Od sousedů (skoro) ticho
V Českých Budějovicích jsem rok. Pohled do historie aktualisací ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější, i když už předtím došlo k citelnému útlumu. Loni touto dobou jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení, aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo. (Srov. titul tehdejšího článku "Od sousedů chorál".) Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty ve starší cihlové zástavbě. Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel, ale po akustické stránce jsem si nepolepšil. I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol., od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo. Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl. To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí" (o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají oba sousedící domy každý svou vlastní).
Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci by bylo nemravné. Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů, na mě v posledních měsících dolehla ještě víc, a přestal jsem zpívat i nešpory. A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)
Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho, co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným. "Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům." "A nejlépe někde v pustině," dodávám já. Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi" (i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé, v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet mohl, ovšem všechno nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci) nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt" s trochou akustického tuningu, ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt (ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé nadšení pro masivní odhlučňovací opatření. (Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)
Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe, že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně není nic špatného - "můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také, nebo se sami akusticky odizolovat" - ale tuhle možnost nevidím jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému "akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium do konce silně závisí.