Od sousedů chorál
Poslední příspěvek na blogu je z první poloviny července, v tónu spíše pochmurném, a poslední aktualisace not je ještě o něco starší. I přesto sem podle serverových logů hrstka nejvěrnějších čtenářů čas od času nahlédne. Především pro ně tedy k aktuálnímu stavu prací:
Dlouhá letní odmlka nebyla úplně plánovaná. Na začátku července jsem se u tou dobou rozdělaných zpěvů nějakou dobu nemohl pohnout z místa, a pak do toho přišly přípravy na nástup do nového zaměstnání a týdenní zácvik v sídle zaměstnavatele. To obrátilo mou pozornost k projektům techničtějšího rázu, kterým jsem dlužil něco péče (zejm. knihovna pro výpočet liturgického kalendáře calendarium-romanum) a vyústilo ve start jednoho nového, totiž aplikace ordodo, která by časem měla úplně zautomatisovat sestavení direktáře (ukázka pracovního výstupu). Mezitím jsem se ještě nechal strhnout vírem událostí a uspořádal dotazníkový průzkum mezi uživateli sociální sítě signály.cz. Jeho vyhodnocení zabralo daleko víc času, než jsem předpokládal.
Vyhlídka na nejbližší dobu neslibuje brzké zlepšení, protože se v některém z nejbližších týdnů budu stěhovat do Českých Budějovic a následně budu muset poprvé v životě přizpůsobit svůj životní rytmus pracovnímu rytmu firmy, kde se pracuje od sedmi. Není pravděpodobné, že by to vyústilo v nové tvůrčí vzepětí. Spíš naopak. Každopádně - projekt In adiutorium pro mě má i nadále velkou důležitost, a jak jen to bude možné, k soustavné práci na českých zpěvech oficia se vrátím.
Stěhování nemám rád a nikdy bych ho dobrovolně nepodstoupil, kdyby mě k tomu nenutilo jiné, ještě větší zlo, v tomto případě dojíždění z Prahy do Českých Budějovic za školou. Zatím se však zdá, že se mi útrapy stěhování bohatě vyplatí i po stránce kvality bydlení, protože byt, který na mě v Budějovicích čeká, se oproti mému pražskému příbytku zdá být všestranně lepší. Po dvou letech v dodatečně zastavěném podkroví s mizernými příčkami, přes které je od sousedů ke mně slyšet každé slovo - a ode mě k nim tedy se vší pravděpodobností každý tón chorálního oficia, které tu den za dnem zpívám - se ovšem přede vším ostatním těším na poctivou zeď.
Toho, kdo by snad byl pokoušen nebohým sousedům jejich hudební zážitky závidět, mohu ubezpečit, že pěkné k poslechu to není. Já sám bych vedle dalšího pilného choralisty rozhodně bydlet nechtěl, a to ani kdyby pěl o poznání liběji než já. Těm, kdo na mě v různých dobách s různou mírou zuřivosti bušili a buší, se vůbec nedivím.
Zbožná legenda praví, že bušení téměř ustalo, když jsem místo Denní modlitby církve na své nápěvy začal zpívat předkoncilní oficium podle antifonáře z r. 1912. Mnohem spíš než důkaz vysokých uměleckých kvalit gregoriánského chorálu (... bla bla bla ...) to však bude dáno otupělostí (tou dobou už jsem tu zpíval přes půl roku), výměnou nájemníků, nebo změnou ve způsobu užívání bytu, protože už z té strany většinou neslýchám nejen bušení, ale ani žádné jiné zvuky.