Co se při liturgické reformě nepovedlo: Alelujatická responsoria

1.5.2012 11:25 | kategorie: Projekt | Komentáře

V posledních dnech pracuji mimo jiné na společných textech o svatých: pokračuji v už dlouho se vlekoucích úpravách společných textů o Panně Marii a nově jsem začal s texty o mučednících a o apoštolech. Nejraději z práce na oficiích mám antifony k žalmům - jsou obvykle krátké, krásné, melodie se pro ně vymýšlejí snadno. Méně už mám rád antifony k Benedictus a Magnificat - ty bývají delší, je nad nimi nutné více přemýšlet, více zkoušet, často je potřeba několik návrhů, než vyjde nápěv, který je alespoň trochu použitelný. Podobně je to s responsorii. Práce na společných textech o svatých mě ale naučila mít jednu skupinu zpěvů oficia vysloveně nerad: jsou to alelujatická responsoria pro dobu velikonoční.

V tradici gregoriánského chorálu je pro tato responsoria jeden universální nápěv.

velikonoční responsorium ze společných textů o apoštolech, Antiphonale Romanum 1912

Dřív mě pohoršovalo, že právě nejslavnější úseky liturgického roku jsou díky tomu, co se nápěvů responsorií týče, úplně ploché. To je ale, domnívám se, dáno tím, že responsoria brevia, dnes odpovídající na čtení ranních chval a nešpor, měla před liturgickou reformou místo jen v malých hodinkách (tercie, sexta, nona) - a těmto hodinkám je jistá plochost vlastní. Možná, že přenést onen tradiční chudý model alelujatického responsoria do ranních chval a nešpor je z mé strany systémová chyba.

Zmiňovaný universální nápěv je ovšem stavěný na opravdu krátké texty. (Viz výše: responsorium ze společných textů o apoštolech v době velikonoční, Antiphonale Romanum 1912, s. [26].) Byť se dá trochu natáhnout a lze mu v případě potřeby poněkud odlehčit jednoduchým zvýrazněním přízvučných slabik významnějších slov, nelze ho natahovat donekonečna. Alelujatická velikonoční responsoria ve společných textech současného breviáře jsou ovšem pravidelně tvořena tak, že se z responsoria pro doby nevelikonoční vezme celé responsum a udělá se z něj první část responsa nového, ke které se jako druhá část připojí dvojí aleluja. Responsa jsou tak téměř vždy nehorázně dlouhá.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. * Zůstaňte v mé lásce.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Zůstaňte.
Sláva. Jako.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. * Aleluja, aleluja.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Aleluja.
Sláva. Jako.

Už nevelikonoční responsorium "Jako Otec miloval mne" má responsum i verš nepříjemně dlouhé. Když se ale Obě části responsa spojí a udělá se z nich první část responsa pro velikonoční variantu, vznikne útvar naprosto nevyvážený a kloudnému zhudebnění se vzpírající. Tradiční nápěv "Aleluja, aleluja" je krátký, svižný, dobře odpovídající tomu, když mu předchází krátký a jednoduchý recitativ. Ten ale ve společných textech o svatých obvykle není dán - první půlka responsa je pravidelně velice dlouhá, tedy se nedá upravit jako jednoduchý recitativ - a pak s krátkým "Aleluja, aleluja" druhé části nejde nijak dobře dohromady.

Škoda, že teď nemám přístup k německému antifonáři nebo k některému z nových latinských, abych viděl, jak se s touto nástrahou "Bugniniho liturgie" vypořádali druzí. Já zatím problém neúnosně dlouhých textů alelujatických responsorií řeším dílem složením úplně nové, ne-tradiční melodie, která tu délku spíš unese, dílem rozvíjením "tradiční" melodie do nových směrů. Tou i onou cestou ale docházím k výsledkům spíše nevalným.