"Synoda" o synodalitě - začátek evropského kontinentálního shromáždění v Praze
6.2.2023 19:30 | kategorie: Ze života | štítky: Praha kláštery Strahovský klášter premonstráti mše | Komentáře
Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná evropské kontinentální shromáždění tkzv. synody o synodalitě. Zveřejněný program ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále. I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou, takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní, je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)
Napsal jsem tu před pár lety, že "kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část denní modlitby církve." Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění zřejmě tento názor sdílejí. V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu" (Laudis canticum 2) nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve, ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob, pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.
Mše s nešporami v neděli 5. 2.
Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky, dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.
Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium) větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus Lucis Creator optime. Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata, a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie, celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami. To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu. Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.
V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon, prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie opatřil neogregoriánskými nápěvy, v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.
Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19. To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše) byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.
Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou (latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty) a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria, až na recitované krédo). Čtení se četla v různých světových jazycích, žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou (In mandatis eius cupit nimis).
To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor, odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X. Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď. O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii (a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo), takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).
Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální, stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.
Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český) jáhen.
K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou píseň. Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování. V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.
Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo" (SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření. K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.
Mše s ranními chválami v pondělí 6. 2.
Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu, že se konala jen samotná mše bez ranních chval. Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích; ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem, s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie. Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum), před evangeliem zpívané aleluja 2 z Jubilate Deo s anglicky recitovaným veršem.
Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus, ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé, resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé, ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval (k přípravě darů Ubi caritas, k přijímání Bless the Lord my soul, po požehnání Magnificat anima mea Dominum). Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie), což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického) a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne; očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé) spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou. Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe. Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila ve mši jednoduchou, ale důstojnou.