Ke "kytarovým žalmům"
Nedávno jsem postupně vytvořil a zveřejnil dva "kytarové žalmy". Zdá se mi vhodné dodat (1) něco o podnětech, jež mě k jejich vytvoření vedly, a (2) o tom, jak se k nim momentálně vztahuji.
1. Začátkem července jsem se rozhodl, že chci alespoň jednou v životě přečíst, přehrát a přezpívat úplně všechny písničky z prvního (modrého) dílu zpěvníku Hosana. (Kterého jsem se, jak si teď uvědomuji, předtím nedotkl přinejmenším celé ty dva roky, po které skládám zpěvy k oficiu.) Připraven na nejhorší - resp. na velké množství melodií, ale zejm. textů, které po prvním setkání nebudu chtít slyšet nikdy víc - jsem se do zpěvníku pustil. A hned na prvních stránkách jsem učinil vzrušující objev: podtitul písně/popěvku/kánonu číslo 2 s máloříkajícím názvem "Adventní II." hlásá, že jde o antifonu 2. žalmu 2. nešpor 2. adventní neděle!
Kontaktoval jsem pak autora (Jiří Černý) a vyzvídal, zda zmíněná skladba byla určena ke slavení liturgie hodin a zda má takových více. Ukázalo se, že na zasazení do rámce skutečných nešpor tvůrce nepomýšlel. Zpěvů, jejichž text je vzat z breviáře, nebo se breviářovými texty inspiruje, složil vícero, všechny ale pro úplně jiné liturgické nebo mimoliturgické kontexty.
Zůstala pak ve mně hlodající otázka po možnostech takového zhudebnění denní modlitby církve, které bezprostředně nenavazuje na formy gregoriánského chorálu a naopak je blízké té hudební kultuře, která se vyjadřuje zpěvníky jako je Hosana, Chvalozpěvy, Laudate, ... Bez i jen nástinu nějaké koncepce "vytryskly" z ovzduší takových úvah spontánně ony dva žalmy.
2. Jsou to moje první dětské krůčky ve světě kytarových písniček, se vším, co k tomu patří: mám je velice rád a nejsou nijak dobré. Když se od tohoto odhlédne - ukazují směr, kterým by se nechorální zhudebnění oficia mohlo ubírat? Na to musím odpovědět přesvědčeným NE.
Proč? Protože i když zpívaná liturgie hodin narozdíl od recitované není nikdy "samonosná" a vyžaduje stále nové časové a energetické vklady v podobě nácviku zpěvů, je žádoucí zachovat její náročnost na relativně nízké úrovni, aby byla možná alespoň částečná aktivní účast i pro nepřipraveného účastníka bohoslužby. "Aktivní účast" tady neříkám nějak zvlášť teologicky, hluboce a široce, myslím tím "zpívat", resp. "moci také zpívat spolu s ostatními". Klasická chorální podoba římského oficia má dva nízkoprahové prvky: hymnus (strofická píseň; melodie všech strof bývá shodná) a psalmodii (střídavý přednes veršů žalmu na jednoduchý, převážně recitativní nápěv). Mé "kytarové žalmy" ruší nízkoprahovost psalmodie. Kdo předem nezná melodii a neumí zpívat z listu, nemá šanci. Navíc je melodie vysoce nepravidelná, což ještě zvyšuje nároky na učení.
Diferencovanější pohled vezme v potaz Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve a to, co říkají o možnostech uzpůsobení přednesu povaze konkrétního žalmu:
U různých žalmů se může určit různý způsob jejich přednesu podle toho, jak to vyžaduje literární druh nebo délka jednotlivých žalmů, jakým se říkají jazykem, zda latinským či národním, a zvláště také podle toho, zda se je modlí jednotlivec či několik lidí nebo celé shromáždění lidu; aby ti, kdo se je modlí, tím snadněji pochopili duchovní náladu a půvab žalmů. (VPDMC 121)
V zásadě je možné (srov. dále VPDMC 122) zpívat v oficiu některý žalm responsoriálně namísto přednesu střídavého (srov Magnificat ve "žďárských nešporách"); nebo ho nechat celý bez přerušení zpívat sólistu či schólu, přičemž ostatní zpívají pouze na začátku a na konci antifonu (srov. v oficiu novodvorských trapistů prostřední žalm obou nokturnů, obvykle jeden ze žalmů velmi dlouhých, který čte jeden z bratří od pultu uprostřed chóru, zatímco ostatní tiše naslouchají). Považuji ale za krajně nevhodné, aby se všechny žalmy staly výhradním vlastnictvím schóly nebo sólisty. Celou hodinku, sestavenou ze žalmů upravených podobným způsobem jako mé dva, bych tedy musel odmítnout jako svého druhu "uloupení denní modlitby církve z rukou církve".
Tradiční psalmodie má kromě lidovosti ještě další vzácnou kvalitu, která je v diskutovaném zhudebnění ztracena: přednes je velice klidný (snad i tím, že je nerytmický), uspořádaný, a otevírá prostor modlitbě. (Někdy se do toho otevřeného prostoru namísto ní snadno rozvalí Únava nebo Nuda, ale to, myslím, všichni známe...) To jsem si velice silně uvědomil, když jsem zvažoval, zda k žalmu 130 nedodělat ještě další žalm, který se zpívá ve středu v kompletáři, a třeba ještě responsorium a Simeonovo kantikum... Ne. Takový kompletář opravdu nechci.
Zdá se mi, že zhudebnění oficia stylově blízké nějaké výseči "hosanového repertoáru" je možné, a snad i žádoucí. Když jsem ale v nedávném článku věnovaném Korejsovým nápěvům žalmů (nepříliš promyšleně) napsal, že nápěvy psalmodie jsou srdcem každého zhudebnění oficia, musím to teď zopakovat. Snad s obměnou: psalmodie je srdcem oficia. (Historická poznámka: to je velice mnišské. Denní modlitba nebyla vždycky tak mnišská. Ale římské oficium "mnišský vliv", charakteristický důrazem na psalmodii, recipovalo velice dávno a už ho od něj nelze dost dobře oddělovat.) Psalmodie je hodnotná nejen svými texty, ale zároveň i výše diskutovanými kvalitami, které nese její tradiční forma. Nové zhudebnění liturgie hodin by tedy mělo být postaveno kolem rozumně velkého souboru nápěvů psalmodie, vytvořených s ohledem na ony kvality. Hlavní plochou pro tvůrčí práci budou antifony a responsoria. Zatímco u žalmů je nutné rezignovat na rytmický doprovod, pro ostatní zpěvy tento imperativ neplatí. Je ale jisté, že, kvůli psalmodii, jediným doprovodným nástrojem ani pro sebehosanovitější zhudebnění oficia nebude kytara...