(Na web věnovaný hudební stránce liturgie hodin nápěvy pro eucharistické modlitby
samozřejmě tematicky nepatří, ale když jsem přemýšlel, kde nejnovější kousek
"chorálu českého" zveřejnit, nakonec jsem usoudil, že ze všech
míst, která teď přicházejí v úvahu, je toto nevhodné nejméně.)
Začalo to před několika lety
trochou rozpustilosti na Signálech.
Zatímco idea latinsky zpívané dětské mše byla humorná absurdita, vyplynuvší z nějaké
tlachavé diskuse, viděl jsem, že opatřit eucharistické modlitby pro mše s dětmi
vhodnými nápěvy by mohlo být skutečně přínosné a povznést slavení s nimi
na novou kvalitativní úroveň. Představu jak na to jsem hned neměl,
ale ten nápad už mě nikdy úplně neopustil, a když mě po letech začaly napadat
části možného řešení, nakonec jsem na to založil nový dokument, začal je zapisovat
do not a snažit se je uspořádat do soudržného celku, až během delší doby vyrostlo
to, čeho první zveřejnitelnou verzi dnes pouštím do světa:
II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - návrh chorálních nápěvů
Normálně se hudební stránce mše nevěnuji, protože nejsem aktivní chrámový hudebník,
který by do ní někde měl co mluvit,
a zejména se nevěnuji kněžským zpěvům, protože mi nepřísluší a nikdy nebude příslušet
je zpívat, ale eucharistické modlitby pro mše s dětmi jsou právě charakteristické tím,
že to nejsou (jen) modlitby kněžské, ale jsou proloženy značným množstvím aklamací lidu.
To jim propůjčuje specifický ráz, citelně odlišný od standardních eucharistických
modliteb, který si (jak jsem to formuloval už pod oním výše odkazovaným
příspěvkem na Signálech) dle mého názoru opravdu říká o to, aby se pokud možno
celá eucharistická modlitba zpívala.
Jednak spojení jednotlivých aklamací s nápěvy pomáhá pamatovat si je
a správně jimi odpovídat na příslušné klausule modliteb celebranta,
jednak střídání celebranta a lidu díky zpěvu snáze udrží tempo a spád,
vytvoří pěkný jednolitý celek
a předejde nežádoucímu dojmu předsednické modlitby stále znovu neústrojně přerušované těžkopádně
odříkávanými průpověďmi lidu.
To, že jsem ze tří eucharistických modliteb pro mše s dětmi sáhl po té druhé,
je dáno tím, že je to ta jediná, kterou jsem sám jako dítě vícekrát zažil v liturgickém provozu
(90. léta, farnost Kladno Rozdělov, P. Bořivoj Bělík)
a mám ji do určité míry zvnitřněnou.
Nevylučuji, že později budou následovat i nápěvy pro zbylé dvě, ale zatím to nemám v plánu.
I když to nebylo odpočátku záměrem, nakonec jsem skončil u toho, že část nápěvů
je přímo převzatá z chorálních nápěvů pro standardní eucharistické modlitby
(a Sanctus z ordinaria Missa mundi), část nápěvy odpovídajících
pasáží standardních eucharistických modliteb více či méně věrně napodobuje.
Blízkou paralelu postrádá většina aklamací a nápěv postsanctus, jehož podoba je určována snahou
plynule navázat na zvolený nápěv Sanctus a vyústit v opakování Benedictus.
Je pravděpodobné, že v příštích měsících a letech ještě dojde k úpravám.
Momentálně za nejslabší pasáže se značným prostorem pro zlepšení považuji
nápěv postsanctus
a aklamaci po anamnezi (která je komplikovaná tím, že jde o opakování aklamace
z preface v úplně jiném hudebním kontextu).
Vím, že okruh těch, pro které by můj nejnovější neužitečný nápad mohl být relevantní,
je velikostí mizivý, ale kdyby snad někomu přeci jen stál za prostudování/přezpívání,
připomínky jsou každopádně vítány, stejně jako případné konkurenční návrhy.
I.
Opět je tu velikonoční triduum a velikonoční oktáv -
ta část roku, kdy se v ranních chválách a nešporách
místo responsoria
výjimečně zpívá antifona.
Internetový breviář si tady dopřává volnost a sází ji
(v rozporu s rubrikami tištěného breviáře,
které daný text naprosto jednoznačně určují jako antifonu)
jako veršík.
Snad s ohledem na to, aby pro tento neobvyklý strukturní prvek
nabízel formu co nejpraktičtější pro společnou recitaci
bez potřeby jakýchkoli příprav a domlouvání.
Naznačený způsob přednesu je jistě
přípustný (zvlášť při oficiu slaveném beze zpěvu),
ale to, že ho internetový breviář kanonisuje, je nešťastné.
Aplikace, kterou pro modlitbu hodinek hojně využívá i kněžstvo,
a kterou, jak se zdá, už i ČBK bere jako celkem standardní
kanál pro zveřejňování liturgických textů, by měla
co nejvěrněji reprodukovat oficiální liturgické knihy,
a svévolných úprav, jako je měnění žánrů zpěvů, se zdržet,
nebo z nich přinejmenším otevřeně a důsledně vydávat počet.
Dlužno říci, že když jsem v rámci své
budějcké diplomové práce
studoval předkoncilní překlady částí oficia do češtiny,
různého násilí na diskutované antifoně jsem byl svědkem
opravdu často (viz odd. 5.5.2, s. 66). A není to kdovíjak překvapivé.
Jde o výraznou strukturní
zvláštnost (tehdy oproti dnešku o to víc, že v předkoncilním
oficiu antifona nahrazovala více strukturních prvků),
kterou někteří redaktoři českých nešpor,
ne právě důkladně seznámení s obsahem a dějinami breviáře,
nejspíš nepochopili, a jiní možná podrobili násilné úpravě i
zcela vědomě, aby eliminovali strukturní zvláštnosti velikonočních
nešpor a udělali je tak přístupnější pro lidové modlení.
Daný (krátký, osamoceně stojící) text působí a funguje úplně
jinak ve zpívaném latinském oficiu, kde má
bohatý melismatický nápěv,
a úplně jinak, když se recituje, nebo zpívá na nápěv
jednoduchý a stručný. Prostě zarecitovat
"Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme
se z něho, aleluja" a pokračovat k antifoně před
evangelním kantikem
působí jaksi úsečně, nedopovězeně. Také to není forma právě
přívětivá pro slavení za účasti lidu (kde "lidem" myslíme
jakékoli shromáždění, které není jako celek důkladně vytrénované
ve společném slavení denní modlitby církve).
Je tudíž pochopitelné, když někdo jmenované nedostatky hledí
alespoň částečně eliminovat tím, že text antifony nechává opakovat.
Daný text v dané funkci si o nějaké prodloužení či propracování
prostě říká.
II.
Už když jsem před lety narazil na
jednu z adventních antifon
zpracovanou od Jiřího Černého jako kánon,
uvažoval jsem, je-li rozumně a vkusně možné takové
zhudebnění antifon z oficia použít při oficiu samém.
Nic jsem však nevymyslel a předběžně jsem zůstal
při zamítavé odpovědi.
S odstupem řady let tu zamítavou odpověď reviduji:
v denní modlitbě církve je jedno místo, kde by se kánon dal
zcela ústrojně uplatnit, a to právě antifona
po krátkých čteních ranních chval a nešpor ve velikonočním
oktávu.
Kánon jako způsob, jak dát stručnému textu rozvinout se
do délky i do šířky. Kánon jako kroužení kolem daného textu
(což se hodí pro osamoceně stojící antifonu, ale nebylo by
vhodné pro antifonu rámující žalm). Kánon jako jednoduchá forma
vícehlasu, která s trochou nácviku může být docela dobře
přístupná i lidovému zpěvu.
Kánon jako sváteční ozdoba - a pokud snad má nějaký zpěv
být trochu víc náročný na nácvik, je jistě vhodné, aby to byl
takový, který se během oktávu mnohonásobně opakuje,
takže se investovaná energie bohatě vrátí.
Antifona zpívaná po celý oktáv třikrát denně tento požadavek
bohatě splňuje.
Jako všechno moje hudební snažení nad rámec jednoduchých
chorálních nápěvů, ani můj
kánon na (lehce upravený) text antifony Toto je den
nestojí za mnoho. Věci přiměřené bude číst ho hlavně jako
prohlášení ve věci toho, co Pavlík považuje za žádoucí,
aby také existovalo.
Pěkný kánon na daný text by se zkrátka neztratil.
Když jsem na Facebooku
zaznamenal existenci adventního zpěvníčku
připraveného redakcí časopisu Duha
(Z hvězdy vyšlo slunce. Zpěvníček-adventníček - vyšel jako 6. číslo ročníku 2020/21 tohoto časopisu),
pospíšil jsem opatřit si ho jako kuriositu,
kvůli oné nečekané ukázce
dalšího života antifony Ejhle, Hospodin přijde
(str. 1 - kompletní scan stránky je i ve výše odkazovaném facebookovém příspěvku).
Vzít chorální antifonu a použít ji jako melodii a první
sloku strofické písně je postup jako z učebnice dějin hudby
a nenadál jsem se toho, že ho někdy potkám i v tvorbě současné.
Jedna historická paralela, na kterou jsem narazil v poslední
době při sbírání staročeských chorálních antifon:
písnička vzniklá dokomponováním dalších strof
na melodii české parafráze antifony Absterget Deus
ze společných textů o mučednících
v kancionálu Václava Miřínského z r. 1590, f. 162v.
Zpěvníček, věren všeobecně rozšířené báji, výslovně jako zdroj
českého znění antifony Ejhle, Hospodin přijde
uvádí antifonář Arnošta z Pardubic
(ne, české Ejhle z Arnoštova antifonáře opravdu nepochází).
A mlčí o dokomponování strof o hvězdě a jejich autorství.
Bylo by hezké, kdyby se někde alespoň lokálně rozšířila pověst,
že z Arnoštova antifonáře pocházejí i ony.
Dokomponované strofy jsou bezcenné literární formou i obsahem -
krystalicky čistá ukázka té plytkosti, kterou se (nejen písňová)
devocionální tvorba určená dětem tak často vyznačuje.
Tvůrce písničky si z tradiční antifony vybral jediný motiv -
ono světlo velké - a nové sloky ozřejmují,
jak se proroctví o světle velkém naplňuje -
totiž v objevení se jasné hvězdy - a jak
na to má reagovat malý zpěváček:
jako tři králové se vydat na cestu (v čem že ono "vypravení
se na cestu" má spočívat, patrně pan farář,
paní katechetka či jiný vychovatel neopomene vyplnit vhodnou
mravoučnou hrou).
Zatímco antifona zpívá přímo o slavném příchodu Páně,
nové sloky to úplně přecházejí a zůstávají za ní daleko pozadu:
nedostanou se dál než k tomu, že hvězda jakusi
vágní "naději nese".
Obě nové sloky, stejně jako antifona, jež pro ně stála modelem,
začínají Ejhle a končí aleluja,
bez starostí o to, že se to k jejich ostatnímu textu nehodí
ani z hlediska použitého jazykového rejstříku,
ani (to platí zvláště o sloce poslední) funkčně.
Další obsah zpěvníčku,
(včetně obálky 20 celobarevných stránek, kromě první je na všech
po písničce)
tvoří dílem nová písňová tvorba autorů z okruhu
redakce časopisu Duha, dílem v tomto okruhu připravené
překlady německých a anglických písní, dílem české písně staré
(Michna, písně lidové, staré písně duchovní) i méně staré (Miloš Rejchrt).
Na blogu věnověném hudební stránce liturgie hodin se hodí zmínit,
že jsou zařazeny také písně figurující v červeném
(Blíží se k nám doba smilování;
Vítej, milý Jezu Kriste;
Z hvězdy vyšlo slunce)
i zeleném (Z nebe posel vychází) hymnáři.
U písně Blíží se k nám doba smilování
by se dalo vytýkat, že tvůrci zpěvníčku zřejmě nepracovali
s rejstříkem pramenů písní, který je otištěn v červeném
hymnáři i v breviáři, a text uvádějí jako "hymnus z breviáře",
ač by se slušelo uvést, že jde o píseň
ze Svatojanského kancionálu,
která se "hymnem z breviáře" stala až druhotně, když padlo
rozhodnutí použít v Denní modlitbě církve jako hymny
převážně existující české duchovní písně.
Tedy nejde o "hymnus z breviáře" o nic víc, než v případě
ostatních výše jmenovaných písní.
Ale já jsem za toto drobné opomenutí svým způsobem rád,
jako za každý drobný příspěvek k šíření povědomí o tom,
že breviář není jenom tlustá kniha k recitování hrobovým
hlasem, ale tlustá kniha tvořená z velké části zpěvy:
vposledku tlustý zpěvník bez not, jakkoli dnes není mnoho těch,
kdo jeho zpěvy opravdu zpívají.
V Českých Budějovicích mě mrzelo, že, ač je to sídelní město
biskupa s katedrální kapitulou a několika kláštery,
veřejně se tam nekoná
(když pomineme předkoncilní obřady v režii Kněžského bratrstva svatého Petra)
ani ta modlitba se čtením a ranní chvály
na Velký pátek a Bílou sobotu, jak k tomu vyzývá
VPDMC 210.
Abych městu a jeho církevním institucím nekřivdil,
pro přehled veřejně tam slaveného oficia (zásadně jen nešpor)
viz starší článek.
A naopak nadchl mě kostel Obětování Panny Marie
jako členitý a bohatě vybavený (chórové lavice!
řada postranních oltářů a jiných vyobrazení světců!
malý chór v kapli sv. Anny!)
liturgický prostor, jehož potenciál není stávajícím
bohoslužebným provozem ani zdaleka využit.
A tak jsem někdy na jaře nebo v létě 2018 pojal pošetilý
úmysl založit v Českých Budějovicích chorální scholu,
která by tam, kromě oněch modliteb se čtením a ranních chval
v Triduu, také během roku alespoň jednou měsíčně zpívala nešpory.
Nápad to byl samozřejmě sám o sobě skvělý a veskrze realizování
hodný, jen já naprosto nemám schopnosti potřebné pro jeho
uskutečnění, ke kterému tudíž nikdy nedošlo.
Ale neubránil jsem se dennímu snění o tom,
jak se tam konají velikonoční nešpory,
"při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu",
ani přemýšlení, kudy by jinak v závislosti na liturgickém kalendáři
chodil a kde by se zastavoval průvod po nešporách,
a co by se při něm zpívalo.
Sv. Auracián v klášterním kostele
(alespoň pokud je mi známo) žádné vyobrazení nemá. Centrem
jeho kultu je katedrála, kde jsou uloženy jeho ostatky.
Ale jaksi samozřejmě jsem počítal s tím, že by,
jakožto patron města a místní světec,
v paraliturgickém repertoáru průvodu po nešporách přiměřeně
zastoupen být měl, přinejmenším v době okolo svého svátku.
Počátek jeho kultu spadá již do doby potridentské,
která tvorbě nových lokálních liturgických textů nepřála
(a dodnes nepřeje),
a jeho svátek, slavený právě jen ve městě, jež světcovy ostatky
chová, snad nikdy neměl žádné vlastní
zpěvy pro mši ani pro oficium.
(Rozumí se zpěvy propriálního charakteru, ne figurální mše
dedikované ke cti světce nebo zpěvy, které sice plní praktickou funkci
propria, ale k liturgickým formulářům jsou ve vztahu zcela
volném, jako jsou moteta nebo mešní písně.)
Jistě by beze všeho šlo připomínat sv. Auraciána zpěvem
nebo zpěvy vybranými z commune, ale to se mi zdálo jaksi chudobné,
zvlášť v průvodu po nešporách, jehož repertoár není sešněrován
omezeními liturgických předpisů. Snad během staletí někdo nějaké
vhodné vlastní zpěvy, po kterých by bylo lze sáhnout, složil?
Dlouho jsem hledal marně. Až po dosti dlouhé době,
když úvahy o budějovické chorální schóle byly dávno passé, jsem
náhodou učinil šťastný objev v jedné soukromé sbírce
(majiteli jsem musel slíbit, že jeho jméno neprozradím):
dvojlist menšího formátu, nadepsaný
De S. Auratiano Martyre, Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono,
obsahuje nepříliš úhledný rukopisný notový záznam pěti antifon.
Písmo ukazuje dosti spolehlivě na první čtvrtinu XXI. století,
tuto dataci podporuje i papírenský filigrán.
Notace je (jak je v daném období takřka všeobecně obvyklé)
kvadratická ve čtyřlinkové osnově. Omezuje se
na malý výběr základních neum, bez rytmických znamének,
zvláštních tvarů neum kódujících paleografické poznatky,
nebo jiných charakteristických znaků, které by mohly ukazovat
na určitou dobu vzniku nebo školu chorální interpretace.
Latinský text je psán pravopisem s fonetickým j,
užívaným v liturgických knihách (prakticky celý novověk až)
do 50. let 20. stol.
Kompletní obsah pramene jsem přepsal a se souhlasem majitele
zde nabízím:
De S. Auratiano Martyre
Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono
transkripce s českým překladem
Připojený český překlad je z mého pera. Hleděl jsem zachovat literární
charakter textu třeba i za cenu přesnosti překladu, což se zvlášť
zhoubně projevilo na antifoně Auratiane, miles Christi,
na jejímž začátku jsem z básnické nouze nenašel jiné východisko,
než výpověď oproti latinské předloze poměrně výrazně rozšířit.
Rukopisný pramen neposkytuje žádné informace o tom,
kdo oněch pět antifon složil, kdy a pro jaký
účel. Je však zřejmé, že nejde o úplný liturgický formulář,
a podle všeho ani např. o liturgický formulář nedokončený -
každý ze zpěvů má jiný charakter a ani po stránce obsahu
nevykazují žádnou souvislost. Jde spíše o malou sbírku
jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici.
Tento závěr podporuje i skutečnost, že u jednotlivých antifon
nenacházíme údaje o funkci, resp. o posici v rámci formuláře,
ani o zakončeních žalmových nápěvů (differentiae).
Zdá se, že se nepočítalo s tím, že by antifony byly kdy zpívány
s žalmy.
První tři antifony
jsou relativně krátké a zřetelně dvojdílné,
zbylé dvě jsou podstatně delší a po jazykové stránce vzletnější.
Obě tyto skupiny obsahují po jedné antifoně rýmované.
Většina antifon obsahuje dobře zřetelný (příp. až svou
kostrbatostí vyčnívající) biblický citát či aluzi.
1. Aeterni Verbi
Tato antifona se po literární i hudební stránce jeví
ze všech nejslabší a je obtížné představit si ji jako
důstojně fungující v nějakém liturgickém rámci.
Světce tituluje způsobem pro něj naprosto ne typickým
(Aeterni Verbi Auditor, tedy Posluchači věčného Slova)
a ještě nesouladnější dojem vyvolává
volba slov v závěrečné prosbě "nostras voces suscipe".
Od ostatních antifon se liší také absencí
zřetelných aluzí na biblické texty.
Při bližším pohledu se ukáže, že tady zřejmě forma převládla
nad obsahem: slova jsou vybrána tak,
aby se počáteční písmena složila v akrostich AVRATIANVS.
2. Aurum et argentum
Docela pěkná krátká antifona osmého modu.
Hudebně prostá, podobného rázu, jako bývají antifony
k žalmům ve starších vrstvách chorálního repertoáru.
Text je typickou ukázkou hagiografického postupu pro
svatoauraciánský kult typického: když nevíme nic o životě
světce, přiřkneme mu evangelní ctnosti vybrané tak,
aby mu slušely ke jménu.
Jako jediná ovšem Auraciána nejmenuje a dala by se tak
použít o každém světci, který
aurum et argentum ... non amavit.
Závěr "in coelis sibi thesaurum thesaurizavit"
je zřetelnou narážkou na Mt 6, 20.
3. Super aurum
je antifona podobného charakteru jako předchozí.
Stručný text se zřetelnou biblickou narážkou,
prostý nápěv, který by v určitých vrstvách tradičního repertoáru
antifon oficia docela dobře zapadl. Kdyby někdo
v naší sbírce zpěvů chtěl za každou cenu hledat jakýsi
zárodek nedokončeného liturgického formuláře,
pak nejspíše přicházejí v úvahu právě tyto dvě antifony.
I zde se v narážce na světcovo jméno mluví o vztahu
k bohatství, přičemž většina slov je vypůjčena
ze Žalmu 18, 11.10.
4. Auratiane, miles Christi
Dlouhý rýmovaný text tvořený sérií volných dvouverší,
jako vystřižený z nějakého slabšího rýmovaného oficia.
Jediné, co tu vyvolává pochybnosti, je, že začátek kultu sv. Auraciána
(1643 darování ostatků Ludvíkovi z Rosenheimu,
1670 jejich přenesení od kapucínů do farního kostela sv. Mikuláše)
jako terminus a quo vzniku našich antifon
spadá do doby, kdy rýmovaná oficia, resp. rýmované liturgické
texty vůbec, dávno nebyly v módě, aniž se kdy do módy vrátily.
Na druhou stranu však (nejen) v pražském provinčním propriu
jejich zbytky vydržely
až do poloviny 19. stol.,
takže neznámý autor měl odkud čerpat inspiraci,
a záměrná archaisace není v oblasti tvorby liturgických
textů nic neslýchaného.
Text, v návaznosti na zavedený způsob zobrazování světce
jako římského legionáře, rozvíjí motiv "vojína Kristova":
vzývá ho jako toho, kdo v mučednické smrti
"prolil krev pro svého krále", a adresuje mu sérii proseb
o pomoc v křesťanském životě, k čemuž si vypůjčuje
bojovné/sportovní metafory
z 2 Tim 4, 7.
Určité interpretační obtíže skýtá dvouverší
"nobis adhuc certantibus adiuva sacris precibus".
Mohlo by jít o ablativ absolutní
(když/zatímco my dosud zápasíme, pomáhej modlitbami),
ale to by se sloveso adiuvare octlo bez předmětu,
což je nezvyklé.
Jsem nakloněn myslet si, že tu nejde o ablativ absolutní,
ale o vazbu slovesa adiuvare s dativem
nobis ... adiuva
(nám, až dosud zápasícím, pomáhej modlitbami).
Tedy o hrubku, protože
sloveso adiuvare se - narozdíl od českého pomáhat někomu
nebo německého jemandem helfen -
váže zásadně s akusativem.
Ale vzhledem k tomu, že autorem antifony o sv. Auraciánovi byl
se vší pravděpodobností nějaký Čech nebo Němec, je takový jazykový
poklesek dobře myslitelný, zejm. pokud neměl kvalitní klasické
vzdělání.
Pozoruhodný je i hudební tvar antifony.
Po prvním dvouverší charakteru oligotonického
se nápěv mění ve striktně sylabický.
Charakteristické je tu na jedné straně zdůraznění rýmu
a na straně druhé nedbalost o shodu přízvuku slovního
a hudebního - viz např. "adiuva" či
"fidem firmiter servare".
(V této souvislosti je třeba říci, že rukopisný pramen
přízvuky vyznačené nemá, do textu jsem je doplnil já.)
Závěrečné dvouverší se opět vrací k oligotonickému rázu,
což vytváří efekt určitého zpomalení a zklidnění.
5. Vere beatus es
Stejně jako předchozí, i tato antifona rozvíjí motiv
"vojína Kristova". Jestliže Auratiane, miles Christi
světce oslovuje jako mučedníka a prosí ho o pomoc v našem
duchovním boji, Vere beatus es
ho oslovuje jako těšícího se z nebeské slávy
a přechází k líčení jeho vítězství v pozemském duchovním
boji, slovy Ef 6, 16-17.
Za zmínku možná stojí, že když autor antifony
z Pavlovy duchovní zbrojnice pro sv. Auraciána vybral
(jen) štít a meč, nevázal se zavedenou ikonografii:
světec bývá vyobrazován v pancíři a s mečem,
ale (bez přílby a) bez štítu.
Antifona Vere beatus es se mi jeví jako
z celého souboru po literární i hudební stránce nejkvalitnější
a snad by si ji bylo lze představit i ve funkci
v plném slova smyslu liturgické -
vzhledem k její délce a zdobné formě nejspíš jako
antifonu k evangelnímu kantiku - kdyby ovšem jejím obsahem
nebylo zbožné bájení o světci, o jehož životě ve skutečnosti
vůbec nic nevíme.
Když jsem úvodem napsal, že
"jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než
o pětidílnou komposici,"
teď vidím potřebu toto tvrzení revidovat:
jistě nejde o komposici typu liturgického
formuláře nebo nějakého uceleného paraliturgického programu,
přeci ale sbírka vykazuje zřetelnou strukturu:
skládá se ze dvou skupin po dvou
antifonách, sdílejících podobnou formu i téma:
dvě stručné a hudebně prosté antifony na téma bohatství,
dvě dlouhé, literárně i hudebně (různým způsobem) vzletné,
vystavěné kolem motivu "vojína Kristova".
Antifona Aeterni Verbi stojí na začátku sbírky
osamoceně a je snad jakousi dedikací,
obětováním následujících zpěvů tomu, k jehož cti se zpívají:
"nostras voces suscipe."
Na spodním okraji poslední stránky se nachází tajemná
zkratka I. P. M. S., doprovozená dosti hrubou kresbou
lebky s hnáty. Protože v práci s rukopisnými prameny
z tohoto období nejsem zběhlý a zkratka mi nebyla známá,
zeptal jsem se na ni majitele rukopisu.
S jistotou nevěděl, ale poučil mě, že v období po vzniku
autorského práva někteří autoři ke svým dílům, vůči nimž
autorská práva vykonávat nechtěli, připojovali klausuli
"iuri proprietatis mortuus sum,"
tedy prohlášení, že se na ně v otázce
autorských práv k tomu kterému dílu má hledět tak,
jako by byli dávno mrtvi. I ona připojená malůvka se zdá
tuto interpretaci podporovat.
Moc nepočítám, že by ty antifony někomu k něčemu byly,
protože kult sv. Auraciána je místně omezený, relativně
skromný ve svých projevech a bez vlastních zpěvů
(navíc latinských) se dobře obejde. Ale i přesto se mi zdálo
vhodné vytáhnout je na světlo Boží - čtenářům svého blogu
k potěše, jakož i k větší cti a slávě sv. Auraciána,
patrona města, kde jsem čtyři roky neslavně studoval
a dva roky bydlel.
Zatím se zdá, že probíhající epidemie nepovede k úplnému zrušení letošní
Noci kostelů,
pročež přeci jen pouštím do světa myšlenku, která mi leží v hlavě
ještě z doby předtím, než epidemie propukla.
V posledních letech se v připravených programech Noci kostelů zpravidla objeví -
mezi jinými událostmi náboženskými (bohoslužby, pobožnosti) i kulturními -
i nejedno slavení částí denní modlitby církve, zpravidla nešpor nebo kompletáře.
Nikdo mě nebude podezírat z toho, že bych veřejnému slavení denní modlitby církve nefandil.
A přeci volám: chystáte-li pro místní kostel program na Noc kostelů,
nešpory (i kompletář) z něj vynechte!
Jako problematické vidím vůbec zařazazení jakékoli bohoslužby:
bohoslužba konaná jako show pro diváky a náhodné zvědavé návštěvníky
je tím samým ohrožena ve své nejhlubší podstatě, ve svém "bytí bohoslužbou".
Už to není jen a výhradně akt církve "zaslechnuvší Boží hlas"
a "hledající Boží tvář", ale (a je už jedno, jestli také nebo především)
akt církve předvádějící se, církve hledající lidskou pozornost, církve snažící se líbit.
Jistě, církev má hlásat evangelium a "získávat za učedníky všechny národy",
ale předvádění bohoslužeb není hlásání evangelia. Reč bohoslužby je řečí věřících,
již do "velikonočního mystéria" zasvěcených.
Evangelium se "pohanům" hlásá řečí jinou.
Tím ani v nejmenším nezpochybnuji veřejný charakter bohoslužeb a už vůbec
nevyzývám k tomu, aby z nich nevěřící byli vykazováni.
Je však velký rozdíl mezi tím, když se v přístupu k bohoslužbám nebrání
nevěřícím, kteří o to - z jakého už důvodu - mají zájem,
a tím, když se bohoslužby zařadí jako jeden bod programu kulturní akce,
která právě na nevěřící cílí.
Pokud se někdo přesto rozhodne o Noci kostelů předvádět návštěvníkům bohoslužebný život
církve, denní modlitba církve je bezmála tou nejhorší možnou volbou.
Proč? Protože její postavení v bohoslužebném životě církve je velice slabé.
Jak často se ve vaší farnosti (nebo ve vašem filiálním kostele, který se chystáte
o Noci kostelů otevírat) některá hodinka veřejně slaví? Jednou, dvakrát, třikrát do roka?
Dost pravděpodobně se tam neslaví dokonce vůbec. Jistě, pokud chystáte program klášterního nebo kolegiátního kostela,
kde se nešpory konají pravidelně (nebo jednoho z té hrstky kostelů farních nebo jiných,
kde se k denní modlitbě církve častěji schází nějaká skupinka nadšenců),
zjevně nepíši o vás a zbytek článku číst nemusíte. Ale když jsem loni procházel programy
na celostátním webu Noci kostelů, nešpory a kompletáře jsem nacházel i ve farnostech,
kde se jinak denní modlitba církve veřejně neslaví vůbec, ba i v kostelích,
kde nejsou žádné bohoslužby jak je rok dlouhý. Je jen málo nápadů tak špatných,
jako veřejně konat část denní modlitby církve jen jednou v roce, a navíc ještě
jako show pro návštěvníky zvenčí.
Takové slavení je po všech stránkách špatně. Hapruje jakožto bohoslužba,
protože se nekoná primárně pro slávu Boží a pro spásu lidí, ale jako divadlo.
Hapruje jakožto rituál, protože účastníci (ani ti věřící) v něm zpravidla nemají
potřebnou zběhlost a nepřijali ho (jednak jako jednotlivci, jednak jako komunita)
dostatečně za svůj.
Hapruje jakožto ukázka bohoslužebného života církve, protože se ukazuje bohoslužba,
která se v dané farnosti jinak nekoná, jak je rok dlouhý. Lživá reklama, Potěmkinova vesnice.
Když zvete nejširší veřejnost k obcházení a procházení kostelů, připravte program tomu adekvátní
(kulturní, nenásilně evangelisační) a z předvádění vynechte bohoslužby.
Když už předvádíte bohoslužby, předvádějte takové, které jsou v daném místě
obvyklé a v nichž jsou ti souvěrci, kteří budou ochotní s vámi v tom podivném představení účinkovat,
dostatečně zběhlí. Veřejně slavená denní modlitba církve není obvyklá téměř nikde.
Pokud není obvyklá ani u vás (což je velmi pravděpodobné), z programu ji raději vynechte.
Popř. se se mnou pojdte na toto téma hádat. Polemické reakce vítány.
Kongregace pro bohoslužbu 30. března (Prot. N. 156/20) vydala
nový formulář mše "in tempore universalis contagii"
a liturgická komise ČBK již dnes zveřejnila
jeho český překlad.
I když nepředpokládám, že by někdo chtěl tuto mši slavit s českým chorálním
propriem, stojí za zmínku, že antifony odpovídající jejímu introitu a communiu
najdeme v Denní modlitbě církve.
Jde o 3. antifonu druhých nešpor 3. neděle postní
a 2. antifonu ranních chval slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
(V latině introit odpovídá doslova, communio se liší jen o závěrečné "dicit Dominus";
v češtině je rozdílů o něco víc, ale identita textů - biblických citátů -
je i tak dobře zřetelná.)
Antifony oficia svou hudební formou samozřejmě vůbec neodpovídají tradičním formám mešního
propria, jejich případné použití by bylo obdobou toho, jak jsou hudebně prosté antifony
(vzaté většinou právě z oficia) použity jako stavební prvky pro zjednodušené mešní
proprium v Graduale simplex. Aby při své délce naplnily svou liturgickou funkci
(pokrýt vstupní průvod, resp. průvod k přijímání), musely by se, stejně jako
v Graduale simplex, zpívat s (více) verši vhodně vybraných žalmů.
Na webu kapituly u Všech svatých je
jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu.
Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb -
"svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria,
jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část
"Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována,
se prvně objevuje až v 15. stol.),
dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu
(otevřeně přiznávám, že já k fanouškům
akathistů
ani molebenů T. F. Krále
nepatřím) a konečně
"barokní litanie ke sv. Prokopovi."
Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona":
Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ...
Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne,
že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím
veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje
v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících
svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl
od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony)
a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).
Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování,
a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou)
antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:
U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má,
ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem.
Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše
dávno hotový.
[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky.
Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší
antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií.
Přidávám proto transkripci.
Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku";
nadto nějaké rozdíly v délkách not).
Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku"
může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu
není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná
(není jisté, zda má být tak, nebo jinak).
Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se
trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu
zpívat. Tu je však jistě dobré si položit.
Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji -
přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně
konaná pobožnost).
Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné
i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné
(Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil).
Neproblematický není ani obsah.
Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných
vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil),
které ke svatoprokopské legendě připojily
až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ
ve skutečném životě světce.
(Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.)
U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl)
zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít.
Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše
antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce
prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše."
Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh,
což je scestné.
Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací"
(antifona - veršík - orace),
následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející
předsednické modlitbě rázu zcela jiného:
z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru
jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně
pro poutníka na konci pouti
je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím),
střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš.
A ke slovu přicházejí jadrně formulované
základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce:
nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání.
Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií.
Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří,
jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu.
Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti
doporučuje naše antifona, jako text, který
"nás může provázet i v těchto složitých dnech",
já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše
onu poslední modlitbu.
Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet
mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat,
nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa.
Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické,
protože je zcela neliturgicky upovídaná.
Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění
(Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.)
vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou
ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však
z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto
nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami
nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje
antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu.
Výjimka mi není známa žádná.
Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...
Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých
výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma,
pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem
pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce,
jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi,
ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici,
v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání,
do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně
zajímalo.
... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla
téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace
byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského
breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského
koncilu zůstala v zásadě táž)
přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria
r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19,
nebo starší článek zde.)
Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní,
v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně
nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený
vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře)
však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější
a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům.
Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat
druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované
veršovánky, tak myšlenkovým postupem.
Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu,
ale považuji za pravděpodobné, že antifona
O Procopi, confessor Christi
pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.
O Procopi
confessor Christi gloriose
patrone Bohemorum preciose
per tua sancta precamina
nostra rogamus dele peccamina.
(1677: per tuas sanctas preces,
nostras rogamus dele iniquitates)
|
Svatý Prokope,
všech Čechů mocný patrone,
potěšiteli v zármutku,
potěš nás v našem smutku,
poznáváme nám hrozící Božskou ruku,
Bůh se hněvá pro hříchy naše,
kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.
|
Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější
a prostý výše zmiňovaných problematických idejí.
(Rychlý překlad bez snahy o eleganci:
Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, /
svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.)
Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie
chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění.
Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho
ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám
na praga.inadiutorium.cz.
Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil,
že mám v rukou další českou
parafrázi antifony ze starého pražského breviáře.
O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují
k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea
úpadkových forem lidové zbožnosti.
tl;dr
Vzal jsem nápěv pro ohlášení pohyblivých svátků od P. Filipa Boháče OP,
zveřejněný na webu liturgie.cz,
u/opravil jsem ho a tady nabízím
(pro zájemce též zdrojový kód:
gly,
gabc).
V článku se čtenáře snažím přesvědčit, že provedené změny jsou k lepšímu.
[EDIT téhož dne odpoledne]
Pro samé zaujetí melodií jsem jaksi přehlédl, že znění, které jsem se jal opravovat,
je pro rok minulý. Tak znovu a lépe:
noty pro rok 2020
(zdrojový kód:
gly,
gabc).
[EDIT 5. 1. 2019]
Protože příprava těch not je práce mechanická, každoročně opakovaná a dá se automatisovat
(jak výpočet kalendáře, tak opatření textu nápěvem),
a protože jsem při pátečním večeru dostal chuť naprogramovat něco malého pro radost, tady je
skript, který umí připravit noty pro libovolný rozsah let
a tady pdf dokument s vygenerovanými notami na příští půlstoletí.
Na webu liturgie.cz se objevily
noty
pro letošní
ohlášení pohyblivých svátků o slavnosti Zjevení Páně.
Adaptaci chorálního nápěvu (pravděpodobně) z aktuálního Missale Romanum na český text
připravil P. Filip Boháč OP.
Snad mi čtenáři prominou vybočení z tematického zaměření tohoto blogu -
ohlášení pohyblivých svátků nejspíš nikdy nemělo s liturgií hodin nic společného,
ale i přesto považuji za užitečné věnovat mu zde pozornost jakožto ukázce českého chorálu,
resp. adaptace chorální melodie na český text.
Nápěv je převážně recitativní, podle
"Gerbrichova pravidla"
by tedy s jeho přenesením na český text předběžně neměly být zásadní problémy.
Navíc jde o nápěv vzatý z první části velikonočního chvalozpěvu Exsultet,
a ten byl na český text adaptován již v době příprav vydání Českého misálu
a v Čechách se všeobecně používá.
Když jsem si adaptaci připravenou P. Boháčem přezpíval, nelibě jsem nesl
závěrečné klausule s pětinotovým melismatem na přízvučné slabice (viz červené zvýraznění
v obrázku níže: "Krista", "Páně", "Amen").
Nešlo by s tím něco udělat? Nemělo by se s tím něco udělat? --
Nejprve je třeba lépe pojmenovat povahu té nelibosti.
Rozhodně nejsem zastáncem názoru, že český text nesnese pětinotové melisma.
Ale právě toto melisma právě v tomto kontextu (v nápěvu recitativním, převážně sylabickém,
dlouhé melisma na první slabice dvouslabičného slova)
mi zní velice nepřirozeně.
Zatím si netroufám tvrdit, že je to něco objektivně chybného a v dobře stavěném
"českém chorálu" nepřípustného, ale rozhodně je to něco, co se mně nelíbí
a v "českém chorálu" z mého pera by se vyskytovat nemělo.
Tedy na otázku "Nemělo by se s tím něco udělat?" odpovídám: "Mělo."
Nápěv z webu liturgie.cz s vyznačenými místy, která jsem se rozhodl upravit.
Když se má opravovat adaptace "latinského nápěvu" na český text,
je nezbytné konzultovat předlohu. Třetí typické vydání Missale Romanum (2002) nevlastním
a ze Souborného katalogu ČR se zdá, že není ani v žádné české veřejné knihovně.
Nejlepší a nejoficiálnější zdroj daného nápěvu, který se mi podařilo najít,
tak je nahrávka ze Svatopetrské basiliky.
Noty jsem na internetu našel jen pro předkoncilní znění, ale nápěv je víceméně shodný.
Vedle samotného ohlášení pak je vhodné srovnat i latinské a české znění
chvalozpěvu Exsultet, na část jehož nápěvu se ohlášení zpívá.
-
Ohlášení pohyblivých svátků
-
Exsultet
Srovnání nápěvu ohlášení s latinskou předlohou ukáže, že pětinotové melisma na přízvučné slabice
závěrečné klausule je v podstatě beze změny převzato z předlohy.
Nápěvem příbuzná část chvalozpěvu Exsultet však (nejen české, ale ani latinské znění)
takto dlouhé melisma neobsahuje.
Rozhodl jsem se všechny závěrečné klausule upravit tak, že poslední přízvučná slabika
nese nanejvýš třínotové melisma. Noty, které v předloze tvoří pes,
kterou dlouhé melisma začíná, jsou rozloženy na předcházející slabiky.
Výsledek je blízký (zejména českému) Exsultet a zní uspokojivě.
Kontroverzní by mohlo být řešení klauzule "Seslání Ducha svatého".
To nebyl případ pětinotového melismatu na první slabice dvouslabičného slova -
dráždilo mě nejdelší (třínotové) melisma na slabice nepřízvučné.
Tady se proti mně dá namítat právě pomocí Exsultet, na který se jinak odvolávám
(jak latinským - viz "calígine" - tak českým - "temnoty").
Nadto je třeba říci, že slabika sice nepřízvučná, ale dlouhá, melisma zpravidla dobře nese.
Nebudu tudíž protestovat, když někdo řekne, že tato úprava byla potřebná
ze všech nejméně. Mně ale výsledek zní lépe.
Když jsem srovnal s předlohou závěr (výše zvýrazněný žlutě),
ukázalo se, že za poslední dvě pětinotová melismata
vděčíme tomu, že se P. Boháč z nějakého důvodu výrazně odchýlil
od předlohy (popř. vycházel z předlohy jiné, mně neznámé).
Tady jsem tudíž melodii neupravoval výše naznačeným způsobem, ale přepsal podle předlohy.
Závěrem pro jistotu upozorňuji, že odkaz na PDF s kompletním upraveným zněním,
použitelné již toto pondělí/neděli (ač samozřejmě nemá žádné úřední schválení),
byl na samém začátku článku.
Případné příspěvky do diskuse o "umění správného adaptování latinských nápěvů na český text"
(třeba v podobě hejtů na provedené úpravy)
jsou srdečně vítány
na všech komunikačních kanálech, kde jsem k zastižení.
Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí
dává na vědomost, že
dříve avizovaná diplomová práce
o předkoncilních českých překladech z breviáře
byla včas odevzdána a ode dneška je
volně přístupná v úložišti theses.cz:
"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971
Práce není tak kvalitní, jak bych si přál,
a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr
k množství vynaloženého času
(od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce;
velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci,
jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta).
Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek
k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého
výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu,
že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný
a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat
a s nímž se dá dále pracovat.
Zveřejněny jsou i
zdrojové kódy sazby
spolu s celou historií jejího vzniku.
Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení
pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali
o sázení závěrečné práce v LaTeXu,
jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty,
na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů,
tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam
ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich
generují jednotlivé části práce.
Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce
značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych
se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech,
do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost
existujícím nástrojům převést,
a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním
dalších pramenů aktualisované) webové presentace.
tl;dr
Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných
článků nepřibývá;
místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv
a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.
Když jsem tady v roce 2012
psal
o částech
oficia
v 19.
a první
polovině
20. stol.
přeložených do češtiny
a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích
jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo
a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce.
Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné,
neméně zajímavé,
ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný
ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné),
až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách)
v létě 2014 srazilo vaz.
Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat
některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů,
ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam,
odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do
zpracování tématu sám. Ujistil jsem se,
že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující
liturgiky, a podle hesla
"co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy"
(prof. Weis) jsem se pustil do psaní.
Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních
českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto.
Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba
bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.
Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě
méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská,
ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná
i bez znalosti starých jazyků.
Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru
"lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž
vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené
reprodukce malého množství základních typů, což na první
pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat
do přehledného systému.
Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů
také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený
nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.
Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších
pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy
jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému
provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat
několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl
napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal.
Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik
podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění,
když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.
Sborník Lebendiges Stundengebet (vyd. 1989)
nabízí representativní pohledy německých teologů
různých zaměření na liturgii hodin (zde myšleno v úzkém smyslu
"pokoncilní římské oficium"), s odstupem
tehdy již téměř dvaceti let od její promulgace.
Příspěvek Ruperta Bergera
Eine Gemeinde betet das Abendlob je mezi ostatními,
vesměs neméně zajímavými, výjimečný tím, že nejde o článek
od profesorského nebo badatelského stolu, ale o zprávu
z první ruky o velkém úspěchu liturgie hodin ve farní pastoraci
v bavorské farnosti Bad Tölz na přelomu 70. a 80. let.
(Berger R.: Eine Gemeinde betet das Abendlob,
in: Klöckener M. - Rennings H. (ed.): Lebendiges Stundengebet. Vertiefung und Hilfe, Freiburg - Basel - Wien 1989, 495-505.)
Zmiňuje počáteční pokusy se zpívanými nešporami ve spojení
s večerní mší o velkých svátcích - s nevalnými ohlasy
z řad farníků. Později, když byl zaveden jednotný kancionál
Gotteslob, nabízející pro nešpory obsáhlý materiál
(viz zde starší článek o něm),
byly z něj pečlivě připraveny slavnostní zpívané nešpory,
tentokrát v předvečer slavnosti výročí posvěcení farního kostela.
Slaveny byly ne v souvislosti se mší, ale s pravidelným sobotním
růžencem.
Přijaty byly velice dobře a
i při několika dalších slavnostních příležitostech pak byly
slaveny první nešpory, jako vstup do slavnosti.
Další rok se slavily adventní nešpory z kancionálu
Gotteslob každodenně v předvánočním týdnu,
kdy se k Magnificat zpívají "Ó antifony".
Rok nato vyšel Vesperbuch zum Gotteslob,
dále rozšiřující možnosti využití kancionálu, a zformovavší se
kroužek "nešporních pěvců" vyjádřil přání scházet se
k nešporám denně nejen v předvánočním týdnu, ale také
v navazujícím oktávu Narození Páně. V průběhu roku se pak
ustavily dokonce nešpory každodenní (!), o nichž autor referuje
již po bezmála deseti letech nepřetržitého trvání.
Zdůrazňuje, že nešpory jsou v Bad Tölz zásadně
zpívané. Zpěv tu bytostně patří k rázu liturgie hodin jako
specifického bohoslužebného útvaru. Nikoho by nenapadlo
nešpory recitovat, a ti, kdo na ně chodí, jsou větším dílem
lidé, kteří rádi zpívají.
Všímá si hudebnin,
které zpívaným nešporám pomohly k úspěchu, i těch, které se
moc neujaly:
na jedné straně je Gotteslob se svými předpřipravenými
nešporními formuláři, ale také bohatou zásobou dalších žalmů,
antifon a hymnů či písní použitelných na jejich místě.
K tomu dále přistupuje Vesperbuch zum Gotteslob
(neměl jsem v ruce).
V počátcích významně pomohlo, že nápěvy žalmů i některé antifony
znali farníci z responsoriálních žalmů mše.
(V Čechách by se podobného efektu dalo dosáhnout s notoricky
známými žalmy Korejsovými.)
Kritika se snáší na Antiphonale zum Stundengebet:
nejenom, že jeho nápěvy, imitující gregoriánský chorál, znějí
uším bavorských nekleriků značně cize, ale především je kniha
příliš velká a těžká, takže není oblíbená a sahá se po ní
jen při výjimečných příležitostech.
Kromě toho je repertoár rozšířen vybranými zpěvy
z malého oficia
Christuslob
a z publikací lipských oratoriánů.
A jak je to v Bad Tölz s nešporami dnes?
Je to neuvěřitelné, ale podle farního webu se tam
"tägliche Vesper"
slaví i nadále (skoro 40 let!) täglich.
Zdá se, že si tam budu muset časem naplánovat výlet.
Neslavný konec jednoho plagiátu
Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě
v Brně vznikla nová
bakalářská práce
k osobě Tomáše Fryčaje,
zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti.
Vlastní edici historického
pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah
bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod.
Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu
Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu
téměř slovo od slova převzala většinu
mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených,
aniž uvedla zdroj.
Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál
obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat
právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří,
že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku
práce vůbec nehodí, provedla sama.
Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani
vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu
tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem.
Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit,
když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné
vyhlídky.
Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do
"mé" části textu, zželelo se mi článku,
jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený,
bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice,
a zjištěné neakademické
zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.
Z obsahu inventáře
Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného
zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene.
Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou
sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco
soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky,
že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci,
inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel
každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů,
byl trochu jiný. Je také otázkou, proč
byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen
knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny
hodnotnější předměty z pozůstalosti.
Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů
nějakou kulturní institucí.
Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo
zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě
v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše
Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního
či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen
několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.
Hudebniny
- 1. Fryčaj Tomáš: Katolický kancionál, Brno 1835
- 25. Kancionál (český), 1794
- 51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
- 113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822
Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník,
protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky.
Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované.
Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu,
byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky,
bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.
Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu.
O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.
Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113,
má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než
se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství.
Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání,
evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu
nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš
překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy
Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140),
ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31).
Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická
díla.
Knihy liturgické
- 9. Officium defunctorum, 2 exempláře: Brno 1807, Olomouc 1818
- 56. Triduum sacrum celebratum
in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
- 79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
- 82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])
Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.
Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé
ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však
domácího - moravského - původu.
To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně
na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom,
že šlo o texty často a široce užívané.
Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše):
oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech,
textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou
pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční
agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě
drahá.
Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua,
je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka
pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném
slova smyslu.
Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani,
tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty
matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením,
tkzv. "laický".)
Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila,
ale odjinud víme,
že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů.
Z fotodokumentace a popisu
je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.
Breviarium ecclesiasticum pod č. 79
není standardní potridentský
římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních.
Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné
na začátku každého svazku.
Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů
do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu
cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou
délku psalmodie v jednotlivých hodinkách,
zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků,
či recitaci feriálních žalmů i o svátcích.
Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových
reformách 20. století.
Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci
života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář
a Horae diurnae),
pocházejí z doby poměrně dlouho
před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské
Breviarium ecclesiasticum není standardní římský
breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie
povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené
v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě,
ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického,
jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše,
ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky.
To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy,
které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli
počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným
pro každodenní modlitbu.
Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme
liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy
pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické
funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes,
součástí vybavení farnosti.
Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač
formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš
jako příručku k pohřebním obřadům.
Závěrem
Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje
nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu
otázku:
kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat,
ale v seznamu nejsou zachyceny?
Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského
spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského
katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá
ze starších sbírek? Ze kterých?
(Tyto otázky jsou jistě dávno
zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti
s dobovým kontextem a související literaturou.)
Jak široká byla recepce potridentských reformních
breviářů na území Habsburské monarchie?
Začátek nového akademického roku, doba zadávání
závěrečných prací, popř. jejich usilovného psaní
s vyhlídkou na zimní termín obhajoby, je vhodnou
příležitostí pro mravokárný příspěvek:
Zdejší blog se čas od času objeví v seznamu použité literatury
některé vysokoškolské
kvalifikační
práce.
Možná je několik málo speciálních témat, ke kterým některé
zde publikované články představují jeden z nemnoha
dostupných zdrojů informací. V takových případech by snad
citování pochybného internetového zdroje bylo opodstatněné
a odpustitelné - byť neodborný charakter textu by si vyžádal
na straně citujícího zvláště kritický přístup.
Je však příznačné, že všichni, kdo kdy zdejší
blog citovali, čerpali z něj nekriticky informace zcela obecného
rázu.
Milý kolego, milá kolegyně, pokud se Ti zdá, že některý
článek z tohoto blogu nabízí přesně ten kousek
vědění, který schází v mozaice Tvé bakalářské práce,
věz, že je to s velkou pravděpodobností "pokušení ďábelské"
a místo laciného kamínku, povalujícího se na širých pláních
internetu, se sluší hledat ušlechtilejší v odborné
literatuře. Dost možná hledáš odpověď na docela obecnou otázku
ke katolické liturgii nebo liturgické hudbě, ale nevyznáš
se v související literatuře a nevíš, kde onu odpověď
hledat. V tom případě zadrž ruce, skládající
podle školních citačních norem bibliografický záznam
pro internetový zdroj, a místo toho raději
napiš autorovi e-mail.
Je pravděpodobné, že k tématu, kterému
tu někdy v minulosti věnoval pozornost, bude moci
doporučit solidnější a ucelenější zdroj informací.
V poslední době nastala jedna okolnost
vzhledem k tématu článku ne nevýznamná: letošní podzim bude
po devíti letech první, kdy nebudu studentem žádné vysoké
školy. Zdárně jsem ovšem za celou tu dobu neabsolvoval ani jednu.
Na takové autory se prostě spoléhat nechcete.
Občas hledám, zda se na internetu neobjevily nějaké nové
zpěvy k liturgii hodin - ať přímo noty, ať informace o nich -
a i když to, co hledám, zpravidla nenajdu, v sítích mi místo
ryb často uvízne všelijaká jiná zajímavá havěť.
Dnes jsem takto narazil na článek
Jak se modlit nešpory na jednom tónu.
Slovo žalm znamená píseň a tradičním způsobem,
jak se modlit breviář, je zpěv gregoriánského chorálu.
Gregoriánský chorál je „optimalizován“ na to,
aby se člověk modlil správným způsobem,
ale vyžaduje i jisté muzikantské dovednosti a píli a čas.
Proto existuje maximálně zjednodušená verze zpěvu –
zpěv na jednom tónu (recto tono).
Je to forma, které dávají přednost činné komunity,
které nemají čas na nácvik zpěvu,
nebo naopak i některé přísné kontemplativní řády,
pro které je modlitba tolik důležitá,
že soustředěním se na kvalitu zpěvu nechtějí ztrácet
soustředění na modlitbu.
Můj nynější přehled o způsobu společné modlitby
oficia v českých řeholních domech není ani zdaleka
representativní; každopádně ale o žádné komunitě, kde by se
hodinky zpívaly recto tono, nevím.
Tvrzení o "přísných kontemplativních řádech" je vůbec
pochybné: do této kategorie, pokud vím, bývají tradičně
řazeni předně kartuziáni a trapisté, a to jsou naopak řády
vycházející z benediktinské tradice a pečlivě kultivující
chórový zpěv.
Zpěv recto tono se zdá být do nějaké míry vlastní
bosým karmelitánům
(viz zajímavou diskusi).
Nicméně v českých domech, které znám, se buďto nepěstuje (Slaný),
nebo bývá doplněn hudebně bohatšími prvky.
Podobné tendence jsou zmiňovány i v odkazované diskusi.
Mám zato, že oficium zpívané recto tono je nutně
únavné a nedůstojné, jsem ale připraven nechat se dobrou
zkušeností přesvědčit o opaku.
Na první poslech krásná slova se na naše téma najdou
třeba ve článku On the Psalmody of the Divine Office,
dle mého soudu jde ale spíš o snůšku dobře míněných zbožných řečí
neopírajících se o zkušenost. (Myslím speciálně odstavce
o zpěvu recto tono. Obecně benediktina z toho, že by měl málo
zkušeností se zpívaným oficiem, samozřejmě nepodezírám.)
Zpěv recto tono, nejprimitivnější podoba zpívaného oficia,
láká (alespoň mě, hudebního omezence s bídnou hudební
představivostí) k experimentování:
dalo by se něco krásného a modlitby- a liturgie-schopného
vytvořit drobnými zásahy do jeho základního schématu?
Třeba tak, že všichni sice zpívají recto tono,
ale v různých výškách?
Nebo tak, že se kolem statické hlasové linky rozezpívají
varhany? ...
Pokud vím, žádný z českých "opravdových skladatelů"
dnes hudbu k liturgii hodin neskládá.
Typickým tvůrcem hudby pro tento kout liturgie je ředitel
kůru katedrálního nebo jinak významného kostela,
tvořící striktně pro vlastní potřebu, svým způsobem z nouze.
Pro skladatele, netísněné potřebou hudebně zajistit liturgický
provoz některého kostela, zřejmě liturgie hodin není
dostatečně zajímavá, aby pro ni komponovali.
Proč? Domnívám se, že odpověď naznačují dvě známé výjimky:
Petr Eben (Vesperae in festo Nativitatis B.M.V.;
sváteční nešpory
v katalánštině na objednávku benediktinského kláštera Montserrat)
a Miloš Bok (Chórové zpěvy pro klášter trapistů;
objednávka pro Nový Dvůr).
Je jí chybějící poptávka.
Veřejné slavení denní modlitby církve není příliš rozšířené
a i ve významných kostelích se, pokud je mi známo, celoročně
koná "nízkonákladově" (varhany + dobrovolnický sbor,
obvykle jednohlasý zpěv), takže na jedné straně skladateli
neskýtají mnoho prostoru pro uplatnění jeho umění
a na druhé straně není pociťována potřeba zatěžovat hubený
rozpočet té které církevní instituce objednávkou hudebního díla:
ředitel kůru na to stačí sám a zřejmě za své skladatelské počiny
nebude požadovat zvláštní úplatu.
[EDIT 13.10.2014]
Při čtení rozhovoru s J. Kšicou
v Salve 2/2014
jsem si uvědomil,
že kousavé slovo na konci předchozího odstavce
je akorát dalším projevem toho, jak se pisatel
tohoto blogu bídně orientuje v problematice, do které se tu opovažuje
mluvit. To, že ředitel kůru komponuje pro potřebu vlastního kostela,
je normální, tradiční a přirozené (jakkoli samozřejmě byli a jsou
také chorregenti nekomponující a na druhé straně skladatelé liturgické
hudby nevládnoucí
žádnému kůru) a nejde o žádnou znouzectnost, ale o normální součást
daného povolání (str. 62).
Předmětem zakázky pro "skladatele na plný úvazek"
bude obvykle asi jen "velká muzika", na kterou běžnému řediteli
kůru nestačí schopnosti a/nebo čas. Liturgie hodin ze své podstaty
místem pro "velkou muziku" obvykle nebývá.
Za tím, co následuje níže, však stále stojím.
Od svatováclavské pouti před dvěma lety
s sebou nosím myšlenku, kterou nejsem a nikdy nebudu schopný
sám realizovat,
kterou ale považuji za vysoce realizování hodnou:
i přes to, jak to teď v našich luzích a hájích s veřejným slavením
liturgie hodin je, je několik málo příležitostí v průběhu
liturgického roku, pro které by bylo svrchovaně vhodné mít
složené důstojné zpěvy.
Jednou takovou příležitostí - přinejmenším pro oblast Čech -
je právě slavnost svatého Václava.
Ideální svatováclavské oficium by zahrnovalo úplně všechny
zpěvy všech hodinek. (Vím totiž, že přinejmenším ve Staré Boleslavi
se v ten den nemalá část hodinek veřejně slaví a zbytek by se
jistě hodil jinde.)
Základem všech by byl "cantus firmus"
zpívatelný i samostatně - bez dalších hlasů a bez doprovodu -
a přístupný i pro lidový zpěv.
Pro modlitbu se čtením, modlitby během dne a kompletář by bohatě
stačila tato nejjednodušší forma doplněná varhanním doprovodem.
Ranní chvály a zejména oboje nešpory by pak byly "škálovatelné" -
podle možností kůru by bylo možné vhodně zapojit
vícehlasý sborový zpěv,
popř. malé či větší instrumentální těleso.
Myšlenku pouštím do světa jako ochmýřené semínko pampelišky:
nelze sice rozumně očekávat, že z ní něco vyroste, ale co kdyby?
Obecný a partikulární kalendář
Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během
roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského
Ženicha. ...
Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho
vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání
blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)
Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků
a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni
k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu
dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá
církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem
trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad,
který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich
zásluhy Boží dary. (SC 104)
Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce.
Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova
života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly
by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován
organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma.
Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho.
(Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční,
ale několikaletý cyklus sanktorálu :) )
"Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy
nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny
jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)
Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle
zdroj a centrum v místě, kde bylo
pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky.
Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až
na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je
záležitostí podstatně vázanou na určité místo.
Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný,
obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu,
a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají
oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu.
(Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK
/anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)
Kalendář kostela
Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti
doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce
liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení,
titul kostela) a
oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena
(VPLRK č. 52c).
Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě
vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož
těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné,
že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů
se toto pravidlo nevztahuje.
(Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)
Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není
v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční
nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále.
(A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela
velmi dbalá.)
Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého
Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek
(sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení.
Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam,
ale zatím bez úspěchu.
Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni
se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit.
VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo
nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni
na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý,
který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí,
ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem
nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.
Od letošní pouti do Staré Boleslavi
jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických
liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní
odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů
je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu
a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích
proprií pro speciální místní potřeby
("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho
svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických"
svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.
V katolických liturgických knihách římského obřadu je
běžné používat dva speciální symboly (solesmeské edice chorálu
mají ještě jeden podobný, ten ale, pokud vím, není jinak v posledních
staletích v tištěných knihách běžný):
znak | Unicode kód a název | význam |
℟ | U+211F RESPONSE |
1. responsum:
část responsoriálního zpěvu, kterou zpívá celý chór
či lid, nebo odpověď jako součást nebo na závěr předsednické
modlitby (typicky Amen).
2. (spíše výjimečně, často v rubrikách)
responsorium: responsoriální zpěv.
|
℣ | U+2123 VERSICLE |
versus či versiculus: buďto část responsoria
zpívaná sólistou, nebo první část veršíku, rovněž
předzpěvovaná sólistou.
|
Jak ukazuje tabulka výše, pro naše znaky je vyhrazené místo
ve znakové sadě Unicode. Většina fontů ovšem nepokrývá celou
znakovou sadu (z pochopitelných důvodů) a naše znaky,
které, pokud vím, mimo liturgické knihy dalšího užití nemají,
nepatří zrovna mezi ty, kterým by tvůrci fontů často věnovali
pozornost. Proto ten, kdo chce sázet liturgické texty
nebo zpěvy římského obřadu a chce znaky responsum a
versiculus mít "opravdové" (tam, kde nejsou dostupné,
např. na psacích strojích, se často nahrazují kombinací
"R/." nebo prostě jen "R."), musí po fontech, které je
obsahují, pátrat. Já jsem takové pátrání provedl (jen mezi
fonty aktuálně nainstalovanými na mém počítači; budu rád za příp.
informace o dalších a doplním je sem) a dále nabízím jeho výsledky.
Náhled ukazuje inkriminované znaky v kontextu opravdového liturgického
textu - versiklu pro odpolední modlitbu (nonu) ve středu
3. týdne žaltáře.
Celkem positivní zjištění je, že když už nějaký font podporuje
naše dva neobvyklé znaky, mívá zpravidla i písmena s českou
diakritikou.
Caeciliae a Festa Dies jsou, jak je z ukázky patrno,
fonty pro zápis kvadratické notace a znaky pro písmena mají
obsazené notami a jinými notačními prvky. Naše znaky
responsum a versus nemají na místě vyhrazeném
jim standardem Unicode, ale místo běžných písmen R a V.
Naše zvláštní znaky místo R a V má i font liturgy - a kromě
nich má jen ještě dva další: tečku a maltézský kříž. Je koncipován
jako doplněk k použití spolu s jiným fontem, který tyto znaky
postrádá.
"liturgy-friendly fonts" - English summary
This article presents a list of known free fonts containing the characters
℟ (response) and ℣ (versicle), frequently used in the catholic liturgical
books of the Roman rite.
The table contains for each font a preview of a short liturgical text
(taken from the Czech translation of the Liturgy of the Hours)
rendered in the font, link to it's homepage and license information.
Blog
New Liturgical Movement
slaví právě dnes sedm let své existence. Všechna čest lidem, kteří
u práce na něm vydrželi od založení a díky všem, kdo do něj v průběhu
času přispěli čteníhodnými články.
Už si nepamatuji, jak dlouho tento blog sleduji, odhaduji to na tři
až pět let. - Zcela záměrně jsem napsal "sleduji", ne "čtu".
Na mém seznamu sledovaných stránek zůstává především pro
pravidelný přísun fotografií pozoruhodných kostelních interiérů
a liturgického vybavení. Zajímavé jsou také občasné poloodborné
až odborné články na liturgicko-historická témata, ty jediné zpravidla
nejen prohlížím, ale opravdu čtu. Konečně je pro mě blog New Liturgical
Movement okénkem do katolického subsvěta, který sám pro sebe
nazývám "umírněný tradicionalismus" nebo "semitradicionalismus" -
autoři článků i pravidelní komentátoři jsou, zdá se, z větší části
nakloněni předkoncilní liturgii; přijímají ovšem i tu pokoncilní,
přičemž však nikdy neopomenou zdůraznit, že "liturgická reforma
potřebuje reformu", že se pokoncilní liturgická reforma prostě
nepovedla. Často je referováno o kněžích a společenstvích,
která, v mezích současného (velmi benevolentního) liturgického
zákonodárství o první kroky této "reformy reformy" usiluje.
Dvěma charakteristickými hesly tohoto nastavení
jsou "reform of the reform" (právě nastíněno) a "mutual enrichment":
to označuje přesvědčení, že je velmi šťastné soužití dvou forem
římského ritu vedle sebe, a že by mezi nimi mělo docházet k výměně.
S přispěvateli "New Liturgical Movement" sdílím zájem
o liturgii v jejích dějinách a o umělecké předměty, které pro její
účely vznikly a vznikají. S "ideologií", která blog prostupuje,
jsem nikdy nebyl zajedno, ale jít s někým řadu let pochopitelně
nelze, aniž bych tím sám byl nějak proměněn.
Nestal se ze mě umírněný tradicionalista, ale některé vlivy
z ovzduší blogu jsem nepochybně nasál.
První a zásadní je otevřenost pro kritiku liturgické reformy,
resp. vůbec připuštění její kritizovatelnosti.
V několika starších příspěvcích jsem citoval prof. László
Dobszaye - bez našeho blogu bych ho neznal. Vážím si ho, protože
jeho kritika liturgické reformy je vědecky fundovaná, není polemická a
je nesena poslušností a láskou k církvi.
Dalším nezpochybnitelným vlivem je vzbuzení zájmu o zpěvy
mešniho propria.
(Dalším podobně laděným blogem, který jsem objevil díky
"New Liturgical Movement" a který průběžně sleduji,
aniž se plně ztotožňuji s jeho "ideologií", je
The Chant Café.)
To vyústilo ve vznik stránek
Graduale Bohemicum,
které jsou de facto transposicí jisté podmnožiny
leitmotivů z The Chant Café do českých podmínek.
Vlastní téma webu In adiutorium, hudba k liturgii hodin,
přichází na "New Liturgical Movement" na přetřes jen poměrně málo.
Nicméně jsem vyhledal některé více či méně související články:
-
Compendium of the Reforms of the Roman Breviary 1568-1961
- z toho, co je na internetu a znám, nejdetailnější a nejlepší
dějiny římského breviáře až do 2. vat. koncilu.
(Dlouhá řada dlouhých článků.)
-
Question: Resources for the Liturgy of the Hours in a Parish
- příspěvek, který vyznívá poněkud beznadějně: autor se ptá
po materiálech (zpěvech a zřejmě i textech) ke slavení
liturgie hodin ve farnosti;
otázka zůstává nezodpovězena - americký trh i netrh nemají
v tomto směru nabídku úplně bohatou.
(Srov. můj seznam odkazů.
Pokud jde o anglické stránky, zřejmě není vyčerpávající, ale
do jisté míry reprezentativní, myslím, je.)
-
The Family Celebration of the Divine Office -
když čtu např. v encyklice Familiaris consortio doporučení,
aby se denní modlitbu církve modlily rodiny, usmívám se nad tím.
Videa v článku zahrnutá však poněkud nahlodávají mou sebejistotu:
"tak on to někdo opravdu dělá... a zřejmě to funguje" (i když
znuděně se klátících nejmenších děcek je mi opravdu líto).
(Moc jsem se snažil, abych článek stihl dopsat a publikovat ještě
v posledních minutách onoho narozeninového dne. A zdá se, že se to
podaří...)
Někdy bych měl spočítat, kolik internetových stránek jsem
zřídil, a vyzkoušet, zda si ke všem pamatuji hesla :) .
Každopádně: jsou tu ještě jedny nové.
Editio Sancti Wolfgangi
jsem koncipoval jako fiktivní vydavatelství liturgických knih.
Fakticky jde o internetové stránky nabízející ke stažení
především mnou vysázený gregoriánský chorál,
dílem podle oficiálních vydání z 1. pol. 20. stol.
(nic takového tam zatím není, protože to, co se chystá, ještě není
tak hotové, aby to mělo cenu vystavovat),
dílem podle středověkých rukopisů.
Stránky jsou dvojjazyčné, paralelně česko-latinské,
protože předpokládám, že by (narozdíl od těchto stránek)
mohly zajímat sem tam i někoho z jinak mluvících koutů světa a církve.
Jeden z klíčových cílů mého "Editio" výrazně konverguje
s projektem In adiutorium: je jím vydání pražského provinčního
propria antifonáře. (Rozumí se: latinské zpěvy předkoncilního oficia.)
To se mi nikde nepodařilo objevit a zdá
se, že od vynálezu knihtisku a od vydání tridentského breviáře nikdo neměl
potřebu vytisknout zpěvy oficia pro vlastní svátky provincie.
To považuji (ze své úzké a reálnému životu poněkud vzdálené
fachidiotské perspektivy) za naprosto skandální.
(Nabízejí se dvě možné interpretace:
buďto byly kláštery a kapituly denně zpívající oficium
dobře zásobené rukopisy a i po vynálezu knihtisku
preferovaly doplňování rukopisného fondu před využitím
moderní techniky, nebo se v pražské provincii od 16. stol. oficium
fakticky nezpívalo.)
Toho času je na světě prozatím neúplný
( - manuscripts containing the rest
wanted! - ) formulář svátku
sv. Víta.
Dovoluji si upozornit na před nedávnem vzniklý tematicky
spřízněný web
Graduale Bohemicum: http://graduale.xf.cz.
Jeho tématem je rovněž liturgická hudba, ovšem mešní:
jmenovitě české zpěvy mešního propria (introit, responsoriální žalm,
zpěv před evangeliem, offertorium, communio).
Není tam (a pokud zůstanu soudný, ani nikdy nebude) žádná moje
tvorba, těžiště obsahu spočívá v průběžně doplňovaném přehledu
existujících zhudebnění, vydaných tiskem i publikovaných na internetu,
od jiných autorů.