Blog

Prameny červeného hymnáře online

Častěji se mi stává, že se chci podívat na původní text nebo nápěv některého z hymnů Denní modlitby církve a hledám, je-li přístupný v některém z úložišť digitalizátů. Až jsem se nakonec odhodlal projít rejstřík pramenů systematicky a připravit

seznam odkazů na digitalizované prameny
(zpěvníku Mešní zpěvy a)
hymnů Denní modlitby církve.

Třeba bude k užitku i někomu dalšímu.

Na okraj přednášky "Antifony v liturgii hodin"

P. Vojtěch Novotný: Antifony v liturgii hodin. (Záznam přednášky z Letní školy liturgiky 2022 zveřejněný na YouTube kanálu Liturgie.cz.)

Když se začaly objevovat vybrané zveřejněné přednášky z loňské Letní školy liturgiky, tuhle jsem vyhlížel, protože téma je mi zvlášť drahé. A vyslechnuv ji, nevydržím nechat její obsah bez komentáře. To, s jakou chutí a zaujetím okopávám kotníky úspěšnějších lidí, mi asi úplně ke cti neslouží, ale co už.

---

03:36 "Kdybyste sečetli, kolik je tam těch antifon, víte, kolik by vám vyšlo? Řádově? -- Tak je to přes tři tisíce!" To je číslo oproti tomu, co o počtu antifon v pokoncilním breviáři vím já, značně nadsazené.

Hervé de Broc se, pravda, nevyjadřoval přímo k otázce, kolik antifon obsahuje breviář, ale zkraje devadesátých let uvedl (Notitiae 1990, s. 36), že pro potřeby pokoncilního římského antifonáře jich v Solesmes ze starých chorálních knih vybrali a revidovali zhruba dva tisíce.

Zdrojový kód projektu In adiutorium, kromě toho, že se z něj generují noty, je také užitečný jako úplný korpus zpěvů Denní modlitby církve ve strukturovaném (a tudíž strojově zpracovatelném) formátu. Moje pracovní databáze, kde mám všechny zpěvy naimportované (její zdrojový kód pro případné zájemce zde), hlásí, že antifon je v korpusu 2530. Do toho nejsou započteny ty, které ve zdrojovém kódu nemají plnohodnotný notový zápis, protože jsou buďto druhými výskyty v cyklu žaltáře (týká se těch antifon, které se opakují pravidelně každé dva týdny), nebo jsou součástí formuláře památky, která má vlastní jen antifony k evangelním kantikům a tyto jsou bez úprav přetištěné z příslušného commune. (Pro takové formuláře obvykle nezakládám zvláštní notový materiál.) To jsou ale celkem jen desítky kusů, rozhodně (zdaleka) ne 500+.

Výsledné číslo by mohlo být naopak ještě o pár stovek nižší, kdybychom se rozhodli započítat každý unikátní text jen jednou. A kdybychom dále odečetli antifony z propria českých a moravských diecésí, nebyli bychom příliš daleko od onoho výše uvedeného čísla ze Solesmes.

Jak přednášející ke svému číslu dospěl? Snad je výsledkem započítání všech výskytů všech antifon ze všech čtyř svazků, včetně toho, že v každém svazku se opakuje žaltář, společné texty o svatých, a částečně se překrývá sanktorál. Nebo byl použit nějaký breviář s opravdu bohatým národním nebo řádovým propriem.

06:32 "Ponechme stranou, že ty modlitby k žalmům ještě ... vlastně ... moc se nepoužívají ... nebo nejsou hotové." "Moc se nepoužívají" je hezký eufemismus pro liturgické texty, které i půl století po vydání reformovaného breviáře zůstávají neuskutečněným plánem.

14:28 "... celých těch 150 žalmů bylo rozděleno ne do jednoho týdne, ale do čtyř týdnů ..." Asi jsem s tím únavný, když je to věc dobře známá, ale dokud muži církve nepřestanou opakovat tradiční mantru o tom, jak se v liturgii hodin modlíme "celých 150 žalmů" (nebo dokud nová reforma breviáře nezařídí, aby to opět byla pravda), považuji já za správné opakovat, že už přes 50 let římská církev recituje žalmů jen 147 (a ještě ne celých, VPDMC 131), přičemž za čtyři týdny se jich v liturgickém mezidobí neodříká víc než 144 (VPDMC 130), ve zvláštních liturgických dobách 146 (tady počty nejsou úplně přímočaré, kvůli tomu, jak se řada žalmů v cyklu žaltáře vyskytuje opakovaně v různých dnech a hodinkách, což se týká i většiny těch, které alternují s žalmy vyhrazenými pro zvláštní liturgické doby).

V praxi ovšem odříkání žaltáře za čtyři týdny zůstává jen abstraktním ideálem. Souvislé čtyři týdny, kdy cyklus žaltáře není narušen svátkem nebo památkou se svátečními žalmy, se vyskytnou jen jednou za několik let v době postní, nejbližší v letech 2026 a 2032. (Pro zájemce skript, který tuto otázku zkoumá.)

14:36 "... že tam byly různé nové prvky: že modlitba se čtením obsahuje modlitbu z církevních otců, ne jenom z Písma ..." Tady nerozumím, o čem je řeč. V modlitbě se čtením se "z církevních otců, ne jenom z Písma" samozřejmě čtou lekce, ale kdo píše disertaci o breviáři, nepochybně zná alespoň základní obrysy dějin římského oficia a dobře ví, že patristické lekce patří vedle lekcí z Písma ke stěžejním součástem matutina odnepaměti. O žádnou pokoncilní novinku se nejedná.

15:19 "... nový překlad Písma svatého. Z Vulgáty, která se používala po staletí, tak ta byla revidována na přání papeže Jana Pavla II. a vyšla Nová Vulgáta." Když Jan Pavel II. v roce 1978 nastoupil úřad, komise pro vydání Neovulgáty měla za sebou už třináct let usilovné práce. Nový latinský překlad bible pro potřeby reformované liturgie nechal připravit Pavel VI., komisi za tím účelem zřídil v listopadu 1965. (Pro literaturu viz bakalářku, s. 27.) Za pontifikátu Jana Pavla II. bylo dílo akorát dokončeno, poprvé souborně vydáno a následně aplikováno v nových typických vydáních liturgických knih.

S charakterem Neovulgáty jakožto revize Vulgáty je to složitější a v různých knihách bible různé, protože zadání znělo při zachování rozumně zachovatelných čtení a jazykového charakteru Vulgáty připravit latinský překlad podle zásad moderní biblistiky, tedy založený na předloze, která se od předlohy Vulgáty v některých knihách podstatně liší. Ale je pravda, že třeba o žaltáři, jako biblické knize pro oficium obzvlášť důležité, jako o revizi vulgátního/Galikánského žaltáře mluvit beze všeho lze. Ovšem o revizi zásadní, protože překlad pořízený původně z řecké Septuaginty je revidován tak, aby reprodukoval hebrejský masoretský text.

28:40 "Některé antifony nejsou biblické. [...] v úterý prvního týdne v nešporách Hospodin dal vítězství svému pomazanému." Co je na ní nebiblického? V Denní modlitbě církve se jedná o doslovný citát Žalmu 20, 7; v latinské předloze (Tribuit Dominus victoriam Christo suo) sice nejde o doslovný citát, ale těsný vztah k žalmu je i tak v rovině obsahu a slovní zásoby dostatečně zřetelný. Jde o ten typ antifony, který výpověď starozákonního textu drobně posouvá, dotahuje či doplňuje a tak nabízí perspektivu jeho křesťanského čtení. Srov. jak je o podobných případech řeč dále v přednášce, čas 41:54.

... i když v tomto konkrétním případě mnohem spíš než o posun ve smyslu specificky křesťanského čtení žalmu jde o citát z žalmu podle hebrejského textu (srov. Psalterium Pianum: Iam novi Dominum tribuisse victoriam uncto suo... a moderní překlady žalmu 20,7 do živých jazyků), zatímco neovulgátní znění žalmu se v daném verši drží tradičního čtení Galikánského žaltáře. To je zvláštní úkaz a bylo by zajímavé mít možnost zeptat se na okolnosti vzniku této "antifony iuxta hebraeos" toho nebo těch, kdo v její formulaci měli prsty. Jde o zapomenutý neaktualisovaný citát ze starší pracovní verze neovulgátního žaltáře? Nebo text antifony vědomě míjí oficiální latinský překlad žalmu a sleduje hebrejský text s ohledem primárně na překlady do národních jazyků?

[EDIT 6. 6. 2023] Tvrzení, že výše diskutovaná antifona "není biblická", by snad mohlo být založeno na práci primárně s italským breviářem a nedostatečném zohlednění jeho rozdílů vůči latinské předloze a vůči české verzi, z níž byly citovány příklady. Odpovídající italská antifona Esalta, o Dio, il tuo Cristo e noi canteremo la sua vittoria není překladem z latiny, ale volným výtvorem překladatelské komise. I zde je samozřejmě dobře zřetelný vztah k textu žalmu, ale každopádně platí, že antifona není biblickým úryvkem.

II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - chorální nápěvy

(Na web věnovaný hudební stránce liturgie hodin nápěvy pro eucharistické modlitby samozřejmě tematicky nepatří, ale když jsem přemýšlel, kde nejnovější kousek "chorálu českého" zveřejnit, nakonec jsem usoudil, že ze všech míst, která teď přicházejí v úvahu, je toto nevhodné nejméně.)

Začalo to před několika lety trochou rozpustilosti na Signálech. Zatímco idea latinsky zpívané dětské mše byla humorná absurdita, vyplynuvší z nějaké tlachavé diskuse, viděl jsem, že opatřit eucharistické modlitby pro mše s dětmi vhodnými nápěvy by mohlo být skutečně přínosné a povznést slavení s nimi na novou kvalitativní úroveň. Představu jak na to jsem hned neměl, ale ten nápad už mě nikdy úplně neopustil, a když mě po letech začaly napadat části možného řešení, nakonec jsem na to založil nový dokument, začal je zapisovat do not a snažit se je uspořádat do soudržného celku, až během delší doby vyrostlo to, čeho první zveřejnitelnou verzi dnes pouštím do světa:

II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - návrh chorálních nápěvů

Normálně se hudební stránce mše nevěnuji, protože nejsem aktivní chrámový hudebník, který by do ní někde měl co mluvit, a zejména se nevěnuji kněžským zpěvům, protože mi nepřísluší a nikdy nebude příslušet je zpívat, ale eucharistické modlitby pro mše s dětmi jsou právě charakteristické tím, že to nejsou (jen) modlitby kněžské, ale jsou proloženy značným množstvím aklamací lidu. To jim propůjčuje specifický ráz, citelně odlišný od standardních eucharistických modliteb, který si (jak jsem to formuloval už pod oním výše odkazovaným příspěvkem na Signálech) dle mého názoru opravdu říká o to, aby se pokud možno celá eucharistická modlitba zpívala. Jednak spojení jednotlivých aklamací s nápěvy pomáhá pamatovat si je a správně jimi odpovídat na příslušné klausule modliteb celebranta, jednak střídání celebranta a lidu díky zpěvu snáze udrží tempo a spád, vytvoří pěkný jednolitý celek a předejde nežádoucímu dojmu předsednické modlitby stále znovu neústrojně přerušované těžkopádně odříkávanými průpověďmi lidu.

To, že jsem ze tří eucharistických modliteb pro mše s dětmi sáhl po té druhé, je dáno tím, že je to ta jediná, kterou jsem sám jako dítě vícekrát zažil v liturgickém provozu (90. léta, farnost Kladno Rozdělov, P. Bořivoj Bělík) a mám ji do určité míry zvnitřněnou. Nevylučuji, že později budou následovat i nápěvy pro zbylé dvě, ale zatím to nemám v plánu.

I když to nebylo odpočátku záměrem, nakonec jsem skončil u toho, že část nápěvů je přímo převzatá z chorálních nápěvů pro standardní eucharistické modlitby (a Sanctus z ordinaria Missa mundi), část nápěvy odpovídajících pasáží standardních eucharistických modliteb více či méně věrně napodobuje. Blízkou paralelu postrádá většina aklamací a nápěv postsanctus, jehož podoba je určována snahou plynule navázat na zvolený nápěv Sanctus a vyústit v opakování Benedictus.

Je pravděpodobné, že v příštích měsících a letech ještě dojde k úpravám. Momentálně za nejslabší pasáže se značným prostorem pro zlepšení považuji nápěv postsanctus a aklamaci po anamnezi (která je komplikovaná tím, že jde o opakování aklamace z preface v úplně jiném hudebním kontextu).

Vím, že okruh těch, pro které by můj nejnovější neužitečný nápad mohl být relevantní, je velikostí mizivý, ale kdyby snad někomu přeci jen stál za prostudování/přezpívání, připomínky jsou každopádně vítány, stejně jako případné konkurenční návrhy.

Kánon v oficiu

I.

Opět je tu velikonoční triduum a velikonoční oktáv - ta část roku, kdy se v ranních chválách a nešporách místo responsoria výjimečně zpívá antifona. Internetový breviář si tady dopřává volnost a sází ji (v rozporu s rubrikami tištěného breviáře, které daný text naprosto jednoznačně určují jako antifonu) jako veršík. Snad s ohledem na to, aby pro tento neobvyklý strukturní prvek nabízel formu co nejpraktičtější pro společnou recitaci bez potřeby jakýchkoli příprav a domlouvání.

Naznačený způsob přednesu je jistě přípustný (zvlášť při oficiu slaveném beze zpěvu), ale to, že ho internetový breviář kanonisuje, je nešťastné. Aplikace, kterou pro modlitbu hodinek hojně využívá i kněžstvo, a kterou, jak se zdá, už i ČBK bere jako celkem standardní kanál pro zveřejňování liturgických textů, by měla co nejvěrněji reprodukovat oficiální liturgické knihy, a svévolných úprav, jako je měnění žánrů zpěvů, se zdržet, nebo z nich přinejmenším otevřeně a důsledně vydávat počet.

Dlužno říci, že když jsem v rámci své budějcké diplomové práce studoval předkoncilní překlady částí oficia do češtiny, různého násilí na diskutované antifoně jsem byl svědkem opravdu často (viz odd. 5.5.2, s. 66). A není to kdovíjak překvapivé. Jde o výraznou strukturní zvláštnost (tehdy oproti dnešku o to víc, že v předkoncilním oficiu antifona nahrazovala více strukturních prvků), kterou někteří redaktoři českých nešpor, ne právě důkladně seznámení s obsahem a dějinami breviáře, nejspíš nepochopili, a jiní možná podrobili násilné úpravě i zcela vědomě, aby eliminovali strukturní zvláštnosti velikonočních nešpor a udělali je tak přístupnější pro lidové modlení.

Daný (krátký, osamoceně stojící) text působí a funguje úplně jinak ve zpívaném latinském oficiu, kde má bohatý melismatický nápěv, a úplně jinak, když se recituje, nebo zpívá na nápěv jednoduchý a stručný. Prostě zarecitovat "Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho, aleluja" a pokračovat k antifoně před evangelním kantikem působí jaksi úsečně, nedopovězeně. Také to není forma právě přívětivá pro slavení za účasti lidu (kde "lidem" myslíme jakékoli shromáždění, které není jako celek důkladně vytrénované ve společném slavení denní modlitby církve). Je tudíž pochopitelné, když někdo jmenované nedostatky hledí alespoň částečně eliminovat tím, že text antifony nechává opakovat. Daný text v dané funkci si o nějaké prodloužení či propracování prostě říká.

II.

Už když jsem před lety narazil na jednu z adventních antifon zpracovanou od Jiřího Černého jako kánon, uvažoval jsem, je-li rozumně a vkusně možné takové zhudebnění antifon z oficia použít při oficiu samém. Nic jsem však nevymyslel a předběžně jsem zůstal při zamítavé odpovědi.

S odstupem řady let tu zamítavou odpověď reviduji: v denní modlitbě církve je jedno místo, kde by se kánon dal zcela ústrojně uplatnit, a to právě antifona po krátkých čteních ranních chval a nešpor ve velikonočním oktávu. Kánon jako způsob, jak dát stručnému textu rozvinout se do délky i do šířky. Kánon jako kroužení kolem daného textu (což se hodí pro osamoceně stojící antifonu, ale nebylo by vhodné pro antifonu rámující žalm). Kánon jako jednoduchá forma vícehlasu, která s trochou nácviku může být docela dobře přístupná i lidovému zpěvu. Kánon jako sváteční ozdoba - a pokud snad má nějaký zpěv být trochu víc náročný na nácvik, je jistě vhodné, aby to byl takový, který se během oktávu mnohonásobně opakuje, takže se investovaná energie bohatě vrátí. Antifona zpívaná po celý oktáv třikrát denně tento požadavek bohatě splňuje.

Jako všechno moje hudební snažení nad rámec jednoduchých chorálních nápěvů, ani můj kánon na (lehce upravený) text antifony Toto je den nestojí za mnoho. Věci přiměřené bude číst ho hlavně jako prohlášení ve věci toho, co Pavlík považuje za žádoucí, aby také existovalo. Pěkný kánon na daný text by se zkrátka neztratil.

Ejhle, tři sloky, aleluja!

Když jsem na Facebooku zaznamenal existenci adventního zpěvníčku připraveného redakcí časopisu Duha (Z hvězdy vyšlo slunce. Zpěvníček-adventníček - vyšel jako 6. číslo ročníku 2020/21 tohoto časopisu), pospíšil jsem opatřit si ho jako kuriositu, kvůli oné nečekané ukázce dalšího života antifony Ejhle, Hospodin přijde (str. 1 - kompletní scan stránky je i ve výše odkazovaném facebookovém příspěvku). Vzít chorální antifonu a použít ji jako melodii a první sloku strofické písně je postup jako z učebnice dějin hudby a nenadál jsem se toho, že ho někdy potkám i v tvorbě současné.

Jedna historická paralela, na kterou jsem narazil v poslední době při sbírání staročeských chorálních antifon: písnička vzniklá dokomponováním dalších strof na melodii české parafráze antifony Absterget Deus ze společných textů o mučednících v kancionálu Václava Miřínského z r. 1590, f. 162v.

Zpěvníček, věren všeobecně rozšířené báji, výslovně jako zdroj českého znění antifony Ejhle, Hospodin přijde uvádí antifonář Arnošta z Pardubic (ne, české Ejhle z Arnoštova antifonáře opravdu nepochází). A mlčí o dokomponování strof o hvězdě a jejich autorství. Bylo by hezké, kdyby se někde alespoň lokálně rozšířila pověst, že z Arnoštova antifonáře pocházejí i ony.

Dokomponované strofy jsou bezcenné literární formou i obsahem - krystalicky čistá ukázka té plytkosti, kterou se (nejen písňová) devocionální tvorba určená dětem tak často vyznačuje. Tvůrce písničky si z tradiční antifony vybral jediný motiv - ono světlo velké - a nové sloky ozřejmují, jak se proroctví o světle velkém naplňuje - totiž v objevení se jasné hvězdy - a jak na to má reagovat malý zpěváček: jako tři králové se vydat na cestu (v čem že ono "vypravení se na cestu" má spočívat, patrně pan farář, paní katechetka či jiný vychovatel neopomene vyplnit vhodnou mravoučnou hrou). Zatímco antifona zpívá přímo o slavném příchodu Páně, nové sloky to úplně přecházejí a zůstávají za ní daleko pozadu: nedostanou se dál než k tomu, že hvězda jakusi vágní "naději nese". Obě nové sloky, stejně jako antifona, jež pro ně stála modelem, začínají Ejhle a končí aleluja, bez starostí o to, že se to k jejich ostatnímu textu nehodí ani z hlediska použitého jazykového rejstříku, ani (to platí zvláště o sloce poslední) funkčně.

Další obsah zpěvníčku, (včetně obálky 20 celobarevných stránek, kromě první je na všech po písničce) tvoří dílem nová písňová tvorba autorů z okruhu redakce časopisu Duha, dílem v tomto okruhu připravené překlady německých a anglických písní, dílem české písně staré (Michna, písně lidové, staré písně duchovní) i méně staré (Miloš Rejchrt). Na blogu věnověném hudební stránce liturgie hodin se hodí zmínit, že jsou zařazeny také písně figurující v červeném (Blíží se k nám doba smilování; Vítej, milý Jezu Kriste; Z hvězdy vyšlo slunce) i zeleném (Z nebe posel vychází) hymnáři.

U písně Blíží se k nám doba smilování by se dalo vytýkat, že tvůrci zpěvníčku zřejmě nepracovali s rejstříkem pramenů písní, který je otištěn v červeném hymnáři i v breviáři, a text uvádějí jako "hymnus z breviáře", ač by se slušelo uvést, že jde o píseň ze Svatojanského kancionálu, která se "hymnem z breviáře" stala až druhotně, když padlo rozhodnutí použít v Denní modlitbě církve jako hymny převážně existující české duchovní písně. Tedy nejde o "hymnus z breviáře" o nic víc, než v případě ostatních výše jmenovaných písní. Ale já jsem za toto drobné opomenutí svým způsobem rád, jako za každý drobný příspěvek k šíření povědomí o tom, že breviář není jenom tlustá kniha k recitování hrobovým hlasem, ale tlustá kniha tvořená z velké části zpěvy: vposledku tlustý zpěvník bez not, jakkoli dnes není mnoho těch, kdo jeho zpěvy opravdu zpívají.

Antifony o svatém Auraciánovi

V Českých Budějovicích mě mrzelo, že, ač je to sídelní město biskupa s katedrální kapitulou a několika kláštery, veřejně se tam nekoná (když pomineme předkoncilní obřady v režii Kněžského bratrstva svatého Petra) ani ta modlitba se čtením a ranní chvály na Velký pátek a Bílou sobotu, jak k tomu vyzývá VPDMC 210.

Abych městu a jeho církevním institucím nekřivdil, pro přehled veřejně tam slaveného oficia (zásadně jen nešpor) viz starší článek.

A naopak nadchl mě kostel Obětování Panny Marie jako členitý a bohatě vybavený (chórové lavice! řada postranních oltářů a jiných vyobrazení světců! malý chór v kapli sv. Anny!) liturgický prostor, jehož potenciál není stávajícím bohoslužebným provozem ani zdaleka využit. A tak jsem někdy na jaře nebo v létě 2018 pojal pošetilý úmysl založit v Českých Budějovicích chorální scholu, která by tam, kromě oněch modliteb se čtením a ranních chval v Triduu, také během roku alespoň jednou měsíčně zpívala nešpory.

Nápad to byl samozřejmě sám o sobě skvělý a veskrze realizování hodný, jen já naprosto nemám schopnosti potřebné pro jeho uskutečnění, ke kterému tudíž nikdy nedošlo. Ale neubránil jsem se dennímu snění o tom, jak se tam konají velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", ani přemýšlení, kudy by jinak v závislosti na liturgickém kalendáři chodil a kde by se zastavoval průvod po nešporách, a co by se při něm zpívalo.

Sv. Auracián v klášterním kostele (alespoň pokud je mi známo) žádné vyobrazení nemá. Centrem jeho kultu je katedrála, kde jsou uloženy jeho ostatky. Ale jaksi samozřejmě jsem počítal s tím, že by, jakožto patron města a místní světec, v paraliturgickém repertoáru průvodu po nešporách přiměřeně zastoupen být měl, přinejmenším v době okolo svého svátku. Počátek jeho kultu spadá již do doby potridentské, která tvorbě nových lokálních liturgických textů nepřála (a dodnes nepřeje), a jeho svátek, slavený právě jen ve městě, jež světcovy ostatky chová, snad nikdy neměl žádné vlastní zpěvy pro mši ani pro oficium. (Rozumí se zpěvy propriálního charakteru, ne figurální mše dedikované ke cti světce nebo zpěvy, které sice plní praktickou funkci propria, ale k liturgickým formulářům jsou ve vztahu zcela volném, jako jsou moteta nebo mešní písně.) Jistě by beze všeho šlo připomínat sv. Auraciána zpěvem nebo zpěvy vybranými z commune, ale to se mi zdálo jaksi chudobné, zvlášť v průvodu po nešporách, jehož repertoár není sešněrován omezeními liturgických předpisů. Snad během staletí někdo nějaké vhodné vlastní zpěvy, po kterých by bylo lze sáhnout, složil?

Dlouho jsem hledal marně. Až po dosti dlouhé době, když úvahy o budějovické chorální schóle byly dávno passé, jsem náhodou učinil šťastný objev v jedné soukromé sbírce (majiteli jsem musel slíbit, že jeho jméno neprozradím): dvojlist menšího formátu, nadepsaný De S. Auratiano Martyre, Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono, obsahuje nepříliš úhledný rukopisný notový záznam pěti antifon. Písmo ukazuje dosti spolehlivě na první čtvrtinu XXI. století, tuto dataci podporuje i papírenský filigrán. Notace je (jak je v daném období takřka všeobecně obvyklé) kvadratická ve čtyřlinkové osnově. Omezuje se na malý výběr základních neum, bez rytmických znamének, zvláštních tvarů neum kódujících paleografické poznatky, nebo jiných charakteristických znaků, které by mohly ukazovat na určitou dobu vzniku nebo školu chorální interpretace. Latinský text je psán pravopisem s fonetickým j, užívaným v liturgických knihách (prakticky celý novověk až) do 50. let 20. stol.

Kompletní obsah pramene jsem přepsal a se souhlasem majitele zde nabízím:

De S. Auratiano Martyre
Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono
transkripce s českým překladem

Připojený český překlad je z mého pera. Hleděl jsem zachovat literární charakter textu třeba i za cenu přesnosti překladu, což se zvlášť zhoubně projevilo na antifoně Auratiane, miles Christi, na jejímž začátku jsem z básnické nouze nenašel jiné východisko, než výpověď oproti latinské předloze poměrně výrazně rozšířit.

Rukopisný pramen neposkytuje žádné informace o tom, kdo oněch pět antifon složil, kdy a pro jaký účel. Je však zřejmé, že nejde o úplný liturgický formulář, a podle všeho ani např. o liturgický formulář nedokončený - každý ze zpěvů má jiný charakter a ani po stránce obsahu nevykazují žádnou souvislost. Jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici. Tento závěr podporuje i skutečnost, že u jednotlivých antifon nenacházíme údaje o funkci, resp. o posici v rámci formuláře, ani o zakončeních žalmových nápěvů (differentiae). Zdá se, že se nepočítalo s tím, že by antifony byly kdy zpívány s žalmy.

První tři antifony jsou relativně krátké a zřetelně dvojdílné, zbylé dvě jsou podstatně delší a po jazykové stránce vzletnější. Obě tyto skupiny obsahují po jedné antifoně rýmované. Většina antifon obsahuje dobře zřetelný (příp. až svou kostrbatostí vyčnívající) biblický citát či aluzi.

1. Aeterni Verbi Tato antifona se po literární i hudební stránce jeví ze všech nejslabší a je obtížné představit si ji jako důstojně fungující v nějakém liturgickém rámci. Světce tituluje způsobem pro něj naprosto ne typickým (Aeterni Verbi Auditor, tedy Posluchači věčného Slova) a ještě nesouladnější dojem vyvolává volba slov v závěrečné prosbě "nostras voces suscipe". Od ostatních antifon se liší také absencí zřetelných aluzí na biblické texty. Při bližším pohledu se ukáže, že tady zřejmě forma převládla nad obsahem: slova jsou vybrána tak, aby se počáteční písmena složila v akrostich AVRATIANVS.

2. Aurum et argentum Docela pěkná krátká antifona osmého modu. Hudebně prostá, podobného rázu, jako bývají antifony k žalmům ve starších vrstvách chorálního repertoáru. Text je typickou ukázkou hagiografického postupu pro svatoauraciánský kult typického: když nevíme nic o životě světce, přiřkneme mu evangelní ctnosti vybrané tak, aby mu slušely ke jménu. Jako jediná ovšem Auraciána nejmenuje a dala by se tak použít o každém světci, který aurum et argentum ... non amavit. Závěr "in coelis sibi thesaurum thesaurizavit" je zřetelnou narážkou na Mt 6, 20.

3. Super aurum je antifona podobného charakteru jako předchozí. Stručný text se zřetelnou biblickou narážkou, prostý nápěv, který by v určitých vrstvách tradičního repertoáru antifon oficia docela dobře zapadl. Kdyby někdo v naší sbírce zpěvů chtěl za každou cenu hledat jakýsi zárodek nedokončeného liturgického formuláře, pak nejspíše přicházejí v úvahu právě tyto dvě antifony. I zde se v narážce na světcovo jméno mluví o vztahu k bohatství, přičemž většina slov je vypůjčena ze Žalmu 18, 11.10.

4. Auratiane, miles Christi Dlouhý rýmovaný text tvořený sérií volných dvouverší, jako vystřižený z nějakého slabšího rýmovaného oficia. Jediné, co tu vyvolává pochybnosti, je, že začátek kultu sv. Auraciána (1643 darování ostatků Ludvíkovi z Rosenheimu, 1670 jejich přenesení od kapucínů do farního kostela sv. Mikuláše) jako terminus a quo vzniku našich antifon spadá do doby, kdy rýmovaná oficia, resp. rýmované liturgické texty vůbec, dávno nebyly v módě, aniž se kdy do módy vrátily. Na druhou stranu však (nejen) v pražském provinčním propriu jejich zbytky vydržely až do poloviny 19. stol., takže neznámý autor měl odkud čerpat inspiraci, a záměrná archaisace není v oblasti tvorby liturgických textů nic neslýchaného.

Text, v návaznosti na zavedený způsob zobrazování světce jako římského legionáře, rozvíjí motiv "vojína Kristova": vzývá ho jako toho, kdo v mučednické smrti "prolil krev pro svého krále", a adresuje mu sérii proseb o pomoc v křesťanském životě, k čemuž si vypůjčuje bojovné/sportovní metafory z 2 Tim 4, 7.

Určité interpretační obtíže skýtá dvouverší "nobis adhuc certantibus adiuva sacris precibus". Mohlo by jít o ablativ absolutní (když/zatímco my dosud zápasíme, pomáhej modlitbami), ale to by se sloveso adiuvare octlo bez předmětu, což je nezvyklé. Jsem nakloněn myslet si, že tu nejde o ablativ absolutní, ale o vazbu slovesa adiuvare s dativem nobis ... adiuva (nám, až dosud zápasícím, pomáhej modlitbami). Tedy o hrubku, protože sloveso adiuvare se - narozdíl od českého pomáhat někomu nebo německého jemandem helfen - váže zásadně s akusativem. Ale vzhledem k tomu, že autorem antifony o sv. Auraciánovi byl se vší pravděpodobností nějaký Čech nebo Němec, je takový jazykový poklesek dobře myslitelný, zejm. pokud neměl kvalitní klasické vzdělání.

Pozoruhodný je i hudební tvar antifony. Po prvním dvouverší charakteru oligotonického se nápěv mění ve striktně sylabický. Charakteristické je tu na jedné straně zdůraznění rýmu a na straně druhé nedbalost o shodu přízvuku slovního a hudebního - viz např. "adiuva" či "fidem firmiter servare". (V této souvislosti je třeba říci, že rukopisný pramen přízvuky vyznačené nemá, do textu jsem je doplnil já.) Závěrečné dvouverší se opět vrací k oligotonickému rázu, což vytváří efekt určitého zpomalení a zklidnění.

5. Vere beatus es Stejně jako předchozí, i tato antifona rozvíjí motiv "vojína Kristova". Jestliže Auratiane, miles Christi světce oslovuje jako mučedníka a prosí ho o pomoc v našem duchovním boji, Vere beatus es ho oslovuje jako těšícího se z nebeské slávy a přechází k líčení jeho vítězství v pozemském duchovním boji, slovy Ef 6, 16-17. Za zmínku možná stojí, že když autor antifony z Pavlovy duchovní zbrojnice pro sv. Auraciána vybral (jen) štít a meč, nevázal se zavedenou ikonografii: světec bývá vyobrazován v pancíři a s mečem, ale (bez přílby a) bez štítu.

Antifona Vere beatus es se mi jeví jako z celého souboru po literární i hudební stránce nejkvalitnější a snad by si ji bylo lze představit i ve funkci v plném slova smyslu liturgické - vzhledem k její délce a zdobné formě nejspíš jako antifonu k evangelnímu kantiku - kdyby ovšem jejím obsahem nebylo zbožné bájení o světci, o jehož životě ve skutečnosti vůbec nic nevíme.

Když jsem úvodem napsal, že "jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici," teď vidím potřebu toto tvrzení revidovat: jistě nejde o komposici typu liturgického formuláře nebo nějakého uceleného paraliturgického programu, přeci ale sbírka vykazuje zřetelnou strukturu: skládá se ze dvou skupin po dvou antifonách, sdílejících podobnou formu i téma: dvě stručné a hudebně prosté antifony na téma bohatství, dvě dlouhé, literárně i hudebně (různým způsobem) vzletné, vystavěné kolem motivu "vojína Kristova". Antifona Aeterni Verbi stojí na začátku sbírky osamoceně a je snad jakousi dedikací, obětováním následujících zpěvů tomu, k jehož cti se zpívají: "nostras voces suscipe."

---

Na spodním okraji poslední stránky se nachází tajemná zkratka I. P. M. S., doprovozená dosti hrubou kresbou lebky s hnáty. Protože v práci s rukopisnými prameny z tohoto období nejsem zběhlý a zkratka mi nebyla známá, zeptal jsem se na ni majitele rukopisu. S jistotou nevěděl, ale poučil mě, že v období po vzniku autorského práva někteří autoři ke svým dílům, vůči nimž autorská práva vykonávat nechtěli, připojovali klausuli "iuri proprietatis mortuus sum," tedy prohlášení, že se na ně v otázce autorských práv k tomu kterému dílu má hledět tak, jako by byli dávno mrtvi. I ona připojená malůvka se zdá tuto interpretaci podporovat.

Moc nepočítám, že by ty antifony někomu k něčemu byly, protože kult sv. Auraciána je místně omezený, relativně skromný ve svých projevech a bez vlastních zpěvů (navíc latinských) se dobře obejde. Ale i přesto se mi zdálo vhodné vytáhnout je na světlo Boží - čtenářům svého blogu k potěše, jakož i k větší cti a slávě sv. Auraciána, patrona města, kde jsem čtyři roky neslavně studoval a dva roky bydlel.

Nešpory ze své "Noci kostelů" vynechte

Zatím se zdá, že probíhající epidemie nepovede k úplnému zrušení letošní Noci kostelů, pročež přeci jen pouštím do světa myšlenku, která mi leží v hlavě ještě z doby předtím, než epidemie propukla.

V posledních letech se v připravených programech Noci kostelů zpravidla objeví - mezi jinými událostmi náboženskými (bohoslužby, pobožnosti) i kulturními - i nejedno slavení částí denní modlitby církve, zpravidla nešpor nebo kompletáře. Nikdo mě nebude podezírat z toho, že bych veřejnému slavení denní modlitby církve nefandil. A přeci volám: chystáte-li pro místní kostel program na Noc kostelů, nešpory (i kompletář) z něj vynechte!

Jako problematické vidím vůbec zařazazení jakékoli bohoslužby: bohoslužba konaná jako show pro diváky a náhodné zvědavé návštěvníky je tím samým ohrožena ve své nejhlubší podstatě, ve svém "bytí bohoslužbou". Už to není jen a výhradně akt církve "zaslechnuvší Boží hlas" a "hledající Boží tvář", ale (a je už jedno, jestli také nebo především) akt církve předvádějící se, církve hledající lidskou pozornost, církve snažící se líbit. Jistě, církev má hlásat evangelium a "získávat za učedníky všechny národy", ale předvádění bohoslužeb není hlásání evangelia. Reč bohoslužby je řečí věřících, již do "velikonočního mystéria" zasvěcených. Evangelium se "pohanům" hlásá řečí jinou.

Tím ani v nejmenším nezpochybnuji veřejný charakter bohoslužeb a už vůbec nevyzývám k tomu, aby z nich nevěřící byli vykazováni. Je však velký rozdíl mezi tím, když se v přístupu k bohoslužbám nebrání nevěřícím, kteří o to - z jakého už důvodu - mají zájem, a tím, když se bohoslužby zařadí jako jeden bod programu kulturní akce, která právě na nevěřící cílí.

Pokud se někdo přesto rozhodne o Noci kostelů předvádět návštěvníkům bohoslužebný život církve, denní modlitba církve je bezmála tou nejhorší možnou volbou. Proč? Protože její postavení v bohoslužebném životě církve je velice slabé. Jak často se ve vaší farnosti (nebo ve vašem filiálním kostele, který se chystáte o Noci kostelů otevírat) některá hodinka veřejně slaví? Jednou, dvakrát, třikrát do roka? Dost pravděpodobně se tam neslaví dokonce vůbec. Jistě, pokud chystáte program klášterního nebo kolegiátního kostela, kde se nešpory konají pravidelně (nebo jednoho z té hrstky kostelů farních nebo jiných, kde se k denní modlitbě církve častěji schází nějaká skupinka nadšenců), zjevně nepíši o vás a zbytek článku číst nemusíte. Ale když jsem loni procházel programy na celostátním webu Noci kostelů, nešpory a kompletáře jsem nacházel i ve farnostech, kde se jinak denní modlitba církve veřejně neslaví vůbec, ba i v kostelích, kde nejsou žádné bohoslužby jak je rok dlouhý. Je jen málo nápadů tak špatných, jako veřejně konat část denní modlitby církve jen jednou v roce, a navíc ještě jako show pro návštěvníky zvenčí. Takové slavení je po všech stránkách špatně. Hapruje jakožto bohoslužba, protože se nekoná primárně pro slávu Boží a pro spásu lidí, ale jako divadlo. Hapruje jakožto rituál, protože účastníci (ani ti věřící) v něm zpravidla nemají potřebnou zběhlost a nepřijali ho (jednak jako jednotlivci, jednak jako komunita) dostatečně za svůj. Hapruje jakožto ukázka bohoslužebného života církve, protože se ukazuje bohoslužba, která se v dané farnosti jinak nekoná, jak je rok dlouhý. Lživá reklama, Potěmkinova vesnice.

Když zvete nejširší veřejnost k obcházení a procházení kostelů, připravte program tomu adekvátní (kulturní, nenásilně evangelisační) a z předvádění vynechte bohoslužby. Když už předvádíte bohoslužby, předvádějte takové, které jsou v daném místě obvyklé a v nichž jsou ti souvěrci, kteří budou ochotní s vámi v tom podivném představení účinkovat, dostatečně zběhlí. Veřejně slavená denní modlitba církve není obvyklá téměř nikde. Pokud není obvyklá ani u vás (což je velmi pravděpodobné), z programu ji raději vynechte. Popř. se se mnou pojdte na toto téma hádat. Polemické reakce vítány.

Mše "v době pandemie"

Kongregace pro bohoslužbu 30. března (Prot. N. 156/20) vydala nový formulář mše "in tempore universalis contagii" a liturgická komise ČBK již dnes zveřejnila jeho český překlad. I když nepředpokládám, že by někdo chtěl tuto mši slavit s českým chorálním propriem, stojí za zmínku, že antifony odpovídající jejímu introitu a communiu najdeme v Denní modlitbě církve. Jde o 3. antifonu druhých nešpor 3. neděle postní a 2. antifonu ranních chval slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. (V latině introit odpovídá doslova, communio se liší jen o závěrečné "dicit Dominus"; v češtině je rozdílů o něco víc, ale identita textů - biblických citátů - je i tak dobře zřetelná.)

Antifony oficia svou hudební formou samozřejmě vůbec neodpovídají tradičním formám mešního propria, jejich případné použití by bylo obdobou toho, jak jsou hudebně prosté antifony (vzaté většinou právě z oficia) použity jako stavební prvky pro zjednodušené mešní proprium v Graduale simplex. Aby při své délce naplnily svou liturgickou funkci (pokrýt vstupní průvod, resp. průvod k přijímání), musely by se, stejně jako v Graduale simplex, zpívat s (více) verši vhodně vybraných žalmů.

Antifona ze svatoprokopských litanií

Na webu kapituly u Všech svatých je jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu. Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb - "svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria, jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část "Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována, se prvně objevuje až v 15. stol.), dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu (otevřeně přiznávám, že já k fanouškům akathistů ani molebenů T. F. Krále nepatřím) a konečně "barokní litanie ke sv. Prokopovi."

Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona": Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ... Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne, že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony) a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).

Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování, a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou) antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:

U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má, ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem. Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše dávno hotový.

[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky. Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií. Přidávám proto transkripci. Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku"; nadto nějaké rozdíly v délkách not). Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku" může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná (není jisté, zda má být tak, nebo jinak).

Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu zpívat. Tu je však jistě dobré si položit. Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji - přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně konaná pobožnost). Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné (Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil). Neproblematický není ani obsah. Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil), které ke svatoprokopské legendě připojily až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ ve skutečném životě světce. (Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.) U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl) zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít. Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše." Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh, což je scestné.

Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací" (antifona - veršík - orace), následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející předsednické modlitbě rázu zcela jiného: z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně pro poutníka na konci pouti je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím), střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš. A ke slovu přicházejí jadrně formulované základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce: nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání. Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií. Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří, jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu. Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti doporučuje naše antifona, jako text, který "nás může provázet i v těchto složitých dnech", já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše onu poslední modlitbu.

Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat, nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa. Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické, protože je zcela neliturgicky upovídaná. Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění (Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.) vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu. Výjimka mi není známa žádná.

Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...

Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma, pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce, jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi, ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici, v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání, do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně zajímalo.

... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu zůstala v zásadě táž) přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19, nebo starší článek zde.) Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní, v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře) však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům. Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované veršovánky, tak myšlenkovým postupem. Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu, ale považuji za pravděpodobné, že antifona O Procopi, confessor Christi pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.

O Procopi confessor Christi gloriose patrone Bohemorum preciose per tua sancta precamina nostra rogamus dele peccamina. (1677: per tuas sanctas preces, nostras rogamus dele iniquitates)

Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, potěšiteli v zármutku, potěš nás v našem smutku, poznáváme nám hrozící Božskou ruku, Bůh se hněvá pro hříchy naše, kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.

Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější a prostý výše zmiňovaných problematických idejí. (Rychlý překlad bez snahy o eleganci: Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, / svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.) Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění. Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám na praga.inadiutorium.cz.

Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil, že mám v rukou další českou parafrázi antifony ze starého pražského breviáře. O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea úpadkových forem lidové zbožnosti.

Ohlášení pohyblivých svátků

tl;dr Vzal jsem nápěv pro ohlášení pohyblivých svátků od P. Filipa Boháče OP, zveřejněný na webu liturgie.cz, u/opravil jsem ho a tady nabízím (pro zájemce též zdrojový kód: gly, gabc). V článku se čtenáře snažím přesvědčit, že provedené změny jsou k lepšímu.

[EDIT téhož dne odpoledne] Pro samé zaujetí melodií jsem jaksi přehlédl, že znění, které jsem se jal opravovat, je pro rok minulý. Tak znovu a lépe: noty pro rok 2020 (zdrojový kód: gly, gabc).

[EDIT 5. 1. 2019] Protože příprava těch not je práce mechanická, každoročně opakovaná a dá se automatisovat (jak výpočet kalendáře, tak opatření textu nápěvem), a protože jsem při pátečním večeru dostal chuť naprogramovat něco malého pro radost, tady je skript, který umí připravit noty pro libovolný rozsah let a tady pdf dokument s vygenerovanými notami na příští půlstoletí.

---

Na webu liturgie.cz se objevily noty pro letošní ohlášení pohyblivých svátků o slavnosti Zjevení Páně. Adaptaci chorálního nápěvu (pravděpodobně) z aktuálního Missale Romanum na český text připravil P. Filip Boháč OP. Snad mi čtenáři prominou vybočení z tematického zaměření tohoto blogu - ohlášení pohyblivých svátků nejspíš nikdy nemělo s liturgií hodin nic společného, ale i přesto považuji za užitečné věnovat mu zde pozornost jakožto ukázce českého chorálu, resp. adaptace chorální melodie na český text.

Nápěv je převážně recitativní, podle "Gerbrichova pravidla" by tedy s jeho přenesením na český text předběžně neměly být zásadní problémy. Navíc jde o nápěv vzatý z první části velikonočního chvalozpěvu Exsultet, a ten byl na český text adaptován již v době příprav vydání Českého misálu a v Čechách se všeobecně používá.

Když jsem si adaptaci připravenou P. Boháčem přezpíval, nelibě jsem nesl závěrečné klausule s pětinotovým melismatem na přízvučné slabice (viz červené zvýraznění v obrázku níže: "Krista", "Páně", "Amen"). Nešlo by s tím něco udělat? Nemělo by se s tím něco udělat? -- Nejprve je třeba lépe pojmenovat povahu té nelibosti. Rozhodně nejsem zastáncem názoru, že český text nesnese pětinotové melisma. Ale právě toto melisma právě v tomto kontextu (v nápěvu recitativním, převážně sylabickém, dlouhé melisma na první slabice dvouslabičného slova) mi zní velice nepřirozeně. Zatím si netroufám tvrdit, že je to něco objektivně chybného a v dobře stavěném "českém chorálu" nepřípustného, ale rozhodně je to něco, co se mně nelíbí a v "českém chorálu" z mého pera by se vyskytovat nemělo. Tedy na otázku "Nemělo by se s tím něco udělat?" odpovídám: "Mělo."

Když se má opravovat adaptace "latinského nápěvu" na český text, je nezbytné konzultovat předlohu. Třetí typické vydání Missale Romanum (2002) nevlastním a ze Souborného katalogu ČR se zdá, že není ani v žádné české veřejné knihovně. Nejlepší a nejoficiálnější zdroj daného nápěvu, který se mi podařilo najít, tak je nahrávka ze Svatopetrské basiliky. Noty jsem na internetu našel jen pro předkoncilní znění, ale nápěv je víceméně shodný. Vedle samotného ohlášení pak je vhodné srovnat i latinské a české znění chvalozpěvu Exsultet, na část jehož nápěvu se ohlášení zpívá.

• Ohlášení pohyblivých svátků
  • latinsky - nápěv podle Missale Romanum, editio typica tertia 2002 (nahrávka z liturgie ve Svatopetrské basilice)
  • latinsky - noty k předkoncilnímu znění
• Exsultet
  • latinsky
  • česky

Srovnání nápěvu ohlášení s latinskou předlohou ukáže, že pětinotové melisma na přízvučné slabice závěrečné klausule je v podstatě beze změny převzato z předlohy. Nápěvem příbuzná část chvalozpěvu Exsultet však (nejen české, ale ani latinské znění) takto dlouhé melisma neobsahuje.

Rozhodl jsem se všechny závěrečné klausule upravit tak, že poslední přízvučná slabika nese nanejvýš třínotové melisma. Noty, které v předloze tvoří pes, kterou dlouhé melisma začíná, jsou rozloženy na předcházející slabiky. Výsledek je blízký (zejména českému) Exsultet a zní uspokojivě.

Kontroverzní by mohlo být řešení klauzule "Seslání Ducha svatého". To nebyl případ pětinotového melismatu na první slabice dvouslabičného slova - dráždilo mě nejdelší (třínotové) melisma na slabice nepřízvučné. Tady se proti mně dá namítat právě pomocí Exsultet, na který se jinak odvolávám (jak latinským - viz "calígine" - tak českým - "temnoty"). Nadto je třeba říci, že slabika sice nepřízvučná, ale dlouhá, melisma zpravidla dobře nese. Nebudu tudíž protestovat, když někdo řekne, že tato úprava byla potřebná ze všech nejméně. Mně ale výsledek zní lépe.

Když jsem srovnal s předlohou závěr (výše zvýrazněný žlutě), ukázalo se, že za poslední dvě pětinotová melismata vděčíme tomu, že se P. Boháč z nějakého důvodu výrazně odchýlil od předlohy (popř. vycházel z předlohy jiné, mně neznámé). Tady jsem tudíž melodii neupravoval výše naznačeným způsobem, ale přepsal podle předlohy.

Závěrem pro jistotu upozorňuji, že odkaz na PDF s kompletním upraveným zněním, použitelné již toto pondělí/neděli (ač samozřejmě nemá žádné úřední schválení), byl na samém začátku článku. Případné příspěvky do diskuse o "umění správného adaptování latinských nápěvů na český text" (třeba v podobě hejtů na provedené úpravy) jsou srdečně vítány na všech komunikačních kanálech, kde jsem k zastižení.

Předkoncilní překlady z breviáře - zveřejněno

Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí dává na vědomost, že dříve avizovaná diplomová práce o předkoncilních českých překladech z breviáře byla včas odevzdána a ode dneška je volně přístupná v úložišti theses.cz:

"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971

Práce není tak kvalitní, jak bych si přál, a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr k množství vynaloženého času (od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce; velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci, jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta). Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu, že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat a s nímž se dá dále pracovat.

Zveřejněny jsou i zdrojové kódy sazby spolu s celou historií jejího vzniku. Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali o sázení závěrečné práce v LaTeXu, jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty, na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů, tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich generují jednotlivé části práce. Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech, do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost existujícím nástrojům převést, a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním dalších pramenů aktualisované) webové presentace.

Předkoncilní překlady oficia do češtiny

tl;dr Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných článků nepřibývá; místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.

Když jsem tady v roce 2012 psal o částech oficia v 19. a první polovině 20. stol. přeložených do češtiny a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce. Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné, neméně zajímavé, ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné), až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách) v létě 2014 srazilo vaz. Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů, ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam, odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do zpracování tématu sám. Ujistil jsem se, že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující liturgiky, a podle hesla "co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy" (prof. Weis) jsem se pustil do psaní. Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto. Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.

Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská, ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná i bez znalosti starých jazyků. Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru "lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené reprodukce malého množství základních typů, což na první pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat do přehledného systému. Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.

Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění, když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.

Každodenní nešpory v Bad Tölz

Sborník Lebendiges Stundengebet (vyd. 1989) nabízí representativní pohledy německých teologů různých zaměření na liturgii hodin (zde myšleno v úzkém smyslu "pokoncilní římské oficium"), s odstupem tehdy již téměř dvaceti let od její promulgace. Příspěvek Ruperta Bergera Eine Gemeinde betet das Abendlob je mezi ostatními, vesměs neméně zajímavými, výjimečný tím, že nejde o článek od profesorského nebo badatelského stolu, ale o zprávu z první ruky o velkém úspěchu liturgie hodin ve farní pastoraci v bavorské farnosti Bad Tölz na přelomu 70. a 80. let.

(Berger R.: Eine Gemeinde betet das Abendlob, in: Klöckener M. - Rennings H. (ed.): Lebendiges Stundengebet. Vertiefung und Hilfe, Freiburg - Basel - Wien 1989, 495-505.)

Zmiňuje počáteční pokusy se zpívanými nešporami ve spojení s večerní mší o velkých svátcích - s nevalnými ohlasy z řad farníků. Později, když byl zaveden jednotný kancionál Gotteslob, nabízející pro nešpory obsáhlý materiál (viz zde starší článek o něm), byly z něj pečlivě připraveny slavnostní zpívané nešpory, tentokrát v předvečer slavnosti výročí posvěcení farního kostela. Slaveny byly ne v souvislosti se mší, ale s pravidelným sobotním růžencem. Přijaty byly velice dobře a i při několika dalších slavnostních příležitostech pak byly slaveny první nešpory, jako vstup do slavnosti.

Další rok se slavily adventní nešpory z kancionálu Gotteslob každodenně v předvánočním týdnu, kdy se k Magnificat zpívají "Ó antifony". Rok nato vyšel Vesperbuch zum Gotteslob, dále rozšiřující možnosti využití kancionálu, a zformovavší se kroužek "nešporních pěvců" vyjádřil přání scházet se k nešporám denně nejen v předvánočním týdnu, ale také v navazujícím oktávu Narození Páně. V průběhu roku se pak ustavily dokonce nešpory každodenní (!), o nichž autor referuje již po bezmála deseti letech nepřetržitého trvání.

Zdůrazňuje, že nešpory jsou v Bad Tölz zásadně zpívané. Zpěv tu bytostně patří k rázu liturgie hodin jako specifického bohoslužebného útvaru. Nikoho by nenapadlo nešpory recitovat, a ti, kdo na ně chodí, jsou větším dílem lidé, kteří rádi zpívají.

Všímá si hudebnin, které zpívaným nešporám pomohly k úspěchu, i těch, které se moc neujaly: na jedné straně je Gotteslob se svými předpřipravenými nešporními formuláři, ale také bohatou zásobou dalších žalmů, antifon a hymnů či písní použitelných na jejich místě. K tomu dále přistupuje Vesperbuch zum Gotteslob (neměl jsem v ruce). V počátcích významně pomohlo, že nápěvy žalmů i některé antifony znali farníci z responsoriálních žalmů mše. (V Čechách by se podobného efektu dalo dosáhnout s notoricky známými žalmy Korejsovými.) Kritika se snáší na Antiphonale zum Stundengebet: nejenom, že jeho nápěvy, imitující gregoriánský chorál, znějí uším bavorských nekleriků značně cize, ale především je kniha příliš velká a těžká, takže není oblíbená a sahá se po ní jen při výjimečných příležitostech. Kromě toho je repertoár rozšířen vybranými zpěvy z malého oficia Christuslob a z publikací lipských oratoriánů.

A jak je to v Bad Tölz s nešporami dnes? Je to neuvěřitelné, ale podle farního webu se tam "tägliche Vesper" slaví i nadále (skoro 40 let!) täglich. Zdá se, že si tam budu muset časem naplánovat výlet.

Z pozůstalosti Tomáše Fryčaje

Neslavný konec jednoho plagiátu

Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě v Brně vznikla nová bakalářská práce k osobě Tomáše Fryčaje, zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti. Vlastní edici historického pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod. Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu téměř slovo od slova převzala většinu mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených, aniž uvedla zdroj. Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří, že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku práce vůbec nehodí, provedla sama.

Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem. Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit, když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné vyhlídky. Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do "mé" části textu, zželelo se mi článku, jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený, bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice, a zjištěné neakademické zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.

Z obsahu inventáře

Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene. Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky, že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci, inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů, byl trochu jiný. Je také otázkou, proč byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny hodnotnější předměty z pozůstalosti. Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů nějakou kulturní institucí.

Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.

Hudebniny

• 1. Fryčaj Tomáš: Katolický kancionál, Brno 1835
• 25. Kancionál (český), 1794
• 51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
• 113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822

Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník, protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky. Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované. Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu, byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky, bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.

Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu. O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.

Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113, má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství. Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání, evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140), ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31). Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická díla.

Knihy liturgické

• 9. Officium defunctorum, 2 exempláře: Brno 1807, Olomouc 1818
• 56. Triduum sacrum celebratum in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
• 79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
• 82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])

Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.

Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však domácího - moravského - původu. To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom, že šlo o texty často a široce užívané. Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše): oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech, textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě drahá.

Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua, je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném slova smyslu.

Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani, tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením, tkzv. "laický".) Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila, ale odjinud víme, že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů. Z fotodokumentace a popisu je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.

Breviarium ecclesiasticum pod č. 79 není standardní potridentský římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních. Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné na začátku každého svazku. Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou délku psalmodie v jednotlivých hodinkách, zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků, či recitaci feriálních žalmů i o svátcích. Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových reformách 20. století.

Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář a Horae diurnae), pocházejí z doby poměrně dlouho před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské Breviarium ecclesiasticum není standardní římský breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě, ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického, jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše, ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky. To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy, které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným pro každodenní modlitbu.

Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes, součástí vybavení farnosti. Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš jako příručku k pohřebním obřadům.

Závěrem

Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu otázku: kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat, ale v seznamu nejsou zachyceny? Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá ze starších sbírek? Ze kterých? (Tyto otázky jsou jistě dávno zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti s dobovým kontextem a související literaturou.) Jak široká byla recepce potridentských reformních breviářů na území Habsburské monarchie?

Slovo k citujícímu

Začátek nového akademického roku, doba zadávání závěrečných prací, popř. jejich usilovného psaní s vyhlídkou na zimní termín obhajoby, je vhodnou příležitostí pro mravokárný příspěvek:

Zdejší blog se čas od času objeví v seznamu použité literatury některé vysokoškolské kvalifikační práce. Možná je několik málo speciálních témat, ke kterým některé zde publikované články představují jeden z nemnoha dostupných zdrojů informací. V takových případech by snad citování pochybného internetového zdroje bylo opodstatněné a odpustitelné - byť neodborný charakter textu by si vyžádal na straně citujícího zvláště kritický přístup. Je však příznačné, že všichni, kdo kdy zdejší blog citovali, čerpali z něj nekriticky informace zcela obecného rázu.

Milý kolego, milá kolegyně, pokud se Ti zdá, že některý článek z tohoto blogu nabízí přesně ten kousek vědění, který schází v mozaice Tvé bakalářské práce, věz, že je to s velkou pravděpodobností "pokušení ďábelské" a místo laciného kamínku, povalujícího se na širých pláních internetu, se sluší hledat ušlechtilejší v odborné literatuře. Dost možná hledáš odpověď na docela obecnou otázku ke katolické liturgii nebo liturgické hudbě, ale nevyznáš se v související literatuře a nevíš, kde onu odpověď hledat. V tom případě zadrž ruce, skládající podle školních citačních norem bibliografický záznam pro internetový zdroj, a místo toho raději napiš autorovi e-mail. Je pravděpodobné, že k tématu, kterému tu někdy v minulosti věnoval pozornost, bude moci doporučit solidnější a ucelenější zdroj informací.

---

V poslední době nastala jedna okolnost vzhledem k tématu článku ne nevýznamná: letošní podzim bude po devíti letech první, kdy nebudu studentem žádné vysoké školy. Zdárně jsem ovšem za celou tu dobu neabsolvoval ani jednu. Na takové autory se prostě spoléhat nechcete.

Recto tono

Občas hledám, zda se na internetu neobjevily nějaké nové zpěvy k liturgii hodin - ať přímo noty, ať informace o nich - a i když to, co hledám, zpravidla nenajdu, v sítích mi místo ryb často uvízne všelijaká jiná zajímavá havěť. Dnes jsem takto narazil na článek Jak se modlit nešpory na jednom tónu.

Slovo žalm znamená píseň a tradičním způsobem, jak se modlit breviář, je zpěv gregoriánského chorálu. Gregoriánský chorál je „optimalizován“ na to, aby se člověk modlil správným způsobem, ale vyžaduje i jisté muzikantské dovednosti a píli a čas. Proto existuje maximálně zjednodušená verze zpěvu – zpěv na jednom tónu (recto tono). Je to forma, které dávají přednost činné komunity, které nemají čas na nácvik zpěvu, nebo naopak i některé přísné kontemplativní řády, pro které je modlitba tolik důležitá, že soustředěním se na kvalitu zpěvu nechtějí ztrácet soustředění na modlitbu.

Můj nynější přehled o způsobu společné modlitby oficia v českých řeholních domech není ani zdaleka representativní; každopádně ale o žádné komunitě, kde by se hodinky zpívaly recto tono, nevím. Tvrzení o "přísných kontemplativních řádech" je vůbec pochybné: do této kategorie, pokud vím, bývají tradičně řazeni předně kartuziáni a trapisté, a to jsou naopak řády vycházející z benediktinské tradice a pečlivě kultivující chórový zpěv. Zpěv recto tono se zdá být do nějaké míry vlastní bosým karmelitánům (viz zajímavou diskusi). Nicméně v českých domech, které znám, se buďto nepěstuje (Slaný), nebo bývá doplněn hudebně bohatšími prvky. Podobné tendence jsou zmiňovány i v odkazované diskusi.

Mám zato, že oficium zpívané recto tono je nutně únavné a nedůstojné, jsem ale připraven nechat se dobrou zkušeností přesvědčit o opaku. Na první poslech krásná slova se na naše téma najdou třeba ve článku On the Psalmody of the Divine Office, dle mého soudu jde ale spíš o snůšku dobře míněných zbožných řečí neopírajících se o zkušenost. (Myslím speciálně odstavce o zpěvu recto tono. Obecně benediktina z toho, že by měl málo zkušeností se zpívaným oficiem, samozřejmě nepodezírám.)

Zpěv recto tono, nejprimitivnější podoba zpívaného oficia, láká (alespoň mě, hudebního omezence s bídnou hudební představivostí) k experimentování: dalo by se něco krásného a modlitby- a liturgie-schopného vytvořit drobnými zásahy do jeho základního schématu? Třeba tak, že všichni sice zpívají recto tono, ale v různých výškách? Nebo tak, že se kolem statické hlasové linky rozezpívají varhany? ...

Směrem k opravdovým skladatelům

Pokud vím, žádný z českých "opravdových skladatelů" dnes hudbu k liturgii hodin neskládá. Typickým tvůrcem hudby pro tento kout liturgie je ředitel kůru katedrálního nebo jinak významného kostela, tvořící striktně pro vlastní potřebu, svým způsobem z nouze. Pro skladatele, netísněné potřebou hudebně zajistit liturgický provoz některého kostela, zřejmě liturgie hodin není dostatečně zajímavá, aby pro ni komponovali.

Proč? Domnívám se, že odpověď naznačují dvě známé výjimky: Petr Eben (Vesperae in festo Nativitatis B.M.V.; sváteční nešpory v katalánštině na objednávku benediktinského kláštera Montserrat) a Miloš Bok (Chórové zpěvy pro klášter trapistů; objednávka pro Nový Dvůr). Je jí chybějící poptávka. Veřejné slavení denní modlitby církve není příliš rozšířené a i ve významných kostelích se, pokud je mi známo, celoročně koná "nízkonákladově" (varhany + dobrovolnický sbor, obvykle jednohlasý zpěv), takže na jedné straně skladateli neskýtají mnoho prostoru pro uplatnění jeho umění a na druhé straně není pociťována potřeba zatěžovat hubený rozpočet té které církevní instituce objednávkou hudebního díla: ředitel kůru na to stačí sám a zřejmě za své skladatelské počiny nebude požadovat zvláštní úplatu.

Od svatováclavské pouti před dvěma lety s sebou nosím myšlenku, kterou nejsem a nikdy nebudu schopný sám realizovat, kterou ale považuji za vysoce realizování hodnou: i přes to, jak to teď v našich luzích a hájích s veřejným slavením liturgie hodin je, je několik málo příležitostí v průběhu liturgického roku, pro které by bylo svrchovaně vhodné mít složené důstojné zpěvy. Jednou takovou příležitostí - přinejmenším pro oblast Čech - je právě slavnost svatého Václava. Ideální svatováclavské oficium by zahrnovalo úplně všechny zpěvy všech hodinek. (Vím totiž, že přinejmenším ve Staré Boleslavi se v ten den nemalá část hodinek veřejně slaví a zbytek by se jistě hodil jinde.) Základem všech by byl "cantus firmus" zpívatelný i samostatně - bez dalších hlasů a bez doprovodu - a přístupný i pro lidový zpěv. Pro modlitbu se čtením, modlitby během dne a kompletář by bohatě stačila tato nejjednodušší forma doplněná varhanním doprovodem. Ranní chvály a zejména oboje nešpory by pak byly "škálovatelné" - podle možností kůru by bylo možné vhodně zapojit vícehlasý sborový zpěv, popř. malé či větší instrumentální těleso.

Myšlenku pouštím do světa jako ochmýřené semínko pampelišky: nelze sice rozumně očekávat, že z ní něco vyroste, ale co kdyby?

Relikvie a kalendář kostela

Obecný a partikulární kalendář

Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského Ženicha. ...

Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)

Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary. (SC 104)

Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce. Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma. Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho. (Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční, ale několikaletý cyklus sanktorálu :) ) "Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)

Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle zdroj a centrum v místě, kde bylo pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky. Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je záležitostí podstatně vázanou na určité místo.

Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný, obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu, a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu. (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK /anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)

Kalendář kostela

Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení, titul kostela) a oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena (VPLRK č. 52c).

Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné, že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů se toto pravidlo nevztahuje. (Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)

Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále. (A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela velmi dbalá.) Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek (sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení. Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam, ale zatím bez úspěchu.

Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit. VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý, který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí, ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.

Od letošní pouti do Staré Boleslavi jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích proprií pro speciální místní potřeby ("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických" svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.

"liturgy-friendly" fonty

V katolických liturgických knihách římského obřadu je běžné používat dva speciální symboly (solesmeské edice chorálu mají ještě jeden podobný, ten ale, pokud vím, není jinak v posledních staletích v tištěných knihách běžný):

znak	Unicode kód a název	význam
℟	U+211F RESPONSE	1. responsum: část responsoriálního zpěvu, kterou zpívá celý chór či lid, nebo odpověď jako součást nebo na závěr předsednické modlitby (typicky Amen). 2. (spíše výjimečně, často v rubrikách) responsorium: responsoriální zpěv.
℣	U+2123 VERSICLE	versus či versiculus: buďto část responsoria zpívaná sólistou, nebo první část veršíku, rovněž předzpěvovaná sólistou.

Jak ukazuje tabulka výše, pro naše znaky je vyhrazené místo ve znakové sadě Unicode. Většina fontů ovšem nepokrývá celou znakovou sadu (z pochopitelných důvodů) a naše znaky, které, pokud vím, mimo liturgické knihy dalšího užití nemají, nepatří zrovna mezi ty, kterým by tvůrci fontů často věnovali pozornost. Proto ten, kdo chce sázet liturgické texty nebo zpěvy římského obřadu a chce znaky responsum a versiculus mít "opravdové" (tam, kde nejsou dostupné, např. na psacích strojích, se často nahrazují kombinací "R/." nebo prostě jen "R."), musí po fontech, které je obsahují, pátrat. Já jsem takové pátrání provedl (jen mezi fonty aktuálně nainstalovanými na mém počítači; budu rád za příp. informace o dalších a doplním je sem) a dále nabízím jeho výsledky.

Náhled ukazuje inkriminované znaky v kontextu opravdového liturgického textu - versiklu pro odpolední modlitbu (nonu) ve středu 3. týdne žaltáře.

název, náhled (vždy ve velikosti 13pt)	domovská stránka	licence
Junicode	http://junicode.sourceforge.net/	Open Font License
Charis SIL	http://scripts.sil.org/cms/scripts/page.php?site_id=nrsi&id=CharisSILfont	Open Font License
Doulos SIL	http://scripts.sil.org/cms/scripts/page.php?site_id=nrsi&id=DoulosSILfont	Open Font License
Old Standard TT	http://www.thessalonica.org.ru/en/oldstandard.html	Open Font License
FreeSans	http://www.gnu.org/software/freefont/	GNU General Public License v. 3 nebo novější
FreeSerif	http://www.gnu.org/software/freefont/	GNU General Public License v. 3 nebo novější
liturgy	http://www.romanliturgy.org/?p=41	"free font" (public domain?)
Caeciliae	http://marello.org/caeciliae/	neznámá
Festa Dies	https://sites.google.com/site/gregorianicantus/festa-dies	Creative Commons Atribución-NoComercial 2.5 Colombia (CC BY-NC 2.5) (doufám, že se ničím podstatným neliší od CC BY-NC 2.5 "neColombia" - ale nevím)

Celkem positivní zjištění je, že když už nějaký font podporuje naše dva neobvyklé znaky, mívá zpravidla i písmena s českou diakritikou.

Caeciliae a Festa Dies jsou, jak je z ukázky patrno, fonty pro zápis kvadratické notace a znaky pro písmena mají obsazené notami a jinými notačními prvky. Naše znaky responsum a versus nemají na místě vyhrazeném jim standardem Unicode, ale místo běžných písmen R a V.

Naše zvláštní znaky místo R a V má i font liturgy - a kromě nich má jen ještě dva další: tečku a maltézský kříž. Je koncipován jako doplněk k použití spolu s jiným fontem, který tyto znaky postrádá.

---

"liturgy-friendly fonts" - English summary

This article presents a list of known free fonts containing the characters ℟ (response) and ℣ (versicle), frequently used in the catholic liturgical books of the Roman rite.

The table contains for each font a preview of a short liturgical text (taken from the Czech translation of the Liturgy of the Hours) rendered in the font, link to it's homepage and license information.

Blog "New Liturgical Movement" slaví sedmé narozeniny

Blog New Liturgical Movement slaví právě dnes sedm let své existence. Všechna čest lidem, kteří u práce na něm vydrželi od založení a díky všem, kdo do něj v průběhu času přispěli čteníhodnými články.

---

Už si nepamatuji, jak dlouho tento blog sleduji, odhaduji to na tři až pět let. - Zcela záměrně jsem napsal "sleduji", ne "čtu". Na mém seznamu sledovaných stránek zůstává především pro pravidelný přísun fotografií pozoruhodných kostelních interiérů a liturgického vybavení. Zajímavé jsou také občasné poloodborné až odborné články na liturgicko-historická témata, ty jediné zpravidla nejen prohlížím, ale opravdu čtu. Konečně je pro mě blog New Liturgical Movement okénkem do katolického subsvěta, který sám pro sebe nazývám "umírněný tradicionalismus" nebo "semitradicionalismus" - autoři článků i pravidelní komentátoři jsou, zdá se, z větší části nakloněni předkoncilní liturgii; přijímají ovšem i tu pokoncilní, přičemž však nikdy neopomenou zdůraznit, že "liturgická reforma potřebuje reformu", že se pokoncilní liturgická reforma prostě nepovedla. Často je referováno o kněžích a společenstvích, která, v mezích současného (velmi benevolentního) liturgického zákonodárství o první kroky této "reformy reformy" usiluje. Dvěma charakteristickými hesly tohoto nastavení jsou "reform of the reform" (právě nastíněno) a "mutual enrichment": to označuje přesvědčení, že je velmi šťastné soužití dvou forem římského ritu vedle sebe, a že by mezi nimi mělo docházet k výměně.

S přispěvateli "New Liturgical Movement" sdílím zájem o liturgii v jejích dějinách a o umělecké předměty, které pro její účely vznikly a vznikají. S "ideologií", která blog prostupuje, jsem nikdy nebyl zajedno, ale jít s někým řadu let pochopitelně nelze, aniž bych tím sám byl nějak proměněn. Nestal se ze mě umírněný tradicionalista, ale některé vlivy z ovzduší blogu jsem nepochybně nasál.

První a zásadní je otevřenost pro kritiku liturgické reformy, resp. vůbec připuštění její kritizovatelnosti. V několika starších příspěvcích jsem citoval prof. László Dobszaye - bez našeho blogu bych ho neznal. Vážím si ho, protože jeho kritika liturgické reformy je vědecky fundovaná, není polemická a je nesena poslušností a láskou k církvi.

Dalším nezpochybnitelným vlivem je vzbuzení zájmu o zpěvy mešniho propria. (Dalším podobně laděným blogem, který jsem objevil díky "New Liturgical Movement" a který průběžně sleduji, aniž se plně ztotožňuji s jeho "ideologií", je The Chant Café.) To vyústilo ve vznik stránek Graduale Bohemicum, které jsou de facto transposicí jisté podmnožiny leitmotivů z The Chant Café do českých podmínek.

Vlastní téma webu In adiutorium, hudba k liturgii hodin, přichází na "New Liturgical Movement" na přetřes jen poměrně málo. Nicméně jsem vyhledal některé více či méně související články:

• Compendium of the Reforms of the Roman Breviary 1568-1961 - z toho, co je na internetu a znám, nejdetailnější a nejlepší dějiny římského breviáře až do 2. vat. koncilu. (Dlouhá řada dlouhých článků.)
• Question: Resources for the Liturgy of the Hours in a Parish - příspěvek, který vyznívá poněkud beznadějně: autor se ptá po materiálech (zpěvech a zřejmě i textech) ke slavení liturgie hodin ve farnosti; otázka zůstává nezodpovězena - americký trh i netrh nemají v tomto směru nabídku úplně bohatou. (Srov. můj seznam odkazů. Pokud jde o anglické stránky, zřejmě není vyčerpávající, ale do jisté míry reprezentativní, myslím, je.)
• The Family Celebration of the Divine Office - když čtu např. v encyklice Familiaris consortio doporučení, aby se denní modlitbu církve modlily rodiny, usmívám se nad tím. Videa v článku zahrnutá však poněkud nahlodávají mou sebejistotu: "tak on to někdo opravdu dělá... a zřejmě to funguje" (i když znuděně se klátících nejmenších děcek je mi opravdu líto).

(Moc jsem se snažil, abych článek stihl dopsat a publikovat ještě v posledních minutách onoho narozeninového dne. A zdá se, že se to podaří...)

Editio Sancti Wolfgangi

Někdy bych měl spočítat, kolik internetových stránek jsem zřídil, a vyzkoušet, zda si ke všem pamatuji hesla :) . Každopádně: jsou tu ještě jedny nové. Editio Sancti Wolfgangi jsem koncipoval jako fiktivní vydavatelství liturgických knih. Fakticky jde o internetové stránky nabízející ke stažení především mnou vysázený gregoriánský chorál, dílem podle oficiálních vydání z 1. pol. 20. stol. (nic takového tam zatím není, protože to, co se chystá, ještě není tak hotové, aby to mělo cenu vystavovat), dílem podle středověkých rukopisů.

Stránky jsou dvojjazyčné, paralelně česko-latinské, protože předpokládám, že by (narozdíl od těchto stránek) mohly zajímat sem tam i někoho z jinak mluvících koutů světa a církve.

Jeden z klíčových cílů mého "Editio" výrazně konverguje s projektem In adiutorium: je jím vydání pražského provinčního propria antifonáře. (Rozumí se: latinské zpěvy předkoncilního oficia.) To se mi nikde nepodařilo objevit a zdá se, že od vynálezu knihtisku a od vydání tridentského breviáře nikdo neměl potřebu vytisknout zpěvy oficia pro vlastní svátky provincie. To považuji (ze své úzké a reálnému životu poněkud vzdálené fachidiotské perspektivy) za naprosto skandální. (Nabízejí se dvě možné interpretace: buďto byly kláštery a kapituly denně zpívající oficium dobře zásobené rukopisy a i po vynálezu knihtisku preferovaly doplňování rukopisného fondu před využitím moderní techniky, nebo se v pražské provincii od 16. stol. oficium fakticky nezpívalo.) Toho času je na světě prozatím neúplný ( - manuscripts containing the rest wanted! - ) formulář svátku sv. Víta.

web Graduale Bohemicum

Dovoluji si upozornit na před nedávnem vzniklý tematicky spřízněný web Graduale Bohemicum: http://graduale.xf.cz. Jeho tématem je rovněž liturgická hudba, ovšem mešní: jmenovitě české zpěvy mešního propria (introit, responsoriální žalm, zpěv před evangeliem, offertorium, communio). Není tam (a pokud zůstanu soudný, ani nikdy nebude) žádná moje tvorba, těžiště obsahu spočívá v průběžně doplňovaném přehledu existujících zhudebnění, vydaných tiskem i publikovaných na internetu, od jiných autorů.