Slavnost svatého Auraciána, České Budějovice

4.8.2018 01:12 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků, i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům) se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co z kostry zbylo") jednoho získat. Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového, jemu zasvěceného oltáře. Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.

Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku 20. stol. dokumentuje Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437 a ČKD 9-10/2018, s. 530-545. O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543. Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol. (Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to předpokládat.)

Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že v posledních desetiletích byl spolupatron města spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá do r. 2014 a zejm. do roku následujícího, kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků. (Tak alespoň Radio Proglas.)

Encyklopedie Českých Budějovic: "Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně medialisovaný antropologický průzkum ostatků.

Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším od r. 2015 slaví i nešporami. Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích za našich časů (viz starší články: titulární slavnost v katedrále, pravidelné nešpory u sv. Rodiny) zdokumentováno úplně.

Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory. Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple (kde je relikviář během roku uložen), provázen zpěvem litanií. Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi. O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií se proto z větší části držel v mezích toho, co lze říci o každém světci, resp. o každém mučedníku. Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské" s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací vystavěných podle Ef 6,13-17. U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou, kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal. (Soukromé zjevení? :) )

U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka) a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů, jsem na začátku čekal velké řečnění. ("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ... udělili metály, ... nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve důležitá, ... Zazpívejme hymnus.") Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal. Po úvodním verši hned následoval hymnus a nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované udílení diecésních medailí.

Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to by byla nějaká společenská událost, ne liturgie: metály neudílí církev jakožto církev, ale církev jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu, ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.) Udílení metálů v rámci liturgie pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani "antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře. A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat. Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem mimo katolickou církev snad ještě neviděl.

Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti. Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor společných textů o jednom mučedníkovi, až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.

Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu, co jsem tu slyšel na sv. Mikuláše. Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný. (Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem na to pozor.) Antifony opatřené jednoduchými nápěvy. (A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty, jen označkované texty.) Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru; pravděpodobně sám pan regenschori od varhan); předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc" a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému"; první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.

Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc "okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě. Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii (ne od katedry, ale) opravdu z katedry (srov. Caeremoniale episcoporum 200). A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu, že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie, nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) - a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné, které jsou v katedrále dnes.

Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia v gesci českobudějovické katedrální kapituly a pravděpodobně i ve městě vůbec. Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita některého řeholního domu nebo periferní farnosti, ale není to příliš pravděpodobné. Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita akademické obce, ne veřejné slavení, a tudíž leží stranou našeho zájmu. Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.