z Velepísně, které tvoří většinu antifon k žalmům nešpor předkoncilního mariánského commune, na úkor věrnosti překladu usilují explicitně vztáhnout na Pannu Marii. Konečně je třeba zmínit rozdíly v antifoně k Magnificat: Svatojanský kancionál a Český kancionál mají antifonu z prvních nešpor (Sancta Maria), přičemž v Českém kancionálu je přeložena její obecná podoba, ve Svatojanském podoba přizpůsobená svátku Jména Panny Marie. V Cestě k věčné spáse je antifona z nešpor druhých (Beatam me dicent).

Na okraj budiž řečeno, že z celkem sedmi antifon, které tu máme před sebou ve starých českých překladech, se do pokoncilního breviáře dostala jediná - právě antifona Beatam me dicent, která se v našich pramenech vyskytuje jen jednou, v kancionálu Cesta k věčné spáse. Najdeme ji dnes, vždy jako antifonu k Magnificat, v prvních nešporách mariánského commune, ve formuláři svátku Navštívení Panny Marie a v pondělí třetího adventního týdne. (Oficiální české znění: Blahoslavit mě budou všechna pokolení, neboť Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici.) Antifony vztahující na Pannu Marii úryvky z Velepísně, tak oblíbené ve středověku, z breviáře zmizely snad úplně beze zbytku.

Prameny a notační systémy

Svatojanský kancionál od obou mladších pramenů dělí bezmála půl století (1868-1915), během kterého se nejen proměnila podoba jazyka, ale také došlo ke značnému posunu ve stavu poznání a v interpretační praxi gregoriánského chorálu. Různé přístupy se odrážejí v notovém zápisu. Ve všech třech případech jsou chorální zpěvy zapsány moderní notací na pětilinkové osnově s houslovým klíčem, liší se však hodnota "základní chorální noty" a zejména množství různých hodnot, s nimiž notový zápis pracuje.

Jaké chorální knihy měli autoři srovnávaných zhudebnění před sebou? Pokud jde o třetí díl Cesty k věčné spáse a Český kancionál, bezpečně víme, že autoři pracovali již s novým Antiphonale Romanum, vydaným r. 1912 v rámci rozsáhlé piánské liturgické reformy. Rozdíly použitého notačního systému nejsou dány rozdílem dobového stavu poznání, ale rozdílným přístupem autorů. Cesta k věčné spáse se orientuje na informačně poměrně chudém notovém zápisu Editio Vaticana a mechanicky ho převádí do systému moderní notace, zatímco Český kancionál do notového zápisu (který nepředpokládá zpěváka cvičeného v interpretaci gregoriánského chorálu) promítá určitou představu o způsobu interpretace.

Lehnerovy Nešporní antifony byly zpracovány (slovy titulního listu) "dle Římského Antifonarium od papeže Urbana VIII. schváleného," není však jisté, které konkrétní vydání měl autor r. 1868 - tedy ještě před vznikem úředně schválené jednotné "řezenské edice" - k disposici. Většině (pokud ne všem) novověkých vydání chorálních knih až po "řezenskou edici" (včetně) se však zdá být společný systém notace užívající tří druhů not: základní brevis (ležatý špalíček), dlouhá longa (má navíc nožičku), krátká semibrevis (kosočtverec stojící na jednom z vrcholů). Ty je tedy třeba vidět za třemi hodnotami moderních not, které Lehner k zápisu svých "Nešporních antifon" užívá. O variantách dobové interpretační praxe nemám přehled, ale z Lehnerových článků v Cecilii/Cyrillu je zjevné, že podsouvat mu nějaké rigidně mensuralistické pojetí chorálu by bylo nesprávné a budeme patrně blíže autorskému záměru, když antifony budeme číst ne jako moderní notový zápis s absolutními délkami not, ale podle pravidel uvedených v úvodu (samozřejmě dobou vzniku pozdějšího) řezenského vesperálu: brevis je nota recitační, nemá pevnou délku, ale délka je dána dlouhou či krátkou slabikou zpívaného textu; longa pak značí určité prodloužení (ne nutně až na dvojnásobek hodnoty brevis), semibrevis zkrácení.

Nápěvy

I jen zběžný pohled na melodie ukáže, že jsou si dosti blízké odpovídající antifony ve Svatojanském kancionálu a v Cestě k věčné spáse - v obou případech je totiž pro český text adaptován nápěv jeho latinské předlohy. Naproti tomu pro Český kancionál byly pro přeložené texty, nezávisle na latinském antifonáři, složeny nové nápěvy v církevních tóninách. (To je přístup odpovídající mému.)

V Českém kancionálu nápěvy k textům v zásadě pěkně sedí, jejich přináležitost k tomu kterému modu je však nejednou "ne právě přesvědčivá" - tak alespoň hodnotím druhou a pátou antifonu. Antifona k Magnificat pak užívá h a b způsobem, který v chorálních melodiích není obvyklý (ve vzestupných pasážích konsistentně h, v sestupných b).

Cesta k věčné spáse bere nápěvy dosti doslovně z antifonáře, jejich modálnímu charakteru tak nic vytýkat nemůžeme. Pro antifony z tohoto pramene jsou typické neduhy co do souladu textu s nápěvem. Tak má první antifona (z nouze) na poslední slabice třínotové melisma, což je závěr nestandardní a ne právě libý. Na více místech se autor neobejde bez toho, aby více not předlohy podložil kratšímu textu, čímž vznikají nepřirozeně dlouhá (až čtyřnotová) melismata na zcela nevhodných místech: "oooo-bejme" (2. ant.), "do po-koooo-jee" (3. ant.), "vstaaaaň" (4. ant.). Šestinotové melisma na "a" ve čtvrté antifoně je jiný případ: latinská antifona sice má na stejném místě stejně dlouhé melisma na stejně dlouhé spojce "et", nicméně ta je mnohem způsobilejší dlouhé melisma nést a navíc po ní nenásleduje jednoslabičné nelibozvučné "pojď", ale dvouslabičné "veni". Nevhodná melismata nejsou jediným hříchem proti souladu melodie s textem. Ve třetí antifoně se ošklivě rozchází přízvuk slovní s hudebním ("černá jsem, ale krásná"), to samé se v antifoně k Magnificat děje na "mne nazývati budou" - a jestli někdo dovede vkusně zazpívat "nebo na ponížení," prosím o nahrávku, protože já to neumím.

Po všem výše řečeném považuji za vhodné explicitně říci, že závěr téže antifony k Magnificat, s pětinotovým melismatem na druhé slabice "děvky", mě nijak neuráží, dlouhé melisma se tam dobře snese.

Lehnerovy antifony jsem si nechal na konec, protože to je případ sám pro sebe. Kdo si je zkusí zazpívat, hned u první antifony si všimne, že nesedí v tónině, a dál se situace spíš horší, než aby se lepšila. A ani neobvyklé údaje o modu antifony, resp. nápěvu žalmu (sázené v závorkách, protože v prameni uvedeny nejsou) nevěstí nic dobrého. Věc se má tak: Lehner byl svázán na jedné straně Svatojanským kancionálem, kde má každý žalm pevně přiřazený nápěv (zadání, se kterým pracoval, nebylo prostě "připravit zhudebnění českých nešpor", ale "doplnit chybějící nápěvy k antifonám ze Svatojanského kancionálu"), na druhé straně snahou zachovat nápěvy z římského antifonáře, kde se ovšem jeden žalm zpívá na různé nápěvy, diktované antifonami. (U každé antifony uvádíme v závorce nejprve její původní modus, a následně ten, který Lehnerovi diktoval kancionál.) To je rozpor, který nemá žádné dobré řešení, a se ctí by ho bylo lze vyřešit jen odvržením jedné ze vzájemně neslučitelných předloh - buďto se vůbec nevázat na nápěvy žalmů diktované kancionálem, nebo skládat nápěvy antifon nezávisle na antifonáři. To však Lehner neudělal. V předmluvě k Nešporním antifonám k tomu píše:

Neshodoval-li se tón žalmu podle Kancionálu s tónem žalmu v Antifonarium, musel jsem vyhledati antifonu jinou, která se tónu, jaký jsem právě potřeboval, hodila. Stalo se to však jen v jednotlivých pádech. (V mariánských nešporách žádný takový případ není. Pozn. JP) Z velké části zachoval jsem i pořádek antifon římských; uvedl jsem je na toniny, v jakých žalmy Kancionálu psány jsou, maje při tom obyčejný objem mužského hlasu na zřeteli, a jen ukončení jejich následujícímu tónu žalmovému jsem přispůsobil. Na podstatě nápěvu nic se neměnilo. Každé Jota kněh rituálních musí nám katolíkům býti svaté. Samostatné přeměnování ctihodných nápěvů sv. Řehoře Velkého muselo by za hřích pokládáno býti. Kdyby ani zákon církevní tomu nebránil, pieta, jakou k starobylým antifonám v srdci chovám, by tomu nedopustila.

Lehner kromě napasování nápěvu z antifonáře na český text řešil problém, jak nápěv smířit s žalmovým nápěvem v úplně jiném modu a pomáhal si transpozicí antifony a úpravou jejího zakončení. Zdaleka však není pravidlem, že, jak bychom předpokládali, "ohnuté" zakončení končí na finále kýženého modu. Často je patrná spíš snaha usnadnit přechod k žalmovému nápěvu, příp. úplná rezignace na pokus o řešení. Každopádně výsledek je vesměs tristní. V lepším případě se tónina antifony "jen" citelně rozchází s tóninou žalmu (zatímco při řádném chorálním oficiu tóninu žalmu vlastně udává, podobně, jako předehra k písni), v horších případech je antifona zohavena k nepoznání, protože má nesmyslně změněný závěr, příp. je celá tak surově transponovaná, že se úplně mění jednotlivé intervaly. Zkrátka: Lehnerovy Nešporní antifony, až na výjimky, nejsou ke zpívání, a je svým způsobem pochopitelné, že se z malého nákladu až do dnešního dne dochovalo jen úplné minimum výtisků (jak již bylo uvedeno, znám je mi v současnosti jen jeden jediný).

Závěr

Jedním z důležitých zjištění mé dříve zmíněné diplomové práce je, že české zpívané nešpory byly především ve druhé polovině 19. stol. značně rozšířené. Většinou to však byly nešpory zjednodušené co do hudební formy a často i co do struktury, vynecháním některých prvků. Publikace obsahující notový záznam jsou vzácné, ty, které obsahují notované antifony, ještě vzácnější. Tento článek pokryl všechny zjištěné publikace s notovanými antifonami nešpor (samozřejmě ne co do šířky - nepovšimnuty zůstaly božítělové nešpory z Českého kancionálu a drtivá většina z 92 stran Lehnerových Nešporních antifon). Dále by bylo co psát přinejmenším ještě o zhudebněných českých vánočních matutinech. Třeba i na ně časem dojde, ale slibovat to zatím nebudu.

Protože moje pozornost platila zatím výhradně tištěným publikacím, je třeba říci, že zdaleka ne každé dobové zhudebnění části (českého) oficia vyšlo tiskem. V časopisu Cyrill častěji jednotliví ředitelé kůrů (mj. mladoboleslavský František Hruška) referují o tom, co si pro vlastní potřeby připravili. Dá se tedy předpokládat, že podrobné studium hudebních archivů vytipovaných kostelů by mohlo vydat určité množství dalších památek novodobého "českého chorálu". Na druhé straně to, co se do tisku dostalo, nevzbuzuje valné naděje na objev něčeho zvlášť hodnotného.

Na závěr přidávám čtenářům pro radost odkaz na jednu rukopisnou památku, o které jsem se dozvěděl víceméně šťastnou náhodou: prof. Luca Ricossa (Ženeva) má ve své soukromé knihovně rukopisný antifonář benediktinské provenience z 18. stol., který vedle formuláře o sv. Janu Nepomuckém (to není bohemikální obsah - mají ho i jiné dobové antifonáře einsiedlenské kongregace) a dodatečně vevázaného formuláře o sv. Václavu, vycházejícího z pražského provinčního propria, vydaného roku 1865 (to už bohemikální obsah mimo veškerou pochybnost je), má ve formuláři svátku Nanebevzetí Panny Marie tužkou připsán český překlad, evidentně určený ke zpěvu (viz dodatečné úpravy notace). Překlad je roztomilost sama, doporučuji. Ohledně toho, kdy a kde se zpíval, zatím nemám žádný konkrétnější tip, ale svatováclavský formulář, uzpůsobený mnišskému schematu nešporní psalmodie, svědčí o tom, že rukopis byl ještě po roce 1865 užíván v některém českém benediktinském klášteře.