Svatojanský kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #3

28.4.2012 15:30 | kategorie: Knihy | Komentáře

Dnes nahlédneme do kancionálu na texty oficia obzvlášť bohatého. Je jím tkzv. kancionál Svatojanský:

[Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost, Praha 1863 (1. díl) / 1864 (2. díl).]

Připravil jsem PDF s oddíly, které nás budou zajímat: 1. Svatojanský kancionál - nešpory - PDF (26MB); 2. Svatojanský kancionál - matutina - PDF (28MB)
V dalším dokumentu jsou z nešpor vytaženy nápěvy žalmů, pro pohodlné srovnání s dnes obvyklou podobou chorálních nápěvů: Svatojanský kancionál - nápěvy žalmů - PDF (180kB)

Dědictví svatojanské

Myslím, že není nezajímavé dozvědět se úvodem alespoň základní informace o vydavateli, díky němuž kancionál spatřil světlo světa a po němž je také obvykle nazýván "svatojanský".

Dědictví svatojanské bylo v 19. a 1. pol. 20. stol. podivuhodným zařízením pro podporu vzdělanosti českých katolíků tiskem. Bylo organisováno na způsob společenství podílníků: jednotlivec nebo instituce (např. škola) při vstupu složil jednorázový vstupní vklad (v roce 1864 to bylo při nejnižší sazbě pro jednotlivce 11 zlatých) a pak až do smrti dostával každoročně svůj tkzv. "podíl" - jednu nebo více publikací z produkce Dědictví. Členství mělo tři úrovně, které se lišily výší vstupního vkladu a úměrně tomu i počtem každoročně odebíraných knih (1-3). Kromě toho Dědictví produkovalo i další knihy nad rámec "podílů", které bylo možno zakoupit ve vybraných knihkupectvích.

Dědictví bylo institučně napojeno na pražské arcibiskupství (nevím jak přesně, jisté ale je, že mu skládalo účty, a že nejvyšší funkce v představenstvu obsazovali kanovníci pražských kapitul, jednu dobu mj. pozdější biskup A. Podlaha). Jeho produkce byla zřejmě alespoň částečně financována z výnosů nějakého malého kapitálu. Detaily ovšem neznám. (Ukládaly se vklady nových členů k tomuto kapitálu nebo se bezprostředně utrácely? Atd.) Zajímavé je, že vedle funkce "tiskového apoštolátu" bylo Dědictví svatojanské i "mešním spolkem" (lepší označení mě bohužel nenapadá): kněží, kteří byli podílníky, měli závazek sloužit jednou ročně v oktávu sv. Jana Nepomuckého (tehdy se slavil s oktávem) mši za živé a zemřelé členy Dědictví.

(Výše řečené vyvozuji toliko z toho, co o sobě Dědictví samo napsalo na konci 2. dílu kancionálu; je možné, že se v dílčích detailech mýlím.)

Kancionál

V dnešní době Svatojanský kancionál působí nezvykle svým rozsahem i úpravou. Vyšel ve dvou dílech (368+374 stran) velkého formátu (větší než A5, menší než A4, jméno formátu neznám) a přitom v chatrné vazbě. Knižní blok je sešitý, ale není opatřen deskami, nýbrž jen přilepenou obálkou z obyčejného zeleného papíru. Knihy Dědictví byly vyráběny nenákladně, ale počítalo se s možností, že si je, kdo bude chtít, nechá převázat do vazby pevnější. Kancionál dokonce sám vydavatel nabízel vedle standartní měkké i v pevné luxusní vazbě (oba díly v jednom svazku; vazba celokožená, se zlatou ořízkou; pak i o něco levnější varianty), protože se široký zájem o ni dal předpokládat. Exemplář chovaný ve fakultní knihovně KTF UK je nicméně v té nejchudší úpravě.

Stručnou charakteristiku jeho obsahu, resp. zdrojů a kritérií uplatněných při sestavování, obsahuje nekrolog svatovítského kanovníka Vincence Bradáče, který za kancionálem stál. Za základ posloužil osvědčený Šteyerův kancionál (1683). Nadto bylo zahrnuto to nejlepší z celé řady novějších kancionálů užívaných v českých diecézích. Bradáč sám doplnil řadu překladů hymnů z breviáře a jiných latinských liturgických písní. V předmluvě prvního dílu kancionálu uvádí, že u řady známých českých písní provedl úpravy textu a/nebo nápěvu - ve jménu kvality obsahu a důstojnosti formy. V tomto šlo, narozdíl od pozdějšího Českého kancionálu, o dílo ryze pragmatické, bez vědeckého zájmu o původní znění. (To zřejmě bylo dáno potřebami a možnostmi doby.)

Pokud jde o předpokládaný způsob využití, Bradáčova předmluva naznačuje, že se vůbec neočekávalo, že kancionál bude mít v kostele každý - kancionály nakoupené do lavic nebyly v té době běžné a ne každý si mohl dovolit knihu si sám zakoupit. Zejm. chudí lidé zřejmě běžně zpívali zpaměti; pro rozvoj chrámového zpěvu hrál zásadní roli učitel, který (měl kancionál, uměl číst noty a hrát na hudební nástroj a) ve škole učil děti novým písním a ty pak v kostele i doma postupně "nakazily" zbytek obce, příp. opisováním vytvořily levné kopie textů písní k rozdání. V některých kostelích působili "literáti", chrámový sbor zámožných mužů majících kancionály a mocných zpívat z not. (Literátská bratrstva, známá ze starších dob, neměla, pokud vím, v Čechách kontinuální tradici, ale od pražské provinční synody 1860 bylo vyzýváno k jejich znovuzakládání; to mělo přispět k obnově a pozvednutí chrámové hudby.)

Obsah kancionálu
I. díl
  • Písně dle doby církevní (liturgický rok - temporál)
  • Písně mešní
  • Nešpory
II. díl
  • Písně o Pánu Ježíši a Panně Marii
  • Písně o sv. Andělích
  • Písně o Světcích a Světicích Božích
  • Písně u obecných potřebách
  • Písně pro pobožnost soukromou
  • Písně obecné
  • Písně při slavnostech mimořádných
  • Písně při pobožnostech zvláštních
  • Písně pohřební a za mrtvé
  • Výňatky z Hodinek církevních
Oficia

V přehledu obsahu vidíme, že na konci obou dílů kancionálu po písních následuje oddíl s texty z "církevních hodinek". V prvním dílu jsou to nešpory pro všechny neděle a významné slavnosti liturgického roku, ve druhém dílu pak vybraná matutina ("jitřní") a ranní chvály: pro Narození Páně - matutinum slavené před půlnoční; dále matutinum a ranní chvály Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty a matutinum a ranní chvály z oficia za zemřelé.

V kancionálu jsou pro zahrnuté hodinky vytištěny všechny texty, avšak notami jsou opatřeny jen žalmy, hymny a závěrečné mariánské antifony. Antifony k žalmům a k Magnificat ani responsoria nápěvy nemají. Důvod není přesně znám - snad že se zdály pro lidový zpěv příliš náročné (zpívat je bude sólista nebo sbor a tak nemusí být v kancionálu); snad že v době vzniku kancionálu nebyl, kdo by pro ně nápěvy složil; snad také hrála roli úspora místa ve zpěvníku. Žalmy jsou každopádně nejrozsáhlejší zpívanou částí hodinek, a když z nějakého důvodu nebylo možné dát lidu zpívat vše, byla volba, umožnit mu zpěv žalmů, velice rozumná. (Když tu mluvíme o "lidu", nesmíme ztratit ze zřetele, že to vzhledem k ekonomickým podmínkám zdaleka neznamenalo "všichni návštěvníci bohoslužeb", ale "ti, kdo vlastnili tištěný kancionál" - viz výše.)

U nešporních žalmů stojí za povšimnutí, že každý má svůj nápěv přiřazen napevno a zpívá se na něj vždycky. (Zatímco v římském antifonáři se nápěv žalmu mění podle antifony, se kterou se zrovna zpívá). S tím se později potýkal F. Lehner, když se rozhodl k antifonám těchto nešpor opatřit nápěvy. (Viz článek F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47.) Pro lidový zpěv je to ale opět volba více než vhodná - umět zpívat každý žalmový text na různé nápěvy není pro člověka chórem necvičeného snadné, a naopak, mít text žalmu spojený s jedním konkrétním nápěvem někdy pomáhá naučit se žalm zpaměti.

V nápěvech žalmů snadno rozpoznáme dobře známé nápěvy chorální. Neuniknou nám nicméně četné, i výraznější melodické odlišnosti od jejich dnes obvyklých podob. (Netypická podoba zakončení I.D; podobně III.a; IV.E nezvyklá intonace i závěr; V.a neobvyklé melisma v intonaci a zejména b v závěru; VII.c nezvykle bohatá mediace a zvláštní vázání not v zakončení; tercie místo malé sekundy v intonaci peregrinu.)

Hodné povšimnutí je, jak Bradáč pracoval s intonacemi - intonace modů I a II máme jak s malým melismatem (dnes běžné v modu I, nestandartní v modu II), tak bez něj. Nevysledoval jsem v tom žádné pravidlo - snad intonace upravoval jednoduše podle citu nebo zcela svévolně.

Povšimneme si dále, že zatímco první verš žalmu je vždy notovaný, chybí jakákoli instrukce, jak zpívat verše následující. Texty nejsou nijak značkované, považuje se za samozřejmé, že zpěvák nápěv k verši přiřadí správně. Při bližším pohledu na notované první verše navíc zjistíme, že nápěv k textu není přiřazován vždy striktně podle logiky přízvuků, ale někdy zcela mechanicky podle vzdálenosti slabiky od konce. (Srov. v modu II konce veršů "snížen jsem byl velmi", kde je zohledněna přízvučná logika, a "jeho tichost všelikou", kde tomu tak není.) Domnívám se, že to může být projevem toho, že tenkrát ještě ani pravidla správné aplikace chorálních nápěvů při latinské psalmodii nebyla jasně dána, protože studium chorálu bylo ještě v plenkách. (O zmatcích ohledně psalmodie i v oficiálně vydávaných varhanních doprovodech k žaltáři atd. referují některé články v Cyrilu, které se mi ale teď nepodařilo dohledat. Jasno přineslo až vydání Antiphonale Romanum r. 1912.)

Nešpory v I. dílu
Struktura:
  • žalmy
  • Magnificat
  • závěrečné mariánské antifony
  • temporál
  • mariánské svátky
  • svátky svatých
  • společné texty

Zvolené uspořádání volí stručnost na úkor pohodlí, neboť uvádí všechny žalmy zpívané někdy během roku v nešporách na začátku a v jednotlivých formulářích k nim jen odkazuje číslem stránky a nutí zpěváka listovat.

Překvapí znění Magnificat, kde je "problém prvního krátkého poloverše" (Velebí * má duše Hospodina) vyřešen spojením dvou veršů v jeden, přijatelně dlouhý (Velebí duše má Hospodina * a zplesal duch můj v Bohu, svém spasiteli). Autor zpěvníku se tak vyhne nutnosti uvádět jeden nápěv pro první verš a jiný pro verše ostatní.

Poznámka vysvětluje vztah závěrečné mariánské antifony k nešporám: antifony se jmenují "závěrečné antifony k doplňku (tj. kompletáři)", "doplněk" ovšem v kancionálu obsažen není. "Doplněk, kompletorium, slove část denní pobožnosti od církve duchovenstvu nařízené. Doplňkem uzavírají se nešpory. Když je lid v kostele zpívá, vždy na konci jich béře se jedna z těchto antifon a přiměřená modlitba, jakož níže při nešporách udáno." Ve farní liturgii byl kompletář, v chóru tehdy slavený souvisle s nešporami, vypuštěn, a zbyla z něj na konci nešpor právě jen závěrečná mariánská antifona.

Za povšimnutí stojí výběr svatých, kteří mají v kancionálu vlastní oficium. Kromě apoštolských knížat Petra a Pavla, sv. andělů strážných a všech svatých jsou to výhradně čeští zemští patronové: Václav, Jan Nepomucký, Vojtěch, Cyril s Metodem, Josef.

Matutina a ranní chvály ve II. dílu

Oficia zahrnutá do druhého dílu kancionálu pro mě zčásti zůstávají hádankou. Jsou to matutina a ranní chvály nejexponovanějších dní liturgického roku: slavnosti Narození Páně (z Baarova Holoubka lze usuzovat, že na konci 19. stol. bylo obvyklé, že se farář matutinum modlil ve farním kostele před půlnoční mší) a dní Velikonočního tridua - tkzv. tenebrae.

Není mi ovšem jasné, proč chybí matutinum a ranní chvály pro neděli Zmrtvýchvstání. Podobně nevím, čím si naopak oficium za zemřelé zasloužilo, že jeho matutinum a chvály zahrnuty byly - a proč právě jen matutinum a chvály: zdálo by se mi logické mít k němu, když už tu je, tedy i nešpory, ty však v I. ani ve II. dílu nenajdeme.

Závěr

Na závěr nemohu než vyjádřit údiv nad tím, co naši dávní předkové měli ve Svatojanském kancionálu k disposici. Jaksi se to vymyká mým dosavadním představám o liturgickém životě české farnosti ve třetí čtvrtině 19. století... Nešpory v národním jazyce, ne ošizené dvěma universálními formuláři, jak je známe ze současného kancionálu nebo z jeho předchůdce, kancionálu Českého, nýbrž s plnými vlastními texty pro všechny neděle, pro jednotlivé mariánské svátky, pro svátky nejoblíbenějších svatých a konečně se společnými texty pro ostatní svaté... To je bohatství, které opravdu zaráží.

Ptám se jen, zda ta spousta stran, věnovaná v obou dílech kancionálu textům "církevních hodinek", také žila. V dobovém tisku nacházíme zmínky naznačující, že snad ano, že alespoň ve velkých kostelích byly zpívané české nešpory obvyklé. (Např. Nešpory čili veřejná pobožnost církevní, ČKD 3/1864, 237: "Ve mnoha městech a znamenitějších místech jsou nešpory od dávna v obyčeji." F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47: "Všeobecného již téměř rozšíření došly jsou „Nešpory” v I. dílu Kancionálu obsažené. Po Čechách bude, tuším, málo kostelů, v kterých by se Nešpory alespoň na velké svátky nezpívaly.") Kdyby bylo lze dopátrat se o tom více informací, byly by "nešpory ve farní liturgii v Čechách 19. stol." zajímavým námětem na studii.