Blog

Červený hymnář mi neberte!

V nějaké diskusi kdesi v hlubinách internetu někdo přednedávnem utrousil poznámku na způsob "... to teď nemá cenu řešit - za dva nebo tři roky snad bude hotov liturgický překlad Písma a pak se to stejně bude předělávat!" A mě zachvátila panika.

Ne proto, že, až jednou revidovaný liturgický překlad Písma bude promítnut i do breviáře, změní se nejspíš i řada antifon a responsorií, které mají biblické texty, a moje zhudebnění zastará. S tím, že se přesně toto jednou stane, odjakživa počítám a jsem s tím smířen. Zpanikařil jsem kvůli jiným zpěvům, se kterými jako autor nemám mnoho společného: kvůli hymnům. Důvodně se totiž domnívám, že kdyby se liturgická komise v nynějším složení a za nynějších okolností (celocírkevní předpisy, zadání od biskupské konference) pustila do revize Denní modlitby církve, ze stávajícího hymnáře by nejspíš nezůstalo nic.

Formulář svátku Krista kněze, zavedený u nás r. 2015, vyznačil v přístupu k hymnům citelný předěl. Zatímco redakce Denní modlitby církve v osmdesátých letech drtivou většinu hymnů nepřekládala, ale našla za ně (využívaje dovolení VPDMC 178) co možná vhodné existující české duchovní písně, formuláře nově zaváděné od r. 2015 mají hymny zásadně překládané z latiny, navíc při snaze o zachování metrických charakteristik předlohy. Tento obrat není kdovíjak překvapivý - dosavadní řešení hymnů v Denní modlitbě církve se zdá být poměrně široce neoblíbené a nový přístup je navíc zcela v intencích instrukce Liturgiam authenticam (2001).

I já jsem tu nedávno volal po tom, aby bylo znovu všeobecně povoleno liturgické užívání kompletního Škráškova překladu hymnů, zařazeného v "charitním breviáři" ze sedmdesátých let, a stále bych považoval takový krok za svrchovaně žádoucí. Ale kdyby přišla velká revize Denní modlitby církve, která by (v duchu nově zaváděných formulářů z posledních let a podobně jako třeba aktuálně dokončovaný nový překlad breviáře pro USA) přinesla již jen hymny přeložené z latiny a dosavadní český hymnář poslala (jakožto oficiální liturgickou knihu) do propadliště dějin, v mých očích by to bylo neštěstí. Na adresu červeného hymnáře jsem sice během let utrousil řadu kritických poznámek a k jeho dílčím aspektům mám aktuálně v různých fázích příprav hned několik kritických článků, ale každodenně (a rád) z něj zpívám a jako celek je v mých očích hodnotným dílem, které by mělo být uchováno, revidováno a rozvíjeno. Ideálním řešením otázky českého hymnáře jsou z mého pohledu oficiální hymnáře dva, každý sám o sobě pokrývající potřeby celého liturgického roku. "Hymnarium Romanum" - překlad všech hymnů latinského breviáře (a národního propria), a "Hymnarium Bohemorum" - stávající červený hymnář, ať už nezměněný, nebo doplněný a revidovaný.

Moje panika byla asi značně předčasná, protože velká revize breviáře je mamutí projekt, který se na vrchní příčky v pořadí priorit LK ČBK nejspíš ani po dokončení liturgického překladu Písma hned tak nedostane, a mezitím se ještě může přihodit leccos, co zamíchá kartami. Ale přeci se mi zdálo vhodné k hymnáři veřejně zaujmout postoj. Kdyby pro nic jiného, tak aby některé další články, které (snad) budou v dohledné budoucnosti následovat, nebyly čteny ve smyslu, ve kterém nejsou psány. Chystám se postupně přinést několik podnětů k případné budoucí revizi hymnáře. Byl bych ale opravdu nerad, kdyby místo jako podněty k revizi posloužily jako hřebíčky do rakve.

P. Anthonyho Ruffa tu moc často necituji, ale jeho úvahy o hymnáři, sepsané v roce 2015, když se teprve začínala rýsovat budoucí podoba nového hymnáře pro USA, za přečtení stojí: Office Hymns: Will the U.S. Bishops Advance Vatican II’s Vision? (blog Pray Tell, 8. 11. 2019)