Denní modlitba církve na setkáních mládeže

2.10.2016 19:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu objevily skromné zpívané ranní chvály a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu. Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory neobjevily.

Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do liturgické části programu některého setkání před Madridem. Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál. Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný, ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia do hlavního programu Celostátního setkání mládeže ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.

Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných. To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování. V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni: vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele nabízely na CSM v Táboře (písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít); o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního dominikánského předprogramu před Krakovem.

Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád za e-mail.

Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování. Liturgie hodin je důležitou součástí liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami společné modlitby má přednostní postavení. Prakticky každý katolík se s ní během svého života občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě, beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění. Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít) její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají k disposici nadstandardní hudební síly.

Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory. (Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální. Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové", nadhozenému v dřívějších článcích, kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost s nešporami, je žádoucí, aby si i ten, kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé, možná se místy ztrácel a celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.

Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení, že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop, usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců, zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda, v daném hudebním kontextu dosti nesnadným: pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid. V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá tolik energie) šlo o nešpory nedělní, a tedy dále široce a opakovaně využitelné.

Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému by se otevřela poměrně široká paleta možností. Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus z "červeného hymnáře", antifony latinské podle Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní nebo sváteční), žalmy české na chorální nápěvy; responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá, při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení v ranních chválách a v nešporách ... se má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid." Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem, jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)

Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak především proto, že je to v současnosti nejviditelnější velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah. Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání i přes neděli nebo významnější svátek.