Z pozůstalosti Tomáše Fryčaje

1.12.2016 20:19 | kategorie: Jiné | Komentáře

Neslavný konec jednoho plagiátu

Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě v Brně vznikla nová bakalářská práce k osobě Tomáše Fryčaje, zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti. Vlastní edici historického pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod. Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu téměř slovo od slova převzala většinu mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených, aniž uvedla zdroj. Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří, že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku práce vůbec nehodí, provedla sama.

Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem. Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit, když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné vyhlídky. Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do "mé" části textu, zželelo se mi článku, jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený, bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice, a zjištěné neakademické zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.

Z obsahu inventáře

Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene. Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky, že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci, inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů, byl trochu jiný. Je také otázkou, proč byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny hodnotnější předměty z pozůstalosti. Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů nějakou kulturní institucí.

Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.

Hudebniny

  • 1. Fryčaj Tomáš: Katolický kancionál, Brno 1835
  • 25. Kancionál (český), 1794
  • 51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
  • 113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822

Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník, protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky. Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované. Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu, byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky, bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.

Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu. O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.

Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113, má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství. Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání, evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140), ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31). Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická díla.

Knihy liturgické

  • 9. Officium defunctorum, 2 exempláře: Brno 1807, Olomouc 1818
  • 56. Triduum sacrum celebratum in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
  • 79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
  • 82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])

Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.

Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však domácího - moravského - původu. To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom, že šlo o texty často a široce užívané. Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše): oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech, textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě drahá.

Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua, je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném slova smyslu.

Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani, tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením, tkzv. "laický".) Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila, ale odjinud víme, že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů. Z fotodokumentace a popisu je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.

Breviarium ecclesiasticum pod č. 79 není standardní potridentský římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních. Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné na začátku každého svazku. Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou délku psalmodie v jednotlivých hodinkách, zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků, či recitaci feriálních žalmů i o svátcích. Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových reformách 20. století.

Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář a Horae diurnae), pocházejí z doby poměrně dlouho před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské Breviarium ecclesiasticum není standardní římský breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě, ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického, jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše, ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky. To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy, které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným pro každodenní modlitbu.

Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes, součástí vybavení farnosti. Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš jako příručku k pohřebním obřadům.

Závěrem

Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu otázku: kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat, ale v seznamu nejsou zachyceny? Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá ze starších sbírek? Ze kterých? (Tyto otázky jsou jistě dávno zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti s dobovým kontextem a související literaturou.) Jak široká byla recepce potridentských reformních breviářů na území Habsburské monarchie?