Autor beuronského posudku na Olejníkovy zpěvy

8.4.2016 20:35 | kategorie: Projekt | Komentáře

Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk", hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou slepou uličku.

Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž: často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál - i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou, inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.

V diplomové práci Jakuba Vavrečky Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013) jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával P. Augustinus Gröpp OSB, mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly zaslány.

... Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí, je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel, respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací. Moderní jazyky se řídí jinými zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.

(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)

U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných podmínkách církve v Československu v době normalisace. Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně. Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl hodně proti čemu psát ...

Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal. Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic, nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá přehled; doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň na nějaký časopisecký nebo novinový článek. Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila: "O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého benediktinského řádu."

Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá - Komárek (P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001), z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného "posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu noty a nahrávky poslal) zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp. Tomu se zdají dobře odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.

V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány. Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970 neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB. To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně, je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.

Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek k olejníkovské historii. Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše, původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl a nebylo tedy na co odkázat. Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků - ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů - jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého potkal rád.