Confessio impii
V uplynulých měsících jsem o tom, co se teď chystám napsat, vícekrát přemýšlel. "V co věříš nebo nevěříš, to je tvoje osobní věc, do toho ti nemá nikdo co mluvit," říká dosti jednohlasně populární mínění současné západní společnosti. Protože ale (katolická) církev není čistě duchovní, ale právě duchovně-tělesné společenství těch, kdo sdílejí společnou víru, vyžaduje veřejné vyznání víry od těch, kdo do ní chtějí křtem vstoupit, a znovu od těch, kdo v ní později přijímají úřad nebo nějakou významnou službu.
Nic z výše zmíněného se mě sice přímo netýká, ale tím, že se pokouším psát liturgickou hudbu, že své pokusy publikuji a že se tu a tam ať soukromě, ať veřejně zpívají, vstupuji do života církve i na způsob tvůrce a moje víra či nevíra tudíž také přestává být striktně mou soukromou záležitostí.
Tímto tedy oznamuji těm, kdo používají mé zpěvy k liturgii hodin, že přinejmenším poslední rok těžko mohu být považován za věřícího křesťana. Můžete mě zahrnout do svých modliteb za obrácení (nebo záhubu) bezbožníků.