Daniel Dombó: Ad Vesperas

5.4.2018 15:49 | kategorie: Knihy | Komentáře

Komposice věnované liturgii hodin jsou v katalozích děl současných skladatelů jevem zcela výjimečným. Potěšilo mě proto, když jsem, spíš náhodou, narazil na soubor liturgických zpěvů Ad Vesperas, op. 26, pro soprán, mezzosoprán, tenor a varhany, z pera ve Vídni působícího maďarského skladatele a sbormistra Daniela Dombó (*1985).

Čtenář má takřka ideální podmínky k seznámení se s dílem, protože větší část je možné vyslechnout na nahrávce - a na autorově webu je ke stažení kompletní partitura (hrdě se hlásící k tomu, že je "rytá" v mém oblíbeném Lilypondu).

Pochopitelně nejsem ani dost málo kompetentní vyjadřovat se ke kvalitám daného díla jakožto soudobé hudební komposice, ale pozornost si zaslouží i jeho kvality liturgické.

Texty

Struktura (řazení částí, jejich množství) zcela neodpovídá žádnému kanonickému schematu nešpor, nicméně nejpodobnější je oficiu předkoncilnímu - mnišskému (soudě podle toho, že po capitulu následuje responsorium a hymnus, a podle hlasitě zpívaného Otčenáše). Nápadně nestandardní je především počet žalmů - žalm je totiž jen jeden.

Většina textů je latinsky, žalm se svou antifonou německy. Žalm v národním jazyce nasvědčuje tomu, že nejde o neúplné kanonické předkoncilní nešpory (určené k doplnění na plný tvar chorálními prvky), ale o komposici stavějící se k liturgickým předpisům svobodněji.

Německý text i chorální nápěv žalmu a antifony je (přiznaně) převzatý ze zpěvníku Gotteslob (z jeho starší verze, kdysi tu traktované a 2013 nahrazené novějším vydáním). Text antifony se v breviáři (před- ani pokoncilním, římském ani mnišském) nevyskytuje. Žalm 137 se zpívá výhradně v cyklu žaltáře, nepatří mezi sváteční žalmy.

Zpěv nadepsaný jako responsorium nemá responsoriální strukturu a text ani jinak neodpovídá žádnému z responsorií breviáře. Opakované "aleluja" by v nešporním responsoriu ukazovalo na dobu velikonoční, ale v takto volné skladbě zřejmě nemá cenu vyvozovat z něj závěry. Text je sestavený z úryvků žalmů (vzhledem k jednoduchému jazyku by mohlo jít i o produkt volného autorského básnění, ale kostrbatý biblicismus date gloriam laudi eius jednoznačně ukazuje na původ ve vulgátním žaltáři):

Cantate Deo (Žalm 67,5.33)
psalmum dicite Deo (srov. Žalm 65,2)
date gloriam laudi eius (Žalm 65,2)

(Číslování žalmů zde podle Vulgáty.)

Hymnus Deus, creátor ómnium nenajdeme v nešporách předkoncilního breviáře mnišského ani římského. Liturgia horarum ho klade jako hymnus prvních nešpor pro neděle lichých týdnů žaltáře. Text zhudebněný ve zkoumaném díle je ovšem o dvě strofy delší (dvě poslední před doxologií).

Veršík odpovídá tomu, který se podle předkoncilního pořádku (římského i mnišského) zpívá v každých nedělních i feriálních nešporách de tempore per annum.

Antifona Esurientes implevit bonis figurovala jako antifona k jednomu z žalmů ve středověkých formulářích svátku Navštívení Panny Marie. Použitá ve funkci antifony k Magnificat však svým rázem dobře zapadá mezi feriální antifony k evangelním kantikům, které bývají citátem nebo parafrází úryvku z kantika, jež rámují. (Srov. v pokoncilním breviáři antifonu k Magnificat ze čtvrtka sudých týdnů žaltáře, která volněji parafrázuje tentýž verš.)

Závěrem tedy musíme konstatovat, že výběr textů je volnou autorskou komposicí, čerpající z různých zdrojů: viděli jsme prvky z předkoncilního breviáře (úvodní verš, veršík, Otčenáš, Benedicamus), z kancionálu Gotteslob (žalm s antifonou), ze sbírky Ambrožových hymnů, ze středověkých breviářů (antifona k Magnificat), i volnou koláž z biblických textů ve znění Vulgáty ("reponsorium"). Ráz této komposice nicméně - výběrem žalmu, antifony k Magnificat, obecně večerním charakterem hymnu - odpovídá nejspíše feriálnímu oficiu.

Práce s chorálními melodiemi

Úvodní verš Deus, in adiutórium má tradiční chorální intonaci, dál jde o autorskou komposici.

Antifona a žalm mají nápěv přesně podle zpěvníku, z nějž jsou převzaty. Skladatelovým dílem je jen varhanní doprovod.

Veršík přímo necituje žádnou nám známou chorální melodii, ale má velmi kanonické schema: recitaci na jednom tónu uzavírá neuma na poslední slabice.

[EDIT 5. 6. 2018] Stejný nápěv pro veršík figuruje v dominikánském antifonáři: Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 38

Nápěv antifony Esurientes implevit bonis je téměř identický s těmi, které jsou zachycené v pramenech, které jsou t.č. nascanované a prolinkované s databází CANTUS (201615). Bokem budiž poznamenáno, že v antifonářích české provenience mívá tatáž antifona ve formuláři téhož svátku nápěv jiný, 5. modu:

Odkazy na další rukopisy doplním, až se Manuscriptorium vyhrabe z aktuálních potíží se zobrazováním facsimilií.

Intonace Benedicamus je z toho nápěvu, který je v předkoncilních antifonářích (římský 1912 i mnišský 1933) předepsán pro první nešpory slavností, v novém solesmeském Antiphonale Romanum pro nešpory druhé.

Liturgické kvality

Jde jednoznačně o koncertní nešpory, jak je zřejmé už z obsazení. Jediným prvkem přístupným případnému lidovému zpěvu je žalm a veršík po hymnu; to je však spíše teoretická úvaha, protože skladba s lidovým zpěvem zřejmě nepočítá.

Uspořádání a výběr textů nevyhovuje normám žádné nám známé kanonické formy oficia. Skladba patrně není určena pro liturgický provoz. V tom si ani její vybrané části moc nedovedu představit, nicméně to může být o nezvyku - existující literatura pro (kanonické) "koncertní nešpory" (mj. nešporní žalmy Michnovy, Zelenkovy, Vejvanovského, Mazákovy a dalších) se dnes prakticky vůbec neprovádí v liturgickém rámci.