Ejhle, Hospodin přijde (2)
1.12.2023 16:12 | kategorie: Knihy | štítky: advent roráty chorál český pražský ritus | Komentáře
Opět je tu ta část roku, kdy se starší článek k antifoně "Ejhle, Hospodin přijde" na čas stane daleko nejnavštěvovanější stránkou z celého webu. Protože je to článek opravdu chatrný, myslím, že je čas nahradit ho novou, alespoň o trochu solidnější verzí, i když konečných odpovědí na své otázky ohledně nejznámější české chorální antifony jsem se dosud nedobral.
I tentokrát se omezíme na prověření dvou tvrzení, která v posledních letech v době adventní opakovaně zaznívají veřejným prostorem: že "Ejhle, Hospodin přijde" je vstupní antifona a že pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic.
Rorátní mše svaté začínají známou vstupní antifonou "Ejhle, Hospodin přijde", která pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364.
(2019 cirkev.cz; srov. též 2014 strucne.signaly.cz, novinky.cz; 2019 biskupstvi.cz; krestanskevanoce.cz a mnohde jinde)
"Z antifonáře Arnošta z Pardubic"
Výslovné tvrzení, že česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic, se, pokud vím, poprvé objevuje až v Jednotném kancionálu u č. 101A. První, kdo antifonu s Arnoštovým antifonářem spojuje, je Dobroslav Orel (1910 Písně rorátní a adventní, 1921 Český kancionál a samostatně vydané roráty z něj), ale ten ještě korektně uvádí, že odpovídající latinská antifona z Arnoštova antifonáře posloužila toliko jako předloha nápěvu pro český překlad. Česká antifona v něm opravdu zapsána není.
Pro úplný soupis repertoáru rukopisu viz Czagány Z.: Antiphonale Arnesti, tomus I, P VI/1; tomus II, P VI/2 a Žůrek J.: Antiphonale Arnesti, tomus III, P VI/3 in: Miscellanea musicologica XXXVII, Praha 2003, s. 139-195.196-235.236-268. (Jinak mikrofilmy antifonáře P VI jsem před delší dobou studoval a absenci českého Ejhle v něm při té příležitosti ověřil. Opravdu tam není - ani připsané na okraj, ani český text později doplněný pod latinským, ani nic podobného.)
Odkud tedy pochází známá česká verze? Ve starším článku jsem za jejího autora označil Dobroslava Orla, ale toto tvrzení stálo na hliněných nohou a padlo velice rychle. Orel podle všeho připravil tu variantu nápěvu, kterou otiskl ve svých vydáních rorátů a která dnes figuruje v Jednotném kancionálu jako č. 101A. Zvyk zpívat v adventu antifonu Ejhle, byť v trochu jiných podobách textu i nápěvu, je však samozřejmě starší.
Antifonu obsahují významnější kancionály počínaje polovinou 19. stol.
- Úplný kancionál arcidiecese olomúcké (Olomouc 1888), s. 211
- Svatojanský kancionál (sv. 1, 1863), s. 36
- Katolický zpěvník (Drbohlavův, Praha 1855), s. 66
- Katolický kancionál (Bečákův, Olomouc 1852 a pozdější vydání), s. 252
v souvislosti s roráty se objevuje o něco dříve
- Krolmus Václav: Agenda česká (Praha 1848), s. 146
- Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní z času císaře a krále Karla IV. (Praha 1839), s. 17
a ještě dříve je dosvědčena ve zprávách o liturgickém provozu
- 1843 a 1846 zprávy o praxi rorátů nově zavedených ve svatovítské katedrále (ČKD 1843/4, s. 747; ČKD 1846/4, s. 789.790)
- 1837 Pešinova zpráva, jak r. 1823 zavedl roráty ve své tehdejší farnosti v Blučině u Brna (1837/3, s. 526: "... počal veškeren lid při varhanách česky Ecce Dominus zpívati") s pomocí tehdy nového Pospíšilova vydání hradeckých rorátů (Hradec Králové 1823). (Zpívání Ejhle každopádně nebylo vyčteno z Pospíšila, neboť ten naši antifonu nezahrnuje.)
Ke klasickému repertoáru rorátů podle všeho nepatří. V rukopisných rorátnících a graduálech se běžně nevyskytuje, a když, tak jako pozdější dodatek. V žádném jsem ji dosud neviděl zapsanou rukou starší 18. stol. - a neznám její zápis, který by byl prokazatelně starší roku 1800. Zatím se tedy v korpusu českých adventních zpěvů jeví jako příspěvek snad až z doby národního obrození. (Srov. Slavický T.: Rorátní repertoár v moravských kancionálech 17. a 18. století, Musicologica Olomucensia 34(2) 2002, s. 46n.)
- Sezemický rorátník (CZ-PAm Rkp 369/43), s. 24 - Ejhle součástí doplňku z r. 1847 (podle vročení na s. 26)
- Mladoboleslavský rorátník (CZ-MBm sign. př. č. 4/70a, sign. II A 4) z r. 1773, f. 57r (z obsahu není zřejmé, zda je Ejhle součástí původního repertoáru, nebo jde o pozdější doplněk)
- srov. Ejhle jen jako rukopisný dodatek ještě ve výtisku Pospíšilova vydání rorátů
Praxe zpívání odpovídající latinské antifony (Ecce Dominus veniet) v souvislosti se mší je starší. Víceméně náhodou jsem narazil na doklad v Rovenského Capella regia musicalis (1694), širší rozhled zatím nemám.
Vstupní antifona?
Je naše antifona ve smyslu zavedené české liturgické terminologie vstupní antifonou, tedy introitem?
Liturgický text: daná biblická koláž, kreativně parafrázující proroka Zachariáše (14, 5-6), nefigurovala jako adventní introit v římském misálu, ani v předtridentském misálu pražském. Je to antifona z breviáře, z první neděle adventní, kde ji najdeme dodnes. (Stejný text, až na chybějící aleluja, měla také antifona k přijímání (communio) pro pátek adventního kvatembru, ale nápěv, se kterým se české Ejhle zpívá, je jednoznačně upravený nápěv antifony z breviáře, ne onoho communia.)
latinská antifona:
Ecce Dóminus véniet, et omnes sancti eius cum eo: et erit in die illa lux magna, allelúia.
archaický český text tištěný v Jednotném kancionálu:
Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
Denní modlitba církve:
Hle, přijde Pán a s ním všichni jeho svatí; v ten den zazáří velké světlo. Aleluja.
Hudební forma odpovídá antifoně z oficia. Obvyklý charakter nápěvů introitu je charakteristicky jiný - zdobnější, více se táhnoucí do délky - jak to odpovídá jeho liturgické funkci hudebního doprovodu ke vstupnímu průvodu. Verše s antifonou obvykle zpívané (vzaté z proroka Izajáše a ze žalmu 19) mají nápěv žalmový, a to opět prostý nápěv z oficia, ne zdobnější variantu užívanou pro přednes veršů k introitu.
Liturgická funkce podle pramenů: podle svědectví většiny pramenů se antifona nezpívala jako introit, ale jako zbožný přívěsek, přičemž způsob připojení ke mši je místo od místa různý, jak konstatoval již Pešina:
... zpívá se při varhanách, na mnohých místech před mší sv., když kněz ze sakristie k oltáři vystupuje, na jiných po mši sv.; někde latinským, někde českým jazykem...
(Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839, s. 17)
Tomu odpovídá rozmanitost řešení, která potkáváme v dalších pramenech.
přede mší:
Český kancionál ("před každou mší svatou v adventě");
Svatojanský kancionál;
Katolický zpěvník (Praha 1855);
Krolmusova Agenda česká;
s latinským textem Škroupovo Manuale
po skončení mše:
Pešinovy zprávy o rorátech nově zavedených ve svatovítské
katedrále (ČKD 1843/4, s. 747, ČKD 1846/4, s. 789-790);
Bečákův kancionál;
Mathon Placidus: Kancionálek pro křesťanskou mládež, Brno 1882;
mladoboleslavský rorátník (Okresní muzeum Mladá Boleslav, sign. př. č. 4/70a, sign. II A 4)
Nesmíme však zatajit menší množství mladších pramenů, kde náš zpěv podle všeho funkci introitu přebírá (Úplný kancionál arcidiecese olomúcké; Oltář). Okrajově se objevují také exotičtější uspořádání, např. zpívání veršů Rosu dejte před roráty a antifony Ejhle na závěr (Onderek Josef: Katolický kancionálek, Těšín 1865).
Můžeme uzavřít, že v době vzniku a rozšíření české antifony Ejhle o vstupní antifonu rozhodně nešlo. V kontextu pokoncilních mešních textů a liturgických předpisů však je situace jiná. Reformovaný misál má pro první tři týdny doby adventní na každý den v týdnu jinou vstupní antifonu (bez ohledu na to, jestli introity odpovídajícího textu existují v repertoáru gregoriánského chorálu), a antifona Ecce Dominus veniet (bez aleluja) je v něm předepsána pro úterky. Literární forma našeho zpěvu dnes beze všeho splňuje nároky na kanonickou formu introitu se třemi verši a doxologií. To, že text odpovídá vstupní antifoně v misálu jen jednou týdně, není důležité - v ostatní dny před benevolentními liturgickými předpisy obstojí jako "jiný vhodný zpěv" (VPŘM čl. 48). Hudební forma samozřejmě není klasickou formou introitu, ale nikde není psáno, že novodobé introity nemůžou užívat hudebních forem snazších, např. vzatých z chorálního repertoáru oficia. (Ostatně přesně tímto způsobem řeší introity Graduale simplex, pokoncilní zjednodušený latinský graduál pro potřeby menších kostelů a/nebo chorálních mší s aktivní účastí lidu.)
Ejhle jako vstupní antifona
(antifona) Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
(1. verš) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
(2. verš) Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(3. verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Ejhle...(text podle Jednotného kancionálu)
Tedy pokud jde o její použití v rámci pokoncilní liturgie, proti označení Ejhle za vstupní antifonu nelze nic namítat. (Tím beru zpět kus minulého článku.) Akorát je vhodné připomenout, že zpívá-li se Ejhle před roráty, vstupní antifonou není - tou je příslušná přetextovaná verze introitu Rorate coeli (Mnozí spravedliví, Prolom, Pane, nebesa a další).
Antifona před Rorate?
Ve starším článku jsem, v rámci tehdejší polemiky s pojetím Ejhle jako vstupní antifony, navrhoval dívat se na něj jako na novodobé pokračování dřívější praxe "antifon před Rorate". Stejně jako ony, i Ejhle je antifona z oficia převedená do češtiny a zpívaná před introitem (vstupní antifonou) rorátní mše. Ale při pohledu do pramenů je rychle zřejmé, že podobnost je čistě vnější a historická kontinuita není dána. Funkce: Antifony před Rorate mají odedávna pevné místo před introitem, zatímco Ejhle po celé 19. stol. funkčně kolísá (viz výše); forma: pro provedení Ejhle (a jen pro něj) je dlouhodobě charakteristické trojí opakování vždy o tón výš; antifony před Rorate se zpívají se dvěma veršíky (v tom smyslu, v jakém o veršíku mluvíme v oficiu: dobře známý verš, jehož první půlku zpívá předzpěvák a druhou půlkou mu odpovídá celé shromáždění), zatímco Ejhle s porcí psalmodie, uzavřenou doxologií; souběžné užívání: některé prameny obsahují jak antifony před Rorate, tak Ejhle, a specifikují místo každého z těchto prvků v rituálním celku.
Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839: Ejhle na s. 17, antifony před Rorate s. 19n, veršíky úvodem každého dne; Bečákův Katolický kancionál 1852: Ejhle na s. 252, antifony před Rorate s. 238, veršíky s. 240
Ke způsobu provedení antifon před roráte viz též Pešina Václav: O Roráte, zvláště Králohradeckém, ČKD 1837/3, s. 525
Tímto tedy svůj starší návrh beru zpět. Antifony před Rorate jsou starobylý prvek hradeckých rorátů a příbuzných rorátních tradic, Ejhle je prvek novější a jinak stavěný, který přišel později a odjinud, s antifonami před Rorate po určitou dobu koexistoval, ukázal se být životaschopnější a narozdíl od nich se udržel v liturgické praxi dodnes.
Vstupní antifona podruhé
Dvě věci mě přiměly podívat se blíže na verše po Ejhle: jednak to, že dlouhá řada starších pramenů nechává po Sláva Otci opakovat (ne Ejhle, Hospodin přijde, ale) Rosu dejte, nebesa, shůry - tak ještě i Orlovy samostatně vydané rorátní písně, zatímco v Českém kancionálu už se nic neopakuje a po doxologii následuje rovnou rorátní introit. Druhým podnětem bylo zjištění, že některé zpěvníky mají místo obvyklého druhého verše "Nebesa vypravují slávu Boží" jiný: "Požehnal jsi, Hospodine, svou zemi, odvrátil jsi zajetí naše" (Oltář 1900; Orlovy Písně rorátní a adventní 1910; srov. Farský Karel: Zpěvník písní duchovních 1923)
A tu mi konečně seplo: "Rosu dejte" nejsou prostě nějaké tři k adventu se hodící veršíky, ale český překlad introitu Rorate coeli desuper, akorát zpívaný celý na jednoduchý žalmový nápěv z oficia. Antifona Ejhle pak není introitu součástí, je před něj jen volně připojená.
Rosu dejte, nebesa, shůry jako vstupní antifona
(antifona) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Rosu dejte ... a vydej Spasitele.
V potridentském římském misálu byl introit Rorate coeli určen pro středu adventního kvatembru, pro čtvrtou neděli adventní a pro votivní mši o Panně Marii v době adventní (která dala vznik českému repertoáru rorátů). O kvatembrové středě a o čtvrté neděli se zpíval s veršem odpovídajícím českému "Nebesa vypravují", pro votivní mši se bral verš odpovídající českému "Požehnal jsi, Hospodine". Předtridentský pražský misál však měl verš "Nebesa vypravují" i pro votivní mši. Zdá se tedy, že zpívání verše "Nebesa vypravují" po celý advent snad je nenápadným pozůstatkem pražského ritu. To by mohlo klást počátek této praxe do doby dřívější, než kam se mi ji zatím podařilo vysledovat v pramenech. Spíše však jde o důsledek toho, že se introit adventní votivní mše o Panně Marii v Čechách i dlouho po přijetí tridentského misálu zpíval ve staré pražské podobě, s veršem "Coeli enarrant" - viz ještě Škroupovo Manuale pro sacris functionibus (Praha 1858), s. 280.
Souhrn
Česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" opravdu nepochází z antifonáře Arnošta z Pardubic. Všeobecně se rozšířila a do významných kancionálů pronikla podle všeho až v průběhu 19. stol. a v rámci rorátního repertoáru tak je opravdu pozdním přírůstkem.
Na Arnoštův antifonář se jako na svou předlohu odvolává ta varianta nápěvu (Jednotný kancionál 101A), kterou připravil Dobroslav Orel na začátku 20. stol. Ale šlo při tom snad spíš o symbolický akt napojení Ejhle jako pozdního prvku rorátního repertoáru na mýtický arnoštovský pramen (srov. Škarpová Marie: Roráte karlo-arnoštské, Slovo a smysl 14(28) 2017, s. 134), resp. o očištění zlidovělého chorálního nápěvu jeho revizí podle středověkého znění v duchu soudobé reformy gregoriánského chorálu, než o to, že by ten nápěv sám o sobě byl nějak specificky pražský/arnoštovský.
V kontextu ideální formy (královéhradeckých a podobných) rorátů není antifona Ejhle vstupní antifonou (introitem, součástí mešního propria), ale devocionálním elementem žijícím na periferii, před vlastním začátkem nebo po skončení mše. Jsme však nuceni připustit, že v rámci pokoncilní liturgické praxe a platných liturgických předpisů může být za introit (s volně vybraným textem a ve snazší hudební formě) úspěšně vydávána.
Text introitu Rorate coeli se ukrývá ve verších ("Rosu dejte nebesa shůry" atd.) s Ejhle obvykle zpívaných. Snad historicky šlo o pokus rorátní mši alespoň formálně vztáhnout k oficiální liturgii tím, že ještě než zpěváci spustili přetextovaný introit a další, na oficiální liturgické texty se nevážící a lidovou teologií přetékající zpěvy, zazpíval se alespoň překlad standardního introitu mariánské votivní mše, byť jenom na jednoduchý žalmový nápěv.