Na předkoncilním oficiu / den 1.

1.9.2012 18:00 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Ve článku "Priority" z poloviny května jsem jako část svého programu na léto vyhlásil úmysl udělat alespoň kratší zkušenost s předkoncilním oficiem a jeho zpěvy, s cílem alespoň o trochu lépe poznat gregoriánský chorál i starší podobu liturgie. První pokus jsem určil na týden začínající včera (pátek 31.8. - pátek 7.9.; Je to týden, jehož všední dny jsou v kalendáři řádné formy vesměs férie, a končí před svátkem Narození Panny Marie.)

K disposici mám Antiphonale Romanum z roku 1912 (tištěné; celé se však dá najít i oscanované na internetu) a letní svazek breviáře z 20. let 20. století. Ani jedna ze jmenovaných knih nezachycuje nyní závazný stav mimořádné formy římského ritu. Protože ale nejsem právně povinován k denní modlitbě církve, rozhodl jsem se pro trochu "liturgické experimentální archeologie" a chopil se této podoby oficia. Prostě proto, že k novější, platné, nemám knihy.

Antiphonale Romanum 1912, commune vyznavačů (včera byl svátek sv. Rajmunda Nonnata; stejná antifona k Benedictus pak ovšem zazněla i dnes na konci ranních chval na připomínku sv. Jiljí)

Večer předem jsem se snažil nastudovat rubriky - ukázalo se ale, že je to práce na více než jeden večer. Proto jsem se alespoň prozatím uchýlil k hybridnímu řešení - stránku Divinum Officium jsem nechal vyřešit otázky kalendáře a najít všechny relevantní texty a sám jsem si podle jejích pokynů vyhledal jen příslušné zpěvy v antifonáři. (Užitečnou funkcí je, že stránka uvádí, odkud které texty vzala - ze žaltáře, z commune, ...)

Dále jsem pro začátek vynechal větší část hodinek (matutinum, primu, tercii, sextu), protože při tom, jak jsem zatím ve vodách starého oficia neobratný, by mi jinak zabralo víc než půl dne. (Už takto ošizené - sesekané na ranní chvály, nónu, nešpory a kompletář - předkoncilní oficium rozsahem přesahuje denní porci oficia současného.)

Mám teď za sebou první den a stojím uprostřed druhého. Jaké jsou první dojmy a postřehy?

Velkou počáteční bolestí je řada textů a zpěvů, které normálně každý, kdo se danou formu oficia modlí pravidelně, zná nazpaměť. (Zatím) neumím apoštolské vyznání víry latinsky. Nepamatuji si nápěv krátkého čtení, orace, závěrečného verše Benedicamus Domino (který má různé varianty podle stupně svátku!), ani hymnů malých hodinek. Různé hodinky začínají různými sekvencemi úvodních modliteb a já si nepamatuji, která jak. To znamená spoustu listování antifonářem a velké množství záložek. (Obrázky, pohledy, ...; kniha sice dosud má dvě originální stužkové záložky, ty ale po sto letech nejsou dost pevné k intensivnímu používání.) Za včerejšek jsem se naučil nápěv capitula - doufám, že brzy zvládnu i zbytek.

Jako značně obtížná se ukázala psalmodie. Texty žalmů v antifonáři totiž nemají zvlášť označené slabiky, na které se chytá hudební přízvuk. Troj- a víceslabičná slova mají přízvučnou slabiku označenu čárkou nad samohláskou a dvojslabičné latinské slovo má přízvuk vždy na první slabice, jenže hudební přízvuk v psalmodii často padne i na slabiku, která hlavní slovní přízvuk nenese. Zpěv žalmů je tak pro necvičeného dost náročnou intelektuální hrou: v reálném čase rozdělovat slova (navíc často neznámá) na slabiky, hledat přízvučnou, umísťovat přípravné a přízvučné noty a do toho ještě usilovat o porozumění jazyku, který jsem se sice několik let učil a příležitostně v něm něco čtu, ale stejně v něm zdaleka nejsem doma... Než se někdo může začít latinské žalmy opravdu modlit, musí mít žaltář vícekrát přezpívaný...

V textu žalmů jsem si všiml jedné typografické vychytávky - před hvězdičkou půlící žalm je obvykle mezera, ale někdy chybí, aby se ušetřilo místo na řádku (ruční sazba...). Naopak jedna vychytávka mi chybí - ta, kterou jsem do Antifonáře k Denní modlitbě církve "opsal" od nakladatelství Nova et Vetera: když na konci stránky končí žalm, dát to čtenáři vědět, aby nemusel otáčet. To by se hodilo zvlášť proto, že Antiphonale Romanum tiskne nápěv antifony v žaltáři vždy jen jednou, před žalmem (s výjimkou antifon malých hodinek).

Napsal jsem onehdy v jednom příspěvku, že se v českém antifonáři, který chci připravit, chci vyhnout všem zbytečným duplikacím zpěvů a textů, mj. i proto, aby se moc nenafukoval. Antiphonale Romanum 1912 je sestavené ve stejném duchu. Když je v commune o Panně Marii stejné responsorium jako v commune pannen, je tam jenom odkaz. Melodie, které se v žaltáři opakují (zejm. zpěvy malých hodinek), jsou otištěny jen při prvním výskytu. Atd. Je to úsporné, je to tradiční (středověké rukopisné antifonáře byly často ještě spořivější a obvykle se neobtěžovaly uvádět v odkazu kromě incipitu zpěvu něco jako číslo stránky) - ale než se člověk naučí všechny ty zpěvy a sekvence zpěvů nazpaměť, listování bolí...

Když už jsme u technického provedení antifonáře - nad Antiphonale Romanum 1912 se někdy ptám, jaké vlastně bylo zamýšlené použití. Určitě to není chórová kniha - na to je tištěna příliš malými typy a obsahuje řadu informací, které ten, kdo se modlí v chóru, nepotřebuje. Na druhou stranu to není úplně ani zpěvník do ruky - já ho sice celé nešpory v rukou unesu, ale na sklonku života s tím nejspíš budu mít problém... (Kacířská myšlenka: používalo se toto vydání Antiphonale vůbec někdy někde přímo při liturgii? Nebyla to knížka do knihovny pro milovníky chorálu? Mniši měli vlastní vydání liturgických knih a společná liturgie kapitul byla, počítám, už tehdy vesměs omezena na symbolickou špetku, jak je tomu i dnes.)

Pokud jde o nápěvy antifon, jsou výrazně jiné než většina mých českých "pseudogregoriánských" - často elegantně jednoduché a jednoduše elegantní. Vícekrát jsem si říkal, kde jen naši předkové na takové přišli.

Staro/středověcí autoři zpěvů oproti mně očividně netrpěli strachem z intervalů větších než tercie a nebáli se skokem přes kvartu nebo kvintu třeba i celou antifonu uzavřít - takové závěry jsou mým uším na jednu stranu cizí (a proto se v mých počinech nenajdou), na druhou stranu při zpěvu gregoriánských antifon jaksi "exoticky libé".

Něco jako znechucený údiv ve mně vyvolávají některé delší antifony s výrazně repetitivními melodiemi. Změnil se během staletí v této věci cit pro krásné? Nebo je individuálně různý? (Letos o 1. neděli postní jsem kazil zpěv oficia souboru Conventus Choralis. Po ranních chválách jsem před jedním chorálu znalejším člověkem pomlouval jejich 5. antifonu, jak se škaredě opakuje. Podíval se na mě s hlubokým nepochopením: "Co? Krásná chorální antifona!")