Blog

K novým temným hodinkám pro Velikonoční festival duchovní hudby

Mimořádný úkaz na domácím (a pravděpodobně nejen domácím) hudebním nebi: rozsáhlý cyklus nově zhudebněných zpěvů oficia rozdělených mezi šest skladatelů. Příznačné ovšem je, že nevznikl pro provedení liturgické, nýbrž koncertní (které proběhlo v Brně v rámci letošního Velikonočního festivalu duchovní hudby), a že libreto neposkytla "unica espressione della lex orandi del Rito Romano", ale breviář předkoncilní, resp. tradiční (a v případě temných hodinek mimo veškerou pochybnost opravdu starobylé) texty římského oficia.

Podle všeho ten počin nebyl míněn jako slovo do aktuálních "liturgických válek", a ani jsem nezaznamenal, že by ho jako takový někdo zkoušel číst. V minulých ročnících Velikonočního festivalu byly uváděny cykly zpěvů temných hodinek ve zpracování starých mistrů, a letos zkrátka svými hlasy do staletého proudu hudební tradice přispěli skladatelé současní. A přeci to mluví samo o sobě - lidé možná mlčí, ale křičí kamení: že když se římská církev před půlstoletím vzdala své tradiční liturgie, vzdala se něčeho hodnotného a silného, za co rituální designéři Consilia nedali - a ani nemohli dát - adekvátní náhradu. Že to, co se František, Roche a spol. v posledních letech tak usilovně snaží zašlapat do země, zjevně má (i) člověku dnešní doby co říci. Že přenechat (nejen) to velkolepé rozjímání o utrpení Páně, jakým starobylé temné hodinky jsou, musejní péči dirigentů a festivalových ředitelů, a v liturgii církve ho (paušálně a silou) nahradit nově sestaveným povinným minimem modlení pro kněze, prostě nebyl dobrý nápad, a úkolem pro naši generaci - nebo pro ty, které přijdou po nás - zůstává zjednat nápravu.

Není špatné poskytnout duchovenstvu výrazně zkrácené a - pro mě za mě - třeba i podle vkusu vlivných liturgiků z konce šedesátých let nově sestavené - povinné minimum modlení. Špatné je, když se z takového nově sestaveného povinného minima udělá "unica espressione della lex orandi del Rito Romano."

---

Pro nové oficium (ani na texty nového oficia) pochopitelně nikdo velkou muziku nepíše - a ani by to dost dobře nešlo. Nějaký příznivec kurzu nynějšího pontifika by sice mohl říci "beztak je to všechno jen o setrvačnosti a o penězích!", plácnout se přes kapsu a vypsat štědrou odměnu za umělecké zpracování hodinek pokoncilních. Ale kolik by se v tom neutopilo peněz a skladatelského úsilí, opravdu nahradit staré temné hodinky takto nelze, prostě protože jejich pokoncilní náhrada pro větší hudební dílo neskýtá ani dostatečně velkou plochu, ani dost emocionálního náboje.

Prameny červeného hymnáře online

Častěji se mi stává, že se chci podívat na původní text nebo nápěv některého z hymnů Denní modlitby církve a hledám, je-li přístupný v některém z úložišť digitalizátů. Až jsem se nakonec odhodlal projít rejstřík pramenů systematicky a připravit

seznam odkazů na digitalizované prameny
(zpěvníku Mešní zpěvy a)
hymnů Denní modlitby církve.

Třeba bude k užitku i někomu dalšímu.

Na okraj přednášky "Antifony v liturgii hodin"

P. Vojtěch Novotný: Antifony v liturgii hodin. (Záznam přednášky z Letní školy liturgiky 2022 zveřejněný na YouTube kanálu Liturgie.cz.)

Když se začaly objevovat vybrané zveřejněné přednášky z loňské Letní školy liturgiky, tuhle jsem vyhlížel, protože téma je mi zvlášť drahé. A vyslechnuv ji, nevydržím nechat její obsah bez komentáře. To, s jakou chutí a zaujetím okopávám kotníky úspěšnějších lidí, mi asi úplně ke cti neslouží, ale co už.

---

03:36 "Kdybyste sečetli, kolik je tam těch antifon, víte, kolik by vám vyšlo? Řádově? -- Tak je to přes tři tisíce!" To je číslo oproti tomu, co o počtu antifon v pokoncilním breviáři vím já, značně nadsazené.

Hervé de Broc se, pravda, nevyjadřoval přímo k otázce, kolik antifon obsahuje breviář, ale zkraje devadesátých let uvedl (Notitiae 1990, s. 36), že pro potřeby pokoncilního římského antifonáře jich v Solesmes ze starých chorálních knih vybrali a revidovali zhruba dva tisíce.

Zdrojový kód projektu In adiutorium, kromě toho, že se z něj generují noty, je také užitečný jako úplný korpus zpěvů Denní modlitby církve ve strukturovaném (a tudíž strojově zpracovatelném) formátu. Moje pracovní databáze, kde mám všechny zpěvy naimportované (její zdrojový kód pro případné zájemce zde), hlásí, že antifon je v korpusu 2530. Do toho nejsou započteny ty, které ve zdrojovém kódu nemají plnohodnotný notový zápis, protože jsou buďto druhými výskyty v cyklu žaltáře (týká se těch antifon, které se opakují pravidelně každé dva týdny), nebo jsou součástí formuláře památky, která má vlastní jen antifony k evangelním kantikům a tyto jsou bez úprav přetištěné z příslušného commune. (Pro takové formuláře obvykle nezakládám zvláštní notový materiál.) To jsou ale celkem jen desítky kusů, rozhodně (zdaleka) ne 500+.

Výsledné číslo by mohlo být naopak ještě o pár stovek nižší, kdybychom se rozhodli započítat každý unikátní text jen jednou. A kdybychom dále odečetli antifony z propria českých a moravských diecésí, nebyli bychom příliš daleko od onoho výše uvedeného čísla ze Solesmes.

Jak přednášející ke svému číslu dospěl? Snad je výsledkem započítání všech výskytů všech antifon ze všech čtyř svazků, včetně toho, že v každém svazku se opakuje žaltář, společné texty o svatých, a částečně se překrývá sanktorál. Nebo byl použit nějaký breviář s opravdu bohatým národním nebo řádovým propriem.

06:32 "Ponechme stranou, že ty modlitby k žalmům ještě ... vlastně ... moc se nepoužívají ... nebo nejsou hotové." "Moc se nepoužívají" je hezký eufemismus pro liturgické texty, které i půl století po vydání reformovaného breviáře zůstávají neuskutečněným plánem.

14:28 "... celých těch 150 žalmů bylo rozděleno ne do jednoho týdne, ale do čtyř týdnů ..." Asi jsem s tím únavný, když je to věc dobře známá, ale dokud muži církve nepřestanou opakovat tradiční mantru o tom, jak se v liturgii hodin modlíme "celých 150 žalmů" (nebo dokud nová reforma breviáře nezařídí, aby to opět byla pravda), považuji já za správné opakovat, že už přes 50 let římská církev recituje žalmů jen 147 (a ještě ne celých, VPDMC 131), přičemž za čtyři týdny se jich v liturgickém mezidobí neodříká víc než 144 (VPDMC 130), ve zvláštních liturgických dobách 146 (tady počty nejsou úplně přímočaré, kvůli tomu, jak se řada žalmů v cyklu žaltáře vyskytuje opakovaně v různých dnech a hodinkách, což se týká i většiny těch, které alternují s žalmy vyhrazenými pro zvláštní liturgické doby).

V praxi ovšem odříkání žaltáře za čtyři týdny zůstává jen abstraktním ideálem. Souvislé čtyři týdny, kdy cyklus žaltáře není narušen svátkem nebo památkou se svátečními žalmy, se vyskytnou jen jednou za několik let v době postní, nejbližší v letech 2026 a 2032. (Pro zájemce skript, který tuto otázku zkoumá.)

14:36 "... že tam byly různé nové prvky: že modlitba se čtením obsahuje modlitbu z církevních otců, ne jenom z Písma ..." Tady nerozumím, o čem je řeč. V modlitbě se čtením se "z církevních otců, ne jenom z Písma" samozřejmě čtou lekce, ale kdo píše disertaci o breviáři, nepochybně zná alespoň základní obrysy dějin římského oficia a dobře ví, že patristické lekce patří vedle lekcí z Písma ke stěžejním součástem matutina odnepaměti. O žádnou pokoncilní novinku se nejedná.

15:19 "... nový překlad Písma svatého. Z Vulgáty, která se používala po staletí, tak ta byla revidována na přání papeže Jana Pavla II. a vyšla Nová Vulgáta." Když Jan Pavel II. v roce 1978 nastoupil úřad, komise pro vydání Neovulgáty měla za sebou už třináct let usilovné práce. Nový latinský překlad bible pro potřeby reformované liturgie nechal připravit Pavel VI., komisi za tím účelem zřídil v listopadu 1965. (Pro literaturu viz bakalářku, s. 27.) Za pontifikátu Jana Pavla II. bylo dílo akorát dokončeno, poprvé souborně vydáno a následně aplikováno v nových typických vydáních liturgických knih.

S charakterem Neovulgáty jakožto revize Vulgáty je to složitější a v různých knihách bible různé, protože zadání znělo při zachování rozumně zachovatelných čtení a jazykového charakteru Vulgáty připravit latinský překlad podle zásad moderní biblistiky, tedy založený na předloze, která se od předlohy Vulgáty v některých knihách podstatně liší. Ale je pravda, že třeba o žaltáři, jako biblické knize pro oficium obzvlášť důležité, jako o revizi vulgátního/Galikánského žaltáře mluvit beze všeho lze. Ovšem o revizi zásadní, protože překlad pořízený původně z řecké Septuaginty je revidován tak, aby reprodukoval hebrejský masoretský text.

28:40 "Některé antifony nejsou biblické. [...] v úterý prvního týdne v nešporách Hospodin dal vítězství svému pomazanému." Co je na ní nebiblického? V Denní modlitbě církve se jedná o doslovný citát Žalmu 20, 7; v latinské předloze (Tribuit Dominus victoriam Christo suo) sice nejde o doslovný citát, ale těsný vztah k žalmu je i tak v rovině obsahu a slovní zásoby dostatečně zřetelný. Jde o ten typ antifony, který výpověď starozákonního textu drobně posouvá, dotahuje či doplňuje a tak nabízí perspektivu jeho křesťanského čtení. Srov. jak je o podobných případech řeč dále v přednášce, čas 41:54.

... i když v tomto konkrétním případě mnohem spíš než o posun ve smyslu specificky křesťanského čtení žalmu jde o citát z žalmu podle hebrejského textu (srov. Psalterium Pianum: Iam novi Dominum tribuisse victoriam uncto suo... a moderní překlady žalmu 20,7 do živých jazyků), zatímco neovulgátní znění žalmu se v daném verši drží tradičního čtení Galikánského žaltáře. To je zvláštní úkaz a bylo by zajímavé mít možnost zeptat se na okolnosti vzniku této "antifony iuxta hebraeos" toho nebo těch, kdo v její formulaci měli prsty. Jde o zapomenutý neaktualisovaný citát ze starší pracovní verze neovulgátního žaltáře? Nebo text antifony vědomě míjí oficiální latinský překlad žalmu a sleduje hebrejský text s ohledem primárně na překlady do národních jazyků?

[EDIT 6. 6. 2023] Tvrzení, že výše diskutovaná antifona "není biblická", by snad mohlo být založeno na práci primárně s italským breviářem a nedostatečném zohlednění jeho rozdílů vůči latinské předloze a vůči české verzi, z níž byly citovány příklady. Odpovídající italská antifona Esalta, o Dio, il tuo Cristo e noi canteremo la sua vittoria není překladem z latiny, ale volným výtvorem překladatelské komise. I zde je samozřejmě dobře zřetelný vztah k textu žalmu, ale každopádně platí, že antifona není biblickým úryvkem.

II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - chorální nápěvy

(Na web věnovaný hudební stránce liturgie hodin nápěvy pro eucharistické modlitby samozřejmě tematicky nepatří, ale když jsem přemýšlel, kde nejnovější kousek "chorálu českého" zveřejnit, nakonec jsem usoudil, že ze všech míst, která teď přicházejí v úvahu, je toto nevhodné nejméně.)

Začalo to před několika lety trochou rozpustilosti na Signálech. Zatímco idea latinsky zpívané dětské mše byla humorná absurdita, vyplynuvší z nějaké tlachavé diskuse, viděl jsem, že opatřit eucharistické modlitby pro mše s dětmi vhodnými nápěvy by mohlo být skutečně přínosné a povznést slavení s nimi na novou kvalitativní úroveň. Představu jak na to jsem hned neměl, ale ten nápad už mě nikdy úplně neopustil, a když mě po letech začaly napadat části možného řešení, nakonec jsem na to založil nový dokument, začal je zapisovat do not a snažit se je uspořádat do soudržného celku, až během delší doby vyrostlo to, čeho první zveřejnitelnou verzi dnes pouštím do světa:

II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - návrh chorálních nápěvů

Normálně se hudební stránce mše nevěnuji, protože nejsem aktivní chrámový hudebník, který by do ní někde měl co mluvit, a zejména se nevěnuji kněžským zpěvům, protože mi nepřísluší a nikdy nebude příslušet je zpívat, ale eucharistické modlitby pro mše s dětmi jsou právě charakteristické tím, že to nejsou (jen) modlitby kněžské, ale jsou proloženy značným množstvím aklamací lidu. To jim propůjčuje specifický ráz, citelně odlišný od standardních eucharistických modliteb, který si (jak jsem to formuloval už pod oním výše odkazovaným příspěvkem na Signálech) dle mého názoru opravdu říká o to, aby se pokud možno celá eucharistická modlitba zpívala. Jednak spojení jednotlivých aklamací s nápěvy pomáhá pamatovat si je a správně jimi odpovídat na příslušné klausule modliteb celebranta, jednak střídání celebranta a lidu díky zpěvu snáze udrží tempo a spád, vytvoří pěkný jednolitý celek a předejde nežádoucímu dojmu předsednické modlitby stále znovu neústrojně přerušované těžkopádně odříkávanými průpověďmi lidu.

To, že jsem ze tří eucharistických modliteb pro mše s dětmi sáhl po té druhé, je dáno tím, že je to ta jediná, kterou jsem sám jako dítě vícekrát zažil v liturgickém provozu (90. léta, farnost Kladno Rozdělov, P. Bořivoj Bělík) a mám ji do určité míry zvnitřněnou. Nevylučuji, že později budou následovat i nápěvy pro zbylé dvě, ale zatím to nemám v plánu.

I když to nebylo odpočátku záměrem, nakonec jsem skončil u toho, že část nápěvů je přímo převzatá z chorálních nápěvů pro standardní eucharistické modlitby (a Sanctus z ordinaria Missa mundi), část nápěvy odpovídajících pasáží standardních eucharistických modliteb více či méně věrně napodobuje. Blízkou paralelu postrádá většina aklamací a nápěv postsanctus, jehož podoba je určována snahou plynule navázat na zvolený nápěv Sanctus a vyústit v opakování Benedictus.

Je pravděpodobné, že v příštích měsících a letech ještě dojde k úpravám. Momentálně za nejslabší pasáže se značným prostorem pro zlepšení považuji nápěv postsanctus a aklamaci po anamnezi (která je komplikovaná tím, že jde o opakování aklamace z preface v úplně jiném hudebním kontextu).

Vím, že okruh těch, pro které by můj nejnovější neužitečný nápad mohl být relevantní, je velikostí mizivý, ale kdyby snad někomu přeci jen stál za prostudování/přezpívání, připomínky jsou každopádně vítány, stejně jako případné konkurenční návrhy.

[EDIT 22. 12. 2023] Slovenské zhudebnění dvou eucharistických modliteb pro mše s dětmi obsahuje Liturgický spevník I (Vatikán 1990). Nahrávky na jeho webové prezentaci.

Kánon v oficiu

I.

Opět je tu velikonoční triduum a velikonoční oktáv - ta část roku, kdy se v ranních chválách a nešporách místo responsoria výjimečně zpívá antifona. Internetový breviář si tady dopřává volnost a sází ji (v rozporu s rubrikami tištěného breviáře, které daný text naprosto jednoznačně určují jako antifonu) jako veršík. Snad s ohledem na to, aby pro tento neobvyklý strukturní prvek nabízel formu co nejpraktičtější pro společnou recitaci bez potřeby jakýchkoli příprav a domlouvání.

Naznačený způsob přednesu je jistě přípustný (zvlášť při oficiu slaveném beze zpěvu), ale to, že ho internetový breviář kanonisuje, je nešťastné. Aplikace, kterou pro modlitbu hodinek hojně využívá i kněžstvo, a kterou, jak se zdá, už i ČBK bere jako celkem standardní kanál pro zveřejňování liturgických textů, by měla co nejvěrněji reprodukovat oficiální liturgické knihy, a svévolných úprav, jako je měnění žánrů zpěvů, se zdržet, nebo z nich přinejmenším otevřeně a důsledně vydávat počet.

Dlužno říci, že když jsem v rámci své budějcké diplomové práce studoval předkoncilní překlady částí oficia do češtiny, různého násilí na diskutované antifoně jsem byl svědkem opravdu často (viz odd. 5.5.2, s. 66). A není to kdovíjak překvapivé. Jde o výraznou strukturní zvláštnost (tehdy oproti dnešku o to víc, že v předkoncilním oficiu antifona nahrazovala více strukturních prvků), kterou někteří redaktoři českých nešpor, ne právě důkladně seznámení s obsahem a dějinami breviáře, nejspíš nepochopili, a jiní možná podrobili násilné úpravě i zcela vědomě, aby eliminovali strukturní zvláštnosti velikonočních nešpor a udělali je tak přístupnější pro lidové modlení.

Daný (krátký, osamoceně stojící) text působí a funguje úplně jinak ve zpívaném latinském oficiu, kde má bohatý melismatický nápěv, a úplně jinak, když se recituje, nebo zpívá na nápěv jednoduchý a stručný. Prostě zarecitovat "Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho, aleluja" a pokračovat k antifoně před evangelním kantikem působí jaksi úsečně, nedopovězeně. Také to není forma právě přívětivá pro slavení za účasti lidu (kde "lidem" myslíme jakékoli shromáždění, které není jako celek důkladně vytrénované ve společném slavení denní modlitby církve). Je tudíž pochopitelné, když někdo jmenované nedostatky hledí alespoň částečně eliminovat tím, že text antifony nechává opakovat. Daný text v dané funkci si o nějaké prodloužení či propracování prostě říká.

II.

Už když jsem před lety narazil na jednu z adventních antifon zpracovanou od Jiřího Černého jako kánon, uvažoval jsem, je-li rozumně a vkusně možné takové zhudebnění antifon z oficia použít při oficiu samém. Nic jsem však nevymyslel a předběžně jsem zůstal při zamítavé odpovědi.

S odstupem řady let tu zamítavou odpověď reviduji: v denní modlitbě církve je jedno místo, kde by se kánon dal zcela ústrojně uplatnit, a to právě antifona po krátkých čteních ranních chval a nešpor ve velikonočním oktávu. Kánon jako způsob, jak dát stručnému textu rozvinout se do délky i do šířky. Kánon jako kroužení kolem daného textu (což se hodí pro osamoceně stojící antifonu, ale nebylo by vhodné pro antifonu rámující žalm). Kánon jako jednoduchá forma vícehlasu, která s trochou nácviku může být docela dobře přístupná i lidovému zpěvu. Kánon jako sváteční ozdoba - a pokud snad má nějaký zpěv být trochu víc náročný na nácvik, je jistě vhodné, aby to byl takový, který se během oktávu mnohonásobně opakuje, takže se investovaná energie bohatě vrátí. Antifona zpívaná po celý oktáv třikrát denně tento požadavek bohatě splňuje.

Jako všechno moje hudební snažení nad rámec jednoduchých chorálních nápěvů, ani můj kánon na (lehce upravený) text antifony Toto je den nestojí za mnoho. Věci přiměřené bude číst ho hlavně jako prohlášení ve věci toho, co Pavlík považuje za žádoucí, aby také existovalo. Pěkný kánon na daný text by se zkrátka neztratil.

Ejhle, tři sloky, aleluja!

Když jsem na Facebooku zaznamenal existenci adventního zpěvníčku připraveného redakcí časopisu Duha (Z hvězdy vyšlo slunce. Zpěvníček-adventníček - vyšel jako 6. číslo ročníku 2020/21 tohoto časopisu), pospíšil jsem opatřit si ho jako kuriositu, kvůli oné nečekané ukázce dalšího života antifony Ejhle, Hospodin přijde (str. 1 - kompletní scan stránky je i ve výše odkazovaném facebookovém příspěvku). Vzít chorální antifonu a použít ji jako melodii a první sloku strofické písně je postup jako z učebnice dějin hudby a nenadál jsem se toho, že ho někdy potkám i v tvorbě současné.

Jedna historická paralela, na kterou jsem narazil v poslední době při sbírání staročeských chorálních antifon: písnička vzniklá dokomponováním dalších strof na melodii české parafráze antifony Absterget Deus ze společných textů o mučednících v kancionálu Václava Miřínského z r. 1590, f. 162v.

Zpěvníček, věren všeobecně rozšířené báji, výslovně jako zdroj českého znění antifony Ejhle, Hospodin přijde uvádí antifonář Arnošta z Pardubic (ne, české Ejhle z Arnoštova antifonáře opravdu nepochází). A mlčí o dokomponování strof o hvězdě a jejich autorství. Bylo by hezké, kdyby se někde alespoň lokálně rozšířila pověst, že z Arnoštova antifonáře pocházejí i ony.

Dokomponované strofy jsou bezcenné literární formou i obsahem - krystalicky čistá ukázka té plytkosti, kterou se (nejen písňová) devocionální tvorba určená dětem tak často vyznačuje. Tvůrce písničky si z tradiční antifony vybral jediný motiv - ono světlo velké - a nové sloky ozřejmují, jak se proroctví o světle velkém naplňuje - totiž v objevení se jasné hvězdy - a jak na to má reagovat malý zpěváček: jako tři králové se vydat na cestu (v čem že ono "vypravení se na cestu" má spočívat, patrně pan farář, paní katechetka či jiný vychovatel neopomene vyplnit vhodnou mravoučnou hrou). Zatímco antifona zpívá přímo o slavném příchodu Páně, nové sloky to úplně přecházejí a zůstávají za ní daleko pozadu: nedostanou se dál než k tomu, že hvězda jakusi vágní "naději nese". Obě nové sloky, stejně jako antifona, jež pro ně stála modelem, začínají Ejhle a končí aleluja, bez starostí o to, že se to k jejich ostatnímu textu nehodí ani z hlediska použitého jazykového rejstříku, ani (to platí zvláště o sloce poslední) funkčně.

Další obsah zpěvníčku, (včetně obálky 20 celobarevných stránek, kromě první je na všech po písničce) tvoří dílem nová písňová tvorba autorů z okruhu redakce časopisu Duha, dílem v tomto okruhu připravené překlady německých a anglických písní, dílem české písně staré (Michna, písně lidové, staré písně duchovní) i méně staré (Miloš Rejchrt). Na blogu věnověném hudební stránce liturgie hodin se hodí zmínit, že jsou zařazeny také písně figurující v červeném (Blíží se k nám doba smilování; Vítej, milý Jezu Kriste; Z hvězdy vyšlo slunce) i zeleném (Z nebe posel vychází) hymnáři.

U písně Blíží se k nám doba smilování by se dalo vytýkat, že tvůrci zpěvníčku zřejmě nepracovali s rejstříkem pramenů písní, který je otištěn v červeném hymnáři i v breviáři, a text uvádějí jako "hymnus z breviáře", ač by se slušelo uvést, že jde o píseň ze Svatojanského kancionálu, která se "hymnem z breviáře" stala až druhotně, když padlo rozhodnutí použít v Denní modlitbě církve jako hymny převážně existující české duchovní písně. Tedy nejde o "hymnus z breviáře" o nic víc, než v případě ostatních výše jmenovaných písní. Ale já jsem za toto drobné opomenutí svým způsobem rád, jako za každý drobný příspěvek k šíření povědomí o tom, že breviář není jenom tlustá kniha k recitování hrobovým hlasem, ale tlustá kniha tvořená z velké části zpěvy: vposledku tlustý zpěvník bez not, jakkoli dnes není mnoho těch, kdo jeho zpěvy opravdu zpívají.

Antifony o svatém Auraciánovi

V Českých Budějovicích mě mrzelo, že, ač je to sídelní město biskupa s katedrální kapitulou a několika kláštery, veřejně se tam nekoná (když pomineme předkoncilní obřady v režii Kněžského bratrstva svatého Petra) ani ta modlitba se čtením a ranní chvály na Velký pátek a Bílou sobotu, jak k tomu vyzývá VPDMC 210.

Abych městu a jeho církevním institucím nekřivdil, pro přehled veřejně tam slaveného oficia (zásadně jen nešpor) viz starší článek.

A naopak nadchl mě kostel Obětování Panny Marie jako členitý a bohatě vybavený (chórové lavice! řada postranních oltářů a jiných vyobrazení světců! malý chór v kapli sv. Anny!) liturgický prostor, jehož potenciál není stávajícím bohoslužebným provozem ani zdaleka využit. A tak jsem někdy na jaře nebo v létě 2018 pojal pošetilý úmysl založit v Českých Budějovicích chorální scholu, která by tam, kromě oněch modliteb se čtením a ranních chval v Triduu, také během roku alespoň jednou měsíčně zpívala nešpory.

Nápad to byl samozřejmě sám o sobě skvělý a veskrze realizování hodný, jen já naprosto nemám schopnosti potřebné pro jeho uskutečnění, ke kterému tudíž nikdy nedošlo. Ale neubránil jsem se dennímu snění o tom, jak se tam konají velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", ani přemýšlení, kudy by jinak v závislosti na liturgickém kalendáři chodil a kde by se zastavoval průvod po nešporách, a co by se při něm zpívalo.

Sv. Auracián v klášterním kostele (alespoň pokud je mi známo) žádné vyobrazení nemá. Centrem jeho kultu je katedrála, kde jsou uloženy jeho ostatky. Ale jaksi samozřejmě jsem počítal s tím, že by, jakožto patron města a místní světec, v paraliturgickém repertoáru průvodu po nešporách přiměřeně zastoupen být měl, přinejmenším v době okolo svého svátku. Počátek jeho kultu spadá již do doby potridentské, která tvorbě nových lokálních liturgických textů nepřála (a dodnes nepřeje), a jeho svátek, slavený právě jen ve městě, jež světcovy ostatky chová, snad nikdy neměl žádné vlastní zpěvy pro mši ani pro oficium. (Rozumí se zpěvy propriálního charakteru, ne figurální mše dedikované ke cti světce nebo zpěvy, které sice plní praktickou funkci propria, ale k liturgickým formulářům jsou ve vztahu zcela volném, jako jsou moteta nebo mešní písně.) Jistě by beze všeho šlo připomínat sv. Auraciána zpěvem nebo zpěvy vybranými z commune, ale to se mi zdálo jaksi chudobné, zvlášť v průvodu po nešporách, jehož repertoár není sešněrován omezeními liturgických předpisů. Snad během staletí někdo nějaké vhodné vlastní zpěvy, po kterých by bylo lze sáhnout, složil?

Dlouho jsem hledal marně. Až po dosti dlouhé době, když úvahy o budějovické chorální schóle byly dávno passé, jsem náhodou učinil šťastný objev v jedné soukromé sbírce (majiteli jsem musel slíbit, že jeho jméno neprozradím): dvojlist menšího formátu, nadepsaný De S. Auratiano Martyre, Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono, obsahuje nepříliš úhledný rukopisný notový záznam pěti antifon. Písmo ukazuje dosti spolehlivě na první čtvrtinu XXI. století, tuto dataci podporuje i papírenský filigrán. Notace je (jak je v daném období takřka všeobecně obvyklé) kvadratická ve čtyřlinkové osnově. Omezuje se na malý výběr základních neum, bez rytmických znamének, zvláštních tvarů neum kódujících paleografické poznatky, nebo jiných charakteristických znaků, které by mohly ukazovat na určitou dobu vzniku nebo školu chorální interpretace. Latinský text je psán pravopisem s fonetickým j, užívaným v liturgických knihách (prakticky celý novověk až) do 50. let 20. stol.

Kompletní obsah pramene jsem přepsal a se souhlasem majitele zde nabízím:

De S. Auratiano Martyre
Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono
transkripce s českým překladem

Připojený český překlad je z mého pera. Hleděl jsem zachovat literární charakter textu třeba i za cenu přesnosti překladu, což se zvlášť zhoubně projevilo na antifoně Auratiane, miles Christi, na jejímž začátku jsem z básnické nouze nenašel jiné východisko, než výpověď oproti latinské předloze poměrně výrazně rozšířit.

Rukopisný pramen neposkytuje žádné informace o tom, kdo oněch pět antifon složil, kdy a pro jaký účel. Je však zřejmé, že nejde o úplný liturgický formulář, a podle všeho ani např. o liturgický formulář nedokončený - každý ze zpěvů má jiný charakter a ani po stránce obsahu nevykazují žádnou souvislost. Jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici. Tento závěr podporuje i skutečnost, že u jednotlivých antifon nenacházíme údaje o funkci, resp. o posici v rámci formuláře, ani o zakončeních žalmových nápěvů (differentiae). Zdá se, že se nepočítalo s tím, že by antifony byly kdy zpívány s žalmy.

První tři antifony jsou relativně krátké a zřetelně dvojdílné, zbylé dvě jsou podstatně delší a po jazykové stránce vzletnější. Obě tyto skupiny obsahují po jedné antifoně rýmované. Většina antifon obsahuje dobře zřetelný (příp. až svou kostrbatostí vyčnívající) biblický citát či aluzi.

1. Aeterni Verbi Tato antifona se po literární i hudební stránce jeví ze všech nejslabší a je obtížné představit si ji jako důstojně fungující v nějakém liturgickém rámci. Světce tituluje způsobem pro něj naprosto ne typickým (Aeterni Verbi Auditor, tedy Posluchači věčného Slova) a ještě nesouladnější dojem vyvolává volba slov v závěrečné prosbě "nostras voces suscipe". Od ostatních antifon se liší také absencí zřetelných aluzí na biblické texty. Při bližším pohledu se ukáže, že tady zřejmě forma převládla nad obsahem: slova jsou vybrána tak, aby se počáteční písmena složila v akrostich AVRATIANVS.

2. Aurum et argentum Docela pěkná krátká antifona osmého modu. Hudebně prostá, podobného rázu, jako bývají antifony k žalmům ve starších vrstvách chorálního repertoáru. Text je typickou ukázkou hagiografického postupu pro svatoauraciánský kult typického: když nevíme nic o životě světce, přiřkneme mu evangelní ctnosti vybrané tak, aby mu slušely ke jménu. Jako jediná ovšem Auraciána nejmenuje a dala by se tak použít o každém světci, který aurum et argentum ... non amavit. Závěr "in coelis sibi thesaurum thesaurizavit" je zřetelnou narážkou na Mt 6, 20.

3. Super aurum je antifona podobného charakteru jako předchozí. Stručný text se zřetelnou biblickou narážkou, prostý nápěv, který by v určitých vrstvách tradičního repertoáru antifon oficia docela dobře zapadl. Kdyby někdo v naší sbírce zpěvů chtěl za každou cenu hledat jakýsi zárodek nedokončeného liturgického formuláře, pak nejspíše přicházejí v úvahu právě tyto dvě antifony. I zde se v narážce na světcovo jméno mluví o vztahu k bohatství, přičemž většina slov je vypůjčena ze Žalmu 18, 11.10.

4. Auratiane, miles Christi Dlouhý rýmovaný text tvořený sérií volných dvouverší, jako vystřižený z nějakého slabšího rýmovaného oficia. Jediné, co tu vyvolává pochybnosti, je, že začátek kultu sv. Auraciána (1643 darování ostatků Ludvíkovi z Rosenheimu, 1670 jejich přenesení od kapucínů do farního kostela sv. Mikuláše) jako terminus a quo vzniku našich antifon spadá do doby, kdy rýmovaná oficia, resp. rýmované liturgické texty vůbec, dávno nebyly v módě, aniž se kdy do módy vrátily. Na druhou stranu však (nejen) v pražském provinčním propriu jejich zbytky vydržely až do poloviny 19. stol., takže neznámý autor měl odkud čerpat inspiraci, a záměrná archaisace není v oblasti tvorby liturgických textů nic neslýchaného.

Text, v návaznosti na zavedený způsob zobrazování světce jako římského legionáře, rozvíjí motiv "vojína Kristova": vzývá ho jako toho, kdo v mučednické smrti "prolil krev pro svého krále", a adresuje mu sérii proseb o pomoc v křesťanském životě, k čemuž si vypůjčuje bojovné/sportovní metafory z 2 Tim 4, 7.

Určité interpretační obtíže skýtá dvouverší "nobis adhuc certantibus adiuva sacris precibus". Mohlo by jít o ablativ absolutní (když/zatímco my dosud zápasíme, pomáhej modlitbami), ale to by se sloveso adiuvare octlo bez předmětu, což je nezvyklé. Jsem nakloněn myslet si, že tu nejde o ablativ absolutní, ale o vazbu slovesa adiuvare s dativem nobis ... adiuva (nám, až dosud zápasícím, pomáhej modlitbami). Tedy o hrubku, protože sloveso adiuvare se - narozdíl od českého pomáhat někomu nebo německého jemandem helfen - váže zásadně s akusativem. Ale vzhledem k tomu, že autorem antifony o sv. Auraciánovi byl se vší pravděpodobností nějaký Čech nebo Němec, je takový jazykový poklesek dobře myslitelný, zejm. pokud neměl kvalitní klasické vzdělání.

Pozoruhodný je i hudební tvar antifony. Po prvním dvouverší charakteru oligotonického se nápěv mění ve striktně sylabický. Charakteristické je tu na jedné straně zdůraznění rýmu a na straně druhé nedbalost o shodu přízvuku slovního a hudebního - viz např. "adiuva" či "fidem firmiter servare". (V této souvislosti je třeba říci, že rukopisný pramen přízvuky vyznačené nemá, do textu jsem je doplnil já.) Závěrečné dvouverší se opět vrací k oligotonickému rázu, což vytváří efekt určitého zpomalení a zklidnění.

5. Vere beatus es Stejně jako předchozí, i tato antifona rozvíjí motiv "vojína Kristova". Jestliže Auratiane, miles Christi světce oslovuje jako mučedníka a prosí ho o pomoc v našem duchovním boji, Vere beatus es ho oslovuje jako těšícího se z nebeské slávy a přechází k líčení jeho vítězství v pozemském duchovním boji, slovy Ef 6, 16-17. Za zmínku možná stojí, že když autor antifony z Pavlovy duchovní zbrojnice pro sv. Auraciána vybral (jen) štít a meč, nevázal se zavedenou ikonografii: světec bývá vyobrazován v pancíři a s mečem, ale (bez přílby a) bez štítu.

Antifona Vere beatus es se mi jeví jako z celého souboru po literární i hudební stránce nejkvalitnější a snad by si ji bylo lze představit i ve funkci v plném slova smyslu liturgické - vzhledem k její délce a zdobné formě nejspíš jako antifonu k evangelnímu kantiku - kdyby ovšem jejím obsahem nebylo zbožné bájení o světci, o jehož životě ve skutečnosti vůbec nic nevíme.

Když jsem úvodem napsal, že "jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici," teď vidím potřebu toto tvrzení revidovat: jistě nejde o komposici typu liturgického formuláře nebo nějakého uceleného paraliturgického programu, přeci ale sbírka vykazuje zřetelnou strukturu: skládá se ze dvou skupin po dvou antifonách, sdílejících podobnou formu i téma: dvě stručné a hudebně prosté antifony na téma bohatství, dvě dlouhé, literárně i hudebně (různým způsobem) vzletné, vystavěné kolem motivu "vojína Kristova". Antifona Aeterni Verbi stojí na začátku sbírky osamoceně a je snad jakousi dedikací, obětováním následujících zpěvů tomu, k jehož cti se zpívají: "nostras voces suscipe."

---

Na spodním okraji poslední stránky se nachází tajemná zkratka I. P. M. S., doprovozená dosti hrubou kresbou lebky s hnáty. Protože v práci s rukopisnými prameny z tohoto období nejsem zběhlý a zkratka mi nebyla známá, zeptal jsem se na ni majitele rukopisu. S jistotou nevěděl, ale poučil mě, že v období po vzniku autorského práva někteří autoři ke svým dílům, vůči nimž autorská práva vykonávat nechtěli, připojovali klausuli "iuri proprietatis mortuus sum," tedy prohlášení, že se na ně v otázce autorských práv k tomu kterému dílu má hledět tak, jako by byli dávno mrtvi. I ona připojená malůvka se zdá tuto interpretaci podporovat.

Moc nepočítám, že by ty antifony někomu k něčemu byly, protože kult sv. Auraciána je místně omezený, relativně skromný ve svých projevech a bez vlastních zpěvů (navíc latinských) se dobře obejde. Ale i přesto se mi zdálo vhodné vytáhnout je na světlo Boží - čtenářům svého blogu k potěše, jakož i k větší cti a slávě sv. Auraciána, patrona města, kde jsem čtyři roky neslavně studoval a dva roky bydlel.

Nešpory ze své "Noci kostelů" vynechte

Zatím se zdá, že probíhající epidemie nepovede k úplnému zrušení letošní Noci kostelů, pročež přeci jen pouštím do světa myšlenku, která mi leží v hlavě ještě z doby předtím, než epidemie propukla.

V posledních letech se v připravených programech Noci kostelů zpravidla objeví - mezi jinými událostmi náboženskými (bohoslužby, pobožnosti) i kulturními - i nejedno slavení částí denní modlitby církve, zpravidla nešpor nebo kompletáře. Nikdo mě nebude podezírat z toho, že bych veřejnému slavení denní modlitby církve nefandil. A přeci volám: chystáte-li pro místní kostel program na Noc kostelů, nešpory (i kompletář) z něj vynechte!

Jako problematické vidím vůbec zařazazení jakékoli bohoslužby: bohoslužba konaná jako show pro diváky a náhodné zvědavé návštěvníky je tím samým ohrožena ve své nejhlubší podstatě, ve svém "bytí bohoslužbou". Už to není jen a výhradně akt církve "zaslechnuvší Boží hlas" a "hledající Boží tvář", ale (a je už jedno, jestli také nebo především) akt církve předvádějící se, církve hledající lidskou pozornost, církve snažící se líbit. Jistě, církev má hlásat evangelium a "získávat za učedníky všechny národy", ale předvádění bohoslužeb není hlásání evangelia. Reč bohoslužby je řečí věřících, již do "velikonočního mystéria" zasvěcených. Evangelium se "pohanům" hlásá řečí jinou.

Tím ani v nejmenším nezpochybnuji veřejný charakter bohoslužeb a už vůbec nevyzývám k tomu, aby z nich nevěřící byli vykazováni. Je však velký rozdíl mezi tím, když se v přístupu k bohoslužbám nebrání nevěřícím, kteří o to - z jakého už důvodu - mají zájem, a tím, když se bohoslužby zařadí jako jeden bod programu kulturní akce, která právě na nevěřící cílí.

Pokud se někdo přesto rozhodne o Noci kostelů předvádět návštěvníkům bohoslužebný život církve, denní modlitba církve je bezmála tou nejhorší možnou volbou. Proč? Protože její postavení v bohoslužebném životě církve je velice slabé. Jak často se ve vaší farnosti (nebo ve vašem filiálním kostele, který se chystáte o Noci kostelů otevírat) některá hodinka veřejně slaví? Jednou, dvakrát, třikrát do roka? Dost pravděpodobně se tam neslaví dokonce vůbec. Jistě, pokud chystáte program klášterního nebo kolegiátního kostela, kde se nešpory konají pravidelně (nebo jednoho z té hrstky kostelů farních nebo jiných, kde se k denní modlitbě církve častěji schází nějaká skupinka nadšenců), zjevně nepíši o vás a zbytek článku číst nemusíte. Ale když jsem loni procházel programy na celostátním webu Noci kostelů, nešpory a kompletáře jsem nacházel i ve farnostech, kde se jinak denní modlitba církve veřejně neslaví vůbec, ba i v kostelích, kde nejsou žádné bohoslužby jak je rok dlouhý. Je jen málo nápadů tak špatných, jako veřejně konat část denní modlitby církve jen jednou v roce, a navíc ještě jako show pro návštěvníky zvenčí. Takové slavení je po všech stránkách špatně. Hapruje jakožto bohoslužba, protože se nekoná primárně pro slávu Boží a pro spásu lidí, ale jako divadlo. Hapruje jakožto rituál, protože účastníci (ani ti věřící) v něm zpravidla nemají potřebnou zběhlost a nepřijali ho (jednak jako jednotlivci, jednak jako komunita) dostatečně za svůj. Hapruje jakožto ukázka bohoslužebného života církve, protože se ukazuje bohoslužba, která se v dané farnosti jinak nekoná, jak je rok dlouhý. Lživá reklama, Potěmkinova vesnice.

Když zvete nejširší veřejnost k obcházení a procházení kostelů, připravte program tomu adekvátní (kulturní, nenásilně evangelisační) a z předvádění vynechte bohoslužby. Když už předvádíte bohoslužby, předvádějte takové, které jsou v daném místě obvyklé a v nichž jsou ti souvěrci, kteří budou ochotní s vámi v tom podivném představení účinkovat, dostatečně zběhlí. Veřejně slavená denní modlitba církve není obvyklá téměř nikde. Pokud není obvyklá ani u vás (což je velmi pravděpodobné), z programu ji raději vynechte. Popř. se se mnou pojdte na toto téma hádat. Polemické reakce vítány.

Mše "v době pandemie"

Kongregace pro bohoslužbu 30. března (Prot. N. 156/20) vydala nový formulář mše "in tempore universalis contagii" a liturgická komise ČBK již dnes zveřejnila jeho český překlad. I když nepředpokládám, že by někdo chtěl tuto mši slavit s českým chorálním propriem, stojí za zmínku, že antifony odpovídající jejímu introitu a communiu najdeme v Denní modlitbě církve. Jde o 3. antifonu druhých nešpor 3. neděle postní a 2. antifonu ranních chval slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. (V latině introit odpovídá doslova, communio se liší jen o závěrečné "dicit Dominus"; v češtině je rozdílů o něco víc, ale identita textů - biblických citátů - je i tak dobře zřetelná.)

Antifony oficia svou hudební formou samozřejmě vůbec neodpovídají tradičním formám mešního propria, jejich případné použití by bylo obdobou toho, jak jsou hudebně prosté antifony (vzaté většinou právě z oficia) použity jako stavební prvky pro zjednodušené mešní proprium v Graduale simplex. Aby při své délce naplnily svou liturgickou funkci (pokrýt vstupní průvod, resp. průvod k přijímání), musely by se, stejně jako v Graduale simplex, zpívat s (více) verši vhodně vybraných žalmů.

Antifona ze svatoprokopských litanií

Na webu kapituly u Všech svatých je jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu. Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb - "svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria, jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část "Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována, se prvně objevuje až v 15. stol.), dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu (otevřeně přiznávám, že já k fanouškům akathistů ani molebenů T. F. Krále nepatřím) a konečně "barokní litanie ke sv. Prokopovi."

Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona": Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ... Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne, že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony) a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).

Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování, a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou) antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:

U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má, ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem. Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše dávno hotový.

[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky. Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií. Přidávám proto transkripci. Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku"; nadto nějaké rozdíly v délkách not). Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku" může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná (není jisté, zda má být tak, nebo jinak).

Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu zpívat. Tu je však jistě dobré si položit. Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji - přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně konaná pobožnost). Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné (Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil). Neproblematický není ani obsah. Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil), které ke svatoprokopské legendě připojily až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ ve skutečném životě světce. (Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.) U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl) zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít. Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše." Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh, což je scestné.

Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací" (antifona - veršík - orace), následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející předsednické modlitbě rázu zcela jiného: z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně pro poutníka na konci pouti je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím), střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš. A ke slovu přicházejí jadrně formulované základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce: nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání. Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií. Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří, jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu. Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti doporučuje naše antifona, jako text, který "nás může provázet i v těchto složitých dnech", já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše onu poslední modlitbu.

Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat, nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa. Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické, protože je zcela neliturgicky upovídaná. Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění (Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.) vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu. Výjimka mi není známa žádná.

Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...

Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma, pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce, jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi, ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici, v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání, do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně zajímalo.

... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu zůstala v zásadě táž) přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19, nebo starší článek zde.) Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní, v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře) však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům. Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované veršovánky, tak myšlenkovým postupem. Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu, ale považuji za pravděpodobné, že antifona O Procopi, confessor Christi pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.

O Procopi confessor Christi gloriose patrone Bohemorum preciose per tua sancta precamina nostra rogamus dele peccamina. (1677: per tuas sanctas preces, nostras rogamus dele iniquitates)

Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, potěšiteli v zármutku, potěš nás v našem smutku, poznáváme nám hrozící Božskou ruku, Bůh se hněvá pro hříchy naše, kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.

Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější a prostý výše zmiňovaných problematických idejí. (Rychlý překlad bez snahy o eleganci: Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, / svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.) Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění. Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám na praga.inadiutorium.cz.

Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil, že mám v rukou další českou parafrázi antifony ze starého pražského breviáře. O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea úpadkových forem lidové zbožnosti.