Křestní nešpory (5): České texty, zpěvy a doplňky

24.3.2017 00:14 | kategorie: Rubriky | Komentáře

V posledním článku seriálu o křesních nešporách byl podán návrh, jak velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," slavit dnes. Návrh však obsahuje pouze latinské texty, což toho, kdo snad chce křestní nešpory v českých podmínkách opravdu slavit, sotva uspokojilo. Další článek tedy přináší české znění modliteb a zpěvů k průvodu, včetně nápěvů. Nadto se hodí doplnit několik dílčích detailů: na některé v předchozích článcích nezbylo místo, jiné jsem v té době ještě neviděl, nebo se mi nezdály důležité.

České texty

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113 Chvalte, Hospodinovi služebníci.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam) se křtitelnice okuřuje.

V. U tebe, Hospodine, je pramen života, aleluja. R. V tvé záři vidíme světlo, aleluja. (srov. Žalm 36, 10; pro "české liturgické znění" viz veršík po krátkém čtení tercie o sobotě 3. týdne žaltáře)

Modleme se. Bože, ty otvíráš těm, kdo byli zrozeni z vody a z Ducha svatého, přístup do nebeského království: rozhojni v nich milost, kterous jim daroval, aby, když byli očištěni od všech hříchů, dostali podíl na všech tvých zaslíbeních. Skrze Krista, našeho Pána. (vlastní překlad modlitby Deus, qui renátis z pražského breviáře)

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 Jásejte Bohu, všechny země (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Hlásejte mezi národy, aleluja. R. Hospodin kraluje, aleluja. (srov. Žalm 96, 10)

Modleme se. Pamatuj, Bože, na ty, kdo byli zachráněni smrtí tvého Syna a radují se z jeho vzkříšení; chraň je stále svou otcovskou láskou, aby jejich radost byla trvalá. Skrze Krista, našeho Pána. (Český misál, sobota 3. velikonočního týdne, postcommunio)

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá (Christus resurgens), nebo jiný vhodný zpěv.

Ke stažení: České antifony k průvodu, notované

České překlady textů určených ke zpěvu či přednesu jsou, kde to bylo možné, vzaty z aktuálně platných českých liturgických knih. Modlitba Deus, qui renátis, která v současných liturgických knihách římského ritu nefiguruje, byla nově přeložena z latiny, přičemž bylo dbáno toho, aby byla vhodná k hlasitému přednesu a příjmu poslechem. Text antifony Christus resurgens byl vzat z příslušného místa liturgického překladu Nového zákona.

K českým antifonám

Zdálo se vhodné nabídnout pro české texty antifon k procesí zhudebnění stylově koherentní se zpěvy velikonočních nešpor připravenými v rámci projektu In adiutorium. Snaha byla ovšem úspěšná jen částečně: připravené antifony považuji za poměrně zdařilé, oproti latinským předlohám jsou však výrazně méně melismatické a tedy kratší. To dosti výrazně ohrožuje jejich funkčnost: antifona Viděl jsem pramen vody má vystačit na okouření křtitelnice, Kristus vzkříšený z mrtvých dokonce na průvod od kříže zpět do chóru. Mé české antifony tuto funkci i při velmi pomalém přednesu sotva budou moci splnit. Jenže skládat melismatičtější české zpěvy, aby byly zpívatelné a poslouchatelné, neumím. (Možná jednou budu tvrdit, že to - ať vůbec, ať v rámci mých komposičních zásad - ani vkusně nejde. Zatím to netvrdím.)

Antifona Kristus vzkříšený z mrtvých byla zpracována tak, že základem je text odpovídající antifoně Christus resurgens bez verše. Antifona se dá zpívat i v tomto krátkém znění. Aby se získalo pár cenných sekund navíc, ale také kvůli scelení biblického úryvku, byl doplněn verš, obsahující právě tu část verše Řím 6,10, která v tradičním znění chybí. Dalšího prodloužení by se dalo docílit tím, že by se antifona nezpívala "podle katedrálních rubrik", s "a když žije ... aleluja" zpívaným jen jednou, na konci, ale na způsob responsoria: "R. Kristus... vládu. A když žije... aleluja. V. Když umřel... R. A když žije... aleluja." Takto (samozřejmě s veršem Dicant nunc na místě našeho verše pavlovského) ji potkáváme mj. v níže zmiňovaných procesionálech.

Ač se tu české texty antifon Vidi aquam a Christus resurgens nabízí zhudebněné, je dobře možné - a snad i doporučeníhodné - kvůli kráse a důstojnosti tradičních chorálních nápěvů je zpívat latinsky, i když zbytek textů nešpor a průvodu bude v češtině. (Srov. VPDMC 276: "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem.") Pokud se dává přednost českým zpěvům, může být vhodné vzít pro Viděl jsem pramen vody nápěv v místě obvyklý, byť třeba stylově se zbytkem zpěvů ne zcela koherentní - nejčastěji to bude patrně nápěv Olejníkův. Pak se ale opět narazí na to, že antifona (ještě kratší než moje) nepokryje liturgickou akci, kterou má doprovázet.

Další možností by bylo sáhnout do starých rukopisů s liturgickými zpěvy v národním jazyce. Transkripce počeštěné antifony Christus resurgens z Jistebnického kancionálu je v příloze minulého článku. Úprava antifony se dávnému kantorovi docela dobře povedla a její použití lze doporučit - jediným zapeklitějším místem je melisma na nezpěvném "z mrtvých". Antifonu Vidi aquam jsem viděl zatím vždy jen ve volné utrakvistické úpravě, kdy je melismatický zpěv při zachování melodie přepracován v sylabický s rozkošatělým textem. Většina zpěvů tohoto druhu se mi jeví mimo úzký kruh milovníků utrakvistického chorálu v dnešní době v praxi nepoužitelná, a to především pro svůj jazyk, který spojením archaičnosti a květnatosti na dnešního posluchače působí nevážně, bizarně, a vyvolává v něm pobavení nebo údiv.

Kdo by o utrakvistická znění antifony přeci stál, nechť v databázi LIMUP fulltextem hledá "Vidi aquam" a nebude zklamán. Některé z takto nalezených rukopisů najde digitalisované v Manuscriptoriu.

Kromě vlastního zhudebnění českých textů antifon Vidi aquam a Christus resurgens se nabízí také návrh výběru dvou alelujatických antifon k žalmům zpívaným při průvodu. Širší nabídka, z níž byly antifony vybrány, je v příloze minulého článku.

Ještě jednou k antifoně Christus resurgens

V uplynulých týdnech jsem procházel větší množství liturgických rukopisů, které byly užívány v českých zemích, a i když hlavní záměr práce byl jiný, věnoval jsem při tom pozornost také velikonočním nešporám. Zajímavý pohled na naši antifonu poskytly rukopisy monastického původu s různou mírou jistoty spojované s jiřským klášterem. Christus resurgens bývá v breviářích benediktinek uváděna jako antifona k procesí po velikonočních nešporách, a to vesměs jako jediný zpěv toho určení a bez údaje o cíli procesí. Důležité je, že jí tu vždy chybí nám již známý protižidovský verš Dicant nunc Iudaei a sestává tak pouze ze zkráceného pavlovského úryvku Řím 6,9-10. Delší znění ovšem není benediktinkám neznámé: konsistentně jen s ním se naopak setkáváme v procesionálech. Antifona tedy zřejmě byla užívána ve formě kratší i delší, a to podle příležitosti nebo liturgické funkce. Tím se také vysvětluje minule konstatovaný fakt, že po hudební stránce dobře funguje i bez verše.

Bez verše Dicant nunc: breviáře CZ-Pu XII A 22, 3r; CZ-Pu XII E 1, 8r; CZ-Pu XIV F 21, 95v; antifonář CZ-Pu XIII C 7, 5r

S veršem: procesionály CZ-Pu XII E 15a, 81r; CZ-Pu XIII H 3c, 159r; ordinář CZ-Pu XIII E 14d, 79v

Určitou kuriositou je procesionál CZ-Pu VII G 16, 101v, kde je verš Dicant nunc prokládán glosami rýmujícími glosované pasáže, a tak natažen do dvojnásobné délky.

Další vhodné zpěvy

Kdo by měl potřebné pěvecké kapacity a chtěl průvodu dodat lesku sborovým zpěvem, na CPDL najde několik sborových úprav antifony Christus resurgens (pozor, ne všechny skladby v dané kategorii opravdu zpracovávají text naší známé procesionální antifony!), stejně jako Vidi aquam. V případě antifony Christus resurgens, zpívané cestou od kříže zpět do chóru, je otázkou, zda je vícehlasý zpěv dobře proveditelný při procesí.

Kde by si potřeba překonat při průvodu delší vzdálenost vyžádala delší zpěvy než ty, se kterými náš návrh v návaznosti na předtridentský breviář počítá, je možné buďto prodloužit zpěv žalmů např. opakováním antifony po každém verši, nebo průvod nastavit dalšími vhodnými zpěvy. Jejich bohatou pokladnicí jsou např. velikonoční sestavy v procesionálech jiřského kláštera, na něž odkazujeme výše.

Začátek a konec průvodu

Minule předložený návrh prakticky přešel otázku, jak by měl být ztvárněn začátek a konec průvodu. Tuto otázku přitom není vhodné odbýt, protože i (para)liturgie musí "mít hlavu a patu". Premonstrátská pokoncilní podoba křestních nešpor, kde je průvod integrován do rámce nešporní psalmodie, zahajuje ho zvláštní výzvou s odpovědí (Procedamus ad fontem aquae vivae. / In nomine Christi. Amen.) To napodobuje i návrh Petra Havlína. Pražský breviář žádný takový přechod k průvodu nemá - naopak rubrika zdůrazňuje, že hned po závěrečné modlitbě nešpor jeden začne alelujatickou antifonu k žalmu Laudate pueri. To doporučuji podržet. Akorát bude vhodné (bez opory v pražském breviáři, ale podobně jako např. ve starých velikonočních nešporách premonstrátských) nešpory ukončit Dobrořečme Pánu: když průvod podle našeho návrhu není součástí liturgie, ale pobožností k nešporám přivěšenou, sluší se zřetelně vyznačit předěl.

Maje před očima jako model průvod po nešporách v pražské katedrále, byl jsem minule hotov pro závěr průvodu převzít tamní obyčej. Průvod tam víceméně "vyšumí do ztracena" - před sakristií zpěváci dozpívají; uvolněný akustický prostor poznenáhlu vyplní improvisace na (do té doby mlčících) velkých varhanách; kanovníci, asistence a zpěváci se s Benedicamus Domino ukloní před procesním křížem, a jdou se převléci. To je přiměřené zakončení závěrečného průvodu po "všedních" kapitulních nešporách. Možná to ale přeci jen není stejně vhodný způsob zakončení za jiných okolností - zvlášť někde, kde obřady nejsou neseny kapitulou nebo jiným "profesionálním liturgickým tělesem", ale konají se především s lidem a pro lid.

Nakonec se přeci jen zdá nejvhodnější vrátit se i co do úpravy závěru průvodu k řešení pražského breviáře: po zastavení u kříže se průvod s antifonou Christus resurgens vrátí do chóru. Kde by kříž byl od chóru daleko, takže by antifona k překonání vzdálenosti nestačila, doplní se další vhodný zpěv. V chóru se říká poslední verš a modlitba. Protože tyto části do návrhu v minulém článku nebyly zařazeny, následují nejprve latinské texty.

V. In resurrectióne tua, Christe, allelúia. R. Coeli et terra laeténtur, allelúia.

Orémus. Concéde, quaésumus, omnípotens Deus, ut qui domínicae resurrectiónis sollémnia cólimus: innovatióne tui Spíritus a morte ánimae resurgámus. Per eúndem.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII verso.)

V. Z tvého vzkříšení, Kriste, aleluja. R. Ať se radují nebesa i země, aleluja.

Modleme se. Všemohoucí Bože, slavíme památku zmrtvýchvstání tvého Syna a prosíme tě: dej, ať obnoveni tvým Svatým Duchem také my vstaneme ze smrti hříchů. Skrze Krista, našeho Pána.

(Překlad vlastní.)

Tady se můžeme od středověkého scénáře opět oddělit: celebrant dá požehnání a rozpouští lid; za zpěvu závěrečné mariánské antifony Regina coeli s přisluhujícími odchází ze scény a shromáždění se rozchází.

Symbolika

Jak při průzkumu historických forem liturgie, tak při budování vlastního návrhu křestních nešpor jsme se zaměřili na "scénář", a to scénář ořezaný na kost: totiž na to, co kdo kde říká nebo zpívá. To odpovídá autorovu založení a hlavní oblasti zájmu. Tím se nám však ztratila ze zřetele jednak řada symbolů při slavení velikonočních nešpor uplatňovaných, jednak bohatství alegorických výkladů. Mně osobně je sice alegorický výklad liturgie spíše cizí, ale např. krátká zpráva Štěpána Horkého (v úplnosti reprodukovaná v "premonstrátském" dílu našeho seriálu) ukazuje, že pro někoho může být tato rovina interpretace obřadů nosná a bylo by tedy škoda úplně ji zanedbat.

V rámci obřadů průvodu můžeme rozlišit tři tematické okruhy, ke kterým se symbolické jednání, popř. druhotný výklad jednání ne nutně symbolického vztahuje:

  1. křestní: prvky evokující velikonoční vigilii a křestní obřady
  2. christologický: odkazy k utrpení a vzkříšení Páně
  3. prvky související s druhotnými alegorickými výklady

1. křest. Začněme ještě "v sakristii": největší svátek liturgického roku bývá uctěn mj. použitím nejlepších dostupných rouch. V některých diecésích, a podobně i ve starých premonstrátských ordinářích (odkazy níže), však nacházíme rubriku, že se velikonočních nešpor mají všichni (rozumí se především všichni chóroví klerici) účastnit oděni netypicky v albách.

Martene E.: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706: obecně s. 494; speciálně pro Poitiers s. 496.
Pro premonstrátský řád tento zvyk dosvědčuje dříve citovaný článek P. Filipa Suchána; viz také premonstrátský liber ordinarius CZ-Pu Teplá MS.b.12, 53r: Ad ves[peras]. O[mne]s sunt in albis.

Chce se říci, že tu nad snahou o vyjádření slavnostnosti převládá připomínka křtu: alba tu zastupuje křestní roucho. Jenže tomuto výkladu dávají na frak dějiny liturgie: jednak alba jako liturgické roucho patrně nemá společný původ s bílým rouchem křestním, jednak je dosvědčeno, že ve dvanáctém století přinejmenším v některých mnišských kruzích alby oblékal celý chór o velkých slavnostech, tedy jako slavnostní liturgický oděv bez zvláštní vazby na Velikonoce a připomínku křtu (Thurston H.: Alb, in: The Catholic Encyclopedia. New York 1907).

K začátku samotného průvodu pražský breviář určuje, že se má sestoupit "pravou stranou k prameni se svícemi, korouhvemi, paškálem a subdiakonem, oblečeným do tunicely, nesoucím plenář." V průvodu nesený paškál je další odkaz na křest: když se křtí, velikonoční svíce hoří v blízkosti "pramene", a tak se do jeho blízkosti nese, když si tam křesťané své znovuzrození z vody a z Ducha mají připomenout. Odkazem na křest by mohly být i další svíce nesené v průvodu: nebo přinejmenším lze rubriku, formulovanou velmi obecně, takto interpretovat a svíci, na připomínku svíce křestní, vložit do ruky každému účastníkovi. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 11) zmiňuje, že někde bylo zvykem při mších a nešporách ve velikonočním oktávu zapalovat svíce neofytům. Nabízí se tedy dnes "rozsvítit" celé shromáždění, analogicky jako při velikonoční vigilii.

Připomínka křtu se přirozeně koncentruje v zastavení u křtitelnice: všechny výše zmíněné křestní symboly se scházejí na místě, kde se křest udílí, zpívá se antifona z křestních obřadů, která obrazy čerpajícími zejm. z Ez 47 mluví o křtu jako o prameni spásy vyvěrajícím z Kristova boku.

2. utrpení a vzkříšení Páně. Je možné, že korouhve prostě jen dodávají procesí na lesku. Středověký i moderní katolík znalý latinského oficia si však o Velikonocích při pohledu na korouhve (vexilla) nepochybně vybaví hymnus z oficia Svatého týdne Vexilla regis prodeunt, kde básník na základě podobnosti tvaru opěvuje kříž mj. právě jako Kristovu korouhev. Potom by korouhve mohly být odkazem na Kristovo utrpení: zatímco autor zmiňovaného hymnu vidí jakoby přípravu k rozhodující bitvě, o velikonoční neděli se král Kristus s týmiž korouhvemi vrací vítězný. Nevíme, co na korouhvích bylo vyobrazeno. Pokud však jsou naše úvahy správné, nabízí se korouhev s jednoduchým křížem, podobná, jako se objevuje na některých typech obrazů Zmrtvýchvstalého.

Přinejmenším místně máme právě korouhev s křížem pro velikonoční procesí dosvědčenu - v Sieně: (autor neuveden): Antiquissimi vesperarum paschalium ritus expositio, Romae 1780, s. XLI: "... vadunt ad fontes vexillo cum Cruce praecedente."

K ostatním zmiňovaným náležitostem průvodu podle rubrik pražského breviáře zatím nemám co říci. Údaj o pravé straně je podle všeho místně specifická technikálie odvislá od konkrétního uspořádání liturgického prostoru. Mají nějaký zvláštní význam pokyny ohledně subdiakona? Plenář se v průvodu nese zřejmě proto, aby z něj byly předneseny orace. Proč má subdiakon na sobě mít místo chórového oděvu (který se zřejmě tiše předpokládá u ostatních účastníků nešpor) tunicelu, tedy roucho, ve kterém přisluhuje při mši? Zatím nevím. Snad to v budoucnu bude moci objasnit soustavnější studium rubrik pražského ritu.

3. alegorie. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) nejprve alegoricky vykládá zvláštnosti vlastních nešpor, a to jednak jako další odkaz na křestní liturgii ("nešpory začínají kyrie eleison, protože tak i o Bílé sobotě večer začínaly křestní obřady"), jednak jako symbolický předobraz věčnosti (velikonoční nešpory nezačínají jako nešpory, protože věčnost je jako den, který nemá večer; místo capitula se zpívá Haec dies, protože na věčnosti již není třeba nauky, ale jásotu, a místo hymnu aleluja, protože to je ten pravý hymnus nebešťanů).

Samotný průvod vykládá jako napodobení starozákonních předobrazů. Prominentním předobrazem křtu je průchod Izraele Rudým mořem. Nešporní průvody ke křtitelnici v týdnu po vlastním křtu vykládá (tamtéž, par. 10) jako dramatisaci toho, že se Izraelité po utonutí pronásledovatelů v Rudém moři "s díkůvzdáním za utopení nepřátel k moři po celý týden vraceli, zpívajíce Mojžíšovu píseň (Chci zpívat Hospodinu)." (Nevím, odkud tradice o týdenním vracení se pochází - Ex 14-15 o tom neví nic.) Pro jinou variaci na podobné téma viz také již zmíněný příspěvek Štěpána Horkého. Durandus připojuje (par. 11) ještě další starozákonní předobraz: průvod má napodobovat návrat Izraele z babylonského zajetí. Tato alegorie se však zdá být spíše povrchní a málo nosná. Ostatně ani sám autor ji příliš nerozvíjí.

Někde starozákonní předobrazy pronikly z alegorického výkladu liturgie i do jejího ztvárnění a "zhmotnily se," takže byl v průvodu např. nošen Mojžíšův bronzový had jako předobraz Krista - na dřevo přibitého spasitele (par. 12).

Další zvláštní výklad nacházíme v pozdější liturgické tradici premonstrátského řádu, když se při průvodu už nepočítalo se zastaveními u křtitelnice a u kříže, ale poslední dva žalmy se i nadále zpívaly při průvodu do chrámové lodi a zpět: průvod uzavíralo aleluja s veršem Nonne cor nostrum ardens erat in nobis de Jesu, dum nobis loquerétur in via? Průvod tak byl interpretován jako napodobení cesty dvou učedníků se vzkříšeným Ježíšem do Emauz.

Breviarium ad usum canonicorum regularium Ordinis Praemonstratensis, pars verna, Bruxellis 1786, s. 222n.
Srov. také Šebesta K.: Paschální týden v premonstrátském brevíři, ČKD 1923/4, s. 193n.

Závěr

Původně jsem plánoval články nanejvýš tři. Na konci pátého se již zdržím neprozíravých prohlášení, že seriál o křestních nešporách končí, a zůstanu při tom, že momentálně žádné pokračování neplánuji - a do Velikonoc každopádně žádné napsat nestihnu.

Vzhledem k postupující době postní a blížícím se velikonočním svátkům se sluší říci, že autor seriálu vzácné čtenáře nikam na křestní nešpory nezve, a v den Zmrtvýchvstání Páně nejspíš sám bude zpívat nešpory podle předkoncilního římského antifonáře, jako celý tento rok. Pokud by se však někdo nechal vyprovokovat a "nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" uspořádal - ať už podle našeho návrhu, nebo jinak - pisatel by o tom rozhodně rád slyšel. Neméně ho zajímají případné námitky proti předloženému návrhu, ať už vedené z posic liturgicko-právních, jazykových, hudebně-praktických, či jiných.