Najít svou píseň
Když jsem se v roce 2010 po delší pauze znovu chápal breviáře, viděl jsem v jeho pravidelné modlitbě cenné "pium exercitium" sloužící jako prostředek k řadě "duchovních dober", mj. k osvojení si žalmů jakožto jakéhosi slabikáře židovské a křesťanské modlitby, a k těsnějšímu spojení osobní modlitby s liturgií a liturgickým rokem. Když je něco pium exercitium, je dobrý důvod očekávat, že to, stejně jako každé jiné exercitium, bude do nějaké míry nepříjemné, jelikož co sílí, často také bolí.
Později jsem předně přehodnotil svůj postoj k oficiu: to není prostředkem k dosažení něčeho jiného, ale oslavou Boha - a jako takové jednou z nejvznešenějších činností vůbec a cílem o sobě. Dále jsem ale také zjistil, že se očekávaná bolestivost a určitá odpudivost nedostavila - ono "pium exercitium" se naopak stalo snad vůbec nejdůležitějším z mých pramenů radosti, který mi pak významně pomáhal přežít. (Tu radost ať si čtenář nepředstavuje jako kdovíjak jásavou nebo vždy dostupnou a to přežití ať nebere jako vysokou nadsázku - v té době mě totiž okusovaly deprese.)
Ptal jsem se, čím to je. Možných vysvětlení je více. To, které považuji za "nejvíce vysvětlující", jsem našel skrz postřehnutí jedné nápadné souvislosti: v době, kdy jsem začal podle možností každý den zpívat alespoň některé části denních hodinek oficia (a tak či onak se modlit ty ostatní), výrazně poklesla intenzita mých ostatních hudebních aktivit. Do té doby jsem často a rád bral do ruky kytaru a hrál a zpíval, co mi přišlo pod ruku; snažil jsem se naučit hrát na balalajku; ...
Při všem tom hraní a zpívání jsem však byl vystaven dvojímu "utrpení": jednak určitému vnucování nesdílených emocí či názorů, protože řada písní světských i křesťanských je výlevem citů, které u mě nejsou (a často ani nikdy nebyly a nebudou) dány a proto je nemohu zpívat bez značného nepohodlí; jednak jsem dlouho cítil potřebu zazpívat svou vlastní píseň, která jakoby někde uvnitř byla, ale protože nejsem obdařen ani nadáním básnickým, ani hudebním, nemohla nabýt určitého tvaru a vyjít ven - a tak mě jen tížila.
Až jsem "svou píseň" našel - vně, již dlouho hotovou, v prastaré formě společné modlitby církve - v oficiu. To z velké části nasytilo mou touhu po muzicírování a dalo mi zpěvy s texty, do kterých se (alespoň do značné části z nich) mohu postavit bez diskomfortu vnucovaných emocí:
Ne že bych byl zároveň pronásledován (mj. Žalm 64), na smrt nemocen (kantikum z Iz 38), přetékal jásavou Boží chválou (kantikum z 1Sam 2) a vždy opravdu "čekal na Pána více než stráže na svítání" (Žalm 130). Ale již od raných dob se církev modlí žalmy tak, že je rozmanitým způsobem reinterpretuje: některé se opravdu mohu modlit jako svou svrchovaně autentickou osobní modlitbu tady a teď; jiné jsou modlitbou bratří trpících pronásledování; další lze číst jako modlitbu samotného Krista. (Srov. Žalmy. Český katolický překlad, Kostelní Vydří: KNA 2009, 5-9 - Předmluva. Srov. též VPDMC 108n.)
Tradiční hudební tvar římského oficia tvoří krásný celek, kde se vkusně střídají zpěvy hudebně velice prosté, v podstatě recitativní, s bohatěji utvářenými. Kdo zpívá oficium pravidelně více let, může se navíc těšit z krás zjevujících se v rytmu liturgického roku - ze zpěvů charakterisujících jeho jednotlivá období; z těch, které se zaskví jednou do roka, aby pak byl po celý rok s touhou vyhlížen jejich návrat; z jiných, které z dobrých důvodů zazní několikrát, možná s nenápadnou, ale významuplnou změnou; z hudebních a textových citací a narážek, odhalujících někdy nečekané souvislosti.
Co bych měl závěrem říci o "své písni"? Že jsem, i při dobrém vědomí řady jejích nedokonalostí (netajím se tím, že souhlasím s velkým dílem kritiky, kterou dnešní podobě římského oficia adresoval prof. Dobszay; některé další výhrady v minulosti zazněly i na tomto blogu), nadšen její krásou, a vděčný za to, že ji smím zpívat.
Co o nápěvech antifon a jiných textů oficia, které neuměle skládám? Dostal jsem do rukou skvělou píseň, ale noty mi k ní nedali. Hledal jsem je, avšak marně. Protože jsem ji musel zazpívat, dal jsem se do toho, jak jsem uměl.
Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. (Žalm 104, 34)