Modlitba žalmů na setkáních mládeže

2.9.2023 15:03 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Už je to víc než deset let, co se na Světových dnech mládeže v Madridu v rámci jednoho z dopoledních programů českého centra slavily jednoduché zpívané ranní chvály a co se na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou konaly slavnostní nešpory ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Podle všeho to byla jenom zvláštnost těch dvou bezprostředně po sobě jdoucích let - pokud vím, nikdy předtím ani potom se na masových akcích v rámci programu připravovaného v gesci Sekce pro mládež ČBK liturgie hodin společně neslavila. Díky marnému vyhlížení nějakého jejího dalšího uvedení jsem však v posledních letech zaznamenal něco, co si tady snad také zaslouží zmínku: totiž společnou modlitbu (jednotlivých) žalmů.

(Kde není uvedeno jinak, byl použit liturgický překlad.)

Jsem z toho rozpačitý. Samozřejmě vůbec nic nenamítám proti uvádění účastníků setkání do modlitby žalmů. Jenže uvádění je právě to, co se tady neděje: pořadatelé bez odpovídající katechese, jen s minimálními nezbytnými praktickými pokyny (v nemnoha případech alespoň s jednou až dvěma větami úvodu ke křesťanskému čtení daného žalmu, na způsob nadpisů v žaltáři), nechávají v rámci společných modliteb recitovat vybrané žalmy, jako by to byl způsob modlitby v církvi běžný a dobře známý. Možná potichu předpokládají nějaké předchozí znalosti (třeba se to tak praktikuje na diecésních centrech mládeže?), ale obecně v církvi to běžně praktikovaný a dobře známý způsob modlitby naprosto není.

Čtenář možná namítne, že se žalm přeci zpívá každý den v bohoslužbě slova a že u velké části účastníků setkání mládeže lze předpokládat nějakou zkušenost s recitací žalmů v rámci společné modlitby breviáře. Ale to je právě něco výrazně jiného: žalmy v liturgickém rámci jsou součástí komplexního přediva významů. Při slavení liturgie je normální léta nerozumět ani zdaleka všemu a mnohé konat nebo přetrpět prostě protože tak koná církev. Osobní zbožnost se živí z té části, které rozumí, a porozumění zbytku se během let postupně sbírá z četby, katechezí, kázání, rozhovorů se znalejšími. Ale modlit se konkrétní žalm - ne protože je součástí daného liturgického programu, ale jako specificky vybraný pro danou osobní nebo společnou modlitbu a jako její stěžejní text - to už si žádá určité základní porozumění žalmům - jejich jazyku, poetickému stylu, myšlenkovému světu, typologii - a zejména tomu, jakými způsoby k žalmům přistupuje křesťanská modlitba, která je vždycky jejich více či méně radikální reinterpretací ve světle novozákonního zjevení. Přistupovat k žalmům jako ke knize k použití připravených, přímo modlitelných křesťanských modliteb je hrubé zjednodušení a kdo se je takto modlit snaží, nutně bude zklamán, protože takový přístup zkrátka není adekvátní. Kdo učí modlit se žalmy, nemůže se proto omezit na praktický návod "teď se pomodlíme žalm: budeme ho říkat po verších na dva chóry, jeden chór chlapci, druhý dívky."

Samozřejmě je třeba ocenit podržení kletebných veršů, které nedostatečnost naivní křesťanské modlitby žalmů činí obzvlášť zjevnou. A ovšem některé mají značný - byť zatím trestuhodně nevyužitý - potenciál zmemovatelnosti. "... naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!"

Praktické

Když pořadatelé setkání mládeže zavádějí do církevního provozu jako relativně novou/nezvyklou praktiku společnou recitaci jednotlivých žalmů, má smysl ptát se, jak to i po praktické stránce dělat dobře.

Zvláštně působí ty případy, kdy na pódium nastoupí kněz a dva mládežníci, přičemž kněz modlitbu uvede, ale recitace žalmu se sám neúčastní. To je proti duchu antifonální psalmodie - když se říkají/zpívají žalmy na chóry, nepočítá se s tím, že by někdo (zvlášť takhle všem na očích) stál mimo a jen přihlížel nebo dohlížel. Je to společná modlitba povýtce.

Když společnou recitaci vedou jednotlivci, tempo a výrazové prostředky často nejsou příliš příznivé pro recitaci opravdu společnou. Když se na pódium postaví ne jednotlivec, ale dva nebo tři předříkávající společně, má to na parametry důležité pro spolumodlitelnost blahodárný vliv.

Uznávám, že rozdělení podle pohlaví je rychlý a snadný způsob, jak shromáždění rozdělit na dvě přibližně stejně velké části, ale kdyby to bylo na mně, pro potřeby (para)liturgické praxe by se toto už tak víc než dostatečně palčivé rozdělení lidstva dále neakcentovalo, víc by se hrálo na ono Pavlovo "už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena," a kde se zdá málo vhodné tradiční rozdělení na dvě strany liturgického prostoru, do chórů by se dělilo třeba podle sudých a lichých měsíců narození.

Rozdělení na evangelní a epištolní stranu je nevhodné jenom tam, kde je shromáždění tak velké nebo rozptýlené a akustika prostoru tak špatná, že by lidé na vnějších okrajích protilehlou stranu recitovat vůbec neslyšeli. Tedy jde zejména o problém masových akcí ve venkovním prostoru. V hale, kde se konal předprogram SDM, by nejspíš na strany bez problémů recitovat šlo.

Žalmy jsou už podle svého hebrejského i řeckého jména písně a praxe jejich modlitby by to měla přiměřeně brát v potaz (srov. VPDMC 103 a 278). Samozřejmě některé jsou písňovité výrazněji než jiné a i recitace žalmů má v církevní tradici odedávna pevné místo, ale alespoň někdy některý žalm by se zpívat měl - ať už text biblického překladu na nápěv psalmodie, nebo vhodná písňová parafráze.

Sdílet: facebook twitter diaspora signály | Citace: BibTeX DocBook ISO 690