Předkoncilní české mariánské nešpory

3.8.2019 19:43 | kategorie: Knihy | Komentáře

Diplomová práce, na kterou tu již bylo upozorněno, má za předmět české předkoncilní překlady z breviáře vůbec, bez ohledu na to, jaké bylo jejich určení. Pro čtenáře tohoto blogu jistě není bez zajímavosti zjištění, že velká část zpracovaných pramenů byla zjevně určena ke zpěvu a o řadě dalších to lze důvodně předpokládat. Většina pramenů určená pro zpívané české hodinky (nejčastěji nešpory) však obsahuje jen minimum hudební informace (typicky značkované texty) a není tedy v tomto ohledu příliš zajímavá. O to pozoruhodnější jsou ony nemnohé prameny, které jsou na hudební obsah bohaté. Proto bych jim tu rád věnoval bližší pozornost.

Mně nejmilejší, protože mému vlastnímu snažení nejbližší, jsou publikace obsahující notované české antifony. Těch, nepočítáme-li reprinty a reedice, ve zpracovaném období 1800-1971 vyšlo tak málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. Když z této malé skupinky vybereme překlady nešpor, zbydou nám prameny tři. Všechny přitom mají jedno společné: obsahují nešpory ze společných textů o Panně Marii. Tak se nám nabízí zajímavý materiál pro srovnání.

Notované antifony mariánských nešpor (zdrojový kód) ze všech tří pramenů jsem pro pohodlí čtenářů vysázel, při snaze o zachování charakteru a pokud možno všech notačních zvláštností toho kterého pramene. Kdo upřednostňuje přímé studium originálu, kancionál Cesta k věčné spáse najde v knihovně Libri nostri, nešpory Českého kancionálu najde tamtéž ve varhanním doprovodu (naše transkripce nevychází z doprovodu, ale z prvního notovaného vydání zpěvníku). Pro Lehnerovy Nešporní antifony však případnému dychtivému badateli nezbyde, než se vypravit do knihovny Metropolitní kapituly v Praze, kde se nachází jediný mně známý exemplář.

V textu níže se podle potřeby odkazuje katalogovými čísly do katalogu pramenů, který je přílohou výše odkazované diplomové práce.

Představení

První díl Svatojanského kancionálu (kat. č. 23), obsahující mj. české nešpory pro všechny neděle liturgického roku a bohatý výběr svátků, vyšel r. 1863. Nešporám už tu byl před lety věnován článek, kde je zájemce najde z kancionálu kompletně nafocené. Kancionál obsahuje notované žalmy (každý žalm má pevně přiřazený chorální nápěv), hymny a parafráze závěrečných mariánských antifon. Antifony k žalmům a Magnificat jsou v kancionálu otištěny drobným písmem a bez nápěvů. České nešpory však ve své době dosáhly značného rozšíření, v neposlední řadě v kruzích ceciliánského reformního hnutí, soustředěných kolem časopisu Cyrill (původně Cecilie). A nebyl to nikdo jiný, než spiritus agens tohoto hnutí a vydavatel Cyrilla, karlínský kooperátor (pomocný duchovní ve velké farnosti, už ne kaplan, ale ještě ne farář) Ferdinand Lehner, kdo chybějící antifony složil a (pravděpodobně r. 1868) vydal tiskem, aby české "lidové nešpory" měly co možná plný hudební tvar, maximálně napodobující oficiální nešpory latinské.

Ferdinand Lehner: Sv. Řehoře Velkého Nešporní Antifony (kat. č. 29). O této pozoruhodné publikaci mám od jejího vypátrání už několik let rozepsaný delší samostatný článek. Snad se ho během příštího roku podaří konečně dopsat a zveřejnit.

Lehner opatřil nápěvy všechny antifony v kancionálu obsažené, my si dále budeme všímat jen jediného nešporního formuláře, totiž nešpor ze společných textů o Panně Marii. Ty bychom sice v obsahu kancionálu hledali marně, ale příslušné texty najdeme pod hlavičkou svátku Jména Panny Marie, jehož nešpory v té době neměly žádnou vlastní antifonu a braly se celé z commune (s malým přizpůsobením textu antifony k Magnificat).

Brněnský diecésní kancionál Cesta k věčné spáse vyšel ve třech dílech v letech 1912-1915 a českých nešpor (které tam nejsou soustředěné na jednom místě, ale rozprostřené mezi písněmi a jiným obsahem podle liturgického roku) obsahuje ještě více, než Svatojanský kancionál. Podíl notace je v zásadě stejný, s jednou výjimkou: třetí díl (kat. č. 50) obsahuje kompletně zhudebněné nešpory ze společných textů o Panně Marii.

Český kancionál (kat. č. 53) vyšel poprvé r. 1921. Oproti oběma výše zmíněným velkým kancionálům je to knížka rozsahem podstatně skromnější, čemuž odpovídá i množství zahrnutých českých nešpor. Ty jsou pouze dvoje, zato oboje úplně notované. (Už před lety jim tu bylo věnováno po článku: mariánské nešpory, nešpory o Nejsvětější svátosti.)

Texty

Máme tak před sebou tři zhudebněné překlady (téměř) stejných latinských textů. Znění Svatojanského kancionálu je (vzhledem ke svému stáří pochopitelně) citelně nejzastaralejší pokud jde o slovní zásobu, pravopis a tvarosloví. Pro mariánské nešpory Českého kancionálu je charakteristické, že (narozdíl od obou zbývajících srovnávaných pramenů) doslovné nebo parafrázované úryvky z Velepísně, které tvoří většinu antifon k žalmům nešpor předkoncilního mariánského commune, na úkor věrnosti překladu usilují explicitně vztáhnout na Pannu Marii. Konečně je třeba zmínit rozdíly v antifoně k Magnificat: Svatojanský kancionál a Český kancionál mají antifonu z prvních nešpor (Sancta Maria), přičemž v Českém kancionálu je přeložena její obecná podoba, ve Svatojanském podoba přizpůsobená svátku Jména Panny Marie. V Cestě k věčné spáse je antifona z nešpor druhých (Beatam me dicent).

Na okraj budiž řečeno, že z celkem sedmi antifon, které tu máme před sebou ve starých českých překladech, se do pokoncilního breviáře dostala jediná - právě antifona Beatam me dicent, která se v našich pramenech vyskytuje jen jednou, v kancionálu Cesta k věčné spáse. Najdeme ji dnes, vždy jako antifonu k Magnificat, v prvních nešporách mariánského commune, ve formuláři svátku Navštívení Panny Marie a v pondělí třetího adventního týdne. (Oficiální české znění: Blahoslavit mě budou všechna pokolení, neboť Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici.) Antifony vztahující na Pannu Marii úryvky z Velepísně, tak oblíbené ve středověku, z breviáře zmizely snad úplně beze zbytku.

Prameny a notační systémy

Svatojanský kancionál od obou mladších pramenů dělí bezmála půl století (1868-1915), během kterého se nejen proměnila podoba jazyka, ale také došlo ke značnému posunu ve stavu poznání a v interpretační praxi gregoriánského chorálu. Různé přístupy se odrážejí v notovém zápisu. Ve všech třech případech jsou chorální zpěvy zapsány moderní notací na pětilinkové osnově s houslovým klíčem, liší se však hodnota "základní chorální noty" a zejména množství různých hodnot, s nimiž notový zápis pracuje.

Pramen Hodnota "základní noty" Užívané hodnoty
Lehner: Nešporní antifony půlová půlová, celá, čtvrťová
Cesta k věčné spáse čtvrťová čtvrťová (osminová )
Český kancionál osminová osminová, čtvrťová

Jaké chorální knihy měli autoři srovnávaných zhudebnění před sebou? Pokud jde o třetí díl Cesty k věčné spáse a Český kancionál, bezpečně víme, že autoři pracovali již s novým Antiphonale Romanum, vydaným r. 1912 v rámci rozsáhlé piánské liturgické reformy. Rozdíly použitého notačního systému nejsou dány rozdílem dobového stavu poznání, ale rozdílným přístupem autorů. Cesta k věčné spáse se orientuje na informačně poměrně chudém notovém zápisu Editio Vaticana a mechanicky ho převádí do systému moderní notace, zatímco Český kancionál do notového zápisu (který nepředpokládá zpěváka cvičeného v interpretaci gregoriánského chorálu) promítá určitou představu o způsobu interpretace.

Lehnerovy Nešporní antifony byly zpracovány (slovy titulního listu) "dle Římského Antifonarium od papeže Urbana VIII. schváleného," není však jisté, které konkrétní vydání měl autor r. 1868 - tedy ještě před vznikem úředně schválené jednotné "řezenské edice" - k disposici. Většině (pokud ne všem) novověkých vydání chorálních knih až po "řezenskou edici" (včetně) se však zdá být společný systém notace užívající tří druhů not: základní brevis (ležatý špalíček), dlouhá longa (má navíc nožičku), krátká semibrevis (kosočtverec stojící na jednom z vrcholů). Ty je tedy třeba vidět za třemi hodnotami moderních not, které Lehner k zápisu svých "Nešporních antifon" užívá. O variantách dobové interpretační praxe nemám přehled, ale z Lehnerových článků v Cecilii/Cyrillu je zjevné, že podsouvat mu nějaké rigidně mensuralistické pojetí chorálu by bylo nesprávné a budeme patrně blíže autorskému záměru, když antifony budeme číst ne jako moderní notový zápis s absolutními délkami not, ale podle pravidel uvedených v úvodu (samozřejmě dobou vzniku pozdějšího) řezenského vesperálu: brevis je nota recitační, nemá pevnou délku, ale délka je dána dlouhou či krátkou slabikou zpívaného textu; longa pak značí určité prodloužení (ne nutně až na dvojnásobek hodnoty brevis), semibrevis zkrácení.

Nápěvy

I jen zběžný pohled na melodie ukáže, že jsou si dosti blízké odpovídající antifony ve Svatojanském kancionálu a v Cestě k věčné spáse - v obou případech je totiž pro český text adaptován nápěv jeho latinské předlohy. Naproti tomu pro Český kancionál byly pro přeložené texty, nezávisle na latinském antifonáři, složeny nové nápěvy v církevních tóninách. (To je přístup odpovídající mému.)

V Českém kancionálu nápěvy k textům v zásadě pěkně sedí, jejich přináležitost k tomu kterému modu je však nejednou "ne právě přesvědčivá" - tak alespoň hodnotím druhou a pátou antifonu. Antifona k Magnificat pak užívá h a b způsobem, který v chorálních melodiích není obvyklý (ve vzestupných pasážích konsistentně h, v sestupných b).

Cesta k věčné spáse bere nápěvy dosti doslovně z antifonáře, jejich modálnímu charakteru tak nic vytýkat nemůžeme. Pro antifony z tohoto pramene jsou typické neduhy co do souladu textu s nápěvem. Tak má první antifona (z nouze) na poslední slabice třínotové melisma, což je závěr nestandardní a ne právě libý. Na více místech se autor neobejde bez toho, aby více not předlohy podložil kratšímu textu, čímž vznikají nepřirozeně dlouhá (až čtyřnotová) melismata na zcela nevhodných místech: "oooo-bejme" (2. ant.), "do po-koooo-jee" (3. ant.), "vstaaaaň" (4. ant.). Šestinotové melisma na "a" ve čtvrté antifoně je jiný případ: latinská antifona sice má na stejném místě stejně dlouhé melisma na stejně dlouhé spojce "et", nicméně ta je mnohem způsobilejší dlouhé melisma nést a navíc po ní nenásleduje jednoslabičné nelibozvučné "pojď", ale dvouslabičné "veni". Nevhodná melismata nejsou jediným hříchem proti souladu melodie s textem. Ve třetí antifoně se ošklivě rozchází přízvuk slovní s hudebním ("černá jsem, ale krás"), to samé se v antifoně k Magnificat děje na "mne nazývati budou" - a jestli někdo dovede vkusně zazpívat "nebo na ponížení," prosím o nahrávku, protože já to neumím.

Po všem výše řečeném považuji za vhodné explicitně říci, že závěr téže antifony k Magnificat, s pětinotovým melismatem na druhé slabice "děvky", mě nijak neuráží, dlouhé melisma se tam dobře snese.

Lehnerovy antifony jsem si nechal na konec, protože to je případ sám pro sebe. Kdo si je zkusí zazpívat, hned u první antifony si všimne, že nesedí v tónině, a dál se situace spíš horší, než aby se lepšila. A ani neobvyklé údaje o modu antifony, resp. nápěvu žalmu (sázené v závorkách, protože v prameni uvedeny nejsou) nevěstí nic dobrého. Věc se má tak: Lehner byl svázán na jedné straně Svatojanským kancionálem, kde má každý žalm pevně přiřazený nápěv (zadání, se kterým pracoval, nebylo prostě "připravit zhudebnění českých nešpor", ale "doplnit chybějící nápěvy k antifonám ze Svatojanského kancionálu"), na druhé straně snahou zachovat nápěvy z římského antifonáře, kde se ovšem jeden žalm zpívá na různé nápěvy, diktované antifonami. (U každé antifony uvádíme v závorce nejprve její původní modus, a následně ten, který Lehnerovi diktoval kancionál.) To je rozpor, který nemá žádné dobré řešení, a se ctí by ho bylo lze vyřešit jen odvržením jedné ze vzájemně neslučitelných předloh - buďto se vůbec nevázat na nápěvy žalmů diktované kancionálem, nebo skládat nápěvy antifon nezávisle na antifonáři. To však Lehner neudělal. V předmluvě k Nešporním antifonám k tomu píše:

Neshodoval-li se tón žalmu podle Kancionálu s tónem žalmu v Antifonarium, musel jsem vyhledati antifonu jinou, která se tónu, jaký jsem právě potřeboval, hodila. Stalo se to však jen v jednotlivých pádech. (V mariánských nešporách žádný takový případ není. Pozn. JP) Z velké části zachoval jsem i pořádek antifon římských; uvedl jsem je na toniny, v jakých žalmy Kancionálu psány jsou, maje při tom obyčejný objem mužského hlasu na zřeteli, a jen ukončení jejich následujícímu tónu žalmovému jsem přispůsobil. Na podstatě nápěvu nic se neměnilo. Každé Jota kněh rituálních musí nám katolíkům býti svaté. Samostatné přeměnování ctihodných nápěvů sv. Řehoře Velkého muselo by za hřích pokládáno býti. Kdyby ani zákon církevní tomu nebránil, pieta, jakou k starobylým antifonám v srdci chovám, by tomu nedopustila.

Lehner kromě napasování nápěvu z antifonáře na český text řešil problém, jak nápěv smířit s žalmovým nápěvem v úplně jiném modu a pomáhal si transpozicí antifony a úpravou jejího zakončení. Zdaleka však není pravidlem, že, jak bychom předpokládali, "ohnuté" zakončení končí na finále kýženého modu. Často je patrná spíš snaha usnadnit přechod k žalmovému nápěvu, příp. úplná rezignace na pokus o řešení. Každopádně výsledek je vesměs tristní. V lepším případě se tónina antifony "jen" citelně rozchází s tóninou žalmu (zatímco při řádném chorálním oficiu tóninu žalmu vlastně udává, podobně, jako předehra k písni), v horších případech je antifona zohavena k nepoznání, protože má nesmyslně změněný závěr, příp. je celá tak surově transponovaná, že se úplně mění jednotlivé intervaly. Zkrátka: Lehnerovy Nešporní antifony, až na výjimky, nejsou ke zpívání, a je svým způsobem pochopitelné, že se z malého nákladu až do dnešního dne dochovalo jen úplné minimum výtisků (jak již bylo uvedeno, znám je mi v současnosti jen jeden jediný).

Závěr

Jedním z důležitých zjištění mé dříve zmíněné diplomové práce je, že české zpívané nešpory byly především ve druhé polovině 19. stol. značně rozšířené. Většinou to však byly nešpory zjednodušené co do hudební formy a často i co do struktury, vynecháním některých prvků. Publikace obsahující notový záznam jsou vzácné, ty, které obsahují notované antifony, ještě vzácnější. Tento článek pokryl všechny zjištěné publikace s notovanými antifonami nešpor (samozřejmě ne co do šířky - nepovšimnuty zůstaly božítělové nešpory z Českého kancionálu a drtivá většina z 92 stran Lehnerových Nešporních antifon). Dále by bylo co psát přinejmenším ještě o zhudebněných českých vánočních matutinech. Třeba i na ně časem dojde, ale slibovat to zatím nebudu.

Protože moje pozornost platila zatím výhradně tištěným publikacím, je třeba říci, že zdaleka ne každé dobové zhudebnění části (českého) oficia vyšlo tiskem. V časopisu Cyrill častěji jednotliví ředitelé kůrů (mj. mladoboleslavský František Hruška) referují o tom, co si pro vlastní potřeby připravili. Dá se tedy předpokládat, že podrobné studium hudebních archivů vytipovaných kostelů by mohlo vydat určité množství dalších památek novodobého "českého chorálu". Na druhé straně to, co se do tisku dostalo, nevzbuzuje valné naděje na objev něčeho zvlášť hodnotného.

Na závěr přidávám čtenářům pro radost odkaz na jednu rukopisnou památku, o které jsem se dozvěděl víceméně šťastnou náhodou: prof. Luca Ricossa (Ženeva) má ve své soukromé knihovně rukopisný antifonář benediktinské provenience z 18. stol., který vedle formuláře o sv. Janu Nepomuckém (to není bohemikální obsah - mají ho i jiné dobové antifonáře einsiedlenské kongregace) a dodatečně vevázaného formuláře o sv. Václavu, vycházejícího z pražského provinčního propria, vydaného roku 1865 (to už bohemikální obsah mimo veškerou pochybnost je), má ve formuláři svátku Nanebevzetí Panny Marie tužkou připsán český překlad, evidentně určený ke zpěvu (viz dodatečné úpravy notace). Překlad je roztomilost sama, doporučuji. Ohledně toho, kdy a kde se zpíval, zatím nemám žádný konkrétnější tip, ale svatováclavský formulář, uzpůsobený mnišskému schematu nešporní psalmodie, svědčí o tom, že rukopis byl ještě po roce 1865 užíván v některém českém benediktinském klášteře.