Conventus Choralis a jeho oficium

4.3.2017 15:55 | kategorie: Knihy | Komentáře

Sotva se ještě najde v českých zemích nějaký milovník gregoriánského chorálu, který přinejmenším neslyšel o všech uchu-, duchu-, a snad i Bohu-milých podnicích, pořádaných pod hlavičkou volného sdružení chorálumilovných pěvců Conventus choralis: každoroční Svatý týden s kompletním chorálním oficiem; během akademického roku každou středu ranní chvály v Praze u Salvátora; přes rok několik dalších akcí, dílem již tradičních (mj. poutní slavnost v Roudnici n. L. o Narození Panny Marie; první neděle postní), dílem jedinečných.

Conventus Choralis nabízí volně ke stažení většinu svých zpěvníků. Zdá se mi užitečné podívat se na ně jako na liturgický pramen. Co je to za liturgii, kterou můžete v Roudnici nebo ve středu ráno u Salvátora zažít? Podle doby a místa vzniku, ale i podle vnější úpravy a charakteristického přístupu k textovému a hudebnímu materiálu můžeme zpěvníky rozdělit na tři redakce: nejstarší vrstvu představují noty přivezené z Francie. Druhou ty, které jsem mezi lety 2012 a 2014 sestavil a vysázel já. Třetí vrstvu tvoří materiály vzniklé (popř. zásadně přepracované) po mém stažení se ze scény.

1. Noty z Francie

Nejstarší z not vystavených na webu jsou ty pro první neděli adventní a první neděli postní, které jsou převzaté z Francie, od Choeur grégorien de Paris. Soubory vystavené na webu jsou scany z papírového výtisku. Části jsou psané na počítači (texty žalmů), části rukou, části skládané na kopírce z fotokopií tištěných chorálních knih. Překlady většinou chybí, jen vybrané texty jsou přeložené do francouzštiny. Jak strukturou, tak volbou textů a zpěvů se jedná o předkoncilní mnišské oficium, dále ovšem uvidíme, že je s ním místy dosti volně nakládáno.

Vybrané formální znaky předkoncilního mnišského oficia:
laudy začínají (jakoby nultým) žalmem, zpívaným bez antifony in directum; pod poslední antifonou se zpívají (každý den) tři žalmy (148-150)
Nešpory mají jen čtyři žalmy. V laudách i nešporách se po capitulu zpívá responsorium (podobně jako v pokoncilním římském oficiu a narozdíl od římského oficia předkoncilního) a mezi evangelním kantikem a orací je supplicatio litaniae (kyrie bez opakování) a Otčenáš.
V kompletáři se zpívají každý den stejné tři žalmy, a to in directum, bez antifony; Simeonovo kantikum chybí.

Pro hudební zápis je charakteristické, že notované zpěvy obvykle nemají solesmeská rytmická znaménka a výrazně redukované (při srovnání např. s Antiphonale Monasticum 1933) jsou i divisiones, ale zato bývají nad osnovu ručně připsány adiastematické neumy.

antifona In illa die

Ve zpěvníku pro první neděli postní zjistíme výrazné odchylky od pořádku předkoncilního mnišského oficia v matutinu, laudách a druhých nešporách. Matutinum podle mnišského breviáře má začínat Deus, in adiutórium, pak třikrát Dómine, lábia mea apéries, pak žalm 3 bez antifony, a až poté se zpívá invitatorium. Zkoumaný zpěvník má na místě toho všeho jen jediné Dómine, lábia mea apéries. Následuje řádná mnišská psalmodie prvního nokturnu, až na to, že je vypuštěn poslední žalm. Třetí a čtvrtá lekce jsou spojeny do jedné (takže jsou lekce tři místo standardních dvou) a druhé a třetí responsorium neodpovídá tomu, co je v mnišském breviáři. Ve druhém nokturnu neodpovídá první antifona; druhý, čtvrtý a šestý žalm chybí. Třetí a čtvrtá lekce jsou opět spojeny a z responsorií neodpovídá žádné. Atd.

Laudy mají jinou strukturu psalmodie. Žalmy 50 a 117, které by se měly zpívat pod jedinou antifonou, mají každý svou vlastní; chybí žalmy 92 a 99, rovnou následuje žalm 62. Sexta i nona má špatný hymnus (Nunc Sancte nobis Spiritus z tercie; to je patrně chyba, ne záměr). Druhé nešpory pak jsou nesourodým spojením nedělní nešporní psalmodie římského oficia (v podobě po breviářové reformě Pia X.) a od capitula dál nešpor mnišských. (Rozdíl spočívá v počtu žalmů a výběru antifon.)

První neděle adventní je naproti tomu ukázkou téměř vzorného mnišského oficia. Bez chybičky jsou oboje nešpory, svévolných úprav téměř prosté je i matutinum. Akorát z mně neznámých důvodů - snad z důvodu novověkého rozchodu oficiálních textů a zpěvů tradičních-zhudebněných (jen spekuluji, historii zpěvů mnišského oficia neznám) - mají responsoria pravidelně jiný verš než v mnišském breviáři (týká se všech kromě prvního Aspiciens a longe a jedenáctého Ecce dies venient) a u posledního responsoria každého nokturnu chybí Gloria Patri. Stejně vzorné však již nejsou laudy, které vykazují stejné krácení psalmodie, jaké jsme zjistili ve zpěvníku pro první neděli postní.

K této redakci můžeme zařadit i starší noty pro středeční laudy v mezidobí, byť o jejich českém původu svědčí ruční přípis "OAMDG / gregoriánské závody Žižkov / MMXI" na poslední stránce. Reprodukováno je čisté předkoncilní mnišské oficium, akorát responsorium breve neodpovídá (má být Sana animam meam - Benedicam Dominum patří k feriálním nešporám).

2. Moje redakce

Moje cesty se s těmi, po kterých se ubírá Conventus choralis, významněji potkaly jen jednou - účastnil jsem se první neděle postní 2012 v Roudnici. Ná žádnou další větší akci jsem se pak již nejel - hlavně proto, že je pro mě těžké být delší dobu mezi lidmi, a i pěvecky jsem v rámci skupiny citelně zaostával. Nicméně, i když jsem pak už s CoCho nikdy nezpíval, v průběhu dalších dvou let jsem pro "roudnické choralisty" sázel několik notových materiálů.

Čtyři zpěvníky mé redakce jsou v čisté podobě již jen na webu fiktivního vydavatelství Editio Sancti Wolfgangi. Na webu CoCho jsou všechny již zkrášlené a dílem i po obsahové stránce upravené Jakubem Jelínkem (o tom dále).

Vnější úprava "francouzských" zpěvníků byla v zásadě převzata i do těch, které jsem sázel já. Měl jsem tehdy v úmyslu především opustit tisk na A4 na šířku (který se mi jeví nepřekonatelně škaredý a nepraktický zároveň), ale, pokud si vzpomínám, nepodařilo se mi v té věci přesvědčit Filipa Srovnala, a tak jsem se nakonec přizpůsobil a pokračoval s tímto nevzhledným rozložením stránky.

Zpěvníky, které vznikly za "mé" éry a později, nemohou u svých uživatelů předpokládat znalosti latiny, proto mají překlady důsledně u všech nebo téměř všech textů. To, že se překlady žalmů berou z Hejčla (Žaltář, čili kniha žalmů, Praha 1922), je má vina, má veliká vina: měl jsem zato, že jde o překlad držící se Vulgáty, a tuto domněnku jsem důkladněji neprověřil. Domněnka to byla samozřejmě chybná a verše české tak mnohdy obsahově nekorespondují s latinskými. Většina "roudnických choralistů" však znalostmi latiny neoplývá, takže to nejspíš pobuřuje málokoho. Počítá se s tím, že uživatelem může být i spíše sváteční choralista, proto jsou všude důsledně otiskovány všechny společné nápěvy (pro žalmy, capitulum, veršík, oraci, ...).

Texty i zpěvy jsou všechny podle mnišského antifonáře. Noty jsou reprodukovány se vším všudy, tedy mj. i s rytmickými znaménky. (Francouzské noty jsou zřejmě výsledkem redakce nesené určitým musikologickým názorem a/nebo interpretační praxí; já však jsem ve vztahu k chorálu v podstatě nepoučený amatér a "pasivní spotřebitel", pročež jsem se do žádných redakčních úprav nepouštěl.) Matutinum pravidelně chybí, protože jsem v osudném období neměl přístup ani k rozumně starému mnišskému breviáři; z mnišských zpěvů matutina pak byl, pokud je mi známo, v novější době (řekněme 1850+) vydán jen skromný výběr obsažený v Liber responsorialis (Solesmes 1895; tehdy jsem neměl přístup ani k tomu, dnes již je on-line).

Ze čtveřice "mých" zpěvníků vyčnívá ten pro Officium parvum Beatae Mariae Virginis, a to nejen rozsahem, ale také tím, že sleduje sekulární římský breviář. Tady musím přiznat, že jsem se, když jsem ho sázel, snažil aplikovat breviářové reformy Pia XII. a Jana XXIII., aniž jsem měl možnost v soudobém breviáři zkontrolovat, zda a jak se do malého mariánského oficia reálně promítly. Je možné a dost pravděpodobné, že tím došlo k dílčímu porušení závěrů hodinek. Zatím jsem nesebral odvahu, abych to zkontroloval.

3. Novější noty

Když jsem ze sázení dalších zpěvníků vycouval, štafety se chopil Jakub Jelínek. Převzal část mých nástrojů (které jsou přesně pro takové účely odjakživa volně k disposici) i základní schema sazby, které ovšem výrazně zdokonalil a zkrášlil, a z jeho dílny vzešly všechny noty, které dosud nebyly zmíněny: nešpory pro všechny adventní neděle, slavnost Epifanie, laudy pro středy v době postní a během roku, slavnost Seslání Ducha svatého a svátek sv. Havla. Kromě toho se nové úpravy dočkaly "moje" noty pro Narození Panny Marie a Povýšení Svatého kříže. Veřejný git repositář umožňuje sledovat historii vzniku a úprav. Díky tomu můžeme zpěvníky projít chronologicky.

Epifanie (2014) signalisuje odklon od (čistého nebo tu a tam svévolně upraveného) mnišského oficia: základní osnova tentokrát pochází z předkoncilního římského breviáře, místy však přidává prvky mnišské: v nešporách i laudách po capitulu následuje responsorium breve; z mnišského breviáře je i sekvence modliteb v závěru všech hodinek (supplicatio litaniae atd.); na konci matutina je přidáno evangelium a zpěv Te decet laus (ovšem ne jako samostatný nokturn s psalmodií tvořenou SZ kantiky, nýbrž jen jako přívěsek bezprostředně po Te Deum); na konci laud se zpívají pod jednou antifonou tři žalmy 148-150 (tato jediná úprava by se dala vykládat i jako částečný návrat k předpiánské římské distribuci žalmů). Nápěvy antifon denních hodinek nejsou z římského antifonáře z r. 1912, jak deklaruje tiráž, ale z antifonáře mnišského (srov. např. charakteristické rozdíly v první antifoně nešpor Ante luciferum genitus). Podobně v kompletáři má antifona Salva nos nápěv z nějaké modernější edice.

Novější středeční laudy během roku (2015) se nesou, možno-li říci, v ještě o něco uvolněnějším duchu. Tiráž deklaruje, že základní osnova je vzata z římského antifonáře a doplněna mnišskými prvky. Ve skutečnosti však je psalmodie reprodukována ze starších not pro tutéž příležitost (viz výše). Piánskému rozložení římského žaltáře neodpovídá výběr žalmů ani antifon (jednotlivé antifony bychom tam našli tu ve středečním schematu "všedním", tu v "postním", tu v jiných dnech). Po Benedictus pak následuje řada přímluvných modliteb ve formátu litanie, které do římského ani mnišského liturgického rámce nepatří.

Pro Seslání Ducha svatého (2015) platí většina toho, co bylo výše řečeno k Epifanii.

Noty pro Narození Panny Marie byly (2015) stylově připodobněny novějším zpěvníkům, doplněny o římský kompletář, matutinum (s úpravami pro tuto redakci typickými) a malé hodinky. Nešpory a laudy byly ponechány v čisté mnišské podobě. Obdobným rozšířením prošla druhá neděle adventní, tady však byla navíc "pořímštěna" nešporní psalmodie.

Oficium svátku sv. Havla zachovává mnišské schema, texty a zpěvy jsou posbírány ze středověkých pramenů.

Závazek k modlitbě oficia

Po tom, co bylo řečeno výše, si pozornost zaslouží ještě jedna otázka liturgicko-právní. Řekněme, že do Roudnice zavítá klerik nebo řeholník, vázaný k modlitbě oficia. Splní tím, že se zúčastní zpívaných hodinek podle prozkoumaných zpěvníků, svou kanonickou povinnost?

CIC kán. 276 § 2 odst. 3 kněží a jáhni připravující se na kněžství jsou vázáni povinností konat každý den posvátné oficium podle vlastních a řádně schválených liturgických knih (secundum proprios et probatos liturgicos libros); stálí jáhni ať konají část, jakou určí biskupská konference

(Překlad vlastní, protože český Kodex nemám při ruce.)

VPDMC 242 Každý klerik nebo řeholník, který je z jakéhokoli titulu vázán posvátným oficiem, účastní-li se oficia společně podle jiného kalendáře nebo jiného obřadu než svého, činí zadost své povinnosti, pokud jde o tu část oficia, na které byl přítomen.

Kánon 276 stanoví, že osoby oficiem povinné mají užívat "vlastní a řádně schválené liturgické knihy". Bez dalšího tedy není možné, aby např. diecésní kněz splnil svou povinnost modlitbou mnišského breviáře. VPDMC 242 však musíme dát při aplikaci přednost, jako speciální normě před normou obecnou. Z obecného pravidla se tu stanoví výjimka pro případ, kdy se dotyčný účastní společné modlitby podle jiného kalendáře nebo obřadu, než který je mu vlastní.

Znamená to, že když se sejdou dva kněží-nemniši, kteří z nějakého důvodu upřednostňují mnišský breviář, a modlí se ho spolu, VPDMC 242 jejich počínání žehná a kanonická povinnost je splněna? "Litera zákona" to sice zdánlivě připouští, ale takový výklad by odporoval jeho duchu. Pokud jde o možnost svévolného výběru liturgických knih, zůstává v platnosti kán. 276 CIC; VPDMC 242 pouze zmírňuje jeho tvrdost pro případy, kdy je někdo např. na návštěvě v řeholní komunitě používající své vlastní knihy, odlišné od těch, které jsou vlastní jemu.

Conventus Choralis však tvoří samí nemniši. Mnišské oficium, které z nějakého důvodu používají, tedy rozhodně není oficium v právním slova smyslu jim vlastní. Kněz, který se s nimi modlí, je tak v situaci analogické příkladu výše, a proto dle mého soudu svou povinnost neplní. Vedle nedostatku jiného než vlastního oficia shledáváme neméně závažné nedostatky na užívaných knihách, a to jak formální (nejsou jako liturgické knihy řádně schválené), tak materiální (texty se často neshodují s oficiálními liturgickými knihami, podle nichž jsou zpěvníky připravovány).

Sečteno a podtrženo: klerik či řeholník, který by snad jel do Roudnice zpívat chorál, by neměl zapomínat najít si mezi tím čas pomodlit se breviář.

Závěr

Kdo jsme? Jsme CONVENTUS CHORALIS, neformální skupina lidí spojených zájmem o chorální zpěv. "Conventum fácite" (shromážděte se, vytvořte společenství) – zpívá se v introitu čtvrté neděle postní. Tvoříme tedy společnost lidí různého věku, povolání, stavu a nátury, kteří mají vztah ke gregoriánskému chorálu. Ten pro nás není pouhou okrasou liturgických ceremonií nebo starobylých kostelů, nýbrž samotným liturgickým aktem.

introitus.cz, cit. 4. 3. 2016

Sympatické! A to ještě není úplně vytěžena celá hloubka názvu, opírajícího se o introit Laetare Ierusalem (srov. Iz 66,10n): ten conventus, o kterém se mluví (v introitu; Izajáš, a to ani ve znění Vulgáty, se o něm nezmiňuje), totiž jistě není jen tak nějaká sešlost nebo společnost ("společenství"), ale shromáždění bohoslužebné, které jediné je náležitým výrazem radosti z Boží spásy ohlašované prorokem.

Zároveň však i jen tento jeden odstavec dobře ilustruje charakteristické důrazy, které se promítají do koncepce užívaných zpěvníků. To, oč jde, je hudba - gregoriánský chorál, při zachování tradičních liturgických forem. Jestli to jsou formy oficia mnišského, sekulárního, nebo směs obou, je podružný detail. Jakkoli sdílím lásku ke gregoriánskému chorálu a k oficiu zvlášť, ve věci "prvního důrazu" - smím-li to tak nazvat - se s CoCho neshodnu. Když na mé uši narazí výzva Laetare Ierusalem, et conventum facite, mou starostí, předcházející starost o to, aby ten conventus libě a důstojně zněl, vždycky bude, aby se odbýval v souladu s platnými liturgickými předpisy.

To však nic nemění na tom, že kdo chce, jak jen je to možné, ze zkušenosti poznat starší podobu oficia, a to úplně zpívanou a v průběhu celého dne (nebo dokonce celého Svatého týdne!), příležitost k tomu v rámci českých zemí najde právě jen v Roudnici. Kdo tak ještě neučinil, tomu nezbývá, než doporučit, aby ji využil.