Blog

Anežka Česká a její Te Deum

Poslední liturgická reforma římské oficium proměnila v jednoduchý a přehledný systém, prakticky postrádající výjimky, které by si to jméno opravdu zasloužily. Člověka uvyklého pokoncilnímu breviáři tak při setkání s jeho předkoncilním předchůdcem či dokonce se středověkými liturgickými prameny čeká kulturní šok: jako by téměř z každého pravidla alespoň někdy během liturgického roku nastala výjimka. U předtridentských pramenů se navíc nelze spolehnout na s právnickou erudicí a akribií sestavené všeobecné rubriky. Výjimky bývají rozesety po rubrikách a textech napříč celým breviářem.

Kdo se z kulturního šoku zotavil a ve světě starší liturgie, s jejími zvláštnostmi narostlými během staletí živelného vývoje, třeba i strávil delší dobu, může naopak při návratu k pokoncilnímu oficiu prodělat šok reintegrační: jak je rigidní, jak strnule pravidelné! Jedním z mně zvlášť drahých zákoutí Denní modlitby církve je proto modlitba se čtením z památky sv. Anežky České. A to pro nenápadnou rubriku:

Chvalozpěv Bože, tebe chválíme, str. ...

Nevím o žádné jiné památce, která by měla předepsané Te Deum. Což nepřekvapuje, protože liturgické předpisy s Te Deum pro památky nepočítají ani jako s možností.

Viz Uspořádání Denní modlitby církve (v každém breviáři před začátkem žaltáře): "O nedělích, o slavnostech a svátcích navazuje na zpěv po druhém čtení následující chvalozpěv: Bože, tebe chválíme ..." Ještě explicitnější pak je VPDMC. Čl. 68: "O nedělích ..., o slavnostech a svátcích se po druhém čtení s následujícím zpěvem říká chvalozpěv Bože, tebe chválíme, kdežto o památkách a všedních dnech se vynechává." Dále čl. 235 d): "Památky ... v modlitbě se čtením ... Neříká se Bože, tebe chválíme."

Anežčino Te Deum je tudíž výjimka v nejsilnějším slova smyslu, jdoucí přímo proti jasně formulovanému liturgickému zákonu.

Tady je třeba dát slovo textové kritice. Renato De Zan sice píše, že v potridentském období, kdy máme k disposici liturgické knihy v oficiálních vydáních, textová kritika jako zvláštní krok interpretace liturgických textů odpadá (De Zan R.: Criticism and Interpretation of Liturgical Texts, in: Chupungco A. (ed.): Handbook for Liturgical Studies, vol. I, Collegeville 1997, 331-365, 343.), to ale neplatí beze zbytku. I když oficiální vydání textový materiál zpřehledňují, příležitostně je nutné řešit nesrovnalosti mezi vydáními a tiskařské a redakční chyby.

Některé charakteristické chyby v sazbě (např. hvězdičky zapomenuté tam, kde v odkazu jinam mělo být doplněno číslo stránky; to, že stejný text vyskytující se na více místech v rámci svazku nebo ve více svazcích je jednou porušený, jindy v pořádku) naznačují, že i nově sázený breviář vydaný v KNA r. 2005 je v podstatě ruční práce. Pokud tomu tak skutečně je, programátor neví, jestli se dřív poklonit tomu, kdo tu horu práce odvedl, nebo plakat nad plýtváním lidským intelektem a časem, kterému se dalo alespoň částečně předejít vhodným výběrem nástrojů, jež by řadu úkolů náročných na čas a náchylných ke vzniku chyb zautomatisovaly.

Podle přehledu českých liturgických knih vyšla kompletní Denní modlitba církve (narozdíl od opakovaně dotiskovaného "diurnálu") všehovšudy dvakrát: poprvé 1988, podruhé 2005. K tomu je třeba připočíst ještě třetí pramen - sešit Texty pro denní modlitbu církve zveřejněné po vydání českých textů této liturgické knihy, vydaný v KNA 2001. Pomocným pramenem jsou latinské texty národního propria (není to oficiální vydání, ale jsou zveřejněny věcně příslušnou autoritou).

Máme tak před sebou dva formuláře. Skromnější formulář z doby před svatořečením je (v úplnosti, včetně modlitby se čtením, která jediná nás teď zajímá) dosvědčen jediným vydáním. Latinské texty, dodatkový sešit z r. 2001 i čtyřsvazkový breviář z r. 2005 obsahují rozšířený formulář památky po svatořečení přenesené na 13. listopad. Naše rubrika je však právě jen v posledním jmenovaném prameni.

Památka sv. Anežky České ve své současné podobě patří mezi památky vystrojené bohatšími vlastními texty a její formulář tak připomíná formulář svátku. Naši "výjimku" tedy snadno mohla přivodit chvilková nepozornost toho, kdo texty sázel. Zřejmě opravdu jde o chybu, které není správné připisovat žádný zvláštní význam. Když jsem před časem ve vztahu k této rubrice psal o "liturgické partyzánštině", textově-kritický pohled mi chyběl.

Tady se otevírá rubricistická otázka: pokud oficiální vydání liturgické knihy obsahuje rubriku, která je prokazatelně chybná (jak věcně, tak pokud jde o způsob vzniku), je taková rubrika závazná? A naopak - pakliže závazná není, je dovoleno se podle ní řídit? Navrhuji řešení "chybná rubrika nezavazuje, ale řídit se podle ní je dovoleno". Je totiž na jedné straně žádoucí, aby na liturgické knihy bylo spolehnutí - s čímž by byla v rozporu povinnost dávat pozor, jestli ta která rubrika není vadná, a řídit se jen těmi správnými. Na druhé straně je vhodné, aby bylo možné dokonale zachovávat liturgické předpisy, a s tím by byla v rozporu povinnost řídit se rubrikou, která se do oficiálního vydání podle všeho dostala omylem a jde proti Všeobecným pokynům.

Pokud jde o mě, já, pokud kdy budu zpívat modlitbu se čtením z památky sv. Anežky, na ono Te Deum rozhodně nezapomenu. Byť nepravidelnost vzniklá omylem má samozřejmě úplně jinou hodnotu než nepravidelnost vzniklá organickým vývojem liturgie, stejně tu drobnou prasklinku v rigidním systému pokoncilního oficia vnímám jako občerstvující.