Nový žaltář
V říjnu jsem věnoval nemálo času práci na žaltáři. Hlavním cílem bylo poskytnout plnohodnotný žaltář i pro modlitbu se čtením. Po delším rozvažování jsem doposud samostatný žaltář k modlitbě se čtením sloučil do jednoho svazku se žaltářem (doposud obsahujícím ostatní denní hodinky) a do indexu svátků pro novou hodinku doplnil indikace žalmů. Následně jsem přidal ještě kantika pro vigilie a žalmy kompletáře. Žaltář tak obsahuje opravdu úplně všechny žalmy, kantika a jejich části potřebné pro slavení liturgie hodin v průběhu celého roku.
Další položkou týkající se žaltáře v mém seznamu úkolů bylo doplnění veršíků. Je totiž uživatelsky nepřívětivé střídat při jediné modlitbě velké množství knih. Zařazení veršíků do žaltáře eliminuje nutnost, aby každý měl vlastní breviář - stačí jeden breviář na "chór", pro lektora a hebdomadáře. (Tedy za předpokladu, že se přímluvy čtou jako "litanie" a ne jako "capitula de psalmis". Ale přímluvy jsem prozatím pevně rozhodnutý do žaltáře nezařazovat.)
Z méně nápadných úprav je možné jmenovat zúžení okrajů stránek, uvolnění zbytečně přísných pravidel pro lámání slova v okolí akcentované slabiky či flexibilní mezeru před asteriskem a flexou. (Doposud tam byla běžná nezlomitelná mezera jako mezi slovy. Ve starších liturgických knihách ale je možné si všimnout, že typografové s touto mezerou zacházeli svobodně a často ji úplně vypustili. LaTeX to teď v žaltáři dělá také tak.)
Vytištění žaltáře je poměrně nákladná záležitost. Doposud jsem zpíval z toho, který jsem si vytiskl a sám svázal v únoru minulého roku. Vytisknout ho na nejobyčejnější kopírkový papír stálo jako pěkná nová knížka a svázat ho do primitivní, poruchové a nepříliš funkční vazby vzalo jistě dvě hodiny času.
Po dokončení výše zmíněných úprav jsem si chtěl žaltář znovu vytisknout, protože oproti únoru 2012 obsahuje velice citelná vylepšení. (Stál jsem zejména o opravené texty žalmů, značky u krátkých veršů a poznámky, ve kterých dnech jsou jednotlivé žalmy nabízené pro invitatorium zařazeny do běžné psalmodie - tedy vesměs vymoženosti již staršího data.) Zvažoval jsem různé možnosti vazby. Vlastnoruční jsem zavrhl, protože její výsledky jsou nevzhledné, nefunkční a je mi líto času, který bych pro vytvoření tak žalostného výsledku musel investovat. Nejlevnější variantou je vazba kroužková, ta je ale mnohostranně náchylná k poškození - snadno se z ní vytrhnou stránky a podobně snadno se poškodí hřbet - ať plastový zlomením, ať drátěný deformací ... Navíc je obtížné vkusně k ní připevnit záložky, a ty v žaltáři považuji za nepostradatelné.
(Mnozí jistě vědí, že novodvorští trapisté žaltáře v kroužkové vazbě léta měli a snad stále ještě mají. O pomíjivosti kroužkové vazby mohou vyprávět svazky, které postupem času "propadly" z chóru bratří do lavic pro hosty. :) Orientace je namísto stuhové záložky zajištěna pevnými barevnými stránkami vyčnívajícími z knižního bloku a dělícími svazek, pokud si dobře pamatuji, na dny. To je řešení dobře funkční, ale k mé sazbě žaltáře by se nehodilo. Systém nadpisů víceméně kopírující breviář s ním nepočítá. Navíc zatímco z mnišského žaltáře vystrkuje hlavy sedm takových "záložek", v čtyřtýdenním žaltáři by jich bylo 28 a byly by co dvě až tři stránky, což by působilo poněkud absurdním dojmem.)
Nakonec jsem se rozhodl pro plátěnou vazbu od knihaře. Oslovil jsem dejvického knihaře Petra Rumlera. Svazek, který z jeho dílny vzešel, pravděpodobně daleko přežije svého tvůrce i objednatele. Do procesu jeho vzniku ovšem hned dvakrát surově zasáhla moje příslovečná zapomnětlivost. Od začátku jsem věděl, že v knize budou potřeba záložky, a to ideálně čtyři (jedna obíhající cyklus žaltáře, tři pro zakládání jednotlivých žalmů o svátcích). Při zadávání zakázky jsem ovšem nevzpomněl na to, abych tento požadavek specifikoval, a tak mám nakonec záložky doplněné dodatečně - přišil jsem je na proužek kartonu a zastrčil do hřbetu. Další chyba se stala již při tisku. Knihař mě upozorňoval, že pro to, aby kniha uměla držet otevřená, jsou důležité parametry papíru: gramáž a směr průběhu vláken. Když jsem v copycentru nechával žaltář tisknout, o papír správné gramáže jsem si řekl, ale průběh vláken z hlavy vypadl, a tak jsou stránky vzpurné a bez opory správně otevřené nepoleží. K notovému pultíku jsem měl pro předchozí žaltář připevněnou gumu, která ho držela otevřený, a ta svou funkci musí plnit i nadále.
Nová sazba má vedle běžných sazečských chyb, které jsem si vesměs odpustil (něco vdov, sirotků, téměř nevyužitých stránek, ...) i několik nepříjemných nedostatků, kterých jsem si všiml samozřejmě až po vytištění a svázání. V příštím "vydání" bych je rád opravil. Zejména v prvních dnech mě dráždily úzké okraje stránek. Zřejmě jsem ve snaze o maximální využití prostoru zašel příliš daleko. Protože na začátku svazku oproti dřívějšku přibyl patitul a dvoustránkový úvod, výrazně nepohodlněji se hledají evangelní kantika natištěná na první stránce obsahu. S nimi souvisí ještě další obtíž: na protější stránce končí úvod a oči od textů kantik, které čtou každý den a příliš je nepotřebují, rády utíkají k méně známému textu vedle. Propříště nejspíš vyhradím evangelním kantikům čistou dvoustranu. Zvažuji i možnost tisknout je na předsádku nebo na zvláštní kartu, jak je obvyklé u breviářů. (I když ty vypadávající a překážející kartičky nemám ani dost málo v lásce.) Konečným soukromým řešením pak samozřejmě je, oba každodenně zpívané chvalozpěvy se konečně spolehlivě naučit nazpaměť ...