Mariánské nešpory jako koncert, Beroun

10.10.2016 02:17 | kategorie: Ze života | Komentáře

Narazil jsem na youtube na čerstvý záznam nešpor, které se konaly 10. září t. r. v kostele sv. Jakuba v Berouně. Všude se o nich důsledně píše jako o koncertu. Tím pádem se vlastně docela nepatří psát tu o nich, protože nejde v přísném slova smyslu o liturgii, a nám právě jen o liturgii jde. Přeci ale neodolám, abych jim nevěnoval článek, protože jde o krásnou nahrávku, které se jistě dostane zasloužené pozornosti nejen mezi stávajícími milovníky oficia a/nebo chorálu. Pokud by někoho inspirovala k napodobení (kéž by se tak stalo!), je vhodné upozornit na to, v čem je a v čem není napodobeníhodná.

Nešpory jsou provedeny v obsazení varhany, recitátorka, dva choralisté. Varhany zásadně nedoprovázejí chorál, hrají samostatně vložky, popř. podbarvují vstupy recitátorky. Recitátorka předem přednáší české překlady latinsky zpívaných antifon. Choralisté zpívají společně hymnus, antifony a capitulum, při psalmodii se střídají po verších.

Liturgický program, zdroje

Video je nazváno "Mariánské nešpory". Podle textů můžeme upřesnit, že jde o latinské nešpory ze svátku Narození Panny Marie (8. září). Co do struktury jde o pokoncilní nešpory s několika defekty: místo novozákonního kantika zabírá třetí žalm, po krátkém čtení chybí responsorium, na konci není Dominus nos benedicat, ale Benedicamus Domino. Všechny tyto úpravy je možné označit jako historisující, protože vedou k dílčímu připodobnění nešpor jejich předkoncilní podobě. Netřeba připomínat, že ve starších článcích této rubriky by čtenář na podobné úkazy narazil opakovaně.

Po výše řečeném nepřekvapí, že hymnus a žalmy jsou jiné, než pro danou příležitost předepisuje Liturgia horarum, a že antifony neodpovídají výběru v Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009): jde prostě o první tři žalmy a příslušné antifony podle předkoncilního antifonáře. Dokonce i závěrečná modlitba je ve znění předkoncilního breviáře (rozdíl ve formulaci je opravdu nepatrný) a žalmy jsou téměř jistě ve vulgátním znění (to jsem detailně nekontroloval, ale drobné odlišnosti Neovulgáty mě, za řadu měsíců uvyklého Vulgátě, např. při nešporách u sv. Víta tahají za uši, a tady mě netahalo nic).

Přímluvy jsou celé nově sestavené. Hrubě hřeší proti zásadě, že by měly zahrnovat potřeby celé církve a celého světa a uzavřít se prosbou za zemřelé. Všechny se točí okolo lokálních témat, což zřejmě souvisí s tím, že spolupořadatelem koncertu bylo město a že se konal za účasti široké nekřesťanské veřejnosti. Pokud jde o jazykové kvality textu, ten se drží na dobré "liturgické" úrovni. Jedinou citelnou vadou je, že se v každé prosbě opakuje stereotypní formule "kéž ... Bůh a náš Pán ...". Od třetího opakování dál už to hodně tahá za uši. Tato slavnostní formulace je charakteristická pro velké přímluvy velkopáteční liturgie, kde se také vícečetně opakuje. Jenže přímluvy Velkého Pátku jsou jednak mnohem závažnější text než přímluvy běžného mariánského svátku, jednak mají mnohem volnější "rituální rytmus" (nenásledují těsně za sebou), takže tam opakování nepůsobí nelibě.

Salve Regina na závěr není nápěv z Antiphonale Romanum 1912, ale nějaký jiný, řádový. Podle některých charakteristických znaků (mj. melodie Eia ergo) je to dosti pravděpodobně nápěv cisterciácký, ale podrobně jsem nesrovnával.

Chorál

Interpretace chorálu je osobitá. K jejím přednostem patří vysoká srozumitelnost a čistota hudebího i slovního projevu - v běžných liturgických podmínkách asi jen těžko dosažitelná. Na můj vkus příliš výrazné je frázování - pauzy v hymnu i v antifonách jsou všechny velice dlouhé, vyplněné slabě dozpívávanou poslední slabikou fráze.

Psalmodie

Vyplňování paus slabým dozníváním zpěvu je uplatněno i při psalmodii, která díky tomu tvoří jednolitý bezešvý proud, vzdáleně v tom připomínající třeba zpívanou liturgii byzantskou. Je to docela hezké, ale je to spíš koncertní ozdůbka než něco, co by bylo vhodné napodobovat při liturgii.

V žalmech je důsledně u každého verše zpívána celá formule vč. initia, což je neobvyklé (normálně se initium u každého verše zpívá jen u evengelních kantik) a mohla by to být známka toho, že interpreti nejsou dědici živé tradice chorálních nešpor, ale naučili se jim z knih a tento detail přehlédli.

Kdo před sebou nemá antifonář nebo nemá opravdu vytrénované choralistické ucho, většinou asi nezaznamená další podivnost: že totiž pro první dva žalmy i pro Magnificat je vzat nápěv psalmodie jiného modu, než k jakému patří antifona. Tak první antifona je VIII. modu, ale psalmodie III. Druhá antifona patří k modu VII, psalmodie je však z modu V. Antifona k Magnificat je v I. modu, Magnificat je zpíváno na nápěv modu II. (tady jde alespoň o pár autentického modu a jeho modu plagálního).

Recitace

Vstupy recitátorky hodnotím jako úplně nejslabší část celých nešpor. Předně se jako posluchač ptám: proč mi překládáte zrovna antifony? Co hymnus a žalmy? Možná je návštěvníci koncertu dostali přeložené na programu - ale proč je potom potřeba recitovat česky antifony? Co si budeme nalhávat - ty texty, když se přeloží do češtiny, nejsou nijak zvlášť krásné a modernímu uchu znějí přinejlepším cize. Nejsou zajímavé formou ani obsahem. Je z nich stejná žalostná troska, jako když téměř kteroukoli jinou písničku zběžně přeložíte a zbavíte hudebního hávu.

Totiž "přeložíte": to je další bolest. "Překladatel" měl víc fantasie než znalostí latiny. Pro překlad první antifony chvályhodně sáhl do Denní modlitby církve (kde by se, v překladu volnějším, ale únosném, našly ještě i zbylé dvě antifony k žalmům - viz tam antifony pro tercii a sextu), dál však překládal po vlastní ose, s bídnými výsledky.

Originál berounský "překlad" minimální nezbytná oprava
(2) Natívitas est hódie sanctae Maríae Vírginis, cujus vita ínclyta cunctas illústrat ecclésias. Dnes zrodila se svatá Panna Maria, jejíž slavný život ozařuje celé stvoření. ne "celé stvoření", ale "všechny církve"
(3) Regáli ex progénie María exórta refúlget: cujus précibus nos adjuvári, mente et spíritu devotíssime póscimus. Z královského rodu září Maria, kéž nám její prosby pomáhají, ať nejvroucněji žádá naše mysl i duch. Skví se Maria, vzešlá z královského rodu: my ji myslí i duchem co nejzbožněji žádáme, aby nám pomáhala svými přímluvami.
(k Magnificat) Gloriósae Vírginis Maríae ortum digníssimum recolámus, quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. Vzpomínáme na nejdůstojnější zrození slavné Panny Marie, která byla milostiplnou matkou a panenskou čistotu neporušila. ... které se dostalo důstojnosti matky, aniž se vzdala panenské čistoty.

Závěr

Trvám na tom, co jsem napsal na začátku - nahrávka je krásná, působivá, a vyslechl jsem ji s nelíčeným potěšením. Většiny toho, co na ní našlo moje zlé ucho, si normální posluchač pochopitelně vůbec nevšimne. Měl by si toho ale všímat ten, kdo třeba v budoucnu bude nějaké další nešpory připravovat.

Když jsem se zdržel jakéhokoli vyjádření ohledně zapojení varhan, je to jen proto, že hudbě nerozumím. Umím nad ní žasnout, umím se z ní radovat - k čemuž mi to, co je na nahrávce zachyceno, zavdalo dostatek důvodů - ale neumím o ní říci nic, co by mělo hlavu a patu. Tak i řádky výše se týkají jen aspektů liturgických, a pak té úplně nejzákladnější problematiky provozování gregoriánského chorálu.

Jeden prvek jsem dosud nezmínil: krátké čtení choralisté zpívají - jako jediný ze zpívaných prvků - česky. Na velmi zdobný dvouhlasý nápěv. Snad je to některý z dochovaných středověkých vícehlasých nápěvů pro lekce. To je pro krátké čtení nešpor přinejmenším nezvyklá volba, ale v koncertních podmínkách pochopitelná: efekt je značný. Já si ale říkám: když se dá český text zpívat na takovýto složitý tradiční nápěv (a zní to dobře), čím spíše se musí dát zpívat i na tradiční nápěvy chorální! (Srov. mj. tento starší článek.) A těším se na to, že se třeba z Berouna časem dočkáme i nešpor českých.