The Mundelein Psalter
Práce na bibliografii hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění, jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno, věnována hudební stránce oficia v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.
Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době nejvýznamnější: The Mundelein Psalter (~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein) vydaný liturgickým institutem v Mundelein, Illinois. Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce, ale povšechný přehled se dá získat z oficiálních internetových stránek publikace a ze zmínek o ní porůznu v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.
Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám, se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu: pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy. Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory a snad i kompletář pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky sanktorálu.
Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně i každého jejího zhudebnění) je psalmodie. The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů nápěvy S. Webera, mnicha z arciopatství St. Meinrad. Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí, ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu, v latinské psalmodii neznámá věc.
Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář" řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv jako žalm. Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný na středověký model oficia, kdy každá antifona je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií, která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří ráz hodinky a dne. (Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony, které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak, během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář, Od časného rána, Zmítám se v neklidu, Blažený jsi, spravedlivý Simeone, Buď zdráva, milostiplná, ...) Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala v podmínkách dosti vzdálených těm našim. Autoři The Mundelein Psalter svým počinem v zásadě říkají: "Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější, než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."
Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv, na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu. To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem, kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií). Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy - každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu. The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů, zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující středověký model, je především zhudebněním antifon a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně, která mu diktuje tóninu a nápěv. Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i v názvech knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné): zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře, diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.
Z historického hlediska poznamenávám, že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole: původně proto první verš žalmu předzpíval kantor, a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý. Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala, nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu. (srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn. Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale, že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)
Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis, kritika, kterou jsem adresoval ranním chválám na WYD 2011 v Madridu a nešporám na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou. Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji: ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem "redukci na podstatné". Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká, snadno bude takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.
Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů, zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.
Poslední, co chci zmínit, je velice hořké: je to problém autorských práv. Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování a jiné šíření je zakázané. Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci? Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich šíření?