Blog

Národní svatováclavská pouť 2025

Staroboleslavskou pouť jsem letos vynechal, ale příjezd lebky, koncert v basilice sv. Václava a první nešpory v její kryptě přenášela TV Noe, pročež alespoň telegraficky k nim:

Nešporám předsedal, stejně jako v posledních letech, pražský arcibiskup Jan Graubner; vedle místních kanovníků se jich účastnili i zástupci kapitul z Prahy (Kelnar z Metropolitní kapituly, Kotas a Brož z Vyšehradu a od Všech svatých); zpívali zpěváci z okruhu katedrální chorální scholy pod vedením Stanislava Předoty. Po dlouhé řadě let, kdy se při této příležitosti zpívaly latinské svatováclavské nešpory dovezené z katedrály (k jejich textům viz u roku 2014), byly letos oprášeny ony co do textů zcela volně sestavené české chorální nešpory, které jsme tu zaznamenali v roce 2012, a o nichž tehdy můj zdroj uvedl, že pocházejí od trapistů z Nového Dvora.

S tímto údajem dobře souhlasí použití Renčova překladu žalmů, charakteristické znění doxologie, sestávající z jediného verše místo obvyklých dvou, i básnická vzletnost antifony k Magnificat a mariánský motiv v ní.

Lze tu k nim jen zopakovat, že jejich použití v diecésním kontextu je případem okázalého ignorování platných liturgických předpisů, a je pro mě težko pochopitelné, že to bylo spácháno nejen před zraky a sluchy diecésního biskupa a účastníků jedné z hlavních poutí na území Čech, ale dokonce před zraky nejširší veřejnosti v televizním přenosu.

Na druhou stranu to dobře odpovídá Směrnici ČBK o liturgické hudbě, která si s celocírkevními liturgickými předpisy ohledně možností přizpůsobení textů denní modlitby církve také nedělá těžkou hlavu a ve věci zpívaného oficia protiprávně povoluje volný výběr zpěvů, při vágním zohlednění liturgické příležitosti.

Novinkou letošní staroboleslavské pouti byl nový přepravní a výstavní kontejner pro lebku sv. Václava, údajně pro ni zajišťující stabilní mikroklima. Relikvie tak nyní cestuje hned ve dvou prosklených schránách. Ta nová vnější sestává z masivního skleněného(?) příkrovu, jehož čela zdobí český lev a přemyslovská orlice, a z kovové základny, plnící díky odnímatelným manipulačním tyčím zároveň funkci ceremoniálního nosítka. Základnu lemuje nápis

DVX BOHEMIAE ET PRINCEPS PACIS / 907 - 28. 9. - 935 / SANCTVS WENCESLAVS MARTYR / SEMPER FIDELIS CAPITVLVM PRAGENSIS

Oproti tradici nyní již dlouholeté, podle níž přenášení lebky na nosítkách (po příjezdu z auta do krypty; v neděli z krypty na pódium na náměstí) obstarávali čtyři jáhni v červených dalmatikách, se letos této úlohy ujal oddíl vojáků z místní posádky. Na jednu stranu další militarisaci staroboleslavské pouti nijak netleskám, na druhou stranu se na ní ozbrojené složky podílejí snad už od jejího obnovení (převoz s doprovodem hradní stráže, hudba hradní stráže při hlavní poutní mši na náměstí) a věcně to dává smysl. Mezi českými světci právě svatý Václav je prototypem křesťanského bojovníka (jak co do nepochybné válečnické kompetence, tak co do její relativisace a preference nenásilí) a odkazuje na to svatováclavská ikonografie, součásti zbroje mezi svatováclavskými relikviemi, liturgické texty středověké (zvláště hymnus Dies venit victoriae) a alespoň okrajově i novodobé (viz např. antifonu Nespoléhal na své kopí / Non in arcu suo speravit).

Cestou do krypty bylo konáno zastavení na dvoře za presbytářem basiliky a p. arcibiskup četl delší modlitbu, resp. spíš sérii volně zřetězených modliteb různého stylu. První z nich byl dobře rozpoznatelný český překlad orace svátku sv. Václava z předkoncilního provinčního propria (něco k ní viz ve starším článku) a možná to nebyl jediný element vzatý ze starších vrstev liturgické tradice. Mrzí mě, že se k těm modlitbám nedá vrátit v záznamu nebo v textové podobě a prozkoumat je blíže.