Blog

Změna plánu

Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu by byla potřeba. Po týdnu oficia podle rubrik z r. 1960 však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité - totiž se zaměstnáním a studiem.

Podotýkám, že jsem se zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část: pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář, ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu, a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů (navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři "antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem, ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil a doplatilo by na to především studium.

Možným řešením by bylo ještě více omezit množství každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil. Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji; pro mě by to byl velice suchý chléb.)

Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě. Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři, ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.

Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli. Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ... nebudu to v nejbližší době řešit.

Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského oficia nebyl dosud vydán. O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983) a Sandhofeho antifonář.

Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii z r. 1983 - to však bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem. Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.

Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu. Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou. Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům. Dalším řešením by mohlo být sáhnout po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona - za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují. (Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu, se kterým přitom osobně nemám nic společného.

Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších. Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného Pia X. :) ), že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911. Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.

Svých dlouho spřádaných plánů na důkladné pobytí se staršími podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium bude stále ještě přitažlivá. ("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")