Spěje práce k dobrému konci?
V průběhu let opakovaně propadám ilusi, že už "jsem tam": už mám vypracovaný hudební jazyk českého chorálu, blízký chorálu gregoriánskému a přitom respektující specifika českého jazyka, už si umím uspokojivě poradit se zhudebněním každé české antifony. Není náhodou, že takový dojem nejsnáze roste, když se delší dobu nezabývám již hotovými zpěvy. A pak se tato iluse vždy znovu tříští, když znovu sedím nad antifonami, které jsem složil před delší dobou.
Neuspokojivé zpěvy pak přepisuji - některé již potřetí nebo počtvrté. Je možné pozorovat určitý vývoj. Je to ale vývoj k větší kvalitě a zralosti, nebo vývoj sledující jen nahodilé posuny osobního vkusu? Je to cesta vpřed, k cíli, nebo jen jakési tvůrčí bloudění či chození v kruhu?
Pracuji na tom, aby nejpozději v řádu několika let spatřil světlo světa úplný český antifonář. Přinejmenším stejně pravděpodobná se však jeví možnost, že místo toho budu moci jen konstatovat fatální neúspěch a nanejvýš vybrat několik málo kousků, které se (spíš náhodou) podařily a mohly by být hodné zachování.
Vidina jiného fatálního neúspěchu - že antifonář sice ke své spokojenosti dokončím a doplním teoretickým pojednáním o českém chorálu, ale vůbec nikdo z něj nebude zpívat - mě neděsí. Jednak vím, že tu a tam už někdo moje zpěvy zpíval, a to jak soukromě, tak i při veřejně slavených nešporách; jednak mě vpřed nežene vidina "úspěchu na trhu", ale nepraktický idealismus, který hledí na dílo samo o sobě a na lidi okolo se příliš neohlíží.