"Hymny" s refrénem

24.12.2020 02:03 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem tu posledně psal o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil, a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání tak máme k dobru nejspíš dalších deset let. Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně o jejich textech.

Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem (podle plánu) zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti, pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně "Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.

Vernakulární "hymny" a požadavky na ně

Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity existující české duchovní písně.

Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky, které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.

(Zvýraznění v textu JP.)

Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium, hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře. Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna. Já ale tvrdím, že to není všechno.

Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku, a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus, musí mít odpovídající formu. - Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři" vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám (právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny) opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk, závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu liturgie hodin za nepřekročitelné. Hymnus by

  1. měl vykazovat jakousi minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
  2. měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů", myslím přesně na tebe!)
  3. a konečně: neměl by mít refrén

Refrén

Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv. Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje, což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní, pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času. Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní, určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše, přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria. Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje "hluchá místa" rituálního celku mše).

Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní, mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové, je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin. Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa - liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná pro účastníky bez textu v ruce. (A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.) Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě" vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence. To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé, neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba, a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším. V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42. Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou. Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.

Černá listina

"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén, ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný a navíc opakující stejná slova dvakrát. Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese, a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne. V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem, ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry na předcházející sloce nezávislým: za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.) stereotypně se opakující na konci každé sloky.

stranaincipit
12Hle, přijde Pán, Spasitel náš
188, 301, 345Budiž věčně velebena
20Dítě se nám narodilo
53Pán Ježíš, náš Spasitel
120Když krásu Božích stvoření
155Sluší se vždy chváliti
241Buď pozdravený
274Cyrile a Metoději

[EDIT 5. 7. 2021] Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat i s. 273, Bože, cos ráčil. Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena, která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.

Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu vymazání z breviáře. Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků a moje horlivost značně ochladla. Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým příkladem toho pro hymnus liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu s dvojím opakováním (téměř) stejných slov, ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě. I řadu dalších písní ze seznamu mám rád (a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).

Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny" (i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost daleko nejcitelnější. Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde, přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik "při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat", které je možné považovat za bezpečnou známku toho, že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen, protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.