Ant. to. I, 1.
Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál (Horae diurnae Breviarii Romani) ze 70. let 19. stol. Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý "laický breviář": samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž se texty na celý rok vejdou do jediného svazku. Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik, ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod. (Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)
Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě. (K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např. Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.) Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší. Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách. Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".
Horae diurnae Breviarii Romani, Regensburg: Pustet 1873. Sobota před Květnou nedělí.
Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů. (V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá - podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.) Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři, ještě více ale v takovémto kapesním vydání. Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila o samotě a potichu. Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu" a obsahuje pouze rubriky a texty. Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského) breviáře, u které byl zpěv běžný. Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.