Daniel Dombó: Ad Vesperas

5.4.2018 15:49 | kategorie: Knihy | Komentáře

Komposice věnované liturgii hodin jsou v katalozích děl současných skladatelů jevem zcela výjimečným. Potěšilo mě proto, když jsem, spíš náhodou, narazil na soubor liturgických zpěvů Ad Vesperas, op. 26, pro soprán, mezzosoprán, tenor a varhany, z pera ve Vídni působícího maďarského skladatele a sbormistra Daniela Dombó (*1985).

Čtenář má takřka ideální podmínky k seznámení se s dílem, protože větší část je možné vyslechnout na nahrávce - a na autorově webu je ke stažení kompletní partitura (hrdě se hlásící k tomu, že je "rytá" v mém oblíbeném Lilypondu).

Pochopitelně nejsem ani dost málo kompetentní vyjadřovat se ke kvalitám daného díla jakožto soudobé hudební komposice, ale pozornost si zaslouží i jeho kvality liturgické.

Texty

Struktura (řazení částí, jejich množství) zcela neodpovídá žádnému kanonickému schematu nešpor, nicméně nejpodobnější je oficiu předkoncilnímu - mnišskému (soudě podle toho, že po capitulu následuje responsorium a hymnus, a podle hlasitě zpívaného Otčenáše). Nápadně nestandardní je především počet žalmů - žalm je totiž jen jeden.

Většina textů je latinsky, žalm se svou antifonou německy. Žalm v národním jazyce nasvědčuje tomu, že nejde o neúplné kanonické předkoncilní nešpory (určené k doplnění na plný tvar chorálními prvky), ale o komposici stavějící se k liturgickým předpisům svobodněji.

Německý text i chorální nápěv žalmu a antifony je (přiznaně) převzatý ze zpěvníku Gotteslob (z jeho starší verze, kdysi tu traktované a 2013 nahrazené novějším vydáním). Text antifony se v breviáři (před- ani pokoncilním, římském ani mnišském) nevyskytuje. Žalm 137 se zpívá výhradně v cyklu žaltáře, nepatří mezi sváteční žalmy.

Zpěv nadepsaný jako responsorium nemá responsoriální strukturu a text ani jinak neodpovídá žádnému z responsorií breviáře. Opakované "aleluja" by v nešporním responsoriu ukazovalo na dobu velikonoční, ale v takto volné skladbě zřejmě nemá cenu vyvozovat z něj závěry. Text je sestavený z úryvků žalmů (vzhledem k jednoduchému jazyku by mohlo jít i o produkt volného autorského básnění, ale kostrbatý biblicismus date gloriam laudi eius jednoznačně ukazuje na původ ve vulgátním žaltáři):

Cantate Deo (Žalm 67,5.33)
psalmum dicite Deo (srov. Žalm 65,2)
date gloriam laudi eius (Žalm 65,2)

(Číslování žalmů zde podle Vulgáty.)

Hymnus Deus, creátor ómnium nenajdeme v nešporách předkoncilního breviáře mnišského ani římského. Liturgia horarum ho klade jako hymnus prvních nešpor pro neděle lichých týdnů žaltáře. Text zhudebněný ve zkoumaném díle je ovšem o dvě strofy delší (dvě poslední před doxologií).

Veršík odpovídá tomu, který se podle předkoncilního pořádku (římského i mnišského) zpívá v každých nedělních i feriálních nešporách de tempore per annum.

Antifona Esurientes implevit bonis figurovala jako antifona k jednomu z žalmů ve středověkých formulářích svátku Navštívení Panny Marie. Použitá ve funkci antifony k Magnificat však svým rázem dobře zapadá mezi feriální antifony k evangelním kantikům, které bývají citátem nebo parafrází úryvku z kantika, jež rámují. (Srov. v pokoncilním breviáři antifonu k Magnificat ze čtvrtka sudých týdnů žaltáře, která volněji parafrázuje tentýž verš.)

Závěrem tedy musíme konstatovat, že výběr textů je volnou autorskou komposicí, čerpající z různých zdrojů: viděli jsme prvky z předkoncilního breviáře (úvodní verš, veršík, Otčenáš, Benedicamus), z kancionálu Gotteslob (žalm s antifonou), ze sbírky Ambrožových hymnů, ze středověkých breviářů (antifona k Magnificat), i volnou koláž z biblických textů ve znění Vulgáty ("reponsorium"). Ráz této komposice nicméně - výběrem žalmu, antifony k Magnificat, obecně večerním charakterem hymnu - odpovídá nejspíše feriálnímu oficiu.

Práce s chorálními melodiemi

Úvodní verš Deus, in adiutórium má tradiční chorální intonaci, dál jde o autorskou komposici.

Antifona a žalm mají nápěv přesně podle zpěvníku, z nějž jsou převzaty. Skladatelovým dílem je jen varhanní doprovod.

Veršík přímo necituje žádnou nám známou chorální melodii, ale má velmi kanonické schema: recitaci na jednom tónu uzavírá neuma na poslední slabice.

[EDIT 5. 6. 2018] Stejný nápěv pro veršík figuruje v dominikánském antifonáři: Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 38

Nápěv antifony Esurientes implevit bonis je téměř identický s těmi, které jsou zachycené v pramenech, které jsou t.č. nascanované a prolinkované s databází CANTUS (201615). Bokem budiž poznamenáno, že v antifonářích české provenience mívá tatáž antifona ve formuláři téhož svátku nápěv jiný, 5. modu:

Odkazy na další rukopisy doplním, až se Manuscriptorium vyhrabe z aktuálních potíží se zobrazováním facsimilií.

Intonace Benedicamus je z toho nápěvu, který je v předkoncilních antifonářích (římský 1912 i mnišský 1933) předepsán pro první nešpory slavností, v novém solesmeském Antiphonale Romanum pro nešpory druhé.

Liturgické kvality

Jde jednoznačně o koncertní nešpory, jak je zřejmé už z obsazení. Jediným prvkem přístupným případnému lidovému zpěvu je žalm a veršík po hymnu; to je však spíše teoretická úvaha, protože skladba s lidovým zpěvem zřejmě nepočítá.

Uspořádání a výběr textů nevyhovuje normám žádné nám známé kanonické formy oficia. Skladba patrně není určena pro liturgický provoz. V tom si ani její vybrané části moc nedovedu představit, nicméně to může být o nezvyku - existující literatura pro (kanonické) "koncertní nešpory" (mj. nešporní žalmy Michnovy, Zelenkovy, Vejvanovského, Mazákovy a dalších) se dnes prakticky vůbec neprovádí v liturgickém rámci.

Antifony ze starých rorátníků

26.12.2017 20:45 | kategorie: Knihy | Komentáře

Dobu adventní jsem propásl, ale čtenáři mi snad nebudou mít za zlé, když - již v době vánoční - věnuji článek pro někoho možná nečekanému spojovacímu článku mezi roráty a oficiem.

Na začátku rukopisných rorátníků obvykle najdeme oddíl "Antifony před Rorate", obsahující výběr českých antifon. V minulosti jsme využili toho, že mezi "antifonami před Rorate" pravidelně figurují "Ó-antifony" předvánočního týdne, a jejich transkripce se tu už dlouho nabízí mezi notami ke stažení (byť zpívat antifony při nešporách v jiném než aktuálním oficiálním znění podle všeho není dovoleno). Není ale bez zajímavosti podívat se i na antifony ostatní. Také ve většině z nich odhalíme přeložené či parafrázované antifony z oficia.

Dobroslav Orel konstatuje, že se tyto antifony v rorátnících nacházejí "v různém počtu i pořádku" a dokumentuje příklady jejich výběru. Má za to, že "latinské i české antifony před Rorate jsou zbytky celých kanonických hodinek, hlavně nešpor, které předcházely mši sv. mariánskou v době adventní" (s. 16). "Z celých nešpor zbyly tedy v husitské době jen antifony" (s. 17).

OREL Dobroslav: Kancionál Franusův. Proměnlivé části chorální, Cyrill 2/1916, 19-21.

Věrní čtenáři si možná vzpomínají (a účastníci konference Hudba v katedrále III si vzpomínají určitě), jak tuto Orlovu tezi smetl ze stolu Jiří Žůrek - a nám nezbývá, než souhlasit. Aby rorátům, tj. mariánským votivním mším slaveným v adventu před úsvitem, předcházely nešpory, to z hlediska uspořádání oficia - dnes ani tehdy - nedává smysl, a pokud by to mělo být bráno vážně, musela by být taková podivná praxe dokumentována dobovými prameny. Naopak je zřejmé, že jsou jako "antifony před Roráte" vybírány pěkné a charakteristické antifony, a to nejen z doby adventní, ale i ze slavností vánočního cyklu (Narození Páně, Obřezání) a ze svátku Zvěstování. Podle všeho nejde o zbytek nešpor, ale o druhotné využití repertoáru oficia mimo původní liturgický rámec.

Rorátníků nafocených na Manuscriptoriu není v době vzniku článku úplně moc: buďto jich seznam níže obsahuje většinu, nebo autor neumí hledat. Dobou vzniku pokrývají dobu téměř tří století (16.-18.), ovšem zaznamenaný repertoár "antifon před roráte" je - co do výběru zpěvů i jejich řazení - velmi homogenní. Snad je to dáno tím, že většina pramenů je spřízněná regionálně (východní Čechy, okolí Hradce Králové a Pardubic). Rorátník Jana Zadolského vystupuje z řady výrazně redukovaným výběrem antifon a hojnými textovými odchylkami. Některé rorátníky mají tu neb onu antifonu navíc, jak je níže u textů poznamenáno. Zvlášť bohatý na tyto (v rámci našeho vzorku) netypické antifony je strahovský rukopis DF IV 3.

Níže následují texty antifon. Pořadí víceméně odpovídá většině prozkoumaných rukopisů. Pravopis - a s ním patrně někdy i hlásková podoba slov - byl nepoučeně modernisován, protože autor o staré češtině t. č. nic neví a otázky historických podob jazyka a pravopisu nejsou předmětem článku. Zastaralá podoba slov byla ponechána tam, kde to bylo důležité např. pro počet slabik nebo pro zachování rýmu. Psaní velkých písmen a interpunkce či její absence obvykle respektuje první pramen, z něhož byl text přepsán, což je pro většinu "společného repertoáru" královéhradecký rorátník Hr 11. Zalomení řádků podtrhuje skutečnost, že značná část textů je volně rýmovaná.

Písaři rorátníků u většiny antifon pečlivě uvádějí incipit latinské předlohy, což výrazně usnadňuje jejich liturgické zařazení. Kde se předlohu podařilo najít, odkazuje se na ni, a to vždy do pražského breviáře (Breviarium Pragense, Nürnberg 1502), u antifon společných s potridentským římským breviářem pak i do něj. (Takové pak vesměs figurují i v pokoncilním breviáři, kde jsem je ovšem nedohledával.)

Haec est dies
Tento jest den velmi slavný
vší památky hodný
neb jako dnes jest den Ježíše Krista Vtělení(Narození)
Bůh ráčil na trápení lidu svého pohleděti
hněv svůj kterýž proti nám měl ukrotiti
a lidskému pokolení Spasitele poslati
aby lid skrze své Vtělení(Narození) mohl z muk vysvoboditi.
Tak jest Bůh Otec nás velmi miloval
že Syna svého pro nás hříšné na svět poslal
aby všem lidem jenž v něho věří život věčný dal.

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
k svému Božství ráčil jest člověčenství přijíti
aby útrpnostem mohl pro nás poddán býti
Duchem Svatým v čisté Panně Marii se jest vtělil
z níž se narodil nám podobný člověk kromě hříchu byl

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se vtěliti(naroditi)
Bohem pravým jakž prve byl ráčí přece býti
a čím prve nebyl člověkem ráčí býti

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
způsob služebníka ráčil jest na se přijíti
v obcování pravý člověk nalezen býti
Protož poněvadž jako dnes stal se počátek našeho vykoupení
vzdejmež Bohu jest díkův činění
Pro tvé svaté Vtělení(O pro tvé Narození)
Kriste dej nám hříchům odpuštění
a po smrti dej věčné potěšení
v den soudný když před tebou stanem
rač nás zastati a býti milostivým Pánem
Buď tobě věčná sláva na věky věkův Amen

Tato předlouhá antifona je v některých rorátnících umístěna na začátek adventu, někde na jeho konec, a někde je z úpravy textu a rubrik zřejmé, že se zpívala jednak při prvních, jednak při posledních rorátech, vždy v příslušné textové variantě.

Jde o velmi rozkošatělou parafrázi antifony k Benedictus slavnosti Zvěstování (Breviarium Pragense CCXCr)

Prozpěvujmež všichni vesele
a slavmež příchod Syna Božího s Nebe
Nebť k nám přišel s výsosti
aby nás pojal do své věčné radosti
Onť jest Král náš
Bůh Spasitel všech nás
Protož jemu z srdcí jistých
společně zpívejme Alleluya.

Textově spíše jen poněkud podobná s antifonou Gaudeamus omnes fideles k tercii Narození Páně (Breviarium Pragense, Cv)

Ecce concipies
Aj Anděl Páně
Marii Panně
zvěstoval jest řka
počneš a porodíš Syna
a nazuveš jméno jeho Jezus
jež se vykládá Spasitel
Tenť ne malý bude ale veliký
a Syn nejvyššího
Boha všemohoucího
slavně slouti bude.

Druhá antifona druhého nokturnu Zvěstování (Breviarium Pragense, CCLXXXIXr); antifona k Magnificat mariánských hodinek v době adventní (nestránkováno)

Spiritus sanctus
Duch svatý shůry vstoupí v tě Maria
nechtěj se báti
budeš v životě míti
Syna Božího Alleluya

Třetí antifona sobotních laud mariánských hodinek v době adventní (Breviarium Pragense, nestránkováno); v Římském breviáři antifona k Benedictus o první neděli adventní.

Ne timeas
Řekl Anděl neboj se Maria
nebo jsi nalezla milost u Hospodina
Ej počneš a porodíš syna
Boha nejvyššího Alleluya

Antifona k Magnificat druhých nešpor první neděle adventní (Breviarium Pragense, LXXXVv), stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako třetí antifona laud o Zvěstování.

Gaude et letare
Raduj se a vesel se lide křesťanský
nebo ej Král tvůj k tobě se béře
o němž jsou Proroci předpovídali
jemuž se Andělé v nebi klanějí
kterémuž Cherubin [sic] i Seraffin [sic]
Svatý Svatý Svatý prokřikují.

Antifona super psalmos k prvním nešporám první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr), druhá antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr)

Betleem
Bethleem město Judské
není nejmenší mezi knížaty judskými
nebo se jest narodil v něm Syn Boží
A z něho vyšel ten vyvoda (vévoda) znamenitý,
kterýž sám mocně zde v světě spravuje
lid svůj kterýž jest sobě zvolil
Bůh věčný Izraelský
Onť jest náš Ježíš Pán
jenž má moc nad jiné sám
spasiti lid svůj a vysvoboditi
od smrtelných hrozných hříchův jich

Antifona pro připomínku všech svatých o první neděli adventní (Breviarium Pragense, LXXXIIIr), čtvrtá antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr)

O admirabile
O Předivné a neslýchané navštívení
Pána nejvyššího snížení
stalo se jest podvedenému od ďábla
učiněná nevýmluvná čest
Nebo Bůh v přirození lidském jest zjeven
jako člověk v bytu pravém nalezen

Zřejmě (dosti volně) parafrázuje antifonu O admirabile commercium - první antifona k laudám Obřezání Páně (Breviarium Pragense, CXr), stejně i v Římském breviáři

Gregorius presul
Probuďtež se spravedliví bydlitelé Sióna
nebť se blíží pomoc předivná od Hospodina
Ej mocný Rek vyvýšený nad Nebesa béře se k nám
Pro něhož Sión lidem svatým bude nazván
Jemuž se těšme spolu řkoucí
Ty jsi nám od Boha daný Pán

K tropu Gregorius praesul a jeho funkčnímu posunu (antifona) v pražském ritu viz Holeton D. R. - Vlhová-Wörner H. - Bílková M.: Gregorius presul in Bohemian Liturgy and Iconography: an interdisciplinary study, in: The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 6, Praha 2007.

V rubrice ke mši první neděle adventní ho uvádí Breviarium Pragense, LXXXVr. Po stránce textu nemá naše "antifona před roráte" s tropem označujícím sv. Řehoře Velikého za redaktora graduálu společného nic, po stránce nápěvu však všechno - jde o jeho (méně historio- a hagio-grafické, více adventní a zbožné) přetextování.
(Srov. Hr-2 (II A 2), Muz. vých. Čech, Hradec Králové, f. 21r)

Toho si patrně nevšimli autoři výše citovaného článku (s. 230), kteří proto z konstatování, že v sedlčanském graduálu (M4, Městské muzeum Sedlčany, f. 4a) po titulku "Gregorius presul" nenásleduje jeho česká verze, ale adventní antifona "Probuďtež se spravedliví", mylně vyvozují, že se v prostředí českojazyčné utrakvistické liturgie "Gregorius presul" zachoval jen jako zažitý název první adventní neděle, postrádající již jakoukoli souvislost s jejími zpěvy.

O Sapientia
O Moudrosti Boží
kteráž jsi z úst nejvyššího pošla
dosahující od konce až do konce silně
a ochotně způsobujíc všecky věci
přijdiž a naučiž nás všem
cestám své moudrosti

Začíná standardní řada sedmi O-antifon - tedy antifon k Magnificat pro závěrečný týden doby adventní - ve standardním pořadí, jak je na příslušném místě má Římský breviář; podobně i Breviarium Pragense, XCVIv, kde za pozornost stojí rubrika o zvláště slavnostním způsobu provedení antifony O Sapientia (většina dějepisců breviáře o tom činí zmínku a nazývá tuto praxi antiphonam trium-phare).

O Adonai
a vůdce domu Izraelského
jenžs Mojžíšovi v keři ohnivém ukázal jsi se
a témuž na hoře Sinaji Zákon jsi vydal
Přijdiž aby nás vykoupils ramenem svým přemocným

O Kořenu Jesse
kterýž stojíš na znamení národům
na kterémžto držeti budou Králové ústa svá
jehožto Pohané budou žádati
Přijdiž k vysvobození našemu
a již nechtěj meškati

O Klíči Davidův
a hůl domu Izraelského
kterýžto otvíráš a žádný nezavírá
zavíráš a žádný neotvírá
Přijdiž a vyveď vězně z domu žaláře
kteřížto sedí ve tmách
a v stínu smrti

O Vycházející
blesku světla věčného
a slunce spravedlnosti
Přijdiž a osvětiž ty
ježto sedí v temnostech
a v stínu smrti

O Králi všech národův žádostivý
ježto sloveš úhelným kamenem
kterýžto činíš z dvojího jedno
Přijdiž a spas člověka
jehož jsi z hlíny učinil

O Emanueli
králi a Zákona nálezce
očekávání pohanův
a Spasiteli jejich
Přijdiž k spasení našemu
Pane Bože náš

(Sezemický rorátník 38; Dašický rorátník 7v)
O člověče pozdvihni svého Srdce,
viz milost svého Boha tvorce,
kterouž jest z své lásky učinil,
skrz Syna svého jehož nám zjevil,
Syn přijav vůli svého Otce mile,
poslušen byl jeho vždycky ve všem každé chvíle,
s čím byl poslán toho neopustil,
až i za nás na kříži duši vypustil,
O přílišná láska Božího Syna,
Nebo jeho Smrtí sňata s hříšných vina,
o buď jemu čest chvála věčná,
Neb jest v hřích padlého,
zprostil od zlého,
Ďábla ukrutného,
Zatracení věčného.

(Dašický rorátník 8v)
Aj Panno Maria dívko pokorná,
v svém čistotném životě Syna počneš i porodíš
a z čisté vůle Boží máš nazvati přesvaté jméno jeho Pán Ježíš,
Tenť právě velikomocný bude, i také ... (chybí)

(Dašický rorátník 11v)
Anděl Gabriel
slavný Boží posel

všed ku Panně Marii promluvil
a tak ji pozdravil
Zdráva milostiplná
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna,
jemuž jméno Jezus bude dáno,
tenť bude Syn nejvyššího slouti
neb má lid od věčné smrti vykoupiti
Alleluia

(Dašický rorátník 12r)
Pane Jezu Kriste vtělený v život Marie Panny,
z níž jsi se narodil na Svět bez poskvrny
vždy jsa pravým Bohem od věčnosti
ráčil pro nás podstoupiti mnohé bolesti.
O ty jenž nemáš počátku ani konce,
vzhlédniž na nás pobloudilé Ovce,
náš smírce i Zástupce,
u svého milého Nebeského Otce.

(Strahov DF II 40, 4ter)
Nestrachuj se rozkošný Jeruzaléme,
ale buď srdce tvé radostné
Neb aj ten kterýž proto sstoupil s Nebe
velmi ponížil sebe
aby zase zvelebil tebe
Alleluja

Patrně jde o volnější parafrázi stejné antifony jako bezprostředně následující.

(Strahov DF II 40, 4ter)
Lide Judský a Jeruzalemský nechtějte se báti
zítra spolu vejdete, a Hospodin ten bude s vámi
Alleluja

Iudea et Hierusalem, nolite timere - První antifona prvních nešpor slavnosti Narození Páně, Breviarium Pragense, XCVIIIr; v Římském breviáři jako první antifona laud z Vigilie Narození Páně.

(Strahov DF IV 3, 6r; další antifona s jen mírně odlišným textem a podobným nápěvem tamtéž, 10r)
Z panny že se naroditi má všeho světa vykupitel
otcové svatí žádali
proroci svatí předpověděli
také i mnohé figury znamenaly
potom Anděl Gabriel sstoupiv s nebe
panny pozdravil
a jí oznámil
řka že Duch Svatý sstoupí s Nebe
a moc nejvyššího Boha zastíní ji
aby počala syna,
O radostné a šťastné početí syna Boha nejvyššího Ježíše Krista
O přešťastné a velmi přeužitečné Narození jeho na tento svět
skrze kteréžto ráčil jest nás obživiti
a z moci ďábla vysvoboditi
sstoupiv s Nebe naroditi se
z života čisté panny Marie

(Strahov DF IV 3, 7r)
Řekl Archanděl neboj se Maria
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna
jemuž od Boha otce na Nebi i na zemi moc bude dána
Alleluya

(Strahov DF IV 3, 8r)
Poslán jsa od Boha Anděl Gabriel
k Marii panně všed k ní řekl
zdráva nade všecky jiné Maria
vší milosti plná hospodin s tebou

Ingressus angelus, antifona k Magnificat prvních nešpor Zvěstování (Breviarium Pragense, CCLXXXVIIIv), znovu jako druhá antifona prvního nokturnu téhož svátku (CCLXXXIXr)

(Strahov DF IV 3, 8v)
Zdráva buď panno Maria ... (snímek pokažený)
neposkvrněná v čistotě to drahé od Boha pozdravení
skrze jeho Anděla jakž Bůh ráčil tak jsi je přijala.
Zdráva co jest vší bídy jsoucí zbavena počala jsi
blesk Boha otce neporušena.
Zdráva buď čistá nejsvětější
Bohu nejmilejší
panno muži jsi neznámá
tebe nad jiné ženy velebí a vychvalují všecka Stvoření
zde v světě matku světla Syna Božího vyznávají
Alleluia Alleluia.

(Strahov DF IV 3, 9v)
Zdráva Maria milosti plná Hospodin s tebou
požehnaná ty mezi ženami
i požehnaný plod života tvého

Jen Ave Maria ... in mulieribus. alleluia jako antifona k Benedictus o čtvrté adventní neděli, Breviarium Pragense, XCIIIIr; stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako druhá antifona laud o Zvěstování.

(Strahov DF IV 3, 10v)
Raduj se Boží rodičko panno neposkvrněná
Raduj se jenž jsi od Anděla radostně pozdravena
Raduj se jenž jsi porodila věčného světla Nebeského jasnost
Raduj se Matko
Raduj se Svatá Boží rodičko
Matkas ty sama panna neposkvrněná
tě chválí křesťané rodičko Světla
budiž Syn tvůj ustavičný k svému otci za nás přímluvce
pán náš milý Ježíš Kristus.

V souvislosti s roráty je obvyklé přiživovat zbožnou legendu o tom, že jde o zpěvy tradované od doby císaře Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Jakkoli je to v celku opravdu jen zbožná legenda, která v době rekatolisace umožnila integraci utrakvistických českých rorátních zpěvů do katolické liturgie a literátů mezi katolická zbožná bratrstva, o řadě "antifon před roráte" můžeme konstatovat, že pocházejí z breviáře "pražského kostela" (kde se ovšem vesměs zpívaly už dlouho před Arnoštem) a alespoň část zakladatelské legendy tedy zachraňují.

Ten, jehož náklonnost patří pražskému breviáři ještě více než rorátům, musí zdůraznit, že poté, co začátkem 17. stol. pražská arcidiecése opustila svůj vlastní breviář ve prospěch jednotného breviáře tridentského, antifony specifické pro pražský ritus, jako Gaude et laetare, Gregorius praesul či Betlehem non es minima, dál žily již jen ve své počeštěné podobě jako "antifony před roráte". Roráty vydávané tiskem v posledním století ovšem snad bez výjimky "antifony před roráte" vypouštějí. Autorovi tudíž nezbývá, než milého čtenáře závěrem důtklivě napomenout, aby se s tím nesmířil, ale obstaral si těch antifon opis, a o příštím adventě je nechal před roráte v chrámu Páně zpívat, jak se to sluší a patří. Pisatel těchto řádků se vynasnaží včas nabídnout vlastní transkripci (co do rázu podobnou již nabízeným staročeským Ó-antifonám) pro ty, kdo by se sami do starých pramenů nechtěli pouštět.

Dominikánské antifony k procesí

31.5.2017 01:10 | kategorie: Knihy | Komentáře

Přinejmenším z hlediska kalendáře a liturgických textů se dnešní (v době zveřejnění článku už včerejší) den, kdy si připomínáme sv. Zdislavu, slaví nejslavněji v Řádu kazatelů, kde má stupeň svátku nebo slavnosti a tomu přiměřené vlastní texty. To je dobrá příležitost k nahlédnutí do dostupných dominikánských liturgických zpěvníků.

První část Zpěvníčku k průvodu po nešporách tvoří řada antifon, doplněných vždy veršíkem a modlitbou. O Panně Marii nepostradatelná Salve, Regína (jako všechny staré řády mají i dominikáni svůj vlastní nápěv, dostatečně podobný i nepodobný těm ostatním); o sv. Dominikovi antifona O Lumen a responsorium O Spem miram. Z mého pohledu nejpozoruhodnější jsou dvě zbylé, věnované místním dominikánským světcům.

Antifona o sv. Zdislavě Manum suam je poměrně jednoduše stavěná v osmém modu. Nepřekračuje jeho standardní ambitus, nejdelší melismata se omezují na tři noty. Nevykazuje žádné křiklavé nedostatky, ovšem to, že každá fráze končí na finále, působí pokud ne přímo únavně, pak rozhodně spíše prostě. Inopi mi zní jako tvrdý náraz - jako by si melodie říkala ještě o jedno melisma na druhé slabice. Text antifony je vzat doslovně z Přísl 31,20.25 ve vulgátním znění. I kdyby antifona nebyla určena k oslavě světice povýšené ke cti oltáře teprve nedávno, doslovně biblický text i charakter nápěvu ukazují na vznik v prostředí, které se neodvažuje latinsky básnit a skládání chorálních melodií v něm není právě běžný způsob hudebního projevu.

Na druhou stranu použití textu Vulgaty by mohlo ukazovat na starší původ. Antifona na poměrně nespecifický biblický text by mohla být vzata např. z nějakého staršího obecného formuláře. Antifonu s podobným textem databáze Cantus zná z formulářů o sv. Anně.

[EDIT 16.10.2017] Zase jednou mám nemilou povinnost opravit vlastní omyl z nedosti důkladné práce s literaturou: ta podobná antifona, pro niž výše odkazováno do databáze Cantus, figuruje i v potridentském římském oficiu jako antifona k Magnificat druhých nešpor v commune svatých nepanen. Co je ale důležitější: při hledání zdroje dominikánské antifony jsem měl nahlédnout do řádového antifonáře (Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 108*). Tam bych byl zjistil, že nejde o novodobý výtvor bratří české provincie, ale o doslovně převzatou antifonu, která se v předkoncilním dominikánském oficiu zpívala rovněž v commune svatých nepanen, k Benedictus.

Jak jiná je antifona Ave florum flos! Text je formulován jako modlitba oslovující sv. Hyacinta. Je rýmovaný, bohatá přirovnání se neštítí klišé a superlativů - vyjadřuje se jazykem středověkých rýmovaných oficií, a i charakter nápěvu tomu odpovídá. Vzhledem k tomu, že sv. Hyacint byl svatořečen již r. 1597, diagnóza možná není daleko od pravdy. Vznikla antifona v Čechách? Nebo v Polsku?

Zdá se, že čeští dominikáni jsou, přiměřeně svému specifickému poslání a pěveckým schopnostem dnešní populace, ve věci zpívaného oficia spíše úsporní, při zohlednění zásady odstupňované slavnostnosti. Je mi ale moc sympatické, že se, jak se zdá ukazovat antifona Manum suam, starají o svůj poklad chorálních zpěvů nejen jako jeho opatrovatelé, ale i pokud jde o jeho rozšiřování. Že dominikánský chorál není mrtvý exponát nebo jednou provždy uzavřený kánon, ale budova principielně otevřená přístavbám.

Latinské zpěvy pro vlastní svátky pražské církevní provincie

9.5.2017 1:22 | kategorie: Knihy | Komentáře

Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší satelitní web: na adrese praga.inadiutorium.cz budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky pražské provincie (Čechy).

Motivace

Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků pražské provincie. Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení: Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil před lety na webu Editio Sancti Wolfgangi; tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem - prakticky se omezujících na denní hodinky svátku sv. Jana Nepomuckého.

Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy s jejími knihovnami a archivy, co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již před delší dobou načaté, a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit: zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích, dohledat, systematicky srovnat existující varianty, a později na základě tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek konstatovat a napravit. Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek k římskému antifonáři.

Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji, chci následně stejně naložit i s pokoncilními - z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.

Vývoj textů

Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval, již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací: přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále. Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť právě na ní moje studium ztroskotalo.)

Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují běžný typ pražského breviáře rukopisného. V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní zpívané oficium možností nejen teoretickou (srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé církevní instituce, jako byla karlštejnská kapitula) a nápěvy pro ně proto existovaly.

Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou citelného úpadku praxe zpívaného oficia: pražská Officia propria ve svých jednotlivých vydáních některé texty postupně nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad, že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře. Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny do pražského propria vydaného r. 1677 ("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune, budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident), ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.

Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou. Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím: kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek tohoto žánru v pražském provinčním propriu, oficií sv. Václava a sv. Ludmily. Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně prosaické a často jde o více či méně doslovně citované biblické úryvky.

Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je, co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium? Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj? -- Zatím jsem nenašel žádný dokument, který by na tuto otázku dával odpověď.

Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily s hymny z commune.

Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta. Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché, podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec, Cecílie).

Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře opět dobou klidu. Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém) a svátky nástrojů umučení Páně - a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených (Anežka, Hroznata).

V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového společného česko-moravského propria dílem složeny nově, dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak, jak vyšly z reforem r. 1865.

Edice a její zásady

Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských textů dotčených svátků. Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé, že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený (kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním kantikům z dalších svátků), považuji za důležité znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky připouštějí jejich použití (VPDMC 274: "Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici") a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout vhodný výběr ze starých zpěvů.

Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici," a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká. Já však mám zato, že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto, že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony, jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici" jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách. Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou nikoho zavazovat.

S ohledem na její praktický účel jsou formulovány zásady pracovní edice:

  • omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
  • postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny obsahující notový záznam ke sledovaným textům (tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience nebo doby vzniku)
  • cílem je spíše poznání změn a případného vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
  • přednostně zpracovat digitalisované rukopisy (protože je to časově a logisticky méně náročné a takto získaná data jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny hůře dostupnými)

Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:

  • nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
  • nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení některé noty
  • vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka", kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu

Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál, který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat a vybrat z něj varianty pro edici praktickou. Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu? Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje? Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější? Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...

Závěrem

Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů současných, zdaleka není osobou povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti středověké musikologie. Zdá se mu však lepší, aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory, než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů scházely příslušné chorální zpěvy.

Josef Olejník: Kompletář

18.3.2017 00:41 | kategorie: Knihy | Komentáře

Mám v úmyslu postupně nacvičit varhanní doprovod všech zatím dostupných zhudebnění denní modlitby církve: všechno, co je v kancionálu; něco z Olejníkových Nedělních nešpor; některé z nešpor Šmolíkových. I když necvičím s bezprostředním výhledem na bohoslužebné uplatnění, ale "do zásoby", a abych dotyčné hudebniny jak jen mi možno poznal, začal jsem tím, co má přeci jen největší šanci někdy někde opravdu zpíváno být - totiž částmi oficia zahrnutými do kancionálu, počínaje Olejníkovým kompletářem.

Doprovody k číslům 08x jsou pouze v "zeleném" vydání varhanních doprovodů ke kancionálu (1994 a dále). V době vzniku "hnědého" (1980) ještě dotyčná čísla v kancionálu nefigurovala; snadné doprovody (jak "červený" od jednoty Musica sacra, tak Plhoňův) se zase omezují jen na kmenovou část repertoáru začínajícího liturgického varhaníka, k níž liturgie hodin nikdy nepatřila a patřit nebude - ne pro svou náročnost, ale proto, že její veřejné slavení je jen málo rozšířené.

Kompletář se pro začátek doporučuje nejen tím, že jde o zpěvy během celého liturgického roku co týden opakované, ale také snadností doprovodu: ten se omezuje na tři hlasy a dá se pohodlně hrát bez pedálu (jen jediný akord v závěru hymnu levou ruku výrazněji napne).

Nedělní kompletář byl zřejmě vůbec prvním hudebním počinem P. Olejníka na poli liturgie hodin. Noty byly otištěny r. 1977 jako přívazek žaltářového svazku "charitního" breviáře. Při srovnání s (o desítky let mladšími) Nedělními nešporami je nápadný rozdíl v pojetí psalmodie: v kompletáři se nepředpokládá opakování antifony po každých několika verších žalmu, ale zpívá se celý žalm vcelku, antifonou pouze zarámovaný.

Liturgie hodin. Žaltář, Společné texty svatých, Texty za zemřelé. Brno?: Česká katolická charita 1977.

V návaznosti na nedávný článek věnovaný mj. nápěvům psalmodie v Nedělních nešporách jsem se díval, zda tam některé nepřešly právě z kompletáře. Zjistil jsem, že P. Olejník takto použil pouze nápěv Simeonova kantika, se kterým se (v mírně odlišné harmonisaci) setkáváme v nešporách slavnosti sv. Václava (s. 705 varhanního doprovodu). Žádný ze dvou nápěvů kompletářových žalmů do Nedělních nešpor převzat nebyl.

Většina zpěvů kompletáře zůstává každý den stejná, mění se pouze žalmy a jejich antifony. (Dnes obvyklá varianta českého breviáře má navíc pro každý den v týdnu vlastní hymnus. Charitní breviář ovšem zná hymny pro kompletář jen tři, stejně jako Liturgia horarum; z toho jen dva našly cestu do kancionálu.) V kancionálu je však otištěn jen žalm pro kompletář po druhých nešporách neděle. S tím se dá naložit různě. Kompletář se může zpívat jen ve dny, pro které je určen; nebo je možné, jak doporučuje Direktář pro varhaníky (Brno: Musica sacra 2006, s. 50), využít dovolení VPDMC 88 používat nedělní texty třeba i každý den; konečně je možné zhudebnění žalmů a antifon pro ostatní dny dohledat mimo kancionál: pro kompletář po nedělních prvních nešporách je ve výše zmíněném svazku "charitního" breviáře (doprovod jsem však zatím nenašel), pro ostatní dny v týdnu je P. Olejník dokomponoval, jako svoje vůbec poslední dílo, v dubnu 2009. Včetně doprovodu jsou mezi přílohami diplomové práce Jakuba Vavrečky.

Feriální žalmy a antifony, doplněné takto s odstupem více než třiceti let, jsou přizpůsobeny rámci původního díla: zhudebněn je stejný překlad liturgických textů; pro všechny žalmy je použit stejný nápěv jako pro žalm 91 v kompletáři po druhých nedělních nešporách (žalmy kompletáře po prvních nedělních nešporách mají nápěv jiný). Harmonisace psalmodie se ovšem v detailech liší a antifony jsou, narozdíl od trojhlasu, uplatněného v doprovodu všech původních částí, harmonisovány čtyřhlasně.

Kompletář se uzavírá závěrečnou mariánskou antifonou. V kancionálu je jedna otištěna přímo v rámci formuláře a pro další rozmanité možnosti se odkazuje do jiných oddílů. Mně se Olejníkův hudební rukopis jeví tak specifický, že je téměř nutností kompletář celý zpívaný na jeho nápěvy uzavřít také jeho zpracováním závěrečné mariánské antifony. Možná autor smýšlel stejně: v r. 1977 se kompletář tiskl i s kompletní sadou závěrečných mariánských antifon. Ty je dnes možné najít roztroušené po různých částech olomouckého vydání kancionálu.

Slavná Spasitele matko č. 186; Zdráva buď, královno nebe je i v neolomouckých vydáních přímo na konci kompletáře; Zdrávas, Královno č. 887; Raduj se, královno nebeská č. 485

Je však třeba říci, že zejména antifona Zdrávas, Královno v Olejníkově úpravě by byla daleko nejtěžším zpěvem celého kompletáře a bez opory v udatném chrámovém sboru patrně není radno se jí dotýkat.

Nebylo by od věci doplnit článek nahrávkou, protože komentované dílo nepatří k těm, která jsou často k slyšení. Ovšem zatímco od toho, abych kompletář uměl bez škobrtání zahrát, mě dělí již "jen" delší pokračování ve cvičení, zpívat tak, aby se to dalo poslouchat, nebudu umět nikdy. Nahrávka tudíž zůstává úkolem na "možná někdy" - a rozhodně ne pro pisatele jako jednotlivce.

Conventus Choralis a jeho oficium

4.3.2017 15:55 | kategorie: Knihy | Komentáře

Sotva se ještě najde v českých zemích nějaký milovník gregoriánského chorálu, který přinejmenším neslyšel o všech uchu-, duchu-, a snad i Bohu-milých podnicích, pořádaných pod hlavičkou volného sdružení chorálumilovných pěvců Conventus choralis: každoroční Svatý týden s kompletním chorálním oficiem; během akademického roku každou středu ranní chvály v Praze u Salvátora; přes rok několik dalších akcí, dílem již tradičních (mj. poutní slavnost v Roudnici n. L. o Narození Panny Marie; první neděle postní), dílem jedinečných.

Conventus Choralis nabízí volně ke stažení většinu svých zpěvníků. Zdá se mi užitečné podívat se na ně jako na liturgický pramen. Co je to za liturgii, kterou můžete v Roudnici nebo ve středu ráno u Salvátora zažít? Podle doby a místa vzniku, ale i podle vnější úpravy a charakteristického přístupu k textovému a hudebnímu materiálu můžeme zpěvníky rozdělit na tři redakce: nejstarší vrstvu představují noty přivezené z Francie. Druhou ty, které jsem mezi lety 2012 a 2014 sestavil a vysázel já. Třetí vrstvu tvoří materiály vzniklé (popř. zásadně přepracované) po mém stažení se ze scény.

1. Noty z Francie

Nejstarší z not vystavených na webu jsou ty pro první neděli adventní a první neděli postní, které jsou převzaté z Francie, od Choeur grégorien de Paris. Soubory vystavené na webu jsou scany z papírového výtisku. Části jsou psané na počítači (texty žalmů), části rukou, části skládané na kopírce z fotokopií tištěných chorálních knih. Překlady většinou chybí, jen vybrané texty jsou přeložené do francouzštiny. Jak strukturou, tak volbou textů a zpěvů se jedná o předkoncilní mnišské oficium, dále ovšem uvidíme, že je s ním místy dosti volně nakládáno.

Vybrané formální znaky předkoncilního mnišského oficia:
laudy začínají (jakoby nultým) žalmem, zpívaným bez antifony in directum; pod poslední antifonou se zpívají (každý den) tři žalmy (148-150)
Nešpory mají jen čtyři žalmy. V laudách i nešporách se po capitulu zpívá responsorium (podobně jako v pokoncilním římském oficiu a narozdíl od římského oficia předkoncilního) a mezi evangelním kantikem a orací je supplicatio litaniae (kyrie bez opakování) a Otčenáš.
V kompletáři se zpívají každý den stejné tři žalmy, a to in directum, bez antifony; Simeonovo kantikum chybí.

Pro hudební zápis je charakteristické, že notované zpěvy obvykle nemají solesmeská rytmická znaménka a výrazně redukované (při srovnání např. s Antiphonale Monasticum 1933) jsou i divisiones, ale zato bývají nad osnovu ručně připsány adiastematické neumy.

antifona In illa die

Ve zpěvníku pro první neděli postní zjistíme výrazné odchylky od pořádku předkoncilního mnišského oficia v matutinu, laudách a druhých nešporách. Matutinum podle mnišského breviáře má začínat Deus, in adiutórium, pak třikrát Dómine, lábia mea apéries, pak žalm 3 bez antifony, a až poté se zpívá invitatorium. Zkoumaný zpěvník má na místě toho všeho jen jediné Dómine, lábia mea apéries. Následuje řádná mnišská psalmodie prvního nokturnu, až na to, že je vypuštěn poslední žalm. Třetí a čtvrtá lekce jsou spojeny do jedné (takže jsou lekce tři místo standardních dvou) a druhé a třetí responsorium neodpovídá tomu, co je v mnišském breviáři. Ve druhém nokturnu neodpovídá první antifona; druhý, čtvrtý a šestý žalm chybí. Třetí a čtvrtá lekce jsou opět spojeny a z responsorií neodpovídá žádné. Atd.

Laudy mají jinou strukturu psalmodie. Žalmy 50 a 117, které by se měly zpívat pod jedinou antifonou, mají každý svou vlastní; chybí žalmy 92 a 99, rovnou následuje žalm 62. Sexta i nona má špatný hymnus (Nunc Sancte nobis Spiritus z tercie; to je patrně chyba, ne záměr). Druhé nešpory pak jsou nesourodým spojením nedělní nešporní psalmodie římského oficia (v podobě po breviářové reformě Pia X.) a od capitula dál nešpor mnišských. (Rozdíl spočívá v počtu žalmů a výběru antifon.)

První neděle adventní je naproti tomu ukázkou téměř vzorného mnišského oficia. Bez chybičky jsou oboje nešpory, svévolných úprav téměř prosté je i matutinum. Akorát z mně neznámých důvodů - snad z důvodu novověkého rozchodu oficiálních textů a zpěvů tradičních-zhudebněných (jen spekuluji, historii zpěvů mnišského oficia neznám) - mají responsoria pravidelně jiný verš než v mnišském breviáři (týká se všech kromě prvního Aspiciens a longe a jedenáctého Ecce dies venient) a u posledního responsoria každého nokturnu chybí Gloria Patri. Stejně vzorné však již nejsou laudy, které vykazují stejné krácení psalmodie, jaké jsme zjistili ve zpěvníku pro první neděli postní.

K této redakci můžeme zařadit i starší noty pro středeční laudy v mezidobí, byť o jejich českém původu svědčí ruční přípis "OAMDG / gregoriánské závody Žižkov / MMXI" na poslední stránce. Reprodukováno je čisté předkoncilní mnišské oficium, akorát responsorium breve neodpovídá (má být Sana animam meam - Benedicam Dominum patří k feriálním nešporám).

2. Moje redakce

Moje cesty se s těmi, po kterých se ubírá Conventus choralis, významněji potkaly jen jednou - účastnil jsem se první neděle postní 2012 v Roudnici. Ná žádnou další větší akci jsem se pak již nejel - hlavně proto, že je pro mě těžké být delší dobu mezi lidmi, a i pěvecky jsem v rámci skupiny citelně zaostával. Nicméně, i když jsem pak už s CoCho nikdy nezpíval, v průběhu dalších dvou let jsem pro "roudnické choralisty" sázel několik notových materiálů.

Čtyři zpěvníky mé redakce jsou v čisté podobě již jen na webu fiktivního vydavatelství Editio Sancti Wolfgangi. Na webu CoCho jsou všechny již zkrášlené a dílem i po obsahové stránce upravené Jakubem Jelínkem (o tom dále).

Vnější úprava "francouzských" zpěvníků byla v zásadě převzata i do těch, které jsem sázel já. Měl jsem tehdy v úmyslu především opustit tisk na A4 na šířku (který se mi jeví nepřekonatelně škaredý a nepraktický zároveň), ale, pokud si vzpomínám, nepodařilo se mi v té věci přesvědčit Filipa Srovnala, a tak jsem se nakonec přizpůsobil a pokračoval s tímto nevzhledným rozložením stránky.

Zpěvníky, které vznikly za "mé" éry a později, nemohou u svých uživatelů předpokládat znalosti latiny, proto mají překlady důsledně u všech nebo téměř všech textů. To, že se překlady žalmů berou z Hejčla (Žaltář, čili kniha žalmů, Praha 1922), je má vina, má veliká vina: měl jsem zato, že jde o překlad držící se Vulgáty, a tuto domněnku jsem důkladněji neprověřil. Domněnka to byla samozřejmě chybná a verše české tak mnohdy obsahově nekorespondují s latinskými. Většina "roudnických choralistů" však znalostmi latiny neoplývá, takže to nejspíš pobuřuje málokoho. Počítá se s tím, že uživatelem může být i spíše sváteční choralista, proto jsou všude důsledně otiskovány všechny společné nápěvy (pro žalmy, capitulum, veršík, oraci, ...).

Texty i zpěvy jsou všechny podle mnišského antifonáře. Noty jsou reprodukovány se vším všudy, tedy mj. i s rytmickými znaménky. (Francouzské noty jsou zřejmě výsledkem redakce nesené určitým musikologickým názorem a/nebo interpretační praxí; já však jsem ve vztahu k chorálu v podstatě nepoučený amatér a "pasivní spotřebitel", pročež jsem se do žádných redakčních úprav nepouštěl.) Matutinum pravidelně chybí, protože jsem v osudném období neměl přístup ani k rozumně starému mnišskému breviáři; z mnišských zpěvů matutina pak byl, pokud je mi známo, v novější době (řekněme 1850+) vydán jen skromný výběr obsažený v Liber responsorialis (Solesmes 1895; tehdy jsem neměl přístup ani k tomu, dnes již je on-line).

Ze čtveřice "mých" zpěvníků vyčnívá ten pro Officium parvum Beatae Mariae Virginis, a to nejen rozsahem, ale také tím, že sleduje sekulární římský breviář. Tady musím přiznat, že jsem se, když jsem ho sázel, snažil aplikovat breviářové reformy Pia XII. a Jana XXIII., aniž jsem měl možnost v soudobém breviáři zkontrolovat, zda a jak se do malého mariánského oficia reálně promítly. Je možné a dost pravděpodobné, že tím došlo k dílčímu porušení závěrů hodinek. Zatím jsem nesebral odvahu, abych to zkontroloval.

3. Novější noty

Když jsem ze sázení dalších zpěvníků vycouval, štafety se chopil Jakub Jelínek. Převzal část mých nástrojů (které jsou přesně pro takové účely odjakživa volně k disposici) i základní schema sazby, které ovšem výrazně zdokonalil a zkrášlil, a z jeho dílny vzešly všechny noty, které dosud nebyly zmíněny: nešpory pro všechny adventní neděle, slavnost Epifanie, laudy pro středy v době postní a během roku, slavnost Seslání Ducha svatého a svátek sv. Havla. Kromě toho se nové úpravy dočkaly "moje" noty pro Narození Panny Marie a Povýšení Svatého kříže. Veřejný git repositář umožňuje sledovat historii vzniku a úprav. Díky tomu můžeme zpěvníky projít chronologicky.

Epifanie (2014) signalisuje odklon od (čistého nebo tu a tam svévolně upraveného) mnišského oficia: základní osnova tentokrát pochází z předkoncilního římského breviáře, místy však přidává prvky mnišské: v nešporách i laudách po capitulu následuje responsorium breve; z mnišského breviáře je i sekvence modliteb v závěru všech hodinek (supplicatio litaniae atd.); na konci matutina je přidáno evangelium a zpěv Te decet laus (ovšem ne jako samostatný nokturn s psalmodií tvořenou SZ kantiky, nýbrž jen jako přívěsek bezprostředně po Te Deum); na konci laud se zpívají pod jednou antifonou tři žalmy 148-150 (tato jediná úprava by se dala vykládat i jako částečný návrat k předpiánské římské distribuci žalmů). Nápěvy antifon denních hodinek nejsou z římského antifonáře z r. 1912, jak deklaruje tiráž, ale z antifonáře mnišského (srov. např. charakteristické rozdíly v první antifoně nešpor Ante luciferum genitus). Podobně v kompletáři má antifona Salva nos nápěv z nějaké modernější edice.

Novější středeční laudy během roku (2015) se nesou, možno-li říci, v ještě o něco uvolněnějším duchu. Tiráž deklaruje, že základní osnova je vzata z římského antifonáře a doplněna mnišskými prvky. Ve skutečnosti však je psalmodie reprodukována ze starších not pro tutéž příležitost (viz výše). Piánskému rozložení římského žaltáře neodpovídá výběr žalmů ani antifon (jednotlivé antifony bychom tam našli tu ve středečním schematu "všedním", tu v "postním", tu v jiných dnech). Po Benedictus pak následuje řada přímluvných modliteb ve formátu litanie, které do římského ani mnišského liturgického rámce nepatří.

Pro Seslání Ducha svatého (2015) platí většina toho, co bylo výše řečeno k Epifanii.

Noty pro Narození Panny Marie byly (2015) stylově připodobněny novějším zpěvníkům, doplněny o římský kompletář, matutinum (s úpravami pro tuto redakci typickými) a malé hodinky. Nešpory a laudy byly ponechány v čisté mnišské podobě. Obdobným rozšířením prošla druhá neděle adventní, tady však byla navíc "pořímštěna" nešporní psalmodie.

Oficium svátku sv. Havla zachovává mnišské schema, texty a zpěvy jsou posbírány ze středověkých pramenů.

Závazek k modlitbě oficia

Po tom, co bylo řečeno výše, si pozornost zaslouží ještě jedna otázka liturgicko-právní. Řekněme, že do Roudnice zavítá klerik nebo řeholník, vázaný k modlitbě oficia. Splní tím, že se zúčastní zpívaných hodinek podle prozkoumaných zpěvníků, svou kanonickou povinnost?

CIC kán. 276 § 2 odst. 3 kněží a jáhni připravující se na kněžství jsou vázáni povinností konat každý den posvátné oficium podle vlastních a řádně schválených liturgických knih (secundum proprios et probatos liturgicos libros); stálí jáhni ať konají část, jakou určí biskupská konference

(Překlad vlastní, protože český Kodex nemám při ruce.)

VPDMC 242 Každý klerik nebo řeholník, který je z jakéhokoli titulu vázán posvátným oficiem, účastní-li se oficia společně podle jiného kalendáře nebo jiného obřadu než svého, činí zadost své povinnosti, pokud jde o tu část oficia, na které byl přítomen.

Kánon 276 stanoví, že osoby oficiem povinné mají užívat "vlastní a řádně schválené liturgické knihy". Bez dalšího tedy není možné, aby např. diecésní kněz splnil svou povinnost modlitbou mnišského breviáře. VPDMC 242 však musíme dát při aplikaci přednost, jako speciální normě před normou obecnou. Z obecného pravidla se tu stanoví výjimka pro případ, kdy se dotyčný účastní společné modlitby podle jiného kalendáře nebo obřadu, než který je mu vlastní.

Znamená to, že když se sejdou dva kněží-nemniši, kteří z nějakého důvodu upřednostňují mnišský breviář, a modlí se ho spolu, VPDMC 242 jejich počínání žehná a kanonická povinnost je splněna? "Litera zákona" to sice zdánlivě připouští, ale takový výklad by odporoval jeho duchu. Pokud jde o možnost svévolného výběru liturgických knih, zůstává v platnosti kán. 276 CIC; VPDMC 242 pouze zmírňuje jeho tvrdost pro případy, kdy je někdo např. na návštěvě v řeholní komunitě používající své vlastní knihy, odlišné od těch, které jsou vlastní jemu.

Conventus Choralis však tvoří samí nemniši. Mnišské oficium, které z nějakého důvodu používají, tedy rozhodně není oficium v právním slova smyslu jim vlastní. Kněz, který se s nimi modlí, je tak v situaci analogické příkladu výše, a proto dle mého soudu svou povinnost neplní. Vedle nedostatku jiného než vlastního oficia shledáváme neméně závažné nedostatky na užívaných knihách, a to jak formální (nejsou jako liturgické knihy řádně schválené), tak materiální (texty se často neshodují s oficiálními liturgickými knihami, podle nichž jsou zpěvníky připravovány).

Sečteno a podtrženo: klerik či řeholník, který by snad jel do Roudnice zpívat chorál, by neměl zapomínat najít si mezi tím čas pomodlit se breviář.

Závěr

Kdo jsme? Jsme CONVENTUS CHORALIS, neformální skupina lidí spojených zájmem o chorální zpěv. "Conventum fácite" (shromážděte se, vytvořte společenství) – zpívá se v introitu čtvrté neděle postní. Tvoříme tedy společnost lidí různého věku, povolání, stavu a nátury, kteří mají vztah ke gregoriánskému chorálu. Ten pro nás není pouhou okrasou liturgických ceremonií nebo starobylých kostelů, nýbrž samotným liturgickým aktem.

introitus.cz, cit. 4. 3. 2016

Sympatické! A to ještě není úplně vytěžena celá hloubka názvu, opírajícího se o introit Laetare Ierusalem (srov. Iz 66,10n): ten conventus, o kterém se mluví (v introitu; Izajáš, a to ani ve znění Vulgáty, se o něm nezmiňuje), totiž jistě není jen tak nějaká sešlost nebo společnost ("společenství"), ale shromáždění bohoslužebné, které jediné je náležitým výrazem radosti z Boží spásy ohlašované prorokem.

Zároveň však i jen tento jeden odstavec dobře ilustruje charakteristické důrazy, které se promítají do koncepce užívaných zpěvníků. To, oč jde, je hudba - gregoriánský chorál, při zachování tradičních liturgických forem. Jestli to jsou formy oficia mnišského, sekulárního, nebo směs obou, je podružný detail. Jakkoli sdílím lásku ke gregoriánskému chorálu a k oficiu zvlášť, ve věci "prvního důrazu" - smím-li to tak nazvat - se s CoCho neshodnu. Když na mé uši narazí výzva Laetare Ierusalem, et conventum facite, mou starostí, předcházející starost o to, aby ten conventus libě a důstojně zněl, vždycky bude, aby se odbýval v souladu s platnými liturgickými předpisy.

To však nic nemění na tom, že kdo chce, jak jen je to možné, ze zkušenosti poznat starší podobu oficia, a to úplně zpívanou a v průběhu celého dne (nebo dokonce celého Svatého týdne!), příležitost k tomu v rámci českých zemí najde právě jen v Roudnici. Kdo tak ještě neučinil, tomu nezbývá, než doporučit, aby ji využil.

Olejníkovy nešpory: hymny a žalmy

2.1.2017 01:42 | kategorie: Knihy | Komentáře

Moje knihovna se nedávno rozrostla o varhanní doprovod Olejníkových Nedělních nešpor. Konečně si tak mohu na "olomoucký katedrální vesperál" udělat tak úplný náhled, jaký je jen hudebníkovi mých bídných kvalit skrz notový záznam možný. Když jsem tu psal o Nedělních nešporách naposledy, o tom, že bych si snad někdy mohl sám přehrát jejich doprovod, se mi ještě ani nezdálo. Dnes již je tomu jinak: v půli třetího roku hodin klavíru, jakkoli nejsem nijak dobrým žákem, přeci už jsou Olejníkovy nešpory literaturou docela dobře přístupnou. A že je doprovod hudebně zajímavější a "chutnější" než samotné melodie, které jediné jsem dosud znal ze zpěvníku, ochotně jím po chvilkách listuji a všímám si věcí, které mi dříve ucházely. Proto jsem se rozhodl své postřehy systematicky prověřit a sepsat.

Hymny

Z dřívějšího nedosti zevrubného listování a zpívání jsem měl zato, že hymny zahrnuté v Nedělních nešporách jsou vesměs standardní texty z Denní modlitby církve, s nápěvy podle "červeného hymnáře" a doprovodem buďto reprodukovaným z doprovodu k Mešním zpěvům, nebo od P. Olejníka nově složeným. Ukazuje se však, že situace je o mnoho pestřejší.

Publikace obsahuje celkem 54 notovaných hymnů. Když od toho odečteme sedm dublet, zbyde 47 jedinečných skladeb. Z toho dále mezi dodatkovými hymny v závěru svazku jsou tři (č. 901-903) sborové úpravy hymnů dříve již otištěných v úpravě pro lidový zpěv a varhany. Několik textů je také otištěno vícekrát s různými nápěvy. Jedinečných zhudebněných textů by tedy bylo ještě o něco méně než výše uvedených 47.

Většina hymnů je otištěna u jednotlivých nešporních formulářů nebo v úvodu jednotlivých liturgických období. Na konci jsou pod čísly 901-910 přidány pro tři hymny úpravy pro smíšený sbor a dále sedm hymnů ze zeleného hymnáře jako alternativa pro vybrané příležitosti. Posledně jmenované jsou všechny beze změny přetištěny z varhanního doprovodu k zelenému hymnáři.

Když jsem všechny hymny prošel, ukázalo se, že text i nápěv podle červeného hymnáře má 23 z nich. Devět dalších má text podle červeného hymnáře (tj. ten samý, jako je v breviáři), ne však shodný nápěv. V jednom případě je vzata známější varianta z Kancionálu (č. 100/1, Vítej, milý Jezu Kriste), v jednom dalším (č. 711, Korouhve královské jdou vpřed) je velice doslovně reprodukován nápěv odpovídajícího latinského hymnu (ovšem jiná varianta, než je v červeném hymnáři). Ostatní P. Olejník nově zhudebnil. Zbylé texty jsou ze zeleného hymnáře. Výjimku tvoří hymny č. 100/2 (To slovo spásy lidí všech) a 300/2 (Laskavý Stvořiteli náš), které v žádném ze dvou standardních hymnářů nefigurují. Našli bychom je jen v charitním breviáři ze sedmdesátých let a v jeho dítku - současném breviáři českých dominikánů.

V jednom případě si zatím nejsem docela jist autorem: Č. 100/3, Všichni věrní křesťané, má jiný nápěv, než je v červeném hymnáři, ale není jisté, že je Olejníkův - jeho charakter je takový, že by klidně mohl být vybraný z nějakého staršího pramene. Na údaje o autorství otištěné u jednotlivých hymnů se bohužel nelze spolehnout, protože jsou často evidentně nepřesné, zejména, jde-li o rozlišení, zda z uváděného pramene pochází jen text, nebo i zhudebnění.

Pro mě zvlášť zajímavým případem jsou nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře. Můžeme si všimnout, že s výjimkou mariánského Zdrávas, hvězdo moří (č. 719) jsou všechny soustředěny ve formulářích vánočního a velikonočního cyklu. Bez přesnějších údajů o době a okolnostech zpracování jednotlivých nešporních formulářů se můžeme jen dohadovat, zda skladatel dotyčné hymny opatřil novými nápěvy o své vůli (třeba proto, že měly zvlášť inspirativní texty, nebo se mu nápěv v hymnáři nelíbil), či z nutnosti (např. v době přípravy daného formuláře neměl po ruce notovaný hymnář). Bylo by nasnadě očekávat, že se nového zpracování dostalo hymnům, jejichž nápěvy v červeném hymnáři jsou v rámci soudobého "běžného katolického kostelního repertoáru", nakolik je representován např. Kancionálem, výrazně neobvyklé nebo náročné. Zdá se ale, že tento ohled nehrál rozhodující úlohu. (Viz např. ponechání č. 716.) Snad nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře spadají do doby, kdy ještě nebylo na obzoru vydání uceleného vesperálu. Když se pak skladatel, již na sklonku života, ocitl před rozsáhlým úkolem zhudebnit všechny nešpory, které během roku mohou připadnout na nedělní večer, hymny, jako texty již zhudebněné, nechal stranou, a věnoval se jen textům "potřebnějším".

Je třeba zdůraznit, že jsem si všímal pouze textů a nápěvů. O tom, jestli jsou všechny harmonisace Olejníkovy, nebo jsou některé převzaty z existujících sbírek (což by bylo u hymnů převzatých beze změn z červeného hymnáře veskrze pochopitelné), tak nemohu říci nic.

zdroječíslo
čK100/1Vítej, milý Jezu Kriste
-O100/2To slovo spásy lidí všech
čO?100/3Všichni věrní křesťané
čO200/1Kriste, světa spasiteli
čč200/2Pán Kristus se narodil
čO201Z Hvězdy vyšlo Slunce
čO204Rok nový již k nám přichází
čO205Zdráva buď, přeslavná
čč207Raduj se, všechno stvoření
čč209Ctěme posla nebeského
čč300/1Otec, Syn i Duch svatý
-O300/2Laskavý stvořiteli náš
čO306Korouhve královské; zhudebnění Olejníkovo, ale alespoň začátek se lehce přiznává k chorální předloze
zO400/1U Beránkovy hostiny
zO400/2U Beránkovy hostiny, nápěv jako č. 306
čč400/3Kristovo vzkříšení
čO400/4Přijď, Tvůrce, Duchu (mírně pozměněný text)
čč400/5Duchu Tvůrce, přijď (nezměněný text)
čč534Mocný všech věcí králi
čč535Ó Nejsvětější Trojice božská
čč536Kriste, rozkoši andělská
čč601 =603Stvořiteli světa, Bože
čč602 =604Pravý Bože na výsosti
čč701Aj, Král slávy
čč702Tvé světlo v noci světa bdí
čč703Slavíce svátek milého
čč704 =705Knížete apoštolského
čč706 =707Vy naše knížata kněžská
čč708Ó Ježíši velebný
čč709 =710Zdrávas, Maria Panno
č-711Korouhve královské; nápěv velmi doslovně chorální, ne shodný s tím v červeném hymnáři (srov. výše č. 306!)
čč712Veselte se, slovanští
čč713Svatý Václave, kníže náš
čč714 =715Svaté Trojici jasné (jedna drobná úprava melodie)
čč716Z hlubokosti volajících
čč717 =718Ejhle, stánek Boží s lidmi
čO719Zdrávas, hvězdo moří
901
902
903
(sborové úpravy)
zO904Ty, Tvůrce všeho, Bože náš
zO905Půst čtyřicetidenní jsi
zO906Jeruzalém, obec slavná
zO907Ježíši Kriste, všehomíra vládce
zO908Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá
zO909Já o studnici vím
zO910Hvězdy dvě se z východu

První sloupec zkratkami uvádí vždy zdroj textu (první znak) a nápěvu (druhý znak):

Nápěvy žalmů

Až když se na Nedělní nešpory dívám očima neumělého varhaníka, který musí počítat s časem na nacvičení doprovodu každé jednotlivé části každých nešpor, všiml jsem si, že autor s nápěvy žalmů zachází (k varhaníkovu prospěchu) ještě mnohem úsporněji, než jsem měl zato: V drtivé většině formulářů se první žalm zpívá vždy na ten samý nápěv, podobně i druhý žalm (vždy na stejný nápěv, odlišný od prvního). Zatímco žalmy mají nápěvy přiřazeny podle své posice v nešporní psalmodii, každé novozákonní kantikum má svůj pevně přiřazený nápěv a na ten se zpívá, kdykoli v některých nešporách přijde na řadu. Nemá ale každé svůj jedinečný: jen kantika ze Zj 19 a z 1 Tim 3 mají nápěvy na míru, pro ostatní se dohromady vystačí se čtyřmi dalšími (resp. se dvěma, pokud zanedbáme výjimečné formuláře, o nichž dále).

Editor Nedělních nešpor, p. Oldřich Heyl, ve své předmluvě upozorňuje na to, že některé z nejstarších do knihy zahrnutých nešpor jsou co do nápěvů atypické. Jako příklady uvádí variantu A nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a slavnost sv. Václava. Můžeme upřesnit, že atypických formulářů je ve skutečnosti (jen) pět:

  • slavnost Zmrtvýchvstání Páně, varianta A
  • slavnost Seslání Ducha svatého
  • slavnost sv. Václava, (jen) druhé nešpory
  • Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
  • nešpory ze společných textů o Panně Marii

Přitom nejvýrazněji atypické jsou poslední dva jmenované formuláře - jejich nápěvy žalmů a kantik jsou buďto jedinečné, nebo sdílené nanejvýš s jedním dalším formulářem, který ovšem vždy patří mezi výše vyjmenované formuláře atypické. Ostatní tři formuláře naproti tomu sdílejí některé nápěvy s typickým schématem a zdá se tedy, že snad jsou předstupni jeho formování.

Dohromady se pro žalmy a kantika celých Nedělních nešpor užívá 15 nápěvů, ovšem pro "typické" nešpory, kterých je většina, jich stačí pouhých šest. Zbylé se vyskytují jen ve výše jmenovaných formulářích atypických. Níže nabízím přehled, vždy spolu s odkazem na první stránku, kde se ten který nápěv v knize vyskytuje.

K nápěvům pro žalmy a novozákonní kantika přistupuje dalších 14 nápěvů Magnificat. Většina je jedinečná, jen nápěv Magnificat č. 806 je shodný s "prvním typickým žalmem". Distribuci jednotlivých Magnificat mezi typické a atypické nešpory jsem nesledoval. Je možné, že i tady by se ukázalo, že pro typické nešpory se všech 14 kusů nevyužívá.

stranana nápěv se zpívá
11první žalm typických nešpor
13druhý žalm typických nešpor
14Zj 19
77Flp 2; Ef 1; Zj 15; Zj 4
85Kol 1; 1 Petr 2; Zj 4 (s. 707 - má stejnou melodii, ale jiný doprovod!)
1361 Tim 3
241atyp (jen Zmrtvýchvstání Páně A)
337, 735atyp (Seslání Ducha svatého, Věrných zemřelých)
339atyp (Seslání Ducha svatého)
703, 761atyp (sv. Václav, mariánské)
705atyp (sv. Václav)
737atyp (Věrných zemřelých)
739Flp 2 - atyp (Věrných zemřelých)
759atyp (mariánské)
763Ef 1 - atyp (mariánské)

Závěr

Jako neumělému varhaníkovi se mi Nedělní nešpory po provedeném průzkumu nápěvů žalmů jeví ještě podstatně přístupnější a "lidovější". Zdá se, že naučit se doprovodit alespoň všechny "typické" nešpory není až tak nezvládnutelný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát.

To, co bylo zjištěno o hymnech, vyvolává otázky. Jestliže v hymnech Nedělních nešpor máme před sebou de facto "hymnář olomoucké katedrály", kdo jednotlivé hymny (z obou hymnářů a charitního breviáře) vybíral? Sám P. Olejník? Někdo další? Co ho při výběru vedlo? To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale zajímalo by mě to moc.

Ejhle, Hospodin přijde!

24.11.2016 10:43 | kategorie: Knihy | Komentáře

... Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala. Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona „Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni. ...

(apha.cz, zvýraznění v textu JP)

O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu. Je to vztah velmi volný. (Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není, ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)

Ejhle, Hospodin přijde; Český kancionál

Jak je to s původem "vstupní antifony" Ejhle, Hospodin přijde? Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921). Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet a autorem adaptace je redaktor kancionálu, Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli antifonář danou antifonu obsahující, protože její nápěv je poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy, aby melodie s českým textem dobře vyšla.

[EDIT 30.11.2016] Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi. Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků. To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky. Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je její latinská předloha; dále pak o to, (2) že na repertoáru rorátů pracoval Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu, takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.

[EDIT 1.12.2017] Ve skutečnosti je antifona již ve Svatojanském kancionálu (1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46), byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu jako č. 101B.

Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou", protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém misálu překládá introitus. Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní, kde se s ní ostatně setkáváme dodnes. Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony. Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní, redukuje na jejich písňovou složku - jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní): Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd. Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním introitem, je tak nejspíše něco jako "antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu liturgických mešních zpěvů.

Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde je od r. 2013 zařazena také v mém souboru adventních antifon (první neděle adventní, první nešpory). Je sice diskutabilní, nakolik je přípustné dnes oficiální překlad nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu, že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk; ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění oficiálního znění, když antifona, jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.

Plzeňský prozatímní formulář o bl. Hroznatovi

19.10.2016 00:57 | kategorie: Knihy | Komentáře

Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty, vydané r. 1997 u příležitosti jeho prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze (orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl při nejbližší příležitosti ji prostudovat.

Denní modlitba církve. 14. července, bl. Hroznaty, mučedníka, patrona plzeňské diecéze. [s.l.] 1997.

Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách; text je sázený na počítači, snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru (nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma). Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie) i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově sázené.

Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše. Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl. Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko, může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů, které jsou celé online.

Texty

Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace antifony invitatoria. Za normálních okolností by se při slavení bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky, obsažené v národním propriu denní modlitby církve, (obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou modlitbu) doplnily částmi ze společných textů o jednom mučedníkovi. Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů nově složených. Protože tyto texty z větší části souhlasí s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně tepelský klášter, je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty druhotně převzaty diecésí.

V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou (nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu. Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech. Hymnus k modlitbě se čtením, Zdráv buď, květe bez poskvrny, sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže). Prostřední z jeho tří slok se ke světci obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem) a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl., ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg. "Hroznato, má naděje"). Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval, v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini", který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně všechny křesťany. Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu mučednickou smrt. Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie, nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky, popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není příliš jasná.)

Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu. Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní hymny z breviáře: Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne), Miluj Pána, Boha svého (odpoledne), Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).

Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi, pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli). Ze stejných společných textů pocházejí i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu, než je v breviáři. Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů, ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány dvě za potřeby "naší kanonie". To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů, nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav již celá hotová sazba. Ze společných textů je dále vzato responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory, stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.

Zbytek formuláře tvoří vlastní texty. Ty obnášejí sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat (jiné, než jsou v běžném českém breviáři); antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby se čtením, veršík po nich, obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři); sadu antifon k žalmům ranních chval; veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.

Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže, že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.

Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program? Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho, kdo je v nebeské slávě. (V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.) Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu světce. Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.

Vývoj formuláře

Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési (a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše), všimneme si určitých odlišností. Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení ("o svátku" / "o slavnosti"). Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje. Obě lekce i jejich responsoria souhlasí. V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách ani v nešporách) zvláštní přímluvy. Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském propriu jiné krátké čtení. Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení. Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném překladu. Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.

Můžeme si všimnout, že části, které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři jsou oproti "premonstrátskému" navíc, z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách je část duplikována z druhých nešpor, zbytek vzat ze společných textů. Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk a výslovně zmiňuje tepelský klášter. Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském řádovém propriu, a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti. Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci plzeňské diecése.

Nápěvy

Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení se zpěvem - od začátku až do konce. Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít pro hymnus modlitby se čtením. U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací. Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.

V textu žalmů a kantik je v každém verši podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika, nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná. Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku, všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena z mého pohledu chybně ("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší přízvučnou slabiku "Hospodinova").

Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována, ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě, kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět. Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.

Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté, striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití osminových a čtvrťových not. Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně, ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou porci chorálního předporozumění, snadno by tápal. Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.

V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací, ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu, jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník. Viz kompletář v kancionálu.

Otázky liturgicko-právní

Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité české nebo moravské diecési - právě kromě zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni provincií, při liturgické reformě byla provinční propria sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou anomálii.

Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu, se odvolává na diecésního biskupa:

Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským, dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97). Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem plzeňské diecéze.

Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní status texty měly v době vydání a jaký mají dnes, prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v dekretu, potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése: Normae de patronis constituendis (dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279) a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce"; Notitiae 13 (1977), 557-558).

Pro naše tázání je zásadní především instrukce. Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit, že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné, že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž tematisuje přebírání liturgických formulářů:

3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím, více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám, je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou, které na tom záleží přímo (cuius directe interest), a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak. (překlad JP)

Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů, číst jako naplnění tohoto článku instrukce.

Jaký je právní status zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési? Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4). Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím, že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické texty.

Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr, aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil. Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého čtenáře s omluvou požádat o poshovění.

Nápěvy pro latinské oficium sv. Jana Nepomuckého

17.5.2016 00:16 | kategorie: Knihy | Komentáře

Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy, a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret, ba ani informaci o obdrženém církevním schválení), ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje jednak vážností vydávající instituce, jednak odkazem na své zdroje: oficiální liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.

Zpěvy formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy jsou poskládány rozmanitě: hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium a pro nešpory antifona k Magnificat jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia. První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince, kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali marně.

[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia, je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.

ranní chvály

hymnus Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ...
A1 Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat.
A2 Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit.
A3 Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se.
R Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam.
ABen Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar.

nešpory

Kdo zpěvníček nemá po ruce, alespoň pro nešpory najde jeho nápěvy na webu "katedrální typografické dílny": S. Ioannis Nepomuceni, sacerdotis et martyris, ad II vesperas

A1 Igne me examinásti, et non est invénta in me iníquitas.
A2 Aquae multae non potuérunt exstínguere caritátem, nec flúmina óbruent illam.
A3 Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium.
R Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo?
AMag In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient.

Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá. Předmluva zpěvníčku k tomu říká:

Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze. Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů: Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách) z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ... (druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách (dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).

U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií pro tento účel nově upravených: Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ... (antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).

Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon kvantitativně podobného textu. Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon, ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle na nezpívatelnosti výsledku nic nemění. Ovšem právě sv. Jan Nepomucký tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě podstatně horlivější.

Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934 (Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934) chované ve strahovské knihovně obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše. Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným. Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus, kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních nešpor, nebo zpívali antifonu z commune. Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít všechny tři antifony k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium, a pro nešpory antifonu k Magnificat.

Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.

Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny "Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno, ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.

[EDIT 13. 5. 2018] Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století (sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"), další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera (sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské, kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu praga.inadiutorium.cz.

Jana Soldánová: Zpívaná liturgie hodin

28.4.2016 02:00 | kategorie: Knihy | Komentáře

Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu způsobil, že jsem v sobotu dopoledne, po jistých peripetiích s hledáním přednášky, která se nekonala, seděl na teologické fakultě v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin. Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova. Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu uchovávají centrálně v Akademické knihovně, kam jsem se za svým objevem musel vypravit.

SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta

Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic, představuje její historii a uvádí do základů středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie. Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:

Průzkum liturgické praxe

Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden pomocí dotazníku a osobních návštěv. Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno zpívané oficium v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném, dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a klarisek v Brně-Soběšicích. Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!), ale to zřejmě ani nebylo cílem.

Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní: všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety) zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia. Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek, použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských zpěvů. Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé mého značkovaného žaltáře).

Problematika českého chorálu

Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů na český text, která se pokouší tento problém řešit (a naťukává i některé další). Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků a v následném pokusu o jejich syntézu. Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský, Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.

Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů pro český text příznivou) jsou vybrány "zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl uzavírá:

  • V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
  • Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
  • Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.

(s. 65)

Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou. Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte. Hodné následování je nanejvýš to první. Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí", třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým výsledkům.

Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům. U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů - orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou přízvukovou strukturu jako latina, problémem je, že o přízvukových pravidlech podkládání textu nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.

(s. 64)

-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já: nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text dobře využít lze, a to bez úprav.

Noty

V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách. Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého. (Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)

Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají snadno najít na internetu.

Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy, protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria a ukázka předvádí právě jen žalmy. Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)

Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo v devadesátých letech, po založení soběšické komunity z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium v národním jazyce bylo normou. Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého, rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne. (Bez falešné skromnosti musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou příležitost nabízím já.)

Závěr

Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná. Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu: notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek. Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti "českého chorálu" a jeho komposičních zásadách. Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje (a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český text vznikají odnepaměti a vznikat budou. I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné, hlasy, kterým dává zaznít, mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.

Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl, zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení, k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia - a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama, nebo někdo, kdo ji zná, budu rád za e-mail.

Ordo cantus officii, editio typica altera

15.9.2015 22:15 | kategorie: Knihy | Komentáře

Včera jsem na blogu PrayTell zachytil ohromující novinu, kterou s radostí předávám dál: že se na svět chystá dlouho očekávané přepracované vydání Ordo cantus officii, dokumentu stanovícího složení zpěvů římského oficia. (Vlastně je to takový telefonní seznam antifon a responsorií ze starších knih, který dočasně nahrazuje neexistující antifonář.) Lze doufat, že toto Ordo bude již definitivní a že nemnoho let po něm vyjde konečně i úplný antifonář pokoncilního římského oficia.

Nešpory podle Alberika Mazáka

14.7.2014 20:51 | kategorie: Knihy | Komentáře

Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce 19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina Svatého týdne. Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro oficia - uspořádání žaltáře. Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy odsouzeny do ticha knihoven a archivů? Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru (to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami, jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih z existujících starších skladeb?

Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu a mnich cisterciáckého opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661), protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma na k tomu účelu zřízeném webu. V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních. Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu Cyril.

Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými prameny přidržím číslování Vulgaty.

Beznadějně chybí

Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19 pro nedělní druhé nešpory tedy budeme u starých skladatelů hledat marně. Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout, zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho, kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.

Chybět nám budou také antifony. Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách podle Vejvanovského dostupných na Youtube) ale nemusí to být pravidlem. Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem. Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme, bude vhodné antifony recitovat. (To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes, je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi málo oraným.)

Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.

Společné části

Nabízí se nám dobrý základ:

  • Deus, in adiutorium CH2
  • Pater noster CH1: I, II
  • na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)

Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime; O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden. Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění našeho skladatele dostalo, např. O gloriosa Domina (jednou v CH1, I v CH2 hned dvakrát: II, III).

Žalmy a kantika

Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní. Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.

K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských, ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.

Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty, a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší. Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného) znění biblických textů při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní - lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:

... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati. Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario, 133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt, sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando, textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.

Závěr

Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším, a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější minulosti, např. od Alberika Mazáka. Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat z hlediska vhodnosti pro liturgii.

Olejníkův nešporník podruhé

3.3.2013 23:45 | kategorie: Knihy | Komentáře

Úvod

Občas se ptám Googlu, kdo že na moje stránky odkazuje nebo je zmiňuje. Před několika měsíci jsem tak objevil, že se zmínka o nich dostala do jedné bakalářské práce (Kolčava František: Česká liturgická hudba po II. vatikánském koncilu, Olomouc 2012). To se ví, že mi to udělalo radost. Než jsem si přečetl titul, těšil jsem se, že třeba někdo vědecky zúročil mou heuristickou práci okolo starých zpracování hodinek v národním jazyce ... Když jsem pak tu zmínku našel, bylo po radosti. Autor můj blog poctivě cituje jako zdroj informací o tom, co se najde v Olejníkových Nedělních nešporách. Tolik upřímnosti až bolí a být vedoucí té práce, nedovolil bych to - obsah dobře dostupných knih má student prozkoumat, ne si o něm přečíst v jiných knihách nebo dokonce někde na jakémsi pochybném blogu ...

Olejníkově "cihličce" jsem před dvěma lety věnoval článek, který by bylo lze shrnout do hesel "přiblblá fotka + resumé obsahu knihy + hurá". Psal jsem ho snad ještě ten večer, co mi z Olomouce přišel nedočkavě očekávaný balíček; stál jsem tehdy na samém počátku své práce na zpěvech oficia a neměl jsem tedy žádné předpoklady pro to, abych podal hodnocení něčeho jiného než uživatelské vstřícnosti knihy, nakolik je ovlivněna hmotností svazku a počtem potřebných a dostupných záložek ...

Kritizovatelný?

Na vysoké škole nás hned v prvním ročníku v propedeutice naučili, že je požadavkem akademického bontonu i zdravého rozumu, aby recenzi psal někdo, kdo je vůči autoru recenzovaného díla na podobné, ev. vyšší odborné úrovni. To platí nepochybně nejen pro vědecké práce, ale také pro umělecká díla, a tudíž je zřejmé, že ani dnes nejsem kompetentní recenzovat Nedělní nešpory: dílo člověka vysoko hudebně vzdělaného, s dlouhou sbormistrovskou, pedagogickou a skladatelskou praxí, člověka, jehož skladby po desítky let pravidelně spoluutvářejí liturgii v četných moravských i českých kostelích ... S velkou pravděpodobností k tomu ani nikdy kompetentní nebudu. Kdyby ale někdo povolanější takovou recenzi, hodnotící Olejníkův příspěvek ke zhudebnění české liturgie hodin z hlediska hudebního a liturgického, napsal, s velkou chutí bych si ji přečetl.

Asi rok poté, co jsem Nedělním nešporám vykázal místo ve své knihovně a zveřejnil zmiňovaný huráčlánek, jsem mluvil s jedním zasloužilým chrámovým zpěvákem. Když říkal, že Olejníkovo zhudebnění nešpor nemá rád, že se mu nelíbí, ať si ho nechají na Moravě, ale českým uším že nesedne, ... všechno se ve mně vzbouřilo. "Co si to dovoluje ... !"

Až potom se v mém myšlení vytvořil prostor pro to, že i skutečné umělecké dílo se může někomu nelíbit. (A nemusí to znamenat, že ten někdo je ignorant.) Dále, že to, že něco složil Mistr Olejník (moje úcta k němu dříve hraničila se zbožňováním), nutně neimplikuje, že to je (celé i v částech, od první do poslední antifony) umělecké dílo vysoké hodnoty. Teprve potom jsem začal reflektovat to, že jsem vlastně z nešporníku obdivovaného mistra skoro nikdy nešpory nezpíval. Jistě, sehrály v tom roli "historické okolnosti" - nedlouho po zakoupení zpěvníku jsem odjel do Erfurtu a těžkou knížku jsem s sebou nevezl. Z Německa zpět jsem pak už přijel s vlastním zpracováním kompletního nedělního oficia a zpíval jsem o nedělích přednostně své výtvory, abych slyšel jejich nedostatky a mohl je opravit. Přeci jsem ale několik málo pokusů s Olejníkovým nešporníkem udělal - a neměl jsem na jejich základě mnoho chuti do častějšího používání.

Protože zpěvy pro postní neděle zatím nemám zpracované, naskytla se mi vhodná příležitost sáhnout alespoň pro druhé nešpory po existujícím zhudebnění, a tak jsem dnes večer po dosti dlouhé době opět zpíval z Olejníka. Byť moje zkušenosti s jeho nešporami jsou jen částečné a řídké, postupem času si na ně vytvářím názor, o který se chci podělit.

To, co následuje, neříká nic o uměleckých a liturgických kvalitách Olejníkových nešpor, nýbrž pouze co se mně na nich nelíbí. Jde o názor ryze osobní, subjektivní a nehotový, vybudovaný na reflektovaně vratkých základech. Ze známých omezení je třeba zvážit především tato:

  1. Pro hodnocení hudebního díla je důležitá jeho adekvátní interpretace. Mám četné zkušenosti s tím, jak písničku, která se mi při studiu zpěvníku zdála nezajímavá nebo rovnou strašná, někým schopnějším dobře zvládnutý zpěv a ev. nástrojové aranžmá proměnilo k netušené kráse a hloubce.
  2. U různých liturgických zpěvů je různý poměr mezi pěveckým partem a doprovodem. Jeden článek, který jsem o Olejníkovi četl, naznačuje, že u něj je pro celkové vyznění předepsaný varhanní doprovod zásadně důležitý. Východiskem pro mé hodnocení je však pouze samotná melodie zpívaná bez doprovodu.
Subjektivní kritika
  1. Nejen antifony, ale i nápěvy žalmů mají na můj vkus dosti velký rozsah, téměř pravidelně obsahující celou oktávu. To komplikuje hledání polohy únosné pro společný zpěv lidí různých hlasů. Gregoriánské nápěvy psalmodie, které mám rád, všechny vystačí s výrazně menším rozsahem.
  2. Jedné sadě modálních nápěvů psalmodie populární ve Spojených státech jistý kritik vytýkal, že celý melodický průběh žalmového verše je určován sestupným pohybem, zatímco charakteru psalmodie lépe odpovídá malý klimax v polovině verše. Tato kritika dopadá i na většinu Olejníkových nápěvů. Jejich klesavý ráz, pro člověka uvyklého chorálním nápěvům nezvyklý, je pak dále umocněn již zmíněným značným rozsahem, kdy melodie mezi začátkem a koncem verše nezřídka klesne o celou oktávu a na začátku nového verše následuje velký skok.
  3. Klesavý charakter psalmodie bývá jaksi "vyvažován" vzestupnou tendencí antifony, která mívá olejníkovský "otevřený vysoký konec". Je hudební nutností (srov. úvod od editora Nedělních nešpor) zpívat antifonu po každé strofě žalmu - bez občasného "nadzvednutí" antifonou by psalmodie "definitivně spadla", stala by se nesnesitelně únavnou. To se mi nelíbí jednak hudebně, jednak proto, že toto pojetí psalmodie oficia (byť výslovně legitimované ve VPDMC) nepovažuji za liturgicky příliš šťastné.
  4. Některé nápěvy psalmodie na mě působí vysloveně banálně (dnes zejm. s. 490, navíc v ostrém kontrastu k vážnosti zpívaného textu).
  5. Tím, že žalmy žaltáře mají fixně přiřazené nápěvy a že antifony musí být jako protipól k psalmodii stoupavé, nedaří se někdy Olejníkovi adekvátně zhudebnit antifony, které jsou smrtelně vážné.
  6. Těžce proti srsti jsou mi v antifonách pro Olejníka typické délky na nepřízvučných slabikách a četné synkopy.
Závěr

Josefu Olejníkovi i nadále patří moje velká úcta a obdiv a troufám si doufat, že v něm mám také nebeského přímluvce. Jestliže můj obdiv vůči jeho práci na poli liturgické hudební tvorby po koncilu býval bezvýhradný a nekritický, delší dobu již takový není. Hodnocení jeho prací na poli zhudebnění liturgie hodin zůstává úkolem pro budoucnost. (A pravděpodobně ne pro mě.) Výše podaná subjektivní kritika je především výrazem mého vlastního potýkání se s problematikou hudební stránky kanonických hodinek. Tvorbě Josefa Olejníka v tomto potýkání se patří i nadále pevné místo a je pravděpodobné, že jeho nešporníku budu muset za dalších pár let věnovat další článek, psaný snad zase s o něco širšími obzory a o něco větším vhledem.

Directorium chori ... Congregationis Oratorii, 1753

25.9.2012 21:55 | kategorie: Knihy | Komentáře

stránka s nápěvy žalmů

Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum Congregationis Oratorii D.N.J.C.", Paříž 1753. Nápěvy žalmů k nešporám.

Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ... Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky. Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji, na článek Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century. Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního chorálu" na internetu. Ten pokus přinesl dvojí objev: Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae" (Paříž 1719) a "Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753). Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol. Proto ji chci krátce představit.

Typ knihy

Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje, po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti), tedy víceméně "antifonář+procesionál".

Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"

Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů. Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.

(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků v The Catholic Encyclopedia, především The Oratory of Saint Philip Neri a French Congregation of the Oratory. Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby, budu rád za upozornění v komentářích.)

Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku, žádnou změnu rychlosti či síly. Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam, stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu je jiný.)

"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:

noty

typy not

  • obdélník - dlouhá
    • s předcházejícím křížkem - nejdelší
    • s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
    • prostý - dlouhá
  • kosočtverec - krátká
    • skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
    • skloněný doleva - krátká
    • stojící na rohu - nejkratší

Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce) dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu: zda je spíše rychlý či pomalý.

Velký důraz je položen na to, aby délka noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá. Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy prodloužena přízvučná slabika.

Repertoár

Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál", překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.

Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno, neobsahuje téměř žádné.

Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku se vystačí s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17), tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý na druhý a pátý žalm na třetí. V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd. V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný nápěv (s. 15). Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem první verze Magnificat oproti běžné psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších, ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).

Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite (žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky), antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum. Nápěvy žalmu jsou velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou, maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii. Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.

Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies ("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16) a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď znovu najít).

Dále najdeme sbírku responsorií k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66) a výběr hymnů (s. 85nn a ).

Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům dobře známý "tonus simplex".

A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium, vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal autor naší knížky...

Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu

Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii. To je proti klasické podobě chorálního oficia opravdu výrazné zjednodušení. Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony), stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou, závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)

Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"

Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska krásy obsažených zpěvů. Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání obsahu a didaktické efektivity. Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.

V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat. K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu, na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a instrumentálních těles.)

Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje hudební rozmanitost oficia: ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono; z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku; snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití. Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen, je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou dobu velikonoční.)

Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má (už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení. Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí, objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.

Transposice do našich podmínek

Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model. (Srov. články The Mundelein Psalter a Denní modlitba církve na WYD v Madridu.) Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje. Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat každý den.

Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje, doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu, Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou pravidelností den za dnem stejně. Je možné pevně přiřadit jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy. Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných podle liturgické doby a svátku. ("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A, k Benedictus X" apod.) Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.

Nešpory k výročí posvěcení kostela, Praha Vršovice (2010)

16.9.2012 23:45 | kategorie: Knihy | Komentáře

V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel brožurku ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích. Přidal jsem informaci o ní na stránku Odkazy, protože, byť byla připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další přinejmenším cenným inspiračním zdrojem. Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít. Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr se pokusím o hodnocení.

Obálka brožurky

"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji představit.

Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se recitoval. Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý: kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii. To mě přimělo projít další dostupné verze oficia: já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve (zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře) a staršími knihami přenechávám vše od odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík. Ale to je věc nepodstatná.

Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela. Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC k hymnu nešpor). Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně brožurky nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho - zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus zaneseny jen vybrané strofy.

Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu. Napadá mě řada možných vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.

Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři. Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela (podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19). Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý (v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí, aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj nastražili).

breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory brožurka
Žalm 147,1-11 Žalm 141,1-10
Žalm 147,12-20 Žalm 147,1-20
kantikum Zj 19 kantikum Zj 19

Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky současného breviáře krátké. (V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy "proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která trvá dvacet minut?") Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...

Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů. Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a Šmolíkově. (Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle VPDMC 274.)

Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně - zpívány responsoriálně, podobně jako při mši. Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře, co poloverš prokládané responsem aleluja, ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.

Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost střídavému přednesu veršů žalmu (schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid) nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem. Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).

Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.

Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého Mé dlaně zvednuté. O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin již dříve přemýšlel - mj. i proto, že když jsem se autora před časem dotazoval, zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy" (viz o tom zmínku ve starším článku), uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován. (Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor; to je vzato ze Ž 141.) Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru (přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou konferencí (au...).

Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A). Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím. Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou novinkou - předpokládám ale, že ne). Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.

Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba: "Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."

Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu. Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.

Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.

2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"? Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná, literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?) Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné, navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale nemá dobrozdání biskupské konference).

3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010 nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně: myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti. Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé. Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka: zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak neodkazují ke specifickým obsahům svátku

4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití bez úprav úplně nedoporučuji. Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma - to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.

Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie, pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc. Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova, neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a) perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...

Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu - nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy: také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.

The Mundelein Psalter

11.9.2012 20:10 | kategorie: Knihy | Komentáře

Práce na bibliografii hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění, jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno, věnována hudební stránce oficia v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.

Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době nejvýznamnější: The Mundelein Psalter (~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein) vydaný liturgickým institutem v Mundelein, Illinois. Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce, ale povšechný přehled se dá získat z oficiálních internetových stránek publikace a ze zmínek o ní porůznu v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.

Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám, se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu: pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy. Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory a snad i kompletář pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky sanktorálu.

Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně i každého jejího zhudebnění) je psalmodie. The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů nápěvy S. Webera, mnicha z arciopatství St. Meinrad. Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí, ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu, v latinské psalmodii neznámá věc.

Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář" řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv jako žalm. Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný na středověký model oficia, kdy každá antifona je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií, která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří ráz hodinky a dne. (Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony, které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak, během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář, Od časného rána, Zmítám se v neklidu, Blažený jsi, spravedlivý Simeone, Buď zdráva, milostiplná, ...) Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala v podmínkách dosti vzdálených těm našim. Autoři The Mundelein Psalter svým počinem v zásadě říkají: "Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější, než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."

Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv, na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu. To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem, kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií). Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy - každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu. The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů, zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující středověký model, je především zhudebněním antifon a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně, která mu diktuje tóninu a nápěv. Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i v názvech knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné): zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře, diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.

Z historického hlediska poznamenávám, že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole: původně proto první verš žalmu předzpíval kantor, a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý. Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala, nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu. (srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn. Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale, že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)

Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis, kritika, kterou jsem adresoval ranním chválám na WYD 2011 v Madridu a nešporám na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou. Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji: ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem "redukci na podstatné". Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká, snadno bude takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.

Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů, zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.

Poslední, co chci zmínit, je velice hořké: je to problém autorských práv. Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování a jiné šíření je zakázané. Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci? Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich šíření?

Zpěvy k liturgii hodin u okolních slovanských národů

26.8.2012 13:00 | kategorie: Knihy | Komentáře

Když minulou neděli skončilo celostátní setkání mládeže, dal jsem se do pátrání po notách ke zpěvům z nešpor, jež byly součástí jeho zahájení. Zatím vím, že některé (zpěv k lucernariu, odpověď z responsoria, Salve regina) jsou zařazeny v programovém průvodci nebo ve zpěvníku ze setkání a má je tedy každý účastník.

Zpěv lucernaria "Ó Bože, světlo naše" má podle zpěvníku polského autora. Čím to, že mě nikdy nenapadlo podívat se po zhudebněních oficia za hranice, ke Slovákům a Polákům? Ti už třeba dobře udělaný antifonář mají a velké množství zpěvů by se pro blízkost jazyků zřejmě dalo s minimálními úpravami převzít. Samozřejmě by se nedaly jen tak pověsit na internet. Ale kdyby se podařilo získat souhlas příslušného skladatele a pak pro tu věc najít nakladatele, měli bychom dobrý antifonář vydaný tiskem, a to není marné.

O slovenské produkci už nějakou dobu přehled mám (je zaznamenaná na stránce Knihy) - jen mě dříve nenapadlo dívat se na ni "překladatelskou optikou". Slováci mají vydaná dvě zhudebnění liturgie hodin od různých autorů:

  • AKIMJAK Amantius, ADAMKO Rastislav: Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky, Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka Spišská Kapitula 1997.
  • MAGULOVÁ: Zhudobnená liturgia hodín, Vydavateľstvo M. Vaška 1999.

Bohužel jsem tyto knihy dosud neměl v ruce (rád bych si obě koupil, ale zdá se, že jsou dávno vyprodané; časem si je zřejmě půjčím přes meziknihovní výpůjční službu) a zejména u Magulové není ze zjistitelných informací zřejmý rozsah. Ani u Akimjaka a Adamka nevím, zda mají pro neděle a slavnosti oboje nešpory nebo jen druhé.

Nově jsem se pokusil vydolovat z hlubin internetu, zda nějakým zhudebněním liturgie hodin v národním jazyce disponují naši severovýchodní sousedé. Protože polštinu aktivně neovládám, bylo vyhledávání obtížné a povrchní. Žádného polského antifonáře jsem se nedohledal. Internetová knihkupectví, jejichž nabídku jsem prošel, se zdají ukazovat na nemalou popularitu předkoncilní liturgie v Polsku, což by přirozeně poptávku po zpěvech oficia v polštině snižovalo. Našel jsem pouze nahrávky vybraných zpěvů, zdá se ale, že si jich omezené množství pouze pro vlastní potřebu vytvořili polští dominikáni, kteří zpívanou liturgii hodin jinak slaví v latině.

Pokud jde o další slovanské národy, existenci vlastního antifonáře u nich nepředpokládám. Ale třeba se mýlím. Jestli někdo umíte slovinsky, chorvatsky, ..., zapátrejte a dejte vědět.

Zejména v Polsku je ještě jistá šance na objev (velká země s velkým množstvím katolíků; jelikož dobře neznám jazyk, nemohl jsem hledat dostatečně důkladně; může existovat nějaké zhudebnění dávno vyprodané - třeba už ze začátku 90. let nebo ještě starší, které se nedá najít v internetových knihkupectvích; ...). Aktuální předběžná bilance však obnáší jen zmíněné dva slovenské tituly. Má smysl pokoušet se o převedení jednoho nebo obou do češtiny? (Je "mezera mezi jazyky" tak malá, aby bylo možné zpěvy s minimálními úpravami převést? Jsou zhudebnění kvalitní?) To se uvidí, až se k těm knihám dostanu.

Tomáš Fryčaj: Katolický kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #7

10.6.2012 13:35 | kategorie: Knihy | Komentáře

Po delší odmlce pokračuji v řadě článků sledujících staré publikace částí liturgie hodin v českém jazyce. Toto a dvě další pokračování budou věnována starým kancionálům moravských diecézí. Poděkování za upozornění na ně směřuje do řad církve vítězné, k prof. Hejčlovi. (Viz předmluva k HEJČL Jan: Týden Ducha svatého. Církevní hodinky a mešní modlitby, Olomouc 1931. Plný text v bibliografii na stránkách CDČT.)

[FRYČAJ Tomáš: Katolický kancionál k vzdělání a roznícení skutečné, veřejné i domácí pobožnosti, vydání 10., Brno 1851.]

Připravil jsem PDF se stránkami, které jsou z hlediska našeho seriálu relevantní: KatolickyKancionalFrycaj.pdf [30MB]

[EDIT 19.6.2016] On-line lze nyní prohlížet kompletní páté vydání Fryčajova Katolického kancionálu (Brno 1815) na webu digitalniknihovna.cz. Nedělní nešpory začínají na s. 91.

Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdy vyšel Fryčajův kancionál poprvé. Jisté je, že opakovaně vycházel po celou první polovinu 19. stol. a stal se základem pro kancionál Bečákův (tomu bude věnován další článek), který sloužil další půlstoletí. Byl určen pro olomouckou církevní provincii. (Viz modlitba za pastýře diecéze - na výběr je arcibiskup olomoucký a biskup brněnský, str. 444nn.)

titulní stránka
Ranní a večerní písně

Na začátku kancionálu je dosti obsáhlý oddíl modliteb a pobožností pro každodenní použití i k různým zvláštním příležitostem. Vedle konvenčních ranních a večerních modliteb a bizarnějších útvarů, jako je třeba zbožná písnička k rannímu mytí a oblékání, tu najdeme dvě řady po sedmi písních - ranní a večerní písně na celý týden. Ty v době svého vzniku a užívání zřejmě nebyly vůbec dávány do souvislosti s liturgií hodin. Do výběru jsem je nicméně zařadil, protože částí některých z nich se chopila překladatelská komise pracující po koncilu na českém breviáři a zpíváme je dnes v ranních a večerních chválách v liturgickém mezidobí jako hymny.

Nešpory

Kancionál obsahuje nešpory na všechny neděle a velké slavnosti. Stěžejní částí korpusu nešpor je nedělní formulář (s. 96nn). Ten se používal i o svátcích, kdy se vzal vlastní hymnus (v kancionálu rovněž zahrnutý), kapitulum a orace. Pro mariánské svátky je v kancionálu vlastní formulář s žalmy ze společných textů o Panně Marii.

Zcela se tu rezignuje na antifony. To výrazně usnadnilo život jak při sestavování kancionálu (vlastní antifony pro neděle ve zvláštních liturgických dobách a pro slavnosti by zabraly nemálo místa - srov. Svatojanský kancionál, který antifony obsahuje), tak při slavení nešpor. Negativním důsledkem je ovšem značné ochuzení.

Už titul "Písně nešporní na obyčejné nedělní žalmy, s malým jejich opisem" naznačuje, že jde spíše o parafrázi nešporních textů než o překlad v dnešním slova smyslu. Svoboda, kterou si překladatel dopřál (nebo stará regionální tradice českých nešpor?), je cítit ze svérázné úpravy znění úvodního verše:

V. + Bože ku pomoci mé vzezři.
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa zpraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému,
jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.

Následují žalmy. Víceméně sledují (pravděpodobně latinskou) předlohu, jsou ovšem upraveny tak, aby se poloverše rýmovaly. Rýmy jsou někdy více, někdy méně zdařilé. Nevím, je-li to dáno autorovým neumětelstvím, "básnickou nouzí" nebo jiným citem pro rým, než jaký máme dnes. - Nesmíme zapomenout, že kancionál vznikal v době národního obrození.

Řekl Pán Bůh sám ku Pánu mému! * Syn můj jsi Ty sedniž na pravici k Otci svému.
...
Věčnéť jest knížectví a moc síly tvé * neb v blesku Svatých před denicí zplodil jsem tě.
...
Sláva buď Bohu Otci i jeho Synu * i Duchu svatému utěšujícímu;
jakož byla na počátku nyní i vždycky * tak budiž bez skončení po věky všecky.

Kancionál není notovaný. Odkazuje dílem na běžně známé nápěvy (tak k úvodnímu verši: "Před první písní neb žalmem začíná kněz obyčejnou chorální notou (Deus in adiutorium)."), dílem do nějakého sborníku nápěvů, který však bohužel nikde není výslovně zmíněn (k žalmu 109: "Melodie chorální nro. 72, na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati mají.")

Hymny

Ve výše zmíněných nešporních formulářích je zahrnutý hymnus pro "běžné" neděle a "výchozí" hymnus pro mariánské svátky. Vedle toho zpěvník obsahuje nešporní hymny (v jeho vlastní dikci "církevní chvalozpěvy") pro zvláštní liturgické doby a slavnosti, celkem 22. Srovnal jsem vybrané české hymny Fryčajovy redakce (pro dobu adventní, Narození Páně, Uvedení Páně do chrámu, dobu postní, Zmrtvýchvstání, Nanebevzetí P.M.) se soudobými latinskými hymny, abych zjistil, do jaké míry jde o překlady nebo parafráze oficiálních římských textů a do jaké míry příp. měl moravský farář to sebevědomí opatřit titulem "církevního chvalozpěvu" originální českou píseň, která s odpovídajícím breviářovým hymnem sdílela všehovšudy přiřazení k určité době nebo svátečnímu dni.

(Latinské texty nešporních hymnů jsem bral z víceméně soudobého pramene: Manuale Cantorum sive Antiphonale Romanum, recognitum Juxta novissimum Antiphonale Romanum. Editio nova, Emendata, Leodii: C. Bourguignon 1818. - ke stažení na Lalande Library of Rare Books. Ostatní hymny jsem hledal v Antiphonale Romanum 1912 - to je sice mnohem pozdější, ale pokud vím, nedoznal hymnář v průběhu 19. stol. žádné reformy.)

Hned adventní hymnus, "Z lůna Otce nebeského", je zajímavým případem: v nadpisu se zřejmě hlásí k latinské předloze "Verbum supern[um]." Nešporní hymnus pro dobu adventní byl ale tehdy "Creator alme siderum". Jeden hymnus s incipitem "Verbum supernum" se zpíval o laudách Božího těla, ten ale neobsahuje ani stopy klasických adventních témat přítomných v naší písni.

Řešení záhady přinesl článek na "chantblogu" (blog nabízející velmi zajímavou sbírku nahrávek, textů a not posbíraných z hlubin internetu; kvalita informací poskytovaných autorem je ovšem všelijaká a jeho údaje je dobré ověřovat z více zdrojů) a The Catholic Encyclopedia: Další hymnus s incipitem "Verbum supernum" má adventní/vánoční obsah a ve svých pramenech jsem ho nenašel, protože nepatřil k žádné denní hodince, ale k matutinu.

Vánoční hymnus "Ježíši náš Spasiteli" je dosti věrným překladem "Jesu Redemptor omnium".

Svátek Uvedení Páně do chrámu, který měl v římském breviáři hymnus "Ave Maris stella" z mariánského commune, je tu obdařen originálním hymnem "Matka Páně, děvka čistá." (Přičemž "děvka" tehdy znamenalo totéž co "dívka", nemáme tu tedy před sebou jedinečné a šokující použití motivu "casta meretrix" ve vztahu k Panně Marii.)

Postní hymnus "Slyš ó Bože Stvořiteli" je opět poměrně věrným přebásněním odpovídajícího latinského hymnu "Audi, benigne Conditor".

Ve formuláři nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání poznamenává konzultovaný antifonář "Capitulum, hymnus et versiculus non dicuntur, sed eorum loco sequens:" a následuje antifona "Haec dies" a pak antifona k Magnificat. Fryčaj naproti tomu má "starodávný chvalozpěv církevní i také k nešporám," "Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Hallelujah!"

O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie Fryčaj dává zpívat píseň "Ó vznešená nad pannami", překlad "O gloriosa virginum", hymnu ranních chval z mariánského commune. Římský antifonář tu nemá vlastní hymnus, ale hymnus z téhož commune, ovšem samozřejmě nešporní: "Ave maris stella".

Na základě prozkoumaného vzorku hymnů můžeme uzavřít, že "církevní chvalozpěv" u Fryčaje rozhodně neznamená vždy "přebásnění odpovídajícího hymnu z breviáře". Jsou využity také původní české písně a u mariánských svátků, které berou hymnus z commune, zjišťujeme snahu nabídnout namísto toho hymnus originální - ať českou píseň, ať hymnus z jiné hodinky římského breviáře než z nešpor.

Mariánské antifony

Poté, co jsme zkoumali souvztažnost hymnů s odpovídajícími hymny breviáře, pohlédněme toutéž optikou i na závěrečné mariánské antifony. Všechny obsahově nějak, většinou výrazně, korespondují s latinskou předlohou. Dominuje ovšem snaha upravit antifony jako strofické písně, navíc s rýmem. Zřejmě i vlivem toho je výpověď oproti originálu často košatější. (Závěrečné mariánské antifony upravené jako strofické písně najdeme i ve Svatojanském kancionálu. Textově jsou na Fryčajovi zcela nezávislé.)

Oficium za zemřelé

Ke konci kancionálu, před písněmi k pohřbu, je zařazeno oficium za zemřelé: nešpory, matutinum a ranní chvály. Takový objem (ve srovnání s ostatními příležitostmi, pro které se nabízejí vždy jen nešpory) by překvapil, kdybychom toto překvapení už neměli za sebou po setkání se Svatojanským kancionálem.

Jak byly církevní modlitby za zemřelé využívány? Patřily k běžným průvodním obřadům spojeným s pohřbem? Předcházely mu nebo následovaly? Modlili se je lidé v době truchlení?

Alespoň částečnou odpověď na tyto otázky přinášejí nadpisy a rubriky:

(O nešporách:) Nešpory, kteréž odpoledne na svátek všech svatých se říkají.
(O matutinu:) Jestli oficium při pohřbu zemřelého se zpívá, tehdáž kněz k domu přijda a tělo mrtvé pokropě, říká: ...

Není ovšem jasné, zda se nešpory zpívaly jen na Všechny svaté a jitřní a chvály jen o pohřbech a zda při všech. Ale cenné je už to, že víme, že se na Všechny svaté slavily nešpory za účasti lidu a že se při pohřbech, alespoň některých, zpívala část oficia za zemřelé.

Oficium za zemřelé je v rámci kancionálu mimořádné tím, že má antifony - je to ale vcelku pochopitelné: tyto jsou neproměnné a nesou v celku formuláře významné obsahy, bez kterých by oficium výrazně zploštělo a pozbylo svůj specifický charakter.

Nápěvy

Moje dosavadní snahy najít zdroj nápěvů (varhanní doprovod? dražší notovanou verzi téhož kancionálu?) byly naprosto neúspěšné. Přitom je evidentní, že nějaký existoval - jinak by nemělo smysl, aby v kancionálu byla uváděna čísla nápěvů.

Již jsem zmínil, že onen tajemný soubor melodií není nikde v kancionálu výslovně jmenován. Jeden zdroj nápěvů tam ale jmenován je - při matutinu oficia za zemřelé: "Pak se začíná obyčejnou notou v Agendě vyznačenou zpívat jak následuje". Také v samém úvodu oficia za zemřelé: "Ostatně tyto hodinky, žalmy i celé lekce dle noty Agendy Holomoucké zpívány býti mohou." Žádnou katolickou "agendu" jsem zatím v ruce neměl, z předběžné rešerše v knihovních katalozích ale vysvítá, že agendy byly vesměs několikasvazkové manuály ritů se zpěvy vydávané na diecézní bázi - snad něco jako "lokalisovaný usuál". Pokud je tento závěr správný, pak i kdyby se mi podařilo příslušnou "Agendu" najít, našel bych v ní sotva něco pro nás zajímavého. Fryčaj na ni odkazuje jen tam, kde se dá český text zpívat na běžný nápěv z latinského chorálního repertoáru. Nicméně mám v plánu časem nějakou agendu projít - je to liturgický pramen, který jsem dosud neznal, a třeba přinese nějaké překvapení.

Jistebnický kancionál

7.6.2012 23:15 | kategorie: Knihy | Komentáře

Středověkých rukopisů, staré češtiny, nečitelného písma, staré mně neznámé (dávno předtridentské) liturgie a dalších takových věcí se bojím. Nicméně když to nevypadá, že bych v brzké době mohl "breviářovou" část Jistebnického kancionálu číst s dlouhým učeným úvodem, v profesionálních transkripcích, s podrobnými vysvětlivkami a vůbec vším tím úžasným luxusem, který skýtá kritické vydání, sbíral jsem odvahu, že se prokoušu sám přímo rukopisem (viz tam odkaz "facsimile"; točí se mi hlava z toho, co všechno dnes máme na dosah myši). Když mi konečně článek paní dr. Vlhové-Wörner Co snad nevíte o starší české hudbě - VII. PRAVDA O JISTEBNICKÉM KANCIONÁLU (Hudební rozhledy 06/12) poskytl alespoň základní orientaci ve struktuře rukopisu, odvahu jsem sebral, kýženou část našel a prošel.

Hledal jsem, zda kancionál obsahuje také hodinky ze svátků národních světců, zejména sv. Prokopa, jehož oficium bych rád ještě před jeho svátkem zpracoval. Ze sanktorálu jsem nicméně nenašel vůbec nic. (Což neznamená, že JK nic takového neobsahuje - prohlížel jsem až od folia 93, je možné, že nějaké zpěvy oficia jsou rozesety i na předcházejících stranách mezi mešními zpěvy.) Zdá se, že Jistebnický kancionál z oficia obsahuje pouze zpěvy největších slavností temporálu. Mezi nimi, mimochodem - vzhledem k husitskému původu rukopisu to nepřekvapí - svátku Božího Těla.

Orientační obsah zajímavých částí rukopisu, který jsem si při pročítání vypracoval, je tady: Jistebnický kancionál - orientační obsah. (Kromě výše zmíněného článku totiž na internetu žádný popis obsahu rukopisu není k nalezení. Tady je pak stránka, na kterou budu přidávat příp. další obsahy relevantních rukopisů.)

Téměř vždy, když procházím staré liturgické prameny, žasnu nad tím, že zpěvy, které se zpívaly tenkrát (alespoň co do textů) zpíváme při oficiu dodnes. Při čtení Jistebnického kancionálu je tento zážitek "mostu přes staletí" o to silnější, že tu antifony, pro které jsem nedávno skládal nápěvy, nejsou v latině, ale ve starší podobě mé mateřštiny.

Je možné, že se někdy v budoucnu pokusím některé ze zpěvů oficia obsažených v Jistebnickém kancionálu jazykově upravit a nabídnout k použití při slavení oficia dnes. Ale neslibuji to ani sobě, ani milým čtenářům tohoto článku.

Skryté úlomky oficia

21.5.2012 00:15 | kategorie: Knihy | Komentáře

Můj poslední "zátah" na předkoncilní "lidová oficia" byl neúspěšný: ačkoli jak Český kancionál svatováclavský (1947), tak Cyrilometodějský kancionál (1953) vznikly v kruzích formovaných cyrilským hnutím, a do jisté míry mohou být považovány za ideové pokračování Českého kancionálu, ani v jednom nenajdeme jediný kousek liturgie hodin. U Českého kancionálu svatováclavského je to pochopitelné vzhledem k rozsahu (úplné vydání s notami má jen 200 stran - jde tedy o opravdu malý zpěvník), u Cyrilometodějského kancionálu ovšem toto vysvětlení neuspokojí. Zřejmě musíme konstatovat, že bohatému liturgickému životu už v době sestavování kancionálu nepřály podmínky (světová válka a nedlouho po ní nástup komunistické totality s tvrdými represemi proti církvi) a "lidové nešpory" už se neslavily, takže nemělo smysl zařadit je do zpěvníku.

Při neúspěšném hledání nešpor jsem se ovšem v Cyrilometodějském kancionálu pozdržel v oddílu "modliteb pro všechny příležitosti" a všiml jsem si, jak jeden z nabízených modelů ranní a večerní modlitby čerpá látku z breviáře. (Myslím na "Jiný způsob ranní modlitby", s. 14, a "Jiný způsob večerní modlitby", s. 16; výchozí způsoby jsou v zásadě nakupením několika málo nejzákladnějších ústních modliteb.)

Ranní modlitbu zahajuje "ranní žalm" 63 (v překladu z Vulgáty - "Bože můj, Bože můj, Tebe od úsvitu hledám..." je ranní ještě o něco víc než jak ho známe dnes z českého breviáře). Následuje delší formulovaná modlitba, několik invokací. Otče náš, Zdrávas Maria, Věřím v Boha, Anděle Boží. Prosba o požehnání a verš prosící za zemřelé, jaký se v té době připojoval po zakončení každé hodinky oficia.

Večerní modlitba začíná antifonou k Simeonovu kantiku "Ochraňuj nás, Bože, když bdíme, ...". Delší formulovaná modlitba je následována zpytováním svědomí, kající modlitbou, invokacemi. Pak prosba o požehnání a modlitba za zemřelé "Odpočinutí věčné". Nakonec modlitba, kterou se dnes modlíme v kompletáři slavností nepřipadajících na neděli ("Navštiv, Bože, náš příbytek...")

Že se v "modlitbách pro domácí použití" a v pobožnostech používají úryvky z liturgických textů nebo liturgické struktury, není žádné velké překvapení (podobný úkaz je v současné době možné pozorovat třeba v YOUCAT modlitební knížce). A je to tak v pořádku. Jestliže liturgii lze z určitého úhlu nahlížet jako derivát modlitby a pobožnosti, jako její "třikrát pročištěnou" formu, tak i naopak (a snad především) je liturgie pro osobní i kolektivní modlitbu a zbožnost pramenem a korektivem.

Navrátil: Lidové nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #6

5.5.2012 16:10 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Navrátil Vojtěch: Lidové nešpory o významnějších slavnostech a svátcích v roce, vlastním nákladem, tisk v Brně, 1937.]

Oproti nešporám Bradáčovým/Mickovým (60./70. léta 19. stol.) máme tu počin co do vzniku o více než půlstoletí mladší. Víme však, že Mickovy Nešporní zpěvy byly znovu vytištěny ještě v r. 1940 a s Navrátilovými tedy koexistovaly.

Při srovnání textů shledáme částečnou (nikde nedeklarovanou) závislost na známém starším překladu: zatímco žalmy a hymny jsou přeloženy nově, antifony, verše a orace jsou s drobnými jazykovými úpravami (zejm. interpunkce) převzaty z Bradáče.

Výběr oficií

Zatímco Bradáčovy nešpory zahrnuté v "Kancionálu svatojanském" byly zamýšleny na každou neděli a významný svátek, Navrátil podává, zřejmě s ohledem na poměry, v nichž působil, nešporní texty pouze pro 17 nejslavnějších příležitostí liturgického roku:

vánoční okruh velikonoční okruh pohyblivé slavnosti mezidobí sanktorál
  • Narození Páně
  • Obřezání Páně (1.1.)
  • Nejsvětějšího jména Ježíš
  • Zjevení Páně
  • Zmrtvýchvstání
  • Nanebevstoupení
  • Seslání Ducha svatého
  • Nejsvětější Trojice
  • Těla a Krve Páně
  • Neposkvrněného početí Panny Marie
  • Nanebevzetí Panny Marie
  • sv. Jana Nepomuckého
  • sv. Petra a Pavla
  • sv. Cyrila a Metoděje
  • sv. Václava
  • posvěcení kostela
  • Všech svatých

Pro všechny tyto dny knížečka obsahuje (narozdíl od Micky) kompletní formuláře včetně antifon, čtení a modliteb. Výběrem svatých ze sanktorálu je typicky česká (což souhlasí s místem vzniku: P. Navrátil působil jako katecheta v Kuklenách v diecézi královéhradecké).

Hymny

Hymny pro Navrátilovo vydání přeložil z latiny katolický publicista, filosof, politik a politolog Alfred Fuchs. Zatímco hymny ve Svatojanském kancionálu - rovněž překlady latinských hymnů breviáře, jsou vesměs rýmované (a někdy v důsledku toho opravdu roztomilé), Fuchs se k rýmu uchyluje jen příležitostně. Překlad se vyznačuje úsilím zachovat rytmus originálu - alespoň co do počtu slabik na verš. Byla za tím snaha umožnit zpěv hymnů na nápěvy z římského antifonáře? (Dobrý nápad by to nebyl - nápěvy vesměs předpokládají nejen dané počty slabik, ale i určitou přízvučnou strukturu.)

Nezkoušel jsem cíleně konfrontovat překlad s originálem. Při zběžném listování mě ale zarazil překlad poslední strofy hymnu Pange, lingua, gloriosi corporis mysterium ze slavnosti Těla a Krve Páně:

Genitóri, Genitóque
laus et jubilátio,
salus, honor, virtus quoque
sit et benedíctio:
Procedenti ab utróque
compar sit laudátio.
Roditeli zrozenému
zazni chvála v šíř i v dál,
vzdejme poctu Bohu svému
žehnání i píseň chval,
dejme znít i zpěvu svému,
aby Boha opěval.

Zatímco v latinském originálu je v závěrečné strofě trojiční doxologie, Fuchsův básnický překlad tu má doxologii striktně monotheistickou. Nevím, co mám rozumět pod "Zrozeným roditelem" (originál nemluví o zrozeném roditeli, ale o Roditeli a Zrozeném, tedy o Bohu Otci a Synu). Rozuměl tady překladatel špatně latinsky, nebo se nechal "básnickou nouzí" dohnat k něčemu, co sice zachovává rytmus, ale není ani překladem, ani nedává smysl? Těžko říci. Kdyby tedy někdo chtěl po Fuchsovu překladu hymnů z nějakého důvodu sáhnout, měl by předem obezřetně zkontrolovat, co říkají - jednak, zda je to smysluplné, jednak, v jakém je to vztahu k obsahu původních hymnů latinských.

Žalmy a zpěv
...Žel Bohu, v dnešní době jsou i dopolední služby Boží [mše] namnoze zanedbávány, odpolední [nešpory] pak skoro vůbec opomíjeny. Opíraje se o zkušenost, že náš lid, známý svou hudebností, rád si zazpívá, předkládám vd. duchovenstvu lidové nešpory, část to z nepřeberných, překrásných pokladů duchovních, a doufám, že vd. duchovní správcové je ve svých farnostech zavedou a tím i zájem o odpolední bohoslužby probudí a náboženský život povznesou.

Z předmluvy je naprosto zřejmé, že byla knížečka určena pro nešpory v běžných farnostech, a to pro nešpory zpívané. Stojíme tu ovšem před podobným problémem jako v případě nešpor Mickových: v době vzniku se předpokládalo, že uživatelé budou dobře vědět, jak se jednotlivé texty zpívají, a tak sestavitel nepovažoval za nutné zahrnout noty nebo třeba i jen odkaz na nějaký zpěvník.

Jedinou informací užitečnou pro určení, jak se nešpory zpívaly (vedle výše naznačené hypotézy, že se hymny snad zpívaly na příslušné nápěvy z římského antifonáře), jsou značky v textech žalmů. Stejně jako u Micky je v každém poloverši jedna slabika zvýrazněna ztučněním.

Jaká logika za zvýrazňováním stojí? První, co hledám, protože je mi to nejbližší, je, jak se má zvýraznění ke slabikám přízvučným. V textech najdeme ztučnění první (ze Siónu; v lesku svatém), třetí (uprostřed nepřátel svých; je pamětliv své smlouvy), ale i druhé (želet toho nebude; Duchu svatému) slabiky přízvučného celku (přízvučný celek tvoří slovo nebo slovo s jednoslabičnou předložkou). Zvýraznění slabik jak přízvučných (1.,3.), tak i nepřízvučných (2.) v rámci jednoho žalmu vede k závěru, že zvýrazňování není vedeno logikou přízvuku.

Využívá tedy Navrátil stejný systém jako Micka, tedy závěr každého poloverše tvořený konstantním počtem slabik, z nichž první je označena? Protože mě otázka české psalmodie velice zajímá, prošel jsem všechny žalmy verš po verši a počítal, kolikátá slabika od konce poloverše je zvýrazněna. Čísla před pomlčkou jsou pozice zvýrazněných slabik v prvním poloverši, za pomlčkou ve druhém.

(Žalmy jsou číslovány podle Vulgáty, ne jak je to dnes běžnější podle hebrejské bible.
Barvami jsou žalmy rozlišeny na skupiny, které by se dle níže navržené teorie daly zpívat na stejné nápěvy.)

Žalm 109: 4 - 4/5
Žalm 110: 4/5 - 4/5
Žalm 111: 4 - 3/4
Žalm 112: 2/3 - 4/5
Žalm 113: 4/5 - 4/5
Žalm 115: 2 - 4
Žalm 116: 3 - 4
Žalm 121: 4/5 - 4
Žalm 126: 4 - 5/6
Žalm 127: 3 - 4
Žalm 129: 4 - 4/5
Žalm 131: 2/3 - 3
Žalm 147: 2 - 4/5
Magnificat značky postrádá.

Vidíme tedy, že vzdálenost zvýrazněné slabiky od konce poloverše není v rámci žalmu konstantní, ale kolísá vždy max. o jednu slabiku. Zdá se, v melodiích, které Navrátil předpokládal, měly závěry poloveršů pevnou délku a bylo možné v případě potřeby někde, pravděpodobně na konci, jednu slabiku přidat. (Stále bohužel nevím, podle jaké logiky byla vybírána slabika k označení a proč závěr nebyl umístěn vždy tak, aby vyšel přesně, bez přebytečné slabiky.) Zkoušel jsem, jak uvedeným počtům slabik odpovídají závěry poloveršů ve Svatojanském kancionálu. U více než poloviny Navrátilových žalmů by nápěv daného žalmu ze Svatojanského kancionálu odpovídal. Pro všechny pak by bylo lze mezi nápěvy ze Svatojanského kancionálu nějaký vhodný najít. To ale zůstáváme na poli hypotéz. Jak se žalmy z naší knížečky doopravdy zpívaly, zůstává i nadále záhadou.

sv. Jan Nepomucký, grego!

4.5.2012 23:20 | kategorie: Knihy | Komentáře

Za necelé dva týdny budeme slavit svátek sv. Jana Nepomuckého. Chci proto upozornit na svůj nedávný objev, pro který jsem musel vytvořit novou sekci na stránce s knihami: latinské chorální ranní chvály a nešpory pro tento svátek.

[Liturgický institut Praha: S. Joannis Nepomuceni Sacerdotis et Martyris ad laudes matutinas et ad vesperas , Praha: Společnost pro duchovní hudbu a Editio sti. Ægidii 1993.]

Donedávna jsem ani nevěděl, že texty národního propria pokoncilní liturgie hodin mají i latinskou verzi. O to větším překvapením pro mě bylo, že k oficiu našeho svátku někdo dokonce vydal chorální zpěvy.

Musím připojit dva nářky:
1. Bohužel latinské texty oficií ostatních svátků vlastních českému kalendáři nejsou běžně dostupné. (Nikdy nevyšly tiskem, ani na internetu nejsou, ...)
2. Zatímco pro většinu antifon z oficia sv. Jana Nepomuckého se někomu (pod publikací je podepsán jen "Liturgický institut Praha", mám ale důvodné "podezření" ohledně konkrétní osoby z okruhu svatovítského kůru :) ) podařilo najít nápěvy dílem v pražských rukopisných antifonářích, dílem v jiných oficiích antifonáře římského, protože toto oficium využívá tradiční texty, většina antifon jiných oficií našich světců vznikla úplně nově v době liturgické reformy - bez ohledu na existující dosavadní formuláře. To znamená, že možnost, že jednou budeme moci zpívat o všech vlastních svátcích naší provincie příslušné latinské chorální oficium, je mizivá.

Sešitek s ranními chválami a nešporami vyšel v r. 1993 a podle všeho už není dostupný. Jeden exemplář ale leží v knihovně KTF UK, kde je možné si ho vypůjčit nebo na místě okopírovat.

Micka: Nešporní zpěvy pro lid / Předkoncilní "lidová oficia" #5

2.5.2012 21:00 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Micka František: Nešporní zpěvy pro lid, Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba, 1940 (8. vyd.).]

Sešitek kapesní velikosti, čítá pouhých 24 stran. Stručná předmluva nás poučí, že máme před sebou krátký výtah z Bradáčových "Nešpor", o nichž jednal předchozí článek tohoto seriálu. To je kuriózní, protože už "Nešpory" byly výtahem ze "Svatojanského kancionálu". Přitom se tu uplatňuje stejná motivace: udělat materiál levnějším a tak lidu dostupným. Micka (mimochodem kanovník stejě jako Bradáč - ovšem vyšehradský) tohoto zlevnění dosahuje tím, že do sešitku zařazuje jen nešporní žalmy (seřazené jako v biblickém kánonu; které se budou zpívat v konkrétních nešporách, bylo nutno předem ohlásit nebo vyvěsit a lidé si příslušné žalmy vyhledali), velice omezenou řadu hymnů pro vybrané příležitosti (podle liturgických dob; na největší mariánské svátky; na den sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého) a závěrečné mariánské antifony. Nenajdeme tu tedy modlitby, čtení, ale ani antifony k žalmům a k Magnificat.

Dlouhá řada vydání v dlouhém časovém rozpětí (od 70. let 19. stol. do poloviny stol. 20.) svědčí o tom, že šlo o počin potřebný a žádaný. Lze z toho vyvozovat, že se v inkriminovaném období zpívané nešpory v národním jazyce v českých kostelích opravdu slavily.

Oproti Svatojanskému kancionálu i samostatnému vydání nešpor ovšem Micka přináší jedno významné vylepšení: "Tučným, silným písmem tištěná slabika v žalmích znamená, že od ní započato, nápěv žalmu se mění," čili, že začíná mediace nebo terminace verše. Značkování předpokládá nápěvy ze Svatojanského kancionálu. Zvolený systém značení zvýrazňující slabiku, kde se mění melodie, počítá s tím, že každá závěrečná melodická formule má fixní počet slabik. To je z mého pohledu poněkud slabé: buďto se musí upravit text, aby zvoleným nápěvům "šel na ruku", nebo se na něm příležitostně páchá násilí melodickým zvýrazňováním slabik, kterým podle logiky jazyka zvýraznění nepřísluší. Výhodou tohoto systému je ovšem jednoduchost a snadnost použití, kterou se třeba systém uplatněný v mém žaltáři chlubit nemůže.

Název sešitku "Nešporní zpěvy" ve mně, když jsem ho našel v katalogu knihovny, vzbudil naději, že tu snad najdu nějaké noty. Naděje to byla, jak už snad alespoň částečně vyplynulo z výše řečeného, klamná.

Bradáč: Nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #4

28.4.2012 16:15 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Nešpory, čili večerní pobožnost církevní o nedělích a slavnostech Páně, též o svátcích svatých a světic Božích. Pro soukromou pobožnost lidu sestavil Vinc. Bradáč, kanovník u sv. Víta na hradě Pražském. Praha: Karel Bellmann 1864 (1.vyd.), 1865 (2.vyd.).]

obrázek k nešporám sanktorálu

Vincenc Bradáč zde v útlém svazečku vydal zvlášť texty nešpor, které dříve připravil pro kancionál a o nichž obsáhle jednal předchozí článek. Důvodem samostatného vydání nešpor, obsažených v právě vydaném kancionálu (I. díl kancionálu s nešporami vyšel 1863, samostatné nešpory 1864), byla snaha udělat texty nešpor finančně dostupnými i těm, kdo neměli na kancionál. Oproti kancionálu v samostatném vydání nešpor zcela chybí noty, doplněno je naopak několik nových vlastních textů pro svátky: Sedmi bolestí Panny Marie, Panny Marie růžencové, Narození Jana Křtitele, sv. Prokopa, sv. Magdaleny, sv. Anny, sv. Petra v okovech.

obrázek k adventním nešporám

K samotnému obsahu nemohu už nic nového říci - snad jen varovat, že je knížka vyzdobena grafikami, vesměs krajně nevkusnými. (Viz ukázky.)

Zajímavý je ovšem Bradáčův úvod, který je, domnívám se, cenným svědectvím o nešporách v národním jazyce a jejich liturgickém statutu (ne liturgie, ale pobožnost pro věřící), také ale o tom, že slavení "opravdové" liturgie hodin v klášteřích bylo vyhledáváno, ač bylo pro mnohé nesrozumitelné:

"Zvolili jsme [z celku breviáře k překladu do češtiny] právě nešpory z toho ohledu, že lid náš zpívání jich v kostelích zvláště klášterních začasté slýchá a sice s napnutou pozorností. Býváť zajisté velebností nápěvů žalmových a hymnových radostně dojat a nábožně vzdělán. Vzdělávají-li nešpory mysl pouhým nápěvem, vzdělávají více, když lid i slovům porozumí."

- Prvním účelem tohoto vydání tedy je, umožnit návštěvníkovi latinských nešpor porozumění jejich obsahu. Počítá se ovšem s tím, že se překlad uplatní vedle tichého sledování kanonického oficia i "hlasitě", v pobožnosti, v "lidových nešporách", kde se zpívá v národním jazyce, co se klerici a řeholníci modlí latinsky:

"Uvažujíce dále, že údové některých bratrstev před odpoledními službami Božími aneb napotom Marianské hodinky společně odříkávají, a že v některých osadách lid uvykl o nedělích a svátcích podobně u příležitosti odpoledních služeb Božích nešporní žalmy a hymny z církevních hodinek vyňaté zpívati, nemůžeme leč jen přáti, aby k řádnému provedení této právě naznačné, lidu našemu zvláště milé pobožnosti vydány byly úplné nešpory, t.j. překlad všech oněch částí římského breviáře, jenž k dokonalému modlení se nešpor, jak s hodinkami kněžskými souvisí a se svátky veškerého roku se shodují, přináležejí."

Svatojanský kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #3

28.4.2012 15:30 | kategorie: Knihy | Komentáře

Dnes nahlédneme do kancionálu na texty oficia obzvlášť bohatého. Je jím tkzv. kancionál Svatojanský:

[Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost, Praha 1863 (1. díl) / 1864 (2. díl).]

Připravil jsem PDF s oddíly, které nás budou zajímat: 1. Svatojanský kancionál - nešpory - PDF (26MB); 2. Svatojanský kancionál - matutina - PDF (28MB)
V dalším dokumentu jsou z nešpor vytaženy nápěvy žalmů, pro pohodlné srovnání s dnes obvyklou podobou chorálních nápěvů: Svatojanský kancionál - nápěvy žalmů - PDF (180kB)

Dědictví svatojanské

Myslím, že není nezajímavé dozvědět se úvodem alespoň základní informace o vydavateli, díky němuž kancionál spatřil světlo světa a po němž je také obvykle nazýván "svatojanský".

Dědictví svatojanské bylo v 19. a 1. pol. 20. stol. podivuhodným zařízením pro podporu vzdělanosti českých katolíků tiskem. Bylo organisováno na způsob společenství podílníků: jednotlivec nebo instituce (např. škola) při vstupu složil jednorázový vstupní vklad (v roce 1864 to bylo při nejnižší sazbě pro jednotlivce 11 zlatých) a pak až do smrti dostával každoročně svůj tkzv. "podíl" - jednu nebo více publikací z produkce Dědictví. Členství mělo tři úrovně, které se lišily výší vstupního vkladu a úměrně tomu i počtem každoročně odebíraných knih (1-3). Kromě toho Dědictví produkovalo i další knihy nad rámec "podílů", které bylo možno zakoupit ve vybraných knihkupectvích.

Dědictví bylo institučně napojeno na pražské arcibiskupství (nevím jak přesně, jisté ale je, že mu skládalo účty, a že nejvyšší funkce v představenstvu obsazovali kanovníci pražských kapitul, jednu dobu mj. pozdější biskup A. Podlaha). Jeho produkce byla zřejmě alespoň částečně financována z výnosů nějakého malého kapitálu. Detaily ovšem neznám. (Ukládaly se vklady nových členů k tomuto kapitálu nebo se bezprostředně utrácely? Atd.) Zajímavé je, že vedle funkce "tiskového apoštolátu" bylo Dědictví svatojanské i "mešním spolkem" (lepší označení mě bohužel nenapadá): kněží, kteří byli podílníky, měli závazek sloužit jednou ročně v oktávu sv. Jana Nepomuckého (tehdy se slavil s oktávem) mši za živé a zemřelé členy Dědictví.

(Výše řečené vyvozuji toliko z toho, co o sobě Dědictví samo napsalo na konci 2. dílu kancionálu; je možné, že se v dílčích detailech mýlím.)

Kancionál

V dnešní době Svatojanský kancionál působí nezvykle svým rozsahem i úpravou. Vyšel ve dvou dílech (368+374 stran) velkého formátu (větší než A5, menší než A4, jméno formátu neznám) a přitom v chatrné vazbě. Knižní blok je sešitý, ale není opatřen deskami, nýbrž jen přilepenou obálkou z obyčejného zeleného papíru. Knihy Dědictví byly vyráběny nenákladně, ale počítalo se s možností, že si je, kdo bude chtít, nechá převázat do vazby pevnější. Kancionál dokonce sám vydavatel nabízel vedle standartní měkké i v pevné luxusní vazbě (oba díly v jednom svazku; vazba celokožená, se zlatou ořízkou; pak i o něco levnější varianty), protože se široký zájem o ni dal předpokládat. Exemplář chovaný ve fakultní knihovně KTF UK je nicméně v té nejchudší úpravě.

Stručnou charakteristiku jeho obsahu, resp. zdrojů a kritérií uplatněných při sestavování, obsahuje nekrolog svatovítského kanovníka Vincence Bradáče, který za kancionálem stál. Za základ posloužil osvědčený Šteyerův kancionál (1683). Nadto bylo zahrnuto to nejlepší z celé řady novějších kancionálů užívaných v českých diecézích. Bradáč sám doplnil řadu překladů hymnů z breviáře a jiných latinských liturgických písní. V předmluvě prvního dílu kancionálu uvádí, že u řady známých českých písní provedl úpravy textu a/nebo nápěvu - ve jménu kvality obsahu a důstojnosti formy. V tomto šlo, narozdíl od pozdějšího Českého kancionálu, o dílo ryze pragmatické, bez vědeckého zájmu o původní znění. (To zřejmě bylo dáno potřebami a možnostmi doby.)

Pokud jde o předpokládaný způsob využití, Bradáčova předmluva naznačuje, že se vůbec neočekávalo, že kancionál bude mít v kostele každý - kancionály nakoupené do lavic nebyly v té době běžné a ne každý si mohl dovolit knihu si sám zakoupit. Zejm. chudí lidé zřejmě běžně zpívali zpaměti; pro rozvoj chrámového zpěvu hrál zásadní roli učitel, který (měl kancionál, uměl číst noty a hrát na hudební nástroj a) ve škole učil děti novým písním a ty pak v kostele i doma postupně "nakazily" zbytek obce, příp. opisováním vytvořily levné kopie textů písní k rozdání. V některých kostelích působili "literáti", chrámový sbor zámožných mužů majících kancionály a mocných zpívat z not. (Literátská bratrstva, známá ze starších dob, neměla, pokud vím, v Čechách kontinuální tradici, ale od pražské provinční synody 1860 bylo vyzýváno k jejich znovuzakládání; to mělo přispět k obnově a pozvednutí chrámové hudby.)

Obsah kancionálu
I. díl
  • Písně dle doby církevní (liturgický rok - temporál)
  • Písně mešní
  • Nešpory
II. díl
  • Písně o Pánu Ježíši a Panně Marii
  • Písně o sv. Andělích
  • Písně o Světcích a Světicích Božích
  • Písně u obecných potřebách
  • Písně pro pobožnost soukromou
  • Písně obecné
  • Písně při slavnostech mimořádných
  • Písně při pobožnostech zvláštních
  • Písně pohřební a za mrtvé
  • Výňatky z Hodinek církevních
Oficia

V přehledu obsahu vidíme, že na konci obou dílů kancionálu po písních následuje oddíl s texty z "církevních hodinek". V prvním dílu jsou to nešpory pro všechny neděle a významné slavnosti liturgického roku, ve druhém dílu pak vybraná matutina ("jitřní") a ranní chvály: pro Narození Páně - matutinum slavené před půlnoční; dále matutinum a ranní chvály Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty a matutinum a ranní chvály z oficia za zemřelé.

V kancionálu jsou pro zahrnuté hodinky vytištěny všechny texty, avšak notami jsou opatřeny jen žalmy, hymny a závěrečné mariánské antifony. Antifony k žalmům a k Magnificat ani responsoria nápěvy nemají. Důvod není přesně znám - snad že se zdály pro lidový zpěv příliš náročné (zpívat je bude sólista nebo sbor a tak nemusí být v kancionálu); snad že v době vzniku kancionálu nebyl, kdo by pro ně nápěvy složil; snad také hrála roli úspora místa ve zpěvníku. Žalmy jsou každopádně nejrozsáhlejší zpívanou částí hodinek, a když z nějakého důvodu nebylo možné dát lidu zpívat vše, byla volba, umožnit mu zpěv žalmů, velice rozumná. (Když tu mluvíme o "lidu", nesmíme ztratit ze zřetele, že to vzhledem k ekonomickým podmínkám zdaleka neznamenalo "všichni návštěvníci bohoslužeb", ale "ti, kdo vlastnili tištěný kancionál" - viz výše.)

U nešporních žalmů stojí za povšimnutí, že každý má svůj nápěv přiřazen napevno a zpívá se na něj vždycky. (Zatímco v římském antifonáři se nápěv žalmu mění podle antifony, se kterou se zrovna zpívá). S tím se později potýkal F. Lehner, když se rozhodl k antifonám těchto nešpor opatřit nápěvy. (Viz článek F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47.) Pro lidový zpěv je to ale opět volba více než vhodná - umět zpívat každý žalmový text na různé nápěvy není pro člověka chórem necvičeného snadné, a naopak, mít text žalmu spojený s jedním konkrétním nápěvem někdy pomáhá naučit se žalm zpaměti.

V nápěvech žalmů snadno rozpoznáme dobře známé nápěvy chorální. Neuniknou nám nicméně četné, i výraznější melodické odlišnosti od jejich dnes obvyklých podob. (Netypická podoba zakončení I.D; podobně III.a; IV.E nezvyklá intonace i závěr; V.a neobvyklé melisma v intonaci a zejména b v závěru; VII.c nezvykle bohatá mediace a zvláštní vázání not v zakončení; tercie místo malé sekundy v intonaci peregrinu.)

Hodné povšimnutí je, jak Bradáč pracoval s intonacemi - intonace modů I a II máme jak s malým melismatem (dnes běžné v modu I, nestandartní v modu II), tak bez něj. Nevysledoval jsem v tom žádné pravidlo - snad intonace upravoval jednoduše podle citu nebo zcela svévolně.

Povšimneme si dále, že zatímco první verš žalmu je vždy notovaný, chybí jakákoli instrukce, jak zpívat verše následující. Texty nejsou nijak značkované, považuje se za samozřejmé, že zpěvák nápěv k verši přiřadí správně. Při bližším pohledu na notované první verše navíc zjistíme, že nápěv k textu není přiřazován vždy striktně podle logiky přízvuků, ale někdy zcela mechanicky podle vzdálenosti slabiky od konce. (Srov. v modu II konce veršů "snížen jsem byl velmi", kde je zohledněna přízvučná logika, a "jeho tichost všelikou", kde tomu tak není.) Domnívám se, že to může být projevem toho, že tenkrát ještě ani pravidla správné aplikace chorálních nápěvů při latinské psalmodii nebyla jasně dána, protože studium chorálu bylo ještě v plenkách. (O zmatcích ohledně psalmodie i v oficiálně vydávaných varhanních doprovodech k žaltáři atd. referují některé články v Cyrilu, které se mi ale teď nepodařilo dohledat. Jasno přineslo až vydání Antiphonale Romanum r. 1912.)

Nešpory v I. dílu
Struktura:
  • žalmy
  • Magnificat
  • závěrečné mariánské antifony
  • temporál
  • mariánské svátky
  • svátky svatých
  • společné texty

Zvolené uspořádání volí stručnost na úkor pohodlí, neboť uvádí všechny žalmy zpívané někdy během roku v nešporách na začátku a v jednotlivých formulářích k nim jen odkazuje číslem stránky a nutí zpěváka listovat.

Překvapí znění Magnificat, kde je "problém prvního krátkého poloverše" (Velebí * má duše Hospodina) vyřešen spojením dvou veršů v jeden, přijatelně dlouhý (Velebí duše má Hospodina * a zplesal duch můj v Bohu, svém spasiteli). Autor zpěvníku se tak vyhne nutnosti uvádět jeden nápěv pro první verš a jiný pro verše ostatní.

Poznámka vysvětluje vztah závěrečné mariánské antifony k nešporám: antifony se jmenují "závěrečné antifony k doplňku (tj. kompletáři)", "doplněk" ovšem v kancionálu obsažen není. "Doplněk, kompletorium, slove část denní pobožnosti od církve duchovenstvu nařízené. Doplňkem uzavírají se nešpory. Když je lid v kostele zpívá, vždy na konci jich béře se jedna z těchto antifon a přiměřená modlitba, jakož níže při nešporách udáno." Ve farní liturgii byl kompletář, v chóru tehdy slavený souvisle s nešporami, vypuštěn, a zbyla z něj na konci nešpor právě jen závěrečná mariánská antifona.

Za povšimnutí stojí výběr svatých, kteří mají v kancionálu vlastní oficium. Kromě apoštolských knížat Petra a Pavla, sv. andělů strážných a všech svatých jsou to výhradně čeští zemští patronové: Václav, Jan Nepomucký, Vojtěch, Cyril s Metodem, Josef.

Matutina a ranní chvály ve II. dílu

Oficia zahrnutá do druhého dílu kancionálu pro mě zčásti zůstávají hádankou. Jsou to matutina a ranní chvály nejexponovanějších dní liturgického roku: slavnosti Narození Páně (z Baarova Holoubka lze usuzovat, že na konci 19. stol. bylo obvyklé, že se farář matutinum modlil ve farním kostele před půlnoční mší) a dní Velikonočního tridua - tkzv. tenebrae.

Není mi ovšem jasné, proč chybí matutinum a ranní chvály pro neděli Zmrtvýchvstání. Podobně nevím, čím si naopak oficium za zemřelé zasloužilo, že jeho matutinum a chvály zahrnuty byly - a proč právě jen matutinum a chvály: zdálo by se mi logické mít k němu, když už tu je, tedy i nešpory, ty však v I. ani ve II. dílu nenajdeme.

Závěr

Na závěr nemohu než vyjádřit údiv nad tím, co naši dávní předkové měli ve Svatojanském kancionálu k disposici. Jaksi se to vymyká mým dosavadním představám o liturgickém životě české farnosti ve třetí čtvrtině 19. století... Nešpory v národním jazyce, ne ošizené dvěma universálními formuláři, jak je známe ze současného kancionálu nebo z jeho předchůdce, kancionálu Českého, nýbrž s plnými vlastními texty pro všechny neděle, pro jednotlivé mariánské svátky, pro svátky nejoblíbenějších svatých a konečně se společnými texty pro ostatní svaté... To je bohatství, které opravdu zaráží.

Ptám se jen, zda ta spousta stran, věnovaná v obou dílech kancionálu textům "církevních hodinek", také žila. V dobovém tisku nacházíme zmínky naznačující, že snad ano, že alespoň ve velkých kostelích byly zpívané české nešpory obvyklé. (Např. Nešpory čili veřejná pobožnost církevní, ČKD 3/1864, 237: "Ve mnoha městech a znamenitějších místech jsou nešpory od dávna v obyčeji." F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47: "Všeobecného již téměř rozšíření došly jsou „Nešpory” v I. dílu Kancionálu obsažené. Po Čechách bude, tuším, málo kostelů, v kterých by se Nešpory alespoň na velké svátky nezpívaly.") Kdyby bylo lze dopátrat se o tom více informací, byly by "nešpory ve farní liturgii v Čechách 19. stol." zajímavým námětem na studii.

Český kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #2

24.4.2012 20:30 | kategorie: Knihy | Komentáře

Dalším předmětem našeho zájmu v seriálu o předkoncilních lidových oficiích je Český kancionál - kancionál pro české diecéze prvně vydaný v prvních letech Československé republiky a sloužící pak téměř po půl století.

[Český kancionál. Uspořádal Dr. Dobroslav Orel, slova upravil Vladimír Hornof, Harmonisoval Václav Vosyka. Praha: Státní nakladatelství 1921. 672 stran.]

Český kancionál

Kancionál vznikal v kruzích blízkých časopisu Cyril. Vyznačuje se úsilím o propojení zájmu historického a praktického. Historický zájem velí na základě vědecké práce s prameny rekonstruovat pokud možno nejpůvodnější a/nebo nejhodnotnější texty i nápěvy písní a uvádět zdroje. Zařazeny jsou nejcennější písně všech duchovních tradic (vč. starého utrakvismu a Jednoty bratrské) a epoch. Praktický zájem ukládá texty upravit tak, aby byly srozumitelné a přibližně odpovídaly dobovému jazykovému standardu. (U některých písní, které mají obzvláště silný charakter kulturní památky a jsou obecně známy ve starém znění, však je uveden text jak modernisovaný, tak původní.) Protože se od doby vydání "kancionálu svatojanského" vyjasnila otázka, zda budoucnost české poesie patří časomíře nebo přízvuku, ve prospěch poesie přízvučné, jsou písně zařazené do Českého kancionálu rytmisovány. Pozoruhodný je důraz historicko-vzdělávací, který editory vedl k tomu, že před oddíl s rorátními zpěvy zařadili obsáhlý úvod (s. 10-22) o původu a historii rorátů.

Struktura obsahu:

  • písně vlastenecké
  • písně podle liturgických dob
  • obecné písně (odpovědi při mši - tehdy proti dnešku velmi chudé - a mešní písně)
  • písně tematické a příležitostné
  • litanie a pobožnosti

(Pozn.: Kdo by si Český kancionál pořizoval, zejm. přes inzerát nebo internetový obchod, kde do knihy nemůže nahlédnout, ať dá pozor na počet stránek, protože exempláře s méně než 600 stranami jsou "lidové vydání" bez not.)

Nešpory o nejsvětější svátosti

Zvláště nás budou zajímat dva formuláře nešpor, které najdeme na konci kancionálu v oddílu pobožností (ve společnosti litanií, křížových cest a růžencových pobožností.) Na stranách 644-657 najdeme Mariánské nešpory - ty ovšem přejdeme, protože se jedná o přetisk těch, které vyšly v r. 1912 v Editio Cyrill a byl jim věnován minulý článek. Zaměříme se proto na "Nešpory o nejsvětější svátosti", jež najdeme na str. 630-643. Kdo výtisk Českého kancionálu zrovna nemá po ruce, najde inkriminované nešpory oscanované na stránkách Centra dějin české teologie v bibliografii prof. J. Hejčla.

Jen malá poznámka k Mariánským nešporám - u první antifony (V nebi, kde král stoluje) jsou oproti prvnímu vydání opraveny oba nedostatky, které jsem v posledním článku kritisoval - modus je uveden správně II. a nápěv psalmodie je použit patřičně. Dosti pravděpodobně za obě chyby v cyrilském vydání Mariánských nešpor mohl nepozorný a chorálu nerozumící sazeč a ne autoři.

Nešpory o Nejsvětější svátosti jsou dílem stejné dvojice jako výše zmíněné: o překlad textů se postaral J. Hejčl, "antifony na motivy chorální a na staročeské písně o Božím Těle" složil D. Orel. -- Bylo by velice zajímavé vědět, které "staročeské písně o Božím Těle" D. Orel použil a jak - o tom ale v kancionálu není zmínka.

Není uveden zdroj textu, snadno ale zjistíme, že jde o dosti věrný překlad I. nešpor slavnosti Božího Těla ze soudobého breviáře. V Antiphonale Romanum 1912 jeho formulář najdeme na str. 440.

Při srovnání Orlova znění s latinským antifonářem je nápadné, že se u nápěvů 4 ze 6 antifon i u hymnu shoduje modus. Zdá se mi nepravděpodobné, že by tato shoda byla dílem náhody. Přitom ale - s výjimkou hymnu - vedle shody modu nenacházíme již žádnou podobnost melodickou. Zajímal by mě důvod, proč skladatel při tvorbě českých antifon zachoval modus předloh, když nápěvy z Antiphonale zřejmě shledal na české texty zcela nepřenositelnými a vytvořil od základu nové. Snad ho vedla snaha zachovat hudební kontinuitu s římským oficiem v tom, v čem ji zachovat bylo lze - tedy v tóninách. (Já touto cestou mimo výjimečných případů nechodím; antifony skládám zcela svobodně v tóninách, které se zrovna zdají vhodné.) Možná byl zvyklý zpívat dané oficium latinsky a jeho žalmy měl tak spojené s konkrétními nápěvy, že je, nakolik to bylo možné, použil i nad českými texty, složiv k nim příslušné antifony.

Srovnáním obou souborů antifon - českého Orlova a latinského - jasně vyvstává zásadní odlišnost stylová. Latinské antifony jsou výrazně melismatické, české naproti tomu téměř striktně slabičné, bez melismat, a žádné z řídkých melismat nemá více než dvě noty. (Melismatičnost zpěvu lze vyjádřit číselně jako průměrný počet not na slabiku: v případě 1. antifony je to 1,7 v Antiphonale Romanum, 1,09 v Orlově zpracování; u 2. antifony 1,8 : 1,12.) Klade se tu otázka, nakolik je hudební styl antifon určován vkusem doby a preferencemi autora (v našem případě zřejmě hrál významnou roli požadavek umožnit necvičený lidový zpěv s varhanním doprovodem - takové určení melismatiku vylučuje jako nevhodnou) a nakolik je diktován samotným jazykem. Je latina "jazyk melismatických zpěvů" a čeština "jazyk melismatům nepřející"? A jak lze (lze-li tedy) nad českým textem vhodně pracovat s bohatšími melismatickými útvary? - To jsou otázky, které si už delší dobu kladu, aniž jsem je zatím byl s to uspokojivě zodpovědět.

Ještě dvě drobné pozoruhodnosti:

1. V minulém článku jsem opomněl zmínit, co bylo už v Mariánských nešporách dobře patrné: jak svobodně J. Hejčl pracuje s doxologií na konci žalmů a má ji v několika podobách, podle toho, jakou přízvučnou strukturu textu požaduje ten který žalmový nápěv.

2. Za pozoruhodné považuji i to, jak D. Orel zjednodušil chorální nápěv IV.E. Používá pro něj jednodušší melodickou formuli, typickou jinak pro nápěv, který obvykle označuji IV alt.A. Ohledně důvodů se lze jen dohadovat - je možné, že se mu zdálo nevhodné zpívat melisma na poslední slabice slova. (A to se, při zásadách uzpůsobení textu přízvučné struktuře nápěvu, uplatněných J. Hejčlem, v původní podobě nápěvu IV.E děje pravidelně: na přízvučné slabice musí začít dvojslabičné slovo a tak na slabice předchozí, kde má nápěv první melisma, končí slovo předchozí.)

Nakonec se vnucuje otázka, proč cestu do kancionálu našly právě tyto dvoje nešpory - mariánské a "eucharistické", resp. "božítělové". Jaký byl jejich "Sitz im Leben", jak se používaly? Zpívaly se mariánské nešpory o svátcích Bohorodičky a božítělové o slavnosti Božího Těla? - Ale, ptám se, zařadil by někdo do (rozsahem poměrně malého, nejširším kruhům určeného) kancionálu nešpory, které se použijí jednou v roce? Používaly se snad eucharistické nešpory podle libosti po celý rok na způsob "votivního oficia", třeba ve spojení se svátostným požehnáním? (Je třeba mít tu na paměti, co bylo minule řečeno o kanonickém statutu zpívaných nešpor v národním jazyce: nebyly opravdovými nešporami, nýbrž pouhou pobožností, a tak se na ně přímo nevztahovaly liturgické předpisy. Tak i o votivním oficiu zde lze mluvit jen přeneseně: opravdová votivní oficia byla zrušena reformou Pia X. a před ní se směla používat jen na místě oficia feriálního, nikdy z nich tedy nebylo možné brát nešpory v neděli nebo ve svátek. U lidových nešpor to ale zřejmě bylo vcelku jedno.)

Příští článek naší řady představí lidová oficia obsažená v "kancionálu svatojanském". Protože mi není známo, že by už někde na internetu byla, a tento kancionál pro své stáří už nepatří mezi ty, které by každý měl či mohl mít doma (ani já nemám - půjčil jsem si ho z knihovny), pokusím se alespoň vybrané pasáže nafotit. A jelikož svatojanský kancionál přistupoval k oficiím velmi velkoryse, nejspíš vydá na více než jen jeden článek.

Mariánské lidové nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #1

22.4.2012 21:45 | kategorie: Knihy | Komentáře

Tímto článkem začínám jednak neformální řadu slíbených nahlédnutí do pokladů ukrytých v časopisu Cyril, jednak číslovaný seriál příspěvků o předkoncilních "lidových oficiích". Předmětem našeho zájmu budou notované mariánské nešpory, které vyšly jako hudební příloha zmiňovaného časopisu v roce 1912.

[D. Orel, J. Hejčl: Mariánské lidové nešpory. Editio Cyrill 1912.]

Na stránkách Společnosti pro duchovní hudbu je internetové facsimile; ve článku do něj průběžně odkazuji.

Úvodní poznámka liturgicko-historická

Protože liturgický pramen, kterým se zabýváme, pochází z doby nám již značně vzdálené a z poměrů od našich dosti odlišných, považuji za vhodné předeslat bližšímu pohledu do něj přiblížení některých významných dobových reálií.

Liturgie hodin byla až do 2. vatikánského koncilu výhradně věcí kleriků a zasvěcených osob. Tito byli vázáni konat ji přesně podle (latinských) textů a rubrik obsažených v římském breviáři. "Lidové nešpory" přeložené do národního jazyka, byť byly překladem třeba i velice věrným, nebyly, právně vzato, součástí liturgie církve a patřily mezi pobožnosti. Ergo, kněz, který předsedal lidovým nešporám, měl povinnost před nimi nebo po jejich skončení vzít breviář a modlit se nešpory "znovu" latinsky.

Nemám v té věci jistotu, ale z různých poznámek v různých článcích v Cyrilu se zdá, že nešpory - jako odpolední pobožnost v neděli a svátek - patřily přinejmenším v některých farnostech k běžnému "duchovnímu servisu". Bývaly zřejmě pravidelně spojeny se svátostným požehnáním. (Viz rubrika na konci našeho formuláře.) Někde se slavily latinsky, ale nezřídka naprosto pozbývaly původní liturgickou formu a stávaly se něčím na způsob malého koncertu krátkých polyfonních skladeb (jejichž libretem byly útržky z nešporních žalmů) se svátostným požehnáním. (Lehner F.: Zpěv obecný při službách Božích a kůry literácké, Cecilie 6/1875, 43.) Zpívané nešpory v národním jazyce už měly na začátku 20. stol. jakousi zavedenou tradici - jedno zpracování mariánských lidových nešpor obsahoval ve svém 1. dílu "Kancionál svatojanský" (1864) a snad se opravdu používalo. (Dál do minulosti jsem zatím lidové nešpory nestopoval, ale snad je jejich historie ještě delší.)

Zajímavá je skutečnost, že se úpravy pro lid dočkaly zrovna nešpory mariánské. Skutečný důvod neznám. Napadají mě dvě různá vysvětlení - a možná jsou obě platná:
1. Lidová zbožnost se mnohem výrazněji než oficiální liturgie váže na Pannu Marii, snad tu tedy byla snaha této tendenci vyhovět a "dát lidu, čeho si žádá."
2. Další možností je, že byli autoři vedeni snahou poskytnout překlad kousku liturgie hodin, který se přesně stejnými slovy universální církev v daný den modlí - a k tomu se nabízelo "malé mariánské oficium" (Officium parvum B.M.V.), které se některé řády modlily navíc vedle běžného officia (kartuziáni tak činí dodnes) a některé aktivní kongregace ho užívaly namísto plného oficia. Pro lidové využití bylo vhodné tím, že mělo texty naprosto neproměnné, každý den stejné, a tak bylo každý den naprosto aktuální. (Tomuto vysvětlení zčásti odporuje to, že Hejčl v "Proslovu" za účel vznikajícího díla označuje možnost "vzdávati hold nebes královně o jejích svátcích" - s každodenním nebo každonedělním využitím na způsob malého oficia tedy zřejmě nepočítal.)

Významnou okolností vzniku našich nešpor, v "Proslovu" výslovně uvedenou, je reforma breviáře papeže Pia X., následovaná r. 1912 novým vydáním Antiphonale Romanum, reformovanému breviáři uzpůsobeného. Nové vydání Antiphonale se stalo podnětem k novému zpracování Mariánských lidových nešpor.

Reforma breviáře se dotkla především distribuce žalmů v žaltáři - žaltář byl i nadále rozložen na jeden týden, eliminovány však byly žalmy do té doby opakované každý den. Do reformy Pia X. byly každý všední den stejné některé žalmy ranních chval, a všechny žalmy všech tří malých denních hodinek a kompletáře; proměnlivá byla pouze psalmodie matutina a nešpor.

Jak už jsem zmínil, Hejčl píše, že vydání reformovaného antifonáře dalo popud k vytvoření nových Mariánských lidových nešpor (místo těch z kancionálu svatojanského). Srovnal jsem mariánský formulář v Antiphonale Romanum z r. 1912 se stejným formulářem v breviáři z doby před reformou Pia X. a neshledal jsem v tomto konkrétním oficiu žádné textové změny. Pokud jde o možné změny nápěvů, ty jsou jako podnět k novému českému zhudebnění bezpředmětné - jak uvidíme dále, D. Orel se o převádění nápěvů z latinského antifonáře nepokoušel. Lze tedy uzavřít, že nové vydání Antiphonale bylo pro nové zpracování českého mariánského oficia podnětem pouze nepřímým - nešlo o uvedení lidového oficia do souladu s reformovanými liturgickými knihami po stránce textové nebo hudební, ale o vytvoření něčeho nového (textově či hudebně lepšího, finančně dostupnějšího?) u příležitosti proběhnuvší liturgické reformy.

Text (Jan Hejčl)

Prof. Jan Hejčl je znám především jako biblista. V jeho bibliografii ovšem vedle překladů a komentářů biblických textů najdeme i nezanedbatelné množství komentářů k liturgii a překladů liturgických textů do národního jazyka, které měly pomoci porozumět liturgii a účastnit se jí i laikům, kteří postrádali klasické a teologické vzdělání. (Máme od Hejčla takové publikace ke slavnosti Božího Těla či ke Svatému týdnu.) Kompletní Hejčlovo dílo je přístupné nascanované na stránkách Centra dějin české teologie a stojí za pozornost mj. i jako svědectví o liturgickém hnutí v českých zemích v době před 2. světovou válkou. Podotknu zatím jen, že nešpory, kterými se zabýváme, nejsou jedinou Hejčlovou prací na poli "oficia pro lid" a že o některých dalších bude v našem seriálu ještě řeč.

Překladatel se explicitně odkazuje k římskému antifonáři z r. 1912. (Je oscanovaný na webu Musica Sacra: Antiphonale Romanum 1912.) Předlohu snadno najdeme: str. [77] (v pdf se scany str. 874), "In festis Beatae Mariae Virginis." To je, soudě podle zařazení ve struktuře antifonáře, obdoba dnešních "společných textů o Panně Marii". O něco níže (str. [89]) následuje malé mariánské oficium. Malé oficium beze změny přebírá všechny texty a zpěvy ze "společných textů".

Jako někdo, kdo je opakovaně konfrontován s problematikou české psalmodie a použitelnosti chorálních nápěvů žalmů s českými texty musím upozornit na to, že Hejčl texty připravoval již s ohledem na to, že se budou zpívat, a to právě na chorální nápěvy. Poloverše proto končí dvoj- či trojslabičnými slovy, vždy tak, aby na posici, kde chorální nápěv potřebuje přízvuk, byl hlavní slovní přízvuk (tedy první slabika slova).

Asi nemusím podotýkat, že můj Antifonář k Denní modlitbě církve pracuje s texty jinak: Bognerův překlad žádné podobné umělé ohledy na hotové žalmové nápěvy nebral a já jsem jeho znění neupravoval; žalmy značkuji ke zpěvu podle pracovní teorie, která využívá vedle hlavních přízvuků i přízvuky vedlejší.

Pozoruhodnou a nepříliš šťastnou vlastností Hejčlova "zpěvného překladu" žalmů je, že slova na konci veršů volí zásadně tak, aby do příslušného chorálního nápěvu vyšla bez využití "nafukovacích" not - tedy první poloverš modu II končí vždy dvojslabičným slovem, i když by stejně dobře mohl končit trojslabičným. Taková rytmická uniformita veršů na mě působí poněkud nezvykle, uměle, chudě.

Konečně snad nejnápadnější zvláštností je to, na co překladatel v Proslovu upozorňuje: "byl učiněn pokus podati opis (parafrasi) biblického znění, upravený se zvláštním zřetelem k účelu mariánských nešpor, aby každý lidový čtenář již samému znění dobře rozuměl." "... aby znění žalmů bylo skutečně lidové, t.j., aby jim lid rozuměl a mohl jimi projevovati vzrušený, stupňovaný cit náboženský." Žalmy jsou místy zcela explicitně christologisovány. Verše nepohodlné (ať ty, které mohou vyvolávat otázky ohledně Boží dobroty, spravedlnosti, laskavosti; ať ty, nad kterými ve věrném překladu můžeme jen pokrčit rameny s tím, že snad jen sám žalmista věděl, co chtěl říci) jsou buďto zcela vypuštěny, nebo upraveny do podoby "přijatelné, pochopitelné a zbožné". Podobně se nakládá i s antifonami. Antifony mariánského oficia jsou vzaty z Písně písní a mají místy, především, zná-li čtenář původní kontext, nemalý erotický náboj. Překlad, silně mariologisující, antifony této síly téměř důsledně zbavuje.

Takové zacházení s biblickými texty je dnešní době naprosto protivné. I katolický laik chce mít biblické i nebiblické liturgické texty co možná věrně přeložené - bez zastírání výkladových obtíží. Odhlédnuto od oprávněných požadavků dnešní doby ale soudím, že Hejčlův počin nebyl hermeneuticky nekorektní - pouze učinil naprosto explicitním to, jak římská liturgie konkrétní biblické texty v konkrétním liturgickém rámci implicitně chápala. Takovéto zexplicitnění dnes považuji za nevkusné - trochu jako adventní kalendář, kde už někdo, než mi ho daroval, otevřel všechna okénka a snědl všechnu čokoládu. Zřejmě ale na začátku minulého století bylo možno v katolickém laikátu počítat jen s tak malou znalostí Písma a "ducha římské liturgie", že zvolená cesta byla nejlepším způsobem, jak umožnit věřícím, aby se nešpory staly i jejich modlitbou.

Hudba (Dobroslav Orel)

Předně vyjasněme vztah melodií antifon v Mariánských lidových nešporách k Antiphonale Romanum. Hejčl v Proslovu prohlašuje: "Kdyz vyšly péčí nynějšího sv. Otce Pia X. ve Vatikánské tiskárně nové nápěvy k latinským hodinkám kněžským, tu pojal redaktor »Cyrilla« plán, vložiti tyto nápěvy i na jazyk českého lidu, aby mohl nešporami vzdávati hold nebes královně o jejích svátcích svou materštinou." Srovnáním ale zjistíme, že ani jedna z českých antifon není adaptací melodie z Antiphonale pro český text. (Leda že by byla adaptací melodie jiné antifony z jiného oficia - na provedení takového srovnání však nemám kapacitu.) Všechny se nicméně pohybují v církevních tóninách a nápěvy, zřejmě D. Orlem nově složené, jsou vesměs pěkné. (Nelíbí se mi 5. antifona a antifona k Magnificat, ale to je věc osobního vkusu; krásná antifona v modu VI. je dle mého soudu vůbec vzácným zbožím.)

Protože je partitura určena pro nasazení ve farních kostelích, naprosto samozřejmě jsou jak antifony, tak psalmodie harmonisovány pro varhanní doprovod. Pokud vím, je harmonisace chorálu poněkud kontroverzní otázkou, ale v problematice se neorientuji, takže ani nevím, čím se vyznačuje a jaké (ne)kvality má Springerův systém, zde uplatněný. Názor, že zpěvy pro lid se bez varhanního doprovodu neobejdou, sdílím, přestože doprovázet chorál považuji za principielně nevhodné. Kdybych si někdy myslel, že mé vlastní zpěvy k liturgii hodin jsou zralé a vhodné k využití ve farnostech, hledal bych někoho, kdo umí harmonisovat.

srovnání diskutovaných řešení terminace modu II

Neodpustím si dva hnidopišské postřehy: První antifona je nadepsána "Ton. V.", ve skutečnosti je ale zcela evidentně ve II. modu. S psalmodií k ní připojeného žalmu si pak pan překladatel s panem skladatelem poradili velice zvláštně, protože terminaci modu II špatně pochopili jako vzorec se dvěma slabikami po přízvuku bez přípravné slabiky, zatímco ve skutečnosti je jedna slabika přípravná, po ní následuje přízvuk a jedna (nebo dvě) slabika finální. (Viz obrázek.)

Druhý hnidopišský postřeh se týká páté antifony, která nekončí na finále deklarovaného modu. Pravděpodobně D. Orel rozuměl chorálu lépe než já a mohl si to dovolit. Pro mě je výška závěrečného tónu antifony jedním z nejdůležitějších znaků pro její přiřazení k modu. Vím, že ve středověku byly dost běžné antifony, které na finále svého modu nekončily - stěžuje si na ně sv. Bernard v předmluvě k reformovanému cisterciáckému antifonáři (Super antiphonarium cisterciensis ordinis, epistola seu prologus, PL 182,1121nn.) a Peter Wagner v Einführung in die gregorianischen Melodien uvádí případy, kdy je taková výjimka z pravidla oprávněná. Obecně ale považuji antifony nekončící na finále modu za něco nepěkného.

Závěrem

Když jsem se do psaní článku pouštěl, netušil jsem, že nad ním strávím prakticky celou neděli. Byla to ale veskrze příjemně strávená neděle. Stará "lidová oficia" jsou zajímavým fenoménem, který v lecčem může být inspirací i pro dnešní dobu. Ve světle dosud prozkoumaných lidových oficií a jednoho článku z Cyrila teď nově přemýšlím o nešporách obsažených v Kancionálu, jejich smyslu a možnostech využití, resp. o možnostech liturgie hodin v liturgickém životě "obyčejné" farnosti. Lidová oficia jsou pro mě, pokud jsou zhudebněná, také důležitým srovnávacím a inspiračním materiálem co se týče práce s textem a melodií.

Námětů na další články do řady o lidových oficiích už mám nemálo, nicméně navrhuji: pokud vás téma lidových oficií zaujalo a máte doma nějaký starý kancionál (starší než první vydání aktuálního jednotného), nahlédněte do něj, jestli také nějaké nešpory neobsahuje, a pokud ano, dejte mi vědět. (Za případné fotografie nebo scany příslušných stránek budu obzvlášť rád, ale i pouhá informace o existenci mi bude užitečná.) Aktuálně vím o nešporách v 1. dílu svatojanského kancionálu, o některých vydaných samostatně, a o těch v Českém kancionálu - ty jsou na internetu a bude jim věnován příští článek. Zvědavý jsem příp. i na různé podoby "breviáře pro laiky" v národním jazyce vytvořené před koncilem.

Tři latinské antifonáře k současnému breviáři

21.4.2012 10:30 | kategorie: Knihy | Komentáře

V prosinci jsem v článku Modely zpívané liturgie hodin psal kromě hudebních zdrojů ke slavení v národním jazyce také o liturgii latinské a o gregoriánském chorálu. Postupem času jsem objevil další zdroje, o kterých jsem v době psaní článku nevěděl.

V Solesmes začalo v roce 2009 vycházet Antiphonale Romanum. Zatím vyšel druhý díl, obsahující nešpory pro neděle a svátky. Za první díl možná lze považovat hymnář, Liber Hymnarius (1983). Dalších svazků se snad jednou dočkáme. (Zajímavá recenze od M. Gammona, srovnávající s následujícím titulem.)

[EDIT 25.4.2012] Další zajímavá reflexe nad novým Antiphonale Romanum:
The New Antiphonale Romanum in: MAHRT William Peter: The Musical Shape of The Liturgy, Richmond, Virginia: Church Music Association of America 2012, 263-269. (Kniha je celá k přečtení ve Scribd.)

Kompletní(!) třísvazkový antifonář pokoncilního oficia Les Heures Gregoriennes (2008) připravili rovněž mniši ze Solesmes, speciálně pro potřeby komunity Saint-Martin. Knihy vedle latinských textů s nápěvy obsahují (vždy na protilehlé stránce) navíc překlad všech textů do francouzštiny. To vše za "pouhých" 240 euro. :(

Nejčerstvějším objevem je Laus Divina, antifonář italské provenience. Protože italštině rozumím jen velmi málo a web je navíc na informace skoupý, nevím, jaký je rozsah antifonáře (vše, nebo jen neděle a svátky?). Náhledy vybraných stránek jsou po grafické stránce strašidelné. Zajímavou vlastností jsou rejstříky prozrazující jednak zdroje nápěvů, jednak biblická místa, z nichž jsou vzaty všechny texty. (Myslím, že poslední zmíněný je velice důležitý, byť jeho zařazení do antifonáře není úplně logické. V Německu vyšel k breviáři pro tento účel samostatný velmi objemný Registerband.)

Kdo chce slavit současné oficium latinsky s gregoriánským chorálem, má, co se liturgických knih týče, z čeho vybírat. Bohužel, pokud vím, žádný ze zmiňovaných titulů nelze sehnat v obchodech v ČR a je nutné objednávat ze zahraničí, což prakticky znemožňuje výběr opřít o prolistování a porovnání všech tří variant. Co do ceny jsou Les Heures Gregoriennes pro většinu lidí zřejmě naprosto nedostupné. Druhý svazek Antiphonale Romanum sice také není levný a jeho rozsah je omezený, ale je to oficiální liturgická kniha schválená pro universální církev a Solesmes považuji za záruku toho, že sestavení předcházela pečlivá vědecká práce a že výsledek bude i typograficky kvalitní. Laus divina je pro mě zatím velkým otazníkem. Nedůvěru ve mně vzbuzuje web projektu, jakož i to, že je zřejmě dílem jednoho muže. Možná jsou ale mé předsudky naprosto liché. (Jestli laskavý čtenář tento antifonář zná, náramně mě potěší několika řádky o něm.)

Cyril

20.4.2012 23:30 | kategorie: Knihy | Komentáře

Zatím jen v telegrafické stručnosti se chci podělit o svůj nedávný "objev":

Že je na internetu k disposici celý archiv časopisu Cyril (1874-1948), jsem věděl už delší dobu. Nikdy jsem ale tomuto časopisu nevěnoval zvláštní pozornost a ani ve snu mě nenapadlo, že by pro mě mohl být nějak zajímavý či dokonce přínosný. Včera jsem ale úplně náhodou googluje narazil na jednu jeho hudební přílohu (chystám se jí věnovat samostatný příspěvek), prošel zběžně obsah ročníku - a pak už jsem se od Cyrila nedokázal odtrhnout, dokud jsem nepročetl obsahy všech ročníků a celou řadu článků. Cyril byl časopisem tkzv. "cyrilského" hnutí, usilujícího o povznesení liturgické hudby. Články (rázu většinou spíše popularisačního nebo praktického než vědeckého, nicméně často na vysoké úrovni) z oblasti hudební vědy, dějin hudby či liturgiky do něj přispívali renomovaní odborníci své doby. Nemalá část jeho obsahu dnes zcela pochopitelně má sotva jiný význam než že je svědectvím o minulosti církevního života a příslušných věd (pro mě i velký význam osobní: zjistil jsem, že do Cyrila psal můj pradědeček). Vedle článků ryze časových lze ovšem v Cyrilu "vydolovat" mnoho hutného materiálu, který i dnes může být čten s užitkem. V příštích dnech bych v několika dalších příspěvcích rád poukázal na vybrané stati, které se bezprostředněji dotýkají mého snažení okolo hudebního zpracování liturgie hodin a vnášejí do něj podněty hodné odpovědi.

Jak to mají Němci #6: Morgenlob - Abendlob mit der Gemeinde feiern

12.8.2011 14:40 | kategorie: Knihy | Komentáře

[RINGSEISEN Paul: Morgenlob - Abendlob. Mit der Gemeinde feiern. Fastenzeit - Osterzeit, Planegg 2000.] (+ další dva svazky: Advent - Weihnachtszeit - 2000; Feste und Anlässe im Kirchenjahr - 2004)

Sada knih, kterou bych rád představil v posledním vydání seriálu o německých publikacích notované liturgie hodin, je v mnoha ohledech výjimečná. Od obou antifonářů, nad kterými jsem se rozplýval v posledních dvou článcích této řady, se odlišuje především zaměřením na farnost nebo podobné společenství, nikoli na komunitu vázanou povinností modlitby breviáře.

"Pokus, tuto prastarou/prapůvodní modlitbu církve, která byla po dlouhý čas její (všedno)denní bohoslužbou, dnes znovu zabydlet ve farnostech - v komplexní a komplikované podobě tradiční "liturgie hodin" kněží a mnichů - selhává jednoduše na tom, že naši věřící nejsou žádní klerici. Otázkou tedy je, jak se tato přespříliš střízlivá (hladová, suchá - orig. nüchtern) modlitba pro specialisty může stát oslovující liturgií Božího lidu." (z úvodu autora, s. 3. Překlad J.P.)

Autor při hledání koncepce denní modlitby církve jako "liturgie Božího lidu" sahá k antické katedrální liturgii a stanovuje několik základních stavebních principů. Je to mj. omezení se na vybrané žalmy (přístupné, srozumitelné), využití viditelných znamení (jako doplněk ke slovu), proměnlivé formy zpěvu. Všímá si pouze ranních a večerních chval, protože jen k těm se v antice skutečně shromažďoval křesťanský lid. Přitom v zásadě zachovává strukturu hodinek ze současného breviáře. (Důsledný návrat k modelu antického katedrálního oficia by mohl znamenat rezignaci na psalmodii - tím směrem Paul Ringseisen nejde.)

Vedle omezení se na ranní chvály a nešpory je toto dílo poznačeno ještě další významnou metodologickou redukcí: rezignuje na vytváření uzavřeného cyklu liturgického roku a tiše předpokládá, že se ve farnosti denní modlitba církve slaví zejména ve vybraných dnech exponovaných období (půst, Velikonoce, advent, Vánoce). Proto také neexistuje speciální svazek pro liturgické mezidobí. (Zelené desky třetího dílu jsou klamavé.) Kdo je zvyklý na onu "modlitbu kleriků a mnichů", bude při prvním kontaktu s denní modlitbou církve pro farnosti v Ringseisenově podání zřejmě zmatený: marné je hledat formulář pro konkrétní svátek nebo neděli. Každá kniha obsahuje několik (cca 8-10) modelů, z nichž každý je pečlivě vypointovaný a opatřený dobře padnoucím nadpisem (postní ranní chvály "Hospodin je mé světlo a má spása"; velkopáteční večerní chvály "V kříži je spása"; velikonoční večerní chvály "Na cestě se Zmrtvýchvstalým"; ...), zpravidla ale není fixován na určitý den, nýbrž volněji na celé období. Každý model vykazuje vysoký stupěň obměnitelnosti a upravitelnosti pro konkrétní podmínky a dá se proto v rámci jednoho liturgického roku využít i opakovaně.

Výše zmíněné "stavební principy" se v konkrétní podobě jednotlivých hodinek odrážejí tak, že psalmodie je obvykle zkrácena (řasto na jeden žalm) a uzavřena "žalmovou orací". Žalmy se zpívají různým způsobem - někdy střídavě zpívají dva chóry, někdy lid odpovídá responsem předzpěvákovi, někdy celý žalm bez přerušování přednáší sólista. Čtení je zpravidla delší a následované homilií nebo meditací.

Zatímco v řeholních komunitách a podobných společenstvích může být oficium po značnou část roku téměř "samonosné" (není potřeba žádný organisátor, každý ví, co, kdy a kde se má modlit), denní modlitba církve pro farnosti počítá s velkým nasazením předsedajícího, který připraví koncepci příslušné hodinky, zapojí varhaníka, zpěváky, lektory, ministranty a další spolupracovníky a celé slavení vede. Pro orientaci v textech se používá systému čísel písní jako v kancionálech. Ke každému ze tří svazků knihy "Morgenlob - Abendlob" vyšel malý zpěvník do lavic, který obsahuje všechny zpěvy, je ale lehčí o obsáhlé úvody a vysvětlivky pro předsedajícího.

Během semestru jsem slavení dvou hodinek z "Morgenlob - Abendlob" zažil - v "laboratorních podmínkách" semináře z liturgiky. Na základě této zkušenosti mohu Ringseisenův počin hodnotit velmi positivně. V následné diskusi pronesl někdo z kolegů důležitou poznámku, která je ale spíš vodítkem pro předsedající než kritikou na knihu: nabízené bohaté možnosti obměn a obohacení slavení o nové prvky je potřeba užívat s mírou, protože aby se určitá liturgická forma ve farnosti zabydlela, musí mít jistou pevnou podobu, "na kterou je spoleh", ve které se farníci necítí vždy znovu ztracení, protože "je to zase úplně jinak než posledně". A kde se s dobrým odůvodněním sahá po něčem neobvyklém, je nutné dobře to uvést.

Zároveň s veskrze positivním hodnocením představených knih musím přiznat, že mě osobně neoslovují. Až příliš jsem si oblíbil tu "modlitbu pro specialisty". Chápu, že někomu může připadat suchá. A souhlasím s tím, že pro využití ve farnostech je předem zabitá. Ale právě jí se na tomto webu chci i nadále přednostně věnovat.

Jak to mají Němci #5: Srovnání

12.8.2011 14:35 | kategorie: Knihy | Komentáře

Původně jsem byl zvědavý, zda a do jaké míry mezi dostupnými zhudebněními německé liturgie hodin panuje závislost. Čerpají jedno ze druhého? Položil jsem tedy vedle sebe Gotteslob, Kleines antiphonale zum Stundenbuch a Antiphonale zum Stundengebet. Jako vzorek pro srovnání jsem vybral oficium neděle 1. týdne žaltáře, protože už si jeho obsah docela dobře pamatuji a protože obsahuje kantika, jejichž zpracování mám zčásti za sebou, ale mnohem více před sebou, a která mě proto zajímají. Kromě toho jsem z podobného důvodu do srovnání přibral invitatorium.

Srovnání předně ukázalo, že tři srovnávané zpěvníky jsou (přinejmenším v rámci srovnávacího vzorku, pravděpodobně ale i mimo něj) vzájemně nezávislé a jejich zpracování týchž textů je i stylově zřetelně různé.

Gotteslob mě zaujal sadou antifon k invitatoriu, které lze všechny zpívat na stejný nápěv. Cenou za toto úsporné opatření je redukce množství antifon a výrazné zásahy do textu. Kuriosní ovšem je, že zpěvník v rubrice poznamenává, že kantor má zpívat žalm 95 nebo jiný vhodný, žalm 95 však není obsažen (přitom Gotteslob obsahuje obsáhlý representativní výběr žalmů, pro který už zde na blogu ostatně jednou sklidil chválu.)

Ve zpěvníku jsou obsaženy dvě řady žalmů pro nedělní nešpory, ovšem narozdíl od českého Kancionálu ani jedna z nich zcela nekopíruje žádnou neděli z breviáře. Zejména antifony jsou vybrány tak, jak se to zdálo vhodné autorům zpěvníku.

Kantikum ze Zj 19 nemá vlastní antifonu (podobně jako v latinských materiálech z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano) a lid odpovídá stále stejným responsem, které zní neobvykle "Amen. Aleluja!". Kantikum dále nemá klasickou doxologii, nýbrž namísto doxologie je zopakován druhý verš kantika (který má doxologický charakter).

Kleines Antiphonale zum Stundenbuch v souladu se svou metodologickou redukcí nabízí k invitatoriu jen čtyři antifony z cyklu žaltáře - k volnému výběru. Pak ale překvapí jistým "luxusem" - žalm 95 je totiž k disposici ve třech různých zpracováních. (Která, mimochodem, považuji za krásnější než ta z Antiphonale zum Stundenbuch.)

Kantikum ze Zj 19 má antifonu. Dvojité Aleluja ze závěru antifony je zároveň responsem, které chór opakuje po každém verši kantika. Verše zpívá předzpěvák na tonus II. (Tady je vhodné poznamenat, že německý tonus II je melodicky shodný s tím, který je tady v materiálu ke kompletáři, nikoli s tím, který je k nalezení ve standartní tabulce nápěvů psalmodie.)

Antiphonale zum Stundengebet obsahuje žalm 95 rozepsaný ve všech osmi tonech (peregrinus chybí) a navíc po jednom zpracování žalmu 100, 67 a 24.

Pro kantikum ze Zj 19 má tři různé nápěvy, přičemž kantikum se zpívá vždy s antifonou, která zároveň v závěru obsahuje responsum Aleluja. Systém je to tedy velice podobný jako v Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, jen s tím rozdílem, že předzpěvák verše kantika nezpívá na běžný žalmový nápěv, ale na nápěv speciální.

Zaujalo mě, že se obě Antiphonale vzájemně liší nápěvy hymnů. Vysvětluji si to na jednu stranu snahou Heinricha Rohra udělat Kleines Antiphonale co možná snadné pro zpěváky (na začátku upozorňuje, že se valná většina obsažených hymnů dá zpívat dokonce na jeden jediný nápěv a v počátcích nácviku může být vhodné toho využít), na druhou stranu úsilím autorů Antiphonale zum Stundengebet stylově se přiblížit gregoriánskému chorálu a u hymnů pokud možno zachovat nápěv, který mají v Antiphonale Romanum nebo Antiphonale Monasticum.

Jak to mají Němci #4: Antiphonale zum Stundengebet

21.7.2011 17:10 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Joppich Godehard, Erbacher Rhabanus: Antiphonale zum Stundengebet, Freiburg-Basel-Wien, 1979 (2.vyd.)]

Když začnu svou recenzi pozorováním zvenku, jako obvykle, musím konstatovat, že se jedná o silnou knihu - přes 1600 stran biblového papíru. Letmé prolistování ukáže, že se autoři rozhodli pro gregoriánskou notaci. Při bližším průzkumu zjišťuji, že dvojice benediktinů z opatství Münsterschwarzach zhudebnila opravdu celý německý pokoncilní breviář - včetně společných a vlastních textů o svatých.

První, co jsem se zájmem prostudoval, byl úvod a závěr. V úvodu vydavatelé citují Všeobecný úvod k denní modlitbě církve: "Der Gesang darf im Stundengebet nicht als bloßer Schmuck betrachtet werden, der nur irgendwie äußerlich zum Gebet hinzukommt. Er entspringt vielmehr der Tiefe der betenden und Gott lobenden Seele und macht den Gemeinschaftscharakter der christlichen Gottesverehrung voll und ganz deutlich." K tomu bych dodal ještě další argument: zpěv, je-li dobrý (co se skladby i přednesu týče), pomáhá slyšet text Písma a nechává ho proniknout do srdce a uvíznout v paměti. Taková je alespoň moje zkušenost.

Závěr mi přinesl některé praktické podněty pro mou práci: autoři tam píší o řešení některých obtíží a o nevyhnutelných škrtech při sestavování antifonáře. Když jsem napsal, že toto německé antiphonale obsahuje celý breviář, je to velké zjednodušení: autoři ho předně koncipovali jako knihu pro společný zpěv a proto je vypuštěno všechno, co se buďto nezpívá, nebo co přednáší jednotlivec, tzn. čtení, orace, přímluvy. Dále nejsou zpracovány zpěvy pro modlitbu se čtením a modlitba uprostřed dne je pro každý den (s výjimkou nejexponovanějších dnů Svatého týdne) zpracována jen jednou.

V závěru se autoři dotýkají také problému zpívatelnosti žalmů na různé tony. Já doposud vesele zpívám žalmy česky na osm tonů šitých na míru latině. V Německu je zavedeno (a hojně užíváno - v Erfurtu se žalm při mši téměř nikdy nezpívá jinak) osm tonů upravených pro specifika německého jazyka. Vím, že pro češtinu se o něco podobného snažil Martin Grombiřík - možná právě nastal čas zjistit, proč to vlastně považoval za nutné a zrevidovat svůj přístup k žalmům. Časem bych chtěl připravit text žaltáře opatřený značkami ke zpěvu, aby to k něčemu bylo, budu muset trochu probádat teorii psalmodie a vlastnosti českého jazyka.

Z notového obsahu mě nadchlo invitatorium - želm 95 je rozepsaný pro všech 8 tonů a je k němu celá, nekrácená paleta antifon.

Další, na co jsem se zvlášť podíval, byla kantika. Pozoruhodné je kantikum ze Zj. 19: jsou pro něj připravené tři různé nápěvy (podobně jako v latinském Psalterium Monasticum ze Solesmes). Aleluja je rozložené stejně jako v breviáři - aleluja na začátku strofy zpívá kantor, další dvě jsou responsa chóru. Zajímavě je vyřešena antifona. Zatímco třeba materiály na webu Liturgia horarum in cantu gregoriano na antifonu resignují, protože kantikum už má responsum aleluja a antifona by mohla působit jako zbytečná duplikace, německý antifonář má antifony složené tak, že se závěrečné aleluja antifony shoduje s responsem. To mi přijde geniální a tento nápad se chystám "opsat".

S odvoláním na římské předlohy autoři poměrně volně zacházejí s antifonami, které v breviáři končí "Aleluja" nebo "praví Pán" a zakončení z důvodu zpěvnosti tu vynechávají, tu (jen u aleluja) zdvojují.

Čas tlačí... Závěrem: I tato kniha patří k těm, které našim západním sousedům nepokrytě závidím. A, jako už jsem dvakrát psal, nevím o žádném společenství, které ji používá. Mluvil jsem se seminaristy ze dvou německých seminářů - v obou se liturgie hodin recituje, o svátcích se zpívá - za pomoci kancionálu Gotteslob, který je pro to, jak už jsem psal, ukázkově vybavený. Možná antifonář dochází uplatnění v některých klášterech...

Jak to mají Němci #3: Kleines Antiphonale zum Stundenbuch

20.6.2011 19:13 | kategorie: Knihy | Komentáře

[ROHR Heinrich: Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1995.]

Hubená knížka ve formátu německého breviáře (ten je poněkud nezvyklý, užší a vyšší než má český breviář), okolo čtyř set stran biblového papíru. "Malá, ale šikovná" - vydavatelům se na tento malý prostor podařilo "natlačit" všechno, co je potřeba ke zpěvu ranních chval a nešpor z celého temporálu a ze sanktorálu commune a osm vybraných slavností.

Co to znamená? Pro každý den, který se vejde do výše vymezené množiny, hymny, antifony a texty žalmů se značkami, které usnadňují zpěv podle žalmových tonů. Ke knížce je přiložený dvojlístek s tabulkou žalmových tonů upravených, aby odpovídaly zvláštnostem německého jazyka. Každý tonus je možné zpívat jednoduše (jednotkou je verš) nebo rozvinutě (jednotkou jsou dva verše, druhý verš má jiný tenor). Co nepovažuji za zcela samozřejmé, je, že do publikace byly zahrnuty žalmy invitatoria s ozdobnými nápěvy na různé tony a výběr antifon k nim.

Textový materiál breviáře je tak rozsáhlý, že každý projekt antifonáře, který nemá trvat nekonečně dlouho a vyústit v mamutí foliant, který si pravděpodobně nikdo nekoupí, musí rozumně nastavit kritéria výběru toho, co bude zhudebněno a zahrnuto a co se zanedbá. V tomto případě bylo vynecháno proprium sanktorálu - tj. vlastní texty svatých - texty, které se využijí max. jednou ročně a v hierarchii liturgické závažnosti mají nízkou prioritu. Dále modlitba uprostřed dne - to je podstatná úspora, třetina žaltáře. Texty žalmů zaberou hodně místa. Předmluva ukazuje, že autor při sestavování publikace myslel na diecézní kleriky a na laiky a většina pracujících laiků nemá možnost modlit se během pracovního dne ve společenství. Trochu mě překvapilo, že byl vynechán i kompletář - ten tolik místa nezabere a myslím, že jeho využitelnost (myslím třeba jen na akce pro mládež) je nezanedbatelná. Další redukcí bylo vynechání všech nezpávaných textů - čtení a modliteb. Formát a velikost (hubená, lehká) je přizpůsobena použití zároveň s běžným breviářem, "vedle něj".

Knížka vyšla před více než deseti lety, takže nejspíš nemám příliš velkou naději ještě ji nekde sehnat, ale rozhodně se o to pokusím, protože myslím, že "Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" je dobrý vzor směru, kterým by se projekt "In adiutorium" mohl ubírat směrem ke smysluplnému výstupu. Možná bych se z něj měl naučit v první řadě umění redukce - vybrat to, co je opravdu důležité, a systematicky zanedbat všechno ostatní.

Závěrem musím zopakovat, co už jsem přinejmenším jednou napsal: kdybych žil na druhé straně českoněmecké hranice, tento web by nikdy nevznikl. "Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" samo o sobě by k uspokojení mé potřeby denní modlitbu církve zpívat bohatě stačilo.

Jak to mají Němci #2: Christuslob

19.5.2011 19:06 | kategorie: Knihy | Komentáře

Minulý týden jsem začal seriál článků o německých knihách spadajících do oblasti zájmu tohoto webu článkem o možnostech kancionálu "Gotteslob". Dnes se chci podělit o dojmy z jiné zajímavé publikace, která nese - shodou okolností nebo z vůle autorů - nápadně podobný název. Zatímco posledně traktovaný kancionál je všeúčelový zpěvník používaný především, ale nejen při slavení eucharistie, Christuslob je speciální pomůcka výhradně pro liturgii hodin, něco jako "kapesní breviář" - nebo spíš "kapesní antifonář".

[Christuslob. Das Stundengebet in der Gemeinschaft, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1980.]

Vnějškově: knížka kancionálového formátu v polotvrdé plastikové vazbě, se dvěma záložkami. (Dvě záložky v normálním breviáři nestačí. Christuslob je proti breviáři mírně zjednodušený, ale pro pohodlné použití jsou dvě záložky i tady nedostatečné.) Všechny hymny, antifony a responsoria uvnitř jsou notované (v běžné transkripci chorálu do houslového klíče, noty bez nožiček), nápěvy žalmů (osm nápěvů podle gregoriánských tonů, přizpůsobených specifikům německého jazyka) jsou přiloženy na samostatném kartonovém dvojlístku (stáhnutelné na stránkách opatství Maria Laach).

Už z objemu je jasné, že na tak malý prostor se nevejde ani komopletní breviář, natožpak antifonář. Christuslob vznikal asi padesát let - počátky práce sahají tedy ještě daleko před koncil. Jeho původním určením (a zřejmě i běžným využitím) bylo oficium řeholních sester. Měl být tkzv. "malým oficiem" - tzn. méně časově a intelektuálně náročnou variantou liturgie hodin pro kongregace, které se nemodlí úplné mnišské oficium. Reforma druhého vatikánského koncilu "standardní" oficium výrazně zkrátila a tak se Christuslob co do objemu "promodleného času" i co do struktury hór rovná modlitbě breviáře bez modlitby se čtením. Výrazně chudší je co do rozmanitosti textů. Páteř tvoří žaltář s pouze dvoutýdenním cyklem žalmů a antifon pro laudy a nešpory, jednotýdenním cyklem pro modlitbu uprostřed dne a dvoudenním cyklem pro kompletář. To je doplněno oddíly temporálu a sanktorálu, které jsou ovšem výrazně ořezané.

Nemohu na Christuslob napsat velké nadšené laudatio, zatím jsem ho nezažil v akci a neměl jsem příležitost mluvit se sestrami, které ho používají, na mě nepůsobí příliš přitažlivě, bohatství textů breviáře bych se v jeho prospěch nevzdal. Myslím ale, že je to poměrně zdařilý kompromis mezi slavnostností a nenáročností liturgie hodin pro kongregace, které mají těžiště své činnosti jinde než ve slavnostním slavení liturgie. Repertoár hymnů, antifon atd. je poměrně omezený a nápěvy nejsou náročné, takže liturgie nevyžaduje mnoho přípravy. Pokud jde o možnost využití při slavení liturgie hodin ve farnosti, může pro mluvit pořizovací cena (jistě výrazně nižší než při nákupu breviářů), spíše odrazující je složitost a nepřehlednost knihy. Kdo je zvyklý pohybovat se v breviáři, nebude mít ani zde problémy, ale myslím, že tato liturgická kompetence není průměrnému farníkovi v Čechách ani v Německu vlastní. (To říkám bez negativních emocí. Všichni jsme povoláni ke svatosti, ne všichni k tomu modlit se breviář :) )

Jak to mají Němci #1: Gotteslob

13.5.2011 14:07 | kategorie: Knihy | Komentáře

Jak už jsem zmínil, toho času jsem na studijním pobytu v durynském Erfurtu. Vedle toho, že se pilně věnuji studiu, podnikám ve volných chvílích malý soukromý průzkum německých hudebnin k liturgii hodin. (Alespoň těch, které jsou v univerzitní knihovně.) To, co jsem zatím našel, mě naplňuje závistí - kdybych žil v Německu, vůbec bych se do něčeho jako je projekt "In adiutorium" nemusel pouštět. Už od konce sedmdesátých let je k disposici profesionálně zpracované kompletní německé Antiphonale, vedle toho jsou k disposici odlehčené formy liturgie hodin pro použití ve farnostech, ... V malém seriálu, který tímto článkem začínám, bych chtěl nabídnout malý přehled všeho toho, co jsem našel.

Začít se vyplatí tím úplně nejobyčejnějším, totiž zpěvníkem, který je (alespoň v Erfurtu) v každé kostelní lavici (tady ve skutečnosti většinou v polici u vchodu, ze které si příchozí zpěvníky berou do lavice a pak zase vrací). Gotteslob je, domnívám se, nejrozšířenější (ale ne jediný používaný) německý kancionál. Vychází od roku 1975. Množství materiálu pro liturgii hodin, které obsahuje, mě oslnilo.

Podobně jako český Kancionál obsahuje Gotteslob jako základ zhudebněný lit. formulář pro jednu neděli (č. 672nn) (ranní chvály, nešpory, kompletář), nešpory se dvěma různými řadami žalmů na prostřídání. Vedle toho ale také nešpory pro neděli ve zvláštních liturgických dobách (advent, doba vánoční, postní, velikonoční, letnice).

Nadchla mě dlouhá řada ve zpěvníku vedle toho obsažených žalmů. Ty totiž umožňují slavit ve farnosti nebo ve společenství pestrou (tj. v čase proměnnou, ne každou neděli do puntíku stejnou) liturgii hodin bez nutnosti opatřovat speciální zpěvníky: žalmy, kantika a hymny (resp. písně použitelné na místě hymnů) mají všichni v kancionálu, čtení a přímluvy předčítá lektor a nemusejí ho mít všichni před sebou.

S liturgií hodin postavenou na zpěvníku Gotteslob jsem zatím udělal dvě dobré zkušenosti: o slavnosti Zmrtvýchvstání v erfurtské farnosti St. Martini - nešpory do puntíku podle toho, co zpěvník nabízí jako "nešpory pro dobu velikonoční" - a předtím na Velký pátek a Bílou sobotu v katedrále tkzv. "Karmette" - to je alespoň ve zdejším provedení jakýsi hybrid matutina a ranních chval - hymnus, tři žalmy, Benedictus, přímluvy, Otčenáš (jako v ranních chválách), čtení dvě (jako v matutinu), z toho jedno, zpívané, z Pláče. Pro Karmette Gotteslob žádný hotový recept nenabízí, ale někdo ji povedeně zkomponoval z toho, co na různých místech ve zpěvníku je a připravil pro účastníky letáčky s přehledem struktury slavení, odkazy do zpěvníku a s texty, které v něm nejsou (responsoria po čteních).

Závěrem: Co se týče možností pro slavení liturgie hodin ve farnosti, je Gotteslob v mých očích geniální. Na druhou stranu nevím, do jaké míry je takto skutečně využíván. Erfurt je biskupské město, předpokládám tedy, že jeho "liturgická nabídka" je spíše nadstandartní, společná liturgie hodin se tu však slaví pouze výjimečně (v době postní v souvislosti s obřady katechumenátu, ve Velikonočním triduu apod.). Je tedy možné, že přesně ty stránky, nad kterými se střídavě rozplývám a blednu závistí, většina německých katolíků vůbec nezná a ve zpěvníku vlastně pouze zvyšují hmotnost a cenu...

Josef Olejník: Nedělní nešpory

24.2.2011 12:00 | kategorie: Knihy | Komentáře

[OLEJNÍK Josef: Nedělní nešpory, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2006]

Když jsem si na poště převzal balíček, který jsem předtím týden nedočkavě vyhlížel, trochu mě zarazil jeho objem a hmotnost. Knížka měří 15,5x21,5x4,5cm, váží více než kilogram, má přes 800 stran - jedná se prostě o opravdu závažné dílo :) . Cena 252Kč je vzhledem k materiálu (800 stran, tvrdá vazba) a v porovnání s běžnými cenami na knižním trhu lidová.

Knížka váží více než kilogram.

Uvnitř najdeme pro všechny neděle liturgického roku kompletní zpracování všech zpívatelných částí 2. nešpor - od úvodního verše až po závěrečnou modlitbu. Snad jedinou částí, která není zhudebněná, je krátké čtení - a i to je, pro větší pohodlí, v knize zahrnuto.

Obsah je rozčleněn podle stejné logiky jako v breviáři:

  1. temporál
    1. doba adventní
    2. doba vánoční
    3. doba postní
    4. doba velikonoční
    5. liturgické mezidobí
  2. žaltář
  3. vlastní texty o svatých

Na konec je připojeno 14 nápěvů pro Magnificat a několik hymnů ve sborové úpravě. (Včetně básně sv. Jana od Kříže "Já o studnici vím".)

Za pozornost stojí obsažené vlastní texty o svatých. Publikace ošetřuje těch několik málo případů během liturgického roku, kdy nějaká slavnost nebo svátek má vyšší "liturgický rank" než neděle a podává tak texty pro slavení druhých nešpor skutečně o všech nedělích v roce.

Tak jako breviář stojí i tato kniha před dilematem: přehlednost a pohodlí, nebo úspora místa, záložky a listování? Zvolené řešení je, myslím, poměrně zdařilým kompromisem a vystačí se 3-4 záložkami. Vlastní texty každé neděle jsou zahájeny seznamem odkazů: do žaltáře, na nápěv Magnificat, někdy na hymnus. V rozložení sazby byla preferována přehlednost a čitelnost před úsporou místa.

Z mého pohledu největší nedostatek se týká přehlednosti. Domnívám se, že dobrá liturgická kniha by tomu, kdo zná základní logiku strukturování liturgických knih, měla umožnit nalezení hledaných textů i bez nahlížení do obsahu. Dobrou pomocí jsou v tom záhlaví stránek - např. v breviáři záhlaví sudých stránek obsahuje větší celek (velikonoční triduum, 1. týden žaltáře apod.) a záhlaví lichých stránek bližší časové určení (např. pátek). Takovou pomůcku ovšem Nedělní nešpory bohužel neobsahují. Pro hledání podle obsahu (resp. podle odkazů) je nabízen hybridní systém - je možné hledat buďto podle stránkování nebo podle čísel "logických jednotek"; toto druhé, "kancionálové" číslování ovšem není příliš funkční, neboť číslo zdaleka není na každé stránce a hledání je proto nepohodlné.

Závěrem musím říci, že mám z Nedělních nešpor velikou radost, kterou by nedokázaly zkalit ani mnohem větší nedostatky - a doufám, že se mi jednou poštěstí někde Olejníkovy nešpory slyšet a moci zpívat.

Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby

26.1.2011 14:00 | kategorie: Knihy | Komentáře

Stěžoval jsem si onehdy jednomu ze svých spolužáků na jeden z breviářových hymnů co do konzistence jeho výpovědí s katolickou ortodoxií a on mávl rukou, že v breviáři jsou "protestantské písničky" a že si mám sehnat "zelený hymnář", kde jsou překlady hymnů z římského breviáře. (Prosím čtenáře, aby se nepozastavoval nad zjevnou nadsázkou - všichni samozřejmě víme, že hymny českého breviáře jsou reprezentativním výběrem z české duchovní hudby, včetně té, která vznikla v nekatolickém prostředí.) "Zelený hymnář" jsem si sehnal (zatím jen v knihovně, protože je zřejmě vyprodaný - kdyby ho někdo viděl v knihkupectví nebo v antikvariátě, prosím o e-mail :) ) a rád bych se podělil o první zkušenosti s ním.

Melodie oddělené od textů?

Základní rysy jsem již popsal v soupisu knih. Výraznou zvláštností je oddělení textů od melodií - melodie jsou soustředěny na konci knihy a lze je ad libitum přiřazovat k hymnům, které mají stejnou metrickou stavbu. Toto řešení je na jednu stranu snad nouzové - hymny do sbírky zařazené nikdo nezhudebnil, nápěv latinského originálu zřejmě nejde vždycky použít, byť je metrum v českém překladu zachováno, tak dejme alespoň to málo, co máme. (Ostatně jistý nedostatek melodií - nebo zvláštní záliba v některých? - se projevuje už v hymnáři z r. 1989 a ve zpěvníku Mešní zpěvy - některé melodie jsou sdíleny více písněmi.) Zároveň však připomíná jeden zajímavý rys římské liturgie hodin, že některé hymny (pro "hodinky během dne" a pro kompletář) se zpívají znovu a znovu, každý den, ale v závislosti na liturgickém období a dni s různými nápěvy. (Kdo toto ví, toho nepřekvapí, že "zelený hymnář" nemá hymny pro "modlitbu uprostřed dne" v dvoutýdenním cyklu hymnů ze žaltáře, ale až za ním, při hymnech kompletáře - a že je jich tak málo.) Moje sobní zkušenost s oddělením textů a not je ovšem špatná - mám špatnou hudební paměť a zpěv hymnů ze "zeleného hymnáře" je pro mě, ve srovnání s běžnými zpěvníky, mnohem náročnější, nehledě k naprosté nemožnosti kombinace zpěvu s hrou na hudební nástroj (s kytarou v ruce se stránky obrací velice špatně). Nezbývá, než se melodie naučit zpaměti nebo okopírovat...

Řada v hymnáři obsažených "básnických modliteb", které nemají metrickou stavbu, není k nim žádná melodie, někdy snad ani kloudně zhudebnit nejdou a nehodí se ani pro sborovou recitaci, napovídá, že "zelený hymnář" není v první řadě zpěvník; míří zřejmě v první řadě na ty, kdo se denní modlitbu církve modlí o samotě, spíše "meditativně" než "chórově" a hymny obsažené v breviáři jim nevyhovují svými básnickými kvalitami. (Některé písňové texty, nejsou-li zpívány, nýbrž recitovány, vyznívají banálně. To přitom často neznamená, že píseň je banální - ale zpěv je její podstatnou složkou.)

Ke kvalitám básnickým a dogmatickým

Nepodroboval jsem "zelený hymnář" systematickému průzkumu - a ani to nezamýšlím. Včera ale byl svátek Obrácení sv. Pavla. Zarazila mě závěrečná strofa hymnu nešpor:

      Buď Kristu sláva, i čest mu,
      též Otci, Duchu svatému,
      že Pavla, skvělou nádobu,
      vyvolil k spáse národů.
    

Nikdo, kdo mluví česky, by o člověku nemluvil jako o nádobě. Jde evidentně o velice doslovný překlad, o "biblicismus": V Novém zákoně se příležitostně o člověku jako o nádobě mluví (srov. Sk 9,15; 1 Te 4,4), jak elegantně to pak zní v latině, to nedovedu posoudit, ale v češtině je to hrozné.

Jindy jsem hymnářem listoval, něco hledal a natrefil jsem na báseň Zuzany Novákové, která se nabízí jako hymnus pro dobu postní (s. 29). Poslední strofa mi vyrazila dech:

      Ježíš Kristus, Pán a Král,
      hrotu kopí bok svůj dal,
      a když vyšla s vodou krev,
      usmířen byl Boží hněv.
      Kýrie eléison.
    

Vraťme se na začátek, k rozhovoru se spolužákem Tomášem. Začal vlastně tak, že jsem se ho ptal, jestli mi může pomoci najít pro jeden hymnus breviáře, prohlašující velice zvláštní věci o Panně Marii, nějaký pravověrný výklad. Tomáš se tenkrát ukázal jako skutečně schopný vykladač a já jsem musel uznat, že inkriminovaný hymnus není nutně bludný. Nechci Tomáše podceňovat, ale tady by možná neuspěl...

Závěrem: neznám křesťanský zpěvník, ve kterém by nebyly divné písně. "Zelený hymnář" není výjimkou. To nemění vůbec nic na tom, že je jistě přínosem pro ty, kdo se modlí denní modlitbu církve - a výzvou pro ty, kdo se zabývají její hudební stránkou, protože obsahuje řadu modliteb hodných zhudebnění.

Kategorie "Knihy"
Kategorie
RSS

  Nejnovější články

  Články v kategorii Knihy