Blog

Vigilie slavnosti sv. Ludmily na Levém Hradci

Dostala se ke mně informace, že se v předvečer památky sv. Ludmily, slavené tam ve stupni slavnosti, bude na Levém Hradci, na závěr delšího bloku bohoslužeb a modliteb, konat modlitba se čtením z této slavnosti. Veřejně slavená modlitba se čtením se moc často nevidí, a zároveň to pro mě byla milá záminka k návštěvě Levého Hradce, kde jsem naposled byl už opravdu dávno (když jsem poprvé putoval do Staré Boleslavi - tehdy ještě z Kladna), pročež jsem se tam vypravil.

Předem jsem nevěděl nic o místní duchovní správě, ani o stavu provozování chrámové hudby. Co jsem na místě viděl a slyšel, byla liturgie s na můj vkus opravdu vysokým obsahem celebranta, po stránce hudební umně doprovázená zpěvem ve stylu komunity Emanuel nebo mnišských bratrstev Jeruzalém (vícehlas, melodicky většinou nekomplikovaný, inspirovaný tradicí ruského liturgického zpěvu). Můj šálek čaje to není, ale zpívali/y to dobře.

[EDIT později během dne] Vzpomněl jsem si na text zpěvu, který byl jakýmsi refrénem celého večera a zažral se do uší snad úplně každému, ovšem jako Ohrwurm v zásadě milý a příjemný. Ukládám ho tady i pro sebe, protože ho nejspíš brzy zase zapomenu:

Tys pravá matka věřících české země, / vzešlas jako hvězda jitřní, /
ohlašující příchod Slunce spravedlnosti, / jímž je Kristus. /
A světlem víry / zaháníš temnoty, / ó svatá Ludmilo!

"Tropar" ke sv. Ludmile, volně citující úryvek legendy Factum est.

[EDIT 31. 3. 2021] Šlo o ten samý zpěv, pro který se nedávno na YouTube objevila nahrávka a noty.

Mši i pobožnosti po ní následující přejdu (i když k rituálně nepříliš povedeným "blahoslavenstvím" se možná později při vhodné příležitosti vrátím, až budu vědět víc o funkci a způsobu provedení blahoslavenství v byzantské liturgii). Modlitba se čtením začala asi ve 20:20. Byly pro ni připravené sešitky s kompletními texty (kromě čtení) a trochou not. Opotřebení sešitů dávalo tušit, že nejsou používány poprvé. Jak odkazy celebranta na předchozí ročníky, tak dohledatelné dokumenty ukazují, že jde o součást ustáleného "poutního" programu. V souvislosti s modlitbou se čtením bylo opakovaně zmiňováno "Společenství sv. Ludmily", snad jakási malá řeholní (nebo rádobyřeholní?) komunita kolem místního duchovního správce.

Modlitba se čtením se slavila v prodlouženém tvaru podle VPDMC 73. Zpívalo se všechno. Hymnus z hymnáře, ovšem nešporní Ludmilo, révo. Potom žalmy s antifonami, všechno na jediný jednoduchý nápěv, připomínající ze všeho nejvíc snad recitativní nápěvy některých modliteb v byzantském ritu. Antifony a žalmy začínal vždy celebrant sám uprostřed presbytáře; tamtéž, rovněž sám, s úklonou začínal každé Sláva Otci. Čtení četli lektoři od ambonu, responsoria předzpěvoval opět celebrant, a to na již známý nápěv, kterým byly předtím odbyty všechny žalmy i jejich antifony.

Starozákonní kantika se zpívala na jiný nápěv. Potom mnohočetné aleluja, prokládané zvoláními celebranta (co do formulace nepocházejícími z českých liturgických knih římského ritu) a konečně čtení evangelia. Po něm poslední kázání (!) (bylo okolo 22 hodin a celý večer předtím byl kázáními a "kázáními" různé délky dosti důkladně proložen).

Po kázání měli členové "Společenství sv. Ludmily", podpořeni modlitbami věřících, "na další rok obnovit své závazky". Toho jsem se již neúčastnil. Jednak že jsem člověk podezřívavý a nechtěl jsem svou účastí dodávat legitimitu jakémusi institutu zasvěceného života, jehož kanonický status mi není znám, jednak jsem přesně nevěděl, kdy mi jede poslední vlak zpátky do Prahy, a bylo už pozdě.

Cestou tam jsem šel po zelené značce podél Vltavy, což je strašná zacházka. Zpátky jsem chtěl jít kratší cestou přes Roztoky, ale jen velmi hrubě jsem tušil směr. To, ve spojení s mým příslovečně špatným orientačním smyslem, vyústilo ve velké bloudění, které však naštěstí přeci jen skončilo na nádraží, a to akorát necelou čtvrthodinu před odjezdem posledního vlaku.