Ekumenické nešpory na Bílé hoře

11.11.2020 14:06 | kategorie: Ze života | Komentáře

Ekumenické nešpory k výročí bitvy na Bílé hoře, konané tam z iniciativy místní komunity benediktinek, jsem zaznamenal už v minulých letech, ale nikdy jsem se na ně nevypravil. Letos, u příležitosti kulatého čtyřstého výročí, se k nim v neděli 8. 11. 2020 v 15:00 sešli vrcholní představitelé Ekumenické rady církví a České biskupské konference a v rámci společné modlitby také odhalili nový smírčí kříž z dílny Abrahama Fischera OSB. Tento vyšší profil letošních ekumenických nešpor (srov. oznámení ERC, ČBK, Prahy 6) k nim přitáhl mediální pozornost, takže jsme je mohli sledovat v přímém přenosu na TV Noe.

Z minulých let lze najít alespoň střípkovité videoreportáže: v roce 2014 tato novodobá tradice začala, v souvislosti s odhalením nově upraveného hrobu padlých v bělohorském poutním areálu. Reportáž radia Proglas z roku 2017 a fotogalerie na webu kláštera benediktinek z více minulých ročníků umožňují udělat si alespoň částečný obraz o formátu, v jakém se nešpory v minulých letech slavily. Udělat si plastičtější představu o letošním ročníku pomůže fotogalerie.

Bohoslužba byla místy, kde se odbývala, strukturována do tří zřetelných bloků:

  1. u mohyly
    • píseň Jezu Kriste, štědrý kněže
    • liturgický pozdrav "Milost našeho Pána Ježíše Krista, ..." (D. Ženatý)
    • úvodní proslov (P. J. Vinš)
    • píseň Jeden Pán, jedna víra, jeden křest
    • antifona "Nebesa hlásají spravedlnost Boží, on sám bude soudcem." (všichni hned opakují, pak vícekrát po oddílech žalmu a na konci po doxologii) a Žalm 50 (čte lektor, ostatní jen opakují antifonu; lektory žalmů jsem si nepoznamenal ani nezapamatoval)
    • modlitba (J. Graubner)
    • modlitba (D. Ženatý)
    • píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
    • antifona "Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože." a Žalm 63 (celý, včetně veršů, které jsou v katolickém pokoncilním breviáři vynechané)
    • čtení Jan 17,6-?? s obvyklým katolickým liturgickým úvodem a závěrem (J. Graubner)
    • kázání/proslov (D. Ženatý)
    • Magnificat - verše recitovány v alternaci (jedna) sestra benediktinka vs. sbor představitelů církví
  2. průvod ke smírčímu kříži
    • distribuce a zapálení svící
    • "... vyjdeme z tohoto symbolického místa krveprolití (mohyla) na symbolické místo smíření ..."
    • 1. zastávka s modlitbou (T. Holub)
    • 2. zastávka s modlitbou (T. Butta)
    • 3. zastávka (E. K. Sidon - myslím, že jeho krátký proslov modlitbou spíš nebyl, a pokud, tak velmi zdrženlivou a rozhodně ne formální židovskou)
  3. u smírčího kříže
    • počáteční verše ze Žalmu 141 "Hospodine, k tobě volám, ..." (D. Ženatý)
    • Zj 8,3-4 "Anděl ... z ruky anděla před Boží tvář," nasypání kadidla do misky s hořícím uhlím (J. Graubner)
    • okamžitě se mikrofonu chápe moderátor, uvádí odhalení smírčího kříže, a po odhalení neopomene oznámit, že "nyní proběhnou prosby a Modlitba Páně"
    • přímluvy (P. J. Vinš, S. Přibyl, D. Ženatý, J. Graubner)
    • Otče náš ... Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.
    • úvod moderátora; projevy (místostarosta Prahy 6, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, jedna ze sester bělohorské komunity benediktinek)
    • moderátor: "a nyní proběhne závěrečná žehnací modlitba"
    • žehnací modlitba (J. Graubner, D. Ženatý)
    • závěrečný proslov (P. J. Vinš) s výzvou odnést svíce nesené v průvodu k hrobu padlých v bělohorském poutním areálu

V osnově jsou tučně vyznačeny prvky, které figurují (nebo alespoň mají blízkou paralelu) v (katolických pokoncilních) nešporách. Tak je zřejmé, že jejich základní struktura je velkým dílem zachována, ale obsah je vybrán zcela volně, bez vazby nejen na repertoár liturgie hodin, ale i na její obecnější zákonitosti (viz v nešporách typický ranní žalm 63 nebo čtení z evangelia). Což nikoho nepřekvapuje - šlo o nešpory ekumenické, nikoli katolické - ale zdá se mi vhodné přeci to výslovně zmínit. Krom toho jsou do známé osnovy vetkány prvky navíc, zvlášť nápadně po prvním žalmu dvě modlitby a píseň.

V modlitbách po žalmu můžeme vidět něco na způsob žalmových orací, píseň po žalmu by nám mohla připomenout strukturu nešpor z utrakvistického kancionálu Zpjwánj Křestianská Starodáwnj Valentina Polona Pelčického (f. 38r a násl.).

Větší část bohoslužby se odbývala na "symbolickém místě krveprolití", průvod na "symbolické místo smíření" je vložen po Magnificat, tzn. před závěrečný blok prosebných modliteb (přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání).

Na blogu zaměřeném na hudební stránku liturgie hodin je třeba říci, že zpěvu bylo v letošních ekumenických nešporách minimum (jen tři písně v první části), patrně s ohledem na to, že je považován za aktivitu rizikovou z hlediska šíření kapénkové nákazy (z téhož důvodu byli pro ony tři písně angažováni dva zpěváci a ostatním účastníkům byl zpěv výslovně zapovězen).

Bohoslužba zahrnovala velkou porci příležitostného mluveného slova (projevy, modlitby) a s ohledem na její význam by bylo žádoucí zveřejnit její úplný program (jak ho měli v rukou její aktéři), nebo ještě lépe přepis (včetně improvisovaných vstupů, jakými zjevně byly např. modlitby biskupa Holuba a rabína Sidona v rámci průvodu). Struktura slavení, jak jsem si ji při sledování přenosu poznamenal, obsah příležitostného mluveného slova zcela pomíjí a dává tak vyniknout liturgickým elementům "tradičním": biblickým a liturgickým textům, písním, symbolickému jednání.

K výběru písní: Jezu Kriste, štědrý kněže je jedna ze starobylých (předreformačních) českých duchovních písní, zpívaná snad ve všech křesťanských církvích (ovšem ne se stejným textem, přičemž zazněla verze z katolického kancionálu); Jeden Pán, jedna víra, jeden křest je novodobá píseň z katolického prostředí (autoři Hrdlička, Eben), formulující intence ekumenického hnutí; Hrad přepevný je překlad nejznámější z písní Martina Luthera - snad by bylo lze mluvit až o jakési neoficiální hymně reformace - jejímž tématem je Boží ochrana a vítězství v boji s ďáblem.

K biblickým textům: žalm 50 byl zařazen zřejmě kvůli motivům shromáždění věrných ("Hospodin ... volá zemi od slunce východu až po západ ... Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!") a náboženské praxe, která se Hospodinu nelíbí (v. 7-23), s předpokladem, že vzájemné pronásledování a násilí mezi křesťany vyznávajícími vzájemně neslučitelné obsahy víry, mezi věci, co se Hospodinu nelíbí, rozhodně patří. Žalm 63 je známý a oblíbený žalm touhy po Bohu a důvěry (v katolické liturgické tradici ovšem, jak již zmíněno, pevně svázaný s ranními chválami a tím samým naprosto netypický pro nešpory). Evangelní úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby" v řečech na rozloučenou je nejsilnější novozákonní text tematisující jednotu církve a nepotřebuje tudíž pokusy o výklad. Oba kratší biblické úryvky recitované po příchodu ke smírčímu kříži spojují motivy kadidla a oběti: v Žalmu 141 žalmista namísto fysické kadidlové oběti přináší "jen" svou modlitbu a prosí, aby byla přijata jako skutečné kadidlo; ve Zj 7,3-4 je v rámci vidění nebeské liturgie obětováno "množství kadidla ... s modlitbami posvěcených", a prosba z Žalmu 141 tak vlastně dochází naplnění. Žalm 141 a s ním spojené přinášení kadidla jsou od starověku typické prvky nešpor (srov. příslušný díl "Liturgiky na dobrou noc"), připojené verše z Apokalypsy tento tradiční element rozvíjejí.

Za zmínku stojí i to, že biblické texty byly čteny minimálně ve dvou různých překladech: pro žalmy (které četli představitelé nekatolických církví) byl zvolen ekumenický překlad, pro Magnificat překlad katolický liturgický. (Pro ostatní biblické texty - evangelní čtení a verše ke kadidlové oběti - jsem překlad nezjišťoval.)

V bloku u smírčího kříže jsem v přehledu struktury pečlivě zaznamenal všechny vstupy moderátora, protože zejména ve způsobu navazování na předcházející nebo následující bohoslužebné jednání byly opravdu rušivé a necitlivé. Přitom danou úlohu (uznávám, že odhalení kříže a následné projevy zástupců subjektů, které se podílely na realizaci, nějakou formu moderování potřebovaly) by s trochou liturgického citu bezesporu bylo možné splnit uspokojivěji. Tam, kde si moderátor bral slovo po bohoslužebném jednání, by k mnohem uspokojivějšímu vyznění většinou stačilo nechat pár vteřin ticha (zatímco náš moderátor pravidelně navazoval snad ještě dřív, než by v chrámovém prostoru dozněla ozvěna posledního slova předchozího jednajícího). Spíš divné než přímo hrubě rušivé pak bylo na konci moderátorových vstupů oznamování, jaký následně "proběhne" bohoslužebný úkon. Toho by bylo vkusnější se úplně zdržet a prostě se bez komentáře uklidit ze scény.

Pro ekumenické bohoslužby bývá typická určitá nahodilost, efemérnost, neustálenost, nezakotvenost, nebo jen omezená zakotvenost v širším kontextu nějaké liturgické tradice (protože opak by předpokládal buďto výraznou dominanci liturgické tradice některé ze zúčastněných církví, nebo etablovanou tradici ekumenickou, která by ovšem zase předpokládala nějakého nositele, tzn. ekumenické bohoslužby konané poměrně často a nesené alespoň částečně stabilní skupinou slavících). Zdá se, že se totéž dá konstatovat i o ekumenických nešporách k výročí bitvy na Bílé hoře. Je ovšem možné, že kdybych znal jejich předchozí ročníky, ukázala by se nějaká již ustálená část jejich programu a svébytná partikulární liturgická tradice této výroční bohoslužby. Každopádně by bylo zajímavé vědět, jak vlastně program ekumenických nešpor vznikal a kdo do něj měl co mluvit a mluvil (byl program připraven jednou ze stran? byl vůbec ostatními schvalován? byl jednou ze stran připraven a pak připomínkován a měněn? nebo jde dokonce o mezikonfesní dílo v silném smyslu slova, od základu? ...).