Blog

Příležitostné přímluvy

liturgie.cz píšou, že se k "liturgii konkláve" ve farnostech připojujeme (mj.) "přímluvami v Denní modlitbě církve". Mně nezbývá než přiznat, že se mi nepodařilo dohledat, jestli v tomto směru byly vydány nějaké závazné pokyny (příp. zvláštní liturgické texty) a kým. Např. polská biskupská konference po smrti papeže oficiálně vydala pokyn přidávat na konec přímluv ranních chval i nešpor extra prosbu za zemřelého (Komunikat komisji Konferencji episkopatu Polski ds. kultu Bożego i dyscypliny sakramentów w sprawie zasad liturgicznych w związku ze śmiercią papieża Franciszka, 21. 4. 2025, článek III.3), ale u nás a v souvislosti s volbou nového papeže jsem nic podobného nezaznamenal. Snad nějaké pokyny šly jen neveřejnými kanály kněžstvu, nebo jde o trvalé ustanovení z nějakého předpisu, který neznám. Ať je to jak chce, sám koncept příležitostné přímluvy v oficiu si říká o kousavou poznámku:

Každodenní přímluvy v římském oficiu jsou pokoncilní novinka. Jejich vzdálenější analogií v předchozích historických etapách byly preces feriales - přímluvy do jisté míry podobné dialogickou formou, ale výrazně delší, stále stejné a recitované jen o fériích, navíc jen o těch zvlášť kajícího rázu. Byly pociťovány jako penitenciální element - nějaká přítěž, která se k oficiu nakládá navíc.

Jejich latinský text s paralelním českým překladem viz Bárta J.: Žaltář římského breviáře, Praha: Vyšehrad 1947, s. 33-35.

Dnes se v oficiu přímluvy říkají každodenně, jsou výrazně kratší a každý den jiné.

(Fakticky nemá ve zvláštních liturgických dobách každý den originální formulář - většinou se opakují v týdenních cyklech. Ale i tak je formulářů přímluv opravdu velké množství.)

Důsledkem takto maximalisticky pojaté snahy o rozmanitost je, že nejde o obecné přímluvy "za všechny a za všechno", ale střídají se různé výběry specifičtějších intencí (jakož i maskovaných napomenutí a mravních apelů - ale o tom někdy jindy). Různé formuláře se navíc obracejí k různým božským osobám; někdy má celý blok specifické jednotící téma nebo zvláštní literární formu.

Např. aktuální 3. týden velikonoční: všechny přímluvy se obracejí ke Kristu, kromě těch z pátečních ranních chval, které se obracejí k Bohu (Otci); pokud se na sv. Jana Sarkandra vezmou přímluvy ze společných textů o jednom mučedníkovi, jde o sevřené celky invokací začínajících stereotypně "Pro své mučedníky...", resp. "Tys...".

Tudíž je nemožné formulovat příležitostnou přímluvu, která by v delším časovém období dobře zapadla do každého formuláře. Zbývá tak

• rezignovat na závazné texty a nechat konkrétní formulaci na šikovnosti toho, kdo se ty které přímluvy modlí
• připravit zvláštní závaznou formulaci na každý den (při zohlednění možných variant liturgického kalendáře!)
• vydat jedinou závaznou formulaci s vědomím, že v některých formulářích bude výrazně vyčnívat jako cizorodý prvek
• určit, že se příležitostná přímluva říká vždy s jedním vybraným formulářem, který se v daném období použije opakovaně místo formulářů připadajících na jednotlivé dny (využívaje VPDMC 251)
• s ohledem na uvedené komplikace se zdržet vydávání úředních pokynů k zařazování příležitostných přímluv v oficiu :)

Takové problémy samozřejmě nevyvstávaly, dokud standardní formulář přímluv byl jen jeden. Není mi sice známo, že by se v předkoncilní éře kdy vydávaly příležitostné intence zařazované do preces feriales (díky omezení jen na dny kajícího rázu nebyly preces feriales jako nosič příležitostného modlení moc vhodné), ale čistě technicky by to bylo dobře možné. Předtridentský pražský breviář znal přinejmenším invokace sezónní, přidávané podle liturgických dob.

(V kompletáři: advent viz BP1502 f. 83r; doba vánoční f. 101r; dál nemám pohotově poznámky, třeba časem doplním.)

Není tajné, že bych nynější bohatství duchaplných výplodů Consilia za jeden nebo několik málo solidních formulářů skutečně obecných přímluv s radostí vyměnil.