Navrátil: Lidové nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #6

5.5.2012 16:10 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[Navrátil Vojtěch: Lidové nešpory o významnějších slavnostech a svátcích v roce, vlastním nákladem, tisk v Brně, 1937.]

Oproti nešporám Bradáčovým/Mickovým (60./70. léta 19. stol.) máme tu počin co do vzniku o více než půlstoletí mladší. Víme však, že Mickovy Nešporní zpěvy byly znovu vytištěny ještě v r. 1940 a s Navrátilovými tedy koexistovaly.

Při srovnání textů shledáme částečnou (nikde nedeklarovanou) závislost na známém starším překladu: zatímco žalmy a hymny jsou přeloženy nově, antifony, verše a orace jsou s drobnými jazykovými úpravami (zejm. interpunkce) převzaty z Bradáče.

Výběr oficií

Zatímco Bradáčovy nešpory zahrnuté v "Kancionálu svatojanském" byly zamýšleny na každou neděli a významný svátek, Navrátil podává, zřejmě s ohledem na poměry, v nichž působil, nešporní texty pouze pro 17 nejslavnějších příležitostí liturgického roku:

vánoční okruh velikonoční okruh pohyblivé slavnosti mezidobí sanktorál
  • Narození Páně
  • Obřezání Páně (1.1.)
  • Nejsvětějšího jména Ježíš
  • Zjevení Páně
  • Zmrtvýchvstání
  • Nanebevstoupení
  • Seslání Ducha svatého
  • Nejsvětější Trojice
  • Těla a Krve Páně
  • Neposkvrněného početí Panny Marie
  • Nanebevzetí Panny Marie
  • sv. Jana Nepomuckého
  • sv. Petra a Pavla
  • sv. Cyrila a Metoděje
  • sv. Václava
  • posvěcení kostela
  • Všech svatých

Pro všechny tyto dny knížečka obsahuje (narozdíl od Micky) kompletní formuláře včetně antifon, čtení a modliteb. Výběrem svatých ze sanktorálu je typicky česká (což souhlasí s místem vzniku: P. Navrátil působil jako katecheta v Kuklenách v diecézi královéhradecké).

Hymny

Hymny pro Navrátilovo vydání přeložil z latiny katolický publicista, filosof, politik a politolog Alfred Fuchs. Zatímco hymny ve Svatojanském kancionálu - rovněž překlady latinských hymnů breviáře, jsou vesměs rýmované (a někdy v důsledku toho opravdu roztomilé), Fuchs se k rýmu uchyluje jen příležitostně. Překlad se vyznačuje úsilím zachovat rytmus originálu - alespoň co do počtu slabik na verš. Byla za tím snaha umožnit zpěv hymnů na nápěvy z římského antifonáře? (Dobrý nápad by to nebyl - nápěvy vesměs předpokládají nejen dané počty slabik, ale i určitou přízvučnou strukturu.)

Nezkoušel jsem cíleně konfrontovat překlad s originálem. Při zběžném listování mě ale zarazil překlad poslední strofy hymnu Pange, lingua, gloriosi corporis mysterium ze slavnosti Těla a Krve Páně:

Genitóri, Genitóque
laus et jubilátio,
salus, honor, virtus quoque
sit et benedíctio:
Procedenti ab utróque
compar sit laudátio.
Roditeli zrozenému
zazni chvála v šíř i v dál,
vzdejme poctu Bohu svému
žehnání i píseň chval,
dejme znít i zpěvu svému,
aby Boha opěval.

Zatímco v latinském originálu je v závěrečné strofě trojiční doxologie, Fuchsův básnický překlad tu má doxologii striktně monotheistickou. Nevím, co mám rozumět pod "Zrozeným roditelem" (originál nemluví o zrozeném roditeli, ale o Roditeli a Zrozeném, tedy o Bohu Otci a Synu). Rozuměl tady překladatel špatně latinsky, nebo se nechal "básnickou nouzí" dohnat k něčemu, co sice zachovává rytmus, ale není ani překladem, ani nedává smysl? Těžko říci. Kdyby tedy někdo chtěl po Fuchsovu překladu hymnů z nějakého důvodu sáhnout, měl by předem obezřetně zkontrolovat, co říkají - jednak, zda je to smysluplné, jednak, v jakém je to vztahu k obsahu původních hymnů latinských.

Žalmy a zpěv
...Žel Bohu, v dnešní době jsou i dopolední služby Boží [mše] namnoze zanedbávány, odpolední [nešpory] pak skoro vůbec opomíjeny. Opíraje se o zkušenost, že náš lid, známý svou hudebností, rád si zazpívá, předkládám vd. duchovenstvu lidové nešpory, část to z nepřeberných, překrásných pokladů duchovních, a doufám, že vd. duchovní správcové je ve svých farnostech zavedou a tím i zájem o odpolední bohoslužby probudí a náboženský život povznesou.

Z předmluvy je naprosto zřejmé, že byla knížečka určena pro nešpory v běžných farnostech, a to pro nešpory zpívané. Stojíme tu ovšem před podobným problémem jako v případě nešpor Mickových: v době vzniku se předpokládalo, že uživatelé budou dobře vědět, jak se jednotlivé texty zpívají, a tak sestavitel nepovažoval za nutné zahrnout noty nebo třeba i jen odkaz na nějaký zpěvník.

Jedinou informací užitečnou pro určení, jak se nešpory zpívaly (vedle výše naznačené hypotézy, že se hymny snad zpívaly na příslušné nápěvy z římského antifonáře), jsou značky v textech žalmů. Stejně jako u Micky je v každém poloverši jedna slabika zvýrazněna ztučněním.

Jaká logika za zvýrazňováním stojí? První, co hledám, protože je mi to nejbližší, je, jak se má zvýraznění ke slabikám přízvučným. V textech najdeme ztučnění první (ze Siónu; v lesku svatém), třetí (uprostřed nepřátel svých; je pamětliv své smlouvy), ale i druhé (želet toho nebude; Duchu svatému) slabiky přízvučného celku (přízvučný celek tvoří slovo nebo slovo s jednoslabičnou předložkou). Zvýraznění slabik jak přízvučných (1.,3.), tak i nepřízvučných (2.) v rámci jednoho žalmu vede k závěru, že zvýrazňování není vedeno logikou přízvuku.

Využívá tedy Navrátil stejný systém jako Micka, tedy závěr každého poloverše tvořený konstantním počtem slabik, z nichž první je označena? Protože mě otázka české psalmodie velice zajímá, prošel jsem všechny žalmy verš po verši a počítal, kolikátá slabika od konce poloverše je zvýrazněna. Čísla před pomlčkou jsou pozice zvýrazněných slabik v prvním poloverši, za pomlčkou ve druhém.

(Žalmy jsou číslovány podle Vulgáty, ne jak je to dnes běžnější podle hebrejské bible.
Barvami jsou žalmy rozlišeny na skupiny, které by se dle níže navržené teorie daly zpívat na stejné nápěvy.)

Žalm 109: 4 - 4/5
Žalm 110: 4/5 - 4/5
Žalm 111: 4 - 3/4
Žalm 112: 2/3 - 4/5
Žalm 113: 4/5 - 4/5
Žalm 115: 2 - 4
Žalm 116: 3 - 4
Žalm 121: 4/5 - 4
Žalm 126: 4 - 5/6
Žalm 127: 3 - 4
Žalm 129: 4 - 4/5
Žalm 131: 2/3 - 3
Žalm 147: 2 - 4/5
Magnificat značky postrádá.

Vidíme tedy, že vzdálenost zvýrazněné slabiky od konce poloverše není v rámci žalmu konstantní, ale kolísá vždy max. o jednu slabiku. Zdá se, v melodiích, které Navrátil předpokládal, měly závěry poloveršů pevnou délku a bylo možné v případě potřeby někde, pravděpodobně na konci, jednu slabiku přidat. (Stále bohužel nevím, podle jaké logiky byla vybírána slabika k označení a proč závěr nebyl umístěn vždy tak, aby vyšel přesně, bez přebytečné slabiky.) Zkoušel jsem, jak uvedeným počtům slabik odpovídají závěry poloveršů ve Svatojanském kancionálu. U více než poloviny Navrátilových žalmů by nápěv daného žalmu ze Svatojanského kancionálu odpovídal. Pro všechny pak by bylo lze mezi nápěvy ze Svatojanského kancionálu nějaký vhodný najít. To ale zůstáváme na poli hypotéz. Jak se žalmy z naší knížečky doopravdy zpívaly, zůstává i nadále záhadou.