Že se nestydím
Před pár dny jsem po opravdu dlouhé době otevřel noty se zpěvy ze společných textů o Panně Marii. Přezpíval jsem si je a shledal jsem, že (ač nejsou zas až tak staré) jsou vesměs opravdu hrozné.
Uvědomil jsem si, že odvaha tvořit (a navíc publikovat) jako na běžícím pásu hudební příšery souvisí s absencí společenské kontroly. Kdybych zpěvy k oficiu skládal pro konkrétní kostel nebo komunitu a věděl, že a kdy se tam budou používat, příp. musel navíc být při tom, dal bych si zřejmě mnohem víc pozor, abych nepustil z ruky nějakou nedodělanost nebo nějaký úlet. Vytvořil bych zpěvů sice mnohem méně, ale nemusel bych zavádět pětistupňovou stupnici statutu materiálu, protože by všechny noty opouštějící můj stůl měly status β nebo lepší. Díky tomu, že zpěvy skládám především sám pro sebe, nebojím se zlých řečí ani kyselých výrazů zpěváků, a kvantita jde často na úkor kvality.