tl;dr
Vzal jsem nápěv pro ohlášení pohyblivých svátků od P. Filipa Boháče OP,
zveřejněný na webu liturgie.cz,
u/opravil jsem ho a tady nabízím
(pro zájemce též zdrojový kód:
gly,
gabc).
V článku se čtenáře snažím přesvědčit, že provedené změny jsou k lepšímu.
[EDIT téhož dne odpoledne]
Pro samé zaujetí melodií jsem jaksi přehlédl, že znění, které jsem se jal opravovat,
je pro rok minulý. Tak znovu a lépe:
noty pro rok 2020
(zdrojový kód:
gly,
gabc).
[EDIT 5. 1. 2019]
Protože příprava těch not je práce mechanická, každoročně opakovaná a dá se automatisovat
(jak výpočet kalendáře, tak opatření textu nápěvem),
a protože jsem při pátečním večeru dostal chuť naprogramovat něco malého pro radost, tady je
skript, který umí připravit noty pro libovolný rozsah let
a tady pdf dokument s vygenerovanými notami na příští půlstoletí.
Na webu liturgie.cz se objevily
noty
pro letošní
ohlášení pohyblivých svátků o slavnosti Zjevení Páně.
Adaptaci chorálního nápěvu (pravděpodobně) z aktuálního Missale Romanum na český text
připravil P. Filip Boháč OP.
Snad mi čtenáři prominou vybočení z tematického zaměření tohoto blogu -
ohlášení pohyblivých svátků nejspíš nikdy nemělo s liturgií hodin nic společného,
ale i přesto považuji za užitečné věnovat mu zde pozornost jakožto ukázce českého chorálu,
resp. adaptace chorální melodie na český text.
Nápěv je převážně recitativní, podle
"Gerbrichova pravidla"
by tedy s jeho přenesením na český text předběžně neměly být zásadní problémy.
Navíc jde o nápěv vzatý z první části velikonočního chvalozpěvu Exsultet,
a ten byl na český text adaptován již v době příprav vydání Českého misálu
a v Čechách se všeobecně používá.
Když jsem si adaptaci připravenou P. Boháčem přezpíval, nelibě jsem nesl
závěrečné klausule s pětinotovým melismatem na přízvučné slabice (viz červené zvýraznění
v obrázku níže: "Krista", "Páně", "Amen").
Nešlo by s tím něco udělat? Nemělo by se s tím něco udělat? --
Nejprve je třeba lépe pojmenovat povahu té nelibosti.
Rozhodně nejsem zastáncem názoru, že český text nesnese pětinotové melisma.
Ale právě toto melisma právě v tomto kontextu (v nápěvu recitativním, převážně sylabickém,
dlouhé melisma na první slabice dvouslabičného slova)
mi zní velice nepřirozeně.
Zatím si netroufám tvrdit, že je to něco objektivně chybného a v dobře stavěném
"českém chorálu" nepřípustného, ale rozhodně je to něco, co se mně nelíbí
a v "českém chorálu" z mého pera by se vyskytovat nemělo.
Tedy na otázku "Nemělo by se s tím něco udělat?" odpovídám: "Mělo."
Nápěv z webu liturgie.cz s vyznačenými místy, která jsem se rozhodl upravit.
Když se má opravovat adaptace "latinského nápěvu" na český text,
je nezbytné konzultovat předlohu. Třetí typické vydání Missale Romanum (2002) nevlastním
a ze Souborného katalogu ČR se zdá, že není ani v žádné české veřejné knihovně.
Nejlepší a nejoficiálnější zdroj daného nápěvu, který se mi podařilo najít,
tak je nahrávka ze Svatopetrské basiliky.
Noty jsem na internetu našel jen pro předkoncilní znění, ale nápěv je víceméně shodný.
Vedle samotného ohlášení pak je vhodné srovnat i latinské a české znění
chvalozpěvu Exsultet, na část jehož nápěvu se ohlášení zpívá.
-
Ohlášení pohyblivých svátků
-
Exsultet
Srovnání nápěvu ohlášení s latinskou předlohou ukáže, že pětinotové melisma na přízvučné slabice
závěrečné klausule je v podstatě beze změny převzato z předlohy.
Nápěvem příbuzná část chvalozpěvu Exsultet však (nejen české, ale ani latinské znění)
takto dlouhé melisma neobsahuje.
Rozhodl jsem se všechny závěrečné klausule upravit tak, že poslední přízvučná slabika
nese nanejvýš třínotové melisma. Noty, které v předloze tvoří pes,
kterou dlouhé melisma začíná, jsou rozloženy na předcházející slabiky.
Výsledek je blízký (zejména českému) Exsultet a zní uspokojivě.
Kontroverzní by mohlo být řešení klauzule "Seslání Ducha svatého".
To nebyl případ pětinotového melismatu na první slabice dvouslabičného slova -
dráždilo mě nejdelší (třínotové) melisma na slabice nepřízvučné.
Tady se proti mně dá namítat právě pomocí Exsultet, na který se jinak odvolávám
(jak latinským - viz "calígine" - tak českým - "temnoty").
Nadto je třeba říci, že slabika sice nepřízvučná, ale dlouhá, melisma zpravidla dobře nese.
Nebudu tudíž protestovat, když někdo řekne, že tato úprava byla potřebná
ze všech nejméně. Mně ale výsledek zní lépe.
Když jsem srovnal s předlohou závěr (výše zvýrazněný žlutě),
ukázalo se, že za poslední dvě pětinotová melismata
vděčíme tomu, že se P. Boháč z nějakého důvodu výrazně odchýlil
od předlohy (popř. vycházel z předlohy jiné, mně neznámé).
Tady jsem tudíž melodii neupravoval výše naznačeným způsobem, ale přepsal podle předlohy.
Závěrem pro jistotu upozorňuji, že odkaz na PDF s kompletním upraveným zněním,
použitelné již toto pondělí/neděli (ač samozřejmě nemá žádné úřední schválení),
byl na samém začátku článku.
Případné příspěvky do diskuse o "umění správného adaptování latinských nápěvů na český text"
(třeba v podobě hejtů na provedené úpravy)
jsou srdečně vítány
na všech komunikačních kanálech, kde jsem k zastižení.
Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí
dává na vědomost, že
dříve avizovaná diplomová práce
o předkoncilních českých překladech z breviáře
byla včas odevzdána a ode dneška je
volně přístupná v úložišti theses.cz:
"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971
Práce není tak kvalitní, jak bych si přál,
a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr
k množství vynaloženého času
(od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce;
velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci,
jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta).
Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek
k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého
výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu,
že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný
a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat
a s nímž se dá dále pracovat.
Zveřejněny jsou i
zdrojové kódy sazby
spolu s celou historií jejího vzniku.
Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení
pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali
o sázení závěrečné práce v LaTeXu,
jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty,
na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů,
tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam
ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich
generují jednotlivé části práce.
Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce
značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych
se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech,
do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost
existujícím nástrojům převést,
a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním
dalších pramenů aktualisované) webové presentace.
tl;dr
Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných
článků nepřibývá;
místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv
a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.
Když jsem tady v roce 2012
psal
o částech
oficia
v 19.
a první
polovině
20. stol.
přeložených do češtiny
a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích
jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo
a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce.
Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné,
neméně zajímavé,
ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný
ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné),
až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách)
v létě 2014 srazilo vaz.
Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat
některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů,
ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam,
odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do
zpracování tématu sám. Ujistil jsem se,
že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující
liturgiky, a podle hesla
"co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy"
(prof. Weis) jsem se pustil do psaní.
Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních
českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto.
Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba
bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.
Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě
méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská,
ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná
i bez znalosti starých jazyků.
Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru
"lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž
vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené
reprodukce malého množství základních typů, což na první
pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat
do přehledného systému.
Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů
také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený
nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.
Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších
pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy
jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému
provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat
několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl
napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal.
Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik
podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění,
když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.
Sborník Lebendiges Stundengebet (vyd. 1989)
nabízí representativní pohledy německých teologů
různých zaměření na liturgii hodin (zde myšleno v úzkém smyslu
"pokoncilní římské oficium"), s odstupem
tehdy již téměř dvaceti let od její promulgace.
Příspěvek Ruperta Bergera
Eine Gemeinde betet das Abendlob je mezi ostatními,
vesměs neméně zajímavými, výjimečný tím, že nejde o článek
od profesorského nebo badatelského stolu, ale o zprávu
z první ruky o velkém úspěchu liturgie hodin ve farní pastoraci
v bavorské farnosti Bad Tölz na přelomu 70. a 80. let.
(Berger R.: Eine Gemeinde betet das Abendlob,
in: Klöckener M. - Rennings H. (ed.): Lebendiges Stundengebet. Vertiefung und Hilfe, Freiburg - Basel - Wien 1989, 495-505.)
Zmiňuje počáteční pokusy se zpívanými nešporami ve spojení
s večerní mší o velkých svátcích - s nevalnými ohlasy
z řad farníků. Později, když byl zaveden jednotný kancionál
Gotteslob, nabízející pro nešpory obsáhlý materiál
(viz zde starší článek o něm),
byly z něj pečlivě připraveny slavnostní zpívané nešpory,
tentokrát v předvečer slavnosti výročí posvěcení farního kostela.
Slaveny byly ne v souvislosti se mší, ale s pravidelným sobotním
růžencem.
Přijaty byly velice dobře a
i při několika dalších slavnostních příležitostech pak byly
slaveny první nešpory, jako vstup do slavnosti.
Další rok se slavily adventní nešpory z kancionálu
Gotteslob každodenně v předvánočním týdnu,
kdy se k Magnificat zpívají "Ó antifony".
Rok nato vyšel Vesperbuch zum Gotteslob,
dále rozšiřující možnosti využití kancionálu, a zformovavší se
kroužek "nešporních pěvců" vyjádřil přání scházet se
k nešporám denně nejen v předvánočním týdnu, ale také
v navazujícím oktávu Narození Páně. V průběhu roku se pak
ustavily dokonce nešpory každodenní (!), o nichž autor referuje
již po bezmála deseti letech nepřetržitého trvání.
Zdůrazňuje, že nešpory jsou v Bad Tölz zásadně
zpívané. Zpěv tu bytostně patří k rázu liturgie hodin jako
specifického bohoslužebného útvaru. Nikoho by nenapadlo
nešpory recitovat, a ti, kdo na ně chodí, jsou větším dílem
lidé, kteří rádi zpívají.
Všímá si hudebnin,
které zpívaným nešporám pomohly k úspěchu, i těch, které se
moc neujaly:
na jedné straně je Gotteslob se svými předpřipravenými
nešporními formuláři, ale také bohatou zásobou dalších žalmů,
antifon a hymnů či písní použitelných na jejich místě.
K tomu dále přistupuje Vesperbuch zum Gotteslob
(neměl jsem v ruce).
V počátcích významně pomohlo, že nápěvy žalmů i některé antifony
znali farníci z responsoriálních žalmů mše.
(V Čechách by se podobného efektu dalo dosáhnout s notoricky
známými žalmy Korejsovými.)
Kritika se snáší na Antiphonale zum Stundengebet:
nejenom, že jeho nápěvy, imitující gregoriánský chorál, znějí
uším bavorských nekleriků značně cize, ale především je kniha
příliš velká a těžká, takže není oblíbená a sahá se po ní
jen při výjimečných příležitostech.
Kromě toho je repertoár rozšířen vybranými zpěvy
z malého oficia
Christuslob
a z publikací lipských oratoriánů.
A jak je to v Bad Tölz s nešporami dnes?
Je to neuvěřitelné, ale podle farního webu se tam
"tägliche Vesper"
slaví i nadále (skoro 40 let!) täglich.
Zdá se, že si tam budu muset časem naplánovat výlet.
Neslavný konec jednoho plagiátu
Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě
v Brně vznikla nová
bakalářská práce
k osobě Tomáše Fryčaje,
zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti.
Vlastní edici historického
pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah
bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod.
Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu
Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu
téměř slovo od slova převzala většinu
mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených,
aniž uvedla zdroj.
Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál
obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat
právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří,
že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku
práce vůbec nehodí, provedla sama.
Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani
vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu
tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem.
Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit,
když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné
vyhlídky.
Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do
"mé" části textu, zželelo se mi článku,
jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený,
bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice,
a zjištěné neakademické
zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.
Z obsahu inventáře
Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného
zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene.
Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou
sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco
soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky,
že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci,
inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel
každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů,
byl trochu jiný. Je také otázkou, proč
byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen
knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny
hodnotnější předměty z pozůstalosti.
Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů
nějakou kulturní institucí.
Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo
zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě
v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše
Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního
či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen
několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.
Hudebniny
- 1. Fryčaj Tomáš: Katolický kancionál, Brno 1835
- 25. Kancionál (český), 1794
- 51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
- 113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822
Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník,
protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky.
Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované.
Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu,
byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky,
bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.
Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu.
O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.
Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113,
má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než
se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství.
Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání,
evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu
nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš
překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy
Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140),
ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31).
Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická
díla.
Knihy liturgické
- 9. Officium defunctorum, 2 exempláře: Brno 1807, Olomouc 1818
- 56. Triduum sacrum celebratum
in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
- 79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
- 82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])
Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.
Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé
ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však
domácího - moravského - původu.
To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně
na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom,
že šlo o texty často a široce užívané.
Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše):
oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech,
textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou
pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční
agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě
drahá.
Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua,
je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka
pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném
slova smyslu.
Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani,
tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty
matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením,
tkzv. "laický".)
Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila,
ale odjinud víme,
že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů.
Z fotodokumentace a popisu
je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.
Breviarium ecclesiasticum pod č. 79
není standardní potridentský
římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních.
Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné
na začátku každého svazku.
Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů
do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu
cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou
délku psalmodie v jednotlivých hodinkách,
zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků,
či recitaci feriálních žalmů i o svátcích.
Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových
reformách 20. století.
Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci
života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář
a Horae diurnae),
pocházejí z doby poměrně dlouho
před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské
Breviarium ecclesiasticum není standardní římský
breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie
povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené
v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě,
ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického,
jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše,
ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky.
To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy,
které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli
počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným
pro každodenní modlitbu.
Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme
liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy
pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické
funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes,
součástí vybavení farnosti.
Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač
formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš
jako příručku k pohřebním obřadům.
Závěrem
Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje
nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu
otázku:
kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat,
ale v seznamu nejsou zachyceny?
Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského
spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského
katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá
ze starších sbírek? Ze kterých?
(Tyto otázky jsou jistě dávno
zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti
s dobovým kontextem a související literaturou.)
Jak široká byla recepce potridentských reformních
breviářů na území Habsburské monarchie?
Začátek nového akademického roku, doba zadávání
závěrečných prací, popř. jejich usilovného psaní
s vyhlídkou na zimní termín obhajoby, je vhodnou
příležitostí pro mravokárný příspěvek:
Zdejší blog se čas od času objeví v seznamu použité literatury
některé vysokoškolské
kvalifikační
práce.
Možná je několik málo speciálních témat, ke kterým některé
zde publikované články představují jeden z nemnoha
dostupných zdrojů informací. V takových případech by snad
citování pochybného internetového zdroje bylo opodstatněné
a odpustitelné - byť neodborný charakter textu by si vyžádal
na straně citujícího zvláště kritický přístup.
Je však příznačné, že všichni, kdo kdy zdejší
blog citovali, čerpali z něj nekriticky informace zcela obecného
rázu.
Milý kolego, milá kolegyně, pokud se Ti zdá, že některý
článek z tohoto blogu nabízí přesně ten kousek
vědění, který schází v mozaice Tvé bakalářské práce,
věz, že je to s velkou pravděpodobností "pokušení ďábelské"
a místo laciného kamínku, povalujícího se na širých pláních
internetu, se sluší hledat ušlechtilejší v odborné
literatuře. Dost možná hledáš odpověď na docela obecnou otázku
ke katolické liturgii nebo liturgické hudbě, ale nevyznáš
se v související literatuře a nevíš, kde onu odpověď
hledat. V tom případě zadrž ruce, skládající
podle školních citačních norem bibliografický záznam
pro internetový zdroj, a místo toho raději
napiš autorovi e-mail.
Je pravděpodobné, že k tématu, kterému
tu někdy v minulosti věnoval pozornost, bude moci
doporučit solidnější a ucelenější zdroj informací.
V poslední době nastala jedna okolnost
vzhledem k tématu článku ne nevýznamná: letošní podzim bude
po devíti letech první, kdy nebudu studentem žádné vysoké
školy. Zdárně jsem ovšem za celou tu dobu neabsolvoval ani jednu.
Na takové autory se prostě spoléhat nechcete.
Občas hledám, zda se na internetu neobjevily nějaké nové
zpěvy k liturgii hodin - ať přímo noty, ať informace o nich -
a i když to, co hledám, zpravidla nenajdu, v sítích mi místo
ryb často uvízne všelijaká jiná zajímavá havěť.
Dnes jsem takto narazil na článek
Jak se modlit nešpory na jednom tónu.
Slovo žalm znamená píseň a tradičním způsobem,
jak se modlit breviář, je zpěv gregoriánského chorálu.
Gregoriánský chorál je „optimalizován“ na to,
aby se člověk modlil správným způsobem,
ale vyžaduje i jisté muzikantské dovednosti a píli a čas.
Proto existuje maximálně zjednodušená verze zpěvu –
zpěv na jednom tónu (recto tono).
Je to forma, které dávají přednost činné komunity,
které nemají čas na nácvik zpěvu,
nebo naopak i některé přísné kontemplativní řády,
pro které je modlitba tolik důležitá,
že soustředěním se na kvalitu zpěvu nechtějí ztrácet
soustředění na modlitbu.
Můj nynější přehled o způsobu společné modlitby
oficia v českých řeholních domech není ani zdaleka
representativní; každopádně ale o žádné komunitě, kde by se
hodinky zpívaly recto tono, nevím.
Tvrzení o "přísných kontemplativních řádech" je vůbec
pochybné: do této kategorie, pokud vím, bývají tradičně
řazeni předně kartuziáni a trapisté, a to jsou naopak řády
vycházející z benediktinské tradice a pečlivě kultivující
chórový zpěv.
Zpěv recto tono se zdá být do nějaké míry vlastní
bosým karmelitánům
(viz zajímavou diskusi).
Nicméně v českých domech, které znám, se buďto nepěstuje (Slaný),
nebo bývá doplněn hudebně bohatšími prvky.
Podobné tendence jsou zmiňovány i v odkazované diskusi.
Mám zato, že oficium zpívané recto tono je nutně
únavné a nedůstojné, jsem ale připraven nechat se dobrou
zkušeností přesvědčit o opaku.
Na první poslech krásná slova se na naše téma najdou
třeba ve článku On the Psalmody of the Divine Office,
dle mého soudu jde ale spíš o snůšku dobře míněných zbožných řečí
neopírajících se o zkušenost. (Myslím speciálně odstavce
o zpěvu recto tono. Obecně benediktina z toho, že by měl málo
zkušeností se zpívaným oficiem, samozřejmě nepodezírám.)
Zpěv recto tono, nejprimitivnější podoba zpívaného oficia,
láká (alespoň mě, hudebního omezence s bídnou hudební
představivostí) k experimentování:
dalo by se něco krásného a modlitby- a liturgie-schopného
vytvořit drobnými zásahy do jeho základního schématu?
Třeba tak, že všichni sice zpívají recto tono,
ale v různých výškách?
Nebo tak, že se kolem statické hlasové linky rozezpívají
varhany? ...
Pokud vím, žádný z českých "opravdových skladatelů"
dnes hudbu k liturgii hodin neskládá.
Typickým tvůrcem hudby pro tento kout liturgie je ředitel
kůru katedrálního nebo jinak významného kostela,
tvořící striktně pro vlastní potřebu, svým způsobem z nouze.
Pro skladatele, netísněné potřebou hudebně zajistit liturgický
provoz některého kostela, zřejmě liturgie hodin není
dostatečně zajímavá, aby pro ni komponovali.
Proč? Domnívám se, že odpověď naznačují dvě známé výjimky:
Petr Eben (Vesperae in festo Nativitatis B.M.V.;
sváteční nešpory
v katalánštině na objednávku benediktinského kláštera Montserrat)
a Miloš Bok (Chórové zpěvy pro klášter trapistů;
objednávka pro Nový Dvůr).
Je jí chybějící poptávka.
Veřejné slavení denní modlitby církve není příliš rozšířené
a i ve významných kostelích se, pokud je mi známo, celoročně
koná "nízkonákladově" (varhany + dobrovolnický sbor,
obvykle jednohlasý zpěv), takže na jedné straně skladateli
neskýtají mnoho prostoru pro uplatnění jeho umění
a na druhé straně není pociťována potřeba zatěžovat hubený
rozpočet té které církevní instituce objednávkou hudebního díla:
ředitel kůru na to stačí sám a zřejmě za své skladatelské počiny
nebude požadovat zvláštní úplatu.
[EDIT 13.10.2014]
Při čtení rozhovoru s J. Kšicou
v Salve 2/2014
jsem si uvědomil,
že kousavé slovo na konci předchozího odstavce
je akorát dalším projevem toho, jak se pisatel
tohoto blogu bídně orientuje v problematice, do které se tu opovažuje
mluvit. To, že ředitel kůru komponuje pro potřebu vlastního kostela,
je normální, tradiční a přirozené (jakkoli samozřejmě byli a jsou
také chorregenti nekomponující a na druhé straně skladatelé liturgické
hudby nevládnoucí
žádnému kůru) a nejde o žádnou znouzectnost, ale o normální součást
daného povolání (str. 62).
Předmětem zakázky pro "skladatele na plný úvazek"
bude obvykle asi jen "velká muzika", na kterou běžnému řediteli
kůru nestačí schopnosti a/nebo čas. Liturgie hodin ze své podstaty
místem pro "velkou muziku" obvykle nebývá.
Za tím, co následuje níže, však stále stojím.
Od svatováclavské pouti před dvěma lety
s sebou nosím myšlenku, kterou nejsem a nikdy nebudu schopný
sám realizovat,
kterou ale považuji za vysoce realizování hodnou:
i přes to, jak to teď v našich luzích a hájích s veřejným slavením
liturgie hodin je, je několik málo příležitostí v průběhu
liturgického roku, pro které by bylo svrchovaně vhodné mít
složené důstojné zpěvy.
Jednou takovou příležitostí - přinejmenším pro oblast Čech -
je právě slavnost svatého Václava.
Ideální svatováclavské oficium by zahrnovalo úplně všechny
zpěvy všech hodinek. (Vím totiž, že přinejmenším ve Staré Boleslavi
se v ten den nemalá část hodinek veřejně slaví a zbytek by se
jistě hodil jinde.)
Základem všech by byl "cantus firmus"
zpívatelný i samostatně - bez dalších hlasů a bez doprovodu -
a přístupný i pro lidový zpěv.
Pro modlitbu se čtením, modlitby během dne a kompletář by bohatě
stačila tato nejjednodušší forma doplněná varhanním doprovodem.
Ranní chvály a zejména oboje nešpory by pak byly "škálovatelné" -
podle možností kůru by bylo možné vhodně zapojit
vícehlasý sborový zpěv,
popř. malé či větší instrumentální těleso.
Myšlenku pouštím do světa jako ochmýřené semínko pampelišky:
nelze sice rozumně očekávat, že z ní něco vyroste, ale co kdyby?
Obecný a partikulární kalendář
Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během
roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského
Ženicha. ...
Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho
vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání
blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)
Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků
a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni
k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu
dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá
církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem
trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad,
který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich
zásluhy Boží dary. (SC 104)
Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce.
Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova
života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly
by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován
organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma.
Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho.
(Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční,
ale několikaletý cyklus sanktorálu :) )
"Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy
nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny
jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)
Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle
zdroj a centrum v místě, kde bylo
pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky.
Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až
na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je
záležitostí podstatně vázanou na určité místo.
Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný,
obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu,
a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají
oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu.
(Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK
/anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)
Kalendář kostela
Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti
doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce
liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení,
titul kostela) a
oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena
(VPLRK č. 52c).
Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě
vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož
těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné,
že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů
se toto pravidlo nevztahuje.
(Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)
Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není
v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční
nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále.
(A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela
velmi dbalá.)
Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého
Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek
(sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení.
Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam,
ale zatím bez úspěchu.
Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni
se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit.
VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo
nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni
na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý,
který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí,
ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem
nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.
Od letošní pouti do Staré Boleslavi
jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických
liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní
odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů
je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu
a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích
proprií pro speciální místní potřeby
("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho
svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických"
svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.
V katolických liturgických knihách římského obřadu je
běžné používat dva speciální symboly (solesmeské edice chorálu
mají ještě jeden podobný, ten ale, pokud vím, není jinak v posledních
staletích v tištěných knihách běžný):
znak | Unicode kód a název | význam |
℟ | U+211F RESPONSE |
1. responsum:
část responsoriálního zpěvu, kterou zpívá celý chór
či lid, nebo odpověď jako součást nebo na závěr předsednické
modlitby (typicky Amen).
2. (spíše výjimečně, často v rubrikách)
responsorium: responsoriální zpěv.
|
℣ | U+2123 VERSICLE |
versus či versiculus: buďto část responsoria
zpívaná sólistou, nebo první část veršíku, rovněž
předzpěvovaná sólistou.
|
Jak ukazuje tabulka výše, pro naše znaky je vyhrazené místo
ve znakové sadě Unicode. Většina fontů ovšem nepokrývá celou
znakovou sadu (z pochopitelných důvodů) a naše znaky,
které, pokud vím, mimo liturgické knihy dalšího užití nemají,
nepatří zrovna mezi ty, kterým by tvůrci fontů často věnovali
pozornost. Proto ten, kdo chce sázet liturgické texty
nebo zpěvy římského obřadu a chce znaky responsum a
versiculus mít "opravdové" (tam, kde nejsou dostupné,
např. na psacích strojích, se často nahrazují kombinací
"R/." nebo prostě jen "R."), musí po fontech, které je
obsahují, pátrat. Já jsem takové pátrání provedl (jen mezi
fonty aktuálně nainstalovanými na mém počítači; budu rád za příp.
informace o dalších a doplním je sem) a dále nabízím jeho výsledky.
Náhled ukazuje inkriminované znaky v kontextu opravdového liturgického
textu - versiklu pro odpolední modlitbu (nonu) ve středu
3. týdne žaltáře.
Celkem positivní zjištění je, že když už nějaký font podporuje
naše dva neobvyklé znaky, mívá zpravidla i písmena s českou
diakritikou.
Caeciliae a Festa Dies jsou, jak je z ukázky patrno,
fonty pro zápis kvadratické notace a znaky pro písmena mají
obsazené notami a jinými notačními prvky. Naše znaky
responsum a versus nemají na místě vyhrazeném
jim standardem Unicode, ale místo běžných písmen R a V.
Naše zvláštní znaky místo R a V má i font liturgy - a kromě
nich má jen ještě dva další: tečku a maltézský kříž. Je koncipován
jako doplněk k použití spolu s jiným fontem, který tyto znaky
postrádá.
"liturgy-friendly fonts" - English summary
This article presents a list of known free fonts containing the characters
℟ (response) and ℣ (versicle), frequently used in the catholic liturgical
books of the Roman rite.
The table contains for each font a preview of a short liturgical text
(taken from the Czech translation of the Liturgy of the Hours)
rendered in the font, link to it's homepage and license information.