Národní svatováclavská pouť 2014

28.9.2014 21:24 | kategorie: Ze života | Komentáře

Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe" svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je zpráva z předloňské pouti.) Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.

První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)

Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly. Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna a nešpory byly latinsky. Noty jsou k mání na webu choral.sdh.cz. (Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)

Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor (Bohu díky alespoň za to). Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty): Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi. Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální oficium podle Ordo cantus officii. Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do "tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi CANTUS.

Místo předepsaného hymnu Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae. Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium, a to nepochybně proto, že je nově složené.

Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně z pokladu gregoriánského chorálu. Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho lépe než předloni.

Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se, dokonce vůbec neřešený problém: zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme. Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné. Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení - ale úplně šťastné mi to nepřijde. Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit (proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější svátky), pro staré svátky zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene i antifonu k Magnificat.

Druhé nešpory (pražská katedrála)

byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni. (Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.) Mohu tak ke zprávě z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:

Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé; antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá. Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní"; trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré. Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech" (překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae; v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).

Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys: zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco představitelnějším prostředí starého pražského kostela, kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící u četných postranních oltářů měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili "hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru. (Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský, o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama, nezachytil žádné zprávy.)