Olejníkův nešporník podruhé

3.3.2013 23:45 | kategorie: Knihy | Komentáře

Úvod

Občas se ptám Googlu, kdo že na moje stránky odkazuje nebo je zmiňuje. Před několika měsíci jsem tak objevil, že se zmínka o nich dostala do jedné bakalářské práce (Kolčava František: Česká liturgická hudba po II. vatikánském koncilu, Olomouc 2012). To se ví, že mi to udělalo radost. Než jsem si přečetl titul, těšil jsem se, že třeba někdo vědecky zúročil mou heuristickou práci okolo starých zpracování hodinek v národním jazyce ... Když jsem pak tu zmínku našel, bylo po radosti. Autor můj blog poctivě cituje jako zdroj informací o tom, co se najde v Olejníkových Nedělních nešporách. Tolik upřímnosti až bolí a být vedoucí té práce, nedovolil bych to - obsah dobře dostupných knih má student prozkoumat, ne si o něm přečíst v jiných knihách nebo dokonce někde na jakémsi pochybném blogu ...

Olejníkově "cihličce" jsem před dvěma lety věnoval článek, který by bylo lze shrnout do hesel "přiblblá fotka + resumé obsahu knihy + hurá". Psal jsem ho snad ještě ten večer, co mi z Olomouce přišel nedočkavě očekávaný balíček; stál jsem tehdy na samém počátku své práce na zpěvech oficia a neměl jsem tedy žádné předpoklady pro to, abych podal hodnocení něčeho jiného než uživatelské vstřícnosti knihy, nakolik je ovlivněna hmotností svazku a počtem potřebných a dostupných záložek ...

Kritizovatelný?

Na vysoké škole nás hned v prvním ročníku v propedeutice naučili, že je požadavkem akademického bontonu i zdravého rozumu, aby recenzi psal někdo, kdo je vůči autoru recenzovaného díla na podobné, ev. vyšší odborné úrovni. To platí nepochybně nejen pro vědecké práce, ale také pro umělecká díla, a tudíž je zřejmé, že ani dnes nejsem kompetentní recenzovat Nedělní nešpory: dílo člověka vysoko hudebně vzdělaného, s dlouhou sbormistrovskou, pedagogickou a skladatelskou praxí, člověka, jehož skladby po desítky let pravidelně spoluutvářejí liturgii v četných moravských i českých kostelích ... S velkou pravděpodobností k tomu ani nikdy kompetentní nebudu. Kdyby ale někdo povolanější takovou recenzi, hodnotící Olejníkův příspěvek ke zhudebnění české liturgie hodin z hlediska hudebního a liturgického, napsal, s velkou chutí bych si ji přečetl.

Asi rok poté, co jsem Nedělním nešporám vykázal místo ve své knihovně a zveřejnil zmiňovaný huráčlánek, jsem mluvil s jedním zasloužilým chrámovým zpěvákem. Když říkal, že Olejníkovo zhudebnění nešpor nemá rád, že se mu nelíbí, ať si ho nechají na Moravě, ale českým uším že nesedne, ... všechno se ve mně vzbouřilo. "Co si to dovoluje ... !"

Až potom se v mém myšlení vytvořil prostor pro to, že i skutečné umělecké dílo se může někomu nelíbit. (A nemusí to znamenat, že ten někdo je ignorant.) Dále, že to, že něco složil Mistr Olejník (moje úcta k němu dříve hraničila se zbožňováním), nutně neimplikuje, že to je (celé i v částech, od první do poslední antifony) umělecké dílo vysoké hodnoty. Teprve potom jsem začal reflektovat to, že jsem vlastně z nešporníku obdivovaného mistra skoro nikdy nešpory nezpíval. Jistě, sehrály v tom roli "historické okolnosti" - nedlouho po zakoupení zpěvníku jsem odjel do Erfurtu a těžkou knížku jsem s sebou nevezl. Z Německa zpět jsem pak už přijel s vlastním zpracováním kompletního nedělního oficia a zpíval jsem o nedělích přednostně své výtvory, abych slyšel jejich nedostatky a mohl je opravit. Přeci jsem ale několik málo pokusů s Olejníkovým nešporníkem udělal - a neměl jsem na jejich základě mnoho chuti do častějšího používání.

Protože zpěvy pro postní neděle zatím nemám zpracované, naskytla se mi vhodná příležitost sáhnout alespoň pro druhé nešpory po existujícím zhudebnění, a tak jsem dnes večer po dosti dlouhé době opět zpíval z Olejníka. Byť moje zkušenosti s jeho nešporami jsou jen částečné a řídké, postupem času si na ně vytvářím názor, o který se chci podělit.

To, co následuje, neříká nic o uměleckých a liturgických kvalitách Olejníkových nešpor, nýbrž pouze co se mně na nich nelíbí. Jde o názor ryze osobní, subjektivní a nehotový, vybudovaný na reflektovaně vratkých základech. Ze známých omezení je třeba zvážit především tato:

  1. Pro hodnocení hudebního díla je důležitá jeho adekvátní interpretace. Mám četné zkušenosti s tím, jak písničku, která se mi při studiu zpěvníku zdála nezajímavá nebo rovnou strašná, někým schopnějším dobře zvládnutý zpěv a ev. nástrojové aranžmá proměnilo k netušené kráse a hloubce.
  2. U různých liturgických zpěvů je různý poměr mezi pěveckým partem a doprovodem. Jeden článek, který jsem o Olejníkovi četl, naznačuje, že u něj je pro celkové vyznění předepsaný varhanní doprovod zásadně důležitý. Východiskem pro mé hodnocení je však pouze samotná melodie zpívaná bez doprovodu.
Subjektivní kritika
  1. Nejen antifony, ale i nápěvy žalmů mají na můj vkus dosti velký rozsah, téměř pravidelně obsahující celou oktávu. To komplikuje hledání polohy únosné pro společný zpěv lidí různých hlasů. Gregoriánské nápěvy psalmodie, které mám rád, všechny vystačí s výrazně menším rozsahem.
  2. Jedné sadě modálních nápěvů psalmodie populární ve Spojených státech jistý kritik vytýkal, že celý melodický průběh žalmového verše je určován sestupným pohybem, zatímco charakteru psalmodie lépe odpovídá malý klimax v polovině verše. Tato kritika dopadá i na většinu Olejníkových nápěvů. Jejich klesavý ráz, pro člověka uvyklého chorálním nápěvům nezvyklý, je pak dále umocněn již zmíněným značným rozsahem, kdy melodie mezi začátkem a koncem verše nezřídka klesne o celou oktávu a na začátku nového verše následuje velký skok.
  3. Klesavý charakter psalmodie bývá jaksi "vyvažován" vzestupnou tendencí antifony, která mívá olejníkovský "otevřený vysoký konec". Je hudební nutností (srov. úvod od editora Nedělních nešpor) zpívat antifonu po každé strofě žalmu - bez občasného "nadzvednutí" antifonou by psalmodie "definitivně spadla", stala by se nesnesitelně únavnou. To se mi nelíbí jednak hudebně, jednak proto, že toto pojetí psalmodie oficia (byť výslovně legitimované ve VPDMC) nepovažuji za liturgicky příliš šťastné.
  4. Některé nápěvy psalmodie na mě působí vysloveně banálně (dnes zejm. s. 490, navíc v ostrém kontrastu k vážnosti zpívaného textu).
  5. Tím, že žalmy žaltáře mají fixně přiřazené nápěvy a že antifony musí být jako protipól k psalmodii stoupavé, nedaří se někdy Olejníkovi adekvátně zhudebnit antifony, které jsou smrtelně vážné.
  6. Těžce proti srsti jsou mi v antifonách pro Olejníka typické délky na nepřízvučných slabikách a četné synkopy.
Závěr

Josefu Olejníkovi i nadále patří moje velká úcta a obdiv a troufám si doufat, že v něm mám také nebeského přímluvce. Jestliže můj obdiv vůči jeho práci na poli liturgické hudební tvorby po koncilu býval bezvýhradný a nekritický, delší dobu již takový není. Hodnocení jeho prací na poli zhudebnění liturgie hodin zůstává úkolem pro budoucnost. (A pravděpodobně ne pro mě.) Výše podaná subjektivní kritika je především výrazem mého vlastního potýkání se s problematikou hudební stránky kanonických hodinek. Tvorbě Josefa Olejníka v tomto potýkání se patří i nadále pevné místo a je pravděpodobné, že jeho nešporníku budu muset za dalších pár let věnovat další článek, psaný snad zase s o něco širšími obzory a o něco větším vhledem.