Nešpory s ustanovením nového vyšehradského probošta 1. 3. 2015

1.3.2015 22:50 | kategorie: Ze života | Komentáře

Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka, několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu, který bývá s nešporami tradičně spojován. Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu, takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět. Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem, po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího "robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti. A pochodil jsem: asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní se v 18:00 budou konat slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného, za předsednictví pana arcibiskupa. I vypravil jsem se na ně.

Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory. Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si. To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.

Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu nešporního hymnu postních nedělí "Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný". Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem, který však často z čistě praktických důvodů je potřeba. Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc. Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu" je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.

Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se, jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci) následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.

[EDIT 2.3.2015] Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi. Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv, který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého, vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.

Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono s jednoduchou koncovou kadencí. Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu, který bez úprav zazpívat nešel), a antifona měla dokonce jednoduchou melodii. Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali" sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán zpěvákům nekanovníkům.

Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši. Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria, i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí. Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného: Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.

Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků. Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních (nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů. Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela velkolepá varhanní předehra.

Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře (části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly a velmi rozkošatěny.

Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném novopečeným proboštem slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina (tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost) a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.

Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka slavnosti: když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory měly pokračovat psalmodií, vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé modlitbě vyšehradské kapituly. Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného českého překladu - to až tak žhavé není. Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké) před liturgickou reformou, jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby" by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá, celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.