Blog

Parafráze a alternativní překlady

Na Vyšehradě

V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera, v sobotu 18. 6. 2016, po delší době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované, zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv), Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor (Hospodine, pomiluj nás a Salve regina). Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.

Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí v breviáři, ale jako strofická píseň. (Pravděpodobně č. 813B z Kancionálu. To je ale nejistý údaj, protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl až s větším časovým odstupem, po návratu domů.) Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních textů, příp. dokonce volnou parafrázi? Takové řešení už jsme potkali např. ve vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela. Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp. kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési "profesionální liturgické těleso". Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie bude slavena správně a náležitě, pak už nikde. Takže: smí se to, nebo ne?

Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky následující jsou můj ad hoc překlad z latiny, s přihlédnutím k překladu německému. Oficiální český překlad Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.

Co je ve hře?

Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje: nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat jako Magnificat v nešporách píseň č. 813A/B. Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče? A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším, např. po nešporních žalmech ve znění Svatojanského, Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách") či Božanova kancionálu? A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?

Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku (aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).

Konečně jak je to s legálností používání starých utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého rorátníku (např. těch, které tu nabízím), nebo překladů jiných latinských antifon, např. podle Jistebnického kancionálu, Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44)) či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?

Řešení

To, že se při liturgii obecně smí užívat jen překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného, a ne překladů jiných, vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických knih v národních jazycích. Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích je úkolem biskupských konferencí; hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce (CIC 838, § 3).

Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální. Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic. Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...". Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274 jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".

Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto: "Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné, aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní slavnostnější slavení se zpěvem." Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl od opravdových liturgických knih, nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii, andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují. Žalmy a kantika se však v oficiu římského ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek, zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.

Závěr

1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?", povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť, v chystaném článku o "dominikánském breviáři".

2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety "sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou, v komentářích rozseká na padrť.