Křestní nešpory (4): Jak je slavit dnes?

5.2.2017 17:38 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Ať se zachovává, kde je živá, nebo ať se podle vhodnosti obnoví zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni.

Paschalis sollemnitatis, čl. 98. Překlad vlastní.

Jsme na konci seriálu věnovaného tkzv. křestním nešporám. Viděli jsme, že se tato zvyklost, jakkoli nenašla cestu přímo do současných římských liturgických knih, dlouhodobě těší "přízni liturgického zákonodárce", a je jí věnována pochvalná zmínka snad ve všech důležitějších liturgických předpisech, které mají co do činění s denní modlitbou církve a velikonočními svátky. Výše citovaný okružní list Paschalis sollemnitatis pak dokonce vyzývá k tomu, aby tato zvyklost byla podle uvážení obnovena tam, kde zanikla.

Prominentním nositelem tradice křestních nešpor je premonstrátský řád. Proto jsme věnovali pozornost jednak podobě velikonočních nešpor v jeho počátcích, jednak tomu, jak byly po Druhém vatikánském koncilu přizpůsobeny nové liturgii hodin a vůdčím principům liturgické reformy. Stranou pozornosti nezůstaly ani uskutečněné pokusy podle premonstrátského vzoru slavit křestní nešpory v českých farnostech.

Nakonec jsme nahlédli do dějin oficia v pražské církevní provincii a zjistili, že ve středověku se křestní nešpory slavily i zde. To znamená, že i kdyby se benevolentní interpretace Paschalis sollemnitatis 98, kterou jsem předložil v úvodním článku, ukázala být neudržitelná, na možnosti zavedení křestních nešpor v českých diecésích by to nezměnilo nic, protože tu je možnost navázat na dříve existující tradici a křestní nešpory skutečně obnovit. Nyní tedy zbývá navrhnout, jak by nové "pražské/české křestní nešpory" měly nebo mohly vypadat.

Diskuse

Křestní nešpory, jak je dnes slaví premonstrátský řád, vykazují zásadní odlišnosti od běžné struktury velikonočních nešpor. Naším cílem je liturgie vzorná, plně zákonná, beze stopy "liturgické partyzánštiny". Měnit strukturu hodinek ovšem není úprava v mezích platných liturgických předpisů možná. Pokud by se to ukázalo žádoucí, jistě by bylo možné, aby diecése nebo biskupská konference s odkazem na Paschalis sollemnitatis 89 žádala Kongregaci pro bohoslužbu o možnost slavit zásadněji upravené velikonoční nešpory, např. podobné těm premonstrátským. Mám však zato, že to vůbec není potřeba.

Viděli jsme, že jak rubriky pražského breviáře, tak komentátoři soudobí (Durandus) i pozdější (Martene) v rámci obřadu jasně rozlišují mezi vlastními nešporami a průvodem. Toto rozdělení navrhuji podržet a (narozdíl od současné praxe premonstrátského řádu) slavit kompletní nezměněné velikonoční nešpory a průvod k nim připojit na konec.

Vlastní velikonoční nešpory mívaly určité zvláštní prvky: vstup za zpěvu kyrie, menší počet žalmů a neobvyklou sestavu zpěvů mezi psalmodií a Magnificat. Jakkoli je mi sympatická péče o zachování starobylých prvků liturgie a nic bych nenamítal proti tomu, kdyby (po řádném schválení Kongregací pro bohoslužbu) byl znovu uveden v život starý pořádek pražských velikonočních nešpor s kyrie, graduale a aleluja, nepovažuji to za nutné. Průvod s připomínkou křtu lze obnovit i nezávisle na archaických prvcích velikonočních nešpor.

Průvod po nešporách je již za hranicemi prostoru normovaného liturgickými předpisy a lze ho tedy utvářet svobodně. Zároveň lze poukázat na to, že průvod se zpěvy a jedním nebo dvěma zastaveními (pravidelně v kapli sv. Václava, příležitostně např. o Vánocích u jesliček) uzavírá v pražské katedrále již nyní každé nešpory a je tu tedy na co navazovat. Musím přiznat, že právě zkušenost s tímto průvodem je pro můj návrh dalekosáhle určující.

Klíčovými místy průvodu jsou jeho zastavení. Dříve probrané dokumenty opakují stereotypní formulaci o "křestních nešporách, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu." To si žádá doplnění. Typická středověká podoba průvodu počítá vedle zastavení u křtitelnice také se zastavením u kříže. Nevidím důvod vynechat ho. Naopak, jeho vynechání by bylo zjevným ochuzením. K tomu, jak ho trefně komentuje Durandus (viz minulý článek), bych dodal snad jen ještě to, že "všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt" (Řím 6,3).

Půjde tedy o průvod s dvojím zastavením. Středověká forma těchto zastavení víceméně zachovává formát komemorace: antifona, veršík, orace. U křitelnice navíc zpěv doprovází její okuřování. Premonstrátské pokoncilní křestní nešpory obřady u křtitelnice rozšiřují o čtení evangelia, homilii a kropení lidu křestní vodou. Krátká středověká forma jako by předpokládala, že ti, kdo se průvodu účastní, rozumějí (nebo porozumějí), oč při něm jde. Naopak současná premonstrátská forma jako by měla potřebu liturgickou akci tak trochu vysvětlovat a zároveň přidat další "hmatatelné" znamení (výkrop). Jistě se přitom může odvolávat i na jeden ze stěžejních principů liturgické reformy: "Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého" (SC 35). Avšak když je rámcem, v němž připomínku křtu koncipujeme, závěrečný průvod po nešporách (jak s ním každý může udělat zkušenost v Praze u sv. Víta), na čtení evangelia nebo dokonce homilii tady už není prostor. Je to závěrečný průvod. Při tom se především jde (odchází) a zpívá. Rozsáhlejší statické prvky nezapadají do jeho dynamiky - nehledě na to, že by dlouhé zastavení bez možnosti posadit se zle zkoušelo nohy starších zúčastněných. Zastavení musí být krátké, jeho obsah jadrný. Navrhuji proto přidržet se krátkého středověkého formátu.

Jako konečný cíl průvodu určuje pražský breviář chór a nechává tam říkat poslední oraci. Jistě je možné dodržet to, otázkou však je, nakolik je to nutné nebo výrazněji vhodné. Např. ve svatovítských podmínkách by průvod mohl skončit jako obvykle - po posledním zpěvu, v prostoru před sakristií.

Dostáváme se k samotnému procesí a zpěvům, které ho doprovázejí. "Definice" křestních nešpor z dříve probraných liturgických předpisů počítá s tím, že se průvod koná "za zpěvu žalmů". Viděli jsme, že historicky byla místa, kde průvod doprovázely jiné zpěvy, přičemž se zdá, že to bylo ovlivněno tím, jak velkou vzdálenost bylo třeba překonat. Ecclesia pragensis však patřila k těm kostelům, kde se cestou ke křtitelnici a od ní ke kříži opravdu zpívaly zbylé dva žalmy, které byly vynechány z nešpor, tedy žalmy 113 (Laudate pueri) a 114 (In exitu). My chceme celé nešpory v jejich současné podobě nechat beze změny. Tím pádem nepřichází v úvahu zpívat při průvodu žalm 114, který se zpívá již v rámci nešpor. Jako řešení se nabízí vybrat některý jiný z tradičních nedělních nešporních žalmů, dnes v rámci cyklu žaltáře distribuovaných jinam (žalm 111 nebo 112), nebo vybrat některý, který se hodí ke křtu. Křestní obřady jich nabízejí celou řadu (žalmy 8, 23, 27, 34, 42, 43, 51, 63, 66, 89), ovšem ne všechny jsou pro naše účely stejně vhodné: proti některým mluví délka nebo výrazně kající charakter, který se k Velikonocům nehodí. Jako zvlášť vhodný se jeví žalm 66, který je výrazem radostné chvály za spásu a zmiňuje i přechod Rudým mořem. (V tom dáváme za pravdu Petru Havlínovi, viz "premonstrátský" díl našeho seriálu.) Kde by žalmy samotné na zdolání cesty nestačily, je možné prodloužit je opakováním alelujatické antifony po každé strofě či verši, nebo přidat další zpěvy. Cestou od kříže pak navrhuji zachovat antifonu Christus resurgens.

Christus resurgens ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur. V. Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum perdiderunt regem ad lapidis positionem. Quare non servabant petram iustitiae? Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum dicentes: R. Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.

Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nemá vládu. V. Ať teď židé řeknou, kde vojáci střežící hrob ztratili Krále, když pokládali kámen. Proč Skálu spravedlnosti nehlídali? Ať vydají pohřbeného, nebo se s námi klanějí tomu, jenž vstává z mrtvých, a říkají: R. Když však žije, žije pro Boha, aleluja aleluja.

Rozhodnutí podržet jako zpěv k závěru procesí tuto antifonu není neproblematické. Do rámce novozákonního textu Řím 6,9-10 je tu zasazen volně složený verš nesený křesťansko-židovskou polemikou. Premonstrátský Thesaurus ho doporučuje vynechat "kvůli antisemitismu". Proti tomu musím protestovat - obsahově jednoznačně nejde o antisemitismus (věc rasy), ale o mezináboženskou polemiku. To, že se náboženství, která k sobě mají tak blízko a zároveň tak daleko, jako křesťanství a židovství, proti sobě polemicky vymezují, není o sobě nic špatného. Přesto bych i já tento verš vynechal - jako anachronický. V době, kdy zpěv vznikl, byli židé v Evropě početnou menšinou a vůbec největší skupinou jinověrců, svou přítomností zpochybňujících obraz světa křesťanské majority. Dnes je ale situace úplně jiná. Kdyby dnes v Čechách verš Dicant nunc Iudaei někdo zpíval, odpovědělo by mu žalující ticho: "zdalipak i tvoji dědové nenesou díl viny na jejich vyhlazení?"

Není samozřejmé, že takto jeden díl zpěvu bez větší škody vynechat lze. Antifona Christus resurgens ale takovou úpravu i po hudební stránce připouští.

Texty a zpěvy

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Vidi aquam se křtitelnice okuřuje.

V. Dómine, apud te est fons vitae, allelúia. R. In lúmine tuo vidébimus lumen, allelúia.

Orémus. Deus qui renátis ex aqua et Spíritu Sancto caeléstis regni pandis intróitum: auge super fidéles grátiam, quam dedísti: ut qui ab ómnibus sunt purgáti peccátis: nullis privent promíssis. Per Christum Dóminum nostrum. Amen.

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Dícite in natiónibus, allelúia. R. Quia regnávit Dóminus, allelúia.

Orémus. Sólita nos, quaésumus Dómine, pietáte custódi: ut qui Unigéniti tui passióne sumus redémpti: eius resurrectióne laetémur. Per eúndem Christum.

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Christus resurgens.

Ke stažení: Notované antifony k průvodu

Orace jsou beze změny přejaté z pražského breviáře. Návrh počítá s latinskými texty, lze ho však poměrně snadno upravit pro slavení v češtině. Alelujatické antifony překladu nepotřebují. Antifonu Christus resurgens je možné zpívat (staro)česky podle Jistebnického kancionálu, nebo nahradit jiným vhodným zpěvem. Nejvíc práce tak zbývá s výběrem nebo "liturgie schopným" překladem orací.

Závěrem

Na základě poznatků z předchozích tří dílů seriálu byl předložen návrh, jak by mohly být křestní nešpory slaveny v českých kostelích. Návrh se doporučuje jak návazností na předtridentské liturgické zvyklosti pražské katedrály a jí podléhajících kostelů, tak úplným souladem s platnými liturgickými předpisy.

Současně však je nutné přiznat, že provedené přípravné práce zůstávají velice povrchní. Tématu křestních nešpor byl věnován již nejeden článek i monografie, já jsem se však zatím nedostal k ničemu z toho, protože v českých knihovnách nejsou, v zahraničí jsem nebyl a na zahraniční meziknihovní výpůjčku jsem neměl dost odhodlání. Ani míra mé obeznámenosti s prameny pražského ritu není zdaleka uspokojivá. Návrh tedy nestojí na tak kvalitních základech, jak by se slušelo, a je možné, že ho v budoucnu bude nutné revidovat.

Známá, ale nepoužitá literatura:

  • Jounel P.: Les Vepres de Paques, in: Maison Dieu 49 (1957), 96-111.
  • Formen gemeinschaftlicher Tauferinnerung im Abendland, in: Fischer B.: Redemptionis Mysterium. Studien zur Osterfeier und zur christlichen Initiation. Paderborn etc. 1992.
  • Brooks-Leonard J. K.: Easter Vespers in Early Medieval Rome, disertace, University of Notre Dame, 1988.